Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec jsme se najedli, i když jen z půlky srny, ale dostatečně. Čekala jsem trpělivě na bratra, který pak prohlásil na můj návrh, že bychom se první mohli napít. S čím jsem neměla sebemenší důvod nesouhlasit a tak jsem na to prostě s úsměvem přikývla. On se mezitím stihl vydat kupředu a já ještě věnovala pohled srně. ''Stejně by ses trápila...'' Nevím proč jsem ji to řekla, prostě jsem měla uvnitř sebe takový pocit, že bych to říct měla. Koneckonců, stejně by o pár metrů později sama lehla na vykrvácení a dost možná otravu, takový jedinec neměl šanci přežít a my jsme ji prokázali jenom službu, posloužila vyššímu cíli, aby dva dravci, dva sourozenci mohli požít o něco déle. No lov byl celkem zajímavým a když se mi můj první spolu se sourozencem tak hezky vyvedl, usmála jsem se nad tím a doběhla bratra, ''Asi bychom mohli ukázat i ve smečce že nám lov trochu jde na to jací jsme mladí a až se budeme vracet domů, tak bychom něco ulovili do smečky?'' Navrhla jsem vesele.

-> Kvílivec

Náš lov byl úspěšný. Dost nám teda pomohl fakt, že srna byla polomrtvá a stejně by každým metrem skonala. Měla sice silnou vůli žít, no na předchozího dravce a pak následně na další dva jednoduše nestačila.
Enigma se nejdřív zeptal zda to bude vůbec jedlé, no určitě. Minimálně celá přední část těla určitě jo! Přikývla jsem mu na dotaz, na nic jiného jsem se s plnou tlamou stejně nezmohla. Podívala jsem se na něj pak znovu, jakmile jsem svou první část sousta dožvýkala a polkla. ''Jasně. Když se vyhneme této části,'' Zakroutila jsem kruhovitě tlapkou nad spodní částí srny, ''Pořád se oba dost najíme a navíc jsme ji prokázali i službu. Takhle by stejně daleko nedošla.'' Dodala jsem pak a snažila se na tu zdeformovanou část ani nedívat, nehodlala jsem si kazit chuť.
Pak jsem pokračovala ve své půlce až do plné sytosti, cítila jsem se spokojeně. Pak jsem čekala až se do syta nají i můj bratr a rozhlédla jsem se. ''Chceš teď něco dělat? Co kdybychom prozkoumali sever? Víš jak, žijeme tam, ale za severní částí hory jsme nikdy nebyly..'' Pak jsem se zamyslela, třeba to stihl projít s mámou, když s ní byl. ''Teda aspoň já ne.'' Dodala jsem tedy hned vzápětí.

Srna se plazila svých síly každou vteřinou dost ztrácela. Skoro to vypadalo jako dokonalý a lehký ulovit. Ošila jsem se, protože pohled.. pohled byl neskutečně nechutný. Pohledem jsem hledala bratra, ale byl úplně na druhý straně, takže jsem mu neviděla do obličeje, jaký byl tmavý celým tělem.
Nakonec jsem se na to nemohla dál dívat. Prostě jsem vyběhla na srnu, skočila ji po krku, zakousla se někde do míst kde by měla mít tepnu a po tlamě se mi rozlila železitá chuť krve. Netrvalo to dlouho, srna padla vyčerpaně k zemi. Pomalu se vzdala, až nakonec naposledy vydechla.
Hrdě jsem se podívala na svého bratra. ''A byly jsme úspěšný.'' Řekla jsem a první se sama zakousla a urvala maso, které následně začala přežvykovat a jíst.

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 4/4

Nakonec se nám podařilo v té směsici zmatku najít jejich pokračování. Těch stop. Ach ano, možná se nám nakonec podaří něco ulovit? Možná bude můj první lov bude úspěšný společně s mým bratrem?
Následovala jsem Enigmu i stopy, jedna ze stop se brzy začala vláčet po zemi a snad se měla brzy stát ta noha i jejím osudem, jestliže unikla jednomu dravci, dalším dvěma jistě už se ji nepodaří uniknout! Ne s takovým zraněním, které ji omezovalo na pohybu. Švihla jsem nadšeně ocasem a nastražila ušiska na to, co bratr zmínil. Přikývla jsem. A tak jsem se vydala na levou stranu a cítila jsem jak se mi tep pomalu zvyšoval. Takový adrenalin ve mě stoupal a už jsem se nemohla dočkat až se mi podaří ulovit! Teda nám..
Nakonec jsem pokračovala dál a pach postupně sílil, blížili jsme se, určitě jsme se nemyslitelně blízko blížili k našemu cíli, až jsem ji nakonec zahlédla, jak se šourala, skoro až plazila pryč z tohoto místa...

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4

Souhlasně přikývl a postupně hlas snižoval do šepotu. A tak jsem neměla nic jiného, než to, že jsem se jej pokusila jednoduše napodobit. I to, že to stejně řekl. ''Dobře, tak to teda vyzkoušíme, když to říkala máma.'' Přikývla jsem a snažila se sněhem kráčel co nejtišeji to dovoloval.
Nakonec to vypadalo, že si všiml Enigma dalších stop a hlavou se mi to snažil naznačil. Stopy byly skutečně až o pár metrů dál, stejně tak další kapky krve.
Plížila jsem se pomalu za Enigmou, a nakonec ho opatrně dohnala, abych neměla výhled jen na jeho zadek. Pach postupně sílil. V jednom místě bylo i mnohem více stop, i krve. Vytrhané kraťoučké chlupy. Začenichala jsem nad tím a zjistila, že ten pach mi sílil jen z tohoto důvodu, ale byl i všude okolo, pomalu jsem se dívala kde zmatená směsice stop mířila dál..

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 2/4

<- Modrák

Jeho slova, zněli tak... tak dospěle. Musela jsem se na něj podívat i chvilku jako na opravdu dospělého vlka, kterým jsme vlastně všichni byly, i když jsme svým způsobem doháněli co jsme všichni prospali. Jen jsem si musela nadtím zase vzdychnout. Představa, že se nám čtvrtá sestra nikdy neprobudí? S tím se těžko mělo smiřovat. Oklepala jsem se, abych se ze sebe dostala tyto otřesný myšlenky. Neuvěřím tomu, dokud mi to máma taky neřekne!
Nakonec jsme se začali věnovat tomu lovení a nechala jsem se vést slovy Enigmy, protože přece jen ho to naučila matka, mě to nenaučil nikdo doposud a spolehála jsem dost na náhodu. Podívala jsem se na tu stopu, kterou ukazoval. Kopýtku ve sněhu, krev okolo, ''A to cosi.. je zraněný?'' Zeptala jsem se a sama se pokusila zapojit do činnosti, snažila jsem se tedy zaměřit na kapky krve, jejich pach. Stopy.. Stopy asi pokračovali někde dál, kulhalo to? Možná..

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

Zasmála jsem se a následně jsem zavrtěla hlavou nad jeho slovy. Svým způsobem se ještě i pletl, ale nic co by stálo za to, to nějak víc zveličovat, či zmiňovat. Přikývla jsem na to tedy jenom.
Když téma pokračovalo o Illianě, dle něj se naše sestra neprobere. Vzdychla jsem si a sklopila uši. ''To.. to snad ne..'' Nebyla snad.. že ne? Jen mi nebyl schopný to vyjádřit jinak. ''Snad.. No.. no uvidíme..'' Nakonec jsem se musela oklepat a setřást ze sebe tyto myšlenky, protože mi to přišlo jako smutný téma na to, že jsme se s bratrem taky řadu měsíců neviděli a teprve jsem pomalu je zase poznávala. Nejdřív Cipher, nyní jeho. Našeho jediného bratra.
Na mou větu se spíš zasmál a tak jsem ho majzla tlapkou po čumáku, jen tak lehce, hravě. ''Myslím to vážně!'' Zahukla jsem a pak se věnoval myšlenkám jen o lovu. ''Jo? Tak to mi to teda ukážeš taky, páč já si vůbec už nepamatuju co nám táta kdysi dávno říkal.'' Věděla jsem, že něco nám o lovu říkal, ale už jsem si vůbec nemohla vybavit co, no nakonec jsem Enigmu následovala.

-> Květoucí louka

Nakonec se mi dostalo potvrzení, že jsem se určitě nemusela o Cipher bát. S lehkým úsměvem jsem přikývla. Ano, někdo její nátury jistě se musel prokousat vším co na ní čekalo, ''Asi máš pravdu.'' Souhlasila jsem tedy nakonec a podívala se směrem k horám kde sídlila naše smečka. Možná jsem... zbytečně na Astru vyštěkla? Ach... Semkla jsem pysky k sobě a vzdychla si. Řekla jsem něco, co se nedalo jen tak vzít zpátky. Do reality mě vrátili bratrova slova,
''Cože?'' Pozvedla jsem obočí. Nad Illianou, která se doposud neprobudila, ''Tyjo.. No.. Snad se brzy probudí, tahle zima je dost krutá mi přijde..'' I když co jsem mohla soudit.. Tu poslední si moc nepamatuju, byla jsem příliš malá a teď.. teď to byla první zima, kterou jsem si nějak uvědomovala.
Pokračovalo to o matce a otci. Matka byla v pořádku, doposud byly spolu, no otce nepotkal a zdálo se, že na něj byl naštvaný. ''Právě jsem si uvědomila...'' Začala jsem a posadila se. ''Že někdy je radši asi lepší.. víc myslet, než mluvit.. Třeba taky ještě spí a nemůže se probrat.'' Nechtěla jsem ho obhajovat, sama jsem ho neviděla takovou dobu, stejně tak jako matku. Ale slova která jsem řekla Astře.. Teď on defakto řekl o našem otci. I když mnohem mírněji. Ale úvaha o tom, jak většinu roku jsme všichni prospali byla vskutku k zamyšlení.. I pro nás mladý, životem nepolíbený..
Na návrh lovu jsem přikývla, ''Ale jo, můžeme to zkusit, mám celkem hlad.'' Ušklíbla jsem se.

Skutečně se má domněnka potvrdila. Byl to náš jediný bratr. Nebyla to Cipher. Na jednu stranu se mi ulevilo, že další z mých sourozenců byl živ a zdráv, na druhou stranu strach o Cipher tedy pokračoval. ''Rozdělili jsme se..'' Vzdychla jsem nakonec. Svou nepozornost, své selhání jsem pro teď nezmiňovala. ''Je jistě v pořádku, je to silná holka.'' Kdo ví zda jsem uklidňovala jeho či sebe?
Když zmínil, že je rád, že nejsem jako Illiana, pootočila jsem hlavu na stranu. Jelikož Illianu jsem neviděla ještě dýl, stejně tak jako rodiče, tak jsem lehce nechápala jeho poznámku. ''Jaká je Illiana, když to takhle říkáš?'' Zeptala jsem se a u toho několikrát střihla ušima.
Pak se ptal co jsem všechno stihla, zatímco on byl celou dobu s matkou, ''Takže je máma v pořádku? To jsem ráda.. Taky jsem ji dlouho neviděla.. Ani otce, ale s Cipher jsme se shodli na tom, že to jsou silní vlci, co určitě jsou v pořádku.'' Pokusila jsem se odpovědět si sama. ''Se sestrou jsme potkali vlka co nám pověděl o nějaký léčivý bylině. Pak přivolala pozornost nějaký vlčice co se představila jako Astra, že je rodina s naším Einarem a nechala jsem ji v horách, hledala jsem Cipher, protože jsem si vůbec nevšimla kdy se stihla rozdělit a no a teď jsem narazila na tebe!'' Shrnula jsem ve zkratce. Těžko říct zda jsem si stěžovala, nebo jen vykládala, každopádně když mě objal, cítila jsem se hned mnohem lépe. Uvelebila jsem se v jeho objetí a nakonec mu jej věnovala.

<- Hraniční pohoří (Přes Květoucí)

Z hor jsem se dostala snadno. Docela jsem se v nich naučila pohybovat bez větších obtíží. Byla jsem stále vzteklá na Astru a nejspíš mě dlouho tento vztek na ní ani nehodlal opustit. Aniž bych věděla, že jsem úplně na opačné straně, než zmizela má sestra, nepřestala jsem v tuhle chvíli ji hledat, ''Cipher!'' Volala jsem stále v naději, že se ozve.
Hledaní se mi posunulo až za louku na který jsem kdysi byla s Třezalkou. A dostala jsem se až ke zvláštnímu stromu, který hraničil se zvláštním lesem, vyřazovala z něj taková zvláštní nátura a tam.. Vytřeštila jsem oči, ''Cipher!'' Houkla jsem a ulevně si chtěla oddychnout, ale čím blíž jsem se blížila, tím mi něco přišlo jinak. Zamračila jsem se. Ty oči.. ty oči. ''Enigmo?'' Mělo své nevýhody mít sourozence, kteří vypadali na chlup stejně a jen ti co je znali, i když tak málo, dokázali v rámci možností vědět jaký jediný rozdíl na nich byl. A já rozhodně věděla, že tyhle oči nepatřili Cipher! Vždyť jsem s ní ještě před chvíli byla a hleděli na mě jiný oči, než tyto! Byly prostě prohozený a já bych za to dala tlapku do ohně.

<- Most (Přes Temný les)

Bouře nás dohnala, v ní nastalo těžké situace, taková že jsme se rozdělili. Moje sestra nebyla k nalezení a já začala panikařit. Celý den jsem za ní běhala právě, aby se mi neztratila a přesto se stalo. V hlavě mi běhali různé představy a já začala zmateně koukat okolo sebe. Pouze Astra, která byla tichá jako hrob. Lehce jsem zavrčela, kdyby nechtěla do Alatey a my ji neukázali cestu, tohle by se nestalo! ''Teď jsi snad spokojená ty ledová královno!'' Štěkla jsem na ní. Prostě mě to tak dostalo, že jsem začala ventilovat to na první nejbližší. Zamračeně jsem se na ní dívala. ''Já jdu najít svou sestru, jestli se ji něco stalo, tak si to vypiješ.'' Možná to byla jen planá slova, no rozhodně byly vyřčené ve vzteku, který se mnou nyní lomcoval. Podívala jsem se směrem nahoru do hor, pak zpět na Astru, ''Tady je slíbená Alatey. Jestli jsi skutečně Einarova rodina, jistě si v horách poradíš a cestu najdeš snadno. Jestli ne.. Asi tu nepatříš.'' Štěkla jsem. Nakonec jsem se vypadala od ní pryč, ''CIPHER!''

-> Modrák (Přes Květoucí louku)

<- Luka

Když se Cipher rozhodla, že jde domů také, přikývla jsem s úsměvem, který jsem dokázala věnovat jen těm nejbližším. Při pohledu na Astru můj pohled naopak zchladl a no, bylo jasný, že jsem si myslela své, stejně tak jako ona. Doufám, že ji alespoň Einar ukáže co proto! I když možná jsou sourozenci, vůbec se nepodají ničím. Mohla jsem se plést. Možná tam bylo něco o čem jsem nevěděla v jejich minulosti, jakože určitě bylo. Ale, Astra mi byla nesympatickou a představa, že by se aktuálně přidala k Alatey se mě jednoduše hnusila, bleh!
Sama pro sebe jsem si protočila očima, protože jsme se dostali zase k tomu mostu. K tomu mostu, který jsme ještě pár hodin zpátky měli s Cipher za bránu do jiného světa. Jo, představy to byly vskutku krásné a bylo nám takhle dobře. Dokud Cipher nepřivolala její pozornost a nehodila nám ji na krk! To si ještě vypiješ, však počkej má drahá sestřičko!
Zhruba v půlce mostu se začal zvedat vítr, sníh přidával postupně na intenzitě, něco se asi blížilo? No, rozhodně jsem na něm neplánovala zůstat, rychle jsem se ohlédla na Astru s Cipher a co nejrychleji most nechala za sebou.

-> Hraniční pohoří (Přes Temný les)

No, když ji Cipher defakto štěkla fakt všechno, měla jsem pocit, že bych po ní chtěla skočit a znovu ji důrazně říct, že nemá všechno hned slepičit před každým koho neznáme. Místo toho jsem to však vše polkla, jen šlehla ocasem a zamlaskla při pohledu nejdřív na svou sestru a poté na Astru.
Nakonec jsem protočila očima a hrdě vypnula svou hrudičku, přičemž jsem udělala krok kupředu. ''Fajn, jestli tolik toužíš potom se dostat do Alatey, ukážeme ti cestu.'' Řekla jsem s přimhouřenýma očima, stále nedůvěřivě měříc si Astru. Pak jsem se podívala zase na Cipher. ''Jdeš taky tedy domů?'' Zeptala jsem se ji a u toho zastřihala ušima. Čekala jsem chvíli tedy na odpověď a ať se má milá sestřička rozhodla jakkoliv, věnovala jsem pohled Astře, ''Tudy.'' Zavelela jsem. Možná jsem dosáhla sotva roku života, možná jsem byla pořád vlče oproti Astře, no teď jsem se ji já rozhodla vést k sobě domů, k našemu vůdci a tak jsem se cítila nanejvýš důležitě jak se mi slušilo. Navíc, stále dost nedůvěřivě vůči Astře. Většinou jsem tedy kráčela vedle ní, nikdy jsem ji neukázala záda.

-> Most (Přes Les u Mostu)

Skoro jsem se cítila až trapně, když na nás Cipher upozornila a volala na Astru, jak se pak představila. Několikrát mi škublo naštvaně ocasem, ale pro teď jsem jen mohla zkoušet být připravená na cokoliv, co ještě zvládne moje sestra vymyslet.
Astra moc toho nepromluvila, za to Cipher ta tlamu nezavřela. S lehkým mračením jsem Astru pozorovala. A pak Cipher, která ji nabídla, že ji může ukázat cestu.
Ona, že míří do Alatey a že Einar je její bratr.''Einara známe. Skutečně se nachází v Alatey.'' Zamračila jsem se. A podívala jsem se na Cipher, která už ji, defakto za změnu pohledu, nabízela že ji ukáže cestu. Vytřeštila jsem na ní oči s pohledem, Nevěř ji tak, neznáme ji, netahej ji bezdůvodně k nám! Dost možná moje pohledy byly zcela zbytečné. Stačila mi chvíle se sestrou, abych poznala, že byla dost tvrdohlavá a pojede si své. ''Proč bychom měli věřit někomu, kdo se tváří jako ledová královna?'' Zamručela jsem s ušima staženýma dozadu.

Když jsme prošli kolem dvou vlčic, sestra nahodila dotaz, zda mi nebyla nějak povědomá. Vůně, jenž kolem nás zafičela- možná. Ale jinak ne, tvář ani srst mi nic neříkalo a tak jsem zavrtěla neurčitě hlavou. Že možná trochu, ale jinak vůbec.
Došli jsme pak k nějakýmu vlkovi co se krčil nad něčím. Jako první se všeho samozřejmě ujala Cipher a já nestihla ani švihnout ocasem a tak jsem se jen taky nakrčila nad kořen a po oušku poslouchala Cipher a toho vlka.
Co děláme v týhle zimě a nejsme doma? ''Jo a kdybys neběžela a já neběžela za tebou, jsme teď doma a sbíráme jehličí do úkrytu.'' Ušklíbla jsem se, protože to přece předtím navrhla sama, žejo! ''Vidím něco takovýho poprvý, ale myslím že teď už to nijak nepřehlédnu.''
Dozvěděla jsem se, že ta bylina měla léčivé účinky a nejspíš teda se hodilo i celkem vědět jak to vypadá až jednoho bude třeba. ''Takže Plazivec.'' Zopakovala jsem si i já pro lepší zapamatování a pohodila hlavou, přičemž už se Cipher rozběhla zase dal. ''NE, počkej! Cipher!'' Zahulákala jsem na svou sestru, která už křičela na tu dvojici, která kolem nás předtím prošla, no nyní se ta jedna vrátila.
Přišla, tvářila se jak.. no, jako někdo kdo má vše šumafuk a představila se. Přimhouřila jsem oči a snažila se přijít na.. no na to co mě zajímalo. ''Vittani. A moje sestra..'' Jméno jsem neřekla, mohla se představit sama, že joo.. No, vlčice mi někoho taky svým způsobem dost připomínala, ale za boha jsem nemohla přijít na to co. Drcla jsem do Cipher, ''Nic lepšího tě nenapadlo!?'' Sykla jsem ji do ucha a ocasem mrskala ze strany na stranu, protože se mi tolik cizích vlků kolem mě a mé sestry prostě nelíbili. Vlčice možná patřila k někomu od nás, protože my žili na severu taky. Ale přece, ji to neřekneme hned, ne? Alatey jsem z ní necítila a tak jsem neměla důvod ji věřit a doufala jsem že Cipher bude stejnýho názoru!

// 3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) ✔️