Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývala jsem neurčitě hlavou, když souhlasila s tím, že možná to byla brána do zcela jiného světa. ''A třeba se tím mostem dokážeme naopak i domů vrátit, to pak to musíme určitě vyzkoušet.'' Pověděla jsem zamyšleně a mezitím jsme už opustili les.
I zde na pláni byl poměrně chlad, ale díky tomu že jsem vyrostla v horách, už se mi stihla srst přizpůsobit hlavně na ty zimy, ale foukal takový vítr, že i tak se dokázal dostat až budou hustou srst. A hádala jsem, že sestra na tom byla nejspíše podobně.
Vlky chtěla pouze zasypat sněhem. Nevím, proč ale příliš jsem ji to nevěřila, ale přesto jsem jen chápavě pokývla hlavou. ''Ach tak. Tak to potom jo.'' Dodala jsem a podívala se před sebe. Byla zde spousta směsice pachů a i viděla jsem v dálce několik vlků.
Když zmínila, že nepochopila jak je Einar s námi příbuznej a tak, podívala jsem se na ní a došlo mi co jsem řekla. Zasmála jsem se. ''Né, tak jsem to nemyslela.'' Zavrtěla jsem hlavou. Dokonce ani nechápala proč by na mě měla zanevřít, ale defakto si odpověděla i sama. ''No, trochu jsem měla obavy, že když jsme spolu nestrávili čas jako rodina, tak že to bude mít na naší dospělost velký dopad.'' Dodala jsem a když si poté ještě udělala u Einara legraci, několikrát jsem zamrkala. A znovu se zasmála. ''To ne.'' Začala jsem a podívala se na Cipher vážně, ''Nemyslela jsem to jakože předtím jakože by s námi měl být příbuznej. Ale mám takový pocit, že by smečka měla být také jako rodina. I když není spojená krví a on je součástí našeho domova, proto jsem ho zmínila spolu s našima.'' Snažila jsem se vysvětlit svá předchozí slova. ''Že bych to zvládla lépe?'' Zopakovala jsem si pro připomenutí. ''To jeden nikdy neví. Třeba ano a třeba ne. Ale i když ho tak příliš taky neznám, nemyslím si že je špatný nebo tak. Já, i když nemám tu zkušenost, asi celkem chápu že vybudovat fungující smečku dá práci, trpělivost a ne vždy je všechno růžové.'' Podívala jsem se před sebe, blížili jsme se k nějakýmu vlkovi, co se nad něčím skláněl a vypadalo to, jako kdyby něco svým vlastním tělem chránil před útokem zdejšího mrazu. ''Asi by mi to nevadilo, ale rozhodně bych nikdy nechtěla třeba mu to místo vzít, fuj, to ne! Budu ráda, když budu moct smečku chránit před případnými nebezpečími.'' Dodala jsem, ale to už spíš pro sebe. Bojovat za její dobré jméno, ano. Alfovat místo Einara? V žádným případě. Na její legraci s pelechem jsem se upřímně od srdce zasmála a přitákala, že to je dobrý nápad.

<- Temný les

Když jsme zrovna přebíhali mostem, a Cipher si, skoro, natloukla čumák, přestala tak obratně přede mnou utíkat. Přes most jsem i já, i když si myslím že jsem pro strach měla celkem uděláno, prošla dostatečně opatrně. Les se pomalu jako kouzlem proměnil na zcela jinou atmosféru a to mě dost zaujalo, že jsem se pořádně rozhlédla. Stále jsme byly v lese a přesto jakoby most byl branou úplně do jiného světa. Trochu mě to přeci jen znervóznilo, ale navenek jsem nedala vůbec nic znát. ''Myslíš, že ten most je třeba jako nějaká magická brána do jinýho světa?''
Zpět do reality mě hodila až sestřina otázka. Konečně jsem ji dohnala a snažila se držet její tempo, abych ji nemluvila do zadnice a vyšlo ze mě zamyšlené 'hm'. Poté jsem odevzdaně pokývla ramenem a podívala se před sebe. ''To nevím. Jestli je zase někdy uvidíme, můžeme se jich zkusit zeptat. Ale táta vypadal celkem zkušeně, tak třeba jo?'' Naposledy jsem viděla otce, když nám vysvětloval základ lovení a to jsem se sotva naučila chodit, mluvit... Kde mu byl asi konec?
V dáli jsem viděla dva vlky, kteří spolu blbnuli. Alespoň tak to na dálku vypadalo. Nebo snad spolu bojovali? Podívala jsem se na Cipher, která si jich dozajista taky povšimla. Viděla jsem snad nějaký závistivý pohled? Semkla jsem tlamu do jedný linie a lehce jsem do sestřiného boku drcla. ''Co se děje?'' Zastřihala jsem zvědavě ušima. Pohled na moment měla zcela jiný, ale nechtěla jsem ji hned osočit z toho, že snad by vlkům záviděla, nebo tak. Taky to mohl být jen a pouze můj vlastní blud.
Když pak přišel další dotaz, skoro jsem si dala jedna a jedna dohromady. Přece jen ji bylo na jednu stranu smutno? Opět jsem pohled zabořila kupředu, blížili jsme se ke konci lesu, všimla jsem si, že stromy pomalu řídli a bylo jich okolo nás postupně čím dál méně. ''Tak... Od vlčete jsem naše neviděla, ani Alfu Einara.. Ani ostatní sourozence. Můžu doufat tomu, že ano, ale taky si to můžu chtít jen nalhávat, abych se cítila mnohem lépe.'' Přiznala jsem. ''Ale upřímně, jsem ráda že tu jsem teď s tebou. Že vím, že alespoň jedna ze sourozenců na mě třeba nezanevřela.'' I když nebyl nejspíše důvod na mě nějak zanevřít, nevěděla jsem ani já co si myslet o tom, že jsem nikoho z nich strašně dlouho neviděla a pak ten zvláštní skok z léta do zimy... nevysvětlitelný jev. Alespoň pro mě se jevil dost nevysvětlitelně.

-> Luka

Netrvalo moc dlouho a svou sestru jsem doběhla. V něm mě skoro snad až počkala a pronesla pár vět, na které jsem chvíli na ní hleděla jak kdyby spadla z višně. Vychválila mou statečnost a já na ní hleděla s pootevřenou tlamou. Chvíli jsem neměla pořádně co dodat. Nakonec jsem se na ní mile usmála, kývla hlavou, když mě poplácala. ''Děkuji. Nečekala jsem to, ale jsi celkem fajn, ségra.'' Což jsem jako nemusela tvrdit, ale i když jsem s ní sotva pár minut, až tak jsem se nenudila. Rozhodně teď už můžu říct, že ji znám o něco více, než druhou sestru a našeho jediného bratra, který si byl s Cipher více než podobný. Než jsme však začali řešit cokoliv dalšího, už mi stihla zase dát babu a utíkat směrem pryč.
Se smíchem jsem zavrtěla hlavou a znovu se za sestrou rozběhla, stále platilo to, že jsem nechtěla aby zrovna dvakrát přišla k úrazu, taky bych si to mohla pak vyčítat, že jsem na ní nedala pozor, když jsem mohla něčemu zabránit. ''Hlavně koukej kam běžíš, ne že tě budu muset lovit z nějakého příkopu!'' Protože se zdálo, že běžela a vůbec nevěděla kam a co si budem, já to taky nevěděla! Tohle jsou místa kde mě nikdo nevzal a mimo ní se mohlo stát něco i mě! A kdo by nás pak hledal a zachraňoval!?

-> Les u mostu
/Splň jeden se smečkových miniquestů✓

S přivřenýma očima a skoro vyraženým dechem jsem se doopravdy ocitla na zemi. Ještě jsem to nestihla pořádně vydýchat a už ze mě sestra slezla a blbla dále. Ještě notných pár vteřin mi trvalo se dostat k sobě a poté jsem se pohotově přesunula do stoje. Vločky létali kolem Cipher díky tomu, že ve sněhu skákala jako malé vlče, i když už jsme dávno dosáhli dospělosti. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se usmála, letmě jsem pohoupla ocáskem a svým způsobem sestru nějak napodobila, celkem to mohla být legrace...
Tedy se stalo, že jsem začala chytat do tlamy kousky sněhu, které okolo nás jen vířili, díky Cipher. Vždycky to tak pěkně zamlasklo, když jsem po vločce chlamstla. Po chvíli mi to dokonce skutečně začínalo připadat jako legrace, že jsem málem na přítomnost sestry zapomněla! Ale rychle se připomněla svým hlasem a nejspíš začátkem nové hry. Ovšem měla jsem z toho takový zvláštní pocit, že bych ji neměla nechat samotnou, ačkoliv jsme příliš blízký vztah nikdy nestihli vytvořit.
Rozběhla jsem se za ní dřív, než by se mi vůbec stihla ztratit z dohledu. Já už se v horách poměrně vyznala, stihla jsem po nich chodit sem a tam snad x-krát (asi pětkrát?, lol), takže jsem věděla víceméně kde si dát pozor, ale ona? To jsem netušila a asi jsem úplně nechtěla mít na svědomí její případný úraz. ''Počkej na mě!'' Zvolala jsem za ní, ale měla jsem takový pocit, že úplně nebude chtít zpomalit a tak jsem se ji snažila jednoduše dohnat. Třeba ji podceňuju. No tak Vitt, hlavně ji neztrať.

-> Temný les
Chyť do tlamy vločku✓

Byla jsem celkem zamyšlená nad těmi všemi věcmi ohledně smečky a Einara a vůbec že jsem dlouhé měsíce neviděla nikoho z rodiny, že jsem si vůbec nevšimla, že na mě zdáli shlíží jedna ze sester a plácá vůči mě útok. Tedy pozornost jsem začala okolo věnovat, až sněhový útvar dopadl pár centimetrů před mě a trefit ho o kousek dál, je na mě.
Pohotově jsem se začala rozhlížet na tvůrce sněhového útoku, a dřív než jsem stihla zachytit nějaký pach se po svahu řítila mým směrem tmavě hnědá skvrna. Zdá se, že se jednalo o jednoho z mých sourozenců- dvojčat. Čím níž na svahu byla, tím víc to vypadalo, že je připravená skočit po mě. Neměla jsem moc na přemýšlení čas, zda se jednalo o hru, či na mě, chtěla opravdu zaútočit a tak jsem jen zůstala stát a čekala na prudký náraz, který nejspíš skončí vyvalením se do sněhu..

<- Hraniční pohoří

A netrvalo to moc dlouho. Již jsem znala tyto hory a tak jsem se brzy dostala na území a s poměrnou ladností jsem se dostala až k úkrytu. Do úkrytu jsem však nešla. Zůstala jsem venku a rozhlédla se. Pachy některých byly poměrně slabé. Byly tu, ale tak slabé, že jsem téměř nedokázala rozeznat kdo za poslední dobou na území byl či nebyl. Neznala jsem sice všechny členy, ale ty které jsem znala- rodiče, sourozence, Alfu Einara, Yara a Třezalku- ty jsem mezi těmi všemi slabými pachy opravdu nedokázala pořádně rozpoznat. Byly tu vůbec za poslední dobu? Já tu taky koneckonců nebyla, neměla jsem důvod nikomu nic vyčítat, budu vůbec ráda když to nikdo- hlavně Alfa Einar, nebude vyčítat mě.

<- Kvílivec (Přes Luku)

Rychle jsem přeběhla od jezera, přes luku až k známým horám kde jsem se narodila a sídlila má rodná smečka. Ani naší Alfu jsem neviděla... naposledy možná tak jako malá.. Pouvažovala jsem. Jako mladá bojovnice jsem vždy toužila, že pro naší horskou smečku bych i život položila, ale tohle bylo... no musím určitě zjistit co a jak.. Sama jsem navíc byla i dlouho pryč. Určitě chci tomu dát šanci, znovu všechno a všechny poznat.. Alatey byla mým domovem, kterého jsem se nechtěla tak jednoduše o něj přijít, Vždyť jsem ho chtěla vždycky umět perfektně bránit. Pomyslela jsem si a s touhle myšlenkou jsem překročila hranice smečky.

-> Alatey

Povzdychla jsem si. Nějakým záhadným způsobem jsem se oddělila od Yara a Leta se kterými jsem doposud strávila čas. Ale nějak více jsem se nad tím nepozastavovala. Rozhodla jsem se vrátit nahoru do hor. Tady dole v nížinách nebyla taková zima, která se tu zatím přiřítila za tu dobu, jako byla nejspíš nahoře u nás doma. Ale mě zima nevadila, ne tolik co možná jiným vlkům co měli řidší srst, než například jsem měla já.
Vydala jsem se cestou, kterou jsem si moc dobře pamatovala tam, kde sídlila naše smečka. Naštěstí jsem to neměla nějak daleko a tak jsem se mohla jít podívat domů, zda tam třeba někoho nenajdu. Možná rodiče se kterými jsem se neviděla pomalu celé své dětství, možná sourozence které téměř jsem neznala? Kdo ví, a asi mi to bylo úplně jedno. Ale asi by mi to být úplně jedno nebylo. Neměli bychom mít k sobě dobré vztahy? Yaro a Leto jako bratři vypadali že spolu vycházeli dostatečně. Semkla jsem pysky k sobě a se zamračeným pohledem a v klusu se blížila do smečky.

-> Hraniční pohoří (přes Luku)

<- Hraniční pohoří (Přes Květoucí louku)

Snad se mladá vlčice zatvářila trochu zklamaně, že se tak jejich sourozenci nejmenovali. Ona kdyby pojmenovala děti po jaru a létu, určitě by už je pojmenovala i nějak po podzimu a zimě! Ale to předbíháme její dalekou budoucnost. Prozatím vůbec hledala sama sebe.
Nakonec prošli loukou, na které už byla a brzy se objevila na novém místě, jen o pár kilometrů dál. ''No teda. Takové hezké místo a takový kousek od hory. A já se furt zdržovala jenom tam!'' Snad kolem ní vzlétli nějaké jiskřičky? Ne, to se určitě jenom zdálo, protože mladá soptila, byla naštvaná, že skoro nic neznala. Poslušně seděla doma a v jejím bezprostředním okolí, že svojí domovinu neznala. Napila se po vzoru vlků z vody a lahodně si olízla čumák, poté věnovala pohled Letovi, jako že ho poslouchá. ''Budu ráda, alespoň někdo mě něco naučí i z praxe a ne jen teorie!'' Zahoupala ocasem nadšeně. Puberťákům se nálada měnila tak rychle! ''Určitě mi to půjde!'' Byla sebevědomá, což bylo dobře, ale nebylo to sebevědomí až příliš vysoké? Jak bylo známo, takovým brzy přijde pád.

Co řešili předtím, to u toho ještě úplně Vittani nebyla a tak se snažila ani tak nezajímat o zbytek jejich konverzace. Ale jedna věc ji přece jen ouška zaujali dostatečně na to, aby se k nim koneckonců přidala. ''Magie? Něco jsem o ní už slyšela, ale nemám s tím zkušenosti.'' Zareagovala, nejspíše očekávala, že ji vlci nahned vysypou vše co o magii věděli.
Pak však vesele se představila s vlky. ''Jé. A nemáte další sourozence Podzima a Zimu?'' Zasmála se. Nad tou výslovností jmen se jeden prostě musel pousmát. A v případě vlčete- nechat se tím okouzleně očarovat, aby v tom hledala něco víc.
''Yaro, teď už si tě určitě zapamatuju! A co víc, jsme přece členi jedné smečky a je dobrý, abychom se znali!'' Když už teda jich kromě rodiny a Třezalky moc neznala, nevyjímaje ani Alfu Einara. Tu a tam o něm slyšela, ale naposledy ho viděla, stejně jako Yara, jako nemluvně sotva co poprvé oči otevřela. Kde byl však všem konec? To byly otázky na které odpověď neznala, a nebudeme lhát... Příliš lásky k nim v tuto chvíli necítila. Byla většinu času buďto sama a nebo mimo rodinu. A co komu provedla? Nic, jako hodná holka seděla většinu času dětství ve smečce, proč si ji nikdo nenašel? Neměli o ní zájem? Tolik otázek a tak málo odpovědí.
Nakonec si vlci její pozornost uloupily úplně, konečně se zase mohla rozhlédnout na nové místo! Jen tímhle si braři získali její sympatie, protože ji nedrželi na jednom místě a chtěli ji ukázat nové místa! Když v tom se Leto zeptal zda lovila již někdy. Zavrtěla hlavou. ''Pamatuju si, že nám, mě a sourozencům, něco málo vykládal otec o základech a ukázal základní pohyby, ale já osobně jsem to ještě nezkoušela.'' Odpověděla mu s úsměvem, bystré oko by zahlédlo i smutek skrytý za ním.
Po horách dolů překvapivě dobře se pohybovala, i když neměla vyvinutou motoriku dospělého vlka. Očividně se po zdejších horách pohybovala často a tak si jakési pohyby po nich již osvojila.

-> Kvílivec (přes Květoucí louku)

Spokojeně Vittani zavrtěla ocáskem, neboť vlci si všimli, že její velkolepost se objevila mezi nimi. Vskutku to tuhle slečnu velice potěšilo. Yaro ji dokonce poznal! Což zasáhlo do jejího ega neskutečně, hrdost v jejím postoji a očích jen plála, stejně jako oheň dokázal plápolat.
"Ano. Vittani jméno mé. Moc mě těší. Tebe si pamatuji. Ale žel ne jméno. Tvého společníka neznám vůbec. Jen si představte jak by její ego ještě postoupilo, kdyby znala minulost svého rodu, to bohužel prozatím nezná ani tohle, neboť svoje rodiče neviděla už pěknou řadu týdnů. Ani sourozence.
Každopádně se teď hodně věnovala své nové společnosti. I když se tvářila jak se tvářila a měla postoj jaký měla, tak pořád byla jen k něco větším vlčetem a tak hravě, spokojeně vrtěla ocasem ze strany na stranu. Tak ráda si zase s někým popovídala.. "Moc ráda se k vám přidám! Určitě to bude větší zábava, než dřepět pořád na území, tak moc bych chtěla poznat toho víc, ale žel jsem doposud pořádně nemohla a když už mě Třezalka vzala ven, tak jen na tu louku tam dole." Hned si samozřejmě postěžovala, copak je fér držet vlče na jednom místě, aby téměř nic nepoznala, neuměla!?

<- Alatey

Tahle vlčice postupem měsíců již dosáhla svého pubertálního věku. Jeden by řekl, že by s ní i hormony třískali, ale prozatím se zdála dost klidnou a doposud trávila volné chvíle hlavně na hranicích smečky.
Jenže nakonec se dostala za ně. Nebála se, byla to holka statečná a už věděla jak se v horách pohybovat, jeden by i řekl že je stihla projít křížem krážem.
Ladně procházela místy až ji pozornost upoutali pachy. Byly ji povědomé, jistě smečkové. A tak bez nějakých ostychů či snad velkých váhání si to už mířila ke dvojici bratrů, ne že by teda věděla, že to jsou bratři.
Když dorazila k nim, zjistila že bělostného vlka už viděla, sice jako malá, sotva uvědomělá sebe sama, ale znala jej. Jméno si však nevybalovala. Toho vlka, jenž nesl víc zlatavé srsti, toho viděla prvně v životě. ''Nazdárek!'' Houkla po chvíli zvesela. Její hlas byl jemný, avšak dostatečně statečný a sebevědomý, ostatně hrdost sálala z jejího postoj, avšak přesto velmi klidného a sebevědomí v jejich oranžových uhlících také nešlo přehlédnout.

Mladá slečna z Alatey se probudila z hlubokého spánku kdy se ji jistě zdáli ty nejrůznější sny všeho druhu. Možná se ji zdálo o společném času s rodinou, který ji tak chyběl, možná se ji zdálo o tom jak je důležitým článkem pro smečku, kterou neznala tak dobře jak by ve svém věku už nejspíše už znát měla.
Každopádně se probudila a rozespale rozhlédla okolo, byla tam kde naposledy usnula. Na území smečky, ale co se pachů týkalo, nenašla žádný z těch, které by chtěla a tak se zvědavě vydala za těmi co z území mířili pryč. Třeba by je ještě stihla! Říkala si. Vyhnula se rozcvičce a cválala co ji vlčecí síly stačili. Brzy tedy lapala po dechu, ale tahle mladá vlčice z Alatey se svých cílů tak snadno nevzdává!
A tak se stalo, že během pár minut už dosáhla hranic smečky a obyčejného pokračování pohoří. A brzy byla vlkům těsně za ocasem.

-> Hraniční pohoří

<- Hraniční pohoří

A tak se od Ellie vzdalovala a ťapala si to územím přímo k místu kde se nacházel úkryt. Už si byla mnohem jistější tím jak se na území pohybovat, stejně tak v horách. Ale stále to pořád byla mlaďoučká slečna, která postupně rostla bez pořádné tlapky.
Došla k úkrytu a přemýšlela zda má jít dovnitř, ale nakonec si jen kousek opodál kecla na zadek a hleděla někam do prázdna. Vypadala dost zamyšleně, ale zda taková mladá slečna měla vlastně nad čím co přemýšlet? Měla.. Kde byla matka? Otec? Či snad sourozenci? Těžko říct, ale neztrácela na úsměvu, minimálně hodlala věnovat pozornost smečce. Vítr ji foukal do tvářiček, ale na horský chlad už si každým dnem zvykala čím dál více.

<- Květoucí louka

Moc nechápala co ji vlastně Ellie tvrdila, ale rozhodla se to teda už ignorovat a místo toho se soustředila na bezpečný výstup tam nahoru, domů. Podívala se však na Ellie při její odpovědi. Byla volná, měla svůj kus domova a ten ji bohatě stačil, nepotřebovala smečku. ''A má to nějaké výhody? Být tulák.'' Přesto v tom co slyšela žádné výhody neslyšela. Vittani byla spokojená tam, kde byla... I když toho moc doopravdy okolo smečky neznala.
''Ellie. Ráda jsem tě poznala! A děkuji ti, že jsi mě odprovodila domů!'' Řekla na samotném vrcholku hory kdy smečka už byla za rohem. ''Doufám že příště mi povíš toho o kytičkách víc!'' Zazubila se a s rozloučením zmizela na území smečky..

-> Alateyská smečka