Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Rozbitý sever (Přes Tundru)

Šla jsem od severu, do té Tundry. Zdálky už jsem si všimla zvláštní závěj sněhu který byl něčím jiný, než ty ostatní okolo a tak jsem se zvědavě vydala k němu. Cesta se mi zdála dlouhá, ale to bylo dost možná hlavně kvůli tomu, že mi tlapky už opravdu mrzli a vlastně jsem mrzla úplně celá. To byl nápad se procházet v takové kose. Ale tím jsem se rozhodla, že pokud to opravdu nebude nutnou událostí, zcela jistě jsem se odmítala někdy tady vrátit.
Jak jsem zjistila, nic speciálního zde vůbec nerostlo a proto jsem nejspíš ani na výpravy tady chodit nemohla.
To už jsem u té závěje zjistila, že se jedná o vchod do jeskyně. Vešla jsem dovnitř a skoro mi až spadla tlama. Kupodivu se tu celkem nacházela i jedna krása na celé zimě. Pohled mi vyrazil na pár vteřin dech. Ledy, které vypadali jako zmrznutý vodopád, lesknoucí se odrážející denní světlo. No.. pěkně kluzká podlaha ale co hlavně. Bylo tu o dost tepleji, než venku. A tak jsem se tu rozhodla na chvíli zůstat, abych se trochu ohřála.
Netrvalo to však dlouho a já se zase hodlala dostat ven- nemusela jsem tu strávit víc času, než bylo nutné, že?

-> Nížina hojnosti (Přes Tundru)

<- Dvojčata

Hory jsem nechala teda za sebou a po pár kilometrech se mi podařilo dojít až ke kraji. Od moře vanul ještě chladnější vzduch, než doposud. Už jsem se pomalu klepala jako ratlík, kterého vytáhli z teplého pelíšku a postavili na mráz snad za nějaký trest. V dálce nad mořem jsem si všimla mlhotavého světla. Snad to třeba mohla být ona věc přes kterou se dalo odsud dostat pryč? To zemí do kterých jsme patřili? Možná. Ale dle ker, které byly kolikrát i několik metrů od sebe, nemožné po nich doskákat jsem tomu příliš asi nevěřila. A co víc- rozhodně jsem se ani nepokoušela o to, abych tam zkusila doskákat a zjistit to.
Jen jsem chvíli hleděla na vlny, které si dělali svoje, na kry které se ani nehodlali hnout. Semkla jsem pysky do jediný úzký linie zamyšleně a pak jsem se vydala rovnou tam, odkud moje zimní kolečko začalo. Tam kde byl předtím ten obchodník.

-> Mrazivá jeskyně (Přes Tundru)

<- Ledovcové jezero (Přes Ledové pláně)

Od jezera to přes ty zamrzlé pláně mířilo zase dál. Ach jistě. Samozřejmě, že se ten sever musí zdát nekonečněj, že? Ale Merlin říkala, že Mois je ostrov a tak bych dřív, či později měla narazit na druhý den, kde pak vede moře, ne? Jo, kdybych se tak vyznala ve sněhu a zimě jako v poušti a písku. Naznačila jsem si sama pro sebe ''bla, bla, bla'' tlamou a pokračovala.
Moje kroky mě pomalu zavedli k horám které se tu vysoko tyčili. Kupodivu nebylo skoro vůbec těžké najít cestičku, která vedla nahoru. A tak jsem se jí vydala, třeba z ní uvidím něco více?
Vítr, který foukal mezi horami přinášel zvláštní melodii, která mi připomínala jakousi ukolébavku. Dvě téměř naprosto identické hory měli snad úkol někoho pokaždé uspat, aby tam navždy zůstal a umrzl? Možná. Podívala jsem se z vyhlídky okolo. Jelikož byl jasný den, viděla jsem snad všude kde jen oko bylo schopné dohlédnout- včetně skutečně konce severu. A tak jsem pak slezla z hory- nehodlala jsem totiž riskovat, že skutečně je to ukolébavka, která mě donutí usnout. Co nejrychleji jsem slezla zase po cestičce a zamířila rovnou tím směrem, kterým jsem moře zahlédla.

-> Rozbitý sever

<- Hraniční pohoří (Přes Ledové pláně)

Ač to tak trochu znamenalo, to zkoumání okolí, že jsem se jako první vrátila do zimy. Zkusila jsem to teď tak moc nevnímat. Lehce jsem se ochvěla a čím dále jsem na severu zacházela, tím ta kosa byla samozřejmě větší. Chladný vzduch se mi dostával až pod už mojí tak dost tenkou srst a v ten moment jsem opět zalitovala, že jsem se tu teda dostala. Nebo spíš konkrétně vrátila. Ale nedá se s tím nic dělat. Teda jo, dá žejo. Ale chtěla jsem to prozkoumat i tady, třeba tu dokážu narazit na něco velmi speciálního? Jo, o tom tak nepochybuj Ushari. Zmrzlé pláně a něco kde neroste život ti tak může nabídnout něco hodně zajímavého, že? Ale což, právě jsem došla k jezeru, teda.. asi by to mělo být jezero? Bylo zamrzlé a nejspíš už hodně-hodně dlouhou dobu.
Chvíli jsem na něj čučela a pak se vydala zase dále.

-> Dvojčata (Přes Ledové pláně)

<- Tundra

Mou první otázku Merlin zavrhla. Ne, Mielei byla partnerkou jejího bratra. Chápavě jsem kývla hlavou, ''Ale i tak je hezké že spolu nejspíš vycházíte.'' Konstatovala jsem když už na další otázku neodpověděla, žejo. Přece jsem ji nemohla nechat z toho vyjít tak jednoduše. No tak Merlin, máme spolu být v jedné smečce, hodlám členy té smečky pěkně poznat co nejvíc! Samozřejmě jsem respektovala to, že některé věci jsou až moc osobní, ale tohle? Tohle mi až tak osobní nepřišlo, abych si o tom něco nepozjistila. Jen čistě ze zvědavosti, samozřejmě.
Přišla odpověď i na další mou otázku. Většinu času se smečky ignorují. Ach jistě, ''Chápu.'' K tomuhle jsem asi víc toho neměla, nebo jo? ''Víš o nich něco víc? Na co si dát pozor u každé nebo tak?'' Další otázka. Merlin byla plná vědomostí, a já je chtěla všechny mít také, abych si zde dokázala rychleji zvyknout. Teda až na ten sníh. Ten sníh!
Na bylinu jsem přikývla, že mi to ukáže až sejdeme z hor. Tohle bylo jediné téma při kterém jsem ji teda, alespoň jednu chvíli v krátkosti následovala beze slov.
Při slovech Merlin, že se na chvíli odpojí jsem přikývla a to už jsem teda vyrazila po vlastní ose zkoumat okolní místa.

-> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Vlčice se spolu rozloučili a dokonce ji Merlin pozvala aby ji někdy navštívila do pouště. Lehce jsem se usmála a pak pozvedla obočí, ''Sestry?'' Zvedla jsem hlas v dotazu a pak ji začala následovat, ''Ale moc podobné si nejste teda. A taky vypadala o něco málo mladší.'' Konstatovala jsem. Ale inteligentní se zdáli obě dost podobně, ale neznala jsem nějak hlouběji ani jednu z nich a proto jsem to nemohla úplně soudit.
V tom už se vydala na cestu a začala mi vysvětlovat ohledně těchto ostrovů. Byly tři a tadytenhle byl největší z nich. Mimo naší smečky tady byly ještě další dvě. ''A vychází spolu smečky dobře?'' Pozvedla jsem znovu zvědavě obočí. Pak mi začala vyprávět o tom, že stromy u zlatého lesa byly stejně speciální jako ty, které jsou v tom fialovém lese. ''Jo, ty Začarované stromy.. O těch mi něco řekl Xander, prý se dokáží pohybovat a měnit svá místa.'' Řekla jsem, ''A když už jsme u toho, ten Plazivec.. K čemu je dobrý? Dle čeho ho poznám?'' Jasně, dle druhého jména Lékařský, byl určitě dobrý k uvolnění bolesti nebo tak, nebo byl vhodný na vytvoření jakési mastičky na rány.. Ale to jsem se mohla dozvědět až od Merlin, že?

-> Hraniční pohoří

Podívala jsem se na šedou vlčici, která se následně představila jako Mielei. Usmála jsem se na ní a přikývla jsem. ''Taky mě těší.'' Opětovala jsem, a podívala se na Merlin, na kterou odkázala Mielei, že se máme domluvit spolu, že to ona nerozhoduje. Samozřejmě, bylo to dosti logické, že se Merlin musela rozhodnout sama.
Tak si šla Mielei k tomu šedému vlkovi a jsem se tedy podívala na Merlin, která mezitím zmínila i nějakou další rostlinu. ''Tu neznám, učím se teprve postupně o zdejší flóře.'' Odpověděla jsem ji. Pak že mi tedy může ukázat cestu, že se chtěla podívat stejně do nějakého Zlatého lesa a zjistit si něco o svém otci, zda-li žil. Přikývla jsem hlavně na návrh toho, že mi něco může povědět o ostrovech. ''Jo, super. Něco málo už jsem slyšela, ale budu ráda.'' Souhlasila jsem tedy a podívala se na Mielei, která už se vracela zpět k nám.

Yaro, jak se předtím představil, se moc dlouho nezdržel. Povykládal si s tím vlkem, který zrovna přišel a táhl za sebou jakýsi vozík. Vzápětí se tu objevili další dvě vlčice. Pootočila jsem nad tím zvědavě hlavou. Yaro když se přišel rozloučit, měl jinou barvu očí. Jen jsem kývla na rozloučenou a pohled jsem otočila na příchozí vlčice. Jednu z nich jsem poznala. ve stejnou chvíli jsme se přidali spolu s mým bratrem do Namarey. Kývla jsem ji na pozdrav. ''Ach ano. Zdravím tě Merlin.'' Houkla jsem nakonec a pak mi začala povídat u květině na jakési červené louce. ''Hm, to zní zajímavě. Nasměruješ mě prosím?'' Pozvedla jsem obočí a podívala jsem k šedé vlčici, jejichž jméno jsem neznala. ''Mé jméno je Ushari, jak již zmínila tady Merlin. Mohu si ji ukrást? Příliš se zde ještě nevyznám.'' Pověděla jsem k ní. Zdálo se mi na první pohled, že si byly celkem blízké a tak jsem nechtěla být hned hrubá.

Příliš dlouho jsem samoty v okolí ještě zažít nestihla, ale příliš mi to nevadilo. Vypadalo to, že tu je spousta vlků a to bylo dobře. Jen... V takové zimě asi prostě ne! Oklepala jsem a sledovala jak vlk ke mě mířil až nakonec došel. Vypadal celkem sympaticky a s tím, sněhem by dost i splýval nebýt ostatních znaků a převážně tmavé zadní tlapy. No, věnovala jsem mu úsměv nazpět. Ještě zatím mi nikdo neukázal, že bych se měla chovat jinak a tak jsem se snažila být dost milá, jen aby se mi to však pak nevymstilo, ale každopádně jsem byla připravena na všechno a oceňovala jsem, že si vlk držel i tak trochu ústup. ''Ahoj.'' Opětovala jsem pozdrav a skoro se až spokojeně zaculila k tomu, že jsem se mu líbila. To jednoho vždycky zahřeje u srdíčka, ''Och děkuji.'' Odpověděla jsem, ''Taky nevypadáš..'' Znovu jsem si ho prohlédla od uší až po ocas, ''Úplně k zahození.'' Pak jsem se zasmála a rozhlédla se okolo, ''Je tu zima co? Nejsem vůbec zvyklá na takové podnebí.'' Nechtěla jsem aby bylo úplně ticho.

<- Ledové pláně

A tak jsem prošla tou ledovou plání, ve zdejší části se nacházelo spousta kopců a skal, které se také zdáli hluboko zmrzlé a že tu zima bývá i v jiném ročním období, než byla právě zima. No nedalo se nic dělat, očividně jsem toto roční období musela přežít, protože do pouště jsem se vrátit ještě nemohla. Teda mohla, žejo?
Hm, bylo těžké se občas rozhodnout racionálně, nebo to něco co bych nezvládla, pro teď to byla možnost rychle si všechno prohlédnout na severu a zamířit potom na jih, kde by asi mohlo být o něco tepleji, než se nacházelo tady nahoře.
Pootočila jsem hlavou a začala se tedy rozhlížet i zde, zde mezi zamrzlými skálami, už se pomalu totiž vyjasňovalo po dlouhé noci.

<- Začarovaný les (Přes Tajgu)

Zima se trochu celkem krotila, teda, ne že bych to měla soudit, když takhle je první co jsem se k ní kdy dostala, ale měla jsem pocit, že jsem se dostala ještě na horší místo, které se tu vůbec nacházelo! Měla jsem poměrně krátkou a řídkou srst, vůbec neuzpůsobenou k tomu, abych takovou zimu dlouhodobě vydržela.
Přidala jsem do kroku, měla jsem takový pocit, že tady rozhodně jsem asi neměla šanci něco najít, ale určitě se mi to hodilo tu rychle, alespoň proběhnout... Když zjistím situaci hned, třeba se sem nebudu muset už vracet? A nebo taky jo, kdo ví? Třeba mě tu Serbia pošle na mráz, hah.
Tlapky se mi bořili do sněhu a já pokračovala dál a dál na sever, očima jsem těkala ze strany na stranu, protože jsem se i tady snažila tohle zapamatovat, ale... to bíle cosi bylo téměř všude a připadalo mi tedy všechno naprosto stejný.

-> Tundra

Opět jsem poslouchala jeho vyprávění. Ten poutník se jmenuje Atreas a určitě je spíš štěstím na něj narazit. No, určitě jsem si to hodlala zapamatovat, co by kdyby. To už se však Xander loučil, že musí se vrátit na území smečky a já tedy na to přikývla. ''Dobře, tak já tě někdy navštívím, třeba do té doby zjistím něco více.'' Přikývla jsem. ''Měj se Xandere, a děkuji ti za pomoc.'' Věnovala jsem mu úsměv a ještě jsem ho chvíli pozorovala, než zmizel mezi stromy a pak jsem se podívala na tu pavučinu, kterou tu zanechal, aby znovu vyzkoušel svou dávnější teorii. Zkusila jsem si zapamatovat toto místo dopodrobna, abych si případně to mohla příště uvěřit také, zda skutečně po lese tyto stromy cestují.
Ale v tom jsem se pak taky rozhodla se dál projít, byl čas to tu trochu proběhnout, zjistit pár věcí, naučit se další novinky, než se vrátím zpět do smečky. Možná najdu i toho Ceruma, hm?

-> Ledové pláně (Přes Tajgu)

<- Květoucí louka

Následovala jsem Xandera a naslouchala jeho slovům. Defakto tu už byl tak dlouho, že se to jeho domovem prostě stalo. A jsou tu dokonce i vlci, kteří se tu narodili! Což ostatně reagoval tím i na moje slova, na která jsem se předtím i ptala, už měl s partnerkou děti, ''Tak to jsou určitě stejně tak skvělé jako ty. Asi ne všichni by podali tlapku naprostý cizince.'' Reagovala jsem tedy s úsměvem.
To už jsme došli do lesa, kde by se měl nacházet onen začarovaný strom. Všechny stromy tady byly zvláštní, než jsem si stihla dala jedna a jedna dohromady tak se ujal Xander opět slov. Celý tenhle les byl plný Začarovaný stromů, říká se o nich, že se pohybují a mění své místa. Což kdysi on zkusil otestovat. Ale co mě mimo jiné taky zaujalo, byl ten poutník co se vyznal ve zdejším rostlinstvu, ''A toho poutníka.. Nevíš kde bych třeba našla?'' Pozvedla jsem zvědavě obočí, protože mě to vskutku zajímalo, takový vlk by mi jistě také hodně pomohl.
Prohlédla jsem si znovu ty stromy a nakonec jsem přikývla s úsměvem a podívala se znovu na Xandera, ''Děkuji, myslím že tyto stromy si obzvlášť zapamatuji. Jsou speciální.'' Zasmála jsem se. A tak jsem byla zase o něco chytřejší.

Prý jsem měla štěstí, že jsem se ocitla na místě na které jsem zvyklá. Jo, to jo. Ale taky tenhle bílej šok!? Ale na něj jsem se usmála, povyprávěl mi jak se tu před lety ocitl on. ''Takže tu žijou všichni, kteří se tady jen tak prostě objevili? Zajímavé. Hádám už si tu dlouho?'' Pozvedla jsem obočí. Samozřejmě, že jsem nezmínila možnost, že tu někdo mohl už narodit, to jsem prostě nevěděla a tak jsem to nezmiňovala.
Měl tu svou rodinu také, což bylo hezké, ''Tak je super.'' Reagovala jsem na to, měl tu i partnerku, ''Tak to jistě už přemýšlíte nad dětmi ať tu jsou i nějací vlci co se tu narodili, ne?'' Ušklíbla jsem a u toho švihla ocasem. Dovysvětlil mi zbytek o Křince a že mě vezme do nějakého Začarovaného lesa. S pozvednutým obočím, ale i zaujetím jsem tedy tmavého vlka následovala, ''Jsem ráda, že jsem narazila na někoho kdo se tu trochu vyzná ve zdejší floře. Ač mám ráda samouku, někdy je lepší začít s něčí pomocí. Pak už bude o tolik jednodušší pokračovat.'' Kývla jsem hlavou.

-> Začarovaný les

Těšilo ho. Přikývla jsem tedy, "Mě také těší." Opětovala jsem a podívala se do jeho rudých očí. O tom jsem něco věděla, u nás doma rudá znázorňovala oheň, platilo to i tady? Zeptal se na mého bratra, zda jsem ho našla, to jsem znovu přikývla v souhlas, "Kupodivu celkem rychle. Písečná bouře mě jakýmsi způsobem přenesla na zdejší poušť, do blízkosti smečky do které se zrovinka přidal. Moc jsem se nerozmýšlela, věřím úsudku mého brášky, a tak jsem se přidala také." Střihla jsem ušima, Nejsi zrovna v postavení, abys vykládala o nynější situaci smečky, pozor na slova. Připomněla jsem si slova Serbie. Snažil se mi naznačit, že odsud nejspíš není cesty ven? "Myslím, že jsem se rozhodla dát tomu šanci už jen tím jak rychle se mi podařilo bratra tady potkat a přidat se do smečky. Ač to není úplně situace.." Poukázala jsem na sníh pod námi, ".. Na kterou jsem zvyklá. Věřím že se to ukáže příjemným místem." Dodala jsem nakonec a s mávnutím ocasu se na něj mile usmála, "A ty tu máš rodinu?" Zeptala jsem se nazpět.
Mezitím mi začal něco vykládat. Pod mými tlapkami zpod sněhu se vydral kořen, ze kterého vyrašili bílé okvětní lístky. Druhů kořenů byla spousta, ale tenhle jsem viděla prvně a tím se mi skutečně potvrdilo to, že zdejší nátura bude o dost honostnější, než ta se kterou jsem pracovala doposud, no nechala jsem se poučit. Kořen se jmenoval Křínka modrá a byl jedlý. Nic moc, ale v nutnosti posloužila k jídlu, přikývla jsem, "A takové se pak mimo... tuhle zimu.. dají najít kde?" Pozvedla jsem obočí. V tom mi došel ještě jeden detail, já určitě nezapříčinila to, že vyrostla ze země a on měl ohnivé oči.. "Myslela jsem si, dle tvých očí, že ovládáš oheň. Tohle je spíš dar země. To vlk může zvládat více druhů živlů?" Byla jsem zvyklá, že ohnivý a zemní živly užívali primárně ten svůj, nikdo z nich jich neuměl více.
Na pokynutí že mám vyzkoušet, jsem moc neváhala. Byla jsem zvyklá v menším množství zkoušet chuť většiny rostlin, kořenů, lístků, bylinek.. Mělo to zvláštní chuť, ale skutečně jsem pocítila na moment plnost, no pak to slehlo, ale rozhodně jsem se cítila na chvíli najezená.. Tohohle zásoba se jistě bude hodit v době kdy nebude moc co lovit, v obdobích úplného sucha.. bývají zde období sucha?