Příspěvky uživatele

Sledovala jsem reakce vlčice a v mých očích se odrážel smutek a lítost. Jindy jsem byla tak výřečná a nyní jsem po těch špatných zprávách dokázala tak maximálně stát a soucitně hledět. Věděla jsem, že za to nemůžu. Nemohl za to nikdo a přesto si to část mého já dávala za vinu. Stále a stále.
Když mi poděkuje za zprávu, mírně nejistě kývnu hlavou. "Ještě jednou se omlouvám. Opravdu mě to moc mrzí. Nemám ráda nešťastné náhody. Vím, že jsem ten poslední vlk, se kterým by sis chtěla promluvit, ale... kdybys neměla s kým jiným, vyslechnu tě. Samotnou mě to vskutku mrzí, co se stalo. Jinak... jsem Tundra. Doufám, že jednou přinesu i dobrou zprávu." řeknu a mé oči hledí na Ushari.
Ta se po chvíli omluví, že potřebuje být sama. Mírně chápavě kývnu. "Věřím.. věřím, že se vrátí." řekla jsem ve snaze udržet tu naději, která tu byla. Pro jeho sestru a i pro mě. Já jsem věděla, jak pracovat s portály. Pro něj? Pro něj to podle všeho bude těžší, ale pokud není hloupý, poradí si. S tím na Ushari kývnu na rozloučenou a vydám se z území. Teď totiž nebyl ideální čas na to, abych se do smečky mohla přidat, byť jsem o to stála, když už tu jsem. Ale... otevřela jsem teď ránu a ta se musí alespoň trochu zhojit, abych se tu mohla znovu ukázat a být členem. Otočím se a poodejdu dál, než se ještě na chvíli otočím, pohlédnu lítostivě na Ushari a pak se vydám přes poušť kamsi dál.

→ Palmová pláž (přes Poušť)

Ushari evidentně začínala být nervózní. Když mi však odpoví, lehce zavrtím hlavou, abych ji alespoň trochu uklidnila. "Peisia... ta je v pořádku." odpovím jí a pak na chvíli zavřu oči a nadechnu se. Normálně mě vyprávění velmi bavilo, ale jak jsem měla téhle vlčici říct, že její bratr skončil tam, odkud já jsem přišla? Otevřu oči a podívám se zpět na ní. "Zohar je také v pořádku, jen... Již není na ostrovech." řeknu nakonec a povzdychnu si.
"Ano, jsem nositelkou špatných zpráv. Jak sis jistě všimla, jsem příbuzná Peisii. Jsem přesněji řečeno její sestra. Nevím, co o Peisii a její minulosti víš, ale naši vlci byli zvyklí procházet portály a dostávat se tak na další zajímavá místa ve světě. Já při svých cestách narazila na jeden teleport, který mě přenesl doslova před chvílí sem. Bohužel se jednalo o teleport, který má tendenci si za průchod něco vzít. Normálně sebere trochu neživé přírody a nějaký hmyz nebo ještěrky, ale nyní se stalo to, že se objevil před Zoharem a Peisií. Zohar byl pravděpodobně příliš blízko a vtáhlo ho to na místo, odkud jsem přišla já. Opravdu mě to moc mrzí. Nevěděla jsem to a rozhodně jsem neplánovala, aby se něco podobného stalo. Byl bohužel v nesprávný čas na nesprávném místě." začnu nakonec s vyprávěním. Rozhodně to nebylo mé pohádkové vyprávění jako obvykle. V očích i hlase mi zaznívá lítost nad ztrátou Ushari.
"Jedinou dobrou zprávou je to, že kraje, ze kterých jsem se zde ocitla, jsou velmi přátelské. Vlci jsou tam milí a ten portál tam stále stojí. Pokud se mu povede se doptat vlků a zprovoznit ho, jako jsem ho zprovoznila já, je velká šance, že se sem dostane zpět." dopovím zbytek toho, co jsem potřebovala říct. Pak se na Ushari upřímně podívám. Můj úsměv dávno z tváře zmizel a vystřídala ho smutná, trochu bolestná grimasa. "Opravdu mě to moc mrzí." řeknu tiše a zůstanu tam stát, hledíc na Ushari. Chtěla jsem jí být oporou, kdyby potřebovala i když jsem pochybovala, že by tu podporu přijala. Přeci jen jsem, byť nechtěně, vyměnila své místo na těchto ostrovech za jejího bratra.

Jak se mohlo stát že já, taková výřečná, jsem hledala správná slova, která bych měla říct? Vždy jsem si mluvení užívala a nyní? Nyní jsem nenacházela slov. Možná proto jsem ze sebe nezačala chrlit rovnou milion slov ve chvíli, kdy mi vlčice přede mnou oznámila, že to ona je Ushari. Nejistě zastříhám ušima. Na tváři se však snažím udržet milý úsměv, který stále nedosáhl k mým očím. Ty jakoby potemněly smutkem.
"No... než začnu s tím, co ti potřebuji sdělit. Jak se jmenuje ten vlk, se kterým Peisia evidentně odešla z území vaší smečky? A kdo to vlastně je?" zeptám se a naklopím hlavu na stranu. Ano, chtěla jsem nejdříve toho vlka alespoň trochu poznat. Nevěděla jsem, jaký vztah s ním má tahle vlčice, ale obávala jsem se, že kdybych něco řekla rovnou, nic se pak už pořádně nedozvím. Hlavu jsem měla lehce skloněnou. Náš výškový rozdíl sice nebyl tak ohromný, ale stále tam byl a opravdu nechtěla, abych s hlavou vzpřímenou vypadala nějak povýšeně. To bylo to poslední, co bych si momentálně přála.

<- Duny (přes poušť)

Na svých dlouhých ladných nohách jsem klouzala pískem a pomalu ale jistě jsem v dálce začínala vidět místo, kam jsem mířila. Má velikost a dlouhé nohy do pouště nebyly ideální, ale po písku jsem díky svým cestám chodit naštěstí uměla, takže jsem s tím zas takový problém neměla. Na tváři jsem měla lítostivý výraz. Když jsem dle pachu překročila hranice smečky, zpomalím. Přeci jen jsem nechtěla, aby mě tu někdo bral jako vetřelce, co se snaží narušit smečku.
Pomalu jsem zamířila do stínu palem v oáze. Byl sice již večer, slunce pomalu zapadalo, ale i tak stále pálilo a pálil i rozpálený písek. Lehce si ve stínu úlevně vydechnu a pak se napiji vody, než se rozhlédnu.
Spatřila jsem vlčici, která sem přišla také. Nasadím na tvář můj obvyklý úsměv, který však až do mých očí nedorazil. Ty stále byly smutné z okolností, které se staly. Pomalu k vlčici zamířím. Byla jsem vyšší než ona. "Zdravím. Omlouvám se, že jsem na území smečky, ale posílá mě Peisia. Mám tu najít Ushari. Nevíš, kde by mohla být?" povím svým medovým hlasem a stále si držím na tváři úsměv, který se stále však neodrážel i v mých očích. Stále jsem v hlavě přemítala, co jí řeknu. Co vlastně měla ta vlčice, Ushari, společného s tím vlkem, kterého vtáhl portál? Jak se vlastně jmenoval? Matně jsem si vzpomínala na Peisiin výkřik, který jsem slyšela i skrze portál. Bylo to něco jako Zohar? Sohar? Pohár?

Smutně jsem se podívala opět na ty brázdy. Ne, nemohla jsem cítit smutek jako Peisia. Však jsem toho vlka ani neznala! Ale to mě neomlouvalo ani to nijak nezmenšovalo mou lítost a smutek nad tím, co se stalo. Nemohl za to nikdo. Peisia také ne, i když jsem měla pocit, že si to bude dávat za vinu. Ostatně... také jsem si to dávala za vinu.
Když promluví, pohled se mi stočí opět k ní a kývnu. "Rozumím Peisio. Vyřídím." řeknu tiše v odpověď a jméno Ushari si vtisknu do paměti. "Budu opatrná, a ještě jednou... moc mě to mrzí." konec té věty si tiše povzdychnu. Kývnu, když mě přivítá na ostrovech, byť v mém výrazu není nic z prvotního nadšení, když jsem se tu objevila. Pak už jen sleduji, jak má sestra odchází. Byla jsem nyní připomínka toho, že jí někdo blízký zmizel před očima. Jen ještě chvíli sklouznu pohledem na brázdy v písku. Po chvíli se rozhlédnu a zamířím směrem, který naznačila. Tuhle nešťastnou věc jsem musela oznámit. Přeci jen jsem za ní byla zodpovědná, ačkoliv jsem za to více méně nemohla. S povzdychem zamířím přes horký písek tam, kde by měla být oáza.

→ Oáza, přes Poušť

Sledovala jsem sestru, která oči upírala na brázdy a na místo, kde byl předtím portál. I mně tam nakonec padnul zrak. Cítila jsem se.. mizerně. Dobře jsem věděla, co ty brázdy znamenaly. Upřímně jsem nikdy nebyla svědkem toho, že by portál vtáhl i vlka. Většinou vtáhnul spoustu neživého a občas sem tam nějakého toho malého živočicha. co se stalo tady? Vlk stál v nesprávný čas na nesprávném místě a nikdo s tím nemohl nic udělat. Bohužel při vytvoření portálu se nedalo odhadnout, kde přesně se objeví a to se stalo momentálně jednomu vlkovi osudným.
Když se na mě sestra konečně podívá, pohled jí opětuji a stáhnu uši k hlavě, když z ní vyjdou ta slova. Měl tu rodinu. Smečku. Podívám se zpět na brázdy. "To... to mě mrzí. Opravdu. Netušila jsem, že ten portál někoho vtáhne." řeknu upřímně a pohlédnu zpět na svou setru. Ne, nemyslela jsem si, že mě nerada vidí, ale plně jsem nyní chápala, co se tu událo a skutečně mě to mrzelo. "Já... nechtěla." hlesnu tiše s tichým povzdychem. "Snad... snad se sem vrátí. Ty kraje ze kterých jsem přišla... byly přátelské." řeknu alespoň jako malé uklidnění toho neznáma, do kterého se daný vlk pohroužil. Normálně bych možná začala vyprávět všechno, co jsem tam viděla a jak kraj vypadal, ale to se teď nehodilo a já si toho byla plně vědoma.

← Neznámo, portálem do Dun

Stejně jako jsem byla zvyklá pokaždé jsem prošla portálem a objevila jsem se na jiném místě. Co však upoutalo mou pozornost byl zbytek křiku hlasu, který jsem tak dobře znala. Mé nohy se ladně vynořily na horkém písku a mé modré oči se zaměřily na vlčici, která stála kus přede mnou. Vypadala šokovaně a zmateně. "Ahoj Peisio!" řeknu svým medovým hlasem plným nadšení, že jsem našla známou tvář, ale pak trochu zamrznu a všimnu si vyrytých brázd v písku. Zahledím se na ně a pak na portál, který zmizel. Brázdy končily tam. Trochu ztuhnu. "Ups?" řeknu nejistě. To, že si občas portál vzal něco na oplátku za průchod vlka bylo běžnější, ale... tohle vypadalo, že to vtáhlo vyloženě vlka. Lehce naklopím ouška a pohlédnu na Peisiu. "Pardon... já... nechtěla?" řeknu nejistě a poodstoupím z brázd po mně neznámém vlkovi. Na tváři se mi objevila lítost. Tohle jsem v plánu skutečně neměla. Jak bych taky mohla? Já si místo portálu nevybrala a už vůbec ne, aby tam byl vtáhnut vlk!