Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tundra
Tundru jsem vzala klusem. Zastavila jsem se chvíli před výstupem do hor, aby se mi kvůli fyzickému vytížení zase nevrátila nějaká nemoc. Nachladit se, to je to poslední, co jsem teď potřebovala, ale stmívalo se. Měla jsem tedy naspěch. V noci venku bývá v tyhle dny děsná zima a já se už viděla u ohně v úkrytu. Proto jsem neodpočívala dlouho a vydala se na horský výšlap. Musela jsem být opatrná, abych na zamrzajícím sněhu neuklouzla, to by bylo nešťastné a zároveň jsem věděla, že si musím pospíšit domů. Najít rovnováhu mezi rychlostí a bezpečností, to není vždycky nejsnazší, ale nakonec jsem se na území dostala bez úhony. Tady jsem to už znala jako svůj kožich. Za chvíli jsem už byla v centru území a hned v tu další vcházela do vstupních chodby úkrytu.
>> Úkryt Alatey

Yaro to cítil také a navíc měl indícii. Směr, kudy zajíc šel. Chůze se stávala snazší, jak sníh tuhl s klesající teplotou. To bylo v hod, tak se nám bude ušák nahánět líp. Pokud ho tedy najdeme. Pach byl čím dál silnější, museli jsme se přibližovat. Skrčila jsem se. Musel být někde tedy. Přišlo mi, že zpoza závěje vidím pohyb. Chvějící se ouška, s těží odolávající chladu a silnému větru. Chudáček, co tu vlastně teď dělal? Asi se nestihl před větrem schovat. Pokývla jsem na Yara a pak ukázala čumákem směrem k závěji. "Pšš." Pak jsem gestem naznačila, že má jít z opačné strany, než já. Pár opatrných kroků okolo závěje a skok! Zajíc se dal na útěk, ale byl sám a my byli dva, byl v pasti. Zkusil zamanévrovat do strany, čekala jsem, že to udělá a pohotově se rozeběhla za ním. Přišla jsem si rychlejší než dřív. Dlouhé nohy dělaly svoje. Ještě kousek a skok! Nemilosrdně jsem se na něj svalila s tlamou otevřenou. Vzala jsem ho za krk a donesla Yarovi. Kopal ve vzduchu, ale krvácel a tak postupně ztrácel sílu. Předala jsem ho svému příteli. "Dobrou chuť." Posadila jsem se, potřebovala jsem se vydýchat. "A já už radši půjdu. Myslím, že mě máma bude hledat. Měj se hezky, bylo mi s tebou dobře," rozloučila jsem se a pelášila zpátky domů.
>> Alatey

<< Alatey
Příjemně škrábou? Pro to jsem neměla příliš pochopení. "Aha," nezmohla jsem se na lepší reakci. "Myslela jsem si, že se tím čistíš nebo tak něco, ale to nedávalo moc smysl." Na jeho další slova jsem jen přikývla, potřebovala jsem dávat pozor na terén, kam šlapu a u toho se konverzuje špatně. Mohlo to být namrzlé a mohlo to klouzat a padat ze skály je asi to poslední, co by se mi líbilo. Vlčí tlapky jsou dobré ve sněhu, ale nejsou to kamzičí kopýtka. Proto je lepší zbytečně neriskovat. V tichu jsme sešli do nížin. Tundra nás přivítala větší vrstvou sněhu. Se svou velikostí jsem se bořila do sněhu, ale díky přizpůsobením životu na severu to nebylo zase tak hrozné. Jiný, na sníh nepřizpůsobený živočich by byl zabořený až po břicho. V tomhle se bude lovit špatně, ale naší kořisti se taky bude prchat o trochu hůř. V bílé záplavě se bílý kožíšek snadno ztratí. Pokud nemůžeme kořist zahlédnout, budeme se muset spolehnout na pachy. Začala jsem větřit. Vím, jak voní jídlo, jen jsem se v něm ještě nenaučila rozlišovat delaily. Dospělí prý dokážou odhadnou i počet a vzdálenost podle pachů... No, to já ne. Byla jsem tedy jen schopna určit, že tady někde kořist je. Jít pokus omyl směrem, kde je silnější. "Cítíš to taky, že jo? Tak to teď musíme najít, odkud to přichází." Třeba budeme mít štěstí a najdeme stopy ve sněhu.

Sledovala jsem Yara, jak se válí ve sněhu. Muselo to nepříjemně studit. "Proč to děláš?" zeptala jsem se ho. Jestli to měl být způsob, jak se jiní vlci čistí, nepřišlo mi to příliš efektivní. Jazyk je dost hrubý na to, aby fungoval jako žínka. Pokud to byla hra, nepřišla mi moc zábavná. Nebylo by lepší ze sněhu udělat kupky a pak je poskládat na sebe nebo vedle sebe? Ideálně hezky do lajny. "Jíst mrtvoly... Já bych se asi bála jíst něco, co umřelo samo. Nikdy nevíš, proč to umřelo. Kdyby to bylo třeba prokleté, víš! Aby ta kletba nepřešla i na tebe a pak taky neumřel." A co je po smrti? To nikdo neví. Možná Heřmánek už to ví, ale ten mi to neřekne. Když řekl, že ho mám vést, rozhodně jsem se vydala před hory dolů. Když budeme co nejvíc na jihu tundry, určitě něco k snědku najdeme. Pokud se nám to ovšem nerozhodne utéct.
>> Tundra (přes Hraniční pohoří)

Yaro

"Mě to taky mrzí. Ale už to nejde změnit." Nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. Přikývla jsem. Slyšela jsem, jak mu kručí v břiše. Byl čas jít sehnat něco lepšího k jídlu než malou, rychlou myšku. Šla jsem hnedka za ním. Před rozcestím jsem se zastavila vedle Yara a chvíli přemýšlela. Pokud jsem odbočovala vpravo, teď když se vracíme, musím odbočit vlevo. Jo, tak nějak to bude, protože přicházíme z opačného směru. Teď už stačilo ignorovat odbočky a jít pořád rovně... Chtělo by to, aby to tu někdo zmapoval. Pak se sem bude dát jít, aniž by se vlk musel bát, že zabloudí. Takhle to bylo jedno velké bludiště. Šla jsem rychle a tak jsme se brzy vynořili v úkrytu. Nezdržovala jsem se tu, vyběhla jsem ven a nadechla se čerstvého vzduchu. Jo, bylo tu hezky... Hezky bílo a zima. "Obvykle se chodí lovit do tundry, ale nemyslím si, že dokážeme ulovit losa. Spíš něco menšího, nějakého králíka nebo tak něco." Buďme realističtí, máme vlka, kterému utekla myš a prakticky přerostlé vlče, nechtějme zázraky.

"Ano," řekla jsem a nadechla jsem se, že mu povyprávím, jak to celé bylo, "Na severu se objevilo světlo. To byla ta... Kaberkohosi knížka. Kněžka. Nebo jak to bylo. Já si ho všimla a chtěla jsem to prozkoumat. No a Heřmánek a Hvozdík šli za mnou, a máma za nimi a jak jsme tam byli u moře, do kry cosi narazilo zespod, led se rozbil a ocitli jsme se ve vodě, kde byly i ty kostatky. Mě a Hvozdíka zachránil Einar, ale Heřmánek byl na jiné kře a i když se ho máma snažila zachránit, schlamstla ho kosatka..." Při vyprávění jsem zírala prázdně do tmy, jako by se mi vzpomínky přehrávaly před očima. Z ničeho nic jsem si připadala osamělá, jako by mě objímalo uvědomění vlastní smrtelnosti. Kamenné chodby se zdály být chladné a nehostinné. Zmocnila se mě touha utéct k mámě a schoulit se vedle ní do klubíčka.
"Jo, to jo," souhlasila jsem. Moje místo... To by bylo moc fajn. Vytáhla jsem peříčko z husté srsti na krku. Chtěla jsem ho položit na zem, ale jen jsem na něj zůstala zírat. Měla jsem strach, že když ho tu odložím, najde ho někdo jiný a vezme si ho. Namísto toho jsem ho zase vrátila zpátky do kožíšku. Bylo to moje hezké kouzelné pírko, nedám! "Pak se sem vrátím a zabydlím si to tu." Pokud se sem dokážu vrátit. Možná ano, ale už teď jsem si nepamatovala... "Kudy jsme sem přišli?" Nějak se mě zmocnila panika. "Radši nebudeme pokračovat. Půjdeme zpátky. Není to tu zmapované, mám strach, že se tady ztratíme." Pokud bychom se ztratili, už by nás nikdo nenašel. "Půjdeme sehnat jídlo ven." Tady snad ani ty myšky nebyly.

<< úkryt; nyní ve vzdálených chodbách
"Asi jo," přikývla jsem. Kdyby tu byla tajná skrýš, už bychom to maso aspoň cítili, nebo nějaké jiné pachy. Tady to bylo prostě prázdné a opuštěné. "Co? Oheň? Ne, mě to nepálí. Když nad tím máš kontrolu, je to bezpečné. Víc bych měla strach z vody. Žijí v ní kosatky, které mi sežraly brášku." Po těch slovech jsem se zahleděla do země. Chudák Heřmánek... Nepřišlo mi fér, že se nedožil dospělosti, nenaučil se ovládat svůj element a nezískal učňovství, ani se nestal kappou. Ale usmála jsem se, když jsem slyšela, jak mi můj nový kamarád věří. Budu velká hořící koule a nic mě nezastaví! A tak jsme pokračovali dál. Vzhůru do neznáma, žádné vracení se zpět. Zanedlouho jsme narazili na rozcestí. Chvíli jsem zastavila a váhala jsem, nakonec jsem si vybrala tu vpravo. Trvalo ještě chvíli a na straně se objevila docela prostorná štěrbina, která evokovala vchod. Vešla jsem dovnitř. Byla to taková malá uzavřená okrouhlá jeskyňka, místnost. "Pokud to tady ničí není... Může to být moje."

Yaro

"Prý to dává křídla, když ho sníš, ale já ho jíst nechci, já si ho chci nechat," vysvětlila jsem. "Takže jsi jako já a moji sourozenci." Po vyčarování plamínku jsem se dostala k odpovědi jeho další otázky. Těch jich ale měl, ale já taky, takže jsme si kvit? Povídalo se mi s ním dobře. "Zvláštní je, že tu nejsou světla. Musí to tu být buď extra tajné, nebo tu ještě nikdo nebyl..." To zavánělo dobrodružstvím a to mě na jednu stranu přitahovalo a na druhou stranu mě to děsilo, jako všechno nové a neznámé. "Oheň je úžasný. Taky mě fascinuje. Třeba jednou budu umět vzplát celá jako Einar. Teprve se s tím učím, ale myslím, že mi to jde." Šla jsem v pořádku chodbou dál. Zdála se být nekonečná. Různě se stáčela a stoupala a zase klesala. Žádná tajná skrýš žrádla se tu nenacházela... Museli jsme dávno opustit avar. "Možná bychom se měli vrátit," nebyla jsem si tím tady vůbec jistá. Na druhou stranu, nevypadalo to tady nebezpečně. Maximálně bychom se mohli ztratit, kdybychom někde odbočili.
>> území

Yaro

"Hm. Od toho mám pírko." To mi připomíná, že si ho musím někam schovat. Ťapala jsem chodbou a dívala se do vedlejších chodbiček a místnůstek, ale nemohla jsem nic k jídlu najít. Možná jsem jen hledala špatně. Třeba jsou kvůli vlčatům někde nějaké tajné zásoby dál? To byl můj odhad. Proto jsem to nevzdávala a šla pořád dál, až jsem se dostala do chodbiček, kde jsem nikdy nebyla. Ale ono to prostě vedlo pořád pryč, tak jsem nezastavovala. "Celý svůj život... Nebo aspoň myslím. Předtím jsem totiž byla v jiném světě, kde vlci nosí oblečení a bydlí v domech! Došla odtamtud jakási knížka a dala nám semínka váčkovky a tu jsme zasadili, protože je magie ostrovů nemocná... Stejně jako jsou teď vlci." Že by to bylo nějak propojené? "Neviděla," upřímně mi nedošlo, že by myška Yarovi utekla, protože by byl špatný lovec. Můj způsob chápání byl jiný. Myslela jsem si, že je to hra a skutečný Yarův záměr neviděla. "Já... Myslím, že trochu ano. Nemám moc zkušeností, ale máma nám to vysvětlovala a umím stopovat." To se hodí. "To ti jde?" Bylo by hloupé ho učit něco, co už umí. Brzy jsme se dostali velmi hluboko. Osvětlení sem nedosahovalo a tak jsme se ocitli ve tmě. "To je zvláštní." Zavřela jsem oči a začala se soustředit. Představovala jsem si plamen... K mému překvapení to šlo daleko lépe než dříve. Brzy jsem přes zavřená víčka začala vnímat světlo. Otevřela jsem oči... A zjistila jsem, že jsem si vytvořila ohýnek na čele. Ale nepálil. Bylo to stejné, jako když se rozohnil strýček, měla jsem z toho velkou radost. Takhle se nám půjde líp.

Yaro

"No... Já myslím, že jo." Máma přece říkala, že smečka je rodina, nebo tak něco. A jinak jsem neměla mít po kom magii ohně, takže někde v rodině být musela a Vidar s Einarem mi do prostě do rovnice zapadali, i výškově. A teta Stina taky byla černobílá a taky měla oheň. Dávalo to smysl. Zírala jsem na něj se zaujatém. Stal se cílem mého přehnaného soustředění a tedy obětí mé pozornosti. "Nemáš žádnou?" To mi přišlo zvláštní. "Tak to je divné... Já si myslím, že třeba nějakou máš, ale ještě ji neumíš ovládat. Není přece možné, aby vlk magii neměl," zavrtěla jsem hlavou. "To zní jako docela dávno." Neměla jsem ponětí, kde ta Svatyně je, ale rozhodně musela být daleko, když jsem o ní nevěděla. "Pojď, třeba někde ještě nějaké úlovky uložené budou. Jestli ne, můžeme jít sehnat něco k jídlu ven." S tím jsem se vydala tam, kde jsem si myslela, že je uložené jídlo a vrazila hlavou dovnitř. Nezdálo se, že by se někdo už z lovu vrátil a z minula nic nezbylo... A nebo jsem se dívala do špatné místnosti. "Hm, tady nic není... Třeba bude něco jinde," okomentovala jsem situaci a vydala se jednou náhodnou chodbou jinam.

Yaro

"Je to divné!" přitakala jsem, "vlastně je to moc divné, já mám oranžové oči jako strýček Einar a Vidar, protože jsme ohniví vlci, máma je má zelené a umí čarovat s rostlinkama, pokud ovládají vlci s fialovýma očima vodu a a vlci s modrýma vzduch, co máš ty? Něco speciálního?" Třeba má jednu z těch jiných magií. Jakože svítí nebo tak něco. Nestydatě jsem si ho prohlížela, obešla si ho a očuchávala. Byl něco nového, musela jsem ho prozkoumat. Vypadal... Vychrtle. "Kdy jsi naposledy jedl?" zeptala jsem se ho, možná to vyznělo drze, ale spíš jsem měla starost. Že by se za myškou nehnal kvůli zábavě? Úplně jsem zapomněla na nemoc. Kde že je sklad? Strýček vyslal ostatní na lov, nebo jsem špatně pochopila? Třeba ještě něco k jídlu zbylo... To bude lepší, než zabíjet ty roztomilé myšičky. Na druhou stranu, já oproti němu byla hodně vysoká, tak třeba mu ty myši stačily? Co já vím. Mě by to nezasytilo.

Yaro

Brzy se do mého zorného pole vřítil vlk, který se hnal za něčím drobným... A hele myška! Ta je hezká! Vlk myšku chytil, ale utekla mu. Normálně bych vystartovala za ní, ale chtěla jsem teď zůstat v klidu, aby se mi to onemocnění zase nerozjelo. Tak jsem se za ní nerozutekla, i když byla škoda, že utekla. Vypadala roztomile... Určitě by bylo fajn si s ní hrát, trochu ji poňuchat, olízat a propustit. Z jedné myšky se žádný vlk moc nenažere, natož tak někdo mojí velikosti. "To vypadá jako zábava," okomentovala jsem vlkovu činnost. "Taky zdravím," odpověděla jsem. "Já jsem Třezalka... A ty jsi tady hádám nový?" Možná by měl vědět, že by sem neměl chodit. "Víš, tady jsou nemocní vlci, možná bys sem neměl moc chodit, aby jsi taky neonemocněl." To by se nelíbilo nikomu... Vtom jsem si však všimla vlkových očí a zapomněla na opatrnost. "Ty máš šedé oči!" Nikdy jsem předtím vlka s šedýma očima nepotkala.

Medicine koutek, hlavně Astrid a Šalvěj, zmínka Shine

"Ano, točila se mi hlava. Špatně se mi dýchá, bolí mě hrudník, kašlu," popsala jsem svoje symptomy. Ale jak jsem ležela, postupně se to zlepšovalo. Možná to chtělo se jen přestat přepínat a trochu se prospat. Navíc tu byl ten kotlík s čímsi, co udělal ten vlk, kterého Razer přišel vyhnat, jak že se to jmenoval? Určitě jsem jeho jméno už slyšela... Jen mi teď uteklo, no, to není důležité. Podívala jsem se na to. Natáhla jsem krk k divné tekutině a smočila v tom jazyk. Bylo to hnusné. Pak jsem se stočila do klubka k Shine a zkusila usnout.
Když jsem se probudila, bylo mi významně líp. Zbudil mě mámin hlas. Ptal se, jestli jsme s Šalvějí taky nemocné. A mimo to se tu objevili další vlci. Bylo tady docela převlkováno. Když mi už bylo líp, přišlo mi hloupé tu dál překážet, když tu byli jiní, kteří momentálně potřebovali pomoc víc než já. Šalvěj se ptala, jestli jsem v pohodě. "Děkuju, už mi je líp," přikývla jsem. "Možná bych tu už nemusela překážet. Půjdu ven, ať máte prostor pro ty, kteří mají horší stav," po těch slovech jsem se zvedla a stáhla se před místnost. Nechtěla jsem jít mezi ostatní, pro případ, že bych ještě byla infekční. I když mi bylo líp, nebyla jsem si jistá, jestli jsem vyléčená úplně. Takhle jsem byla v takové superpozici, napůl zdravá, napůl nemocná. Kdyby se mi přihoršilo, měla jsem to kousek, ale zdálo se, že nemoc ustupuje.

NCP, medicine koutek (Einar)

Sledovala jsem dění v úkrytu. Bylo to, jako sledovat film a nemoci zasáhnout do ději. Měla jsem pocit, jako bych tu vůbec nebyla, jako by se mě tohle vůbec netýkalo, ale týkalo se mě to až bolestivě moc. Mámu musel strýček odnést, moji sourozenci překáželi... Byla jsem v duchu bytostně vděčná, že jsem se narodila do téhle smečky. Einar se o nás staral. Pomohl nám utéct kostatkám, teď udělal všechno proto, aby nikdo na tu nemoc neumřel. Dobrý vůdce. Pokud jsme nemocní máme jít za léčitelkami. To budu muset první vstát, jsem ráda, že dýchám... Ale určitě na tom nejsem tak zle, aby mě musel někdo nosit, já to zvládnu sama. Musím. S kašlem jsem se posbírala na nohy. Už jsem se chtěla vydat do "karanténní místnosti", když v tom Einar zmínil moje jméno. Nastražila jsem uši. Já a kappa? To je moc hezké! "Děkuju," kývla jsem hlavou, ale pak se už definitivně odebrala k Arrynovi a Shine, ať se nemoc zbytečně nešíří. Tam jsem si lehla vedle mámy. "Já se jdu léčit," podívala jsem se na Razera, který odsud jakési vlky vyháněl a automaticky jsem předpokládala, že se mě to vyhazování taky týká.

<< území
Výstup sem mi trval déle, než jsem očekávala. Výstup do kopce byl pomalý a namáhavý. Každou chvilku jsem se musela zastavit, protože se mi špatně dýchalo, občas jsem zakašlala, což se postupně během výstupu zhoršovalo. Než jsem došla konečně do avaru, točila se mi hlava, bolel mě celý hrudník a nebyla jsem schopná se přes dusivý kašel pořádně nadechnout. Ale už jsem byla blízko... Musela jsem to ještě chvíli vydržet, ještě pár kroků a už tam budu... S tím jsem vešla do chodby, která vedla do středu úkrytu. Věděla jsem, že mě tam čeká oheň - teplo, sucho a odpočinek. Nějak se mi ta rýmička od Daénského území zhoršila... Znatelně. Asi nebylo moudré se toulat v zimě a sněhu venkem, přecházet půlku Mois grisu, zdržovat se v horách, přetahovat se... Bylo jen logické, že toho nemoc využila. Když jsem vešla do hlavní místnosti, bylo tu celé shromáždění vlků. Jen jsem nepřítomně kývla hlavou na pozdrav, prošla jsem blíž dovnitř a s kašlem si lehla ke stěně na bok od hlavního hloučku. Nevšímala jsem si moc, co se děje. To dospěláci řeší složité administrativní věci... Vtom jsem však zpozorněla, protože se Einarův tón změnil, můj pohled padl na známou černou vlčici, která teď ležela na zemi. Zvedla jsem hlavu, ale neměla jsem energii vstát. "Mami!" Že by taky onemocněla? Ale vždyť nebyla v Daénu s námi... Zdálo se, že někam odcházejí. Měla bych jít s nimi?