Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Zamiř do bezpečí
<- Namarey

Šla jsem za Serbiou a Peisiou. Bylo všude okolo mnohem víc vody, než když jsem s Aerrav zamířila do Namarey. Byla jsem z pohledu na to smutná. Tolik bylin, tolik přírody.. Všechno pod vodou a až voda opadne nejspíš se to bude dávat dohromady, ještě hrozně dlouho. Pohled na to mě skutečně bolel. Stejně tak mě bolelo vědomí toho, že Zohar se tu ještě asi nějakou dobu nebude cítit dobře. Doma.. Sivatag, Nitocris a teď i Camiya. Musím v tom udělat pořádek. Musím převzít za ně zodpovědnost a mít to pod kontrolou. Zohar již není nadále Bastardem. Tady je plnohodnotný člen smečky, kterého všichni respektují jako sobě rovného. Nechtěla jsem je nutně usmířit, ale rozhodně se tady budou respektovat. Pohlédla jsem před sebe na pochodující Peisiu. Ona měla Zohara ráda. Byla jsem za to vděčná.

-> Slané jezero

Nechala jsem vítat Peisiu a Zohara a byla jsem až překvapená jak otevřeně a radostně se s ní můj bratr přivítal, ale byla jsem šťastná. Usmívala jsem se od ucha k uchu, jakmile jsem to viděla a vskutku mě to zahřálo u srdce.
Pak když promluvila Tundra o tom, že ji Peisia dovolila přidat se do Namarey.. Mávla jsem ocasem. Všimla jsem si, že její pohled byl mířen ke mě. ''Co jsme si, to jsme si. Tundro. Můj bratr je již zpět. Nemám důvod se na tebe nějak zlobit, nebo tak. Vítej do smečky.'' Řekla jsem a tudíž jsem tím naznačila to, že se opravdu nezlobím jako v první chvíli kdy mi oznámila, že její portál mého bratra přenesl pryč.
Sonora mi odpověděla a také oznámila, že jiného člena smečky cestou nepotkala. Tedy.. nejspíš. Na rozumění jejího přízvuku budu muset ještě zapracovat. ''Hlavně že jsi v pořádku Sonoro.'' Kývla jsem znovu.
Ale.. ''Camiyo!'' Lehce jsem se zhrozila. Nečekala jsem ji tu a trochu jsem doufala, že její pach v horách se mi jenom zdál. Byla jsem ráda, že ji vidím o tom bezpochyby, ale ... tušila jsem že to nebude jen tak a to už v moment, kdy Zohara oslovila jeho přezdívkou. ''Camiyo..'' Byla jsem však přerušená a sestra oznámila, to co oznámila... A odešla, v závěsu za ní odešla i Sonora. Zdlouhavě jsem si povzdechla a podívala se na Zohara. Tak nechtěl tu všechny potkat a ono hle.. vyjma mě hned další tři.
Když ke mě promluvila Peisia, přikývla jsem. ''Rozhodně to mám v plánu. Musí si uvědomit, že tady si nebude dovolovat to, co si dovolovala doma. Je mi to líto..'' Houkla jsem tedy v odpověď. Omlouvala jsem se za její chování.
To už ale do toho přišla Serbia. Také se mi ulevilo, že naši Alfu vidím v pořádku. Vyzvala nás, že nalezla úkryt a také že má několik novinek. Věnovala jsem pohled ostatním a pak jsem se za Serbiou vydala, snad po boku ostatních.

-> Hraniční pohoří

× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci
<- Kvetoucí louka

Když vlčice zakleje, nic na to nějak neříkám. Jen se na ní chápavě podívám. Poušť už zdaleka nebyla taková... než jsem ji opustila . Písek byl taková bahnitá směsice a brzy to tu bude neobyvatelné stejně tak jako byla neobyvatelná každá louka. Bylo mi to tak hrozně moc líto.
Do reality mě znovu dostanou slova Aerrav. ''To chápu, ale nyní je důležité převážně dostat všechny do bezpečí. A v tuhle chvíli to jsou snad opravdu jedině hory, ale zároveň.. i ne. Stahují se tam všichni, což si viděla i ty.'' Už by to opravdu mohlo skončit, celé tyhle deště. Proč se to vlastně dělo? Trestali bohové nás za něco?
K Aerrav se pak mírně usměji a zavrtím hlavou, ''Ne, vlčata žádné nejsou. Myslím že snad nemáme ani žádný pár? Ale to nechci mluvit za ostatní, ale třeba časem?'' O tom že si Merlin adoptovala vlče jsem nevěděla a tudíž jsem o tom nemohla říct, že jo.
Brzy jsme dorazili ke skupince. Už tu bylo znatelně více vlků. Byla tu i Peisia! I s tou vlčicí, která mi oznámila zmizení bratra. Zohar byl již zpět, a tak jsem se neměla na Tundru proč zlobit. ''Peisio, Tundro.. Ráda vidím, že jste obě v pořádku!'' Mávla jsem oháňkou. Ale zahlédla jsem také příchozí Sonoru, přičemž jsem také ladně mávla ocasem, ''Sonoro, i ty jsi v pořádku!'' A tak se mi ulevilo. Ale stále jsem neviděla Merlin. A ani Serbii, ale možná to byla jen otázka času?
''Peisio, tohle je Aerrav. Byla členkou Namarey ještě za doby Khana. Chtěla by se do Namarey přidat znovu.'' Osvětlila jsem ji bílou vlčici. Vím že i Peisia tu byla dýl, než si Serbia vzala roli Alfy, ale jestli se s bílou vlčicí znala? Netušila jsem. ''A okolí celé pouště začíná být dost neprůchozí. Věřím že brzy i poušť to zasáhne. Měli bychom asi smečku prozatím přestěhovat někde do hor.'' Podívala jsem se na ní. Tušila jsem že to ví, ale prostě mi záleželo na bezpečí celé smečky. ''Avšak kromě zajíců a srn a takových se tam však stahují i ostatní predátoři.'' Tím jsem zakončila svůj monolog.
Pak jsem se podívala na Nitocris a Zohara, ''Jsem ráda že jste se tu zatím nesežrali.'' Vstřícný sesterský úsměv byl věnován!

Podívám se na bílou vlčici. Chápala jsem ji a bylo mi to líto. ''Jsem na ostrovech od minulé zimy. Netuším co se stalo, nebo tak.. Ale když jsem se dostala do Namarey, ten Khan už tam nebyl.'' Začala jsem, třeba si na něco vzpomene? ''Smečku si pod své tlapky vzala Serbia, která byla v té době Beta. Začali jsme ve velmi málo členech.'' Z těch původních za Khana tam byly snad jen Zephir, Serbia a Peisia, ne? ''Inu..'' Snažila jsem se po její otázce zapátrat v paměti, ale pak jsem musela zavrtět hlavou. ''Ne, tohle jméno mi nic neříká.'' Asi to nebyla odpověď ve kterou doufala, ale lhát jsem ji nemohla, to jsem v povaze neměla. ''Myslím, že jestli tě Serbia vyslyší a znovu příjme, asi to už nebude úplně přesně stejná smečka, kterou si pamatuješ.'' Tohle jsem zmínit musela, aby se na to připravila dopředu. ''Nevím co se Khanovi stalo, inu.. ale již dále Alfou není a kdyby se náhodou někdy vrátil, už mu to asi ani zpátky nedá..'' Tohle byl můj názor. Serbia byla ve své roli dobrá ač nebyla úplně dobrovolná.

-> Namarey

Sleduju bílou vlčici. ''Nco málo co vím, ti mohu říct, ale nevím toho mnoho.'' Řeknu nakonec. Aerrav se zdála být asi dlouho pryč. Znala ji vůbec Serbia? No ji to jméno nic neříkalo a to byla za doby Khana Betou.. Jak dlouho byla tahle vlčice asi mimo? Chudinka.. Mou nabídku se nakonec rozhodne přijmout a já přikývnu. ''Tak abychom tedy vyrazili.'' Nechala jsem ji rozloučit se se svou společnicí, která se představila jako Ushari a já se otočila k Rodymu. ''Já doufám, že se brzy zase sejdeme. Co až opadne voda, hm? Tak někde tady?'' Navrhnu s úsměvem a pak se rozhodnu zase vyjít ven na déšť s bílou vlčicí v závěsu.
Musela jsem se trochu pousmát, připadalo mi to komické.. Taková výměna dvojic.. Nechtěla jsem se ještě úplně loučit s ním, ještě jsem ho mohla natolik vyzpovídat! Ale.. teď byly asi důležitější věci a jestli jsem našla, alespoň starou členku, alespoň nepřijdu úplně s prázdnou.

-> Kvetoucí louka

× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku
Byla jsem překvapená.. ''No teda, to koukám..'' Reaguju trošku krouživými pohyby hlavou. ''Jestli chceš.. Můžeš se seznámit s novou Alfou. Teda jestli s chceš vrátit do smečky. Serbia je skvělá a záleží ji na všech členech, Aerrav.'' Navrhnu skoro až bez přemýšlení, ale jestli je to nějak dobrý nápad.. Ale, třeba se chtěla vrátit? ''No právě jsem se tam chtěla jít podívat. Nikde jsem nepotkala ostatní členy smečky a trochu jsem doufala, že je někde potkám v okolí potkám. Ale už bych se měla vrátit, ujistit se, že jsou v bezpečí ti, kteří tam zůstali, než jsem odešla a šla se podívat po okolí.'' Odkašlu si a mávnu ocasem.
Na slova Rodyho pomalu přikyvuji, ''Začíná to být nebezpečné asi všude. Začínám se bát co nás ještě čeká.'' Reaguji na svého společníka a když pak vidím jak se všichni přítomní napili z mého rychlého odvaru a pěkně se zahřáli, já sama dopila zbytek, který mi zůstal a byla jsem překvapená až jaké účinky opravdu měl. No co, léčitelka musela zkoušet vše! Ne? No... Nebo aspoň většinu...

''Hm.. Asi nějací cvoci.. Takoví se na těchto ostrovech najdou asi taky.'' Zavrtím hlavou nechápavě. No osobně jsem na to ještě neměla štěstí a byla jsem ráda. ''Tak hory, jo? Tak kdby ses usídlil třeba někde tady, měla bych to za tebou kousek.'' Ušklíbnu se a poukážu tlapkou směrem k poušti, ale mlhavý opar z deště dělal hustou clonu a bylo vidět leda.. velké houby.
To už jsem hlavou zaplula do jeskyně, odkud jsem slyšela to jméno. Tmavá vlčice byla chvíli varovná a já ji naznačila skloněním hlavy i uší, že opravdu nepředstavuji žádné nebezpečí. To pak se bílá vlčice zmínila,.. to jméno! Khan-fani! Ano, přesně takhle to znělo! Neurčitě přikývnu hlavou. ''Děkuji, bude to jen chvilička.'' Mávnu ocasem a zapluji dovnitř. ''Neznám ho osobně, ale.. zajímalo by mě jaký je, nebo tak. Zmizel a opustil Namarey. Za mého přidání se už tam nebyl. Chtěla ybch znát důvod proč tak úžasnou smečku, nechal ve štychu.'' Kouknu na bílou. ''Mé způsoby!'' Skoro se až zhrozím. ''Ushari. A jsem členkou Namarey. Proto mě bývalý Alfa zajímá.'' Dovysvětlím. ''Nemáte nějakou misku, mám tu trychtýřek, příjemně nás může zahřát.'' Mávnu ocasem a kytku trychtýřku vytáhnu.
Jakmile se k misce dostanu, protože ji vytvořila (/vytvoří v příštím postu, skáču kvůli času> manipulace vlastní postavou) tmavá vlčice, nechám ji napustit dešťovou vodou a poté do ní trychtýřek vložím. ''Pár minut a příjemně nás zahřeje.'' Kývnu a dám misku doprostřed mezi nás. ''To počasí je hrozné co?'' Pootočím se a zahlédnu zajíce, kterého mají vlčice za sebou, ''My jsme o svůj úlovek přišli, vzal nám ho rys. Všichni predátoři se snad také stahují do hor, ne jen vlci.'' Začnu debatu.. Třeba se dozvím něco nového, než jsem se vydala na tuto pouť?

<- Most (Přes Temný les)

Trošku posmutněle se podívám do propasti jakmile jsem bezpečně na druhé straně. ''Jen tak? Tady? To to ti vlci nemohli mít tedy v hlavě v pořádku.. To kdyby se stalo mě...'' Oklepala jsem se a nedokázala jsem si představit, že by se mi to stalo.. Nakonec se vydám hlouběji do lesa a mířím k horám přes které jsem předtím procházela a měla jsem dojem, jako bych cítila svou sestru.. Ale zároveň to Nitocris nebyla, protože tu jsem zcela jistě nechala v poušti. ''Tak si slíbíme, že jakmile objevíme nějakou jinou lepší cestu, tak si to řekneme, hm?'' Navrhnu s povytaženým obočím. ''Až voda opadne, určitě mě přes zimu najdeš po většinou v poušti, nebo v její blízkosti kolem. Tak doufám, že až se rozdělíme, tak si mě jednou zase najdeš.'' Jak se mi s ním loučit nechtělo.. Byl tak fajn! I když většinou mlčel a celou konverzaci jsem vedla já. ''A kde případně najdu já tebe?'' Uculím se, ''Kdyby se mi zastesklo, nebo tak.'' Lákavá nabídka, no ne? Khan... Střihnu ušima a rázně se zastavím. A hledám odkud to šlo. To jméno už jsem slyšela! Jak to bylo? Khanfati?
Nakonec jsem nedaleko nás zahlédla jeskyňku a v ní malé světélka, která vyletěla a ihned vymizela, jako žhavé uhlíky, které déšť okamžitě smyl. Zvědavost byla zase silnější, než já. Podívala jsem se na Rodyho, ''Něco si chci ověřit.'' Řeknu a zamířím k oné jeskyňce. Opatrně nakouknu a tam dvě vlčice. Tmavá měla dost.. citová slova. Odkašlala jsem si, abych na sebe dostala pozornost, ''Omlouvám se, že ruším. Ale slyšela jsem slovo, které mě vskutku zajímá.. Khan?'' Nevěděla jsem, která vlčice to řekla a tak jsem se omluvně, ale zároveň zvědavě dívala na vlčice obě.

<- Severní hory (přes Luku, Les u mostu> ob tři)

Když jsme seběhli z hor, konečně jsem zpomalila a dovolila si ohlédnout. Rody byl v těsném závěsu za mnou. Zdálo se, že má dedukce se potvrdila, rys už za námi nebyl. Podívala jsem se na Rodyho, který vyzvídal. Zavrtěla jsem hlavou. ''Její drapy ucítím na těle asi ještě nějakou chvíli, o tom žádná.. Uměla se zarýt teda pěkně hluboko!'' Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Tím pokračujeme dál v cestě. Tak nějak podvědomě ho vedu na ostrov, kde sídlila moje smečka. ''Ale nic co se nezahojí.'' Kývnu nakonec a pak se podívám i já na něj, ''Taky si přišel o pár fešných chlupů, ale nic co nedoroste.'' Zašklebila jsem se pobaveně, ''Díky.. Nevím jak bych ji ze sebe bez tebe sundala. Myslím, že jsme si kvit.'' Já tě vytáhla z vody, ty mě ze spárů dravé kočky.
Došli jsme až k mostu. Neměla jsem ho ráda, ''Myslíš že existuje nějaká jiná cesta, než tenhle starý vrtkavý most?'' Otočím se na svého společníka a pak, hlavou namířenou vpřed do druhé půlky lesa, se jej snažím opatrně a přesto rychle projít.

-> Hraniční pohoří (přes Temný les)

× Ubraň úlovek 3/3
Bylo to vskutku děsivé, že mi ta kočka vysela na zádech a já jsem se ji snažila všemožně nějak shodit, a nakonec jsem jen pocítila úplný tlak na svém těle v ten moment, kdy na nás skočil i Rody a mě se jen tlapy podlomili a spadli jsme na jednu hromadu. Vysmekla jsem se a Rody se snažil kousat všechno co se dalo a jednomu kousanci jsem se sotva vyhnula, abych ho místo rysa neschytala já. Podívala jsem se očkem na zajíce a pak na divokou kočku, nakonec na Rodyho. Hodnotila jsem situaci.. ''Zajímá ho asi jen ten zajíc, pojď pryč!'' Štěkla jsem na svého společníka, popřípadně jsem se posnažila kočku odstrčit a sama se pak vydala na útěk. Bohužel.. Tentokrát jsme svůj úlovek obhájit nedokázali. Hory se zdáli bezpečným místem, ale začali se do nich stahovat nejspíš kvůli dešťům všichni..

-> Most (přes Luku, Les u mostu> ob tři)

× Ubraň úlovek 2/3
Když jedl Rody, tak jsem se taky tak nějak rozhlížela, abych mu nehleděla pod zuby jak si plní žaludek. Bylo to slušné. Jenže mojí pozornost strhnul onen rys, který si nejspíš brousil drápy a zuby na naši kořist. Mávla jsem ocasem a po očku sledovala Rodyho reakci. Zlekl se? Ne, jeden by řekl že by se i zježil, kdyby mu to mokrá srst jen dovolovala. Rys. "Je to něco jak fenek?" Zeptám se i přes hrozící nebezpečí, protože jsem prostě neznala takovouhle kočku. Jo, fenek byla pouštní liška, psovitá, ale nenapadlo k čemu jinému bych to měla přirovnat.
Sledovala jsem kočku očima a trošku se přikrčila, lehce jsem zavrčela, snad abych dala najevo, že zajíc je náš, ale jaká byla rysova síla? Jaké byly naše šance, ačkoliv jsme byly dva? Byl Rody silnějším, než já? Ubrání nás? Bude mě chtít vlastně bránit? Vzdychla jsem. Udělala jsem pár varovných kroků vpřed, ale kočka vystartovala a skočila po mě, pocítila jsem jak se její drápy do mě zaryly a já bolestně zakňučela. Sundej to ze mě proboha! Skákala jsem jak na rodeu, abych kočku se sebe sundala.

× Ubraň úlovek 1/3
Naše taktika ačkoliv nebyla zcela promyšlená se zdála účinná a Rody toho zajíce chytil a usmrtil, což bylo prostě skvělé. Spokojeně jsem doklusala k Rodymu a našemu úlovku, abychom si na něm i společně pochutnali.
Jeho gentleman gesto mě vnitřně zahřálo a nezažila jsem nikoho kdo by se až takhle choval ke mě, kromě mého milovaného bratra. "Díky." Kývla jsem mu tedy a postila se do jídla. Trvalo to možná pár minut, přeci jen odtrhnout maso a rožvýkat ho. Och, kdybys viděl naši techniku, asi by se ti zježili chlupy na zádech. Zasmála jsem se, což muselo vypadat komicky, u jídla se smát. Když jsem byla plná tak jsem poodstoupila a nechala jsem zase prostor svému společníkovi. Natočila jsem hlavu a jala jsem se pohledem prozkoumávat okolí. Můj pohled zachytil zvláštní pohyb, další zajíc to nebyl, jedině že by byl pěkně... kočičího typu. Rys na nás číhal. Ozývalo se zvláštní vrčení. Rysa jsem neznala, nebyly to zrovna pouštní kočky. Udělala jsem váhavý krok dozadu. "Co to u všech skarabů je!?" No zeptat jsem se musela!

× Ulov si na horší časy
Oceňovala jsem jak Rodion trpělivě vyčkával, než budu připravená vyrazit. Byl to poměrně tichý společník, a mě to nevadilo. Až mě něco napadne, dokážu pak toho napovídat za dva!
Vyrazili jsme ven z prozatímního úkrytu, který jsme měli a já jsem pocítila jak už jak-štač suchý kožich během pár sekund znovu nepěkně navrhl. Ještě nějakou chvilku jsme šli v tichosti, než to Rody přerušil. Otočila jsem hlavou směrem, kterým ukázal. ''Tak snad nestihne utéct moc daleko.'' Prohlásím na to a změním směr, tam kde to ukázal. Narovnám se a pak zase přikrčím a snažím se plížit, teda.. v té rovině, kterou bahno, které pod tlapami jenom mlaskalo, dovolovalo. Po chvilce jsem zahlédla i čerstvé stopy, které se teprve vodou zaplňovali. ''Zkusím to obejít a nahnat ti ho, jo?'' Zajíc. Byly mrštní a taky se asi stahovali do hor, aby byly ve větším bezpečí, než dole v nížinách.
A jak jsem řekla, tak jsem taky udělala.. Začala jsem stopy obloukem obcházet a pak jsem ho spatřila. Zajíc nervózně těkal ušima sem a tam. Udělala jsem ještě pár kroků a opatrným natažením hlavy jsem zkontrolovala, jestli mi ta cestička povede přímo k Rodymu. Když jsem si byla jistá, lehce jsem štěkla, abych ho upozornila k přípravě, zároveň jsem tím i zajíce vylekala a ten se vydal směrem k Rodionovi. Rozběhla jsem se za ním a snažila se mu z celé rychlosti a vytrvalosti co jsem měla zabránit změnit směr. Teď nebo nikdy!

Nakonec jsem usnula úplně a netušila jsem kolik času jsem prospala... Ale když jsem se probudila, byl tu. Neodešel. Což mě přivedlo k mé otázce na kterou jsem dostala odpověď. U té jsem se musela pěkně zasmát, protože co si budeme. Přišlo mi to vtipné, ''Tak to mě těší, když je nálada vtipkovat, lepší to být nemůže.'' Jo, byla jsem poměrně dost pozitivní vlčicí. Ironie mě tudíž nemohla vůbec rozhodit. Byla jsem na ní zvyklá a tak jsem věděla jak na to svým způsobem reagovat.
Na jeho otázku jsem kývla hlavou, ''Ano. Našla jsem pár léčivých bylin, které ještě nevzala voda a tak se pak budu moct vrátit domů a být připravená na zraněné.. Ale doufám, že žádní nebudou.'' Mávla jsem spokojeně oháňkou. Ano, víc než můj zdravotní stav, který byl mimochodem v pořádku, tak jsem se zajímala o léčivé byliny a ostatní vlky.
Pak jsem se spokojeně uculila, ''Mhm.'' Ušklíbla jsem se a postavila jsem se na všechny čtyři a popošla jsem blíže k vlkovi na kterého jsem se následně uculila, ''Nevím, ale můžeme to zjistit společně.'' Možná on to házel nepřímo, já jsem mu to nahodila zcela přímo. Mrk, mrk
Sbalila jsem si svoje saky paky, aka léčivé rostlinky, a jako první jsem vyšla do toho deště a můj suchý kožíšek byl... rázem zase mokrý.

Spokojeně jsem si oddechovala během odpočinku, a po očku jsem sledovala vlka. Chtěl odejít? No, jistě jsem ho nevyháněla, a pokud by do deště odešel, určitě bych ho nenaháněla. Byl dospělý a nezdál se zraněn, abych dále za něj nesla zodpovědnost. Ale.. zdálo se že se vrátil a usedl zpátky. Ale, ale? Je ti líto tu nechat bezbrannou vlčici? Znovu jsem zavřela oči a ještě se chvíli nechala unášet odpočinkem.
Trvalo to možná několik desítek minut, možná dýl, ale usnula jsem. Probudila jsem se až po nějaké době a on tu stále byl. Pomalu jsem se postavila a zívla jsem si, což následovalo i protáhnutí se. ''Vyspaný do růžova?'' Ušklíbla jsem se. Vypadal už i trochu sušší a tak jsem si jej zase lépe dokázala prohlédnout. Bílé odznaky jej lemovali, vypadal vskutku zajímavě.