Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Dračí průsmyk

Ah. Zřejmě se mu podařilo najít dalšího vlka, který se se zmíněným hnědákem přátelil, jinak by se mu nedostalo takové defenzivní odpovědi. Lehce pozdvihl obočí, ale nijak toto téma už nerozvíjel. Vedlo by to pouze k štiplavým poznámkám, byl si tím skoro jist. Musel se nad tím však v duchu zasmát, protože to rozhodně nijak nepomohlo vidět Azraela v lepším světle než doposud. Nu což. Nepříjemnou atmosféru, jak se zdálo, vycítil i jeho společník, neboť i on sám odmítal rozvíjet konverzaci a raději se vrhnul do lesa, aby se jal své práce. Vino samozřejmě nenamítal, jen na jeho oznámení přikývl, chvilku počkal, dokud nezmizel mezi stromy, a pak se sám vydal do lesa. Snažil se jít jiným směrem než Azrael, což se mu dle pachu povedlo. Vypustil z nosu dlouhý dech. Konečně trochu klidu a samoty, pomyslel si. Bez Lissandry, bez Azraela, jen on nějaký pohodový plac na smečkovém území. Nemohl se dočkat!

//Daénská smečka

Vino musel potlačit chuť zívnout si, která přišla po uvědomění, že už pěkně dlouho neměl čas na odpočinek. Nejspíš by to nebylo nejmilejší gesto, které by mohl během toho nepříjemného ticha udělat, ještě by si Azrael myslel, že ho nudí. Samozřejmě, souhlasně přikývl a na chvilku se odmlčel. Nevěděl totiž, jestli další poznámku vyslovit nebo ne. Taky pohlídej Sara, aby se o to staral a nepadal ze skal, snažil se tomu dodat spíše vtipkující podtón, no pokud Azrael věděl - nebo by se někdy dozvěděl - o názoru, který Vino měl na Sara, uvědomil by si, že to asi vtip úplně nebyl. Když Azrael načal svou další větu, přesunul na něj pohled. Netušil, co hodlal říct o jeho osobě v souvislosti s Lissandrou. Ve výsledku však zůstal zmatený. Jak to myslíš? zeptal se zvídavě. To, že by si jiní mohli jejich vztah špatně vyložit, ho vůbec nenapadlo. Vždyť si sotva uvědomoval, že byl otcem.

//Ostříží zrak

Upřímně netušil, co dalšího měl říct. A zřejmě to netušil ani Azrael, neboť po souhlasu žíhaného vlka zavládlo ticho. Nebylo to však standardní trapné ticho, ke kterému v konverzacích někdy dochází. Vino nevěděl, jak by to popsal. Chvilku hleděl na Azraela, poté na místo za ním, pak zase na místo vedle něj... Mám snad začít mluvit? Jen tak? O něčem náhodném? šrotovalo mu v hlavě. Naštěstí se slova ujal Azrael, ale nevypadlo z něj nic světoborného. Dobře, zopakoval po něm s kývnutím. Stejnou reakci měl i na jeho další otázku. Asi bychom měli. Někdo to tam hlídat musí. A pokud jsou ostatní členové zaneprázdněni vlčaty, bylo by fajn, kdybychom zkontrolovali hranice. Nebo tak něco, poslední větu spíše zamumlal. Jít na obhlídku hranic s Azraelem nebyla zrovna jeho vysněná náplň dne, ale určitě by to mělo pomoci se zlepšením vztahů. Nebo si to alespoň myslel. Já jsem tak geniální, pomyslel si.

Vino se po chvilce mlčení ponořil do vlastních myšlenek. Zaslechl jen úryvky jejich konverzace, například to, že Azrael bude nejspíš strážit hranice území. Jen doufal, že to nebyl plán Chaosu - bezpečně se dostat přes hranice díky Azraelovi. Lissandra to však nijak neřešila, a tak to nemínil řešit. Uvědomoval si, že neměl dostatečně vysoké postavení, aby jí kecal do rozdělování funkcí. Až když Lissandra odešla a žíhaný zůstal s Azraelem sám, uznal, že by bylo dobré, kdyby se začal zapojovat do konverzace. To jsme opravdu nezačali. A pokračovat jsme pokračovali ještě hůř, dodal k jeho poznámce s uchechtnutím. Nejspíš by to bylo nejlepší východisko. Pro smečku, odpověděl a na chvilku zavřel oči. Vůbec se mu to nelíbilo, ale musel. Mít ve smečce špatné a nedůvěřivé vztahy nebylo vůbec dobré. A Vino rozhodně nechtěl být tím, kdo přátelskou atmosféru smečky bude kazit. Když oči opět otevřel, zahleděl se na Azraela. Sice s ním souhlasil, ale netušil, jak přesně si to hnědý vlk představoval.

Azraelova dobrá nálada - nebo si Vino alespoň myslel, že to byla dobrá nálada, když je tak radostně pozdravil - ho nijak nepotěšila. Zeiran z něj byl tak mimo a on se tu vesele procházel. Prudce z nosu vydechl, no nepodobalo se to povzdechnutí, ale spíš zasmání. Ano, přikývl na dotaz hnědé vlčice, zdali se jmenoval Zeiran. Na zbytek už nic neřekl, neboť ho nechtěl shazovat tím, že by ho nazval arogantním. Uvědomuje si, že i ona se tímto chováním prokazuje jako arogantní? pomyslel si, když viděl, jak se Lissandra spokojeně usmívala. Odvrátil od ní pohled a přesunul své zelené oči zpět na Azraela. Jaké odpovědi se asi dočká? Vino si totiž nepamatoval příliš mnoho informací o jejich vztahu. Věděl jen, že oba byli z Chaosu, proto mu nepřišlo nevhod, že by se jeho přijetí mělo v konverzaci zmínit. Nečekal ale, že budou mít takhle blízký vztah. Proto i on mlčky čekal na nějaké vysvětlení, no reagovat nijak nehodlal. Po zbytek konverzace se raději odmlčel.

//Křišťálové jezero

Po nějakém kusu cesty už zdvihl hlavu, no stále z něj vyzařovala stejná ubohost jako předtím. Možná protože měl stále svěšené uši a ocas? Tak či onak, šlo to poznat. Byli jsme spolu ve světě mrtvých, prohlásil pouze poměrně monotónně. V hlavě toho měl teď tolik. Neměl čas na vypravování starých vzpomínek. A rozhodně neměl čas na to, aby Lissandru bavil, a tak se na ní při její nepěkné poznámce jen zamračil. Vlastně se své reakci poměrně divil. Bylo tak jednoduché ho naštvat, ale teď, když měl právo být naštvaný, cítil se... prázdně. Možná to bylo tím, že Zeirana považoval za první čistě pozitivní vztah, který na Mois Grisu vytvořil? Dlouze si povzdechl. Ale když nasával do plic vzduch, skoro se zakuckal, neboť ucítil onoho vlka, kterého považoval za pravého viníka. A netrvalo dlouho než k němu dorazili. Při pohledu na Azraela přimhouřil oči. Hm, zabručel souhlasně na slova hnědé vlčice. I když možná by bylo lepší, kdyby tam šel. Ať si to vyříkají, pomyslel si, no rychle se zastavil. Bylo to těžké překousnout, ale Azrael byl koneckonců součástí smečky a měl by ho tím pádem chránit, ne posílat na smrt. Kvůli loajalitě ke smečce. Ale stačila jedna malá chyba... Jedna malá chybička ze strany Azraela mohla celou situaci změnit.

Celá situace se vyhrotila. Žíhanému přišlo, že slyšel něco o Zeiranově matce, ale tlama černého se nehýbala, a tak to raději nezmiňoval. Nejspíš se mu to jen zdálo. Ale kdyby se mu to náhodou nezdálo a jen špatně viděl, nechtěl ho ještě více rozhořčit. Vinova slova, řečena ve snaze uklidnit svého společníka, totiž způsobila pravý opak. Pouze ho to vyprovokovalo. Vím toho o tobě dost na to, abych věděl, že to zvládneš! křikl po něm zpátky. A to bylo jediné, na co se zmohl. Nechtěl ho přerušovat, když Zeiran mluvil, ale když domluvil, zůstala mu v tlamě jakási hořká chuť. Chtěl ho... zabít? Rozhodilo ho to až tak, že by si vlastně ani těch ohnivých koulí nevšiml, kdyby se před ním náhle neobjevila vodní bariéra, která je zastavila. Normální inteligentní vlk by odskočil. Ale Vino stál zmražený na místě. Bylo pro něj těžké pochopit, že na něj Havránek zaútočil. Nehnul se ani když jej Lissandra odhodila, ani když jej urážela. Všechno šlo mimo něj. Z jeho tranzu jej dostalo až šťouchnutí hnědé vlčice. Uši mu ihned klesly, stejně tak jako i ocas. Lehce svěsil hlavu a zahleděl se na pár sekund na Havránka. Nejspíš s tímhle výrazem a postojem vypadal jako ubožák, ale to mu bylo jedno. Pomalým krokem se vydal za Lissandrou, ale naproti ní se na černého vlka několikrát otočil, aby se ujistil, že je v pořádku.

//Dračí průsmyk

Snažil se rozpomenout na nějakou květinu, která by mu připomínala tuhle. Upřímně se před výpravou s Atreasem a skupinou vlků o květiny a bylinky zase až tolik nezajímal, takže jim nikdy nevěnoval tolik pozornosti, kolik zřejmě měl. Každopádně se mu nic nevybavilo. Netuším, odpověděl upřímně a hloupě se pousmál. Kdyby tuhle konverzaci vedl s někým, kdo o tom alespoň trochu věděl... Atreas nebo Zinek... Určitě by z nich dostal užitečnější informace než z Vina. Možná i Lissandra by mu dokázala odpovědět lépe. Krátce se k ní otočil, aby zjistil, jestli je vůbec poslouchá - třeba by jeho pohled považovala za vyzvání k odpovědi. Poté se však otočil zpět na Havránka, aby mu mohl přiblížit, co přesně je ta rostlina zač. Ano, správně. Atreas řekl, že je dobrá na veškeré léčení, vnější i vnitřní. Skoro okamžitě zacelí rány! nadšeně zopakoval to, co si pamatoval. Informace o tom, že v těle netvoří žádnou krev mu z hlavy bohužel vypadla. Žíhanému to zřejmě nepřišlo jako až tak důležitý fakt, který by si musel pamatovat. A nebo začínal být senilní? Prý jde použít jako mast, ta vydrží a je lepší ji schladit. Taky jde použít ve vývaru, ale ten nevydrží tak dlouho? Něco takového říkal, pokračoval dál v zodpovídání jeho otázek jak nejlépe mohl. Přesto si přál, aby tady byl někdo s více znalostmi, kdo mu mohl potvrdit, že nekváká blbosti.
Když viděl Havránkovu reakci, zabolelo ho u srdce. Kdyby věděl, že ho to takhle rozhodí, určitě by to neprohodil jen tak mimochodem v rychlé konverzaci, ale sedl by si s ním někdy o samotě. Nebyl jsem u toho. Neměl jsem, jak mu to zakázat, svraštil obočí nad jeho slovy. Lissandru, na tu ať klidně házel vinu a proklínal jí do konce života, ale on byl pouhý poslíček zpráv. Sám jsem se to dozvěděl nedávno, dodal ještě, dokud byl slyšet přes zesilující vítr. To už ale musel uskočit, aby se nepropadl do praskliny v zemi, která se pod ním začala tvořit. Sám musel zarýt drápy do země, aby jej vítr neodtáhl pryč. Ale ve Vinově mysli byla stále ta představa Havránka, kterého potkal. Stále tam byla víra. Zvládneš to ovládnout. Věřím ti, dostal ze sebe. Musel přimhouřit oči, aby mu do nich nevletělo příliš bordelu. Zvládneš to, zopakoval ještě jednou ve snaze uklidnit černého vlka, hlasitěji a jistěji.

Vino zavrtěl hlavou. Jen se snažíš pomoct, nemusíš se omlouvat, odpověděl a při jeho poznámce o tom, že by na něj raději narazil v lepší čas na na jiném místě, porozhlédl se kolem. Co se tady vlastně dělo? Ano, byl tady Chaos, ale... Proč? Chtěli zdejší území zabrat? Udělat z něj své smečkové území? Měli tady sraz? Jen náhodně se tady sešlo pár členů? Přivolal si některé členy jejich vůdce, aby jim něco řekl, ale ne všechny? Měl tolik otázek, ale i kdyby je vyslovil, Havránek by mu na ně nejspíš nemohl odpovědět. Není můj, ale Lissandry, opatrně kývl směrem k hnědé vlčici tak, aby tím příliš nevylekal kardinála na své hlavě. Pokud si to správně pamatuji, kardinál se k ní prostě jednoho dne po debatě u obchodníka připojil, přimhouřil oči ve snaze vzpomenout si na víc detailů, ale bylo to už celkem dávno. Žíhaný vlk pobaveně sledoval Havránkova opeřence. Co se jim asi honilo hlavou? Že! prohlásil nadšeně, když odsouhlasil, že Portálová červeň zněla dobře. Věděl, že jeho název nebyl tak marný, jak si myslel. To jenom Lissandra se na to tvářila blbě, ale ta se taky tváří blbě na všechno. Vino maličko sklonil hlavu, aby měl Havránek lepší přístup ke květině. Byl sice vyšší než on, ale Vinovi přišlo, že to nebyl tak velký rozdíl, aby mu mohl pohodlně zírat na vršek hlavy. Nepřipomíná ti to normální červené květiny z té louky, o které jsem mluvil? Ta, kde je portál. Každopádně máš pravdu, tahle je speciální. Prý roste jen jednou za rok! A taky léčí, vysvětlil mu. Předávat informace od Atrease bylo vtipné. Zatímco to z jeho tlamy znělo všechno profesionálně, když to předával Vino, připadal si poměrně hloupě. V lidském světě by to bylo asi něco jako když se vidlák snaží vysvětlit, jak funguje metro. Ah. Netušil, že Havránka informace o Azraelovi tak rozhodí. No... Ano, odpověděl žíhaný a prohlédl si iluzi od hlavy až k ocasu. Tenhle Azrael, dodal poté, aby se ujistil, že to opravdu pochopil. Aniž by tomu mohl pomoci, i Vinova srst se naježila, když uslyšel vrčení. Rozhodně jej Havránkův momentální stav přivedl ke zvýšené pozornosti a obezřetnosti, ale nevěřil, že by na něj opravdu zaútočil. Jen protože mu o tom řekl, tak to přeci neznamenalo, že za to mohl! Vino ho možná přeceňoval, ale zkrátka si nemyslel, že by ten nevinný Havránek, se kterým se kdysi střetnul, měl potřebu si vybít své emoce zrovna na něm. Taky se mi to moc nelíbí, špitl k němu.

Když se k nim Havránek vydal, našpicoval uši. Nezdálo se, že měl v plánu komunikovat s Lissandrou, a tak se na hnědou vlčici omluvně pousmál a postoupil několik kroků vpřed, aby se od ní přesunul o kus dál. Ne že by to pomohlo, pokud opravdu dokáže číst myšlenky... Taky je fajn tě po tak dlouhé době vidět, Havránku, pousmál se na něj, když první prohozená slova byla o tom, že by měli odejít. S povzdechnutím pootočil hlavu, aby se podíval na Lissandru, jestli s tím nebude mít žádné námitky. Poté se podíval na černomodrého a přikývl. Neplánujeme se zdržet dlouho, odpověděl mu, čímž doufal, že ho alespoň trochu uklidní. Ale ze seriózní situace je vyrušil pár ptáků, který jim usedl na hlavách. Neříkej mi, že se k tobě taky přifařil jeden z těch opeřenců, přestože to dle jeho hlasu nevyznělo jako otázka, rozhodně očekával nějakou odpověď nebo reakci. Jo, tohle? zeptal se a snažil se pohlédnout na červené květy, no kardinál mu stále seděl na hlavě, a tak z toho vzešel jen poměrně komický pohled, při kterém měl Vino oči skoro až na čele, ale stále je neviděl. Na louce poblíž jsme potkali toho podivného vlka. Pamatuješ si ho? Atreas. Opět tam řešil flóru a u tohohle nevěděl, jak se to jmenuje. Tak jsme to zkoušeli pojmenovat a padlo tam celkem dost názvů. Třeba Rumněnka vlčí. Já si ale myslím, že můj byl nejlepší. Portálová červeň, prohlásil hrdě s vypjatou hrudí. Ah, to mužské ego. Havránek přebral slovo a začal mu vysvětlovat o další květině. Zaujatě sledoval lekníny a občas zabručel, aby černý vlk věděl, že ho stále vnímá. Vůbec se nemusíš omlouvat, určitě to přijde vhod, ujistil ho a usmál se. A přestože to nebyl hlavní důvod, proč si s ním povídal a nezastavil ho... Pokud Lissandra opravdu dokázala číst myšlenky, možná jí tím dával víc času na to, aby něco vyzjistila. A přesně jak na hnědou vlčici myslel, ozvala se zpoza něj. Předala Azraelův pozdrav. Ah, nevím jestli už to víš. Azrael se přidal ke stejné smečce jako já, zkoumavě si prohlédl Havránkův výraz, když mu tuhle informaci předal.

//Luka

Zřejmě mezi ním a Lissandrou docházelo k nějaké narušené komunikaci, neboť stále nechápala, jak to myslel. Není to tak, že bych se s tím spokojil do konce svého života. Ale rozhodně jsem spokojený s tím, že jsem se naučil alespoň něco, i když to není tak oslnivé jako měnění samotného povrchu kolem nás. A naznačuje to, že jsem schopný se magiím učit, takže se i k tomu, co jsi vyjmenovávala, jednoho dne dostanu, odpověděl, ale jakmile mu šeptla do ucha, rychle ztichl. Kdyby byl Vino člověkem, zajisté by se teď červenal, no Lissandra by to beztak neviděla, neboť trochu zpomalil, aby šel o několik kroků za ní. Odkašlal si a jen co se trochu dal dohromady, opět ji dohnal. Nehraju si na žádného hlupáka! Myšlenky číst neumím, jinak bych toho už několikrát využil. Zas takový blbec nejsem, abych nepoznal něco tak jasného, zavrtěl hlavou a povzdechl si. Sice chápal, že se ho snažila nabudit, ale tohle fakt nefungovalo. Kdyby dokázal číst myšlenky, určitě by si toho všiml, pche. Nikdy nevíš, co přijde. Třeba bude velmi kruté období a kořisti nebude dost, aby nás uživila a zároveň se mohla dál množit, takže nebudeme moci lovit. Pak určitě přijde houba vhod, odpověděl a hlavou mu projela bizární představa toho, jak učí vlčata lovit houby místo živočichů. Musel se držet, aby se nad tím nezasmál. Chaos? zopakoval a rozhlédl se kolem. Sice cítil pachy vlků, no Chaos neměl smečkový pach, který by šel jednoduše poznat. Proto si neuvědomil, že to jsou oni. V dálce uviděl Havránka s vlčetem. Ups.

//Ostříží zrak

Zastřihal ušima a zkoumavě si hnědou vlčici prohlédl. Zajisté, ona toho se zemí dokázala mnohem víc. Ale Vino? Ten si myslel, že zatím nic zajímavějšího nedokáže. To sice ano, ale je lepší umět obyčejné věci než nic. Znamená to, že jsem na správné cestě, odpověděl. Býval by z toho udělal otázku, ale zrovna v tomhle ohledu si byl poměrně jistý, že má pravdu, a tak se neobtěžoval s měněním intonace hlasu. Další hory, nakrčil nos při pohledu na tyčící se pohoří, no nezbývalo mu nic jiného než Lissandru následovat. Ale mohla teda vybírat nějaké lepší cesty na procházky. Takhle se dřít přes jednu horu za druhou... Trochu ho rozhodilo, když mu náhle přitakala ohledně Atrease. Nevyslovil to totiž nahlas. To jsem se tvářil až tak překvapeně? zeptal se s nadzdvihnutým obočím. Dumal nad tím až tak, že nějak nevnímal její urážky vůči Atreasovi. Nu což. Jo! Ta houba, uvědomil si náhle. Jak kdyby se mu nad hlavou rozsvítila žárovka. A tak Liss pověděl vše, co si pamatoval o Stromzitce.

//Křišťálové jezero

//Nejvyšší hora

Musel se nad jejími slovy zamyslet. Blokoval opravdu sám sebe tím, že netušil, zdali to dokáže? Přeci jen to ale nikdy neudělal, jak by si tedy mohl být jistý tím, že to zvládne? Nechtěl Liss lhát, ale zároveň musel uznat, že možná měla pravdu. Jednoho dne to určitě zvládnu. Jen nevím, jestli ten den je dnes, pokrčil rameny nakonec. Nechtěl vypadat jako namyšlený blbeček, který se bude vytahovat, jak to zvládne, jen aby nakonec ztroskotal na čarování kytek. Zlepšil, ano. Od doby, co jsi mě naposledy viděla, tak určitě. Vždyť jsi to viděla, ne? odkazoval tím na bylinu, kterou jí předtím ukazoval. Nepochopil, že po něm chtěla, aby jí řekl víc. Víc totiž ani neuměl. Ještě... jiné? zeptal se a přimhouřil oči. Nevzpomínal si, že by se mu něco takového stalo. Nemyslím si, odpověděl po krátkém tichu. Vlk, co čte myšlenky? lehce ho to překvapilo. Nepamatoval si, jestli to věděl nebo ne. Celá ta cesta mu přišla, jako kdyby se odehrála nedávno, ale zároveň před tak dlouhou dobou, že si sice pamatoval, co se stalo a co se dozvěděl, ale ne do detailů. Kromě zmiňovaných květin a bylin? raději se zeptal, aby se ujistil, že pochopil její otázku správně.

//Luka

Přimhouřil nad její odpovědí oči. Opravdu řekla něco takového? Přišlo mu, že si jasně pamatoval, že po něm chtěla, aby neodcházel z území tečka. Ne, že by neměl odcházet sám. Tak starý, aby zapomínal věci, co mu někdo přikázal, ještě nebyl, ne? Proto už otevřel tlamu, aby namítal, ale při jejím dodatku jí zase zavřel. Proti tomu totiž neměl co říct, neboť to byla pravda. Ale bylo by dobré, kdybys je dávala, ať členové nevypadají, jak kdyby tě jen slepě následovali, podotkl pouze. Uvědomil si, že se vlastně přesouvali stejným směrem, kterým poslal vlčici z louky. Našla nakonec jezero? Nepředpokládal, že by se to někdy dozvěděl, ale přesto se to usadilo v koutku jeho mysli. Ukázat..., zamrmlal nervózně. Pohlédl na Lissandru, poté na skálu, zpět na Lissandru a na zem. Cítil, jak s každým dalším příkladem toho, co by mohl dokázat, klesalo jeho sebevědomí. Vždyť sotva nechal vyrůst kytku. Uši mu lehce klesly. Nejsem si tím jistý. Ještě jsem to nezkoušel, přiznal nakonec a pohlédl na hnědou vlčici. Když myslíš, zareagoval na její další slova. Snad to neplánovala zkoušet v rokli. Co když se nechtěně zasype pod kameny?

//Ostříží zrak

//Červená louka

Proč vůbec odtrhli květinu bez kořene? Ano, sice je o to Atreas požádal, ale když o tom přemýšlel logicky... Kdyby květinu vzali celou, mohli ji vysadit na území smečky a vypěstovat si tak vlastní jednou-za-rok léčivou pomůcku. Takhle se budou muset každý rok táhnout na louku, aby tam mohli jednu nebo dvě vzít a pak se s tím tahat zpátky. Že bych se ještě vrátil? podíval se za sebe, no vzhledem k tomu, že na to Lissandra nic neřekla, rozhodl se, že to nemělo cenu. Obrátil se tedy zpět na svou hnědou společnici. A na procházku po okolí potřebuješ mě? Nebylo by lepší jít na ní sama? Obzvlášť po tom, co jsi mi řekla, abych z území neodcházel? Trochu si tím protiřečíš, víš, pobaveně se na ni ušklíbl a švihl ocasem. Vlastně ho portálem vyhodila mimo území skoro hned po tom, co po něm tento slib nezvdalování se chtěla potvrdit. Alespoň to způsobila přímo ona, tak si nemohla stěžovat. A co přesně ti mám vysvětlit? zeptal se tázavě a natočil hlavu na stranu. Přišlo mu, že vše, co mohl vysvětlit, už vysvětlil. Co dalšího po něm mohla chtít?