Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Myslel si, že Lycana dostatečně zaneprázdnil tím, jak ho poslal lovit. Proto si dovolil podívat se na Lissandru a Niyari, aby zjistil, jestli neřeší něco zajímavého. Zřejmě ve správný čas, neboť Lissandra se zrovna rozhodla odejít. To ovšem znamenalo, že světlušky nejspíš brzo zmizí a budou muset najít jiný způsob, kterým malé satany zaměstnat. Otočil se tedy zpět na Lycana a chystal se ho popohnat. Rychle než--, tentokrát se snažil ho tlapou popostrčit správným směrem, ale jeho syn měl nejspíš jiné plány. Au, okomentoval, když se mu do natažené tlapy zakousl. Pak ho však napadlo něco geniálního a musel zadržet šibalský úsměv. Au, au! Ale ne, jsi moc silný! s tím se dramaticky svalil na led. Pro přidaný efekt zůstal nehybně ležet, aby to vypadalo, že jej Lycan ulovil. Ze skvělého hereckého výkonu jej vytrhla až Niyari, která navrhla, že by mohli jít na skutečný lov. Jako první ho napadlo, že by se měl z lovu omluvit, protože je momentálně přeci mrtvý, ale nakonec mu to nedalo a znovu se zvedl. Zní to jako dobrý nápad, usmál se na svou nejstarší dceru a poté pohled přesunul zpět na ty mladší. Tak co, když už jste si tak hezky natrénovali lov světlušek, chcete jít lovit zajíce? zeptal se jich a pomalým krokem se vydal k Niyari.

Už se chystal se zase sesbírat na všechny čtyři a nepřímo se smát nad tím, jak se vlčata rozplácávají na ledu úplně stejně jako on. To však netušil, že jedno z nich se mu vrhne na zadní nohy. Počkej, počkej-, snažil se Lycana zastavit, ale marně. Byl v příliš nestabilní pozici a vlčata už něco vážila, takže mu mistrovsky rozhodil rovnováhu. Párkrát zahrabal zadníma - pche, jak kdyby mu to mělo pomoct, když měl tak odhodlaného syna - a nakonec se svalil na zem. Snažil se alespoň padat tak, aby nezavalil vlastního potomka, ale upřímně netušil, kde se zrovna nacházel, tak to byla celkem ruleta. Pokusil se co nejrychleji zvednout a jen co se mu to povedlo, obrátil se na Lycana a sklonil se k němu, aby si prohlédl, jestli je v pořádku. To už se kolem nich začalo objevovat cosi modrého. Hodil tázavý pohled po Liss, která zrovna vysvětlovala Erenovi, že to jsou světlušky a vybízela jej, aby nějakou ulovil. Podíval se na Lycana a pak na ostatní vlčata. Stále úplně nevěděl, jak se chovat jako dobrý otec. Nechceš to zkusit taky? zeptal se nakonec a tlapou se ohnal po jedné ze světlušek, aby ho nějak navedl k tomu, jak je ulovit. Někdo z nich určitě bude dobrým lovcem po mně, po očku natěšeně sledoval všechna vlčata a doufal, že někdo mu domněnku potvrdí.

Vino
× Onemocněte

Šalvěj
× Onemocněte
× Připravujte se na nejhorší (volno k interpretaci)

Vino
× První nákaza (je to latentní kazič)
× Nakažte jiného vlka (Rhysburr, Neith)

//Úkryt

Vino byl o něco pomalejší než jeho partnerka a dcera - přeci jen se stále dostával z té podivné nemoci. Přišel ovšem dostatečně včas na to, aby viděl, jak Lissandra hodila vlčata do sněhu. Nejprve o ně měl trochu strach, ale když viděl, že jim to nijak neuškodilo, tak se zase uklidnil. S menším úsměvem sledoval, jak se vlčata jala zkoumat keřík ostružin, který jim Lissandra vyčarovala. Samozřejmě si všiml pohledu, který po něm malá Joseline hodila, když dostala pořádnou facku. Nejraději by se k ní rozběhl a ochránil ji před každou špatnou zkušeností, ale stále tu byla Lissandra. Kdyby to udělal, nejspíš by ho pěkně seřvala - a to by byla ta lepší varianta. Musí si tím projít, aby se naučili, že to nemají dělat nebo něco takového, bla bla bla výchova. Smutně na ni tedy jen přikývl a doufal, že alespoň částečně pochopila, že to se opravdu stává, ale nic s tím nemůže udělat.
Snažil se zároveň poslouchat i vše, co Niyari říkala. Nijak k jejím slovům nepřidával, zdálo se totiž, že o nemoci věděla mnohem více. Při těch popisech ovšem cítil dráždění v krku, zřejmě mu to evokovalo jeho cestu, kdy sám vykašlával duši. Až když zmínili, že by to mohlo mít nějaké propojení s magií, tak promluvil. Dávalo by to smysl. Nejsem si jist, ale myslím, že jsem tou nemocí prošel, zamumlal to spíše směrem k Lissandře - nechtěl Niyari příliš stresovat, zdálo se totiž, že z té nemoci byla nějaká nervózní a asi by jí neuklidnilo, kdyby zjistila, že ten bacil má nejspíš v sobě. Nebo měl. Kdo ví, jak dlouho to v těle zůstává. Upřímně se jí ale nemohl divit. Pokud by to opravdu bylo propojené s magií... Co když to Lissandra chytila od něj? Ne. Určitě už by projevila nějaké symptomy. Určitě...
S hlavou plnou nepěkných myšlenek se přesunul spolu s ostatními k jezeru. Až když jej Lissandra vyslala vyzkoušet tvrdost ledu, tak se vzpamatoval. Vkročil tedy na jezero, udělal pár opatrných kroků vpřed a párkrát se tlapou ujistil, že byl led dostatečně tvrdý, aby se nikdo z jeho rodiny nepropadl. Poté kývnul na Lissandru. Když se rozešel zpátky k ní, jedna z předních tlap mu podjela. Tmavé tělo se natáhlo vpřed jak kdyby se klaněl, tlamou vrazil do ledu a jediné, co zůstalo v původní pozici byl zadek a zadní nohy. Au.

Vino byl stále dost mimo. Pozdravil Meduňku, přešel o něco blíž, usadil se a podíval se na malá vlčata. Ta byla... Jeho. Přišlo mu to nereálné, když je takhle viděl před sebou a nenašel je až jako odrostlé jedince. Nějak se mu podařilo vybrat jméno pro poslední vlče, Elvean. Na zbytek jen odevzdaně přikyvoval, ale cítil, že už se mu začíná dělat lépe. Díky bohům za Zinka, šedivý zřejmě věděl, co dělal, když jeho léčba zdánlivě fungovala.
Když viděl, že se vrátila Niyari, oddechl si. Přeci jen se jí tehdy nic nestalo a nezavinil tak svou nedbalostí její smrt. Rád tě vidím, usmál se na ní. Její překvapení mu přišlo vtipné, no zároveň neměl srdce na to, aby se jí začal smát, a tak se jen dál culil a nechal Lissandru, aby ji zasvětila do situace. Když však hnědá vlčice navrhla, že by měli jít ven, překvapeně zamrkal. Měl bych? pomyslel si a pohled mu sjel směrem k východu, kde se někde nacházel Zinek. Pustí mě? byla další myšlenka, s tou se podíval zpátky na Lissandru. Ta už se obalila vlčaty, připravená vyrazit. Vino se už chystal vzít poslední, když prohlásila, že má jít po svých, a tak jej nechal být. Jen ho po očku sledoval, aby se ujistil, že nemá problémy. Spolu se zbytkem své rodiny se tedy vydal ven. Kdybych neměl být venku, určitě by mě přišel odtáhnout zpátky, byla jeho poslední myšlenka týkající se léčitele.

//Daén

Zinek měl pravdu. Co by dělal u porodu? Nic moc. Ne, to ne, odpověděl mu se zavrtěním hlavy. Mohl jen doufat, že vlčata nebyla na světě příliš dlouho, aby už si neuvědomovala, že mají chybějícího rodiče. Žíhaný opravdu potřeboval při přesunu čas od času podepřít, a tak byl nesmírně vděčný za to, že mu Zinek pomáhal. Vskutku to utužovalo pozitivní pocity, které k němu cítil. Když však vstoupil do Lissandry komůrky, skoro si sedl na zadek. Zinkova slova mu opět prosvištěla hlavou a ani si pořádně nevšiml, že ho tam nechal. Dokázal jen zírat na mladou vlčici - Meduňku - o které si zcela vážně myslel, že byla jeho novou dcerou. Ježišmarja, jak dlouho jsem byl pryč? To už jsou takhle velký? začal lehce panikařit. Byl ještě furt nemocný, takže si neuvědomoval, že vlčice vzhledově neodpovídala jejich potomkům. Ahoj? pozdravil a konečně přesunul svůj zrak na Lissandru. Až tehdy si všiml, že se u ní nachází mnohem menší vlčata. Ah. To tyhle jsou fakt moje, uvědomil si konečně a oddychl si.

Všechno šlo tak nějak mimo něj, včetně chudáka vlka, který mu potvrdil, že v horách byl. Vino to zkrátka nevnímal. Na chviličku zavřel oči - přísahal by, že jen na chvilku! A už ho zpátky do reality tahal Zinkův hlas, dle kterého měl otevřít tlamu. Samozřejmě šedého poslechl. Jakmile mu byla vodní koule vecpána do krku, rozkašlal se. Díky, dostal ze sebe ještě a měl v plánu opět zavřít oči, aby si odpočinul. Celá ta nemoc ho nějak unavovala. Připadalo mu však, že po spolknutí vývaru mu bylo lépe, ale vzhledem k tomu, že bylo prakticky nemožné, aby dokázal působit tak rychle, to nejspíš bylo jen placebo. Oči musel opět rozlepit, když na něj šedý promluvil, tentokrát s poměrně šokujícím návrhem, který mu vnesl alespoň zrnko rozumu, podobně jako když někdo náhle vystřízliví. Už jsou na světě? zeptal se překvapeně. Zase přišel pozdě. Ne, ještě mám čas to napravit, okřikl se v myšlenkách. Určitě nemohou být příliš stará. Vyškrábal se tedy na všechny čtyři. Jakmile Zinek dokašlal, čímž si vysloužil ustaraný pohled od žíhaného, začal se přesouvat mimo léčitelský koutek.

Na otázku zdali myslel Alatey jen přikývl. Ale byla pravda, že v tuhle chvíli by mu nejspíš odkýval jakoukoliv smečku, i nějakou vymyšlenou. Přesně, mlaskl spokojeně. Na jeho další otázku už zareagoval trochu aktivněji. Já se o tebe klidně postarám, prohlásil přesvědčeně a významně se na Zinka podíval. Jak by mohl nechat chudáka napospas osudu, když se o něj tak hezky staral? Poté svůj zrak přesunul zpět na červené bobule. Je to dobrý? zeptal se, ale ještě než mohl Zinek vůbec odpovědět, už je měl v tlamě. Nadšeně zabručel a hodil po šedém nadšený pohled. Měl bys to zkusit taky! nabídl mu a sledoval, jestli jeho doporučení bude ignorovat nebo ne. Zdravím, kývl na nově příchozího, který začal kašlat. A je tu další. Taky jsi byl v horách? zeptal se dramaticky. Můžeš si tady taky odpočinout, Zinek se o tebe určitě postará, že? s tou otázkou se otočil na léčitele a usmál se.

Snažil se svou pozornost přesunout na Zinka. Fakt se snažil poslouchat, když mu řekl, ať poslouchá. Ale jeho mozek stejně odmítal přijmout fakt, že s tím smečka v horách nemá co dělat. Stále byl přesvědčený, že tam měli něco, na co byli vlci v horách zvyklí, ale protože on byl z jiného ostrova, tak to s ním špatně zareagovalo. I já bych chtěl kamarády v horách, jo! Jsou tam fajn vlci, odpověděl s menším úsměvem. Byl rád, že to Zinek chápal. Mám celkem žízeň, přiznal. Kašlání jej nemile škrábalo v krku a vytvářelo zvláštní pocit, který byl přesvědčený, že odejde, pokud se něčeho napije. Zároveň se ale cítil blbě, že by mu Zinek měl něco donášet. Ale já tam zvládnu dojít sám, neboj, dodal pak. Nespecifikoval kam by vlastně měl dojít, ale taky to nevypadalo, že by se chtěl v nejbližší době zvednout, takže to zřejmě byl jen další žvást. A vyléčíš pak sám sebe? optal se šedého se zájmem. To už se ale Zinek vydal pryč, a tak Vino na chvilku zavřel oči a odpočíval. Otevřel je až když opět slyšel Zinkův hlas. Jo! přikývl a zahleděl se na větev. A k čemu je to dobrý? tato otázka sice zněla už o něco smysluplněji než zbytek, ale nikdo nemohl vědět, zdali to nebyla jenom náhoda, že se zrovna trefil do otázky, která nebyla úplně mimo. Ani sám Vino.

Žíhaný přimhouřil oči. Nakazil se už předtím? Jeho výlety to zhoršily? Ne, předtím jsem byl jenom tady. To ty hory, zavrtěl hlavou, což způsobilo, že se mu zatočila hlava. Ještě že už ležel, jinak by se možná sesunul k zemi. A nebyl to muj výlet. To Lissandra. Chtěla kamarády v horách, blekotal. Přestože to znělo extrémně zvláštně, pokud byl vlk dostatečně chytrý na to, aby si dosadil kontext, mohlo mu dojít, že Lissandra nechtěla kamarády v horách, ale navázat přátelské vztahy s tamější smečkou. Nikdo nekašlal, odpověděl Zinkovi na jeho otázku. Samozřejmě netušil, jestli někomu bylo blbě, když nevykazoval žádné příznaky. Číst myšlenky neuměl! Nebo o tom alespoň nevěděl. Ne, neměl bych tu zůstat. Nakazím tebe, opět s ním nesouhlasil, ale nepokusil se ani zvednout. Dál ležel. Občas pozoroval Zinka, občas tu věc, kterou používal na odvar.

Ztráta vědomí opět netrvala příliš dlouho. Když znovu otevřel oči, spatřil Zinka. Ani si neuvědomil, že mu zpříjemnil jeho pobyt v jeskyni mechem a teplejším vzduchem. Zinku, oslovil ho, no poté se mu spustil kašel, přes který nemohl pokračovat. Myslím, že mi ta cesta do hor neprospěla, dostal ze sebe, když se mu kašel utišil. Odmítal se momentálně zvedat ze země, ale věřil, že se jeho situace brzy zlepší. Měl tu přeci šedého léčitele. Přísahal však, že se ho na něco chtěl zeptat. Nebo mu něco sdělit? Myšlenky se mu momentálně míchaly dohromady a žíhaný se v nich nedokázal pořádně vyznat. Neměl bys tam chodit... Nakazíš se taky. Ani kdyby tě tam Lissandra poslala, tak nechoď, plácnul nakonec a zamračil se. Kde vůbec byla Lissandra? Cítil její pach, ale neviděl ji. Jsem já nakažlivý? změnil náhle téma, když mu došlo, že by mohl ohrozit své nenarozené potomky. Z jeho pohybů i tónu hlasu šlo poznat, že s ním něco bylo - minimálně v očích Zinka, který věděl, jak se chová a zní, když je zdravý.

//Daénská smečka

Podařilo se mu dostat se až do úkrytu. Udělal pár kroků dovnitř a rozhlédl se. Nebyl tu jediný, vlastně tu bylo celkem plno, což mu přišlo zvláštní. Na druhou stranu byla zima, nemohl se příliš divit. Některé pachy poznal, některé ne. Upřímně byl však příliš unavený na to, aby se šel socializovat, a tak se jen odklidil na nejbližší místo, kde by nepřekážel. Tam si lehl a ošklivě zachrchlal. Až mi bude líp, tak se můžu seznámit. Musí to být asi někdo nový, pomyslel si. Ani jej nenapadlo, že by se do úkrytu smečky vzal vlk, který nebyl členem smečky. Pak si povzdechl. Konečně se nacházel v bezpečí úkrytu. Teď jen vyhledat Zinka. Pohled mu tikal po jeskyni a tvářích, na které dohlédl. Cítil ale, že mu únava opět přebírala kontrolu nad tělem a žíhaný vlk brzy ztratil vědomí. Cesta přes ostrovy zkrátka znamenala příliš velké tělesné vypětí na ubohého nemocného jedince. Pakliže by se jej někdo hodlal dotýkat, mohl by si lehce všimnout, že kůže pod tmavou srstí je teplejší než by měla být.

//Ostříží zrak

Skoro zapomněl, jak zatraceně nepříjemné bylo v tomto lese cestovat, když byl slabý. S jeho sníženou fyzickou schopností se na jeho vkus až mockrát skoro přizabil. Když se však konečně dostal přes hranice smečky, oddechl si. Teď i kdyby ztratil vědomí, někdo by ho eventuálně našel a postaral se o něj. Alespoň doufal. Pokud ne, pak by si měl promluvit se zdejšími hraničáři o jejich práci. Zatím se však držel při vědomí. Alespoň do úkrytu, pomyslel si a zakašlal. Kašel, který pokud někdo slyšel, vůbec nezněl zdravě. Vlk by se snad i divil, že si při něm nevykašlal plíce. Pomalým krokem se však blížil k úkrytu. Snažil se nasát zdejší pachy, aby zjistil, kdo se vůbec nacházel na území a s radostí zjistil, že Zinkova stopa působila čerstvě. Pokud si ho nespletl s nějakým z jeho potomků, pak bylo velmi pravděpodobné, že se mu podaří jej najít.

//Úkryt

//Na vyhlídce

Už byl skoro doma. Opět začínal cítit, že si nemoc začínala brát daň. Jakmile měl zase mžitky před očima, zastavil se. Odmítal opět ztratit vědomí, byť to zřejmě nebylo na příliš dlouho. S hlubokými nádechy a občasným zakašláním se tedy ploužil pomalým krokem přes planinu. Přišlo mu to opravdu ironické. Ještě nedávno zde běžel a lovil kořist, plný síly a elánu. A teď? Teď se mu sotva podařilo přejít pomalým krokem, aniž by se u toho zadýchal. Jestli se na mně takhle v budoucnu poznamená stáří, tak doufám, že nikdy nezestárnu, pomyslel si mrzutě. Jestli je na území Zinek, možná bude vědět, co mi je, uvědomil si náhle. Teď mu nezbývalo nic jiného než doufat, že se tam šedý vlk opravdu zdržel tak dlouho, aby ho zastihl. Kdyby tam nebyl... Neměli zatím jiného léčitele, o kterém by věděl. Lissandra zmínila bylinářku, ale přímo léčitele ne. Možná by se hodil.

//Daénská smečka