Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pravděpodobně? Jenom pravděpodobne? Ne, určitě mám pravdu, rozčiloval se opět ve svých myšlenkách, přestože je neřekl nahlas. Kdyby jen věděl, že toto mlčení mu bylo k ničemu, neboť Lissandra stejně slyšela jeho myšlenky, zajisté by se nesnažil držet se zpět. Ale momentálně si myslel, že je ten moudřejší, protože nerozpitvává každé jedno slovo a místo toho se soustředí na ten hlavní problém. Neustále se snažil praktikovat počítání, aby se uklidnil, jako ho kdysi někdo naučil, no moc to nepomáhalo. Jeho emoce byly příliš silné. A co jsem teda měl asi dělat? Haha, ne, nechci s tebou na procházku. Jo, to by byla fakt skvělá odpověď. Hm, víš co, běž do těch bažin sama. Rozhodně bych byl velmi zodpovědný. Jojo, skoč si do toho portálu, aniž by někdo šel s tebou, vždyť mně je to vlastně jedno! Ne. Narozdíl od tebe mě zajímá tvoje zdraví a bezpečí! z hrdla se mu ozvalo tiché zavrčení. Co sakra nedokázala pochopit? Celou dobu se chovala, jak kdyby byla nějaká děsně chytrá. Tak proč jí tohle nešlo do hlavy? Chtěl jsem slyšet omluvu. Ale ta už mi může být jedno, teď už by nebyla myšlena od srdce, nýbrž jen kvůli tomu, aby ses s tím už nemusela dál zabývat, uraženě odvrátil zrak.

Když uslyšel své jméno, zpozorněl. Ano? zeptal se a čekal, co z hnědé vlčice vypadne tentokrát, zdali to bude něco ještě horšího, či se jejich konverzace konečně začne schylovat k nějakému smysluplnějšímu konci. Poslušně poslouchal, dokonce na to ani nic neřekl, až dokud zcela nepromluvila. Na tváři měl opět onen křečovitý úsměv. Lissandro, imitoval její přístup, a tak ji nejprve oslovil. Možná, že kdybys byla lepší alfa, neměla bys členy rozlítané všude po ostrovech. A určitě bych ti neměl za zlé to, čím jsem si prožil..., na chvilku se odmlčel, aby svým dalším slovům dodal trochu dramatičnosti. Přeci jen byl pořád naštvaný. Určitě bych ti to neměl za zlé, kdybys vyloženě nebyla tím, kdo mě do toho všeho zatáhl, zajisté už nemusel opakovat to, že ho do toho nejen zatáhla, ale navíc i nechala. To už řekl několikrát, ale vlčici to zřejmě stále nedocházelo. Kdybys neměla tak neskutečně nezodpovědný přístup k vlastní bezpečnosti, nic z toho by se mi nestalo. Takže ano, sice nemůžeš chodit a hlídat všechny, ale alespoň by ses mohla postarat o to, co sama zaviníš, upřímně netušil, jak dlouho ještě vydrží komunikovat v klidu a bez hulákání. S radostí si vyzkouším sedět v bezpečí a šéfovat okolí. Ty mezitím můžeš běhat za nebezpečím, ale tentokrát, prosím, beze mě, nad jejím povzdechnutím se pozastavil. Neměl by být on tím, který tady vzdychá?

Lissandra byla příliš dlouho podezřele ticho. Možná, že si to konečně urovnávala v hlavě a přemýšlela nad tím, jak se nejlépe omluvit za to, že najednou zmizela a on kvůli ní musel prožít celou tuhle hrůzu? Ale ne, nic takové z ní nevyšlo. Ani nic tomu podobného. Nepamatuješ..., znovu pocítil nutkání vydat ze sebe tiché zahihňání. Nic si nepamatuješ, dodal ještě poté, ale jeho hihňání rychle ustalo, když slyšel její další slova. A vztek opět začal stoupat na povrch. Škoda? Tobě přijde škoda, že jsi nic z toho nezažila? Tak proč příště nepošleš zpátky do smečky se ztrátou myšlenek mě a ne sebe? Pak si tam klidně můžeš chodit od jednoho zážitku, kde máš blízko smrti, k druhému zážitku, kde částečně umřeš! Když to je pro tebe taková děsná zábava, tak si to jdi prožít! Proč trčíš tady, co? Jako alfa, která se ani nezajímá o zdraví svých členů? opět na ní vychrlil část svých myšlenek. Začínal chápat toho Sara či jak se jmenoval, který tehdy přišel s tím, že se vrátil z nějakého šíleného dobrodružství, zatímco ona jej chladně setřela. Co jsme to byl za hlupáka, že jsem byl na její straně, zakroutil hlavou.

Stále se mu nedostalo odpovědi, kterou od vlčice očekával. Místo toho se zajímala o naprosto nedůležité věci. Hahahahah. Tohle se mi snad jenom zdá. Tohle se mi musí zdát. Určitě pořád ještě ležím v tom fialovém lese a tohle celé je jenom sen. Brzo se probudím, vrátím se zpátky a Lissandra bude normální. Omluví se a nebude tady ze sebe dělat nějakou drsňačku, která nedokáže uznat svou chybu. Jo, to se určitě stane, Vino si sedl a zavřel oči. Stane se to. Hned. Teď, oči opět otevřel, ale stále na něj koukala ta stejná Lissandra a Socoro jako předtím. Zkusil to tedy ještě jednou, ale dosáhl toho stejného výsledku. Teď fakt nevím, jestli jsem se zbláznil já nebo ty. Tobě je to celé fakt úplně jedno, že jsem mohl zemřít? Jenom protože jsem nezemřel... Ani se mi neomluvíš, že jsi mě tam nechala? Ne? Chceš radši vědět, jaké to bylo v říši mrtvých? Vino se začal chechtat. Opravdu litoval, že měl ještě dostatek sebekontroly, aby po ní hned na místě neskočil. Věděl, že byla silnější než on. Navíc to stále byla jeho alfa, i když nevěděl na jak dlouho. Pomalu se ale začal uklidňovat a uvědomovat si, že možná si opravdu nic nepamatovala. V myšlenkách tedy napočítal do deseti. A pak do dvaceti. A raději rovnou do třiceti. Čtyřicet, jen aby si byl jistý, že hned nevybouchne. Takže si fakt nic nepamatuješ?

Vinův mozek bohužel stále neměl dostatek krve. Byla v něm pouze jedna myšlenka - to snad nemohla myslet vážně. To děláš schválně? Tak ty si nepamatuješ co se stalo? Protože tu je tahle nová, tak chceš vypadat jako skvělá alfa a budeš předstírat nějakou náhlou ztrátu vzpomínek? Víš, taky jsem si myslel, že jsi skvělá alfa, dokonce jsem věřil, že jsi mě tam nenechala schválně. Ale vypadá to, že jsem se mýlil. Samozřejmě jsi byla příliš perfektní, věděl jsem, že dříve či později ukážeš své pravé karty a najde se tam nějaká ta špatnost, nějaká chyba, kterou si nechceš přiznat. Ale opravdu jsem nečekal, že se to dozvím takhle. Takže budeš celou tu situaci takhle zapírat? I když jsem tam mohl zemřít? srst na krku se mu nad tou myšlenkou naježila. Měl by být spokojený, že přežil? Zacukala mu kůže okolo oka, jako by dostal tik. Měl bych být rád, že jsem přežil? Měl bych být rád?! To si jako opravdu myslíš, že jsem rád, že jsi mě pozvala na procházku, pak jsi najednou chtěla jít prozkoumat nějaký debilní bažiny, kde na nás zaútočili nějací cizinci? Že tam způsobil požár a my jsme se dostali na nějakou divnou mýtinu, kde jsi se potom nemohla udržet a běžela jsi za nějakým stínem, který jsem viděl? A vkročila do portálu jako by se nechumelilo? Nevím jestli si to uvědomuješ, ale já tam sakra skoro zešílel! Víš jaký to je mít v hlavě tolik hlasů, které ti neustále našeptávají kecy, co máš dělat, co nemáš dělat, jaký jsi, jaká je ta vlčice vedle tebe? Za to mám být rád? Za to, že jen co jsem se z toho místa dostal pryč, tak jsi zmizela, nechala mě tam samotného? Skoro mě tam zabila další hlídka, kdyby mě nezachránila nějaká černá vlčice a Azrael. Víš jaká to byla potupa, když oni dokázali zůstat spolu a ty jsi někam zmizela? Mám být rád za to, že tam nějaký šílenec začal čarovat nebo co? Za to, že se tam spustila obří vlna vody, která mě spláchla a nevěděl jsem, jestli se v ní neutopím? Probudil jsem se okolo tolika mrtvých těl. A nevěděl jsem, jestli tam náhodou nejsi taky, chtěl jsem co nejrychleji zpátky, abych se ujistil, že jsi v pořádku, protože jsi zmizela. Ale ne, já za to vlastně mám být rád! Mám být rád za to, že mě při cestě zpátky přepadl nějaký Požírač, který mi vzal duši a já pak strávil kdoví jak dlouho ve světě mrtvých, jo, fakt skvělý zážitek, úplně perfektní. Hrozně jsem za to všechno rád, i za to, že jsem tam bez duše skoro umřel podruhé, protože mě skoro sežrala obrovská ryba. Jo, bomba. Ani nevíš jak rád za to jsem! na konci jeho monologu byl Vino bez dechu. Dýchal zhluboka a upřímně byl připraven pokračovat, nejspíše s tím, že s takovouhle na její smečku kašle a půjde raději za Havránkem, který se o jeho přežití alespoň zajímal, ale stále jí dával šanci se omluvit.

Vino na Lissandru nevěřícně pohlédl a několikrát zamrkal, jako by se chtěl ujistit, že před ním opravdu stála ta vlčice, kterou měl na mysli. Vskutku to byla ona. Tak co tím myslela? Dalo by se říct, že jsem k smrti měl opravdu blízko, usmál se na ní, ale šlo velmi lehce poznat, že to byl křečovitý úsměv, který zakrýval hněv. Teoreticky umřel... Částečně. Ale jak dlouho sakra v tom světě mrtvých byl, že si o něm myslela, že zemřel? Takže Socoro, zapsal si Vino další jméno do paměti. Těší mě, Vino se jal prohlédnout si neznámou vlčici. Rozhodně to nebyla žádná ošklivka, ba naopak, a tak chvilku zvažoval, jestli by s ní měl ze srandy flirtovat, ale při pohledu na Lissandru si to rychle rozmyslel. Nehledě na to, že jeho kožich nebyl v nejlepší situaci, ještě stále byl špinavý, takže by určitě neměla zajímavé reakce. Spíš by ho velmi rychle sestřelila. Což by mu nijak extra nevadilo, nestál o její přízeň co se týkalo romantiky, ale zabilo by to srandu, kterou považoval jako hlavní náplň flirtování. Ale hlavně měl důležitější věci, které chtěl momentálně vyřešit.
Počkat, počkat, počkat. Já ti mám vysvětlit, kam jsem zmizel? tmavý vlk byl přesvědčený, že musel špatně slyšet. Neměl bych se snad ptát já tebe? Kam jsi zmizela a jak? A proč jsi mě tam nechala samotného? sám na ní vychrlil několik otázek a zdvihl hlavu, očekávajíc, že si najednou vzpomene a omluví se. Alfa nealfa, teď v něm vřel hněv, který zkrátka nedokázal udržet.

//Les Alf

Konečně překročil hranice smečky. Na chvilku se zastavil, snad čekal, až k němu někdo přijde, ale pak si uvědomil, že k tomu nemá důvod. Nyní se mohl považovat za člena smečky, už ho nikdo nemusel chodit vítat, provázet po lese, kontrolovat... S menším povzdechnutím tedy pokračoval dál. Byl rád, že les tvořily jehličnany. Alespoň jej to zvláštní období před zimou, kdy příroda kradla stromům listy, nijak neovlivnilo, neboť tyto stromy neopadávaly. Les tak stále vypadal živě, ať už bylo počasí jakékoliv.
Měl bych najít Lissandru, připomenul si a zavětřil, aby zjistil, kterým směrem by se měl vydat. Její pach byl jediný, který dokázal rozpoznat, a tak netrvalo dlouho, než ji našel. V její přítomnosti byla i další vlčice, kterou neznal, ale nelámal si nad tím hlavu. Nejspíš člen smečky, kterého ještě nestačil poznat. Zdravím. Jsem zpět..., nejistě vystřídal pohled z Lissandry na neznámou a zase zpět. Nechtěl osočit autoritu z toho, že jej někde zanechala, když si nebyl jist postavením neznámé. Vždy to můžeme vyřešit později...

//Nejvyšší hora přes Rokli

Konečně se dostal do toho zatraceného lesa. Proč musel být tak daleko? Lissandra chtěla jít na procházku, ne na cestu kolem světa, naštvaně bručel ve svých myšlenkách. To Havránek, ten určitě takhle daleko nebydlel. Možná se na to měl vykašlat a jít raději s Havránkem. Beztak na něj Lissandra určitě zapomněla! Ani se pro něj nevrátila, nechala ho tam, ať si ho klidně sežerou cizáci! Na to se jí budu muset zeptat, rozhodl se. Opět několikrát téměř zakopl, no tentokrát alespoň věděl, kterým směrem měl jít, aby se dostal na území smečky. Hranice už někdo označil. Možná bych je měl později obnovit, podotkl, když se začal blížit k území smečky. Předešlý vztek začal pomalu vyprchávat, a to hlavně díky představě, že si bude moci pořádně odpočinout. Sice ne spát, protože teď spal až příliš dlouho, ale prostě jen lehnout, možná s někým hodit řeč... Konečně poznat ostatní členy smečky, kteří ho - snad - pozdraví?

//Daénská smečka

//Sněžné tesáky přes portál na Červené louce

Portál jej odhodil o několik metrů dál, než očekával. Opět se mu nepříjemně svíral žaludek, ale tentokrát v něm neměl nic, co by mohl vyzvracet. Tedy krom žaludeční šťávy. Naštěstí se mu podařilo ten nepříjemný pocit setřást a zanedlouho byl opět na cestě. Kráčet přes louku byla příjemná změna od jeho dosavadních zážitků, kdy se musel brodit močály a bažinou, hledat cestu mlhou a stoupat v horách. Nemluvě o celém dobrodružství v posmrtném světě tam někde na severu.
Tento příjemný pocit však nevydržel dlouho, neboť mu v cestě stála další hora, přes kterou se musel dostat, aby mohl dojít do lesa. Máme fakt skvělou přírodní ochranu. Pokud by na nás chtěl někdo zaútočit, tak dřív zdechne únavou, pomyslel si při obcházení té zbytečně vysoké masy kamení. Achjo, po tomhle mě ještě čeká rokle a pak zvláštní terén v lese..., Vino pokračoval ve stěžování si.

//Les Alf přes Rokli

//Zauberwald přes Mlžné pláně

Po vstupu do mlhy se opět vrátila jeho úzkost, že vlastně neví, kudy by měl jít. Brzy však narazil na řeku. Ta určitě někam vede, takže když ji budu následovat, někam se dostanu, rozhodl se tedy jít po břehu vodního toku. A překvapivě ho to zavedlo přesně tam, kam se potřeboval dostat. Při pohledu na hory se mu automaticky začal hýbat ocas ze strany na stranu. Tentokrát se vrátí do lesa!
Stoupání mu šlo pomalu. Ale čím více se hýbal, tím méně ho bolelo rameno. Možná, že bylo jen ztuhlé... Ne, určitě to bylo přesně to místo, kde ho ryba zranila. Možná, že pomalu přestávali působit účinky posmrtného světa? To už dávalo větší smysl. Nakonec se přeci jen dostal na místo, kde je předtím spolu s Lissandrou vyplivl portál. Nedůvěřivě se na něj zahleděl. Moc dobře si pamatoval, co mu způsobil minule. A rozhodně to nechtěl opakovat! Ale co si mohl počít, když tohle byla jediná cesta, kterou znal? Nemohl jen tak bloudit po Mois Grisu a doufat, že narazí na smečku, do které se přidal. Možná jsem měl nejprve prozkoumat ostrovy a až poté odsouhlasit vstup do smečky, ale na to bylo pozdě. Se zamračením se rozběhl do portálu a doufal, že se objeví na správném místě.

//Nejvyšší hora přes portál na Červené louce

//Congelat přes Common

Jakmile polkl duši, upadl do stejné temnoty, která jej obklopila při přechodu ze světa živých do světa mrtvých. Asi ho chtěla obklopovat i při návratu. Jak dlouho spali? To netušil. Mohlo se to celé odehrát během jednoho dne, mohlo to klidně být i celé roční období. Při probuzení několikrát zamrkal a ihned se rozhlédl po okolí. Zpět v tom zvláštním lese... Ale tentokrát opět působil živě, ne pochmurně. Vlčecího ducha nikde neviděl, což ho jen ujistilo v tom, že se opravdu vrátili. Oddechl si a zahleděl se na Havránka, který se také probudil. Myslím, že ano, usmál se na mladého vlčka a pomalu se začal stavět na nohy. Byl však rychle sražen černomodrým vlkem, který po něm skočil. Zřejmě si neuvědomil, jak vysoký je. Nebo možná uvědomil, ale bylo mu to jedno. Tak či tak jej skolil na zem a začal mu plakat do kožichu. Vino ho nechal, aby ze sebe všechno dostal, zatímco sám zadržoval slzy. Sice se snažil být optimistický, ale v tom jezeře se mu opravdu zdálo, že nemají moc šancí. Ale přeci jen to zvládli! Já taky děkuju, zamrmlal tiše a začal se opět zvedat.
Rameno jej bolelo, avšak nepřišlo mu, že by se rána byla stále otevřená. Vlastně mu vůbec nepřišlo, že by tam nějakou ránu měl, jen bolestivý pocit se přesunul s ním do světa živých. To bylo horší než zlý sen, potřásl hlavou a ještě jednou se rozhlédl kolem sebe. Nikde nic. Teď už bych se měl opravdu vrátit, pohlédl na Havránka a začal přemýšlet nad tím, jak by mu to měl sdělit. Havránku, musím se vrátit do smečky, takže se s tebou musím rozloučit. Jsem pryč už moc dlouho. Ale určitě mě můžeš někdy přijít navštívit. Dostaneš se tam..., v tu chvíli si uvědomil, že vlastně úplně neví, kde se smečka nachází. Věděl jen to, jak se tam dostat přes portál. V horách za tou plání, která je zavalena mlhou, je portál. To je taková divná věc, nevím, jak bych ho popsal, ale určitě ho poznáš, až ho uvidíš. Tím musíš projít. Pak překonáš další horu a rokli a měl bys dojít k lesu, kde se smečka nachází... Ale co ty? Mám tě někam odvést? Nebo snad chceš jít se mnou? opravdu doufal, že si cestu pamatoval dobře. Několikrát zašvihal ocasem a čekal na nějaké vyjádření od Havránka. Ten však jeho nabídku zamítl, a tak Vino pouze přikývl. Moc rád jsem tě poznal. Snad se příště setkáme za lepších okolností, ještě jednou se na něj zazubil, rozloučil se a vydal se na cestu zpět, tentokrát snad bez dalších problémů.

//Sněžné tesáky přes Mlžné pláně

TANEC MRTVÝCH - Vino + Zeiran
Post číslo 22

Bohužel se k Havránkovi nestihl dostat včas. Ten se ale dokázal vyhnout sám, i když Vino viděl, jak se voda okolo něj zbarvila do ruda. Ryba se z ničeho nic prudce otočila, a tak tmavý vlk nestihl uplavat před jejím ocasem, který do něj uhodil. Jedno z ostrých zakončení ocasu mu přejelo přes rameno a vytvořilo šrám, který bolel při každém pohybu. Nejen že ho odhodila pryč od jeho společníka, ale byl také mnohem pomalejší než předtím, neboť jednou nohou nemohl pořádně kopat, aby se dokázal přemístit. Poté ryba opět zmizela ve tmě, ale byla jen otázka času, než se vrátí.
Jen co se dostal k Havránkovi, začal přemýšlet o možných způsobech útoku. Musíme zaútočit na ploutve, rozhodl se nakonec. Ale jak to měl uskutečnit, když v tlamě držel kuličku? Počkat, ta kulička... Havránek byl rychlejší. Ryba se objevila a on na ni seslal rozdrcenou kuličku. Ještě než usnula, stihla Havránkovi ublížit. Zřejmě měla větší zájem o vlčata než o něj, neboť většina útoků byla mířena na černomodrého, zatímco on vyvázl pouze s několika údery a jedním šrámem. Vino se bez váhání vrhl k jejich duším a uchopil tu, která ho přitahovala. Spolu s Havránkem vyplavali a vyškrábali se na ledový povrch.
Ihned se otřásl, aby ze sebe dostal vodu, která rozhodně nepomáhala s mrazem. Kdyby na něj Havránek nepromluvil, nejspíše by si ani nevšiml, že se zde nacházelo i vlče. Děkujeme, usmál se na vlče, stále chytajíc svůj dech. Začal se třást - zima, strach, únava a bolest ze zranění nebyla nejlepší kombinace. Víš jak máme duši... Opět přijmout? dokázal ze sebe vytlačit. Vlče přikývlo a vysvětlilo jim, že aby duši absorbovali, musí ji spolknout. Dobře. Ještě jednou děkuji. Určitě se jednoho dne uvidíme, ale snad to nebude příliš brzy, vymačkal ze sebe poslední kapku optimismu a otevřel tlamu, aby duši spolkl.

//Zauberwald (přes Common)

TANEC MRTVÝCH - Vino + Zeiran
Post číslo 21

Už jsme skoro tam. Stačí ještě chviličku vyržet, motivoval Vino sám sebe k lepšímu výkonu. Cítil, jak ho z nedostatku vzduchu začala bolet hlava. Plíce se dožadovaly nádechu, ale bohužel jim ho nemohl dopřát. Vyšlo mu z čumáku pár bublinek, poslední kousek vzduchu, který v sobě ještě držel. Ne, ještě ne, ale čím rychleji kopal, tím rychleji se unavoval, což vedlo k ještě urgentnějšímu nutkání se nadechnout.
V tom se nad vlky cosi mihlo. Vina to však nezarazilo. Pokud stihnou doplavat k duším včas, vůbec se nebudou muset zabývat nějakou jezerní příšerou. Jeho naděje byla zničena nárazem obrovské ryby do obou vlků. Tmavé tělo vlka se ve vodě několikrát protočilo, než se konečně opět stabilizoval. Už to ale nemohl déle vydržet. Nadechl se. A překvapivě se mu do plic dostal vzduch. Zmateně se rozhlédl. Jako první uviděl svítící kuličku, která pomalu klesala ke dnu. Ihned se za ní vrhl, aby ji stihl chytit dřív, než kompletně zmizí. Když se konečně dostal dostatečně blízko, nechtěně svými pohyby rozvířil vodu kolem ní. Několikrát tedy cvakl na prázdno, než se mu konečně podařilo dostat svítící kuličku do tlamy. Když vzhlédl, uviděl blížící se rybu. Pokud něco neudělají, zajisté je spolkne. Ale co mohl Vino, momentálně slabý vlk bez magií, dělat, aby ji zastavil? Rychle začal plavat směrem k Havránkovi, aby alespoň jeho vystrčil pryč z dosahu ryby.

TANEC MRTVÝCH - Vino + Zeiran
Post číslo 20

Skvělé, takže byli dva, kteří se nikdy nepotápěli. A nyní měli pod hladinou zůstat, no, zkrátka dlouho. Jak hluboko jsou naše duše? Viděli jsme pulzující světlo i přes tlustou vrstvu ledu, určitě nemůžou být až na samém dnu, ne? Nebo snad jo? Achjo, nechci se potápět až na dno, zafňukal ve svých myšlenkách Vino. Nemohl fňukat nahlas, protože nechtěl demotivovat Havránka, tak alespoň takhle. Na otázku mu už neodpověděl, protože rovnou skočil do vody. Nebyl čas na nějaké bezvýznamné přemlouvání, oba věděli, že to udělat musí!
Ledová voda mu ihned rozpumpovala srdce. Rychle se začal hýbat, aby se trochu zahřál. Zhluboka se nadechl a poté ponořil hlavu pod vodu. Stačilo párkrát zakopat a už byl pod hladinou. Čím hlouběji se ocitli, tím byla větší tma. Jediné světýlko vycházelo z kuličky, ale její záře byla dostatečně silná na to, aby jim ukázala cestu až k cíli. Duše jim v dáli zářily, ale přesto tmavému vlkovi přišlo, že jsou na dosah tlapy. S každým posunutím se cítil, jakoby na ně měl brzy dosáhnout, že už je skoro má. Že už je zase skoro celý. Byl tak zabraný v myšlenkách, že si ani neuvědomil, že mu pomalu docházel dech. Ani to, že se k nim něco blížilo.

TANEC MRTVÝCH - Vino + Zeiran
Post číslo 19

//Ledové pláně

Konečně dorazili k jezeru. Vino začínal pociťovat lehkou nervozitu, ale nevěděl z čeho. Zkrátka měl špatný pocit. Zdálo se mu to až příliš lehké, když to porovnával s povídáním o Požírači. Z toho, co jim stařec řekl, zněl Požírač jako těžký soupěř, proti kterému budou muset vymyslet kdoví co, aby se jim podařilo se dostat do světa živých. Opravdu byl jejich jediný úkol najít rybáře? Neudělal by to... No... Zkrátka těžší? Vždyť se vlastně za celou tu dobu ukázal jen jednou, aby jim oznámil, že jim sebral duše. Neměl bych si stěžovat na to, že máme poměrně lehký návrat, připomenul si. Po očku sledoval svítící kuličku. Ne, že by Havránkovi nevěřil, ale chtěl si být jistý, že ji neupustí, až začne mluvit. Rybář použil nějakou magii, která rozehřala kus ledu natolik, že se odlomil od zbytku a rozpustil se. Rozhodně to bylo zvláštnější než oheň jeho družky, ale neměli čas se bavit o magiích, i když to Vina zajímalo. Děkujeme. Za všechno, i staříkovi poděkoval a při jeho odchodě zašvihal ocasem.
Opět se ocitli sami. Asi bychom se měli ponořit, co? zeptal se Havránka a zahleděl se na vodu. Určitě je to ledové, povzdechl si a ještě jednou se otočil směrem ke kuličce. Chvilku zvažoval, zdali by ji neměl raději vzít on, ale věřil, že když se jí Havránek ujal, dokáže se o ni postarat. Nezapomeň na tu svítící kuličku. A doufám, že umíš zadržet dech déle než pár sekund, usmál se na něj a otočil se k vodě. Jen co Havránek na jeho výraz neviděl, úsměv mu opadl. Doufám, že já dokážu zadržet dech déle než pár sekund, zamrmlal poté a rozešel se k díře v ledě. Potápění nebylo něco, co by kdy zkoušel, takže neměl tušení, jestli se neutopí. Vnotřil do vody nejprve přední packu, tu však ihned vytáhl. Zima! Počkal, dokud se k němu Havránek nepřipojil a až poté se neochotně vrhl do vody.