Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nebyl si jistý co říct a nebo jak se chovat, jen stáhl ouška a podíval se na Oberona. Pravdou bylo, že netušil, jestli jsou její oči červené a nebo ne. Co vůbec přesně byla červená?! Oberon však mohl vidět v očích svého bratra a cizí vlčice vidět stejný odstín a jeho bráška určitě červené oči neměl, ne?
"Nevím," zašeptal k němu. Jenže to už vlčice cosi udělala... a Vesper to v podstatě ani nepoznal. Jenže v další moment jednoduše zamrkal a podíval se na ni v úplně jiném světle. Najednou tak děsivě nevypadala... jenže to už odcházela. Šedivý vlček se naježil a věnoval bratrovi vyděšený pohled. Opustí je další dospělý? Budou tu o samotě?
"M-musíme za ní," prohlásil, ačkoliv to postrádalo jakoukoliv sebedůvěru a pak se klopýtavě vydal za vlčicí, pletl se jí pod dlouhé nohy a nakonec skončil kousek od Atrea, šišek a potom i peříčkaté bytosti. Absolutně strnul a bokem narazil až do toho Shinina. Očima mezitím kmital k jakémukoliv sourozenci, který byl poblíž. Vlci v okolí a jejich hlasy ho pomalu plnily panikou, kterou uklidňovalo jenom Shinino kouzlo.

>> Malé hory

Vesper zlehka kňuknul a o bratra se opřel a vyhledal v něm oporu. Od čeho přeci jen bratři byli když ne od podpory, že?
A pak - bublina. Zlatavá, která je zvedla a začala je odnášet kamsi pryč. Vesper jančil. Byl zmatený a vyjukaný, ale po pár metrech (a hlavně nad vodou) se jen schoulil do klubíčka a začal tiše plakat, protože nebylo co jiného. Rodiče byli kdo ví kde, byl to jen on, bratr a sestra. Nakonec skončili v pelechu, ve kterém bylo překvapivě teplo a... jídlo? Vesper se schoulil do klubka a zmateně, vyděšeně vejral do okolí. Jako takové ukradené štěňátko - kterým upřímně byl.
A podívejme, netrvalo dlouho a přeci se jen někdo ukázal. Vlčice. Divná! Divná! Ve Vesperově hlavě okamžitě začaly bít poplašné zvony, srdéčko se mu rozbušilo a pak ve všem zmatku a zděšení, které pociťoval, na vlčici vycenil zuby.

Vesper se spíše věnoval žrádlu než čemukoliv jinému, ale matku pořád poslouchal. Kdyby nic jiného, nasvědčovala tomu nastražená ouška. Její zmínka o vlcích s oranžovýma očima ho však znervóznila. Takže to znamenalo... vlci, co měli oranžové oči, byli nebezpeční? Zlehka se mu zježila srst na zádech a rychle dožral zbytky, které mu nestihli sourozenci sebrat zpod tlamičky. Přeci jen i to jídlo bylo tak trochu závod. A taky si po očku rychle udělal rychlou kontrolu toho, jakou mají barvu očí jeho sourozenci. Jenže chyba lávky... co vůbec byla oranžová? Určitě ne ty oči, co měli jeho sourozenci, ne? Oni nebyli zlí. Možná trošku bezohlední - a občas po něm nehezky šlapali! -, ale zlí nebyli.
"My... ovanžové oči nemáme, že?" zeptal se, zatímco polykal svá rka a nervózně se očima stáčel i k otci. Brzy se mu už vydal zamotat pod nohy, aby i rodič 2 přesně věděl, s čím se jejich matka musela potýkat a co bude muset chudák vzít na vlastní pěst v momentě, kdy by se snad s nějakým vlčetem chtěl od skupiny odchýlit.
"A ti... ti maj taky... ovanžový oči?" polkl naprázdno. Zdálo se, že měl nového strašáka.

Vyplašil všechno. Zakňukal a nešťastně se podíval po ostatních. Oberon mu dodal odvahy jít hledat další keř, ale matka ho zarazila, že byl moc zbrklý. Vážně byl? Ale... ale mamííííí!
"Nic moc," zamumlal k Eiger nespokojeně.
Jenže máma ho očistila od lidí a Vesper se pak pro jistotu ještě oklepal a začenichal, aby zjistil, jestli náhodou v okolí ještě něco neucítí. Tak nějak instinktivně. Jenže nemusel - matka se postarala! Prvně uslyšel, jak kořeny protnuly hlínu a pak ucítil krev, načež stáhl ouška z nejistoty. Jenže to, co jim matka servírovala, vypadalo vlastně i docela dobře? Chutně. Servírovatelně a jedle! Podíval se na sourozence, prvně na Eiger a pak na Oberona, který se do naservírovaného jídla už pustil a opatrně ho očichal. Takže... orgány? Co byly orgány? To slovo mu znělo hrozně cize a zvláštně a netušil, co s ním upřímně dělat. Podíval se na matku a pak na žvýkajícího sourozence a konečně jej přemohl hlad, takže udělal chňap! a přitlápl si zajíce tlapičkou, načež začal trhat a pokoušet se zajíce trochu potrhat a dostat z něj maso, nebo se aspoň dostat někam do jeho hrudního koše.

>> Prokleté jezero

Když Oberon spadl, uskočil a na chvilku se musel posadit, než tedy nějak vydedukoval, že co shodilo Oberona ho asi taky neshodí. Bratra navzdory tomu neutěšil, jen na něj vejral jako sova. Naštěstí se mu úplně zle neudělalo - že by budoucí teleportér? Nalaďte se na náš kanál a zjistíte to!
Vesper samozřejmě poslouchal a i když mu v žaludku kručelo, jen zamával ocáskem. Ano, maminko, jasně že se bude dívat po větvičkách! Hlavně když mu to naplní bříško! No a tak...
Tak postupoval vpřed s rodinou a koukal po zlámaných větvičkách, zatímco nevědomky pomlaskával. Protože blízko okousaných větviček a stop bude to... jídlo! Že?! Proč ho máma jen nepustila k bříšku jako předtím nechápal, ale pravdou bylo, že se z nich docela aktivně a rychle stávali docela velcí vlci a mléko by je nejen že nenasytilo, ale asi už matce i došlo a tyhle dlouhonohé chluligány by u struků nesnesla.
"Mmmm..." zamručel a pak si čehosi všiml na zemi. "Stopy!" vyhrkl a bez přemýšlení vletěl do blízkého keře, třebaže mu maminka říkala, ať se drží spolu. Z keříku jen vyletělo několik ptáčků a brzy zmizelo kdesi v korunách, zatímco Vesper s našpulenými tvářemi vykoukl, jeho srst plná listí. Už toho taky měl dost - proč v keři nebylo nic dobrého?!

Vesper byl rychle hnán, aby přidal a vlček jen stáhl ouška a zahleděl se na Oberona, načež skupinku doběhl.
"Blé," vyplázl nespokojeně jazyk nad tou břečkou pod jejich tlapkami a možná až trochu vtipně je zvedal do vzduchu, jak se domníval, že mu větší kroky asi pomohou. Nepomohly. Vůbec. Mami! Mami, podívej se na to! Podívej se jaká hrozná to je procházka! Zakňoural, ale matka jim zrovna něco vysvětlovala a tak zmlkl a poslouchal.
"Povtál?" zopakoval a mávl ocasem. Co to bylo? Něco k snědku? Měl hlad. Moc velký hlad. "Jídlo?" opatrně zamával ocáskem. "Jídlo a spinkat?" Mami, kde je to papání co jsi slíbila? Už mu kručelo v bříšku! Dost na to, aby ho ani nezaujal blýskavý předmět, po kterém by jindy pokukoval úplně stejně jako Oberon. Když se však otevřel portál, Vesper zacouval a zafňukal, jak spadl na zadek přímo do toho ošklivého bláta a u koutků oček se mu vyrojily slzičky. Ty však polknul a rychle se rozběhl za rodinou do portálu, protože co kdyby náhodou tam něco k snědku bylo a Oberon by mu to všechno snědl?

>> Malé hory

>> Hraniční pohoří

Vesper zlehka zavrtěl zmoklým ocáskem alá krysím chvostíkem když se ho pokusil Oberon z jeho naříkání utěšit. Jenže to pořád neřešilo tu hlavní věc - hladík! Máma se jim sice snažila nabídnout nějakou zábavnou hru, ale Vesperovi bylo nepříjemně a kručení v žaludku nepomáhalo.
Mezi polštářky měl bláto a měl nehezky smočenou a slepenou srst, když zrovna vystrčil čumáček tak mu ta voda tekla do očí a bylo poznat, že z ní skutečně nemá radost. Pořád se ošíval a sám se sebou handrkoval. Zpozorněl a nastražil ouška až když máma zmínila lov. Lov?? Co to je? Máma zavelela hledat pach - takže pach hledal. S čumáčkem u země si to tlapkal za ní, pokoušejíc se ji napodobit bez toho, aby stoupal do bahna a ještě víc ho roztíral mezi svými polštářky.
"Chytší..." zopakoval si pro sebe a rychle se podíval, zda jeho sourozenci taky dělají to stejné. A možná... se trochu zarazil a od stopování ho zase odvedl pohled na tu černé temno nad jejich hlavami. Zasněně a možná i trochu vyjukaně hleděl na bezhvězdnou oblohu... aspoň dokud do něj někdo nepostrčil a Vesper rychle rodinu zase nedoběhl.

>> Androme

Vesper byl vytažen za aktivního brekotu a mávání tlapičkami ve vzduchu. Absolutně odmítal do té břečky pod nohama vstoupit a odmítal zmoknout. Naštěstí jim otec aspoň dělal 'deštník', ale to neměnilo nic na tom, že měl v očích slzičky a nešťastně se snažil zachránit od rodiče-šikanátora, kterým se pro tentokrát stal Lucian.
Jakmile byl však položen na zem (asi potom, co se uklidnil), tiše zafňukal a prchnul se schovat mámě pod tlapky, takže se jí pletl do chůze. Se staženýma ouškama a zrazeným pohledem častoval otce, zatímco až vtipně zvedal tlapky, aby se mu nebořily do bláta. Což se bořily tak či tak - chudák se tomu nevyvaroval.
Jeho malý příval nečekaným, negativních emocí však brzy vyprchával tváří v tvář s hladem, který se mu zakusoval do žaludku. Vesper doslova hladověl.
"Mám hlad... mamiii...?" upřel na ni korálkové oči a zamával ocáskem, načež jí věnoval pár uslintaných pusinek na spod čelisti, jak se snažil vyloudit nějakou tu večeři. Pokud to nezabralo... no, pokusil se jít vyloudit jídlo i od otce. Co jiného mohl mladý muž v této ekonomice dělat?!

>> Prokleté jezero ??

~5~

Vesper ještě chvíli vejral na Eiger, než jej zaujali rodiče a brzy i otec, který ho nabral čenichem a popohnal ven. Vesper moc nadšeně nevypadal a to i když tam seděla zářivá vydra, která se mu moc líbila. Jakmile ho však začala na zadku svrbět voda, oklepal se a se staženým ocáskem vyběhl za mámou, která je volala ven. Oberon po něm celou dobu pokukoval a tak mu Vesper pohled oplatil a vyplázl na něj jazýček. Vždyť on jde, je na cestě!
"Brrr..." vydal nespokojeně, jak mu bylo z vody chladno a nešťastně vejral po okolí. Musí ven, protože jinak bude venku ještě větší zima? No... zjevně asi ano. A tak šel... jenže na prahu se zarazil a odmítal vykročit ven. Na oba rodiče vehementně vrtěl hlavičkou, že do toho 'brrr' nevkročí. Bylo to studené a bylo to všude!
Musel být odtažen sourozencem a nebo rodičem, u čehož hrozně brečel, hlavně když na něj začalo pršet.

>> Hraniční pohoří

~ 4 ~

Drobečci už pomalu rostli do větších rozměrů a Vesper byl rozhodně jedním z nich. Zatím to tedy nebyl vyrovnaný chlapík a dělal to, co viděl u rodičů, ale další spadnutí by jej jistě nerozházelo! Určitě ne potom, co viděl maminčin výraz. Jen se vyhrabal na nožičky a mával ocáskem, protože tušil, že tak může projevit přízeň. Tiše kníkl, když se v jeho okolí prohnala svítivá vydra a celý se naježil a už se hrabal zpátky, do teplíčka a hnízdečka u rodičů. Jenže... sourozenci se za ní hnali. Tak co to? Co teď???
Vlček se vydal zpátky do středu místnosti, máma totiž odešla a jeho najednou začala ta svítivá věcička zajímat taky. Svítivé věci rovnalo se pěkné, ne? Ani to požírání sourozenců moc nevnímal, dokud najednou v zápalu lapání vydry jeho bratr namířil svou cestu přímo přes chudáka šedivého.
"Áááá!" zakřičel, když najednou na zádech cítil cizí váhu a vyrazil vpřed jako stádo splašených koní, rychle kličkující místností, než se nevyhnutelně dostal do kolize s neuhybající bytostí, v tento moment tedy Eiger. Od té se skoro až odrazil a skončil na zadku, načež upřel hvězdičkové oči na svoji sestru a bylo těžké říct, jestli se rozhodne rozbrečet a nebo jen čeká, jestli bude brečet ona.

~3~

Vesper byl momentálně zcela a úplně zaujatý matkou a zíráním do okolí. Na nožky vstával docela pomalu. Většinu času, co trávil v jeskyni, cucal mlíčko a mazlil se s teploučkým kožíškem matky. To všechno mu stačilo k životu - to všechno bylo jeho život. Moc se nezajímal o to co dělají ti okolo či co kde svítí. Kdepak. Tohle pro teď byl jeho svět.
Celá věc se změnila v době, kdy už za sebou pár kradmých, prvních kroků měl. Sice se pořád od matky zrovna nevzdaloval, ale dvojice sourozenců mu nejspíš už dodávala na odvaze a... to byla... vydra?
Vesper netušil co slovo vydra znamená. Netušil co za pojem vydra je, nebo kde se nachází a jestli všechny jsou tak lesklé a průhledné. A tak se vlček rozběhl směrem vpřed. Zaškobrtl, udělal kotrmelec a chvíli zůstal ležet. Prostě jen koukal, zíral a pak se podíval zpátky po rodičích. Mělo by to... bolet? Nebo by se měl zvednout a jít dál? Jako správné dítko u nich hledal reakci, jakou mají rodiče, připraven kopírovat.

2

Pořád netušil, jak se jmenuje. Jak se jmenují jeho sourozenci a nebo to místo, kde to vůbec jsou. Netušil, jak se jmenuje okolní svět a že vůbec nějaký svět je. Ale den po dni to bylo lehčí. Vnímat a pak vlastně i vidět. Prvně zamrkal na svět sotva chvilku zpátky. Nebo... bylo to už několik dní? Jeho očka pálila, ale stejně se chtěl podívat. A podíval se pořádně! Zatím moc nezvedal hlavičku, ale brzy by asi mohl.
Co ho nejvíc nadchlo byly barvy. Prvně zíral rovně na stěny a na to před nimi. Často očka zavíral a nechával je zase odpočinout. Během několika hodin se však už začal rozhlížet i po těch dvou flecích které z nějakého důvodu už teď měl rád. Mluvíme tedy teď o těch velkých - ale ty malé samozřejmě měl rád taky.
Prvně hleděl na matčin hnědý kožíšek. Bylo to jako moment prozření, prostě jednou zvedl hlavou a zadíval se na ni. Tak trochu slzavě a roztřeseně, ale pořád to byl pohled ze zelené do zelené. A nemohl se vynadívat. Pořád se jen díval, zíral, skoro až zapomínal, že by vlastně měl i mrkat.

Vedle matky bylo příjemné teplo. Její srst však momenty až nepříjemně šimrala v čumáčku a malý vlček se tak choulil a kníkal když se ho dotkla jedna z nepříjemných, lechtavých štětinek. Nebylo to však tak, že by odmítl mléko a teplo, to určitě ne. Šlo o velice tiché stížnosti na závodu ve svém jinak zcela bezchybném hotýlku.
Neuvědomoval si že cítí, nebo že snad něco slyší, svět byl změtí tepla, šumu a hladu. Hlavně toho hladu. Chvíli chňapal v srsti po struku a ne a ne jej najít. Uteklo mu tak další, tichoučké postěžování k světu - proč jsi tak krutý, širý světe?!
"Mmmrrrr..."
Za neustálého, tichoučkého kníkání se však konečně schoulil u matčiných zadních nohou a nespokojeně otvíral tlamičku. Oči zůstávaly neustále pevně zavřené, ouška srolovaná u hlavy a malý novorozenec sotva momenty po svém stěžování znovu tvrdě usnul. Však on se probudí až to bude třeba.