Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Spáleniště (Temný les)

Jen jsem tiše se svou skupinkou kráčela. Bylo zvláštní jak přes všechny aktivity co už máme za sebou se mě krystaly na tlapě stále nepouštěli, stejně tak ani ty Sachiiny nepouštěli jejího obličeje. Ještě neměl žádné Wiss a Ořech. Zamlkle jsem si je prohlížela a přemýšlela jsem nad tím, proč se nám tohle vlastně děje. Sešli jsme se tu jako prazvláštní skupinka, která o sobě věděla tak málo. Měli jsme zachránit ducha syna od ducha matky, která si zavolala o pomoc. Díky ní jsme byly uvěznění mezi životem a smrtí.. A proč vlastně? Abychom se tu sami stali mrtvými? Měla jsem nějaké cíle v životě, chtěla jsem se dostat ve smečce co nejvýše... Ale zatím mi život vzal sestru, vzal mi matku, nyní mi uštědřil takové rány, které mé tělo budou hyzdit už navždy. Měla to být lehce osudu za to, že jsem byla ke všemu příliš hr?
Kráčeli jsme lesem a došli k jakémusi útvaru. K jeskyni kde nás vedl Wiss, že tam by měla být další stopa k nalezení Tyloa? Vešli jsme dovnitř a tam se klikatili tři různé cesty. Světelkující kameny, které vypadali jako nejklidnější cesta, druhá se stopami a smradem kdo ví jak dlouho starých mrtvol, které se asi už velmi dlouho rozkládali. A třetí.. celkem klidná a nějaký zvláštní hlas, který však nemusel patřit vlčeti. ''Ten hlas může patřit jeho únosci..'' Podotkla jsem, Sachi se zdála nejbezpečnější cesta za první. Což.. asi mohlo být. Ale Wissfeoh vybral zase druhou cestu a než abychom probrali nějaké možnosti, už tou cestou kráčel. Zamručela jsem nespokojeně a s vlky tedy pokračovala dál. ''Smrdí to tu.'' Byla jsem nespokojená se vším vždycky, nebo za to můžou ty krystaly uvězněné k mé tlapě?

Konal se útek a závod snad o holý život. Ohnivá stěna se mi povedla a pak jsem se za ostatními drápala ven, kdy jsme se konečně dostali z útrob stromu ven. Ale stejně nás stíny brzy znovu pronásledovali ven. Bylo to těžké, skutečně. Zdálo se to jako vskutku nekonečný sen, který neměl konce. Už-už jsem se z posledních sil chystala znovu k obraně, když v tu světlo tak zcela jasné, že jsem až musela zavřít oči, aby mi je vypálilo. O zbytek jsem díky zavřeným očím přišla. Pak světlo zase upadlo, Indri s drahokamem, který stíny zahnal, lehce jsem zavrčela. A pak podobně jak ostatní sebou plácla k zemi. Z boje, od lesa až doposud, jsem byla už prostě vyčerpaná. Ale.. pak výprava pokračovala dál.. Už jsem se chtěla vrátit do smečky. Měla jsem se učit lovu od lovců, bojovat o své povýšení... A jsem na přelomu života a smrti. S těžkostí jsem se zvedla zase na tlapy. A čtveřici následovala, vlastně pětici. Vztek se mě stále držel, ale momentálně byl zase potlačen vyčerpáním.. Chtělo by to si odpočinout...

-> Asshiřin labyrint přes Temný les

Mé tělo vzplanulo ohněm, ale bezúčelně. Velký stín byl zase o to víc opatrný a rozhodl se mi další útoky neopětovat. Asi tušil že hrát si s ohněm asi prostě by v tuhle chvíli neskončilo dobře. I Ořech vzplanul(?) a tím jsme se vyhnuli dalším útokům. Ani jsem pomalu už nedokázala sledovat na co všechno bylo potřeba reagovat. Jen jedna věc nakonec byla jasná. Trojice, která tu se mnou byla se rozhodla pro útěk. A... já už byla celkem unavená a velké triky už mi jaksi docházeli triky v kožichu. Asi bylo opravdu jednodušší utéct, ačkoliv mi to přišlo zbabělé a to mě štvalo! Rozběhla jsem se jako jedna velká pochodeň za ostatními, snažila se předběhnout všechny stíny a nebezpečí a z ohně na svém těle udělat další ohnivou zeď, která měla stíny zase zdržet jak jsme se tak my snažili průrvou dostat pryč, a my se mohli dostat ze stromu ven bez svých pronásledovatelů. Fungovalo to však? Dokáže je ještě jednou jedinkrát má ohnivá zeď zdržet, abychom se dostali pryč? Už jsem celé tohle otravné dobrodružství chtěla mít za sebou..

Můj ohnivý bič velký hlavní stín minul, což bylo dost znepokojující. Svými zubisky se dostal k mému krku, pocítila jsem ledový ostrý dotek, ale nebyl hluboký. Vysmekla jsem se z toho sevření, ale zdálo se že na tohle byl Stín připraven, protože se po mě ohnal tlapou se svým drápy, které zapříčinili to, že pokud jsem se chtěla vyhnout, vyžadovalo to plnou soustředěnost.. Byl to v tu chvíli dost nečekaný útok z jeho strany, rozhodil mě! (hod 3). Ohnivá stěna tudíž padla a dovnitř vznikli ostatní přízraky. Do hlavního stínu, který bojoval se mnou udeřila loutka která se tu z ničeho nic zjevila, a trochu ho odhodila. Lehce jsem se otřepala. Ořech mezitím zneškodnil další ze stínů svým ohněm. Po tom všem se zdálo, že oheň byl skutečně jejich hlavním nepřítelem. Znovu jsem se pořádně postavila a připravila se k dalšímu útoku, když Ořech sdělil Wissovi ať jde se Sachi a že my, tedy Ořech a já, to tu zvládneme. ''Bude tu horko,'' Procenila jsem skrz zuby. Sachi se obávala však o vlčí duše, ''Nejdřív živí Sachi, potom mrtví!'' Štěkla jsem k ní podrážděně, ''BĚŽ!''
Dva přízráci je následovali, ale museli si poradit v tuhle chvíli, my měli problémy tady. Znovu jsem se snažila soustředit, moje výdrž však se blížila ke svým limitům... Vystartovala jsem směrem k hlavnímu stínu, abych po něm zaútočila, vyskočila po něm a sejmula ho znovu k zemi (hod 4) a u toho nechala vzplanout celé své tělo, kdy každý kousek mého já se stálo jedním žhnoucím ohněm. (hod 5) Doufala jsem že když se budu z posledních sil soustředit na zničení hlavního, ti menší se zaleknout a utečou, nebo prostě zmizí a my se budeme moct odtud dostat v bezpečí.

hod 3
Moje stěna měla nejspíš skutečně účinek. Příliš jsem se teď nevěnovala tomu co se děje za mnou, jestli to Wissovy a jeho pomoc byla úspěšná. Vzteky jsem se ježila, jakmile nepřátelé se dostali přes liánovou zeď. První ze stínů okamžitě chtěl projít i mou ohnivou stěnou, ale nepříjemně dopadl. Štěrbinu okamžitě zasmrádl pach spálených chlupů a obluda se srolovala jako spálený papír. Řval, až to uši drásalo. Jakoby to ten stín opravdu bolelo.
Další bytosti však byly o dost opatrnější, díky tomu že viděli co se s ním stalo z jejich společníkem. Ten největší z nich, cenil zuby v neurčitých tvářích a já jsem mu vrčení hlasitě opětovala, ježila jsem se jako jehelníček a byla prostě připravená. Dupnul do země a země se začala rozdělovat až směrem ke mě. Prošel mým ohněm a i když mu srst trochu chytla, tak bez okolků po mě vystartoval. Zasoustředila jsem se na ohnivou stěnu ze které vystřelilo ohnivé lano, jako bičem a ohnalo se po jeho zadních, ve snaze ho zastavit a já sama se pokusila od velkého stínu uskočit trochu dozadu. (hod 2)

Pořád jsme defakto stáli na místě a mě to tak neskutečně vytáčelo, nikdo se nebyl schopný pořádně rozhodnout. A když jsem někde chtěla jít, navíc bez pořádné odezvy na moje vzteklé flirtování, tak se k tomu pořád nikdo neměl! Vrčení už se ozývalo za 'branami' a měli jsme jen pouhých pár vteřin, než začne masakr. Lehce jsem dupla tlapou a pozvedla obočí nad Wissovými slovy o mojí žhavosti a o tom, že bych svým ohněm mohla nepřátele aspoň na chvíli z držet, než pomůže těm dvěma dostat se do štěrbiny, cestou nahoru. ''Haha.'' Uchechtla jsem se, možná malinko temně, ale zároveň natěšeně. Nahromaděný stres, hněv, smutek, úzkost, flustrace.. všechno to chtělo jít ven. ''Si piš.'' Do hlasu se mi vedralo vrčení, hned před vchodem se začala formovat ohnivá zeď, která měla být okamžitou překážkou za liánami, které je doposud schovávali. Oheň byl vysoké teploty a nedbala jsem příliš na to, abych nepodpálila celý strom. Teda jo, snažila jsem se to nepodpálit tady úplně, ale nechtěla jsem riskovat ani to, že přes můj oheň tak snadno projdou. Wissovi, Sachi a Ořechovi jsem získavala dostatek času a za ohnivou zdí jsem byla já, přikrčená k boji. Snažila jsem se tím vším nastívající únavu uschovat, pocit vzteku a touha po boji a po pomstě, bylo to stále ještě silnější.

Podívám se na Wisse, který se jako jediný ujal slov. Ořech ne, Sachi ta nevypadala že je schopná něco dál rozhodnout, copak se zdálo asi ji, když byla v tom snu? "To něco by bylo hodný, kdyby nám to cestu ulehčilo." Protočím očima a vzdychnu.
Nakonec zavrtím hlavou a narovnám se. "Měli bychom se vrátit do lesa. To monstrum nás vyhnalo odtamtud a tam dost možná narazíme znovu na Indri." Prohlédnu ostatní, "I když to znamená postavit se znovu tomu monstru." Dodám při pohledu, který zamířil k zabarikadovanému vchodu Wissovými šlahouny. Pak na Sachi, která ze sebe vykoktala pouze "jít dál". Pak Ořech, který zatím pořád mlčel. "Jsem pro jít tedy.." Rozhodla jsem? Kdo ví...
na Wisskovu poznámku jsem protočila očima a zafuněla, "Možná to máš za pár drahý Wissi, ale já bych ještě chvíli ráda požila." Zazubím se a nakloním lehce hlavu, "Navíc si mi po tomhle dobrodružství slíbil rande, do tý doby nezhebneš." Provokativně mu, ač lehce, šlehnu před čumákem ocasem. Jakmile jsem kolem něj udělala lehký kolečko, který mu mělo naznačit že tyhle slova prostě patří jemu. Pak jsem se vypadala pomalu ke vchodu ze stromu ven..(?)

Tahat jejich těla bylo opravdu únavné, navíc naše zranění z předtím prostě taky příliš nepomáhali. Vzdychla jsem. Možná bylo opravdu jednodušší nechat je monstru.. Ale pravděpodobně jsme došli ke stromu, který nás tu uschoval. Sachi otevřela konečně oči a brečela.. Opravdu plakala. Wiss se zdá se také probudil a skoro chňapl vOřecha. Tohle mě tak neskutečně štvalo a kdyby pravděpodobně neučinkoval vliv stromu chtěla bych to tu spálit na úhel všechno.
Teď jsem se tedy znovu příliš do konverzace nezapojovala, sledovala jsem plakající Sachi, Slabá mysl.. A pak k Wissovi, který předvyprávěl svůj sen. Nejspíš vidinu. ''Skvělé, takže teď musíme najít jeskyni ve které můžeme tak akorát zase zabloudit.'' Zafuním. Až mi snad tím hlubokým výdechem vyšla pára- pravděpodobně vlivem mojí magie.
Od korun stromu se k nám snesli drahokamy, které začali jednoho po druhém obružovat a co více? Ode mě odskočili jak kdybych byla něco čeho se musí bát, A kdo ví? Třeba ano. Zastavili se pak však až u Sachi, které ozdobili obličej a nyní jsme už byly ozdobené obě.. Tohle mě tak štvalo... Rozhlédla jsem se, ''Měli bychom jít dál. Viděli jsme že to monstrum jde třebaže i spálit, musíme najít ten labyrint jestli chceme najít Tyloa a všichni jít domů.'' Zamručela jsem. Jejich laxní přístup mě tak štval! ''Já odmítám umřít ve světě mrtvých.'' Zavrčím spíš pro sebe.

Snažila jsem se probudit Sachi, ale ne a ne se to podařit. Podívala jsem se na Ořecha, který mi odpovídal na moje slova, ¨'Risk.. Všechno v životě je risk.'' Konstatovala jsem a nahnula jsem se k Sachi a jejímu přívěsku a přesto mě něco jen pár centimetrů zastavilo, Možná má pravdu.. Možná bych tím způsobila že se už neprobudí.. Přivřela jsem oči a lehce zavrčela. Oddálila jsem se od přívěsku Sachi a podívala jsem se na Ořecha, ''Nerada to přiznávám, ale máš pravdu..'' Vzdychla jsem a pak se nebezpečné vrčení znovu začalo blížit. Už sakra zmizni! Zavrčela jsem směrem kterým ten zvuk přicházel. Z druhé strany přicházel zas vítaný přívětivý pocit, který mě k sobě lákal a Ořecha zdá se také. ''Tak jdeme na to..'' Samozřejmě že myšlenka nechat je tu mi probleskla hlavou také, ale... Získali by nám čas.. Zavrtěla jsem hlavou, chytla jsem za zátylek Sachi a vší silou, kterou jsem v sobě našla jsem její tvrdě spící tělo se pokoušela táhnout směrem ke stromu, který svým tepáním, které znělo podobně jako tlukot matčina srdce, nás k sobě volal, Jen doufám že nás tam nečeká další past.

//24. a 25. se mi nehodí určitě, ale jinak se přizpůsobím ostatním.

Oči se mi pomalu klížili a sama jsem úplně přesně netušila cože mě nutilo zůstat vzhůru, cítila jsem pořád ten vztek někde hluboko sebe, ale přesto byl v bližší oblasti stromu dost utlumený, stále ne však zapomenutý. Co mě však, byť jen na vteřinu rozpálilo do běla, byla bolest kterou jsem pocítila na uchu, když mě štípnul kašlající, dusící se vlk Tymián. ''Au,'' Konstatovala jsem se zamračenýma očima, ale přesto jsem se po chvíli jen letmo, nepatrně usmála. Pomohlo mi to se probudit úplně. Rozhlédla jsem se, a pochytila jsem Ořešákův pohled, a jeho slova ke mě, když se mi snažil naznačit, že bychom je měli vzbudit.. no, naznačit... řekl to napřímo. Narovnala jsem se, ''Myslíš, že kdybychom ty přívěsky od Indri sundali, že by se vše vrátilo do normálu?'' Nadhodila jsem mezitím co jsem se přesouvala k Sachi, protože Ořech přistoupil k Wissovi. ''Ten pocit, že tu snad každý zažijeme svojí noční můru, místo hledání malého Tyloa..'' Zavrtěla jsem hlavou a podívala jsem se na Tymiána, ale pochybovala jsem že dostanu odpověď, i kdyby sebevíc odpovědět chtěl. I jeho bratr Heřmánek snad usnul, ale jeho probuzení zůstalo na jeho bratrovi. Sklonila jsem se k Sachi a lehce ji hlavou drcla do krku, ''Sachi, musíš se probudit, nemůžeme tu zůstat.'' Pak jsem do ní šťouchla ještě jednou silněji a zakončila to ještě štípnutím zubů na jejím uchu. Když to probralo pořádně mě, možná ji to dostane taky z jejího spánku?

Utíkala jsem co mi síly stačili a pomalu mi docházel dech. Nechybělo už málo k tomu, abych sebou někde sekla a zkutálela se, ale rozhodně jsem se nechtěla stát svačinkou monstra... které defakto teď lovilo Sachi.. Moje monstrum bylo v lese... Každý tu projdeme svou noční můrou?
Doběhli jsme nakonec ke stromu, jeho blízkost i v mém vzteku nacházelo klidně místo.. Cítila jsem se... trochu lépe. Ne však dostatečně. Bylo tu i celkem teplo, které všude jinde cítit nebylo. Teplo.. matčino teplo, jakoby nikdy nezmizelo.. Nikdy nezemřela, nikdy se její tvář nestala obludou v lese, nikdy mi nic nevyčítala... Bylo to tak, jako bych si připomněla ranné léta vlčete, které jsem si jen sotva mohla pamatovat.
Teplo a ten pocit příjemného a laskavého doteku mě začal pomalu ukolébat ke spánku. Chvíli jsem se tomu poddávala, ale zaslechla jsem na půl ucha slova ostatních. Past, pokračování, není cesty zpět... Zamračila jsem se a rozhlédla se unaveným pohledem okolo sebe. Přece.. nemůžu tady usnout! ''Vstávej..te..'' Reagovala jsem a přesto se moje tělo pomalu ukládalo k zemi. Příjemný pocit, či ne.. musela jsem být přece silnější! Nebo alespoň se o to pokusit..
(hod 3 + bonus 2)

Nemohlo se ze mě stát stejné monstrum jako bylo to, které tento vztek původně vlastnilo. Ale, Co když to monstrum už dávno žije uvnitř mě? Sledovala jsem skupinu vlků a kromě oznámení ohledně Shine jsem ze sebe nedostala ani slov. Bojovala jsem sama ze sebou. Že jsem nechtěla ublížit svým společníkům a přesto mě jen pohled na ně tak neskutečně vytáčel. Už mě z toho bolela hlava a vztek mnou jen a jen prorůstal!
Temná bytost se jala už být blíže a byla jsem jediná, která udělala několik kroků kupředu, ale jakmile jsem zahlédla že ostatní se nehýbou, vrátila jsem se. Ale to už se Sachi konečně rozhýbala, včetně ostatních. Bytost se rozdělila na vícero cárů a všechny byly nějak napojené na Sachi.. Byla to velmi podobná situace. Zavrčela jsem, jak kolem mě vlci proběhli, směrem k monstru. Ale přesto jsem se donutila otočit a utíkat za ostatními. Tohle byla hrozně otravná situace! Udělej něco Vittani, sakra! Byla jsem vzteklá na celý svět, ale co víc? Měla jsem vztek sama na sebe. Copak nesvedu nic lepšího, než stále utíkat! Během útěku jsem občas něco zavrčela, okolním to mohlo připadat, že si především něco jenom vztekle mrmlám.
Mířili jsme k tomu stromu, jenž se už zdálky tvářil jako ten, který nese váhu celého světa mrtvých, který ostatní předtím celkem povzbuzoval, no mě připadal jako něco co bych taky nejradši spálila a dostala nás z tohohle místa pryč. Indri jsme stejně ztratili, jak teď máme asi hledat jejího syna!?

Na oplátku jsem vycenila zuby, když mě po mé reakci Wiss napomenul. Ovšem ustoupená jsem zůstala a Heřmánek, jak se představil, začal ten krystal popisovat. Včetně toho že popsala své rodiče. Shine jsem si pamatovala, "Shine z Alatey odešla." Sykla jsem, aby aspoň ty duše byly o svých tedy živých rodičích informované. Shine už z Alatey nebyla. Nebo alespoň nepatřila do smečky.
Pak teda přišel výklad o krystalu, který se mě držel. Byl v něm vztek, ale ne můj, patřil někomu jinému a nyní proudil přes mě. A vlci se ke mě snažili promlouvat, abych se pokoušela zůstat klidná. Že vztek nebyl můj, že jsem silnější, než vztek. "Kdybyste tak věděli." Zamumlala jsem vztekle a mračila se. Jistě že všechen vztek, po vysvětlení duší, nebyl jen můj, ale můj byl také dostatečně silný, jen dost potlačovaný. A teď mám potlačovat dvojnásobek? Co jsem, bůh? Ze stromu jsem neměla ještě nějaký kdo ví jaký pocit, protože opravdu probíhal vnitřní boj. Z lesa něco zařvalo Sachino jméno a rychle se to k nám blížilo. Zježila jsem se a zavrčela, podívala jsem se na nohu, než jsem vrátila pohled na duše, "Třeba chce zpět svůj vztek." Zauvažovala jsem, no každopádně jestli jsme se dali na útěk, pokud jsme se na něj dali všichni. Ale jinak jsem byla připravená a dost vzteklá na to, abych dokončila nedokončené a spálila to na úhel. Ale šlo se toho zbavit?

<- Temný les

A opravdu jsme tu zrůdu nechali být. Nepronásledovala nás. Opět jsem až přes příliš mrtvolně mlčela a představovala si ten zamlčený pohled mladé mrtvé duše. Tak šíleně mě štval! Přesto jsem neřekla ani slovo a prostě kráčela za mrtvou dvojicí a živou trojicí. Došli jsme na místo kde já osobně ještě nikdy nebyla, nemohla jsem si tedy určit kde přesně bez mrtvolné clony jsme se nacházeli. A před námi se tyčil obrovský strom, který mohl snad i nebesa nad našimi hlavami držet. Zelená záře okolo něj, tepalo jako rudé srdce monstra, které se chytlo mojí tlapy.
Zastavili jsme. Uvažovali. Maminka, tatínek. He? Proč mrtví mají své rodiče? To je nespravedlivé. Z mojí matky se stalo monstrum a oni si tu s nimi žijí jakoby se nic nestalo!? Ta zelená barva, barva života. Tak neskutečně mě vytáčela. Život byl nespravedlivým místem, který ti bral vše na čem ti záleží. Nejdřív zmizela Iliana, opustila svůj domov, svojí rodinu. Matku.. Odporně zavraždili. Wissfeoh vydal další otázky a dostal se příliš blízko, poukázal na krystaly které byly okolo mojí tlapy. Byl tak blízko, že nemohl přeslechnout varovné zavrčení blízko jeho uší. Chybějící ucho, zelený plášť. Byl tam. Einar ho tam viděl. Znovu jsem si přehrála popis toho jediného vlka, který mi tak uvízl v paměti. Po situaci s matkou, poté co se na mě ten vlk podíval tak arogantně. Ještě se Wissfeoh tak nebezpečně přiblížil! Vztek ve mě znovu hrozně doutnal. Po zavrčení jsem stáhla tlapu s krystalem blíž k sobě a udělala ještě krok zpět a stáhla jsem uši dozadu. I jen v očích mi snad šlehali plameny. Něco se mnou nebylo v pořádku, ale co? Jedno mohlo být však živým jisté. Znovu se ke mě přiblížit nemuselo dopadnout dobře.

Nebyla jsem jedinou, která se rozhodla na monstrum zaútočit, přidali se ke mě všichni. A nejspíš to skutečně nějaký účinek mělo. Bytost začala pištět a pevný tvar se začal zase různě začal vlnit a jakmile ji oheň zasáhl, z tlamy a postupně z celého těla začala stoupat pára. Ale to už jsem pocítila silný náraz, který mě rozhodně nenechal na místě, ale posunul mě o kus dál ve snaze zůstat stát. Pod mými tlapkami se objevili snad koleje jak jsem zarytá v zemi snad o metr, možná i dva skončila vzadu. Na těle jsem pocítila bolest a hnedle u tlamy jsem pocítila železitou chuť vlastní krve. Ale neměla jsem čas se prohlížet! Snažila jsem se dostat zpátky k monstru. Dost možná za to mohl i ten adrenalin, že jsem tu bolest tak nevnímala, ale bezesporu jsem na jedné půlce těla byla pořezaná a má srst se postupně začínala zalepovat krví, která z ran postupně vycházela ven.
Jenže než jsem se k monstru a trojici dostala, monstrum znovu zavřeštělo a začínalo se chňapat po něčem rudém, po zvláštních krystalech, které se však ale rozhodně asi nechystali k němu vrátit, místo toho se začali plazit ke mě a než jsem stihla nějak jakkoliv zareagovat.. Už byly u mé tlapy a rozhodně nevypadali, že by se chtěli spojit dohromady. ale přesto snaha se toho zbavit byla zbytečná.
Za námi se ozvali hlasy, ale Indri to taky nebyla. Dvojice duší, která nám říkala že se máme vydat za nimi. Podívala jsem se po ostatních a na monstrum, které se sice postupně zmenšovalo, ale pořád se jevilo dost nebezpečně. Pocítila jsem zvláštní pohled mladého vlčka na sobě. Moc se mi nelíbilo, proč tak zaváhal při pohledu na mě. Nebude mě čekat žádné další překvapení? Asi bych nezvládla další obraz vyčítající rodiny... Podívala jsem se po ostatních, ''Měli bychom jít za nimi..'' I tak jsem tedy nakonec prohlásila. Nevěděli jsme čeho je bytost ještě schopná, a utéct jinde? Sakra Indri, kde jsi!?

-> Spáleniště