Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Netušil proč pro něj bylo najednou tak těžký si ten lov představit v hlavě. Možná vážně přišel o všechny své schopnosti, tedy.. to už věděl, ne? Když mu to řekly dvě vlčice. Stále tomu nějak v duši nechtěl úplně věřit. Proto si i myslel, že je rychlý, ale asi by mu mělo konečně dojít, že ne tak, jak býval. Pohlédl na Bryce, která se připojila k jeho uvažování a neměl vůbec důvod s ní nesouhlasit. Měla pravdu. Pokýval tedy hlavou na souhlas, i když bylo těžké přijmout, že by s někým mohl takhle moc souhlasit a ještě s vlčicí. Tělem se mu prohnalo mravenčení v podobě začínajícího strachu, ale s hlubokým nádechem čumákem to pro teď potlačil a soustředil se na cíl, který aktuálně měl. Měli. Oni oba. "Souhlasím. Nadeženu vám jí Bryce. Zpomalím jí a vy jí dorazíte. Pravděpodobně" řekl nakonec, než se zvedl a přikrčil se, aby se co nejvíce schoval v sněhu. Byl šedý a to mu celkem nahrávalo. Pohodil ocasem a pohledem pokynul Bryce, že můžou začít. "Můžeme, až budete připravena, stačí dát signál" řekl k ní tiše a svoje tělo začal pomalu sunout dopředu. Stáli na svahu a tudíž si z něj dolů musel dávat pozor. Sledoval kameny, o které by případně mohl zavadit a snažil se v hlavě naplánovat trasu, kudy bude stádečko hnát přesně do spárů Bryce. Bylo to obtížné, ale i tak se nevzdával, protože odmítal přiznat svou slabost. Rozhodně ne před vlčicí. Naopak, možná někde hluboko chtěl udělat dojem. Zamířil tedy vlevo, a když byl na svém místě, zvedl pohled, aby vyhledal očima Bryce. Čekal na pokyn, kdy bude připravená k útoku. Měli zatím štěstí, že si jich stádečko nevšimlo a proudění vzduchu jim zdá se hrálo do karet.

Věděl, že žádné místo na planetě nebylo úplně bezchybné, všude fungovaly určité zákony, stejně tak jako tady. Ačkoliv tu bylo více magie než očividně na kterémkoliv místě, které kdy poznal. Bryce se nebál, ani toho, že by jej mohla nějak nakazit. Nejspíš už nemohla, a tak to nechal být. Žaludek mu říkal, že by bylo lepší najít konečně nějakou tu kořist a ulovit jí, těžko se ale spoléhalo na vlka, kterého prakticky neznal. Musel to přesto zkusit, když už jí to navrhl. Nebo ona jemu? Jakže to vlastně bylo? Na tom nezáleželo, protože brzy našli stádečko koz, které okusovaly uschlou trávu trčící zpod sněhové pokrývky. Zkoumal pohledem okolí a terén, sledoval, jak se kozy pohybují a nejspíš jim směr větru hrál do karet. I tak pochyboval, že to bude příliš snadné. Na chvíli se posadil a upřeně plaval ve svých myšlenkách zahloubaný nad taktikou lovu. "Jedna koza. A teď která?" otočil pohled na Bryce, mládě nebylo vždy nejlehčí kořistí. "V čem vynikáte Bryce?" zeptal se jí po chvilce zamyšleně. "Řekl bych, že jsem docela rychlý" odvětil k ní. Samozřejmě, rychlý jen v utíkání, že? ozvalo se mu v hlavě a on jen zastřihal ušima a ohlédl se, když se mu v zorném poli mihnul stín. Ten mu teď s lovem moc nepomůže. "Mohli bychom teoreticky stádo obklíčit, já zleva, vy zprava.. A pokusit se oddělit jeden kus, asi bude záležet který bude nejvíc zmatený" začal nahlas plánovat, jak by to asi bylo možné a po očku sledoval Bryce, jestli i ona má nápady a nějaké taktiky, druhým okem však stále sledoval stádečko koz, které se vesele páslo v prozatímní nevědomosti.

Nemělo smysl hádat a bát se. Jeho tělo stejně už bylo vyčerpané z toho neustálého toku života, nejspíš by na smrt počkal velice rád, kdyby ho postihla nemoc. Vysvobození. Konečně. Zatřepal mírně hlavou. "Chápu, kdo ví, jak dlouho ten vir nebo bakterie přetrvává v organismu, než z něj vyprchá úplně. I když nejsou příznaky už patrné a vlk se zdá zdravý" zamyslel se nad tím trochu. "Ale taky nejsem léčitel" utnul své myšlenky nakonec a pohlédl na Bryce, na kterou se zlehka usmál. Byla to tudíž z jeho strany jen polemizace o situaci, která byla naprosto k ničemu a nepodložena ani fakty. Vypadala zdravě, to bylo pro vlčici teď hlavní. Hory se zdály snad nekonečně vysoké, naštěstí šedému vlkovi nedělala cesta horami problém. Zastavil se jen proto, aby chvíli vydechl a přemýšlel, a hlavně, aby mohl chytnout stopu nějaké kořisti. "Nebudu jíst mršiny. Ostatně čerstvá potrava je nejlepší" střihnul uchem. Na delší chvíli se odmlčel, když se zasnil ve svých myšlenkách. Ale stejně zachytil její slova. Není křehká květinka.. Nerozpadla by se pod mýma tlapama? zeptal se sám sebe ve své hlavě. Vítr přinášející pachy kořisti ho však donutil se soustředit na něco jiné. Opět přiměl své tělo k pohybu a vydal se za Bryce, která to cítila také. Měl štěstí, mít vedle sebe zkušenou vlčici, která ho může chvíli vést. Cestou necestou. Horami. Přivřel oči a díval se za ní, jak kráčela energicky kupředu za svým cílem. Zarazil se až na jednom místě, kde si všiml v dálce malého stádečka koz, které hledalo nejspíš v horách nějakou trávu pod sněhem. Doběhl Bryce a zastavil. "Vidím je" začínal mít pocit, že se mu vrací jeho energie a snad se mu i magicky snižuje věk. Najednou si nepřipadal tak starý! "Jedna, dva.. tři.. čtyři a jedno mládě" počítal nahlas a sledoval je, jak si je ani nevšimli. "Co myslíte Bryce, bude stačit jedna koza pro nás oba?" zeptal se jí a odtrhl pohled od kořisti, aby pohlédl na svou společnici. Snažil se vymyslet nějakou strategii lovu, ale jeho mozek byl jako kdyby snad nikdy nelovil. Nebo jen něco malého. Možná i koza byla moc velký úlovek nad jeho momentální síly, ale to nehodlal uznat.

<= Červená louka

Naslouchal, ale názory si na vlčici nevytvářel. Na to bylo příliš brzy a neznal jí. Jen mu něco říkalo, že byla o dost mladší než on sám, ale přesto nesměl zapomenout na nové pravidlo, které mu ostrovy předhodily.. že mladší nutně neznamená, že vlk je nezkušený. Tady to fungovalo očividně naopak. Zdálo se, že čím déle tu vlk byl, tím více ostrovy znal a nabíral sílu i zkušenosti. Pohlédl tedy na Bryce a přikývl trochu tupým pohledem, než se začal zajímat o nemoc a následně o kořist. Na chvíli se zarazil, když mu vlčice sdělila, že i ona nemoc prodělala a skoro jako úlekem udělal krok od ní do strany. "Myslím, že.. Minimálně nevypadáte nemocná, ale nejste ještě infekční?" zeptal se jí. Samozřejmě jí nemínil urazit, takže tak jakoby zmateně cuknul koutky vzhůru a radši odvrátil pohled. "Nechtěl jsem se vás dotknout Bryce" odvětil po chvilce ticha. Ale spíš to byla naopak Bryce, kdo uzemnila a možná se trochu dotkla jeho. I když on to nějak zle nebral, nějak neměl důvod proč nebo jednoduše to bylo kouzlem, které si s sebou nese každá vlčice. Vydal se do hor a vlčice jej následovala, i když to spíš ona by měla šedého vést. Nejspíš cesty zdejší už měla prochozené křížem a krážem. "Nemám" odpověděl k ní rázně, když vystoupal do hor a zastavil se na jednom místě, odkud se zahleděl dolů na louku. Tam před chvílí byl. "Já vám věřím. Asi přeceňuji teď své síly a samozřejmě nebudu vás nutit k většímu lovu, když jste oslabená ještě z nemoci" a předpokládal, že lék na nemoc byly nejspíš nějaké bylinky nebo tak. Co jiného by to taky mohlo být? Ale neptal se na to. Bylo jedině dobře, že nemoc ustoupila, vlci i zvěř si na ní nejspíš už vytvořili imunitu jako na spoustu dalších nemocí. Zvedl hlavu a upřel pohled k nebi, zamyšleně, zasněně. Na jednu stranu mu chyběl domov, ale ze všeho nejvíc jeho šťastná rodina. Která se rozpadla a zbyly jen noční můry. Neuvědomil si, že na chvíli zavřel oči a zasnil se tak hluboce, že se kolem něj prohnal vítr, který přinesl s sebou pachy horských koz. Otevřel oči a pohlédl na Bryce, která nutně nemusela sdílet nebo zaseknutí. "Myslím, že cítím nějakou kořist poblíž" sdělil jí. Bude ale obtížné najít jejich přesnou polohu v horách. Vánek mu jen ukázal směr.

Překvapovalo jej, že zatím obě vlčice, se kterými se setkal, byly sdílné a řekly mu tolik věcí, a to velmi důležitých pro další život tady na ostrovech. Neměl strach z magie, nebo, že by zažil něco zlé. Někdo, kdo se potuloval světem beze smyslu, ten strach už dávno ztratil. Chtěl se jen zbavit svých nočních můr a nejradši zapomenout na vše, co se kdy odehrálo. Začít znova s novým čistým štítem. Mohl snad zde? "Někdy je osud nevypočitatelný hajzl" zabručel si pro sebe pod fousy. "Nespravedlivý" zavrtěl hlavou a pohodil ocasem do strany. "Možná tu najdete nový klid nebo nové dobrodružství. Zkrátka to, po čem toužíte" věnoval jí pohled, než pokračovala dál a zmínila onu nemoc. O té už slyšel od Neith zmínku, takže zdvihl hlavu a uši měl hned v pozoru. "Už jsem o nějaké nemoci slyšel zmínku od první vlčice, kterou jsem potkal. Takže je to opravdu tak, že tu něco řádí" spekuloval nahlas. Bylo poměrně zvláštní nemluvit se svým hlasem v hlavě nebo se stínem, jehož existenci mu stejně nikdo nevěřil. Ale on tu byl, i když teď momentálně ne. Jako kdyby mu nechával prostor se seznámit s reálnými věcmi.
Zapomínal, že přišel o své síly, takže sledoval tu nejvyšší a nejnáročnější kořist, která se nabízela. Proto jej překvapilo, když jej Bryce, stojící vedle něj, tak mírně uzemnila a připomenula mu, že na tohle aktuálně nemá síly. Chtěl ale zjistit své, nebo nechtěl? V hlavě se mu rozlehl chvilkový zmatek a jeho pohled směřoval kamsi do prázdna. Nakonec jí poslechl, i když to nikdy předtím nejspíš neudělal. Sám netušil, ale vlčice neposlouchal, naopak.. Zatřepal hlavou a odtrhl pohled od stádečka, když se zase podíval na Bryce. "Máte pravdu Bryce. Zapomněl jsem. Zkusíme se tedy podívat do hor" přitakal šedavý vlk nakonec a otočil se směrem k hoře, ke které se vydal. Ještě se necítil slabý a unavený, hlad mu zatím nebránil pokračovat v cestě a hory byly něco jako jeho doména. Navíc jasné hvězdy dnes v noci krásně osvětlovaly cestu a on přemýšlel, co by mu asi tak nekonečný vesmír řekl, kdyby ho mohl slyšet.

=> Nejvyšší hora

Nakláněl hlavu lehce do strany a tím uši padaly po směru gravitace do takového podivného postavení. Její slova byla opravdu podivná, pro něj bylo záhadou, že někdo nechtěl opustit místo, kde žil předtím. Možná jen jeho život byl výjimka z pravidel a vlci normálně žili život šťastný. "Takže jste nechtěla opustit svůj život mimo ostrovy?" zeptal se nakonec jako kdyby to snad bylo něco zvláštního. Stejně jako pro vlčici mohlo být podivné, že on byl rád za tuhle změnu nebo novou šanci, ať si tomu každý říkal jak chtěl. Pro něj to byla šance na nový začátek. I tak si byl jist, že to nebude snadné. Poslouchal jí pečlivě a zaujatě jí sledoval světlýma očima, protože právě teď dostával další nové informace o těchto ostrovech. "Vážně magické místo.." přikývl k ní. V hlavě si dělal poznámky, o tom, co mu území ještě mohlo nabídnout. Portál? A most? Takže ty ostrovy tu byly dva.. A pak ještě nějaký jeden? Zajímavé, velmi zajímavé.. ušima střihnul do stran. "Děkuji za tak cenné informace" promluvil k ní, když domluvila. Dozvěděl se dost a informace někdy byly k nezaplacení. "Doufám, že si pro mě osud připravil něco milejšího, než co mě provázelo celý můj život až téměř doteď" pronesl si spíš pro sebe a vydal se kolem vlčice. Jeho žaludek se ozýval a v hlavě mu lehce hučelo hlady. Kdo ví, jak dlouho už nejedl, ale minimálně den to bude, když už byla noc. A že vlkovi přišla opravdu nádherná, s jasnýma hvězdama. Upřel k ní pohled a nasál do čenichu pachy, které louka nabízela. Kořist se nejspíš v noci vydávala pást v domnění, že jí tu nehrozí žádné nebezpečí. Ale byla na omylu. Sám pro sebe se usmál a obrátil pohled k .. Bryce. Tak se představila. "Těší mě. Na co máte chuť drahá Bryce?" zpomalil, počkal a srovnal s ní krok i tempo své chůze, když se blížil k prostoru, kde se páslo malé stádečko srnců. Na to si možná ani netroufne. Zastavil, pohlédl dál, kde hopsalo pár zajíců, sem tam se mezi nimi mihnul nějaký menší hlodavec. Výběr tu byl jako u švédského stolu a jemu se hladem sbíhaly sliny.

Zaujatě pozvedl pohled, když vlčice nabídla lov. Společný lov. Dlouho nelovil s někým a vlastně možná už ani nevěděl, jak se to dělá. Přivřel světlé oči. "Můžeme to zkusit" přikývl nakonec. Třeba opravdu osud chtěl, aby sem přišel a začal znova. Svou odpověď dostal a odpověď byla ne, na což si vlčice odpověděla sama. Mohl být rád, že mu řekla prakticky to samé, co Neith, tudíž ho to více ujistilo o faktu, jak to tu vlastně funguje. "I vy jste se tu tak ocitla nebo.. jste z těch, kteří se tu narodili?" zeptal se jí. Z jejích slov bylo jasné, že se tu vlčata rodila, vlci rozmnožovali, možná většina z nich nakonec byla ráda, že se zde ocitla a měli to podobně jako on sám - že mohli začít znova. S čistým štítem, pryč od všeho, co je roky táhlo dolů k zemi a sužovalo. Nebo ne? "Všichni.. začínáme na stejné metě" pronesl zamyšleně a zadíval se skrze vlčici někam do prázdna. Jeho pohled byl nečitelný jako mračna na zemi. Vzduch kolem byl chladný, ale tady pod horama nefoukalo. Chvíli upřel pohled kamsi za vlčici do dálky, kde se tyčila obrovská hora. "Tyhle ostrovy mají nějak moc hor" odvětil najednou úplně mimo, jakoby se chtěl podělit o tok myšlenek, ale spíš se stínem, který mu zase nechával prostor. "Pokud jsem se tu ocitl a přišel o všechno.. Možná se můj osud konečně rozhodl mi dát šanci začít znova" pronesl k vlčici a prošel kolem ní, tudíž se o ní téměř otřel svým tělem. Vydal se k louce, odkud mu do čumáku vítr přinášel různé pachy potencionální kořisti. "Ulovíme něco? Cítím nějakou zvěř" zastavil kousek za ní a otočil k ní pohled. "Mimochodem.. Jsem Theg. A vy?" koutky tlamy pozvedl do jakéhosi úsměvu. V jeho očích se téměř odrážely hvězdy, kterých bylo na nebi nekonečno jako každou noc. Věděl, že vesmír je mocný, stejně jako nejspíš magie tohohle ostrova. Pomalu přicházel na víc věcí a brzy se tu možná už neztratí.

Vlk nečekal, že když se ocitne na novém místě, zase zde někoho potká. Pak si ale vybavil slova Neith, která mu sdělila, že zde na ostrovech je vlků na její vkus příliš mnoho. Možná měla pravdu. Takže upíral na vlčici pohled trochu zvláštní, než se vzpamatoval a přiměl se promluvit. Bylo to tu vlastně součástí jednoho ostrova? Nejspíš ano, pořád si připadal jaksi na stejném místě ať bylo jakkoliv velké. Byl tu jiný vzduch, nebo mu to tak připadalo. Ale byla noc, což ho trochu uklidňovalo, protože noc měl rád. A hvězdy byly dnes v noci jasné, snad jako kdyby mu ukazovaly cestu, stejně jako vítr předtím. Naklonil hlavu lehce do strany, vlčice při nejmenším nevypadala nepřátelsky, stejně jako Neith předtím. I tak ale věřil, že všude se nachází jak dobro, tak zlo, aby svět byl nějakým způsobem v rovnováze. Vydechl si pro sebe. "Mám docela hlad" pronesl si spíš pro sebe nad její odpovědí. "Zdejší?" otázal se zamyšleně, protože v první chvíli nebyl schopný určit, jak to vlčice myslela. Zdejší.. jako že pocházel z těhle ostrovů nebo? Že tu byl už déle? Nebo..? Nedokázal hádat. "Jak myslíte zdejší?" zeptal se proto a pomalu přiměl své tělo k pohybu, aby se přiblížil, avšak sledoval jí obezřetným zkoumavým pohledem. "Ocitl jsem se na nějaké pláži, kde jsem potkal vlčici, která mi řekla, že jsem na nějakých ostrovech, kam se vlci dostávají slabí. Přišel jsem o svou magii, a pak jsem jí ztratil na nějaké louce, kde byla hrozná mlha" vysvětlil zmatečně a bez jediného nádechu mezi slovy, než zatřepal hlavou. Jedno ucho směřovalo doprava a druhé vlevo, ocas padal dolů po směru gravitace. Jeho nohy na zem dopadaly poměrně těžce. "A pak jsem se nějak dostal do hor a našel portál, do kterého jsem vlezl. Neptejte se mě proč.." máchnul při zemi ocasem a zvedl k vlčici pohled. To byl konec jeho příběhu tady, minimálně prozatím.

Byl chvíli dezorientovaný, protože vážně netušil, kam ho portál zanesl. Ale vlastně na tom vůbec nezáleželo, když se většinu svého života toulal od čerta k ďáblu, zdrhal ze smeček a od vlčic a pak.. Se objevil tady a život nebo osud nebo co to bylo, mu vzalo další část jeho. Magii. Mohl jen v hlavě přemítat proč se mu tohle dělo, ale rozhodně se odmítal litovat. Musel jít dál, ačkoliv neměl nejmenší tušení, jaký směr zvolit. Teď minimálně co nejdál od toho rozbahněného pobřeží směrem do vnitrozemí, kde možná bude příležitost ulovit nějaké ty hlodavce, kteří.. vlastně přes zimu byli beztak zalezlí. Sám nad sebou vypustil ze sebe cosi jako povzdechl a sledoval v dálce nějaký pohyb, který se tam objevil. Cítil něco.. A čím blíže se to přibližovalo, tím více poznával, že je to další vlk. Vlčice. Teď si byl jistý, když se jí díval do očí a ona jej pozdravila. Proč mám takový štěstí na vlčice? sám pro sebe si střihnul nespokojeně uchem, ale po společnosti hrábl velmi rád, to bylo možná i na Thega neobvyklé. Trochu uhnul pohledem, který na vlčici beze slov upíral, jak ho svou přítomností zaskočila. A bylo to na něm znát. "Zdravím" prohodil směrem k ní a po chvilce vrátil pohled kupředu, načež si vlčici prohlížel. Byla hnědá, i když Neith měla jiné odstíny barev a hlavě jiné oči.. Měly oči nějakou spojitost s vlky více, než že byly různých barev? "Hledáte něco k snědku, stejně jako já, nebo jen procházíte, milá vlčice?" zeptal se po chvilce, ve snaze započít nějaký rozhovor, což mu nikdy nešlo. Připadalo mu to při nejmenším zvláštní, že zatím nepotkal žádného vlka, samce, a zatím měl už štěstí na dvě samice. Co se mu asi tak osud snažil říct?

Šedavý vlk byl ztracený v mlze, kde nebylo vidět na krok. Jen to, co znal, jej pronásledovalo a radilo mu, ať jde prostě rovně. A tak šel. Jeho vnitřní hlas, tichá melodie šumu, který ho pronásledoval už léta. A pak se najednou někde v půlce zastavil. Zdálo se mu to, nebo na zem padla tma? Obrátil pohled k nebi, které přes hustou mlhu neviděl, ale byl si jist, že tam někde za mlhou, vysoko, je hvězdná obloha a on k ní upíral teď své zraky. Zavřel oči, soustředil se na proud větru, který plynul kolem něj. "Řekni mi.. obloho, vesmíre nekonečný.." začal mluvit do ticha pomalu a klidně, otevřel své oči a pohlédl skrze mlhu do svých představ. Věděl, jak nebe vypadá a věděl, že tam je. To mu stačilo. "Řekni mi, kam mám jít. Ukaž mi směr mé cesty, mého osudu, ať je jakýkoliv" prosil síly nebes, i přesto, že svou magii ztratil s příchodem na tyto zakleté ostrovy. A teď tu byl dokonce i sám, přestože ještě před chvílí nebyl. Stín mu prohrábl srst, nebo to byl vítr, který mu chtěl ukázat směr? Hory.. Musíš vysoko, abys viděl, kam tvé kroky budou směřovat ozval se mu hlas v hlavě a on následoval proud větru, který se mu snad snažil ukázat směr jeho chůze. V nekonečné mlze mu věřil, i když to byl pravděpodobně jen výplod jeho mysli, která bloudila světem už příliš dlouho.

=> Sněžné tesáky

<= Sněžné tesáky (skrz portál)

Portál šedého vlka vyplivnul kdesi na nějaké louce. Minimálně to na první pohled nevypadalo jako nějaké nebezpečné místo, naopak.. bylo docela hezké. Ale to se teprve šedavý vlk vzpamatovával z proběhlého šílenství, které si vlastně ani nepamatoval. Jaký může být takový přechod portálem z místa na místo? Jak vůbec portály fungují? Pomalu zvedl své tělo ze země, asi už na tohle nebyl stavěný díky svému věku, nebo si na to musel jen zvyknout. Ohlédl se kolem a hledal něco, co neviděl. "Stíne?" zvolal do prázdna. Odpovědi se mu však nedostalo a asi jen velmi znuděný kolemjdoucí by mohl přemýšlet nad tím, kdo je stín a proč se po něm vlk shání. Že by zase zbyl sám? Oklepal se, konečně nohy postavil na pevnou.. tedy promáčenou půdu a udělal několik kroků na pevnější podloží směrem do vnitrozemí. Poslouchal, soustředil se, cítil zvířata, ale neměl chuť se za nimi honit. Teď si jen tak sedl doprostřed ničeho a chvíli se díval do prázdna, jako kdyby snad ani neexistoval. Je hezky ozvalo se mu u ucha a on otočil svůj pohled na malý stín, který se mihnul kolem něho. "Je hezky" potvrdil mu klidně a přikývl hlavou. "Dost hezky na to něco ulovit k snědku a zasytit žaludek" pronesl do prázdna a zvedl se, aby pokračoval v cestě a našel svůj cíl, který si vytyčil. Nějakou kořist.

<= Mlžné pláně

Zdálo se mu, že kráčel nekonečně dlouho, a po nějaké době, snad kráčel výš a výš. Pod nohama se mu začaly objevovat kameny, postupně cesta, která vedla do hor. A to už se šedavý vlk rozběhl jen proto, aby byl co nejdříve z té nekonečné mlhy. Brzy se z ní skutečně dostal, najednou se díval na pláně pod sebou, kde mlha zahalovala jejich dno. "Díky vesmíre, vždycky tě budu uctívat" pronesl k nebi, než si trochu vydechl a vydal se dál. Jeho kroky byly pomalé a opatrné, jak našlapoval v neznámých horách, i když.. Jednou už tu byl? Nebo na druhé straně těhle hor? Netušil proč, ale připadalo mu to zvláštní, že jej hvězdy vedly tímto směrem a vítr kolem jeho těla proudil tak úzce, že cítil na svém hřbetě mravenčení. Neznal to tu, tudíž ani netušil, kam kráčí, ale kráčel dál, přímo před sebou a hledal na zemi tu nejlepší cestu, která by mu zajistila co možná největší bezpečí. Chyběl bych vůbec někomu? ohlédl se kolem, načež mu tlapka uklouzla na zledovatělém povrchu a šedavý vlk se sklouzl kousek níž. Zadržel se jen tak tak svými drápy a pomalu začal své tělo zvedat na všechny čtyři, aby pokračoval. Pohlédl na cestu vzhůru, potom doprava a doleva. Zdálo se mu, že cesta vzhůru byla příliš nebezpečná, a tak jednoduše zvolil jinou. Někam dojde. Určitě. I kdyby to mělo trvat věčnost, byl zvyklý se toulat sám.
Po chvilce se přeci jen zastavil na velmi zvláštním místě, kde se zdálo, že je konec cesty a bude se muset otočit a jít zpět. Ale nebylo tomu tak, jak ho jeho oči v první chvíli klamaly. Pomalu přistoupil blíž a pohlédl do prázdného místa, kde bylo.. "Portál?" podivil se nahlas. Ohlédl se kolem, protože měl pocit, že jej snad někdo sleduje. I tak.. Tohle nebyl konec jeho cesty a čumák strčil k portálu. Ať to vede kamkoliv, někam mě to dostane. V mým životě už nemůže být hůř, co stíne? ohlédl se a usmál se, protože viděl stín, který pomalu vkročil do portálu a zmizel. "Počkej! Jdu taky" řekl hned bezmyšlenkovitě a vkročil dovnitř. Aniž by měl nejmenší tušení, kam ho to zavede.

=> Červená louka (skrz portál)

<= Vlčí jezero

Vlk následoval stopy své společnice, až došli na místo, kde byla taková mlha, že nebylo vidět ani na krok. Díval se kupředu, snažíc se pohlédnout co nejvíce skrze mlhu do dálky. "To je tu ta mlha takhle stále?" otázal se a ani se neohlížel, a tak si po nějaké době putování v tichu uvědomil, že už možná ztratil Neith z dohledu nebo ona jeho. Zastavil se uprostřed ničeho. Prve jej zachvátil jakýsi strach pohlédnout dozadu, dopředu, kolem, kamkoliv, a tak upřel pohled na své tlapy, než se odhodlal. Hluboce se nadechl a vyfoukl vzduch tlamou. Mohlo to vypadat snad jako snaha rozfoukat tu mlhu, aby viděl kolem sebe. Ale neviděl nic. Jen mlhu, prázdno.. A pak tam někde v dálce se něco pohnulo. Jakýsi stín. "Stíne?" křikl do mlhy. Obrátil se a udělal rychlý výpad do strany, jakoby se snažil před čímsi uskočit. "Neith?" zvolal znovu. Uši měl zvednuté vzhůru a upíral pohled do dálky, teď do jediného bodu, aby poslouchal a slyšel cokoliv.. její hlas. Její kroky. Nebo něco, co by mu naznačilo, že tu nebyl sám. Ale vše jen nasvědčovalo opaku. Byl sám. Poraženecky se na chvíli posadil do trávy nebo co to měl pod tlapama a zíral do prázdna, tedy do mlhy, která vypadala jako nekonečná závěj běloty. Zase sám.. Asi je to můj osud.. zabědoval si pro sebe šedavý vlk a upíral pohled do dálky, do nicoty světa, který měl v očích. Prázdný svět. Pomalu se však zvedl a přiměl své starší unavené tělo opět k pohybu, aby se odtud co možná nejdříve dostal. Ale kam šel? Sám netušil. Slyšel kolem sebe šumění, které ho v hlavě občas doprovázelo, a pak se mu pod nohama mihnul černavý stín. V ten moment ztuhnul v pohybu, jedno ucho napravo, druhé vlevo, oči upřené před sebe. Nehýbal se ani o píď. "Stíne?" otočil hlavu pomalu do strany, kde mu do zorného pole padl stín v podobě vlka. "Tady jsi, hledal jsem tě" pronesl k němu šedavý vlk a koutky jeho tlamy se pozvedly do malého úsměvu. Musíme jít.. Dopředu. Pokračuj ozývalo se šumění v jeho hlavě a stín se vydal kupředu. Šedavý vlk jej následoval, protože to bylo jediné, čemu jeho mysl věřila. V tomhle neskutečně skutečném světě.

Šedavý vlk kráčel malou vzdálenost před vlčicí, která mu dělala společnost. Možná kdyby jí tlapka skutečně uklouzla a neudržela rovnováhu, skutálela by se na něj. Buď by je oba jeho tělo udrželo nebo by z obou byla rázem sněhová koule kutálející se dolů. Naštěstí ladná vlčice své tlapky udržela na pevné zemi, takže se taková pohroma nestala. A Theg si toho vlastně ani nevšiml, protože upíral zraky před sebe a k jezeru, zatímco uši směřovaly do různých stran. Jedno k Neith, aby poslouchal, co mu říkala o novém místě a místních vlcích, a druhé se pohybovalo tak různě, protože byl stále ve střehu. U jezera se napil a byl rád, že zde bylo místo, kde mohl zasytit svou žízeň. "Kontrolu a předvídatelnost" zopakoval po ní s malým rozmyslem dalších slov. Ani on totiž nezapadal do této kategorie přímo. Pohled stočil lehce do boku a zadíval se kamsi do dálky. "Chápu vás Neith" pronesl nakonec k jejím slovům a vydal se bez dalšího rozmýšlení za ní a následoval její kroky. "Smeček je tu tedy hodně? Na těhle.. ostrovech?" zeptal se jí, když s ní srovnal krok. Jeho srst už byla poměrně suchá, až skoro zázrakem a v hlavě se mu honily různé myšlenky a otázky. Nevěděl, na kterou se prve ptát. "I vy patříte do nějaké z těch smeček Neith?" zajímal se. Proč se vlci tak rádi přidávali do smeček? Tvořili společenstva? Pro společnost? Bezpečí? Co myslíš milý stíne? optal se v myšlenkách svého přítele, který nikde však pohledem nebyl k nalezení, i tak se v té šedavé tváři mihnulo cosi jako dávno ztracený úsměv. "Jak je vlastně možné, že ty stromy mají zlaté listy? To je nějaká forma magie nebo něco?" ohlédl se směrem k Neith.

=> Mlžné pláně

<= Sněžné tesáky

Chvíli bylo ticho a Theg v mysli začínal přemýšlet nad tím, co pověděl špatně nebo čím zase svou společnost rozhodil. Ale nakonec se mu odpovědi dostalo. Samozřejmě, každému se dějou špatné věci, ani netušil, proč se to rozhodl zmínit. Přišlo mu to důležité? Ve spojitosti s tou magií? Zavrtěl lehce hlavou. "Nemusí, stalo se to dávno. Každopádně myslím, že pokud by si vlk zahrával s časem, mohlo by to mít fatální následky" řekl k ní zamyšleně, zatímco se vydal náhodným směrem a Neith za ním. Možná měl počkat, kam se vydá ona, přeci jen tu podle jejích slov žila už delší dobu a určitě to tu znala. Poslouchal jí, bez přerušení, soustředil se zároveň na kroky, které mohly ve skalách a horách být často rozhodující, proto dlouho nic neřekl. Až když sešli do údolí, na chvíli se zastavil a rozhlédl se kolem. "Les nezní jako špatný nápad" pohlédl na Neith světlýma očima a střihnul uchem do strany. Na chvíli zvedl čumák do vzduchu a nasál všechny pachy. Už předtím si všiml jezera, kde by mohl zahnat trochu žízeň, nepředpokládal však, že by voda byla teplá jako někdy v létě. Nevadilo mu to, byl zvyklý prakticky na jakékoliv podmínky a dokázal se s nima ve finále nějak vypořádat. Cítil však pach vlků u jezera a nejspíš v sobě ucítil záchvěv úzkosti. Společnost jednoho vlka, tedy vlčice, pro něj momentálně byla dostatečná. "Myslím, že všude existuje něco, co není vyloženě dobré" řekl k ní a vydal se k jezeru napít. Mezitím přemýšlel, kam se vydat dál. "Všude je dobro i zlo. A pokud nejste zlá, nebo přímý dobrodruh Neith a lovec nebezpečí, je pro vás jedině dobře, že nemáte vlastní zkušenost" věnoval jí cosi jako úsměv, než se sklonil u jezera a hltavě se napil té studené vody. Po té se k ní zase otočil. "Tvoří ti vlci taky smečky?" zajímalo jej a rozhlédl se kolem. Kde byli vlci, většinou tvořili společenstva alias smečky. Za svůj život potkal smeček mnoho, v několika byl, ale nikdy v nich nevydržel. "Kam se vydáme dál? Chtěl bych vidět možná ten les, který jsme viděli z vrcholku hor. Víte ten s těmi zlatými listy" tentokrát už Theg zněl poněkud veseleji, něco jej zaujalo a chtěl to objevit. V tom bylo to kouzlo jeho otevřené mluvy.