Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Ale je! Aspoň trochu. To neukecáš, Slepče,“ zavrkala na něj sladce a laškovně švihla oháňkou. Strašně ji bavilo si ho dobírat! Ještě někde sehnat popcorn, a bylo by to zábavnější než rodinná komedie v kině! „Ale faaajn,“ stáhla uši provokativně k hlavě. „Nechám tě žít, Raashi,“ slíbila mu pak. Raash byla docela použitelná náhrada za Na'arash – nevylámala si na tom jazyk a navíc nemusela pískového nazývat Vaše Veličenstvo. „Silná, nezávislá, okouzlující... synonym můžeš vymyslet habaděj,“ oblízla si čumák se sebevědomým úsměvem a střihla ušima. Pak se napřímila a v očích jí zajiskřilo potěšením. „Nevím, jestli tvoje tvrdohlavost dokáže přijmout fakt, že jsem víc než jen nikoliv nudná princeznička, ale chválím tvůj nápad. Čím dřív odsud vypadneme, tím líp,“ konstatovala. Nakonec ten pískový nebyl úplně hloupý. Pomalou chůzí se vydala za ním. Co jí jen ukáže?

>> Jezero Smrti (přes Temný les)

„Jsi si jistý?“ řekla skepticky a oblízla si čenich. Pak udělala provokativní krůček dopředu a pohlédla do mléčného oka s jizvou. Zdvihla tlapku a namřila ji přímo před slepé oko. „Zavři to svý druhý oko a řekni mi, kolik ukazuji drápků, hmm?“ zjišťovala, zda vážně vidí, a zírala na něj s nadzviženým obočím.
„Oh, takže by se ti líbilo Vaše Veličenstvo, jo? Tak když seš ta beta smečky, možná bych to mohla promyslet...“ odmlčela se s mlasknutím a zaksichtila se. To si jen myslel, že mu takhle bude říkat. Nebude přece poskakovat, jak on píská! „Nechceš se mi tím snad naznačit, že já jsem slaboch, že?“ probodla ho bystrým pohledem zelenkavých očí. „Máš ale pravdu, že nějakou tu vaši smečku si klidně nechám ujít,“ usmála se na něj sladce a pohlédla na oblohu. Už se blížil večer a obloha pomalu zlátla a rudla.
„Když myslíš. Já mám lesy ráda,“ řekla zasněně a už dokonce nezněla tak otráveně. Nic to však neměnilo na tom, že stále nevěděla, co si o onom vlkovi myslet. A taky se jí nelíbilo tohle rozpálené místo plné popela a prachu. Hlavně ten bordel nesvědčil její nádherné huňaté srsti! „Možná? A co bych měla udělat proto, abych tvoji odpověď změnila no Jak pravíte, princezno Vé?“

Na'arash. Když to vlk vyslovil, princeznička se tiše zasmála. Cožpak pískový vlk chtěl, aby si na jeho jménu vylámala jazyk? Inu, spíše jeho rodiče chtěli, aby si na něm vylámal jazyk kdokoli, komu jejich synáček své jméno řekne. „Budu ti říkat Slepec, nevadí?“ usmála se zvesela a švihla oháňkou. To nebylo tak krkolomné, a navíc to bylo výstižné. A co víc; slepé vlky přitahovala jako magnet. Nejdřív ten uhlově černý s podivnými zlatými klikyháky, které vypadaly, jako by ho kdysi zasáhl blesk, a kterému oči zakrývala černá páska. A pak tenhle pískový vlk, jenž měl alespoň jedno oko zdravé. Potěšila se. Její hypotéza s králem pouště se do jisté míry potvrdila. „Takže beta záhadné smečky,“ zopakovala po něm a tiše mlaskla. Těžko říct, jestli jí teď pískový vlk přišel atraktivnější, když byl ten velký polovůdcem smečky, nebo ji to nějak neohromilo, ale znělo to docela jako zábava. „Já pocházím z hor a lesů, daleko od těchhlech ostrovů. Moře mě tu vyplivlo teprve nedávno, dalo by se říci,“ odvětila mu. „Zatím tak nějak hledám, do čeho bych píchla. Moc rozumných vlků jsem zatím nepotkala a většina částí tohohle ostrovu mě spíše zklamala,“ pronesla zkroušeně. „Ale třeba bys mi mohl pomoci změnit můj názor,“ zdvihla nadočnicový oblouk tázavě.

Ha! Měla ho úplně, ale úplně celičkého v hrsti! Jak hezky přitakal na její slova! Však ještě aby ne. Některá místa – jako třeba tahle mrtvá krajina – by si vážně medaili za krásu nezasloužila. Když ji však před krajem plným popela a spálených stromů nikdo nevaroval, musela si holt, chudinka, přijít sama na to, že příště sem nestrčí ani jednu tlapku, natož všechny čtyři! Ještě by způsobila svým tlapkám šok! A co teprve očím, když viděly všechen ten tfuj popel, jenž jí dráždil útroby, a uhlíky, které jí pálily bříška na tlapkách.
„Hmm,“ zamyslela se teatrálně a střihla ušima, mezitím co jí na růžový čumák spadla první kapka deště. „Když mě budeš říkat Vé, ocas ti taky neutrhnu,“ zatrylkovala sladce a nevinně na něj zamrkala zelenkavýma očima. A jako by ji pán slunce a deště chtěl potrestat za její hrátky s nebožáky, nebesa se roztrhla a doutnající uhlíky najednou varovně zasyčely, když je zmáčela vydatná sprška dešťových kapek. Brzy však bylo po všem; a ani déšť nesmyl to dusno a vedro. Vztekle zafuněla. Tohle jí byl čert dlužný! „A odkud vůbec pocházíš, vlku?“ vyzvídala. Zajímalo ji, jestli je její teorie o králi pouště správná.

„Šikovný vlk,“ zazubila se na něj na oplátku a švihla oháňkou. A přece zdravit uměl! Musel k tomu tedy být trochu donucen, ale očividně dobré mravy úplně nezapomněl. „Co dělá dáma uprostřed spáleného lesa?“ zatrylkovala sladce a zopakovala tak jeho otázku. Zelenkavýma očima si prohlédla ono místo od ohořelých špiček stromů až po popel roztroušený po zemi. Věru to nebylo místo hodné vlčí princezny, dámy... ať už byl její titul jakýkoli. „Občas musíme dojít někam, kde to nevypadá úplně vábně, abychom věděli, že se musíme tomu místu příště vyhnout obloukem, nemyslíš?“ konstatovala pobaveně a oblízla si čumák. Kdyby jí někdo řekl, jak nepěkné to tu bude, jistě by sem nezavítala. Jenže jí to, nebožačce, nikdo neřekl, a tak musela k tomuto zjištění dojít sama! Jak smutné!
Moc nevěděla, co si o tomhle pouštním vlku myslet. Byl to krasavec již od pohledu, krásná vysportovaná postava... no všechno, za co Vé platila svými sladkými, dokonalými úsměvy. Ať však vlk nečeká, že mu poleze do zadku. Nikdy neposlouchala rozkazy ostatních. Vždy dělala to, co ona chtěla. Takže pokud někdo někomu měl lézt do zadku, pak onen slepý vlk jí – však ona si uměla nebohé dušičky obmotat kolem tlapek a donutit je, aby pro ni dělaly, co jí na očích viděly! Být Vé bylo tak skvělé!

V jeden moment jí zastínila výhled zadnice pískového vlka. Se zájmem na něj pohlédla, a když se na ni otočil, čekala, že z něho vypadné nějaký krásný pozdrav a lichotka – jak to Vé jen dneska sluší! Místo toho na ni ale jen mlčky zíral a tvářil se, jak kdyby místo krásné vlčice právě spatřil ducha. Což o to, s kožíškem plným popela a prosyceného štiplavou vůní kouře asi ani nemohla očekávat, že okouzlí každičkého fešného samce, co se jen mihne na obzoru. S nenuceným výrazem na pyscích se k vlkovi otočila bokem a elegantně přitom švihla oháňkou. No a pak si pustila pusu na špacír: „Copak tě nikdo nenaučil, že pravý gentlemen má dámu pozdravit?“ durdila se, její výraz však zůstával sladký a bušit naštvaně do stromu též nezačala. Byla v tu chvíli zářným příkladem vlčice, která je naštvaná, ale zároveň se tváří, že vůbec není naštvaná z každé pitomosti! Zastříhala ušima. Byla docela zvědavá, co se z tohoto pískového vlka ještě vyklube. Že by princ pouště? Nebo rovnou král? Ač ne, že by zrovna v poušti chtěla žít. Písek, horko, písek... nic, o co by stála. Pohledat smečku by však špatný nápad nemuselo být.

<< Most (přes Temný les)

Proč vždycky, ale naprosto úplně vždycky, když byla naštvaná, ji vztek dovedl na místo, které sice bylo odrazem jejích pocitů, ale naprosto se nehodilo k jejímu dokonalému kožichu a vůbec tomu nejdokonalejšímu vzhledu? Vysvětlete mi totiž jednu prostou věc; je místo, které naprosto odporně páchne, vhodné pro vlčí princeznu? Samozřejmě, že ne.
Těch pár stromů, co přežilo někdejší ničivý požár, trčelo k nebi jako pahýly a tlapky vlčice se bořily do nánosů popela a uhlíků. Bylo tu dusno a horko a všechen ten prach jí dráždil útroby. Rozkašlala se a hned nato vrhla vražedný pohled po vránách, co seděly usazené na mrtvých stromech a přidrzle na Vé krákoraly. Já vám dám, vy opeřené trubky! usmála se na ně vlčice sladce. Až příště bude zase naštvaná, měla jasný plán; najít zlato a diamanty a stát se šíleně bohatou dámou, ne najít puch a popel a vypadat jak čarodějnice.

<< Tajné ostrovy (přes Les u Mostu)

Zase ten most! pomyslela si a tváře jí naštvaně zrudly. Tenhle most si koledoval o to, aby zakusil hněv pravé dámy a rozcupovala ho na kousíčky. Naposledy z něj málem spadla jak švestka a zničila si kožich! A taky když tudy šla naposledy, byla naprosto mimo a zakoukaná do Minstrella, kterému se držela za ocas, aby náhodou nesletěla dolů, a ještě teď cítila v tlamě ty jeho odporné chlupy. Při té vzpomínce se zaksichtila tak kysele, jako kdyby právě pozřela ten nejkyselejší citrón. Jednak rozhodně nestála o to, mít v tlamě něčí chlupy, a hlavně – jak se jen mohla chovat jako zamilovaná puberťačka? Nejraději by si za své chování urazila hlavu. Vždy byla ta dokonalá, úžasná... no prostě Vé, a co udělá? Zabouchne se do prvního pitomce, kterého potká, a chová se před ním jak malé štěně. Frustrovaně vzdychla. Ještě štěstí, že Minstrell o ní rozhodně nikomu vyprávět nebude, protože by musel přiznat, že mu dala kopačky za to, jaký byl nekňuba. Zaskřípala zuby a kupodivu poměrně svižnou chůzí to vzala přes most směrem... no kdyby chudinka věděla, do jakého hnusného místa míří!

>> Spáleniště (přes Temný les)

Ještě vteřinu zírat na moře, a už by jí přeskočilo. Přišlo ráno; pěkně mrazivé, ale sluníčko vyšlo o něco dříve než obvykle a vypadalo to, že svoji sílu ještě ukáže. Zelenooká vlčice hlasitě zívla a protáhla si nožky. V jeden nestřežený okamžik totiž tak trochu usnula, a tak teď ze sebe musela setřást všechnu tu únavu. S hlasitým mlasknutím zamžourala okolo sebe – Vločka byla na dostaveníčku s oním hnědookým krasavcem, a chudák Vé stále trčela tady. Na věru romantickém místě, která však nebylo ani trochu romantické, když ho neměla s kým sdílet! Sice si vystačila sama, však byla po všech stránkách dokonalá, ale přece jenom to bylo trochu nuda. Mohla by třeba začít mluvit sama se sebou, jistě. Jenže by ji mohli odposlouchávat nějací ptáci a pak by si o ní posměšně štěbetali po celém Mois Grisu! Bude se tedy očividně muset porozhlédnout po nějaké jiné oběti, kterou by si mohla omotat okolo tlapky a krmit ji sladkými slůvky, ne že si jen bude trapně povídat sama se sebou. A kdyby to byl nějaký fešný samec, to by to byla teprve jízda! A tak se, v zádech sluníčko, které už nesměle vydrápalo téměř nad hlavu, vydala na lov nových objevů. A fešných samců!

>> Most (přes Les u Mostu)

Přimhouřila oči. Chtěl snad říct, že je hloupá?! Zato ta druhá vlčice překypovala mozkovými buňkami! Tiše si odfrkla a protočila panenky, což hnědý vlk pravděpodobně ve tmě nemohl zaregistrovat. „Když milostpán není spokojen –“ mlaskla a rádoby lhostejně pokrčila rameny; vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale nakonec všechny ty uštěpačné nadávky spolkla. Minstrell byl sice hodně naivní štěně, ale minimálně si jí vážil a snesl by jí modré z nebe. Ale tenhle? Co tohle bylo za gentlemena, když pochyboval o její chytrosti a vzdělanosti!
A ještě k tomu odmítl její společnost. Nevíš, o co přicházíš, pomyslela si a hlasitě se nadechla. Do zadnice mu rozhodně nepoleze a nebude se ho prosit, aby jej mohla následovat. Vločka mu však očividně do zadnice lézt chtěla, neb už navrhovala, jak se všichni tři vydají po ostrovech. To sotva. Vé chtěla mít toho krásného samce jen pro sebe a rozhodně nechtěla, aby jí i nadále dělala společnost Vločka, ale když viděla, jak se onen modrooký samec kouká na Vločku, místo aby takhle hleděl na ni, přešla ji chuť se zalamovat s oběma. A jestli ho Vločka chtěla následovat, tak prosím. Vé se s takovým pitomcem zalamovat nebude. Elegantně zašvihá oháňkou a nasadí sladký úsměv. „Užijte si vaše dostaveníčko, RÁÁÁDA jsem vás viděla,“ zatrylkovala sladce a elegantní chůzí se rozešla zpět k písčitému břehu, který omývala chladná mořská voda. Nad mořem se rozprostírala nekonečná noční obloha a moře v záři hvězd a měsíce působila naprosto kouzelně. Skoro jako by vábilo Vé k nočnímu plavání. Tak na tohle ti neskočím, hlupáčku moře. Spláchla by mě vlna a další měsíc bych tu hnusnou sůl drhla z kožichu. Nakonec zůstala jen tak stát, pozorujíc onu čarovnou noc.

Takže jako chcete co, drahý pane? Bažanta na zlatém podnose? Cestu do vesmíru?! oprskla se na tmavě hnědého vlka. Neječela na něj však nahlas, pouze jí ta myšlenka probleskla hlavou. Ani na výrazu své tváře nedala nic znát. Stále se tvářila jako ta nejmilejší vlčice pod sluncem, přece si nezkazí před takovým hezkým kusem vlka svoji image!
„Bohové? Přiznám se, že na zjišťování informací o bozích jsem ještě neměla čas,“ pokrčila rameny a oblízla si čumák. Nebyla si jistá, jestli na nějaké takové bytosti věří, nebo jde víra v bohy mimo ni, nicméně vážně se o to ještě úplně tady nezajímala a zatím o žádných bozích na Mois Grisu neslyšela. Nebo jí možná někdy něco sdělila její matka, když tu tolik let žila? Nebyla si úplně jistá.
„A ty smečky... mohli bychom nějakou třeba najít spolu,“ navrhla mu a elegantně švihla oháňkou. „Ráda bych si trochu zatraktivnila tyto nudné dny, a pátrání po smečkách by mohlo být věru krásné dobrodružství, nemyslíš?“ nadhodila. Upřímně ještě úplně nepřemýšlela ani o smečkách, ale vlastně to neznělo jako špatný nápad. Uměla se o sebe postarat sama, rozhodně nepotřebovala smečku k přežití, ale znělo to docela hezky a utopicky, mít druhou rodinu, když tu svoji pravou nechala někde daleko za mořem. Jak úsměvné.
Pak se odmlčela, pohled na chvíli upřela na mořskou hladinu, na níž se odráželo bílé měsíční světlo, a znovu pohlédla na hnědého vlka. Jenže jeho pohled nepatřil jí. Díval se na tu sněhově bílou vlčici! Vé bodlo u srdce. Takový fešák, takový krasavec, a on kouká na ni?! Tak za tohle zaplatíš, drahoušku, usmála se na něj sladce.

„Ještě teď cítím tu slanou vodu v tlamě,“ zaskučela nad svým příšerným osudem. A kolik práce jí to tehdy dalo, aby očistila svůj hebký šedý kožíšek od veškerého bordelu. Ještě štěstí, že ji v tu chvíli nikdo neviděl. To by musela opět skočit do moře a plavat zpátky, odkud ji moře odneslo, protože takovou ostudu mít? To teda ne!
Jakmile se debata přesunula k tématu rodinu, Vé zcela nevinně utrousila první jméno, co jí vytanunulo na mysli. Nebylo se tedy čemu divit, že překvapeně zalapala po dechu, když se dozvěděla, že se trefila. Ne, že by byla ohromena svými schopnostmi – to už přece věděla dávno, že je dokonalá –, ale nějak nemohla vstřebat zjištění, že se vážně někde potulovala rodinka, o které si snad všichni normální vlci museli myslet, že jí šplouchá na maják, když se jmenují po sněhu. Lavina, Vločka... a co bude dál? Snížek? Blizard? Ta představa byla docela děsivá, a Vé byla ráda, že její rodiče tenhle bizarní smysl pro humor neměli. Děsivější na tom však bylo to, že jedna vlčice z té podivné rodinky stála kousek od ní. Co když se nakazí tou její láskou ke sněhovým jménům, no? A pak někdy v budoucnosti taky tak své potomky pojmenuje? Pokud by tedy kdy po potomcích zatoužila, což se nezdá být jako něco, co by se mělo stát. Ona a rodina? Nikdy.
„Toho nech na mě,“ usmála se na Vločku sladce, jakmile k nim přišel cizí vlk. A jaký to byl fešák! Nebesa se nade mnou snad slitovala! „Zato já ti pomohu pomoct, krásný večer i tobě,“ zatrylkovala sladce, a jako by se procházela na módním mole, přišla blíž. „Co bys rád? Labyrint, kde kvílí děsivý hlas, strom s modrými listy a podivným ovocem...,“ začala vyjmenovávat všechna místa, na něž si vzpomněla. Cizinec se zdál mnohem zajímavějším objevem než vločka. Potřebovala si spravit chut po rozchodu s Minkarem, že ano. A koukání na takového hezkého, urostlého vlka jí tu náladu hned spravilo. Jen ty oči by nemusely být tmavě modré!

Vlnku, která se vytvořila na moři díky magii sněhově bílé vlčice, Vé přehlédla. Neměla ani sebemenší šanci ji zaregistrovat, když se tak podobala těm ostatním, navíc zrovna zírala jiným směrem. Bylo znát, že s příchodem večera trošku ochladilo. Blankytně modrá obloha se začala oblékat do proužků oranžové, červené a fialové, což Vé se zájmem pozorovala. Měla ráda večery. A ještě hezčí byly večery strávené v lese, s vůní hrubé kůry, měkoučkého mechu a lepkavé smoly.
„Vyplavilo tě moře, viď?“ otázala se. Ne tedy, že by to nebylo jasné jak facka, ale tak, jistota byla vždy jistota. Zajímalo ji to, protože ona si taky pamatovala, že ji sem na Mois Gris dovedlo moře. Jako by sama magie po mořských vlnách vysílala signály, které vábily do této půvabné země každou vlčí dušičku z celé planety Země; stejně jako můru vábí světlo.
„Vločka,“ zopakovala si tiše. To jméno znělo... no, docela pěkně. To musela i sama Vé uznat. Pak jí však na mysl přišla jedna zábavná myšlenka. „A tvoji rodiče se určitě taky jmenují po sněhu, viď? Třeba taková Lavina...“ odmlčela se a pobaveně se zasmála. Byl to jen nevinný tip. Určitě se nikdo takhle nejmenoval! Snad totiž nikoho nenapadlo dát svým ratolestem jména spojená se sněhem a pak tu tradici předávat dál, no ne? Nebo snad?!

Tak to pak neznáš tady Vé, ta by se ráda zasmála. Navíc smích přece prodlužuje život! Široce se zazubila a ladně švihla huňatou oháňkou. Původně se s těmito sladkými slůvky chtěla svěřit nahlas, ale nakonec si je nechala pro sebe. Koneckonců, nemusí hned ona sněhově bílá vlčice vědět, jaká je Vé mrcha, že ano? Navíc... ona nebyla mrcha. Jen, ji bavilo se ostatním smát, protože když byla příležitost se někomu smát, byla příležitost i posbírat spoustu peprných drbů. Takže vlastně byla mrcha. Nebo jak to bylo? V tom aby se čert vyznal!
Rozplývání Vločky nad názvem této země nijak nekomentovala, jen si v duchu pomyslela, že hezký název nebyl tím nejdůležitějším. Mnohem důležitější byli ti, na které tu mohla narazit - a že po setkání se špičkovým plavcem Minkarem, a teď i dechberoucí tanečnicí Vločkou, se docela obávala, jestli ji v tomhle Mois Gris trošku nezklamal. Jistě, ona vždycky byla ta pomyslná ozdoba, ať už byla kdekoliv, ale nějakou štábní kulturu by to tu přece mohlo mít, no ne?
„Já myslím, že na to i vypadáš,“ mlaskla tichounce a její tvář se rozzářila. Zprvu to skutečně vypadalo, že si mladá vlčice bude moci vychutnat pochvalu přímo od rozené dámy, ale kdepak. Vé totiž ve své řeči pokračovala: „S tím tvým nádherným kožíškem bych se nedivila, kdybys šla od jednoho konce světa na druhý a cestou se vymáchala někde v bahně.“ To sice hodně dramatizovala, ale tak... Vé byla jistě krásnější, že? No řeknetě to. Byla, byla, byla, si pište, že byla!
„Mimochodem,“ prohlásila pak jako by se nechumelilo, „říkají mi Vé. A jak tobě, sněhově bílá cestovatelko?“ Inu, vlčice mohla být ráda, že ji Vé nazvala takhle hezky. Taky jí mohla říct famózní tanečnice, což by znělo samozřejmě hodně kousavě, vzhledem k tomu, jak se předtím před Vé rozplácla jak placka. Pohlédla na oblohu, jež se pomaloučku barvila do všelijakých odstínů červené, oranžové a fialové.

„Na tom něco bude,“ zamyslela se a teatrálně švihla oháňkou. „Ale já raději zaujmu v tom dobrém slova smyslu. Ještě by se mi po celých ostrovech smáli,“ pronesla zhrozeně. Se sněhově bílou vlčicí očividně měly víc rozdílného než společného. Pokud se jednalo o to, že se před Vé někdo ztrapnil, to si to zelenooká vlčice užívala plnými doušky, neb alespoň pak měla co hezkého o takových jedincích povídat. Ale běda, kdyby terčem posměchu byla ona sama. To se prostě nesmělo stát! Její kožíšek musel být za jakýchkoli okolností nadýchaný a čisťounký, každý její pohyb ladný a mluva hodná opravdové princezny.
„Vítej na Mois Girsu,“ zahuhlala rozjařeně místo odpovědi na to, kde to vlastně jsou. Bylo však otázkou, zda se Vé nemýlila... skutečně tohle byl Mois Gris? Měl by být, ale co když ji její instinkty šálily? Zapsala si za uši, že se bude muset někoho zkušeného nenápadně ujistit; samozřejmě tak, aby to nevypadalo, že něco neví. „To si piš. Svoji dceru nadevše miluje.“ To byla pěkná lež. Tedy, jistě, matka ji ráda měla a určitě stále má, ale... jejich vztah asi úplně nebyl tím nejúžasnějším pod sluncem. Nic to však neměnilo na tom, že by na ni jistě byla matka pyšná, kdyby věděla, že se její dceři podařilo dostat se až na Mois Gris, který ležel daleko předaleko od její domoviy - pakliže tenhle svět skutečně byl Mois Grisem.
„O tom nepochybuju,“ ušklíbla se a poodešla kousek pryč. Chvilku o samotě však ihned narušila ona vlčice, která očividně ráda dělala ostatním ocásky. Ne tedy, že by to Vé nějak vadilo. Alespoň si ji hezky obmotá kolem tlapky a pak ji využije, určitě by se jí mohla hodit. „Odkud pocházíš?“ optala se jí, aby věděla, s kým má co dočinění, a jako kočka si oblízla tlapku. Pak vstoupila do vody a zírala na moře před sebou. Minstrell by jistě zaprodal duši, aby tu mohl být se mnou, se svojí milovanou. Jen škoda, že ho ta jeho milovaná odkopla jak kus hadru, pomyslela si při tom romantickém pohledu skepticky. Co asi dělá? přemýšlela dál, jako by na tom záleželo. No, možná záleželo. Ráda si s ostatními pohrávala, ale zrovna modrooček... modrooček byl jiný. Možná proto, že k němu v jednu chvíli skutečně cítila lásku, ač byla jen iluzí. Vzdychla. Ty vztahy byly vážně zapeklité!