Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Od tmavotlamého podle všeho nebezpečí nehrozilo, ale přesto se Vex naježila srst hned jak se Ezkyl odstranil z pozice mezi nimi. Olízla si pysky a očima šmejdila z jednoho na druhého. Že by byli přátelé? Možná že Ezkyl byl celou dobu nepřítel a plánoval celou smečku nechat potopit tímto cizincem a-
"Vex. Vex z Maingaru," přidala na název smečky důraz, aby světlému vlkovi dala najevo, že kdyby jí ublížil, bude to mít následky. Už to mohla dělat. Mohla odrazovat tuláky a cizí smečky jen názvem. Dokud nikdo nevěděl, jak velký Maingar je, možná to nebude moc účinné, ale... ale... jiní vlci to dělali...
Vytřásla z hlavy pochyby a stále se měla na pozoru. Moc jim nevěřila ani jednomu, i když Ezkyl rozhodně získal od hnědé vlčice sympatie. Ještě se ji nepokusil zakousnout, takže to ani nešlo jinak. To bylo sympatické. A podezřelé.
"Musíš si dávat pozor s kým jsi o samotě," poučila konečně Ezkyla, aby se nezdálo že ho ignoruje. "Ne všichni vlci mají na srdci tvé bezpečí." I kdyby jeho chování bylo předstírané, nemohla riskovat, že by člena její nové smečky někdo zabil. A možná... možná že by do smečky mohla i skutečně zapadnout, kdyby si tam našla přátele?
Nesmysl. Přátelé zpomalují!

>> Severní les

Dorazila poměrně pohodovým tempem. Ovšem v momentě, kdy si všimla dvou vlků, zatuhla na místě. Ten jeden se rochnil ve vodě a něco tam dělal - chytal ryby? - a ten druhý byl rozmázlý na zemi, skoro ho přes tu vysokou trávu neviděla. Zvedla hlavu a zavětřila, ale další vlky tu v okolí neviděla, necítila ani neslyšela. Takže to nebylo území smečky. Mohla tu být. Měla tu právo být. Přesto se tak necítila. Nepatřila k nim, byli cizí. Jenže... ne tak docela.
K jejímu překvapení od jednoho z vlků ucítila vyčichlý pach Citry a kdyby nestála po větru, ani by se k ní nedostal. Mírně přivřela oči a i přes šumění v jejích uších se vydala trávou blíž. Až když se dostala blíž došlo jí, že jednoho z nich znala. Byl to ten divný vlk z jeskyně, kde se choulila celá smečka během povodní. Jazykem si přejela po tesácích a růžové oči se zapíchly do toho světlého s tmavým čenichem. Na pobřeží tak vysoká tráva nebyla, takže si ho nyní mohla prohlédnout taktéž.
Samotná Vex voněla jako luční kvítí, její tělo bylo napjaté, téměř připravené ke skoku a výpadu. Zastavila se za Ezkylovými zády beze slova, vlk tak nyní ležel mezi nimi.

>> Jižní hory

Tlapka za tlapkou, rychle se přenášela mezi pohořími. Prošla zajímavým průsmykem mezi jihem a severem, což ji na pár okamžiků zmátlo. Kvůli všem těm zatáčkám a smykům ztratila směr a když zjistila, kam to vůbec míří... inu, řekněme že to vzdala. Nakonec byla lovcem, mohla se aspoň podívat po okolí a zmapovat, co se tu nachází za zvěř. Možná i něco donést zpátky. Vyšplhala výš a zjistila, že je v jiném pohoří než kde původně začala - šla tedy zcela opačným směrem. O několik kilometrů vpřed však zahlédla mnoho vody a les. To ji donutilo nastražit uši a brzy už se vydala tím směrem, tentokrát velice opatrná v tom, kudy jde a jakým směrem se táhne. Po cestě se i vyráchala v lučním kvítí, aby ji zvěř neucítila z úplné dálky a měla šanci se dostat blíž.

>> Němé údolí

Vex zůstala v jižních horách poměrně dlouho. Moc ji to zpátky k vodě netáhlo. Smečka byla velká, plná vlků co se znali už věky a ona si nebyla jistá, jestli tam zapadá. Zda tam vůbec... patří. Jednou tulačka, vždycky tulačka, jak se zdálo. A teď? Teď... tu byla sama. Olízla si pysky a rozhlédla se po okolí. Slunce vyšlo a ona si poprvé po dlouhé době užívala jemný větřík a paprsky v srsti. Už nebyla tak špinavá a vyhublá jako když sem přišla, ale pořád na ní kůže visela. Její oči měly zpátky svou... jiskru.
Dlouze si povzdechla a pohlédla k moři, načež se vydala dolů z hor. Bylo na čase se sebou něco udělat a možná i prezentovat Citře, že stojí za to ji poznat zrovna tak jako znala ostatní členy své smečky.

>> Severní hory

Vex upřímně nikoho moc neposlouchala. Nechala hlasy plynout, k ničemu se nevyjadřovala a vypadala, že se celkově maličko disociovala. Když k jejich 'úkrytu' dorazil predátor, ani se nestihla zvednout, aby zjistila co se děje. Zvíře už bylo tou dobou zahnané. A tak Vex jen čekala. Doufala, že to všechno brzy přejde. Jak se zdálo, úspěšně. Po několika hodinách, kdy byli vlci nasáčkovaní v jedné jeskyni, venku konečně vysvitlo slunce a Vex se rozhodla, že se ven protlačí co nejrychleji. Upřímně už toho bylo uvnitř příliš mnoho. Moc vlků, pachů a příliš málo místa. Jakmile tedy po Citřině vyzvání vystřelila ven, upřímně si myslela, že se jí uleví. Naopak se jí však při pohledu na všechnu venkovní spoušť sevřel žaludek a udělalo se jí zle. Viděla, jak se nedalo krmí dravec na mrtvole, která nejspíše během deště spadla dolů z hor, viděla popraskané kmeny stromů a bahno, které pohlcovalo kdysi zelené louky... jakoby z tohoto místa nezbylo nic než zbytky. Snad... snad z toho všeho jednou i bude něco dobrého. Doufala.

× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Odhal následky potop

No jo, podobná vyhublá tělíčka neměla moc masa, ale hladový se zajícovci na zuby nedíval. Vex byla naopak vděčná, že ji nechá mu jednoho zkonzumovat. Aspoň něco, no ne? A tak si opatrně trhala kousky v pozadí a sledovala vlky, kteří se tu shromáždili. S pomalu plnícím se žaludkem a ne moc velkou dávkou pozornosti se pomalu uklidňovala a nakonec si jen povzdechla a složila hlavu na tlapky. Celá skupina vlků se zdála být divně, skoro až falešně milá a hodná. Vážně, jakoby jim nevadilo, že by se k nim mohl i přidat nějaký náhodný predátor a celý ten klid tady jim pokazit. Někdo, kdo by je o ty zajícovce chtěl možná i okrást.
Ušima však kmitla zpátky k rozhovoru Citry a Mielei o Daénu, jelikož... jelikož byla zvědavá. Její hráč si nepamatuje jestli ví, že je z něj Vino, ale info bylo info.
Raději se však nevyjadřovala a nehlesla ani hlásku, jen tiše sledovala ostatní.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 4/4

Před vstupem

"Jakože... umřela? Tak proč si tvůj otec nenašel novou partnerku?" zeptala se, protože tohle bylo jediné, co v její mysli dávalo smysl. Nevypadala, že by měla problém s gay vlky, spíš nějak nepochopila, že vůbec existují. Tady, Citro, pěkně narazíš - Vex nebyla blbá, ale absolutně nevzdělaná. No jo, ani s magií neuměla, ale ruku na srdce... jistý pruhatý samec s ní neuměl po letech na ostrovech, takže se neměla za co stydět.

V úkrytu před deštěm

Vex nešťastně a nespokojeně mrskla ocasem, hlavně když se jejím směrem stáhly některé pohledy. Tedy, ono jich vlastně moc nebylo. Jen ten Citřin a pak možná i někoho dalšího, když se Vex odvážně zvedla a přikrčená, s břichem skoro u země, se přesunula k Lapisovi, který nabízel kořist. Opatrně se natáhla po jednom z ušáků, jakoby skoro čekala, že po ní daněk vyjede a ona si z toho odnese další nehezkou jizvu. Pokud však vlk nic neudělal, po pár zkusmích chňapnutích si konečně jednoho toho ušáka přivlastnila a odcouvala zpátky do koutku, zatímco si pohledem měřila všechny přítomné duše.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 3/4

Všichni se seběhli na Citru jako na kus žvance a Vex se tak mohla aspoň stáhnout do koutku. Jenže co to Perun nechtěl, všichni se stáhnuli k Citře, to ano, ale pořád jí věnovali pozornost. Na zádech se jí naježila srst když na ni bílý vlk promluvil, ale rychle od něj odtrhla pohled kamsi pryč. V uších slyšela nepříjemný šum a šepot, skoro jí přišlo, že z těch vlků šílí a brzy vyskočí z kůže.
Že na ni mluvil Lapis skoro nevnímala, i když k němu krátce střelila pohledem, ale oči zase sklopila. Citřin bratr. Takže důležitý. Nemohla si ho znepřátelit. Nikoho si nemohla znepřátelit. Citra se sice zdála být otevřená seznámení se s ošuntělou tulačkou, ale kdo ví co si o ní pořád mysleli ostatní? Nedivila by se kdyby to byly ošklivé myšlenky a chtěli ji při nejbližší možné příležitosti vyhnat. Ano. Určitě to tak bylo.
Proto ji teď nahnali sem do jeskyně a bylo jich tu tolik. Kdyby začali cvakat zuby, Vex by ani nic nenamítala a jednoduše by prchla.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 2/4

>> Ovocný lesík

Zmateně po ní loupla pohledem.
"Biologická?" zopakovala. "Není to jednoduše... máma máma? Moc dalších matek mít nemůžeš, ne?" Přišlo jí to zvláštní. Proč to řekla takhle? Proč něco takového zdůrazňovala? Žeby je vychovala jiná matka...?
Rozbušilo se jí srdce když uslyšela zavytí a na rozdíl od Citry upřímně zvažovala, že se otočí a vezme roha. Pozvánka? POZVÁNKA?? Byla Citra absolutně šílená?!
"Co když je to hlas členů nějaké smečky co nás chtějí roztrhat?" pípla na protest, ale rychle si to šinula za Citrou, která docela rychle kráčela směrem, odkud vytí přišlo. Byla vážně šílená. Nebo pitomá. Nebo možná oboje? A nebo byla naivní. Vex určitě nebyla příliš paranoidní, kdepak!
"Ale... ale... je všude voda. Počasí je špatné. Třeba budou přátelští..." zamumlala a pohledem sjela mimo hory a výstupky. Voda. Všude byla voda. "Um, vlastně už asi nemáme na výběr, Citro, podívej..." špitla.
A pak vstoupili do úkrytu, který byl už teď přeplněný a Vex se brzy naježila jako ježek. Možná že tu byl Lapis, kterého už maličko znala, ale byl tu taky úplně cizí samec, ta šedohnědá, ta zrzavá co byla asi sestra Citry a sotva zalezla dovnitř, vyhrnul se tam ještě další vlk, takže Vex sotva reagovala na Mielenina slova a jako koule chlupů a elektřiny to vzdala a rychle zapadla do nejvíce upozaděného koutku, kde varovně ukázala zuby na jakéhokoliv cizáka, co se k ní pokusil nacpat.
Připomínala teď docela mývala zahnaného do rohu.

× Zamiř do bezpečí
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 1/4

>> Maingar

Vex tiše ťapala Citře ve stopách a tvářila se u toho všelijak. Převážně měla stažená ouška a očima těkala po okolí, jakoby čekala, že si na ni teď Citřini sourozenci někde počíhají a sežerou ji. Jenže... to se jaksi nedělo?
Citra se naopak rozpovídala. Bylo to pořádně poprvé, co s ní Vex měla tu čest - předtím spíše mluvila k řadám jiných vlků a nikdy přímo k ní osobně, pokud tedy nešlo o nějaké rozkazy. Nervózně jí oči zapíchla do ocásku. Taky měla hromadu otázek, ale... mohla se na ně své alfy vlastně vůbec ptát?
"Um, no..." začala opatrně, nervózně, moc nadšeně se z celé té věci netvářila. Ah... "Jsem celý život tulačka? Smečky se k nám nikdy moc přívětivě nechovaly..." přeci jich jen byla celá rodina a to nejspíše moc vlkům nenahrávalo v to, aby se někam někdy připojili. "A mám tu na ostrovech bratra, ale nevycházíme spolu..." alespoň z její strany, vždyť on jí ani nevěřil, že jsou příbuzní! Parchant zatracenej.
"Jakto... proč máš takový.. krátký ocas? Myslela jsem původně, že ho někdo ukousnul, ale ho máte takový všichni, že?" pípla a přišla si neskutečně hloupě. Kdo se ptal na tak hloupou a nedůležitou věc?? Jenže to už se vlci dostali k vlkovi se stánkem a, světe div se, z nějakého důvodu ho Vex znala. Když ji tedy ponoukla Citra, ať si nakoupí, Vex se do toho pustila. Už tu přeci jen něco dřív pobírala.

NÁKUP
Snění 2lvl - 50kšm
Mysl 3lvl - 60kšm
Dohromady 110kšm
Mám 121kšm
Po nákupu 11kšm

Schváleno

Citra na ni počkala a Vex se ještě rychle podívala, jestli jí něco nechybí, a pak se rychle roztlapkala za svou alfou. No... a teď tedy co? Střihla ušima a věnovala Citře pohled. Jdou do hor, to věděla, ale jak budou hledat jeskyně?

>> Jižní hory

× Zlepši své dovednosti

Vex se tak nějak držela kohokoliv, kdo jí řekl, ať se ho drží. Když je došla Citra a nový člen smečky, nervózně ho sjela pohledem. Celá ta nová situace jí byla proti srsti. Ten déšť i všechno ostatní. Ach...
Všem rozdala úkoly a ve Vex se usadila malá dušička. Zapomněla na ni. Nebo jednoduše Vex nebyla tak důležitá, aby si Citra vůbec pamatovala, že tu je. Stáhlo se jí hrdlo jak sledovala, jak všichni dostávají úkoly a odchází a ona ne. Ona nic. Ona... najednou na ni Citra promluvila Zvedla k ní růženinové oči a odmrkala slzy, které se do nich draly. Proč byla tak ubrečená? Nesnášela se za to. Možná by se měla prostě vytratit a už se nevracet, skupina vlků na ni působila tak nějak... všelijak.
Chudák Vino, že měl takovou chudinku za sestru.
Při vzpomínce na jeho jméno zatnula zuby a postavila se. "Dobře," odsouhlasila Citře. Najdou ten nejlepší úkryt ze všech. A Vex bude... bude... no, bude mít tak dobrej úkryt, že i Vino jí užasle pokývá!

>> Ovocný lesík

Preclík

"My jsme se naučili nerozutíkávat když mi bratra málem sežral medvěd, možná by to pomohlo?" navrhla opatrně, protože nechtěla sice vlče vystavit nebezpečí, ale taky to znělo jako ideální reakce na to, co momentálně Melanis nadhazovala. Tak by jí přece vlčata držela pohromadě, ne, aby je něco nesežralo? Byla to absolutně ideální možnost, když pomineme, že by je ten medvěd opravdu sežrat mohl.
Jenže to už vlci našli Caspiana a Vex si oddychla. Žádní medvědi asi nakonec nebyli potřeba. Co bylo však třeba byla... voda. Déšť kdesi nad jejich hlavami nejspíš moc nepomáhal, ale nakonec se jim podařilo určit směr.
"Ještě ne," odvětila váhavě Caspianovi, "ale nějakou najdeme."
A jak podotkl Lapis, nějaká byla blízko! Bylo jen třeba přidat a danou vodu jednoduše najít. A přesně to taky Vex udělala a po několika minutách konečně... "VODA!" vykřikla nadšeně a roztlapkala se k řece, aby se ho sklonila, očenichala ji a pak se řádně napila.
Už teď byla říčka poměrně hluboká a bylo to poznat díky tomu, že její voda dosahovala až k rostlinám, které docela očividně normálně rostly na břehu. Tak či tak, voda byla objevena. Teď už jen najít ten úkryt a bylo hotovo.

Preclík

Vex se styděla, to ano. Navíc se bála, že do skupiny nezapadne, že ji vyženou... byla to hromada nesourodých myšlenek, které ne nutně dávaly smysl. Tak či tak...
Na slova Melanis kývla a i když moc nevěřila tomu, že vodu zvládne najít, rozešla se vpřed. Ani nijak extrémně nereagovala na její dotek, no nebyl to pokrok?! Podívala se po hnědém vlku s krátkým ocáskem, který taky tvrdil že vodu slyší a jemně mu pokývla ať jde s ní. Pokud ji slyšeli oba, proč si nevypomoci?
Moc daleko se ale nedostali, protože někdo chyběl. Vex se otočila a zamrkala.
"Dobře," odsouhlasila s jejími slovy a otočila se úplně, aby pro teď následovala Melanis ona. Trochu se obávala, že je něco uslyší a vyskočí na ně, ale... "Caspiiii... ANEEEE?" zavolala po světlém vlčkovi.

Preclík

Ano, přežití rozhodně bylo důležité, to nepopírala. Stejně se však vedle všech těch vědátorů a krátkoocářů cítila tak trochu nemístně. Jakoby vlastně byli lepší než ona. Převážně skrz to, že měli víc energie a chuti do života.
Vex měla, jednoduše řečeno, depku.
"No, já... dobře?" opatrně se na sobí vlčici usmála a prostě ji následovala. Takže hledat a ideálně najít úkryt, to je ono? To nemusí být tak složité, ne? Prostě tlapka za tlapkou, pohybovat se vpřed a pomalu a jistě se rozhlížet, jestli se k ní zrovna nestáčí něco neskutečně jedovatého a životu hrozivého.
"Cítím..." zarazila se Vex na Melanisina slova, "mršinu? Možná?" Že by mohlo jít o rostlinu co lákala mouchy na pach nebo něco podobného? To vlčici ani nenapadlo, protože s něčím takovým rozhodně neměla zkušenosti. Celkově Vex pocházela z úplně jiného světa a to víc než jenom jedním významem.
"Ale přijde mi, že slyším vodu." Jen absolutně netušila z jakého směru ten zvuk přicházel. Ach, tohle místo bylo tak matoucí...

>> Tajné ostrovy

Vex se držela na konci samotného průvodu a zatímco Citra nadšeně všem vysvětlovala co je toto za místo, nehlesla ani hlásky. Spíš vypadala ve stresu ze své samotné existence v jejich okolí. Alespoň už nekoulela očima jako kapr a vypadala že se pomalu uklidňuje. Citra je však začala rozřazovat a ta hnědo-šedo-bílá vlčka se ozvala, že se jmenuje Mielei a Vex se jí neodvážila odpovědět.

Melanis, Caspian, Lapis

Přesunula se ke své skupince jako poslední a vyslechla si co Melanis ostatním povídá. I přesto že byla poměrně vysoká - přeci jen i Vino byl! -, její hlava držená ve výšce kohoutku a vyhublá postava s otrhanou, vypelichanou srstí ji dělala mnohem drobnější. Dívala se tak na všechny kromě mladého albínka nahoru.
"A-hoj..." hlesla směrem ke Caspianovi který všechny pozdravil a ani jí nijak nevadilo, že si jí Lapis zrovna nevšímal. K jejímu překvapení si jí však všimla hlava skupiny, která se rozhodla z ní vyždímat informace i přes to, že Vex do jejich rodiny docela očividně nepatřila. Možná... jeden by si je mohl splést kvůli flíčkům, ač se vůbec k sobě navzájem nehodily tvarem ani rozmístěním.
"Od zimy," přiznala tiše. Bylo však poznat, že odpojení od celé, velké skupiny jí udělalo poměrně dobře. Už vypadala poklidněji.
"Ale moc dobře to tu neznám, pokud tě zajímá to. Spíš jsem se soustředila na přežití," a osobní dramata, "než zkoumání ostrovů. Omlouvám se."