Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pruhovaný upřímně nikdy nepřemýšlel nad tím, kolik drahých kamenů Wu vůbec mohl mít. Co s tím vůbec dělal? Žral to snad? Měnil je s někým ještě zámožnějším za ono zboží, které prodával? Možná by se ho měl příště zeptat... Pochyboval však, že by mu obchodník odpověděl. „Hm. Kdyby byl u nás, museli by ostatní vlci chodit k nám. To by nebylo ideální,“ zavrtěl hlavou, „ale bylo by fajn s ním navázat nějaké spojení. Mohl by pak naší smečce dávat speciální slevy!“ Vino se cítil jako naprostý génius.
Nadšeně se zazubil, když se jeho střela trefila. Přeci jen měl dobrou mušku, ha! Jeho ego mu trochu zastínilo pohled na situaci. Tak nějak očekával, že Joseline se zkrátka netrefí, ať se bude snažit, jak jen to půjde. Proto přestože viděl, že si připravovala další nálož, nepokusil se uhnout. Jeho odhad byl však špatný a dcera se mu trefila přímo doprostřed hrudi. „Pfft,“ zasmál se a pokusil se přilepený sníh ze srsti oklepat. Byla to však jen past. V realitě si totiž připravoval další kupičku sněhu, kterou prskne jejím směrem. A střela letěla!
Jejich sněhové hrátky narušil nepříjemný pocit, který se Vinovi usadil hluboko v žaludku. Něco se zdejším tlakem nebylo v pořádku. Nervózně polkl a rozhlédl se kolem sebe, aby dokázal zanalyzovat situaci. Něco se sem rozhodně hnalo. Vítr postupně sílil a začínal si zahrávat se sněhem. A sakra. „Padáme!“

// Zlatý les

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) (2/4)

Smečkový kouzelník. Ta myšlenka Vina opět rozesmála, možná tentokrát až trochu moc nevhodně hlasitě, ale přišlo mu to opravdu vtipné. Nebylo to myšleno jako vysmívání. „Koukám, že máma ti toho moc neřekla,“ podotkl, když se konečně uklidnil. Trochu ho to opět zabolelo. Byla to totiž další věc, kterou by Vino od Lissandry neočekával, což jej nutilo se o ní strachovat ještě více. „Wu rozhodně není součástí smečky. Je to obchodník, který chodí po ostrovech. Za pár pěkných šutříků ti je ochotný dát něco z jeho sortimentu specialit. Součástí jsou i možnosti týkající se magií, proto si myslím, že by o nich něco mohl vědět,“ vysvětlil. Na chvilku se zastavil, aby se ujistil, že na nic nezapomínal, ale nepřišlo mu to tak.
Nevěděl, jestli to bylo jeho škádlením, ale Joseline si nakonec z nepovedeného pokusu nedělala tak velkou hlavu, jak původně očekával. Vzala to vlastně docela s nadhledem. „Naopak, byl bych rád. Třeba bys pak mohla převzít mojí funkci a vzít si tak část mých povinností,“ zazubil se s narážkou na jejich předchozí konverzaci. Jo, to by byl život, kdyby Vino najednou nemusel nic dělat! Ale i kdyby předal funkci hlavního lovce, stále byl beta smečky, takže by tomu beztak neutekl. Smutné, pomyslel si sarkasticky.
Dcera však měla jiný nápad, jak trávit čas, než se neustále vybavovat a zkoušet její schopnosti. S naprosto neutrálním výrazem sledoval sníh, který vymrštila a trefila... No, Vina rozhodně ne. Tázavě se na ní podíval, čímž jí nevědomky dal ještě druhý pokus na trefu. Pak už ale pochopil, o co šlo. Jedním velkým pohybem tedy chrstnul nějaký ten sníh po Joseline a rychle odskočil o něco dál ve snaze vyhnout se další střelbě.

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) (1/4)

Se souhlasem přikývl. „Bylo by fajn mít takovou schopnost, co?“ Vino přitakal a na chvilku se zamyslel. Znělo to až moc dobře, ale na druhou stranu se ani nikdy neptal, zda taková magie existovala nebo ne. „Až potkáme Wua, můžeme se zeptat, jestli něco takového náhodou nenabízí,“ navrhl pak a švihl ocasem. Kdyby si tmavý vlk jen uvědomil ironii toho, že přesně takovou magii měl, ale nevěděl o ní.
Neplánoval běžet za ní, aby zajíce případně chytil. Zažít i ten nepěkný pocit z neúspěšného pokusu bylo potřeba, hlavně když se to vlk učil. O to sladší pak bude moment, kdy se to opravdu povede! Nečekal však, že jeho rozhodnutí zůstat na místě bude ekvivalentní sněhové sprše. Jo, tohle mi mělo dojít, povzdechl si. Pomalu ze sebe oklepal sníh, který na něj Joseline hodila. Pár vloček na něm ještě zůstalo, ale věřil, že se časem roztají. Však i z nebe ta bílá hovadina neustále padala a nebyl ještě zasněžený. Když už nad tím tak přemýšlel, cvakl po jedné z padajících vloček. Podařilo se mu chytit pořádně velkou, která ho zastudila na jazyku. Už aby přišlo jaro, v tom si uvědomil, že by se asi měl raději zajímat o výsledek dceřina pokusu.
Stačil jeden pohled na vzdalujícího se zajíce a zpomalující Joseline, aby si Vino domyslel, co se asi zrovna stalo. Rychle doklusal blíž k ní a povzbudivě se na ní usmál. „Šlo ti to dobře! Kdyby ti ten sníh nedával nevýhodu, tak to úplně v pohodě zvládneš. Nechceš se přidat do řad lovců smečky?“ žertovně do ní šťouchnul nosem.

// Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)

Joseline odhad by byl naprosto funkční, kdyby špióni většinou nebyli vlci, kteří právě tyto emoce dokáží skvěle zamaskovat. Na nějakého nezkušeného by to ovšem stačilo. „Souhlasím. U nezkušeného špeha by to šlo poznat velmi jednoduše, u zkušeného už hůř. Ale je zcela možné, že kdybys je pečlivě pozorovala, tak by se to nějak projevilo. S tím pachem však musíš opatrně. Jak jsem říkal, třeba takový Chaos myslím nemá žádný ustálený domov, tím pádem mohou smrdět jakkoliv,“ upozornil ji. Zatracený Chaos, všechno jenom kazil, i pouhé strategie! „Záleží, jak dlouho by to trvalo. Asi bys nechtěla, aby se každý člen musel sledovat do konce jejich života, že? Ale co kdyby za svým šéfem došel až za rok, kdy už si získal vaši důvěru?“ Vino už spíš teoretizoval, než aby vymýšlel nějaké smysluplné strategie. Někdy se vlk zkrátka ponoří příliš hluboko do svých myšlenek a už to jede.
Trénované oko spatřilo ušáka poměrně brzy. Automaticky se přikrčil k zemi a pokusil se odhadnout, kterým směrem zrovna vál vítr, aby se mohl lépe postavit. To už si však uvědomil, že momentálně se snažil odhadnout schopnosti Joseline, ne svoje. Vrátil svou pozornost tedy na dcerku, která se také přikrčila. Jejich kožichy však v bílém sněhu působily jak pěst na oko. Zajíc si jich všiml. „Teď,“ pošeptal směrem k Joseline, jak kdyby odpovídal na otázku, kterou sama sobě - pravděpodobně jen řečnicky - položila. Zřejmě zase nevědomky nahlédl do jejích myšlenek.

// Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (4/4)

Tmavý vlk se radostně zazubil, když Joseline sama přišla s argumentem, že by tam mohl být nějaký špión. Hah, měl to ale chytré děti! Nebylo to tak, že by jen poslouchala a spokojila se se vším, co řekl, dokonce nad tím přemýšlela. „To je moc dobré pozorování. Jak by ses je snažila poznat?“ optal se zvědavě, plný očekávání, jak se s tím dcera popere. Sám si nebyl úplně jistý, ale samozřejmě se plánoval podělit s jeho názorem. Ale až po ní. Ještě by ji omylem ovlivnil a to samozřejmě nechtěl!
Nad pokrčením ramen se musel naopak zamračit. Už to nehodlal dál rozmazávat, protože bylo zřejmé, že mu Joseline nehodlala říct nic dalšího. Začal se však strachovat o její zrak. Možná ona byla tím, kdo by měl navštívit Zinka, ne on. „Je dobré mít ambice, ale zároveň musíš rozpoznat, kdy je něco už moc,“ nejraději by ji patnul, ale na to už byla trochu moc vysoká. Rychle se ale chytila stopování ušáků a vyrazila vpřed. Vino ji následoval a kontroloval, že šla správně. Občas přilepil čenich k zemi, aby nasál zaječí pach a odhadl, před jak dlouhou dobou se tu nacházel, ale jinak se spoléhal na stopy. Někam je zavést musí.

// Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (3/4)

Upřímně Vino očekával odpověď podobnou tomu, co už Lissandra sama dělala. Určitě to musela alespoň jednou vidět, ne? Joseline však zřejmě byla kreativnější a přišla s jakousi iluzí. Zamyšleně na ni pohlédl. Upřímně si to moc nedokázal představit a doufal, že to nějak rozvede, ale nic dalšího z jeho dcery nevyšlo. „S takovou metodou jsem se ještě nesetkal. Co toho potencionálního člena třeba vzít na lov, abys nějak odhadla jeho fyzickou zdatnost? Nebo něco tomu podobného. A pak ho můžeš nechat chvilku na území s tím, že si může rozmyslet, jestli se chce přidat. On se tak bude cítit, že je rozhodnutí na něm a nemusí podlézat vůdci, zatímco ty si ho můžeš pořádně prohlédnout z hlediska chování, právě té interakce s členy, jak jsi zmínila, a tak,“ trochu poupravil její návrh do něčeho - dle něj - realističtějšího. Rozhodně však nechtěl tvrdit, že tohle byl jediný správný způsob.
Zmateně sledoval mladou vlčici, jak se dotkla tlapou hlavy a mlčela. „Mám tam něco?“ Vino se začal trochu bát, že tam měl třeba přisátou nějakou malou příšeru, ale to by mu Josie určitě řekla, ne? I kdyby mu tam tekla krev, cítil by to. Ale... Proč nic neříkala? Haló?
Souhlasně přikývl. Vskutku to bylo dávno. Jop. Určitě mu to nepřišlo jako včera. Když mu potvrdila, že zajícové stopy dokáže rozeznat, musel se nadšeně usmát. Ha! Takže přeci jen nebyla marná v lovu. „Tohle jsou stopy srnčí. Na takovou kořist asi nemáme,“ čumákem poukázal na stopy srnce, „ale zajíce určitě ulovit dokážeš. Nezkusíš to? Stopování je občas zábavné,“ navrhnul a párkrát švihl ocasem. Pokud by se snad hned nevrhla kupředu, určitě by ji naznačil, aby vyrazila.

// Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (2/4)

// Krápníková jeskyně

Vino se musel zasmát. Už to zkrátka neudržel. Joseline tak jednoduše vymyslela řešení pro jeho trable - zkrátka najdou nové členy po cestě. Ah, kdyby jen svět fungoval tak naivně, jak jej mladá slečna zřejmě viděla. To by teprve byl skvělý život. „A jak bys ověřila, že si zaslouží být součástí naší smečky? Nechceš přece přijmout kde koho, ne?“ zeptal se zvědavě. Tuze ho zajímalo, co originálního Joseline vymyslí tentokrát. A nebo se třeba ukáže její příbuznost s Lissandrou, kdo ví, co z ní vypadne.
Tmavý vlk si samozřejmě všimnul, že se mu nedostalo odpovědi. Nehodlal se však nijak v oné záležitosti pitvat, stejně jako Jo mu dala možnost nechat si některé věci pro sebe a zbytečně je nerozebírat, tak i on se rozhodl tuto laskavost vrátit. Dokázal si však odvodit, že tím pádem asi s magií příliš zkušeností neměla. „Jít za léčitelem, když ti něco je. Tak je to správné,“ zazubil se na dceru, „ale proč za ním musím jít já? Je se mnou něco špatně?“ Zmateně si prohlédl své tělo, ale nepřišlo mu, že by měl někde viditelné zranění. Ani žádné necítil. Hm, co tím jen Josie mohla asi myslet?
Jen co došli na pláň, zastavil se. „Mimochodem,“ začal a otočil se na Joseline se šibalským výrazem, „pamatuješ si ještě, když jste měli chytat zajíce? Myslíš, že bys dokázala jeho stopy rozeznat od ostatních zvířat?“ Právě se nacházeli kousek od zdejšího vodního toku, takže ve sněhu bylo hned několik zvířecích stop. Nejspíš se tu chtěli napít. Sám Vino tam rozeznal zajíce (nebo snad králíka?) a srnce. U zbytku stop už si nebyl tak jistý, protože se různě křížily přes sebe a část z nich už byla pokrytá novým sněhem.

// Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (1/4)

Nad její otázkou se celkem dlouho zamyslel. Určitě by mohl jmenovat ještě třeba takového Sara - vzpomínal si totiž, že se tam objevil v podobný čas, jako on. Jenže vůbec nevěděl, jestli tam Sar ještě byl. Nakonec tedy s menším povzdechnutím zavrtěl hlavou a rozhodl se Jo říct pravdu. „Nejsem si tím vůbec jistý. Jak jsem byl dlouho pryč, nemám přehled o tom, kdo z členů se ještě považuje za součást smečky a kdo ne,“ zamrmlal a lehce sklopil uši. Styděl se za to až tak, že se při tom ani nedokázal na svou dceru dívat.
Zvědavě střihnul ušima a přesunul svůj pohled zpátky na Joseline. „Vyčarovala keřík, jo? To už umíš?“ Vina to upřímně zajímalo. On stále svou magii nedokázal úplně ovládat - přeci jenom ji získal až příchodem na ostrovy a kromě Lissandry se jej nikdo moc nepokoušel naučit, jak s ní zacházet. Ale Joseline měla geny jeho alfy, která, jak sama dcera řekla, měla tři sta padesát magií a všechny mistrně ovládala. Nedivil by se tedy, kdyby se jí podařilo ovládnout zemi dřív, než on. „Někdy je však fajn se nespoléhat jen na magie. Co bys pak dělala, kdybys je ztratila?“ podotkl, částečně protože sám vyrůstal bez nich, ale také kvůli nemoci, která ostrovy už jednou zasáhla. Na její další otázku tak mohl odpovědět pouze odhadem. „Ne vždy vše podědíš po rodičích. Někdy to jde ještě dál a může se stát, že nějaké věci máš třeba po prarodičích,“ samozřejmě si tím nebyl jistý, ale když to takhle fungovalo u všeho ostatního, proč ne u magií?
Po nějaké době strávené odpočíváním a kecáním se Vino zvedl a protáhl. „Měli bychom pokračovat, ať tady neprokecáme celý den,“ zavtipkoval a kývl směrem k východu. Pomalu se rozešel vpřed. Ještě se ani jednou nezmínila o lovení. Umí to vůbec? Naučil ji někdo něco dalšího, krom toho, když jsem je tehdy vypustil lovit zajíce? Nebo jen zobala jídlo, co donesli ostatní?

// Zubří pláň

Tmavý vlk po své dceři překvapeně kouknul, když projevila zmatení ohledně Zinka. Že by se ani ten na smečkovém území po celou dobu jeho nepřítomnosti neukázal? To už by bylo poměrně blbé. Na druhou stranu... Nebyl tam ani Vino, ani Lissandra, tak co ho tam reálně vůbec drželo? „Zinek je náš léčitel. Ten už se na zakládání smečky i podílel,“ vysvětlil základní ideu šedého, ale do podrobností nezacházel. Nejlepší by bylo, kdyby ho Joseline potkala sama, aby jí o sobě prozradil jen to, co opravdu chtěl.
Vino přikývl. „Netopýr,“ zopakoval po mladé vlčici. Pohledem tikal mezi netopýry a Joseline, aby řádně prozkoumal, jestli náhodou neudělá jeden z nich něco zajímavého. Netopýři se sice neměli k pohybu, Josie však přišla s něčím zajímavým. To ho vlastně nikdy nenapadlo, co všechno by se dalo ochočit. „Víš co? Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Můžeš to někdy zkusit! Ale když jsou aktivní v noci, tak nevím, jestli to budou nejlepším společníkem,“ prohlásil zamyšleně. Chvilku by nad tím ještě dumal, kdyby se mu Joseline nepřišla chumlat do srsti. Jasně! To jí chtěl říct! „V zadní části jeskyně je o něco větší teplo, můžeme se přesunout tam,“ navrhnul a pokud jeho dcera neměla žádné námitky, tak to i udělal. Samozřejmě neměl nic proti sdílení tělesného tepla, jen mu přišlo zvláštní, že by měl takovou informaci nechat nevyslovenou. Být chvilku v teplíčku by jim mělo jen prospět!

// Ohřej se v libovolném úkrytu

Vino stále neuměl ovládat své magie. Podvědomě však přemýšlel nad tím, o čem Joseline asi mohla tak přemýšlet, když nic neříkala, a hle - zřejmě to aktivovalo jeho magii, o které zatím ani netušil. Přečtení myšlenek však považoval za pouhý výmysl jeho fantazie. Byť by bylo hezké, kdyby Joseline chtěla pomoct členům, aby se mezi sebou lépe poznali, pomyslel si, což mu vnuklo další nápad. Mohli by uspořádat sraz! A sice to byl nápad dobrý, no Vinovi se moc nechtěl uskutečňovat, dokud si nebude jist, co se stalo s Lissandrou. Při jejím nervózním napomenutí se jen trochu zasmál.
Na její návrh přikývl. „To zní jako dobrý nápad! Alespoň by ses naučila, kde kdo sídlí,“ přitakal a už si v hlavě plánoval trasu, kterou se vydat. Jediná nejasnost byla, zda jí to měl ukázat hned. Mohl by totiž vzít i zbytek vlčat, aby nebyla zvýhodněna. Nebo by spíš měl než mohl? „Správně by neměli vědět, kde se nacházíme, pokud jim to ještě nikdo neřekl. Takže i ty, když nějakého potkáš, nezmiňuj se o lokaci smečky ani o jakou smečku se jedná. Tím alespoň částečně zabráníme tomu, že by nás mohli najít a okrást,“ upozornil dcerku, „ale určitě by se jim to stejně nepodařilo. Máme spoustu výhod na naší straně. Les, silné vlky jako je Lissandra a Zinek, a tak.“ Vino vlastně sám nevěděl, jaké schopnosti měli ostatní kromě zmíněných dvou. U těch alespoň tušil. Možná bychom měli vyhledat Wua, aby i Joseline trochu zesilněla, napadlo ho pak. Hledat potulného obchodníka bylo však poměrně těžké. Možná když jim nějak skončí v cestě, tak se u něj staví, ale vyhledávat ho teď asi nebyl nejlepší nápad.
Vlk se musel držet, aby se nezačal smát. Ptáci! „To nejsou ptáci, jsou to zvířata, kterým říkáme netopýři. Ty blány, co mají, jsou stále křídla, jen jiná. Jsou aktivní hlavně v noci. Nemusíš se jich ale bát, na vlky neútočí, živí se hlavně hmyzem, nektarem a někteří ovocem - osobně nedokážu rozeznat, kdy se jedná o kterého,“ předal Jo informace, které se naučil od ostatních a z vlastního pozorování. Samozřejmě by rád předal i to nejzajímavější o netopýrech, a to echolokaci, ale o té ani on sám nevěděl. Zas tak ho netopýři nezajímali, aby se o nich nepotřebně učil!

// Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!

Nejprve souhlasně přikývl, no pak se zarazil a zamyslel. Bylo to tak opravdu vždycky? První smečka, pak jedinec? Hm... „Přesně tak! Pokud se ti zrovna nejedná o život. Co by totiž byla smečka, kdyby neměla členy?“ Vino tedy přidal takovýhle dodatek v naději, že Jo nebude upřednostňovat smečku i v situacích, kde by si mohla nějak ošklivě ublížit. To by si pak neodpustil, kdyby se kvůli němu něco takového přihodilo. „Viď? Náš domov je ten nejlepší,“ přitakal souhlasně.
Úplně by to nenazval dobrodružstvím, když zkrátka někde usnul a probudil se na ostrovech, ale nechtěl Joseline kazit představy o světě mimo Mois Gris, a tak se rozhodl mlčet. Stejně tak nijak nepopíral ani neodsouhlasil, že setkání s Lissandrou byla láska na první pohled. Neměl to srdce své dceři říct, že vztah mezi ním a jeho matkou byl z naprosté většiny jen nutností, aby neměli špatnou pověst po jejich prvním vrhu vlčat. Navíc... Sice si to nechtěl přiznat, ale něco k Lissandře cítil už delší dobu. „Jednou určitě jo. Musíš taky přivést do smečky nějakého zdatného jedince,“ mrknul na ní spiklenecky. Jen aby jí nenapadlo, že se jako potáhne za nějakým vlkem pryč!
Párkrát zamyšleně švihl ocasem. „Upřímně si nejsem jistý tím, zda jsou ostatní smečky hrozné. Pokud si dobře pamatuji, kousek od nás se vlastně jedna nachází. Ti žijí také v lese! Možná tedy nejsou takový ztracený případ, jak ti v poušti. Pak je jedna v horách. No a pak, jak jsem již zmínil, existuje společenství Chaosu. Nevím, zda je řadit mezi smečky, nevím o tom, že by měli nějaké území vyhraničené pro sebe. A ti jsou samozřejmě špatní,“ předal své dosavadní znalosti o smečkové situaci na ostrovech. Když nad tím tak přemýšlel, moc se s členy ostatních smeček nestýkal, takže nemohl posoudit, jak se jim daří. Možná by to měl změnit, byť by to znamenalo otravné cesty kdoví kam.
Vino se jal zkoumat jeskyni podobně jako Joseline. Nadměrný výskyt krápníků ho lehce znervózňoval, no doufal, že když se tu nenacházela žádná známka toho, že se nějaký v poslední době rozhodl spadnout, tak nebudou mít takové štěstí, že v jejich přítomnosti se sesypou dolů a probodají je. Zároveň zjistil, že v zadní části jeskyně bylo o něco tepleji. Už otevřel tlamu, aby Joseline zavolal, ale všimnul si jejího zmatení při pohledu na netopýry. „Co tam vidíš?“ optal se nonšalantně. Vůbec ho nenapadlo, že třeba netopýra ještě nikdy neviděla.

// Vlčí jezero

Vino byl moc rád, že alespoň někdo ho viděl v tak skvělém světle! Měl by si z Joseline brát příklad. A vlastně i trochu bral, její slova mu částečně pomohla zapomenout všechnu tu špínu, kterou na sebe předtím házel. „Občas to může působit, že toho máš hodně, ale alespoň se nenudíš,“ vysvětlil s menším úsměvem. Na zbytek utrousil jen tiché poděkování. Tak dlouho ho nikdo nechválil, že už skoro zapomenul, jak na něco takového reagovat.
Joseline v sobě rozhodně měla trochu Vina, minimálně mu připomínala sebe, když byl mladší. „No, jenže kdybys na něj byla ošklivá, tak bys pokazila smečkové vztahy. V takových případech musíš nejprve myslet na smečku a zda jí tvé chování neuškodí,“ prozradil Joseline s letmým uchechtnutím. Jo, kdyby se mohl chovat, jak se mu zachtělo, nejspíš by s tamější alfou komunikoval úplně jinak. Také doufal, že alfu změnili. „Ne každý vlk má hustý kožich, díky kterému vydrží ve studenějších oblastech. Někteří mají problémy i mimo hory. Pak jim nezbývá nic jiného, než se zabydlet v poušti, kde jsou pro ně vhodné teploty. Když jsem tam byl, smečka tam měla jakousi oázu, takže vodní zásoby také mají. Já bych tam však bydlet nemohl,“ vysvětlil a ke konci zavrtěl hlavou při vzpomínce na poušť. Možná by tam Jo mohl vzít, aby sama zjistila, jaký život tam vlci mohli vést. Do pouště, ne do Namarey.
Otázka, kterou mu pak dcera položila, nejspíš obstarala konverzaci na zbytek cesty skrz hory a pokračovala až do jeskyně, kterou se jim podařilo najít. „To rozhodně ne. Smečka tu byla mnohem dřív, než jsem se na ostrovy vůbec dostal,“ v tom se odmlčel. Věděla vůbec Joseline, že ne každý se na ostrovech narodí? Nebyl si tím zcela jist. „Víš, velká část vlků, kterou potkáš, není z těchto ostrovů. Většina se sem dostane... No, nějak. Já sám nevím, jak jsem se sem dostal. Procestoval jsem přes pár území a máma byla první, s kým jsem přišel do kontaktu,“ upřímně ho celkem bolelo vzpomínat na své začátky a Lissandru, ale zároveň se cítil, že si Joseline zaslouží vědět, jak se seznámili. Kdyby se Lissandra už nevrátila a jemu se něco stalo, alespoň někdo by mohl vyprávět jejich příběhy dál. Ne, nad tím by neměl přemýšlet! „Máma tehdy byla poměrně čerstvou alfou. Smečka si totiž prošla válkou, kvůli které se rozpadl původní Daén. Měla by sis na společenství Chaosu dávat pozor, to jsou ti, co za tím stojí. Sice mezi nimi je pár dobrých duší, ale je lepší být opatrná. Lissandra pak založila novou smečku, nesoucí stejné jméno. Zároveň v té době přesunula území smečky do lesa, který znáš. Tehdy jsem ani necítil hranice! Tak nová byla. Každopádně já tehdy součástí ještě nebyl a moc jsem při zakládání tedy nepomáhal,“ lehce se zasmál, když si vzpomněl na to, jak zmatený tehdy z celé té situace byl. Vůbec netušil, co se dělo. „Ale abych tě netrápil se spoustou detailů, máma mě naučila mnoho věcí o zdejších ostrovech, životě, a tak. Pak jsem se do smečky samozřejmě také přidal. A zažili jsme spolu různá dobrodružství,“ trochu to urychlil, aby Joseline neunudil k smrti a zároveň trochu ulevil svému bolavému srdíčku.

Co dělal Vino? Dobrá otázka, cítil se tak trochu, že dělal od všeho kus a zároveň nic. To ale Joseline říct nemohl! Musel to nějak přeformulovat, aby to znělo, no, lépe. „Má oficiální funkce je lovec. Hlavní lovec! Takže se musím starat o zásoby smečky, organizovat smečkové lovy a rozdělit tam vlkům povinnosti, kdo co má dělat, a tak,“ vysvětlil a opět po ní koukl, aby zhodnotil, jestli jí to zaujalo. Bylo by přeci hrozně fajn, kdyby někdo následoval v jeho stopách. „Zároveň jsem však betou, takže vykonávám i ostatní funkce, pokud je třeba,“ dodal pak, aby se teda neřeklo. Jak jinak by mohl odůvodnit to, proč tehdy byl na výpravě do pouště? Joseline zřejmě neměla dobrodružného ducha, protože chtěla raději zůstat doma. To abych jí toho na ostrově ukázal co nejdřív, než zakoření ve smečce, jak Lissandra, pomyslel si. Avšak pokaždé, když na svou alfu pomyslel, zabolelo ho u srdce, a tak se tomu raději snažil vyvarovat. „Spousta povinností vyžaduje, abys byla často doma. Něco se určitě najde! Máma sice má poslední slovo, ale určitě vezme v potaz, pokud se ti něco bude líbit,“ vysvětlil a pevně doufal, že jí právě nelhal. Sám si totiž lovce nezvolil, ale věřil, že by Lissandra nezvolila pro své členy špatnou funkci. „Něco takového, ano. Ale musím říct, že práce posla není vůbec tak růžová, jak se zdá! Já jsem byl kdysi v poušti, abych tam navázal kontakt s tamější alfou a musím říct, že nechápu, jak někdo takový může vést smečku,“ nesouhlasně zavrtěl hlavou. Vůbec se mu nelíbila představa, že s někým takovým by musela Joseline komunikovat.
Trochu se mu ulevilo, když zjistil, že Joseline byla ještě poměrně daleko. Co se mu ale vůbec nelíbilo byl fakt, že se k němu přibližovala. Ještě uklouzne a led se pod ní prolomí! To nemohl dopustit. „Raději zůstaň tam!“ Vino zvolal a opatrně se začal přesouvat k Jo. „Máš pravdu, není to tu úplně bezpečné. Ten led tam vypadá, že se ulomí, jen co na něj někdo vstoupí,“ informoval svou dceru a hlavou kývl směrem k moři. Kam se v téhle zimě přesunout, aby mohli pokračovat v konverzaci? Možná by stálo za to se na chvilku někde ohřát. „V horách určitě najdeme nějakou jeskyni, kde si na chvilku budeme moci sednout a pořádně si promluvit,“ prohlásil pak, ještě jednou kývl a vyrazil.

// Krápníková jeskyně

Vino jen chápavě přikývl. Lissandra mu tehdy sice tvrdila, že se to časem zlepší, ale moc tomu nechtěl věřit. Možná ta nevolnost byla zkrátka vrozená a Joseline to tím pádem podědila po něm. Pokud ano, tak se omlouvám, pomyslel si při pohledu na mladou vlčici. Zároveň by ale měla mít Lissandry geny, a tak si na to časem možná opravdu zvykne...
Její návrh nezněl špatně, ale upřímně si nedokázal představit, jak by se něco takového mělo vlastně zhotovit. Nehodlal jí však ničit případné plány. Měl by být dobrým otcem, který svá vlčata podporuje. „No vidíš, třeba něco takového můžeš zhotovit. Ale abys mohla, tak nejprve musíš všechno projít, abys to pak mohla zaznačit,“ podotkl a významně se na Jo zahleděl. To už mu ale házela další dýku do srdce, když zmínila, že byla skoro dospělou. Na chvilku se tak zahleděl do ledového odrazu, no pak vrátil svůj pohled na mladou vlčici a rozhodl se, že situaci alespoň využije k tomu, aby se dozvěděl, co jí vlastně bavilo. „No, kdybys fakt chtěla chodit po světě, tak by se to klidně mohlo stát tvou povinností. Mohla by ses stát třeba průzkumníkem,“ začal a po očku na ní koukal, jestli ji to zaujme, „nebo bys mohla naopak hlídat hranice smečky a být hraničářem.“ Další možnosti už jí nedával, protože doufal, že se sama ujme slova a prozradí mu, čím by se chtěla stát.
To, že Joseline dokázala skočit na ledu, aniž by uklouzla, na něj udělalo dojem. Už se jí chystal pochválit a potvrdit, že měla pravdu, ale mladá vlčice měla zřejmě jiné plány, neb to šla zkusit znovu a krásně se rozmázla. A jak si to její tělo mířilo k němu, nedokázal odhadnout, jestli se mu zastaví před tlapkami nebo ho srazí. Proto raději chtěl uhnout, ale zřejmě se unáhlil. Zadní tlapa mu podklouzla a i on skončil rozplácnutý na ledu v celé své kráse. „To se nám to povedlo,“ prohodil s žertovným nádechem.
Chvíli prostě zůstal ležet. Cítil se trochu trapně, že se mu zase podařilo se na ledu smýknout. Když se konečně začal pomalu stavět na nohy, zjistil, že to bylo mnohem složitější, než si pamatoval. Bylo tohle jezero snad nějaké extra kluzké? Když mu nepodjela jedna noha, tak mu podjela ta druhá. Vino tak nějakou dobu vtipně tancoval na ledové ploše a nevědomky se přesouval blíž a blíž ke straně, kde se jezero střetávalo s mořem. Když se konečně plně zotavil ze svého pádu, nacházel se někde úplně jinde. „Huh?“ překvapeně kouknul na led kousek od něj, který se vůbec nezdál být tak pevný, jak předtím. Vlastně se zdál být až nebezpečně tenký. No sakra, to aby si dal pozor, že se tady nepropadne. A kde byla vůbec Joseline - nešla snad za ním, ne? Rychle ji vyhledal pohledem.

// Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

Vino přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. To byla dobrá otázka. Jak ho vůbec našla? Její vysvětlení toho totiž věru příliš nevysvětlilo, vlastně mu jen řekla, že našla portál. Na druhou stranu, i on z jejich existence byl dost mimo, když na ostrovy poprvé přišel, a tak by se možná hodilo Joseline o nich trochu poučit, byť i jeho vědomosti nesahaly příliš hluboko. „Ano, byla to magie. Té mlze říkáme portál. Dokážeš pomocí něho cestovat na dlouhé vzdálenosti za krátkou dobu. Ten v horách mě vždy zavedl na louku a naopak, ale některé nemusí být ustálené. Máma má dokonce takový přenosný kus portálu, takže si může dělat různé zkratky. Musím se však přiznat, že jak daná magie funguje jsem ještě nezkoumal,“ nebyl totiž jejich fanouškem, a tak se portálům vyhýbal, pokud mohl. Ten nepříjemný pocit pokrouceného žaludku mu vůbec nedělal dobře. „Nebylo ti po průchodu portálem blbě?“
Pozorně sledoval, jak Joseline pomalu lezla na led. Opravdu mu přišlo jako včera, co ji viděl jako malé vlče dělat totéž. Opět ho to trochu zabolelo u srdíčka. „Časem si zvykneš. Když určitým územím projdeš po několikáté, pravděpodobně si už budeš pamatovat, kudy máš jít, aby ses dostala tam, kam chceš,“ odpověděl a pokusil se vzpomenout si na své mládí a zkoumání světa. Už to bylo tolik let, že měl poměrně zamlžené vzpomínky. „Svět je sice velký, ale je důležité ho prozkoumat a nebýt neustále zalezlá doma. To můžeš dělat, až na tebe máma hodí nějaké povinnosti,“ zavtipkoval, byť v něm jeho vtip zachoval poměrně hořkou pachuť. Doufal, že se Lissandra někdy vrátí a hodí na ní nějaké povinnosti.
Při pohledu na Jo se mu na tvář vrátil menší úsměv. Zdálo se, že klouzání na ledě jí už šlo mnohem lépe. „Jsi si jistá?“ Vino po ní hodil lehce skeptický pohled a nechal jí chvilku čas, kdyby se rozhodla, že mu chce tvrdost ledu sama předvést. Ať už tak učinila nebo ne, nehodlal si zahrávat s osudem, a tak se o to raději ujistil i on sám. Opatrně na led položil nejprve jednu tlapu, pak druhou. Neslyšel ani náznak toho, že by se led pod jeho váhou namáhal. Zatímco ještě měl zadní packy na pevné zemi se rozhodl několikrát předníma trochu nadskočit, aby se ujistil, že i když na led dopadne jeho váha, tak nepraskne. Zdálo se, že byl led fakt tuhý. Skoro jak ten na severu. Ale ten musel být tlustější, ne? Tak či tak nakonec vlezl na led.

// Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (1/2)