Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozorně jsem poslouchala slova vlčice. Takže také nepocházela odtud. Zde byli vlci obecně zvláštní. Všemožných barev na všemožných místech... Ale pokud jsem si pamatovala, ve většině světů, které jsem poznala, bylo právě pravidlem, že dle délky a barvy srsti mohl někdo velmi rychle odhadnout, odkud daný vlk je. Takto to platilo evidentně i u sněhobílé Iony. Mírně se usměji. "Nevím, jestli se sem všichni dostávají úplně stejně, ale já prošla portálem. Ráda objevuji nové světy. Tady, jak jsem pochopila, jsem zůstala jaksi seknutá, ale to mi nevadí. Našla jsem tu rodinu." odpovím s úsměvem a třeba jí tím dám nějakou alespoň trochu nápovědu, jak se sem mohla dostat.
Kývnu na její slova o poušti. "Je to tu hezké, ale abych pravdu řekla, zůstávám tu jenom díky sestře. Mám radši... pestřejší a zajímavější oblasti. I když poušť je také svým způsobem krásná. Ticho, které se tam nese a neustálý boj smrti se životem... Ať už malých živočichů, nebo rostlin, které se snaží uchovat si vodu na sluncem rozpáleném písku...." začala jsem vyprávět svým medově zabarveným hlasem a když jsem si uvědomila, že jsem se do toho až moc zažrala, lehce si povzdychnu a omluvně se usměji. "Omlouvám se. Když je něco zajímavé, až moc ráda o tom mluvím." zasměji se a pak se rozhlédnu.
Na další otázku Iony přikývnu hlavou. "Ano, na procházce. Pomalu jsem se vracela na území." odpovím s úsměvem.

Usměji se, když mě vlčice ujistí, že mou sestru zná. Ještě aby neznala že? Zastřihám přátelsky ušima a pozoruji vlčici, dokud se nepředstaví, Iona. "Máte hezké jméno. Akorát bych vás spíše typovala na nějakého horského vlka než vlka patřícího do lesa se zlatým listím." poznamenám přátelsky a podle tóniny mého hlasu dávám najevo, že to nemyslím jako urážku. Měla světlý kožich, který spíše nosili vlci zvyklí na zimu a její srst i stavba těla tomu napovídaly také. Ale... nemohla jsem soudit, že? Já s Peisiou také rozhodně nebyla typickým pouštním vlkem. "Jinak ano, má sestra mě nedávno přijala do pouštní smečky, která se jí evidentně stala domovem." dodám s úsměvem, protože jsem přeci nemohla nechat nezodpovězenou otázku!
Když mě začala ujišťovat, že je tu čistě za sebe, pomalu pokývu hlavou. "Tomu plně rozumím a chápu to. Na vycházku jste si vybrala přímo nádherný den!" odpovím na její možná až trochu zvláštní dodatek. Zdálo se mi to, nebo tím, jak mě ujišťovala, že tu není oficiálně, někoho hledala? Nebo něco? Nebo to vskutku byla jen souhra náhod? Byla jsem zvyklá všímat si nejmenších detailů.

Bylo nádherné odpoledne a i když bylo tepleji, sníh se stále držel. Sluneční paprsky si hrály s krystalky sněhu, který jakoby hrál všemi barvami! Jak krásná báseň nebo líčení by se z tohohle pohledu dalo vytvořit! O to víc jsem se usmála, když jsem našla společnost, která do této krajiny doslova zapadala! Kdybych uměla malovat, tohle by byl přesně obraz, který bych chtěla zachytit! Takhle jsem si ho jen vštěpovala do paměti a hledala pro něj vhodná slova, abych ho později mohla někomu vyprávět.
Své nadšení z přítomnosti vlčice, která se do krajiny hodila jako šperk na srst nádherné vlčice, jsem jednoduše potřebovala sdělit nahlas. Mou tvář pokrýval přátelský nadšený úsměv, avšak držela jsem se trochu dále, protože jsem ctila osobní prostor dané vlčice. Přeci jen jsem nebyla nevychovaná!
Vlčice vypadala zaražená mým objevením. Naklopím mírně hlavu na stranu a zavrtím krátkým ocáskem. Při zmínce, že někoho připomínám, se mi úsměv ještě rozšíří. "Tak to musíte znát mou sestru, Peisiu. Mé jméno je Tundra." představím se přátelsky. Můj hlas byl stejně příjemný jako ten sestřin, jen byl o něco hlubší... medově hladký. A oproti své sestře jsem neuměla zpívat. I tak má práce s intonací byla téměř perfektní, protože jsem svůj anti-talent na zpěv vynahrazovala tím, že jsem ráda přednášela a vyprávěla... a žádné básně ani vypravování by nikdy nevyznělo dobře bez té správné tóniny hlasu, že?

<- Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Jít pryč a na chvíli se provětrat, byl skvělý nápad. Začal padat sníh. Všude bylo ticho a krajina vypadala, jako by se léčila krásou z této zimní chvilky po těch šílených potopách. Nadšeně cestou v horách sleduji sníh a když pak začnu sestupovat zpět do nížiny, sleduji, jak se sem tam udržuje bílý poprašek. Rozhodně mi to vyjasnilo hlavu a i tvář, kterou mi vyjasnil blažený úsměv. Milovala jsem tyto chvíle stejně jako krásné barvy podzimu. Ty jsem měla asi raději, ale i zimní krajina měla své kouzlo. A až se zahalí celá a na stromech se začnou objevovat malé rampouchy a zmrzlý sníh! To pak bylo co popisovat a o čem básnit!
Když konečně sejdu na louku, rozhlédnu se a s úsměvem zahlédnu vlčici, která do této krajiny skoro až zapadala. Byla krásně bělavá jako sníh. Ne čistě bílá, ale tak to nebyla ani nikdy řádně krajina. Vždy i přes bílý sníh hrála všemožnými odstíny. Pomalu se k vlčici s přátelským úsměvem vydám. "Zdravím. Omlouvám se za vytržení tvé samoty, ale nemohu nepoznamenat, že tvá krásná srst momentální krajinu naprosto skvěle doplňuje." řeknu směrem k ní a zastavím se kousek od ní, ale dost daleko, abych případně nenarušila její osobní prostor, pokud by o komunikaci se mnou nestála.

Nakonec jsem se rozhodla si odpočinout a má očka po posledních událostech celkem rychle klesla a já usnula. Spánek byl však neklidný. Občas jsem trhla oušky nebo krátkým ocáskem, protože se mi zdálo o nebezpečích toho dlouhého deště, který nakonec skončil. To však neznamenalo, že se mi nemohl vracet ve snech, že? Za své cestování jsem zažila až příliš mnoho nebezpečných situací, takže sny byly až příliš živé a strach o mé blízké se v nich velmi barvitě projevil.

Když jsem se z toho konečně probudila, prudce zvednu hlavu a mírně se oklepu. Naštěstí to vše byla jen velká noční můra. Rozhlédnu se rychle po skrýši, ve které se odehrál smečkový sraz a pomalu vstanu a protáhnu se. Bylo na čase se trochu projít a pročistit hlavu. Zohar byl zpět, takže o jedno trápení méně. Tiše si povzdychnu a pomalu se vydám nadýchat se vzduchu a zahnat všemožné myšlenky a trápení.

-> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Příchod některých vlků byl, zajímavý. Ačkoliv to u mé osoby bylo asi dosti nejisté, seděla jsem v koutku a sledovala dění kolem, které... bylo jako z nějaké divadelní scény. Odhadovala jsem charaktery vlků a mé modro-fialkové oči sledovaly každičký pohyb a výraz u všech. Zohar, Ushari, Nito, Camiya, Sivatag... jedna velká zvláštní rodina, která vyvolávala více otázek než odpovědí. Ale zároveň to dávalo jedinou odpověď... důvod, proč měla Peisia Zohara tak ráda... ten vlk byl... zvláštní. skoro to vypadalo, že za nedůvěru a zlost skrývá své vnitřní zraněné vlče. Pohlédnu krátce na Peisiu. 'Vážně máš potřebu napravovat každou rozbitou věc?' pomyslím si a mírně se usměji. Chápala jsem to. Sama jsem při svých cestách pomohla dosti vlkům a ten výsledný pocit, když je danému vlkovi lépe... vždy to udělalo radost i mně.
Když byli vyzváni tuláci, já nepředstoupila, přeci jen jsem byla přijata již Peisiou a ti nejdůležitější to věděli. Hlavně teda Ushari, která se stala alfou. Kývnu jí jako gratulaci a na tváři se mi objeví vřelý úsměv. Peisia jí evidentně respektovala a byla ráda, že byla vybrána právě ona... i když podle mého pohledu to ještě bude znamenat mnoho problémů, hlavně i kvůli tomu rezavo-bílému vlčkovi jménem Zohar. Vlastně jsem se docela těšila na to, jak se všechno vyvrbí.

← Namarey

Šla jsem za všemi vlky a v podstatě jsem asi byla mezi posledními. Tentokrát jsem se Peisiu nesnažila dobíhat. Přeci jen byla beta a já byla nově nabraný člen, že? Šla jsem s ocáskem nahoru a přátelským úsměvem, abych trochu zmírnila zvláštně tíživou atmosféru, která se táhla, alespoň podle mě, za tou rodinkou pouštních vlků.
Když dojdu do jeskyně, podívám se na Peisiu a ještě jednu další členku a poděkuji jim oběma za vysušení kožíšku i měkkém podkladu na zemi. Musela jsem se lépě naučit ovládání vody a objevit kouzla dalších magií díky zdejšímu obchodníkovi, který je nabízel. Voda bude jistě užitečná vždy, ale v takovýchto situacích byla země a oheň přeci jen více vítanými. Přecijen bylo teď všude vody dost, že? ... Možná až moc.
Lehnu si kousek opodál od všech a sleduji dění kolem.

Po schválení Ushari se na ni mírně usměji a vděčně kývnu. Ano, i já byla ráda, že se její bratr, vlček jménem Zohar, vrátil. Ta tíha, která ze mě spadla... byla obrovská. Skoro jsem měla pocit, že bych dokázala lítat i bez křídel, jako měl třeba ten křídlatý vlk!
Když pak přijde Serbia, kývnu jí s úctou na pozdrav a pak sleduji dění. Rozhodně bychom měli jít do nějakého úkrytu. Písek začínal být těžký a lepkavý a rozhodně bylo jasné, že za pár hodin bude životu velmi nebezpečný. Co však v tento moment bylo zajímavější, než celá situace s počasím, bylo vidět Ushari, její sestry a Zohara. Co to mezi nimi bylo? Co přesně se stalo? Naklopím proto hlavu mírně na stranu a mé modré oči je velmi bedlivě pozorovali.
Zdálo se, že ta světlá a Ushari se snažili bránit jejich bratra. A ta tmavá... proč mu u všech všudy říkala Lišák a né jménem? Proč ji musela ta světlá opravovat? Mírně přimhouřím očka a vzhledem k Zoharovu chování jsem začínala tušit. I to, proč ho Peisia měla tak ráda... Byl ztracené zlomené stvoření a evidentně svou bolest skrýval za agresivitu.
Narovnám hlavu a nechám si své myšlenky pro sebe. Kývnu na nutnost odejít a tak se vydám za ostatními vlky.

→ Slané jezero (rychlý přesun přes Kvetoucí louku a Hraniční pohoří)

← Hraniční pohoří

Pomalu jdu za svou sestrou a sleduji a odhaduji, co se jí honí hlavou. Vypadala trochu utrápeně? Možná. A ta slova, která vyřkla? Naklopím mírně hlavu na stranu. Ta rodinná situace opravdu nebude nijak jednoduchá. Alespoň ne po tom, co teď sestra řekla. Šikana. Na malý moment se ohlédnu k horám. Ta vlčice spíše vypadala jako opak všech nadějí, které Peisia vyřkla. Ale věřila jsem, že jako Beta se o to všechno postará. A pokud se stala betou, alfa místní smečky musí být jistě spravedlivá a moudrá.
Tiše si povzdychnu a pohlédnu zpět před nás. Plahočily jsme se mokrým pískem a mně těžklo tělo. Ne ani tak únavou jako spíše tíhou všeho, co mě na území čekalo. Setkání s Ushari. Vrátil se jí už její bratr? Dokázal zprovoznit portál? Mírně sklopím uši i hlavu a pomalu jdu za svou sestrou. Tedy do doby, než náhle zavolá to jméno, které jsem znala. Zohar. Zmizelý vlček. Napřímím ouška a zvednu hlavu právě ve chvíli, abych viděla zvednutý ocásek Peisie, jak běží k jednomu rezavému vlkovi. Zohar. Pokud to byl skutečně on... Měla jsem pocit, že ze mě spadlo snad celé pohoří... Na tváři se mi objeví radostný úsměv a pomalu sejdu za ostatními vlky.
Pomalu se po všech rozhlédnu a s mírným úsměvem pozdravím. "Zdravím, jsem Tundra a Peisia mi dovolila stát se členem Namarey." a s těmi slovy pohlédnu hlavně na Ushari, jestli jí to nebude vadit. Přeci jen já mohla za to, že jí zmizel bratr a i když byl nyní tu... možná stejně mohla mít něco proti.
Chvilku přede mnou se tu navíc objevila ta vlčice z hor, Camiya. Sjedu jí pohledem a nepatrně se zamračím a přejedu pohledem po zbytku. Čekala jsem, co se bude dít. Dobře jsem si pamatovala slova Peisie pronesená před chvílí a to, jak se tato vlčice chovala. Byla jsem docela zvědavá jak se to vyvine.

Nezapojovala jsem se do rozhovoru, jen jsem odhadovala tmavosrstou vlčici. Moc se mi nelíbila, ale komentovat jsem více nemohla, neměla jsem na to ani právo. I to vyřknutí nahlas, že Namarey je smečka, bylo dost troufalé. Lehce si povzdychnu. Občas kdybych s někým mohla umět komunikovat skrze myšlenky, byl by svět jednodušší. Byla by to ale paráda!
Takhle se jen podívám na svou sestru a mírně nakloním hlavu na stranu, když tuhle vlčici skutečně přijme a pozve na území. Sleduji, jak tmavosrstá fiflena opouští mé zorné pole a podívám se zpět na Peisiu, která se rozešla a já tedy za ní. "Je to dobrý nápad? Nepřijde mi jako Ushari... ta byla... jiná. Ne takováhle... a i zbarvení je trochu zvláštní." šeptnu směrem k ní a zastříhám ušima. Tak nějak jsem doufala, že touto otázkou trochu svou sestru rozmluvím a třeba mi prozradí, co je na té rodině tak divně. Ta vlčice nezmínila Zohara, toho vlka co odnesl portál... a přitom zmínila Ushari a ještě nějakou Nitocris nebo jak to bylo. Ushari byla milá i když se zlobila za ztrátu bratra. Tahle vlčice byla přesný opak. Navíc Peisia měla Zohara podle všeho docela v oblibě, alespoň mi to tehdy dala docela najevo, a na tuhle vlčici se mračila.

→ Namarey

Vlčice se najednou omlouvala za své chování, mírně se ještě víc pousměji, ale pak mi úsměv z tváře zmizí poměrně rychle. Vážně vlčice musela vytahovat svůj původ? Místní nebyla... pokud by byla místní, Peisiu by musela znát, protože ta měla pravomoce přijímat, takže musela být alespoň Beta. Cožpak původ z jiných světů zde něco znamenal? No kdybych měla obočí, vystřelila by mi až k nebesům. A to cuknutí tím ocasem po tom konstatování? Přivřu očka a ušklíbnu se. Pohledem střelím k Peisii, která to musela prokouknout také. Byla mi tato vlčice příjemná? Ne... schovávat své já a omlouvat se za něco, co evidentně nemyslí vážně? Nah.
Co mi však nesedělo, byla náhlá změna v jejím chování. Otočila se za nějakou mizící vlčicí, kterou jsem sotva zahlédla a vypadala... možná až ustaraně? Naklopím hlavu mírně na stranu a když Peisia zmíní Ushari, nastražím uši. To byla ta, jejíž bratra jsem omylem nechala vyplivnout do jiného světa. Jenže ta takhle nafoukaná rozhodně nebyla. Tázavě se obrátím na Peisiu, než pohled opět stočím k vlčici před sebou. "Mé jméno je Tundra... a asi jsem novou členkou Namarey." řeknu a hodím nejistým pohledem po Peisii a opět se mi v očích blýskne vina, kterou jsem nesla za zmizení bratra teď ještě téhle vlčice. Co mě však zarazilo, byl výraz Peisie... rozhodně to nebyl vítací výraz. Naklopím hlavu na stranu. To jak byla komplikovaná jejich rodina, že nevítá sestru toho zmizelého?
No, radši se pomalu zvednu a přeci jen dojdu nakouknout, co měl ještě ten obchodník. Nakonec vyhandluji divný Mystery box. Byla jsem jednoduše zvědavá, co za štěstí mě potká... nebo neštěstí.
Když ho převezmu, přidám se opět k těm dvěma a sleduji je ve snaze zjistit, co se tu vlastně děje.


Nákup:
Mystery box: - 50 kšm
Tundra - 13 kšm, 0 rubínů, 12 mincí → -10 kšm + 1 mince (= 40 kšm) → 3 kšm, 0 rub, 11 mincí
Mystery box - 13 - Pírko snů/šupina snů
Schváleno


× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze) - 1b

← Začarovaný les

Když po mě Peisia střelila pohledem, mírně sklopím uši i hlavu. Věděla jsem, co ten pohled znamenal. Zohar... ten vlk, který byl vtáhnut portálem. "Třeba... třeba se už vrátil..." šeptnu spíš pro sebe. ano, trápilo mě to. Jak dlouho to bylo? Půl roku? Možná déle? Za tu dobu se mu portál mohlo podařit zprovoznit... ale... nikdy s portály hádám nepracoval, ne jako já nebo Peisia.
Už jsem čekala, že mi řekne, že ne. Pochopila bych to, i když bych byla ráda konečně někde, kde mám rodinu. Léta prochozená po všemožných světech byla... náročná a tady? Tady jsem konečně někoho znala. Sice jsem byla ráda v podstatě za jakoukoliv společnost, ale... má sestra byla má sestra. Když se Peisia ozvala, lehce napřímím uši a pohlédnu na ní. Kývnu k ní. Byla jsem si toho vědomá. "Ráda předám vše, co znám. Ať už z domova nebo z jiných světů." řeknu a smutně se pousměji... v očích mi však stále hrál ten vnitřní pocit viny.
Když dorazíme do hor a ukáže se Wu, nechám v klidu svou sestru nakoupit. Přeci jen já nakupovala těsně předtím, než jsme se setkaly.
Sednu si proto stranou a pohlédnu s přimhouřenýma očima na oblohu. Nechávám déšť stékat po naprosto již promočené srsti. Tiše si povzdychnu.
Z mých útrap mě doslova vytáhne neznámá příchozí vlčice. Pohlédnu na ní a pak těknu pohledem na Peisiu, která jí odpověděla a zároveň se podívala i na mě. Kdybych mohla, pokrčím rameny. Bylo zvláštníí takto konfrontovat neznámé vlky, ale to nutně neznamenalo, že je daná vlčice špatná ne? Proto pohled přesunu na neznámou a mírně se usměji. "Zdravím." odpovím jí jen a sleduji její reakci. Ačkoliv to bylo zvláštní, nic víc jsem neřekla. To ale neznamenalo, že můj pohled nezkoumal do nejmenších detailů reakce vlčice, abych si o ní mohla vytvořit svůj názor.

← Sněžné tesáky

"Tuhle zamlženou louku nemám ráda." řeknu, když se náhle vynoříme ve zvláštním lese. Tady jsem ještě nebyla. Většinou jsem měla štěstí, že jsem se objevila v zátoce pod ním. Věděla jsem, že existuje... přeci jen se nad zátokou tyčil dost nápadně díky barvám. Pohlédnu na koruny stromů. Byly... fascinující díky těm nepřirozeným barvám.
Pohlédnu zpět na sestru, která naštěstí měla v plánu kdyžtak smečku přestěhovat do hor. Kývnu na ní. "Hory jsou fajn... a málo členů? Já no... vím že jsem nepřišla úplně vhodným způsobem, ale... když už jsem se dostala konečně za tebou... ráda bych zůstala konečně jednou s rodinou." řeknu a pohlédnu na Peisiu. Bylo možné se dostat k ní do smečky? Bylo možné konečně usadit mé toulavé srdéčko?
Na nabídku hledání úkrytu jen kývnu a vydám se za svou sestrou do pohoří, o kterém nejspíše mluvila.

→ Hraniční pohoří

Nevím, za co mi křídlatý děkoval, ale já osobně byla zklamaná, že jsem neměla moc co vlčatům předvést. Budu muset nahromadit ty kamínky, abych příště Wua přesvědčila, že chci všechno co mě jenom napadne.
Usměji se na celou rodinku. "Také mě moc těšilo." řeknu a s tím mrknu na vlčata a ještě prozkoumám rostlinku, kterou Peisia vyvolala. Takže trychtýřek byl dobrý na čaj? To rozhodně stálo za zapamatování!
Zvednu pohled ještě jednou ke všem přítomným a s úsměvem se rozloučím také. "Naschledanou." a s těmi slovy se pak otočím již k Peisii a vydám se s ní pryč. Přeci jen jsem byla zvědavá, co mi chtěla před časem říct.
Déšť nám smáčel kožichy a já se cestou opatrně podívám na zataženou oblohu a mírně se zamračím. "Mám pocit, že nás díky počasí čekají zvednuté hladiny řek a jezer. Myslíš, že to nějak ovlivní v poušti Namarey?" zeptám se jí, protože ta otázka mě docela začala trápit. Ano, ještě jsem nebyla členem, ale... byla tam přeci Peisia... a když už jsem svou sestru našla, rozhodně jsem se jí chtěla držet. Rodina by měla držet pospolu, ne?

→ Začarovaný les

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Z odpovědi okřídleného jsem byla nadšená a fascinovaná zároveň. Rozhodně jsem měla v plánu zjistit, kde se taková křídla dají získat a třeba si jedny také pořídit! Wu je rozhodně v předmětech neměl .Kývnu jako poděkování za odpověď a podívám se na svou sestru, než mi pohled sklouzne na vlčata.
Byla neskutečně zvídavá a některá poměrně drzá. Na otázky ohledně ocásků a nebo rejpavé poznámky se jen mírně usměji. než stočím zrak k té, která chtěla vidět magii. Ukázkou Peisie byla evidentně nadšená. "Zatím nemám magii nijak moc silnou, ale rozhodně na tom budu pracovat. Ale ukázku ti jistě rád předvede tvůj tatínek. Vypadá silně a sám ovládá pravděpodobně magii vody." odpovím jí. Přeci nebudu strhávat veškerou slávu na sebe, když tu měla pravděpodobné mistra? Navíc svého tátu?
S tím se podívám na dospělý pár a usměji se. Mírně zavrtím ocasem. "Také mě těší, Avo a Aldo." odpovím vlčici a kývnu i na okřídleného.
Když pak zmíní, že by měli jít, podívám se na svou sestru. "Také bychom asi měly jít? Nebo minimálně si promluvit o tom, o čem jsi se mnou před časem chtěla mluvit?" zeptám se jí.