Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se zarazí, lehce naklopím hlavu na stranu. Proč ji má odpověď, že ji nechci potrestat, tak překvapila? Pak se ale přiznala, že to byla nevyzvednutá hubička. Koutky mi vyletí vzhůru v úsměvu. Poslouchám její další slova a zasměji se. "Aha." zasměji se. "Tak to by sis asi opravdu zasloužila trest." směji se, avšak jí nepotrestám. Copak jsem si jí mohla podobným způsobem nárokovat? Ne. Sotva jsme se potkaly a mně s ní bylo dobře. Ostatně ale jako s každým vlkem nebo vlčicí, kterým nevadily mé popisy a smáli se spolu se mnou.
Když se však Hanka ponoří do myšlenek, je to na ní vidět. Obavy? Starosti? Jen zamrkám a přemýšlím, co za myšlenky tohle mělo vyvolat. Měla snad někde nějakou vlčici nebo vlka a tohle bylo... nepatřičné? Lehce zamrkám a pak s povzbudivým úsměvem do ní lehce šťouchnu čumákem. Nechtěla jsem jí svou občas až příliš přátelskou povahou kazit nějaký vztah. Možná proto jsem jí po tom všem neolízla čumák, ale dostala právě něžné pošťouchnutí čumákem na znamení, že je vše v pořádku.
Když se mě pak zeptá na tradice, opět se usměji. "U nás mohli být spolu všichni, kdo se milovali. Pokud byly stejnopohlavní páry, dokonce když chtěli potomky, mohli se domluvit s vlčicí či vlkem mimo pár a přivést tak tímhle způsobem svá vlčata na svět." řeknu s úsměvem. "Ale upřímně, jestli byla nějaká pravidla, že se nesměli dotýkat se vším všudy ještě před oficiálním uznáním páru, to nevím." řeknu a zamyslím se. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Možná se pak zeptám sestry, jak to vlastně bylo. Odešla jsem portálem poměrně mladá a v té době jsem spíše dychtila po příbězích a krajích mimo náš domov, než abych hleděla na záležitosti párů.

Pozorně jsem poslouchala její vyprávění a v očích mi žhnul úžas a uchvácenost z vyprávění. Tohle místo si rozhodně zapamatuji a někdy se mi ho třeba povede i navštívit. Tedy pokud nezůstanu navěky zde na těchto ostrovech. "To zní... kouzelně. Viděla jsem mnoho míst, ale myslím si, že tvou domovinu jsem ještě nenavštívila. Třeba se někdy poštěstí." řeknu uchváceně a s úsměvem.
Pak se však zábava přesune do vody. Začalo to nevinně mými černými myšlenkami a pak se to strhlo ve vodní závod, nebo snad hru na honěnou? Netušila jsem, ale rozhodně jsem se tomu rozptýlení od svých myšlenek nebránila! Spíše naopak. S plnou energií se vrhnu do honičky která skončí tím, že ji chytnu a Hanka skončí na zádech a já díky tomu zlitá vodou. Zasměji se. "Netuším, proč bych ti měla dávat trest." řeknu s úsměvem. Brala jsem to jako hru, tak zač ji trestat?

Jen se na Hanku mile usměji a kývnu na její informaci, že je zdaleka. Má rodina také pocházela zdaleka. Však můj domov byl takový skrytý svět ve velkém světě! "Popiš mi prosím svůj domov, třeba jsem se tam někdy objevila." usměji se nadšeně, jestli náhodou neznám místa, odkud pochází. Přeci jen jsem díky portálům procestovala opravdu spoustu míst.
Při její další informaci si lehce povzdychnu. Mohly za to ostrovy, že nasměrovaly teleport tak blízko Peisie? Možná. Pokud je to ale pravda, vyplivne to pak Zohara na stejném místě? Nebo ho to namíří úplně někam pryč? Lehce smutně sklopím hlavu. Ano.. rodina má držet pohromadě a já jednu rozdělila.
Povzdychnu si a voda ze mě pak vše smyje... jenže... mé neštěstí se změní ve hru, ke které se nechám vyzvat. Zasměji se a pustím se za Hankou a trochu si pomohu svou vodní magií a hodím jí vlnku do tváře. Pak přidám v tempu a brzy se čumákem dotknu jejího boku. "Mám tě!" zasměji se, když jí takto doženu.

Usměji se na Hanku a kývnu. O rostlinách jsem věděla docela dost. Obecně mě bavilo zajímat se o okolní svět. Zbožňovala jsem průzkum.
Pak se přizná o tom, že tu má také rodinu. "Doubravka, to je také hezké jméno. Máte jako rodina zvláštní a moc hezké jména." řeknu s úsměvem a jemně do ní šťouchnu, když se jí přes tvář mihne jakýsi stín, kterému jsem nerozuměla, ale chtěla jsem ho z její tváře vyhnat. "Tomu rozumím. Také mi rodina chyběla." povzdychnu si. Vidět Peisiu po průchodu portálem bylo... skvělé, ale co to stálo? Odchod místního vlčka. To mi stále leželo v hrudi a ta tíha, kterou to způsobovalo...
Možná i proto jsem potřebovala do vody. Smýt ze sebe všechno. Když pak ke mně Hanka přišla, skloním hlavu k její tlapce a... náhle mi zvedne hlavu. zahledím se do jejích zelených oček a lehce sklopím ouška. Nečekala jsme to. A už vůbec ne to, co následovalo. Když náhle pronese, že mě má a že mám babu, rozesměji se a pak se zvednu a vydám se za ní. Přitom použiji mou oslabenou magii a zkusím jí vytvořenou vlnkou cáknout do tváře, abych ji zpomalila a mohla ji se smíchem dohnat.

Svou otázkou na smečku jsem Hanku nejspíše trochu překvapila. Doufala jsem, že se o smečce dozvím víc, ale vlčice byla opatrná, což mě přinutí k menšímu úsměvu. Chápala jsem to. "Hory... hory jsou skvělé, ale nebezpečné. Miluji hory v létě, když rozkvetou skalní květiny. Jsou... neuvěřitelně odolné a krásné. Většinou navíc nádherně voní díky silicí, které vylučují, aby se chránily před sluncem a ochlazovaly se. Většinou jsou roztomile chlupaté." řeknu s úsměvem. "Smečka v horách musí být velmi podobná těmto rostlinám. Rozmanití vlci, ale silní a schopní přežít v drsnějších podmínkách." usměji se na ní a je to více méně i lichotka pro Hanku.
Pak už jsem poslouchala a snažila si zapamatovat všechny informace. Zajímavý byl ten Wu a Mistr. Určitě je pak budu muset najít a podívat se, jak to na těchto ostrovech vše funguje.
Přerušila nás nakonec má sestra, která se zvláštně vynořila z písku a pak stejným způsobem zmizela. Podívám se nejistě na Hanku. "Tak nějak." odpovím jí na otázku o rodině a pak se zamyšleně a s úsměvem, který se mi neodrážel v očích rozejdu k moři. Byla to rána si vzpomenout na Zohara. Na vlka, který kvůli mě skončil ve světě, ze kterého jsem přicestovala. Doufala jsem, že veškeré problémy smyje voda. Milovala jsem vodu. Svůj element. Skutečně pomohla. Když pozvednu hlavu Hanka ke mně nejistě přicupitá a pak se tlapkou dotkne mé hrudi. Překvapeně shlédnu na její tlapku, abych věděla, co těmi slovy myslela...

Jen se usmívám na vlčici před sebou a v očích mi pobaveně blýskne, když je evidentně unešená tím, že mluví s někým jiným, než se smečkou. "Do které smečky vlastně patříš?" zeptám se jí se zájměm s úsměvem. Zajímalo mě, jestli jde o pouštní smečku nebo tu byly ještě nějaké další?
Když se pak debata svede k tomu, že bych ráda o ostrovech věděla víc, musela jsem se zasmát, když opět udělala vtip na mé jméno. Nepřišlo mi to skutečně urážlivé, spíše naopak. Připomínala jsem jí "její tundru" a... v tom spojení bylo něco velmi milého. "Klidně, nebo obecně o ostrovech. Co vše tu je k vidění? Co je tu zajímavého?" řeknu medově a usmívám se dál.
Úsměv mi však lehce povadne, když se tu náhle objeví Peisia. Ne že bych ji nerada viděla, ale pohled na ní mi připomněl můj přichod do dun. V očích se mi blýskne smutek, když na ní pohlédnu a pak směrem k ní kývnu. "Budu na tebe čekat v poušti." řeknu směrem k místu, kde Peisia opět zmizela.
Hanku tohle všechno evidentně vykolejilo. Vrátím se pohledem k ní a opět se usměji. Úsměv mi však stále nedošel až do hloubky mých očí. "To je má sestra." řeknu a snažím se se usmívat co nejupřímněji, i když mi hučí bolest v hrudi. Kvůli mně zmizel vlk. Měl tu rodinu. Zhluboka se nadechnu a pak se pomalu zvednu a dojdu k moři. Chvíli sleduji jeho hladinu a pak do něj vstoupím a opět si lehnu tak, abych mi hlava čouhala nad hladinou. Na chvíli zavřu oči a ponořím i hlavu se zadrženým dechem. Bylo to... osvobozující. Vlny jakoby ze mě smývaly veškerou tíhu, kterou jsem si od příchodu sem nesla.
Když hlavu prudce vynořím, zrychleně oddechuji od zadržovaného dechu. Otočím se směrem k Hance a střihnu ušima.

Byla jsem viditelně potěšena, že vlčice přede mnou vyslechla můj popis místa a ještě přiznala, že toto místo je jedno z nejkrásnějších, které zde mohu potkat. Opět se usměji a lehce zavrtím krátkým ocáskem. Věřila jsem jí to. bylo tu vskutku krásně.
Pak už jsem se přiblížila a sedla si tak, aby vlčice přede mnou nemusela tolik zaklánět hlavu. Evidentně to nebrala jako urážku, ale naopak za to byla ráda. To mi na tváři opět vykouzlí úsměv a lehce kývnu, že nemá zač. Brala jsem to jako samozřejmost.
Nedalo mi to a nakonec jsem se představila. A vlčice přede mnou udělala něco, co jsem nečekala. Komentovala mé jméno velmi zvláštním způsobem. Zasměji se svým zvonivým smíchem. "Není třeba se omlouvat, budu to brát jako lichotku, Hanko. Moc mě těší vás poznat." řeknu zvesela a usměji se. "Můžete mi, Hanko, prosím povědět více o ostrovech? Objevila jsem se zde teprve nedávno a zatím jsem viděla jen poušť kousek odtud a toto nádherné místo." usměji se na ní a nakonec si lehnu se vztyčenou hlavou, ať se nemusím hrbit a na Hanku tak maximálně zakláním hlavu já. Těšila jsem se, pokud bude tak ochotná a o ostrovech mi povypráví.

Pomalu jsem šla na svých vysokých nožkách až k vlčici. Při mém pozdravu sebou polekaně trhne, ale pak se ukázalo, že je ráda, že má společnost. Po tváři se mi rozlije přátelský veselý úsměv. Oproti mně byla vlčice droboučká, ale komu to vadilo? Mně určitě ne! Zvesela zavrtím svým krátkým ocáskem. Když se zeptá na mé překvapení a jestli jsem tu nová, lehce se zasměju svým medovým hlasem. "Ah ano, jsem tu nová, ale mé překvapení spíše pramení z krásy zdejšího místa. Je to zde jako by se tu zastavil čas. Všude klid a mír. Slaná vůně mořské vody a její šumění, jakoby toto místo šeptalo, aby si zde vlci odpočinuli od strastí života." řeknu a do svého popisu opět použiji trochu kouzla svého medově hlubšího hlasu a intonace, se kterou jsem si tak často "hrála", abych dokreslila obraz svého popisu.
"A vy? Jste tu už déle?" zeptám se mile a dojdu až k vlčici, protože podle všeho jí společnost nijak nevadí. "Málem bych se zapomněla představit, jsem Tundra." řeknu s úsměvem a posadím se a lehce skloním hlavu, aby na mě vlčice nemusela tak vyvracet hlavu. Přeci jen pro mě to lehké "nahrbení" bylo méně krk namáhající, než neustále koukat vzhůru.

← Palmová pláž (přes Poušť)

Přes poušť jsem se dostala až do míst, které mě na chvíli zastavilo. Na mé tváři se vyloženě zračil můj úžas. Bylo to jednoduše... wow! Z tohohle místa dýchalo, jako by se zde zastavil čas. Po tváři se mi z úžasu rozlil úsměv a já se zhluboka nadechnu. Vonělo to tu slanou vodou a to ticho, které všude bylo kromě šumu vody? Rozhodně jsem si ho potřebovala vtisknout do paměti.
V tom jsem o kus dál spatřila vlčici, jak se pomalu rozešla k vodě. Zdálo se, že je z toho moře trochu vyjukaná. Lehce zastřihám oušky a pak se s úsměvem vydám blíže k ní. Doufala jsem, že bude stejně přátelská jako Dory. Přeci jen jsem za své cesty potkala spoustu vlků, kteří měli rádi samotu a pak byli nevrlí, když se s nimi chtěl někdo bavit. Ale tohle nepoznám, dokud alespoň nepozdravím! Kdyby o společnost nestála, byla jsem rozhodnutá jít kdyžtak zkoumat dál a nechat jí tu tichou samotu.
"Zdravím!" zavolám na ní, když se dostanu blíže a zastavím se dost daleko na to, abych nenarušila nějaký osobní prostor a měla možnost kdyžtak odejít, kdyby o mou společnost nestála.

Usměji se na ní. Ano, byla jsem upřímná, ale máloco jsem myslela zle. Když pak prohlásí, že mi Tuni také sedí, počastuji ji svým zářivým úsměvem.
Pak už jsme se ponořily do vody a chladivá mořská voda byla požehnání. Evidentně to pomohlo i Dory, protože mi za to poděkovala. Nakonec jsem se pustila do povídání o tom, odkud pocházím a co jsem vše viděla. Milovala jsem popisování a vyprávění o místech, které jsem navštívila, což bylo vidět. Dory kupodivu poslouchala a neskákala do toho. Za to jsem byla ráda. Ne všichni vlci toužili po několika minutovém vyprávění. Sice jsem se vždy snažila je do toho intonací svého hlasu dostat, ale jednoduše ne každému to vyhovovalo a já chápala. Když skončím a Dory promluví, pohlédnu na ní a usměji se. "Ano, cestování mám ráda. Miluju poznávání nových míst, zákoutí a i vlků. To je ten důvod, proč jsem rodný domov opustila. Chtěla jsem poznat i jiné světy." usměji se na ní a pak se pomalu postavím a protáhnu se.
Přišel čas loučení. Opět se na Dory otočím, když promluví a kývnu. "Také se měj, užívej si toulání." usměji se na ní a chvíli sleduji, jak odchází. Pak si tiše povzdychnu. Zamířila směrem, kde byly duny, ve kterých zmizel díky mému portálu ten vlček. Na chvíli o něm přemýšlím a vzhlédnu k nebi. Doufala jsem, že portál zvládne zprovoznit a vrátí se. Věřila jsem, že se mu to povede. Zamžourám do slunce. Kdyby šlo tak komunikovat skrze slunce nebo měsíc! Ty přece byly jen jedny. Noční nebe bylo všude trochu jiné, ale měsíc a slunce? Ty všude zůstávaly. Tiše si povzdychnu a zašeptám směrem ke slunci tichou zprávu pro daného vlčka, ať si s portálem poradí.
Pak se vydám také dál.

→ Tichá zátoka (přes Poušť)

Zvědavost druhých vlků mi nevadila, dokud mi nedávali najevo, že se jim na mě něco nelíbí. To jsem se pak mračila. Ale tahle vlčice byla evidentně čistě zvědavá a proto mi na tváři zůstal můj obvyklý úsměv.
Když se pak zeptám na zkrácení jejího jména, tváří se, že chvíli přemýšlí a i mi to oznámí. Trochu naklopím hlavu na stranu a s trpělivostí čekám. Když se pak uchechtne a potvrdí mi to, lehce se zasměji svým příjemným smíchem. "Dobře Dory... Dorcas je také moc hezké jméno, ale je... takové hrubší. A ty mi zatím připadáš milá." řeknu s úsměvem a zamrkám na ní.
Vodu jsem nakonec neodmítla a jen vesele lehce zavrtím ocáskem, když si Dory lehne vedle mě a znatelně se jí ulevilo. Opět se zasměji. "Vidíš? Říkala jsem ti, že ti to na unavené svaly pomůže." řeknu zvesela a zahledím se na obzor, který se lehce kulatil. Jasný důkaz toho, že planeta byla kulatá.
Když se Dory opět ozve, natočím k ní nejdříve uši a pak i hlavu. Pousměji se. "Nejsem odtud, hodně cestuji. Ale kraj ze kterého pocházím? Jeho kráse se nic nevyrovná. Tam, odkud pocházím, má nebe barvu pomněnek. Zlatavou pláž plnou písku a hranice toho malého světa ve světě tvoří vysoké skalisté hory se sněhovou pokrývkou na jejich špičkách." usměji se zasněně a při svém popisu si dávám záležet na intonaci hlasu, abych tomu vdechla život. "Poznala jsem ale i spoustu jiných krajů a zemí. Lesy ze stromů tak vysokých, že snad podpíraly samotné nebe. Nebo naopak se stromy tak malými, že by se daly splést s květinami. Procházela jsem skalisté hory bez života, kde hvízdající vítr mezi skalisky naháněl strach i v horách, které byly porostlé borovicovou klečí a vysokohorksými mokřadními rostlinami. Louky velké jako oceány plné květin lesknoucí se v trávě jako drahé kamení. I louky malé či spálené na uhel po nedávném požáru, kde se i tak skrze spálenou zem dral život zpět za sluncem." pokračuji ve svém vyprávění a stále dávám důraz na intonaci, která podtrhávala a dokreslovala celý obraz. Vlčici mohlo dojít, že jsem popisy a vyprávění musela milovat. Když dopovím, lehce si povzdychnu. Připomnělo mi to příchod sem... kvůli mně zmizel vlk. Lehce přitáhnu uši k hlavě a smutně se zadívám na vodu, pod kterou se míhaly v malých vlnkách mé tlapy.

Lehce našpicuji uši, když nakloní hlavu na stranu. Čekala jsem na její odpověď a když se jí dočkám, po tváři se mi rozlije ještě vřelejší úsměv. "Zvědavost je dobrá vlastnost. A máš pravdu, všechny jsme krásné." zasměji se příjemným smíchem. Byla jsem ráda, že to takhle vzala, protože z jejího prvotního výrazu na můj ocásek jsem si nebyla jistá, jestli se třeba neušklíbne nebo tak. Nevadilo by mi to, ale asi bych se na ní zamračila. A přeci jen zamračení se na mé tváři objevovalo jenom ve chvílích poměrně velkého nespokojení.
Když se pak představím, naklopím lehce hlavu na stranu a když se mi představí a pak zkrátí mé jméno, musela jsem se pousmát. "Také mě těší. Smím tvé jméno také zkrátit na třeba Dory?" řeknu s úsměvem. Byl to skutečně jen dotaz. Dorcas bylo hezké jméno, ale takové tvrdé k vlčici. Mně zkráceniny jména nevadily, ale někomu mohly, proto jsem se zeptala. Můj výraz jasně dával najevo, že se jedná o prostou otázku a její zkrácení mi vůbec nevadí.
Po mé radě se na ní usměji, když odpoví. "Hm... možná to není špatný nápad." řeknu s úsměvem a pak pomalu vstanu a dojdu k vodě, kde zajdu dál na mělčinu a pak si spokojeně do chladivé vody lehnu, aby mi koukala nad vodu vlastně jen hlava a pruh hřbetu. Úlevně vydechnu.

Jméno vlka: Tundra
Partner: Hanka
Čísla: 9, 16, 27

Když oslovím vlčici, s menším úsměvem sleduji, jak se nakonec zvedne. Ačkoliv se to snažila zamaskovat, vypadalo to, že je dost unavená. S úsměvem jí sleduji a když dojde a poděkuje, mírně zavrtím svým krátkým ocáskem na znamení, že nemá zač. Když se chci už otočit zpět směrem k vodě, vyjde z ní náhle ta zvláštní otázka. Podívám se nejdříve na ní a pak na svůj krátký ocásek a pak se mírně, avšak s velmi příjemným smíchem zasměji. "Již jsem se takhle s ním narodila. Pročpak? Nelíbí se ti?" řeknu s vřelým úsměvem. Věděla jsem, že to u vlků nebylo moc obvyklé, proto jsem jí otázku nijak nezazlívala. Přeci jen byla poměrně milá, alespoň se tak tvářila.
"Jinak mé jméno je Tundra, jak říkají tobě?" usměji se na ní a naklopím hlavu lehce na stranu. "Jinak, pokud tě bolí svaly, doporučuji se na chvíli namočit v chladné mořské vodě... nechoď moc hluboko, ale voda tě nadlehčí a svaly se uvolní." usměji se opět na ní. Přeci jen jsem cestovala dost dlouhou část svého života na to, abych všechny tyhle vychytávky již znala. Netušila jsem, jestli je místní moře nebezpečné. Tak jako tak ale mělčina většinou nebyla moc nebezpečná nikdy, pokud si vlk dával pozor, kam šlape.

<- Oáza (přes poušť)

Chvíli jsem od oázy mířila směrem zpátky k dunám jako bych měla naději, že se Zohar ještě objeví a já se stanu zase poslem dobrých zpráv, ale... Zastavila jsem se uprostřed toho nekonečného písku kolem sebe. Alespoň se zdálo, že je nekonečný. Přijít tam teď byla blbost. Takhle rychle by portál dohromady nedal, hlavně když jsem ho před nějakým časem použila já. Tenhle potřeboval vychladnout a jeho příprava i mně trvala nakolik dní. Tiše si povzdychnu a nakonec se rozejdu trochu jiným směrem, než původně.
Zamířila jsem trochu více na jih. Dorazila jsem až na pláž, kterou pokrývalo mnoho palem- S tichým povzdychem dojdu až k jedné z nich a v klidu si pod ní lehnu. Zhluboka se nadechnu mořského vzduchu. Ano, trocha klidu, to mi přesně chybělo. Můj příchod jsem bylo fiasko a já jsem si už musela přestat to klást za vinu, jinak mě to užere.
Když se znovu zhluboka nadechnu, zaslechnu pohyb písku. Naklopím uši a pak i celou hlavu otočím za tím zvukem. Nějaká vlčice zakopla v písku a málem v něm skončila jak dlouhá, tak široká. Naklopím hlavu na stranu a sleduji, jak si sedla. Vše na ní vypadalo tak napjatě, vyčerpaně... A přesto se snažila tvářit, jakoby nic.
"Měla by ses jít zchladit do stínu... na tom slunci, byť již skoro zapadá, není dobré dlouho zůstávat." zavolám na ní a pro sebe si nechám zbytek věty, že vypadá už tak dost zbídačeně, že si odpočinek zaslouží.