Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Světlýma očima pohlédl na Neith, a potom upřel zraky kamsi do dálky, kde by celkem zřetelně byl vidět snad celý svět. Nebo tak si to Theg vysnil. Pomalu položil hlavu na nohy, ale jen na pár minut, protože vlčici vedle něj očividně jeho vyprávění zaujalo. Dlouho nemluvil o rodině a své rodné zemi, s nikým. A nečekal, že přijde na neznámý ostrov, kde ztratí svou sílu a pravděpodobně i svou magii, potká vlčici a bude jí vyprávět všechno. Téměř, alespoň o magii. Pokývl hlavou a hlavu zvedl. Myšlenky ho nenechaly jen tak ležet a odpočívat. "Nevím přesně, jak to fungovalo. Kdyby mohl cestovat časem, určitě by zabránil smrti svých potomků" řekl prakticky bez barvitého tónu. Na tohle nevzpomínal lehce a vlastně si uvědomoval, že se bratra na tolik věcí nikdy nezeptal. Pomalu zvedl své tělo a na chvíli svěsil hlavu pod úroveň lopatek, aby si trochu vydechl. Život je tak složitý, hm?" ohlédl se kolem, ale jeho přítel stín stále nikde. Nakonec se narovnal a pohlédl na Neith. "Můžete mluvit při cestě. Nezdá se Vám, že je tu nějak větrno? možná bychom se měli vydat někam pod kopec" řekl zamyšleně. Cítil snad jen on ten vánek, který občas prolétl kolem a počechral jeho mokrou srst. I ta ale nějak zázračně schnula, rychleji, než očekával. Pomalu tedy přiměl tělo k pohybu, aby vylezl z výklenku ke skalách a shlédl dolů. Otočil hlavu doprava i doleva a nakonec se vydal vlevo, protože z druhé strany přišli. Pohlédl na Neith. "Jsou tyto ostrovy nebezpečné? Je tu mnoho vlků?" otázal se, zatímco došlapoval pomalu, když sestupoval dolů. Jeho tělo mu najednou připadalo stabilní, cítil se jaksi jistý, i nejistý zároveň. Soustředil se, aby mu tlapy nepodjely.
=> Vlčí jezero

Byl zvyklý si mluvit sám pro sebe, za tu dobu putování o samotě, mluvil často jen se stínem, a i ten byl za chvilku pryč. Usmál se na Neith, takovým zvláštním poťouchlým úsměvem. Poslouchala jej, a jemu to udělalo radost? Asi. Zavrtěl mírně hlavou a pro teď hned neodpověděl, protože se blížil k místu, kam by mohly zalézt. Nakouknul dovnitř svou hlavou a čumákem nabral vzduch, minimálně to nevypadalo jako nějaká hluboká jeskyně nebo cosi podobného jako spíš mělký výklenek vytesaný ve skále. Ale i tak se zdálo, že je tu závětří. Pomalu udělal krok vpřed do toho prohloubeného prostoru ve skále a usadil se ke zdi. Vydechl si sám pro sebe únavou. "Pojďte Neith, vejdeme se oba" řekl k vlčici klidně a pohlédl na čumák ve výklenku. "Omládl? Já?" střihnul uchem a musel se zasmát, protože to bylo ironické. Ale opravdu tolik zestárnul, i když čas u nich běžel jinak? Nelichoť mi Neith.. Nebo to dopadne blbě prolítlo mu hlavou a zatřepal jí, aby tu myšlenku vyhnal. Myšlenku na to, že by se taky mohl zamilovat nebo cosi. Blížilo se jaro a to svádělo jeho mysl na cestu mít rodinu a jednou místo, kde by vše mohlo.. začít znovu. Zadíval se skrz vlčici kamsi do dálky, ze skály tu byl celkem pěkný výhled, mu tak připadalo. "Moje magie, v mé domovině.. Se vázala k vesmíru a časoprostoru, můj bratr vyloženě uměl ovládat časoprostor, myslím, čas pro nás běžel odlišně" řekl k ní upřímně a pomalu položil svoje tělo na zem, hlavu natáhl na přední natažené končetiny a pozoroval očima se zvláštním výrazem Neith. Vzpomínky se mu motaly, stejně tak jako myšlenky, ale teď měl oči jen pro jediného tvora na týhle zemi a tím byla Neith. Ostatně, nikdo jiný tu teď nebyl.

<= Mělká pláž

Hory jej neděsily, spíše naopak vzhlížel k těm vrcholkům, jako kdyby mu to trochu připomínalo domov, zatímco poslouchal vlčici mluvit o své domovině. Bylo zvláštní, jak každý z nich byl z jiného světa. Vlčice před ním mluvila o končinách, které neznal on, zatímco ona sama poznala sníh až teprve tady. Zahleděl se kamsi do dálky, našlapoval pomalu, možná trochu líně, ale jeho tělo mu nedovolovalo příliš chvátat vpřed. Vlekl se, na svůj věk a na stav, ve kterém byl, docela statečně. Pohled světlých očí mu upoutalo v dálce cosi jako zlaté stromy a nějak nemohl uvěřit, že ten les je fakt zlatý a za nima, kdesi v dálce viděl i něco víc.. že by ta poušť? Byli poměrně vysoko, asi to bylo možné, protože viditelnost tu byla více než dobrá. "Budu vám věřit, Neith.. Určitě se rád podívám i na místa, kde bydlíte" usmál se jemně, ale asi ano.. Bude mu tam pěkně horko.
Vlk se ve svém pohybu na vrcholky hor pomalu zastavil v pohybu při té otázce. Magie. Ach ano, jeho magie. Vzhlédl do nebes, která už neměla na sobě třpytivé hvězdy a přesto věděl, že tam někde daleko, kam zraky vlků nedosáhnou, je něco zvané vesmír. Její energii cítil.. Tedy.. Trochu se zamračil nad faktem, že už jí necítí. "Myslím, že mou magii tyto ostrovy vzaly" pronesl k vlčici a ohrnul trochu pysky, aby odhalil bílé zuby. Ale pak jen zavrtěl hlavou a trochu jí sklopil. Proč? Je tohle můj osud? Kde je čas.. Jak tady běží čas? A kde je ten nekonečný vesmír? ptal se stínu vedle sebe, který se při jeho pohled do strany, rozplynul v černou páru a zmizel. "Už zase" vydechl si pro sebe úplně mimo téma a pomalu donutil svoje nohy se opět pohnout kupředu. "Myslím, že byste mi nevěřila.. V mé domovině.. Čas běží jinak, než tady.. Tedy alespoň myslím. Nějak nemůžu cítit svou magii" zavrtěl hlavou trochu zoufale a upřel pohled na fascinující barvy před sebou. Teď na to ale myslet nemohl, protože se musel dostat do tepla, než jeho tělo prochladne na kost. O magii si mohou promluvit později, když vlčice bude chtít. Našlapoval pomalu, následoval ty malé tlapky, oproti ní si trochu připadal jako starý balvan, který se prostě jen kutálí za ní. Ne doslova, naštěstí se nikam nekutálel. Pozvedl hlavu i uši a zaposlouchal se do jejího vyprávění. Existovaly i světy, kde vlci měly rody? "Fascinující" švihnul ocasem ze strany na stranu a trochu podezíravě si jí prohlížel, než s ní po chvilce váhání srovnal krok.
Nechal jí vyprávět o tom, co o ostrovech ví a proč mu pomohla, bez přerušení kráčel vedle ní a jeho tělo se neslo jaksi těžkopádně. Až nakonec trochu zpomalil a hlavu posunul níže pod osu těla, aby upřel pohled kamsi do dálky. Byla zima a mráz, tady nahoře foukal ledový vítr, ale měl pocit, že konečně něco viděl. "Promiňte Neith, že ruším vaše vyprávění, a děkuji za něj" upřel pohled na ní a zpět do dálky. Cítil lehký vánek, který najednou jemně objal jeho tělo a potom jakoby zmizel. Trochu se otřásl, udělal opět krok kupředu, pomalu, podezíravě, lehce přikrčen, kdyby na ně něco vyskočilo. "Vidím jeskyni. Nejspíš.. Vidíte jí taky?" zeptal se vlčice, kterou nechal asi dva kroky za sebou a blížil se k tomu otvoru ve sněhu. Vypadalo to skutečně jako nějaká skrýš, kde by mohli vlci přečkat alespoň malý čas. "Promiňte Neith" usmál se na ní lehce, jako kdyby jí předtím vůbec nepřerušil, ale asi už vlčice řekla, co mohla. "Pokud jsem ztratil svou sílu a je to tak, jak říkáte.. A pokud mohu někdy vaši laskavost vrátit, budu si vás pamatovat. A rád vám tu laskavost oplatím Neith.." pohodil lehce ocasem a konečně se zdálo, že se Theg maličko uvolnil, protože se zdárně blížil k výklenku ve skalách. "V mém věku.. Víte.. Je zvláštní osud dostat novou šanci a začít od začátku" pronesl k ní váhavě a zastavil přímo před výklenkem, sledoval ho podezíravě a rozmýšlel, zda je vůbec bezpečné jít dovnitř. A jeho přítel stín si zase zmizel kdo ví kam.

Nijak se pod tím pohledem nezastavoval, jeho šedivý čumák vypovídal o jeho osobním věku mnohé. I když možná taky ne. Začínal chápat, že tyto ostrovy nejsou obyčejné místo. Respektive to tak znělo z postupných slov vlčice před ním. Byl zaseklý někde ve svých myšlenkách, a hledal stín, který ho doprovázel na jeho cestách spletitých. "Všiml" přitakal poklidně a přejel vlčici znova pohledem, od shora dolů, do jejích očí, a pohledem zase zabloudil k tlapám. "Na poušť jsem ještě nezabloudil. Takže si asi nedokážu představit, jaký tam musí být horko" pronesl směrem k ní a hlavu narovnal. Oklepal se, protože ani nechtěl přemýšlet nad vedrem, to se radši bude brodit sněhem, než se péct na nekonečném slunci. Na to vážně nebyl stavěný. Přivřel oči a naklonil hlavu na stranu. "Vím, co je magie, jen jsem nikdy neslyšel o té, kterou jste zmínila" houpnul hlavou dolu a zase nahoru, než se narovnal a zvedl svoje tělo. Na mokré srsti se začínaly tvořit ledové krustičky, a jeho tělo začínalo být sužováno mrazem, proto hodlal využít faktu, že vlčice tyto ostrovy zná a bude schopen najít s její pomocí nějakou skrýš. Třeba. Avšak nevypadala moc nadšeně, když se k ní tak přiblížil a chtěl se seznámit. Ani ve vlkových očích nebyla přílišná tužba po seznamování jako spíš jiskra strachu, paniky, paranoii. Přivřel oči a odtáhl se, vlčice se mu zdála, že mluvila jaksi v hádankách, nebo pro něj to tak znělo. Ale její slova ho nadmíru zaujala, že se opět na chvíli zasekl. "Neith" zopakoval si pro tebe. "Je to.." hledal chvíli to správné slovo a pohledem přejel okolí až se na chvíli usmál, protože se vrátil jeho přítel stín, který k němu ladně doplaval. Chvíli nepřítomný pohled opět otočil k vlčici. "Zní to jako urozené jméno" odvětil k ní nakonec. Opět přiměl své tělo k pohybu a ocas za ním na chvíli povlával, jak mu větřík cuchal srst. Kde ses toulal? v myšlenkách se otočil vedle sebe, kde pro cizí nebylo nic. Ještě si stále nezvykl na fakt, že ostatní jeho přítele nejsou schopni vidět, ale k uvědomění, že je to prostá halucinace, měl ještě tuze daleko. V pohybu se zasekl až když mu doputovala do mozku další slova vlčice. "Chceš.. Ehm Chcete říct, že sem vlci přichází slabí?" udivil ho fakt, že by mohl ztratit svou magii, svou sílu, schopnosti a poměrně jej to vyděsilo, ale to na své šedavé tváři nedal znát. Následoval jí pomalými kroky, rozhlížel se kolem, vše objevoval prvním pohledem. "Jste tu asi dlouho, že Neith?" prohodil jen tak mimochodem k faktu, že o tomhle místě už něco ví, zatímco on ne. Co když mě sem zavlekl osud, abych začal znova? projelo mu hlavou a pohlédl na stín kráčející vedle něj, který zrovna nabral podobu malého vlka. Co myslíš? Můžu začít znova? Od začátku? Jde vůbec v mém věku začít od začátku? zeptal se stínu vedle sebe, který mu věnoval jen pohled bílých očí, zatímco mlčel. Tos mi toho teda řekl.. sám pro sebe si odfrkl, ale uši rychle nastražil dopředu za vlčicí. "Virus? A vlastně, nebylo by pro vás výhodnější mě nechat na pospas mého osudu? Co z toho budete mít, když mi pomůžete?" vysypal na ní podezíravé otázky a jeho pohled se stal jakýmsi zahloubaným. Vlk se cítil najednou zmatený, protože vždy, když mu někdo chtěl pomoct, očekával něco na oplátku nebo to nedělal jen tak z dobré vůle. A tak se jej začínala zmocňovat dost velká paranoia, že mu osud tuhle vlčici hodil do cesty, aby ho odvedla někam, kde jej zase někdo zničí. Nakonec, i přes svá nejistá slova, možná až příliš příkrá, vlčici stejně stále následoval, k horám, kde nejspíš jeho silné nohy budou mít trochu navrch.

=> Sněžné tesáky

Šedavý vlk nebyl ani tak překvapený a nejistý z faktu, že se ocitl jinde, jako spíš z toho, že mu do zorného pole vkročila zajímavě zbarvená vlčice. A už jen ten fakt, že to byla vlčice, byl pro Thega nadmíru děsivý, že chvíli netušil, proč se jí ptá na nějaký úkryt a v podstatě řešení této situace, ve které se ocitl. "Ztracen jsem byl už tolikrát. Není to něco, co by mě vytrhlo, mladá slečno" oslovil vlčici před sebou, sklonil šedou hlavu, věkem šedivějící čumák pod úroveň její tlamy a upřel na ní světlé oči. Měl bych se otočit a jít pryč, co nejdál od ní. Co myslíš stíne? ohlédl se, ale krom vlčice tu nikdo další nebyl. Ani jeho přítel stín, který jej všude, na jakýchkoliv toulkách následoval. Opět se narovnal a zatřepal hlavou. Co mu to osud pletl zase pod tlapy? V koutku oka se mu zaleskla kapka vody pod prvními ranními paprsky slunce. Na zimu byl zvyklý, sníh pro něj znamenal běžnou věc. Naklonil hlavu na stranu a uši mu poněkud nepřirozeně spadly podle gravitace. "Sníh znám ze své domoviny. Pocházíte tedy odněkud, kde nebyl? Svět je opravdu zvláštní a obrovský" dovolil si na chvíli se zasnít, ale vlčice jej svými slovy nakonec přivedla zpět do reality. "Magie?" Otázal se, jako kdyby to slovo slyšel poprvé. Konečně se rovněž odhodlal se odseknout z místa a vydat se k vlčici blíž. Hlavu vzpřímenou, jeho kroky působily trochu nejistě a byly velmi tiché. Vlčice před ním měla krásnou sportovní postavu, připadala mu elegantní a zajímavá. Setkal se již se spousty vlčicemi, k pár z nich přilnul city, ale nepřestávalo jej udivovat, jak každá z nich byla originální. "Dovolte mi otázku, krásná vlčice" vyšmikl jí lichotku. "Jsem Theg. Jak mohu říkat vám.. tobě?" natáhl hlavu kupředu a zadíval se poměrně z malé vzdálenosti do žlutých očí naproti, jako kdyby v nich hledal odpovědi na své nevyslovené otázky. "S vaším návrhem souhlasím. Nebojíte se ale, že vás třeba sežeru ve spánku?" zeptal se, žertoval, ale jeho hlas zněl zvlástně neurčitě a tajemně. V očích měl výraz, ze kterého se nedalo číst, ale když uhnul pohledem, muselo být při nejmenším jasné, že by to skutečně neudělal. Sám o sobě věděl, že by radši utekl a určitě uteče, až bude cítit, že jeho emoce nabírají špatný směr. V hloubi zraněné duše se bál už teď trávit s vlčicí nějaký ten čas navíc, ale něco v zmatené hlavě ho nutilo zůstat. Ještě alespoň chvíli.

Mohl tu ležet možná tak hodinu nebo dvě, za tu dobu se na jeho mokré srsti vytvořily zmrzlé krusty ledu, avšak naštěstí jej hustá delší srst ochránila před prochladnutím. Možná. Nechtělo se mu vstávat, klidně by tu ležel a díval se na moře, ale musel se dát do pohybu, jelikož věděl, že jinak asi zmrzne. Možná nějaké to teplejší podnebí by mu teď neuškodilo, ačkoliv ho bytostně nesnášel. Přivřel oči, když se začal sbírat na nohy a pozoroval stín před sebou, který jej následoval už nějakou tu řádku let. Jen si tam tak poletoval a nic ho netrápilo, často mu záviděl svobodu si jít kam chce, i když vlastně i on sám mohl. Nikde ho nic nedrželo. Zvedl pohled k nebi, které se velmi rychle měnilo z nočního nebe do rozednění. Přicházel další den, kterých prošel už mnoho. Ve vzduchu však cítil neznámý pach, nebo spíš vůni nějaké vlčice a byl vážně blízko. Jak si nemohl všimnout, že stojí kousek od něj? Rychle otočil hlavu po hlase a zastřihal ušima k té otázce, která mu byla věnována. Prohlédl si jí odshora dolů a zase pohledem sjel nahoru, aby se zahleděl do jejího čumáku. "Minimálně jsem ztracený, ale to už jsem byl mnohokrát" odpověděl vlčici klidně. Svůj hlas věnovaný cizímu vlku neslyšel už dlouho. Poslední dobou mluvil převážně jen se stínem, který s ním putoval. Ohlédl se, něco hledal a nenašel to, protože se stín zase vypařil do neznáma. Tudíž pohled věnoval vlčici, nadzvedl legračně jednu nohu, protože si začínal uvědomovat, jak sníh pod ním vlastně zebe. "Sníh jsem neviděl ani nepamatuju," prohodil směrem k vlčici ve snaze se zapojit do konverzace. "Jste tu dlouho? Možná znáte nějaké místo, kde bych se mohl alespoň trochu usušit a ukrýt" mluvil klidně, možná až příliš monotónním hlasem, oklepal si z nohy krusty ledu a to samé udělal postupně i s ostatníma třema nohama.

Šedavý vlk byl vyplaven na pláž mořem, aniž by sám tušil, jak tam vlastně skončil. Vzpomínky v jeho hlavě byly tak zmatené, že netušil, kde nebo kolikrát se již ztratil ve svém proběhlém životě. Probral se ze spánku (nebo bezvědomí?), kdy cítil, že mu voda omývá tlapy, zatímco tělo je na něčem tvrdoměkkém. Uši vztyčil, slyšel ten známý hlas, který k němu promlouval už pěkně dlouho. Vstávej, ozvalo se to, ono, ten stín, který s ním putoval už léta. Zavrtěl se a čumák zahrabal více do té země, na které ležel. "Ještě 5 minut," zabručel si pro sebe, aby ten stín utišil. Cítil vítr, nebo spíš jemný vánek, který mu projížděl srstí. Nebyl teplý, nebyl pro něj ani ledový. Takový zlatý střed. Ale stín měl v něčem pravdu, měl by se zvednout, protože kdo ví, kde se zase ocitl. A dát se do pohybu. Pomalu otevřel oči a zvedl hlavu, následně se donutil své tělo zvednout se i z písku, který mu ulpěl na čumáku. To rozhodně nebylo nic příjemného, protože jej to lechtalo v nosních dírkách, takže se brzy ozvalo velké pšíknutí. Tlapami z šedivějícího čenichu setřel zbytek písku se sněhem, nebo co to bylo za podivnou kombinaci, nohy stáhl k sobě a konečně donutil své tělo se na ně vyhrabat. Oklepal se, celou svou srst naježil jako kdyby se mu něco velmi nelíbilo. A taky, že nelíbilo. Zase se ocitl totiž někde, kde to vůbec neznal a neměl ponětí, co tu dělá. Rozhlédl se kolem se vztyčenýma ušima, které se snažily zachytit jakýkoliv zvuk na pobřeží krom vody. Několikrát otočil hlavou do různých směrů, než zvedl hlavu a začmuchal do vzduchu, kde cítil jeden pach příliš blízko na to, aby jej jen tak ignoroval.