Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Brzy se to tu začalo plnit vlky a tak ustoupím od obchodníka, který byl evidentně velmi žádaný. Přesněji řečeno, přišla celá rodinka a pravděpodobně matka poučila svá vlčata, že se jedná o vlka jménem Wu. To bylo vskutku zajímavé jméno! Inu, uložila jsem si ho do paměti, protože se to jistě bude hodit.
S rodinkou přišel ještě navíc okřídlený vlk. Naklopím hlavu na stranu a sleduji jeho křídla. ONI EXISTOVALI VLCI S KŘÍDLY?! Panečku, to muselo být něco. Už jsem chtěla otevřít tlamu a vychrlit mnoho otázek, když se přihnala i má sestra. Usměji se na ni na pozdrav. Ahoj Peisio. odpovím jí a zvesela zavrtím ocáskem. Peisia hned položila vlkovi zajímavou otázku a dostala ještě zajímavější odpověď. Křídla mu narostla až zde na ostrovech. "A unesou vás? Dá se s nimi opravdu létat nebo jen plachtit?" zeptám se zvědavě okřídleného. Pokud by se zde dala sehnat křídla se kterými se létat dalo... takové svobody co by to přineslo!
To už se mě sestra ptala, co jsem si pořídila. "Zjistila jsem, že zde lze posílit magie, tak jsem si pořídila to." řeknu s úsmevěm a podívám se na vlčata, u kterých jsme vyvolaly zájem. "Jsem Tundra, ahojky." usměji se na ně a zavrtím ocáskem, než vzhlédnu k jejich matce a odpovím ji na její otázku. "Vlastně jsem se dostala na ostrovy teprve nedávno a do žádné smečky zatím nepatřím." odpovím jí mile.

← Tichá zátoka

Stoupání do hor mi skutečně pomohlo od úzkosti z pocitu viny za zmizení Zohara. Jak dlouho to bylo? Půl roku? Pravděpodobně. Doufala jsem, že na ten zatracený portál přijde a vrátí se za svou rodinou... stejně jako já hledala po všech světech svou sestru, Peisiu.
Výstup mi zklidní dech a můj mozek se upne na náročnou cestu, tedy až do chvíle, než spatřím zvláštního vlka s jakýmsi obchůdkem a mnoha věcmi v něm. Naklopím tázavě hlavu na stranu a pomalu dojdu blíže a poohlédnu se po všemožných věcech. Co mě zaujalo bylo tom, že na těchto ostrovech se dalo zesílit pomocí nějaké měny? Měl tam všemožné serepetičky, ale můj zrak padnul právě na něco, co mělo posilovat magii. Byly to takové divné vlči tlapky. Ukáži na to a když mi obchodník ukáže cenu, jen mu to zaplatím a sleduji, jak tlapky dává vařit a pak... měla jsem to vypít? Ok. Vypiji tedy lektvar, který mi připravil a já jenom doufala, že tedy to bude fungovat a nestala jsem se obětí nějakého hloupého vtipu nebo podvodu.


Nákup:
2., 3. a 4. lvl do magie Vody → 50 + 60 + 70 = -180 kšm

Stav účtu před nákupem: 43 kšm, 15 rubínů, 12 mincí
Převod: 15 rubínů → 150 kšm
Dohromady kšm po převodu: 43 + 150 = 193 kšm
Stav účtu po nákupu: 13 kšm, 0 rubínů, 12 minců

Schváleno

← Vlčí jezero (přes Mlžné pláně)

Přes hustou mlhu jsem se nakonec přeci jen dostala tam, kam jsem chtěla. Do té zvláštní zátoky, kde byl klid. Jako kdyby se tu čas zastavil. Dojdu až do moře a nechám si omývat tlapky slanou vodou. Zhluboka se nadechnu. Milovala jsem vůni moře. Navíc se na toto místo vázaly vzpomínky na Hanku. Pomalu byl podzim, objeví se tu? Jak se asi má? No, to se jistě dozvím, až se opět setkáme.
Tiše si povzdychnu. Toto místo bylo zároveň ale připomínkou toho, co se stalo s tím portálem. Měla bych se dostat na území té pouštní smečky a optat se Ushari, jestli se náhodou její bratr nevrátil. Zohar. Chudák vlček... doufala jsem, že bude dostatečně chytrý a povede se mu portál zpět zprovoznit.
Opět zhluboka vydechnu, abych uklidnila své bušící srdce a zoufalou úzkost z toho, že ho ten portál vcucnul na místo, odkud jsem přišla. Stále jsem si snažila říkat, že to přeci není má vina... Nebyla, ale i tak to byla tak moc nešťastná náhoda a já za to tu vinu cítila...
Hluboký nádech a hluboký výdech. Bylo na čase se pohnout. Sice jsem nejprve chtěla zamířit zpět do pouště, ale... asi jsem potřebovala ještě chvíli času... a tak jsem se vydala zpět, odkud jsem přišla. Do těch vysokých hor, kde jsem se cítila v klidu...

→ Sněžné tesáky

Zápis rychlohry se Sednou - 4 posty

Dolů k jezeru jsem sestupovala opatrně a překvapilo mě, že jsem u něj potkala velmi hlasitou osobu. Byla to vlčice. Měla velmi zvláštní, skoro až na můj vkus vulgární řeč, každopádně byla velmi zajímavá. Měla jsem pocit, že spoustu věcí si vymýšlí, aby byla zajímavá, ale tuto hru jsem hrála s ní. Ve finále jsem se toho o ní zas tolik nedozvěděla, snad jen že nemá ráda písek a že jsem pro ni zpočátku byla hybridem se srnečkou.
Nakonec jsme se každá vydali svým směrem. Sedna šla hledat štěstí jinde a já? Já si chtěla u tohoto kouzelného jezera ještě chvíli odpočinout.

Vlastní post
Po tom, co vlčice odešla jsem byla zvláštně zmatená... Vlka jako ona jsem snad nikdy pořádně neviděla. Celá debata mě nechala lehce zmatenou, co je Sedna vlastně za vlčici.
No, nakonec jsem rozumování nechala a na chvíli se položila na chladivou, od rosy vlhkou, trávu a položila si hlavu na přední tlapy. Vydechnu a zavřu oči. Život byl... těžký. Nejdřív Zohar, pak mladý vlček "nedotýkej se mě", který netušil, co chce vlastně od života a hlavně co chce sám od sebe. A teď Sedna, ze které jsem byla ještě zmatenější, než když jsem ji jenom viděla z dálky.
Ačkoliv jsem nedávno spala, stejně mě proud myšlenek a tiché šumění vody ukolébalo k polospánku.
Když se proberu, nad mou hlavou stále svítí hvězdy. Podívám se na ně. Měla bych se vrátit do poště. S tou myšlenkou jsem se nakonec zvedla a zamířila tam, odkud mě předtím přinesly mé nohy.

→ Tichá zátoka (přes mlžné pláně)

Mladý vlček evidentně měl svých problémů dost a měl hodně o čem přemýšlet. Věřila jsem, že spousta věcí, kterých se bojí, jsou jen v jeho hlavě, ale to je přeci jen již na něm, jak se s tím vyrovná. Já jsem řekla svá moudra a na některá si pravděpodobně bude muset přijít sám. Pousměji se tedy na něj. "Měl bys jít domů... čas všechny rány vyléčí. Věř mi." řeknu mu na rozloučenou a pak mu kývnu na pozdrav a na svých dlouhých nožkách se vydám zase o kus dál.
Hory byly krásné, ale sedět tu věčnost se mi také nechtělo. Když sejdu na plošinu níž, vyhledám místo k přespání, kde si na chvíli lehnu.

Vzbudí mě podzimní noční větřík, který mě donutí zívnout a protáhnout se, bylo na čase se vydat jinam a já tušila kam. Chtěla jsem se podívat na to jezero, které se v těchto horách vyskytovalo a pak se podívat zpět do pouště, jestli se náhodou neobjevil Zohar. Chtěla jsem navíc vidět, jak funguje Ushari a její zbytek rodiny a jak je na tom Peisia. Chtěla se mnou mluvit a od té doby jsme se nepotkaly...

→ Vlčí jezero

Vlček pod mojí packou začal ucukávat. Nejistě naklopím hlavu na stranu a chvíli nechám tlapu zdvihlou, než ji zas položím na zem. Naštěstí nikam nespadl. "Vadí ti doteky? Omlouvám se." řeknu s mírným úsměvem. Nevypadal na to, že by ho to mělo vyděsit, ale tenhle vlček měl evidentně více problémů, než dával najevo. Povzdychnu si a poslouchám jeho další slova.
"Dvojčata mají název dvojčata proto, že jsou si podobní. Zas tak samičí rysy nemáš. A i kdyby? Kdo rozhodl, že takto vypadá samec a takhle samice? Však podívej se na mě, mně si kvůli zbarvení, dlouhým nohám a krátkým ocáskem někteří pletou se srnou či daňkem... a to si tak podobná nepřipadám. Víš, je důležité, aby ses na sebe někdy podíval na hladinu vody a když neumíš nepřemýšlet, tak tentokrát toto využít a přemýšlet nad tím, jak se lišíš. Nejen od své sestry, ale také od ostatních. Každý jsme originální, jen musíš hledat." usměji se.
Když pak vykládá o tom, jak si myslí, že se na něj jeho táta díval... Musela jsem se pousmát. "Víš, mladý vlčku... rodina je něco velmi blízkého. Zkus poslouchat to, co ti její členové říkají a na ten hlásek, který má pocit, že za slovy je něco jiného, pošli do háje." myslela jsem to upřímně. Pokud mu přímo neřekli, že vyžadují vlčata, věřila jsem, že to tak jistě mysleli. Tenhle vlček měl problém sám se sebou a já měla tušení, že ve spoustě věcech hledá to, co tam není. Vždyť taky kdyby nehledal, jistě by se mého doteku neštítil!

Musela jsem se usmát jeho dalším slovům. Evidentně byl vážně zmatený novými vjemy, které přinášelo dospívání. Jak mohl být starý? Jistě ne více jak 2 roky. Poslouchala jsem jeho slova možná s lehce pobaveným úsměvem. Bylo docela očistné vidět takto nevinou zmatenou a mladou dušičku. Jak to bylo dlouho, co jsem naposledy potkala někoho tak nezkušeného? Dlouho.
Když pak začne být zmatený z toho, jak se má chovat, trochu se k němu přišoupnu a položím mu packu na hlavu. "Možná méně používej tohohle a více používej to, co cítíš tady." řeknu a tlapu mu sundám z hlavy a lehce ho s ní strčím do hrudi. "Na tohle neexistuje žádný návod. Svět je... složitý ale nádherný. Vlci jsou například jako hvězdy, vypadají stejně, ale když se na ně dobře zadíváš, zjistíš, že to není vůbec pravda. Některé jsou obklopeny mnoha menšími, některé jsou malinké, jiné velké...Některé svítí jako první, jiné se objevují až opravdu uprostřed nejtemnější noci. Každý jsme jiný. Nesnaž se řídit tím, jak si myslíš, že by ses měl chovat podle ostatních. Chovej se tak, jak ti to přijde přirozené bez toho, aniž bys o tom přemýšlel. Spoustu věcí tě mohou naučit až zkušenosti. Mohla bych ti teď vyprávět, jak se chovám k ostatním já, ale k čemu by ti to bylo? Ty nejsi já. Jsi ty sám." řeknu svým medovým vypravěčským hlasem a usměji se.
Když pak zmíní vnoučata pro rodiče, opět se tiše zasměji. "Vážně ti někdo z nich řekl, abys jim zplodil vnoučata? Žádný rodič by tohle po svém dítěti nechtěl říct a ze svých zkušeností mám pocit, že tví rodiče by na tom jistě netrvali." a tímhle jsem si byla téměř jistá. Sužovaní vlci svými rodiči a tvrdou výchovou i očekáváním, byli většinou dost jiní. Zapšknutí, bojácní, nebo naopak velmi agresivní, protože se to v nich vše mísilo, nebo měli potřebu si to vybít na někom jiném. Tenhle vlček nevypadal, že ho moc trápí, že po něm někdo něco chce, ale spíš jeho vlastní myšlenky o tom, co se od něj asi očekává.

Tiše jsem poslouchala slova, která se z očividně velmi mladého vlčka začala sypat. Obrátím k němu hlavu a nechám ho mluvit, avšak svým pohledem dávám najevo, že ho vnímám. Že ho doopravdy poslouchám. Nechtěla jsem, aby si připadal, jako kdybych tam jenom seděla a on mluvil do větru, protože podle toho jak mluvil, tak potřeboval, aby mu někdo odpověděl. A to vítr málokdy dělal. Ten maximálně tak přinesl ozvěnu a ta toho o moc víc nenamluví.
Když pak konečně upřesnil, co přesně ho trápí, lehce se zasměji svým zvonivým příjemným smíchem. "A proč si myslíš, že by tě mělo vystihovat to, kdo se ti líbí?" řeknu s úsměvem a lehce naklopím hlavu. Pak se zadívám zpět do krajiny. "To, kým jsi, určují tvé činy. Tvé chování, tvé vnímání tvého okolí. To, jak se chováš ke svému okolí... a ne to, kdo se ti líbí." řeknu a sleduji tmavou krajinu a hvězdy, které se pomalu rozsvěcely na tmavé obloze. "Vlk nemusí být jenom na samce, nebo na samice. Občas... Občas je důležité, jaký je ten vlk uvnitř. Pak na pohlaví nezáleží. Ano, je pak horší zařídit si vlčata, ale i to jde zařídit. A ne všichni si vlčata přejí." řeknu a koutkem oka pohlédnu na vlka.

Byla jsem pohroužená do nádherné tmavnoucí a pak noční krajiny, ale zvuky blížících se kroků jsem zaslechla. Tiché cvakání drápů o kámen, lehké zašumění menších kamínků na cestě... V horách se těžko pohybovalo úplně potichu. Místo toho bylo dobré se pohybovat v přirozeném šumu větru, který se mezi skalisky proháněl. Avšak to ani já nesvedla.
I když jsem příchozího slyšela a vnímala, jak si sedá, vedle mě, hlavu jsem neotočila. Ne, že bych ho chtěla ignorovat, ale pravděpodobně sem daná osoba přišla také tiše rozjímat nad krajinou nebo svými myšlenkami. Svá modrá očka k němu otočím až ve chvíli, kdy promluví. Na tváři mám vřelý milý a chápavý úsměv. Lehce zavrtím svým krátkým ocáskem. "Úplně v pořádku, je to krásné místo..." řeknu a zahledím se na krajinu pod námi. "Vše odsud je tak malé... malicherné... stejně jako problémy nás samotných, když si to vlk přebere." řeknu a koutkem očka se na vlka pohlédnu. Byla to pobídka k prozrazení, co ho trápí, nebo naopak nadhození ticha, pokud by o tom mluvit nechtěl. Ano, byla jsem cizinec a on pro mě byl také cizinec, ale... já byla velmi pozorný posluchač a ještě lepší vypravěč, kdyby jeho slova potřebovala odpověď.

← Tichá zátoka (přes Zubří pláň)

Konec zátoky mě dovedl až do míst, odkud jsem měla výhled na 3 věci... divnou mlhavou louku, pláň za kterou se tyčily hory a nebo napravo zlatavě zbarvený les, jako kdyby tam navěky vládnul podzim. Chvíli jsem měla chuť se tam jít podívat, ale na kraji lesa jsem cítila pach smečky. Ne, nebyl moudrý nápad vcházet teď na území, když jsem nikam nepatřila a nějak jsem neměla moc chuť zatím někam patřit. Možná právě proto jsem své kroky stočila přes planinu. Nakonec to byl velmi dobrý plán, protože se mi cestou poštěstilo ulovit a sníst zajíce a napít se plnými doušky z čisté řeky, která planinou protékala. Až díky tomuto menšímu večernímu zdržení jsem si uvědomila, jak ukrutný hlad i žízeň jsem měla.
Lehce blaženě vydechnu a pak se přes kopcovitou planinu vydám dál až k úpatí hor. Byly... vysoké. Zadívám se nahoru a nakonec po chvíli najdu pravděpodobně zvířecí stezku po které se zvědavě vydám. Zajímalo mě, co vše je z vrcholků vidět a kam mě tato cesta zavede.
Když se udýchaně vydrápu na jednu skalní plošinu, odkud je vidět na ostrovy, na chvíli si sednu a sleduji krajinu pod sebou. Být den, bylo by toho jistě vidět víc, ale i poslední paprsky slunce mi odhalovaly, jak rozlehlý je ostrov, na kterým se nacházím a která zákoutí by možná nebylo od věci probádat.

Převod z vlka na vlka (poplatek 5%)
Stina -> Tundra

Stav před převodem:
Stina: 168 kšm + 21 rubínů + 8 mincí
Tundra: 30 kšm + 5 rubínů + 3 mince

Převod:
Ze Stiny na Tundru: 10 rubínů (100 kšm) + 8 mincí (8x40 = 320 kšm) (-> 420 kšm)
Poplatek: 420=100% -> 5%=21kšm

Stav po převodu:
Stina: 168-21=147 kšm + 21-10=11 rubínů + 0 mincí
Tundra: 30 kšm + 10+5=15 rubínů + 8+3=11 mincí

Převedeno

Hanka se chtěla znovu potkat, což mě velmi potěšilo a s úsměvem ji věnuji vřelé objetí na rozloučenou. Musela běžet a já to plně chápala. Se mnou přeci jen také chtěla pak mluvit sestra.
Sleduji hnědý kožíšek Hanky s příslibem, že se určitě brzy zase uvidí. Kéž by jí takhle rádi viděli i v té pouštní smečce... jenže... šlo to vůbec po tom, co portál vcucnul toho vlčka? Tiše si povzdychnu a když mi vlčice zmizí za obzor, stočím pohled zpět na slanou vodu v zátoce. Asi jsem potřebovala ještě chvíli klidu a momentálně i samoty. Dojdu pomalu blíže zpět k vodě a lehnu si do ní tak, aby mi voda sahala do půli těla. Zavřu oči, zadržím dech a na chvíli nechám opět vodu, aby ze mě smyla všechny ty pocity. Když hlavu znovu vynořím, zahledím se na tmavnoucí oblohu těsně po západu slunce. Končil večer a pomalu se přehupoval v noc. Jak krásné barvy západu! Tiše si povzdychnu a sleduji tu nádheru... Tu pomalou změnu barev z rudě červené na fialovou a následně tmavě modrou...
Nakonec přeci jen byl čas se zvednout a jít dál. Přemýšlela jsem kam. Do pouště? Ne, tam jsem se po myšlenkách na vlka jménem Zohar ještě vracet nechtěla. Možná proto jsem zamířila na opačnou stranu. Obešla jsem po pláži tuto tichou a klidnou zátoku a vydala se směrem k horám.

→ Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)

Tundra
Počet lehkých úkolů: 2/2
Počet těžkých úkolů: 0/1

→ +6% + 10 kšm -> 3% rychlost + 3% obratnost

K tématu na náhradní rodiče jsem se už moc vracet nechtěla. Bylo těžké se do toho vžít a Hanka v tomhle byla trochu naivní a já jí tu naivitu chtěla nechat.
Místo toho se debata stočila ke kamarádům, k přátelství a já si uvědomila, že vlastně... nemám nikoho, jako má ona vlčici zvanou Cinder. Při cestování a neustálých změnách prostředí to nebylo moc možné. Ano, rozuměla jsem si za svůj život s mnoha vlky, ale až do teď mi nebylo líto, že nemám... někoho na život a na smrt. Pohlédnu na Hanku, která mi nabídla, abych se přidala do nějaké smečky. Mírně se usměji. "To je možná dobrý nápad, ale... uvidím, jak to ještě všechno dopadne. Třeba se vydám zase o něco dál, nebo mě ostrovy odsud nepustí." zamrkám a pak se podívám na večerní oblohu. U všeho všudy, čas nějak rychle utekl! Podívám se na Hanku. "Prozatím ale za kamarádku mohu považovat tebe, pokud o to stojíš." zářivě se usměji s nadějí v očích. Bylo by vážně skvělé mít tu někoho, kdo to tu zná a... koho alespoň trochu znám já. Byť asi nakonec neskončíme ve stejných smečkách.

Pozoruji Hanku, jak si vyloženě ve vodě užívá, dokud do ní jemně nešťouchnu čumákem a neujmu se povídání, na které mi ona následně odpovídá. Kývnu. Ano, přivést vlčata jinému páru bylo... nevídané ve světě a zároveň tak milé. "Když chceš potomky a nemáš jak zařídit aby byli čistě tví, je fajn mít někoho, kdo ti s tím pomůže." usměji se a nechám jí, aby na mě cákala, jak se jí zachce. Já si užívala mírných vlnek jinak klidného moře. Milovala jsem vodu. Bylo v ni tolik uklidňujícího.
"Já upřímně nevím, jestli bych dokázala někomu takto pomoci... co když ta vlčata potom nebudeš chtít... opustit? Kdo ví, jaké to pak je." řeknu s povzdychem. Ani jsem netušila, že bych vlčata někdy chtěla... a ještě je odnosit někomu jinému? Věděla jsem o mateřských instinktech. Bylo by pak těžké přenechat vlčata tomu páru a já se v určité fázi vzdálit, aby pro vlčata byli rodiče právě ti dva? Byť ne plně biologičtí? Povzdychnu si a podívám se na Hanku, která vypráví o vlčici jménem Cinder. Po tváři se mi opět rozlije úsměv. "Určitě musí být skvělé někoho takového mít." zamrkám a podívám se na hladinu. Věděla jsem, že ta otázka přijde. Měla jsem někoho takového? Možná maximálně svou sestru. Trochu znejistím a v mých očích se mihne stín smutku. "Já... no... asi jen svou sestru. Hodně jsem cestovala... to si pak těžko uděláš přátele na tak dlouho." řeknu s tichým povzdychnutím. Ani na lásku nebyl čas. Flirtování a tak na jednu noc... k tomu se to občas zvrlo... většinou se samicemi, protože jsem nechtěla riskovat vlčata. O tom, že je to jednorázovka vždy věděla i ta druhá. Nikomu jsem nechtěla lámat srce tím, že budu cestovat. Bude tohle jiné? Tyhle ostrovy? Zůstanu tu skutečně snad?