Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1) Vittani
2) idk, 3x? Jednou porotce
3) Jako obvykle prosím Taylor. Kope mě :) a Stray!
4) sami si týmy utvoříme
...
V případě příliš nováčků zájemců, klidně vezmu roli porotce

Einar, Hanka, sourozenci, Taiclara

Podívala jsem se na Einara, který nakonec schválil to, že jsem se mohla stát učednicí Hanky jakožto lovec. Stejně tak jako mojí sourozenci. Hanka nás dostala všechny tři a Einarova dcera, jediná přítomná, si vydupala Vidara, který ani nebyl v nabídce. Pozvedla jsem obočí a podívala se směrem k Taiclaře, můj pohled jasně vyznačil to, co jsem si oni v tu chvíli pomyslela, rozmazlená princezna.
To už sní však stihla mít potyčku Cipher a tak jsem se k tomu nemusela nijak přidávat.
Enigma se zdál nadšený, že budeme všichni tři se učit společně. ''Ano bráško, je to super.'' Řekla jsem směrem k němu. Prozatím úspěšně, ale to jen proto že jsem poznala, že Cipher si nenechala kašlat nad hlavu od Taiclary. Jinak bych asi vedle sebe měla problém je rozeznat nahned.
Pak Einar vyzval další k tomu jestli někdo chce povyšit, což vyzkoušel náš otec a další dvě. Podívala jsem se na něj z úsměvem.
Když se s Hankou setkal můj pohled, přikývla jsem. Jo Hanko, ráda si tě potom odchytím ať se dáme oficiálně jako učitel a žáci dohromady nějak!

Rodina

Když konečně pak bylo po všem došla jsem sebevědomým krokem k rodině. Slíbili jsme si, že si promluvíme po schůzce, že? Jistě. Nejspíš byla spousta věcí mezi námi nevyřčené a pro lepší budoucnost bylo jistě lepší, kdybychom si to vyříkali hned, teď a tady.
Ono dle otcova nového úkolu, bude to i lepší, nejspíš pak bude nějakou dobu pryč. Tichým a nic neříkajícím pohledem jsem se podívala z otce na matku, z Cipher na Enigmu(Nebo z Enigmy na Cipher?), kteří chtějí ulovit Hanku ihned. ''Takže... Je na řadě si teda popovídat s našima'' Vydechla jsem k dvojčatům pro připomenutí. No doufala jsem, že to nebude na dlouho. Ale kdo ví? Třeba dostaneme kázání? Pokud byla zmíněna má předchozí reakce jak jsem vlezla do Einarova ohně kvůli Yara a Leta, jen jsem na moment uhnula pohledem, než abych to okamžitě začala vysvětlovat.
Einarovo pírko, které jsem si předtím ulovila jsem si mezitím nějak nešikovně uložila za ucho zatímco jsem očekávala až se jako rodina slezem dohromady a vyřešíme si rodinné trable jednou pro vždy... Nebo alespoň pro teď.

Einar, Hanka

Sledovala jsem dění, starší vlčata od nás byly první, kteří byly před Einarem a nyní si vybírali své role. Nakonec i na nás se sourozenci a Einarovu dceru přišla řada. A tak jsem vstala a tentokrát pomalým, ale stále sebejistým krokem jsem došla před Einarovo majestátní postavení. Po očku jsem sledovala i Hanku a své sourozence dvojčata.
Bylo nam řečeno, že jsme dostatečně staří už na to, abychom se začali věnovat učení našemu budoucímu já. Chvíli jsem tiše hleděla kupředu, přemýšlela jsem. Nakonec jsem hrdě vypnula hruď, ''Přála bych si vyzkoušet loveckou skupinu pod Hankou.'' Vyslovila jsem po té chvíli ticha. Ač jsem se celý svůj krátký život těšila na to, že jednoho dne najdu dost síly na to, abych patřila k nejlepším obráncům smečky, nyní... nyní jsem po vyzkoušeném lovu s Enigmou, našla něco co se mi na tom líbilo. A tak jsem si přála stát se učednici lovce. A navíc, Mercera jsem příliš neznala a Einar řekl, že by bylo lepší vybrat si někoho jiného, než vlastního rodiče a tak jsem se i na základě toho rozhodla, že učednictví lovu bude to pravé.
Pak jsem se znovu podívala po svých sourozencích, co si asi vyberou? Poté jsem opět vrátila pohled na vedoucí dvojici.

Yaro, Leto, Hanka + čapnutí pírka

Už jsem seděla na místě. Ač Yaro vstoupil do ohně se mnou, rozhodně to vzal víc panicky, než já. Podívala jsem se na něj s politováním a s úsměvem, který jej měl rozhodně spíš povzbudit. Po druhé už jsem scénu dělat nechtěla... Naštěstí se mu už věnoval Leto. Jistě bude čas později si s nimi promluvit. Koneckonců nad nimi vynesla Hanka rozsudek. Stanou se nyní oba omegami, kteří si musí vysloužit důvěru smečky, a musí uklidit to peří, které se tu objevili díky nově zjeveným křídlům Einara. A tak jsem příliš nezaváhala a natáhla se pro jedno přede mnou. Bylo obrovské v mé tlapce a rozhodně jsem se ho nyní nehodlala vzdát. Přidržovala jsem si jej nyní tlapkou.

Cinder a Xander + Třezalka

Když jsem předtím udělala co jsem udělala, slyšela jsem matku jak na mě volala, ale nereagovala jsem na ní, stejně tak jsem zaregistrovala otcova slova o tom, že byl na tohle hrdý. Postavila jsem se možná v né příliš vhodnou dobu a ne příliš vhodně za dva vlky, jenž mi předtím pomohli. Udělala jsem to, co mi našeptávalo, že je naprosto správné. Což z části Einar ocenil a toho jsem si neskutečně vážila. Podívala jsem se tedy na otce a děkovně mu za jeho slova kývla, ale prozatím jsem stále mlčela, a poslouchala ostatní dění. Stina ta se tázala zda smí pustit Třezalku dovnitř, a za ní došla další vlčice. Tu jsem si nijak nevybavovala. Už-už jsem chtěla se jít přiřadit k Třezalce, ta mi předtím taky pomohla celkem, když jsem se ztratila přímo na území a pak mě vzala na můj první výlet! I když dlouho netrval.. Ale to už ji a nejspíš tedy její sourozence volal Alfa k sobě. A tak jsem se jenom usmála na její přivítaní a lehce u toho zavrtěla ocasem.

Einar, Yaro, Leto + Hanka a rodina

Kráčela jsem pomalu k ohni, odhodlaným krokem a natáhla jsem tlapu k němu. Za snahou dotknout se jej. Cítila jsem smrad ze spálené srsti, i lehce ožehlé tlapky. Trvalo to jen krátký moment, než mě oheň obalil celý. Zavřela jsem v ten moment oči a připravila se na to co přijde, ale..
Pomalu jsem začala otevírat oči. Oheň kolem mě plápolal, ale vůbec nepálil. Cítila jsem se v něm jako objetí své matky, kterého se mi snad nikdy nedostalo. Hořela jsem jeho plamenem, ale přesto mě nic nepálilo.
Podívala jsem se trochu nechápavě na zrzavého Alfu, který se, zdá se, usmál. Každý z nás měl nárok na projevení svého názoru, tak jak jsem jej nyní projevila já. Samozřejmě to prošlo i kázáním že ne každý bude v mém životě ten oheň ovládne tak, aby zabránil tomu mě spálit na popel. V hloubi duše jsem však věřila tomu, že Einar by mi neublížil, což se stalo pravdou. A přesto vyřkl ta slova, jenž mě velmi potěšila. V téhle chvíli jsem je nečekala. Byl hrdým na to, že jsem byla součástí smečky. Mohla jsem být jednoho dne skvělou Gammou..
Nakonec jsem mu věnovala hlubokou úklonu, ''Vážím si vašich slov a vaší laskavosti, Alfo.'' Řekla jsem tedy. S tím jsem sledovala jak se pomalu vracel ke svému podstavci. A já teprve (asi?) přestala planout tím bílým ohněm. Hanka měla vybrat Yarovi a Letovi trest, jakožto Beta smečky. Podívala jsem se znovu na Yara a Leta, kterým jsem věnovala úsměv a s tím jsem se pomalu rozešla zpět k rodině. Lehce jsem, spíš ze šoku, na jednu z předních tlap zcela nedošlapovala. Pohledům rodiny jsem se prozatím vyhýbala a jen našla opět své místo kde jsem se usadila a opět hleděla na Einara a Hanku, po očku i na Yara a Leta.

Cool chvilka pro Vittani

Hrdě a pevně jsem stála mezi vlky a Einarem. Mezitím stihl dát možnosti jak své hříchy odčinit vlkům. Stejně tak reagoval i na mě. Snad se mi smál? Mé bláhovosti? Možná. Dal mi možnost prokázat pravost mých slov.
Podívala jsem se na něj, poté jsem pohled otočila na Yara a Leta, byl to jen jeden kratičký okamžik, než jsem pohled vrátila zpět na Alfu. Do plic jsem nasála vzduch a v očích mi opět poskočili jiskry. Měla jsem v kročit do ohně pro jejích záchranu? Dobrá Einare, vkročím do tvého bílého ohně pro jejich záchranu.
''Jsem jim vděčná za to, co udělali oni pro mě.'' Řekla jsem vážně a zcela upřímně a tím jsem se rozešla k bílému žáru, který zvýšil teplotu okolo mého těla už jen v moment, kdy jej Einar vyvolal.

Rodina

Moc více už jsme neměli probírat. Všimla jsem si, že kolem dvojčat se motá víc a víc vlků. Smutně jsem se pousmála, protože mě tolik vlků ve smečce neznalo. To už se přiřítila i mamka. No, nejspíš to byla mamka. Sedla si k otci a oni se celkem láskyplně přivítali, a pak to potvrdila i slova Enigmy. Na vlčici, jenž měla být mou mámou jsem se jen podívala a usmála se, aniž bych dala cokoliv jakkoliv více znát ze svých myšlenek. Teď nebyl čas řešit rodinu, už jednou jsme se domluvili, že si všichni promluvíme po srazu a tak jsem chtěla být hodná holka a mlčet.

Einar, Yaro a Leto

To už se mi zrak otočil na opozdilce, kteří dorazili jako poslední když zrovna Einar něco řešil s Hankou. Usmála jsem se nazpět na jejich přivítanou. Ale v tom se to tu mnohem více rozohnilo, nikdo další neměl právo vejít, ani odejít, protože to Einar nakázal.
Vzplál, emoce byly cítit tak, že by se dali krájet. Když konečně zmínil, které vlče našel mrtvé, svého vlastního syna. Na prázdno jsem polkla. Začala ohnivá show, která mi dala jiskřičky do mých očí. Takové skvělé ohnivé věci, takové jsem si představovala i já, že jednou budu umět.. Sotva však umím zapálit plamínek...
A pak mi to došlo, stejně tak ze slov všech.. Leto tu nepatřil a Yaro udělal obrovskou chybu, že ho dotáhl do úplného středu smečky, do místa, které mělo být bezpečí všech. Vystřelila jsem na nohy, stála jsem mezi otcem a matkou. Kteří měli jakoby úkol od Alfy nás hlídat. V očích mi plál oheň, který tu plál jasným světlem a svým teplem.
Vše pak potemnělo a za tichého sykání tu najednou létalo peří všude okolo. Když oheň opět rozjasnil jeskyni, tak můj pohled na Alfu mi donutil pootevřít tlamu. Zrzavý Alfa se nyní pyšnil párem zrzavých křídel, které mu přidali nyní snad veškerou autoritu, kterou v mém srdce mohli. Ale...
Proskočila jsem mezi rodiči, aniž bych nad tím zrovna dvakrát uvažovala. Nad následky toho co můj čin může způsobit. ''Počkejte!'' Křikla jsem a snažila se dostat mezi zuřícího Alfu, ustrašeného Yara, který se snaží přijmout svůj trest a bratra obhajujícího Leta. Když jsem asi stála mezi nimi, se vší odvahou, kterou jsem v sobě našla jsem pohlédla do tváře své zrzavé Alfy. ''Alfo, chápu provinění těch dvou, které jste tady zmínil, ale prosím. Vezměte taky v potaz to, že ještě než jsme upadli do hlubokého spánku, zachránili mi život!'' Ač to nebyla tak úplně pravda, neumírala jsem, v mém hlase však byla znát pevnost bez jediného zaváhání. ''Bez pomoci Yara a Leta bych tu nejspíš nebyla a zemřela bych někde hlady, protože jsem prvně neuměla najít cestu zpět domů!'' Dodala jsem tedy ještě. Ač jsem měla z Einara respekt, v očích obdiv k němu. Nechtěla jsem, aby vlky vyhostil či snad hůř jak situace k tomu pomalu vedla. Ne u vlků, kteří pomohli vlkovi z Alatey, když ho přitom mohli zabít, když tu možnost tedy už jednou měli.

Xander, Enigma, Cipher

I dvojčata si otce povšimli. Cipher mi nejdřív skoro až vyčetla to, že se pletu, že ona je Enigma. Možná bych tomu v tomhle davu věřila, ale to bych s Enigmou nesměla přijít a ona tu zrovna být, že? Jen jsem se omluvně zasmála za její zkažení hry kdy si hrála na své dvojče.
Pak se přidala k nám s otcem a Enigmou. Zdálo se že ani jeden nebyl takového názoru jako já. Já si myslím, že po té zvláštní spánkové události by jsme si měli zasloužit každý druhou šanci se víc poznat. Enigma to bral ještě mnohem víc emočně. Neviděl ho dlouho ani předtím. Jen jsem lehce pozvedla jeden koutek. Když se pak ke mě přitulil. Na znak útěchy jsem mu olízla ouško, abych mu dala najevo, že tu jsem pro něj.
Byly jsme všichni moc blízko léčitelského koutku kde se starali o tu fialovou vlčici. Ten vlk mi řekl, že nejspíš ne, že už si to přeberou léčitelé. Jim jsem se asi úplně nechtěla plést pod tlapy a proto jsem začala do Enigmy strkat, ''Taky se trochu posuneme, ať mají tady trochu klidu.'' Do toho jsem ocasem pošimrala otce na čumáku a hlavou mu taky pokynula ať neváhá a jde za námi. ''Souhlasím, probereme to po srazu.'' Reagovala jsem na slova Cipher, když v tu dorazil zrzavý Alfa.

Einar

Einar, vypadal jinak, než jsem si jej matně pamatovala z úplného dětství. Usadila jsem se po boku Cipher a hlavu zhlédla nahoru na dvě ohnivé koule, které zde vytvořil. Oheň nejspíš ovládal bravurně.
Každého z nás si sjel pohledem, ale prvně začal mluvit o tom, že jej těší, že je tady většina smečky. Opět jsem rozhlédla kolem, abych si víc vměstnala do hlavy všechny tváře, tedy kdo byl součástí smečky. Pak se můj pohled opět stočil na Alfu. Po srazu odchází Shine a její jeden syn. Dal tu možnost i jejím ostatním dětem. Netušila jsem kdo všechno k nim patří. Natočila jsem na moment hlavu a pak se opět narovnala.
Když však zmínil, že našli jedno z vlčat smečky mrtvé tak jsem se zarazila. Nebylo to tak dávno co jsme se bavili o tom, jestli náhodou nezemřela během toho spánku Illiana. ''Myslíš, že myslí naší Illianu?'' Špitla jsem trochu zaraženě k Enigmovi. Se kterým jsem se předtím o Illianě bavila.
Pak jsem našpicovala uši pořádně dopředu, aby mi neuteklo ani žádné jiné z dalších slov Alfy.

Xander
Odpovědi se mi od Cipher a ostatních zatím nedostávalo, ale to už mojí pozornost přitáhl něčí hlas. Hlas, který jsem si matně pamatovala. Pozvedla jsem hlavu nad dav vlků a hledala původce, když tu jsem spatřila kožich stejně tmavý jako byl ten můj, oči plné lítosti. Byl to.. ''Tati?'' Houkla jsem a střihla ušima. Omlouval se, byl pryč. Soucitně jsem se na něj podívala a přistoupila k němu, usmála jsem se na něj, ''My jsme sami přišli o své vlastní dětství. Nemáš si co vyčítat.'' Osvětila jsem mu. Byl to zvláštní rok, nikdo si nic nepamatoval, většina z nás přišla o část svého dětství.
Jelikož mi sestra a ani ostatní asi mou pomoc nepotřebují, tak jsem se prozatím usadila po boku táty, třeba se mohl cítit lépe, nevím jak ostatní, ale já jsem mu nic nevyčítala. Neměla jsem k tomu žádný důvod, ''Věřím, že jistě budeš chtít, alespoň něco trochu napravit, vztah mezi námi ať se s každým z nás stalo cokoliv.'' Houkla jsem ještě k němu, ale pohled směřoval výhradně po úkrytu, než na něj.

<- Hraniční pohoří

Enigma
Musela jsem se nad starostlivostí brášky pousmát. ''Nic si neudělal špatně, neboj.'' Reagovala jsem na to. Tak nějak holt byl čas jít domů, cítila jsem to, takový šestý smysl nebo co to. Procházela jsem územím rovnou až do úkrytu, přitom jsem si úsměvně vzpomněla na situaci, kdy jsem se od jednoho konce území nedokázala dostat zpět do úkrytu, prostě jsem na území zabloudila a vymotala mě Třezalka.. Od té chvíle uběhla spousta času a nyní jsem se do úkrytu vracela jako velká holka. Podívala jsem se zpětně na Enigmu, ''Jsem zvědavá zda uvidíme naše.'' Zauvažovala jsem a v tom jsem do úkrytu už vcházela, projela jsem si pohledem všechny přítomné. Převažovala zde hlavně větší část vlků, které jsem si buďto nepamatovala, nebo jsem opravdu nikdy neviděla. ''Zdravím všechny přítomné. Pozdravila jsem ve slušnosti všechny.

Cipher
Jedna tvář mě v tuto chvíli zaujala nejvíc, moje sestra- dvojče Enigmy. Vskutku, jakoby si z oka vypadli ti dva, když je jeden viděl u sebe. Mimo jiného.. ''Cipher!'' Houkla jsem, abych na sebe přitáhla její pozornost, i když měla zrovna plné tlapky práce s něčím jiným, a aniž bych věděla, že si ještě před chvíli právě na Enigmu hraje. ''Jsem tak ráda, že tě vidím.'' Houkla jsem k ní ještě se zazubením. Byla v pořádku a to bylo pro mě důležité. Běhala kolem nějaký fialový vlčice, ''Potřebujete tady pomoc? Zeptala jsem se sestry, i ostatních co kolem fialové lítali (Mercer, Doubravka), chtěla jsem pomoci, ale zase jsem nechtěla úplně zavázet a proto jsem čekala na odpověď, než abych se začala motat pod tlapama.

Ostatní / Všichni
Na ostatní jsem se také zběžně podívala. Ne, vskutku jsem neznala nikoho dalšího. Smečkou byly cítit dostatečně silně, ale ne tak, abych je znala. Ale co si budeme... Díky tomu zimnímu zvláštního spánku jsme asi většina z nás přišli o část života a možnost seznámit se z ostatními, že?
Držela jsem se prozatím u Enigmi, protože Cipher měla spoustu práce okolo fialové a ještě jsem nedostala odpověď, Illianu a ani rodiče jsem prozatím vůbec neviděla a tak jsem prozatím stála uprostřed všech.

Andílci byly rychle na místě. Co se dalo, to se dalo. Nakonec od svého díla jsem se postavila a sledovala dílo svého bratra. Začala jsem se smát a mezitím, než se on rozhodl dílo ukončit, tak já si nachystala munici na další sněhový útok. Počkala jsem jenom, než dodělal svýho andílka na nervy.
Pak jsem po něm začala plnou vervou zázet další koule a pak se zase dala na útěk, skákala jsem v něm jak kamzík po skalách a sníh vířil naprosto do všech stran, a schovávala jsem se pak v něm, aby to bratr neměl tak jednoduché mi další útok vrátit.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 3/4

Když mě pak přestalo bavit utíkat a schovávat se bratrovi, prostě jsem zastavila a se smíchem jsem na bratra počkala a podívala jsem se na něj, poté někde směrem k naší smečce. Měla jsem pocit, že jsem u dlouhý čas venku. Pak zase směrem na Enigmu, "Tak jo, čas se vrátit domů, co?" Navrhla jsem a sama se první vydala tím směrem kde se nacházela smečka,

-> Úkryt Alatey

Nic z toho nečekal. Ani láskyplný dík a ani to, co následovalo potom. Byl na něm sníh a já se dala na útěk. On se vydal nadšeně za mnou a brzy na to mě i dohnal. Nebylo divu, zas tak rychlou jsem nebyla, žejo a brzy aji došel dech.
Chytil mě tak, že mě svalil do sněhu a začal mě v něm válet. Já se začala naprosto smát a snažila se ho převrátit. Lehce jsem do něj kopala, ne ve stylu, že bych mu chtěla ublížit, prostě jen tak lehce, spíš ho to mohlo lechtat.
Pak jsem jej něžně zachytila na krku, hravě zavrčela a u toho mi ocas na zemi výřil sníh do všech stran, když jsem jim hravě metla do všech stran. Jo, vskutku tohle byla ta část dětství o kterou jsme přišli, no nic nám nezakazovalo si to právě teď vynahradit, že?
Nakonec, pokud se nechat strhnout mou silou byl na zemi nakonec i on. Já každopádně se snažila vytvarovat něco jako andílka. Ať už byl nademnou, nebo ne. Nejdřív pěkně jednu půlku těla s tlapkou a pak tu druhou. ocas již byl. ''To jsi ty.'' Zašklebila jsem se na svůj rádoby anděkolovitý výtvor a pak pokračovala se sněžným útokem, ve snaze ve sněhu okoupat i jeho.

/Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 2/4

Nakonec se mi bratr ztratil z dohledu, no... Asi jsem si začínala zvykat, že se mi sourozenci ztráceli ledva jsem se dostala k blízkosti smečky. Jak asi budu s tímhle před Einarem vypadat?? No. Chvíli jsem posečkala.
Bylo to jen snad hodina, možná dvě. Ale bratr došel zpátky. Něco mi nesl. Položil to. Ledová soška Usmála jsem a pořádně si to prohlédla. Pak jsem se podívala na Enigmu a lehce jsem se k němu lísla. ''Děkuju, je to krásné.'' Pak jsem ho poňuchala na tváři.
Samou radostí, že tentokrát jsem sourozence neztratila, jen si na chvíli odběhl jsem nabrala do tlapky sníh a pak mu ho pěkně připlácla k tělu. ''Máš ji!'' Ještě dvojčatům ukážu, že umím taky řádit a nejsem jenom vážný a nudný sourozenec!

/Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 1/4

<- Kvílivec (Přes Květoucí louku)

Moje věta se mému bratrovi vůbec nelíbila. Tedy jsem na jeho slova zastřihala ušima a mezitím přemýšlela jak to dodat. Jo, chtěla jsem ukázat, že jsem prostě lepší, než ostatní. Že jsem statečnou dcerou Cinder a Xandera z Alatey. ''Takhle jsem to nemyslela.'' Začala jsem pak. ''Prostě... Že dokážeme uvažovat i sami. Je to činnost, která nikoho neurazí.'' Ještě aby někoho urazilo, kdyby jim někdo dotáhl nějaký to maso až k čumáku. ''Jsem jaká jsem a prostě vím, že bych chtěla něco ulovit pro smečku, než se vrátíme domů.'' Řekla jsem zrovna když jsme procházeli místem kde to zrovna daleko ke smečce nebylo, no byla jsem ráda, že tam Enigma opravdu v tuhle chvíli nemířil a mířil na ten sever jak jsme se bavili.
Prý rád riskoval, ušklíbla jsem se, ''Ale nepovídej. Tak snad víš co děláš.'' No, kdybych byla u toho jak by se dostal do nějakého nebezpečí, rozhodně bych na to jen nekoukala, no to jsem říkat teď nemusela.

<- Květoucí louka

Nakonec jsem bratra hodně rychle doběhla, a on mi mezitím odpověděl na to, že by se mnou rád ještě něco ulovil. To už tedy jsem nadšeně přikývla. ''Aspoň ukážeme že nejsme takový troubové ve smečce, hm?'' Dodala jsem k návrhu, abych ho vyšperkovala k dokonalosti.
Ale to už jsme došli k jezírku. Pamatovala jsem si ho. Tu jsem byla s Letem a Yarem! A nebo to bylo s Třezalkou? Hm. Podívala jsem se na bratra, který se led pokoušel přejít.
Když to vypadalo, že jej to unese. Rozhodla jsem se ho pomalu následovat. To už byl téměř uprostřed, když to začalo praskat. To jsem tedy zase hodně rychle vešla na pevný sníh a sledovala jak rychle hodil Enigma zpátečku. Ale stihl se i napít.. No, já takovou žízeň neměla, abych riskovala tuto koupel. Haha...
Nakonec se vyrazilo dál. ''Bylo to celkem riskantní hele.'' Pohodila jsem nakonec. Možná jsem přece jen o svoje sourozence měla strach, ač jsem s nimi nějaký to pouto utvořovala až teď?

-> Hraniční pohoří (Přes Květoucí)