Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 1/3
× Zamiř do bezpečí
Tak a zase jsme byly jen sami dvě. Díky bohu! Podívala jsem se na Aerrav a křečovitě, tak nějak v náznaku úsměvu se zajícem v zubech jsem se na ní usmála. Dost pravděpodobně to neviděla, protože to ani nebylo možné přes toho zajíce, ale! To se cení stejně, ne?
Zdlouhavě jsme tak nějak se vydali po horách hledat nějaký úkryt a pak hle! Volný otvor ve stěně. Mávla jsem oháňkou a neznačila jsem, že tohle bude moct být fajn. Vlezla jsem dovnitř a zajíce odložila. ''Tu to bude fajn.'' Pokývla jsem hlavou spokojeně a podívala se na Aerrav. ''Usuším nás jo? Nelekej se.'' Jeden by se totiž mohl vylekat kdyby na něj někdo použil magii. A tak se našim provizorním úkrytem rozlilo takové teplo a voda v našich kožíškách se začala vypařovat v podobě páry a pak se naše těla i příjemně ohřála a tak šlo pocítit skvělé teplo. Pak jsem přestala a posadila jsem se. ''Takhle se bude jíst lépe, dobrou chuť.'' Pokynula jsem a urvala jsem si stehno zajíce a začala jsem jíst.
Z venku jsem po chvíli zaslechla však zvláštní zvuky. Vystrčila jsem hlavu ven a hrdelně jsem zavrčela. Liška, kterou musel přitáhnout pocit tepla a vůně masa a krve. ''Přesně jak jsem říkala.'' Sykla jsem a mávla jsem ocasem. Liška nevypadala že se hodlá vzdát. Chce naše teplo, naše jídlo.

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)
Aerrav, Etoile, Alhajoth, Sivatag

Proměřila jsem si pohledem vlka s vlčicí. Zdálo se že se jednalo o sourozence, kteří byly na ostrovech jen velmi krátkou chvíli. No, tahle část hor byla neutrální, nemohla jsem je odsud vyhodit. ''Mé jméno je Vittani.'' Kývnu hlavou, když se začnou všichni navzájem představovat. Můj pohled se stočí na moment k severní části hor. ''Dobrá, ale do severních částí hor směrem k Tundrám a tak se moc nepřibližujte. Pro vaše vlastní dobro.'' Aktuálně by asi smečka každého cizince příliš blízko u hranic vynesla v zubech. Takhle jsme ale byly dost daleko a tak snad.. nebyl důvod k obavám.
''Hory v těchto časech jsou skutečně asi nejvíc bezpečné místa, to souhlasím. Přesto vlci nebudou jediní, kteří se do nich budou stahovat. Vyjma vysoké, zajiců a tak, se do nich budou stahovat i ostatní predátoři. Myslím, že je moudré se určitě držet ve větších skupinách a bránit si své kořisti.'' Prohlédla jsem si celou skupinku a můj pohled skončil na Etoile. ''Díky za nabídku. Máme.'' Poukázala jsem na zajíce, kterého jsem si hlídala jako oko v hlavě. ''Měli by jste si najít suchou jeskyni.'' V tom dorazil další vlk. ''Také zdravím.'' I jeho jsem si přeměřila pohledem, ''Jak jsem říkala svým společníkům. Hory jsou teď bezpečné, ale zároveň bezpečné brzy nebudou. Stáhnou se sem všichni, ne jen vlci.'' Osvětím tedy i situaci jemu.
Pak se podívám na Aerrav, ''Je čas jít, najít si své suché místo.'' Aneb, s takovou velkou skupinkou opravdu nebudu, jdeš se mnou? ''Těšilo mě a dávejte pozor na sebe v těchto časech. Vzala jsem zajíce do tlamy. Chvíli čekala a pak se vydala pryč od skupinky.

× Ulov si na horší časy 3/3
× Zlepší své dovednosti
<- Začarovaný les

Následovali jsme stopu až k horám. Mě hodně dobře známým horám. Když tu najednou světlo! Jelikož jsem nečekala, že by mi v těsné blízkosti prolétl paprsek světla, lehce jsem klopýtla během úskoku. Vytřeštila jsem oči směrem k Aerrav, ale zajíc, který byl před námi se rychle otočil naším směrem. Trošku jsem zazmatkovala, protože takovou zmatečnou organizaci jsem ještě nezažila při svém učednictví.
Chňapla jsem po něm, ale těsně mi proklouzl, však nezaváhala jsem a ze země vyrašili šlahouny, které zajíce zachytili, A tak jsem k němu dokázala dojít a jeho život ukončit. K Aerrav jsem věnovala další pohled s úsměvem, ale než abych ji tuhle loveckou chybu vyčetla, sama jsem se ještě měla co učit, takže! Nakonec šlahouny povolili a já jsem mrtvé nehýbne tělo vzala.
Úplně se mi nelíbilo, že naše cesta pokračovala do hor kde se nacházela má smečka, ale s trochou štěstí to zase pak otočíme. Ale co by! Narazili jsme na Wua. Na její otázku jsem přikývla. Když jsme k obchodníkovi došli, zajíce jsem odložila před sebe a přichytila jej tlapou, aby bylo jasno že tento úlovek je náš, protože tu bylo vlků jako smetí,
Podívala jsem se na Wua a chvíli jsem tak uvažovala co bych si měla vybrat a nakonec jsem se teda domluvila ohledně magií a otočila se na Aerrav, ''Já ho sice potkala nedávno, ale je fajn na něj vlastně narazit tu a tam.'' Řeknu a pak pohlédnu na dvojici vlků nedaleko nás, (ETOILE a ALHAJOTH). ''Hele, co chvilková socializace?'' Pozvedla jsem obočí, A opět vzala zajíce a k dvojici došla, ''Zdravím vás.'' Lehce jsem kývla hlavou, když jsem opět zajíce před sebe položila, ''Tak by mě zajímalo..'' Bylo to blbé? Inu.. Na druhou stranu, mě byla v životě jen jednou jedinkrát blbá věc a to že jsem ze sebe udělala debila před Mátou a Hankou. ''Chcete se před potopou usídlit zde?'' To by Einar moc rád asi nebyl, když se mu tu nastěhují vlci z širého okolí...

Nákup
1) Mám 90 // 2 // 4 >> převádím jednu minci - 40kšm = 130kšm
2) Nákup
- 3 a 4 level do vody (60 + 70)
3) Celkem - 130kšm
4) Zůstatek - 0 kšm // 2 rubíny // 3 mince

Schváleno

× Ulov si na horší časy 2/3
<- Zubří pláň (Přes Mlžné)

Nakonec jsme se postupně dostali do lesa. Kde jsem se jala pronásledovat stopy v bahně. Měli jsme snad jen krátký čas k tomu, aby jsme svou kořist našli, protože brzy i tyto místa zcela jistě zaplaví voda. Měla jsem po celou dobu zabodnutou hlavu spíš u země a soustředila jsem se na stopy. Pak konečně! Zaječí stopy. Zkoumala jsem je, byly dosti zmatečné a tak jsem se snažila najít směr kudy se jali stopy pokračovat, Z toho všeho soustředění mě vyrušila až otázka Aerrav. Instuiktivně jsem si svou tlapu přiložila ke stopě, po které jsem šla, aby mi nevypadlo na kterou jsem se zrovna dívala, než jsem pohled k bílé vlčici zvedla, přikývla jsem, ''Mhm. Narodila jsem tu. Narodili jsme se před...'' Uh, kolikátá zima to bude? ''Hm..'' Zamyšleně jsem se zamračila, ''Asi třetí zima to teď bude? Narodili jsme se v zimě, to vím, nebo aspoň na jejím přelomu, ale pak většinu našeho života nás postihl takový zvláštní spánek a ani jsem nevěděla kdy jsem se pořádně stihla vytáhnout.'' Dodala jsem. Byla jsem mladá, ale tři roky mi ještě nebyly.
Pak jsem sklonila opět hlavu a stopy dále sledovala, vedli z lesa ven.

-> Hraniční pohoří (Přes Kvetoucí)

× Ulov si na horší časy 1/3
<- Tichá Zátoka

Během plavání jsem byla ticho a snažila jsem se na to soustředit, abych se v rámci možností dostala v bezpečí na druhou stranu. Dostali jsme se nakonec na druhou stranu. Louka byla taky celá rozbahněná a.. brzy nejspíš i tady dosáhne voda. Prohlédla jsem si to tu. Tu bylo jistě spousta toho za normálních okolností, ale v tuto se odsud zvěř začala stahovat pryč. Taky se stěhovali do vyvýšených míst a my jsme pořád chodili v nížinách a mapovali situace. Od myšlenek mě vyrušila Aerrav svými slovy, ''Jo. A vypadá to, že bude ještě hůř.'' Odkud se teda potom vzala věta, že horší už to být nemůže!?
Přikývla jsem, ''Souhlasím. Ale tady nic asi nenajdeme, ne tak lehce, zkusíme se podívat do lesa a od něj to vezmeme k horám. Většina zvěře se tam jistě bude stahovat.'' Dodala jsem. Byla jsem učněm lovce, byla jsem u mistra.. Pořád a pořád jsem lovila, musím to zvládnout, ne? Ukázat se. Naznačila jsem Aerrav aby mě následovala. Sic jsem v téhle části byla poprvé, ale ten les se nedal v zátoce přehlédnout, prostě ji teď.. obejdeme, jak jsme to mohli udělat prvně. To už jsem ale očima nezapomněla těkat a sledovat okolí.

-> Začarovaný les (Přes Mlžné)

Einar, Máta, Šalvěj, Keiji, Althyra
Zatímco jsem stála u Einara, jsem si pak všimla Šalvěje, která se věnovala dvěma vlkům opodál. Znala je smečka? Nejspíš ne.. Ale asi by ji to nedalo, jakožto léčitelce se prostě o ně nepostarat, zdál se jeden zraněn... Ale jinak jsem jim větší pozornost dál nevěnovala, myšleno těm neznámým. Pokud si mě Šalvěj všimla, věnovala jsem ji kývnutí hlavou na pozdrav.
Když mě pak ještě Máta pozdravila, letmo jsem se na k ní usmála. Za to co se stalo jsem nemohla pořád soptit nad nevinnými.. ''Ahoj, Máto.'' I jsem ji věnovala pozdravení zpět.
Také stihli dorazit ještě Keiji s neznámou, která se později ukázala jako Althyra. Snad se zájmem přidat se do smečky? Střelila jsem po ní pohledem až mi v očích zaplápolal oheň, který dřímal v mém nitru. Chtěla se dostat moc blízko? Kam? Přimhouřila jsem oči, ale rozsudek čekal na Einara.
Einar Ten se prvně otočil ke mě, nezapomněl mi rovnou sdělit i úkol. Další úkol, Naklonila jsem snad jen na vteřinku hlavu na stranu, Pomůže mi to alespoň plusovými body k dobru i v úkolu pro povýšení, Einare? ''Samozřejmě. Zmapuju to.'' Přikývla jsem a udělala jsem jen pouhých pár kroků, byla jsem zvědavá co se týkalo rozsudku bílé vlčice..
Přijal ji? V této době? Po vraždě mé matky!? ''Tak tedy vítej,'' To si děláš legraci? Ale.. její případnou zradou pojistil však životem Keijiho, Chudák, to si moc nepolepšil. Zavrtěla jsem hlavou. Ostatně, věřila jsem, že Einar to má dostatečně pod křídlem a tak jsem se vrátila za Aerrav, kterou jsem nechala opodál.

× Pokus se plavat (1b)
Aerrav
Když jsem se dostala k ní zpět, malinko mě pobavila její reakce co se týkalo Einara, po dlouhé době něco co mě rozesmálo i trochu hlasitěji. Nakonec jsem pak zavrtěla hlavou, otevřela jsem tlamu s tím, že z ní vyjdou nějaké slova a pak jsem se podívala ještě jednou směrem k Einarovi a... spoustě členům smečky, a nakonec zpět na Aerrav, ''Jsme z jedné smečky. Je v hierarchii trochu.. výš, než já. Takže jsem mu chtěla dát vědět co jsem zatím zjistila.'' Nechtěla jsem úplně asi prozrazovat nahned celou Alatey a že on je Alfa. Téměř nekryt. Mimo území.
Nakonec jsme začali plavat, abychom se dostali na druhou stranu. Brzy to nepůjde proplavat.. Už tak to bylo těžké, sotva jsem se dostala bez většího zádrhelu na druhou stranu.

-> Zubří pláň

Aerrav
Drahoušku? Otočím hlavu nechápavě k bílé vlčici.. Tedy, normálně by byla bílá. Teď byla spíš hnědou. A mokrou. Přiblížila se. Příliš blízko! Až se o mě otřela a já teprve potom trochu uhnula. Ale.. bylo to příjemné. To jsem možná celou dobu potřebovala? Po vyděšeném pohledu ji nakonec věnuju malý nepatrný úsměv, ''Díky...'' Pak jsem se podívala před sebe. Milá situace, která mi vyvolala lehký úsměv na tváři, tak pak se můj pohled opět stočil kupředu. Chladný. ''Byly dva.. Víc.. nevím.'' Vzdychla jsem, ''Mhm.'' Ale najdu je někdy? ''Byla?'' Rozhlédla jsem se po zátoce. ''Ještě jsem tu nebyla...'' A tak jsem nemohla soudit jak to vypadalo předtím, ale teď se to podobalo spíše jezeru no.
Rozhlédla jsem se..

× Dej vědět své Alfě o momentální situaci (2b)
Einar
V dálce jsem zahlédla zrzavý kožich.. Zastřihla jsem uchem a podívala jsem se k Aerrav, ''Počkej tu. Ať nedojde.. k omylu.'' Vzdychla jsem a vydala jsem se ke svému Alfovi. ''Einare.. Alfo.'' Houkla jsem, abych si získala jeho pozornost. Přistoupila jsem k němu. ''Situace je vážná. Ale to vidíš sám. Všechny sto...'' Zarazila jsem se. Svůj původní záměr jsem si zrovna předtím měla nechat pro sebe, ''Blízké okolí hory se plní vodou.. I místa, které nemají přímej zdroj vody.'' Podívala jsem se na něj. Vypadal jako... mokré kuře. Odkašlala jsem si a podívala se na něj,chvíli jsem čekala na odpověď a pak...

Aerrav
Jakmile to bylo vše, vrátila jsem se za Aerrav. ''Tak.. Najdeme nějaké suché místo, hm''..'' Dodala jsem a začala jsem se rozhlížet, asi byl čas namočit si kožich.

× Projdi se po zatopeném území (1b)
<- Kvetoucí louka

Sklopila jsem uši a podívala jsem se na Aerrav s vážnou tváří, ''Zabili mou matku.'' A dál.. jsem to nerozváděla. ''Neviděla.. Viděl je náš Alfa.. Musím najít jistého vlka..'' Wiss. Ten mi do popisku tak neskutečně seděl! Vzdychla jsem.. ''Doufám, že je jednou najdu a matku pomstím.'' Pevný rozhodný hlas. Takový jsem měla jakmile jsem o tom mluvila.
Počasí.. Asi nejlepší téma na které to jeden může změnit kdykoliv. Tohle téma bylo věčné. ''Hm.. Pár dní už?'' Čas tak rychle běžel..
Brzy se nám začal naskytovat pohled na Zátoku.. Tak daleko jsem od hory ještě nebyla.. A tak jsem.. Byla překvapená kolik vody tu bylo. Rozhlédla jsem se. ''Tadyhle asi být tolik vody nemá, nebo jo?'' Nebyla jsem si úplně jistá, ale písek, který by měl být normálně vidět nebyl nikde. Někde jsem v té vodě viděla i lehčí kopce. Jakoby tam mělo být pokračování cesty, ale to.. nebylo nikde. Voda začínala být pomalu divočejší.. ''Obejdeme to, nebo to přeplavem?''

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)
Odpověděla mi. Aerav. Aerrav ze smečky Namarey. Ale sama si tím nebyla zrovna dvakrát jistá. To si dělala legraci? Ona nevěděla kdo je sama? Zavrtěla jsem hlavou, ''Vittani.'' Prohodila jsem. ''Já jsem Vittani Virentem.'' Hrdost. Přes všechno na světě jsem byla na stejně hrdá na své jméno, na svůj původ, ačkoliv nebyl nejlepší.
Nevypadala, že by měla být nějaké potencionální nebezpečí. Sama byla... zmatená. Dle svých slov to i docela potvrzovala. Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla. ''Pohybují se zde vrazi. Byla jsem jim původně na stopě, ale...'' Můj pohled se stočil k nebesům, k počasí. 'Déšť všechno smyl. Jak jinak také, žejo. Hrozný hm? Tohle počasí.'' Zavrtěla jsem hlavou. ''Víš co? Asi nejsi nebezpečná, tak co se projít, prozkoumat vlivy tohohle počasí?'' Vzdychla jsem. A naznačila jsem tady milé Aerrav jestli chce, může mě následovat.

-> Tichá Zátoka

Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než na smrt své matky. Ale.. Podívala jsem se směrem odkud se ve vodě nesli kroky. Čvachtali.. A mimo jiné i pach krve, jenž mě přilákal. Můj pohled se zvedl a brzy na mě v poměrné blízkosti hleděla špinavá vlčice, kterou jsem nepoznávala. Ani pachem, ani tváří, Stáhla jsem uši dozadu a vypnula hruď. V mém postoji byla cítit obrana, snaha o to udržet se v bezpečí. Vždyť mohla být jedna z těch cizinců! Z těch vrahů! Tlumeně jsem zavrčela, ale přes neutichající déšť, to nebylo slyšitelné, ''Kdo jsi?'' Můj hlas byl pevný, varovný.. Ale zároveň v něm byl slyšet smutek, kterým jsem procházela. Vlčice také nevypadala že by zrovna byla na tom nejlépe, ale.. to jsem v tuhle chvíli nevěděla. Musela jsem vědět, že mi z její strany nehrozí nebezpečí. Byla jsem v obranném pozoru, ''Není bezpečné se v tuto dobu potulovat ve zdejším okolím samotná.'' Což byla pravda. Vrazi byly sic dávno pryč.. Ale.. Třeba vůbec nemuseli! Kdo se má nyní vyznat v těch cizích tvářích!?

<- Území Alatey (Přes Hraniční pohoří)

Ještě nikdy jsem snad horou neprocházela opatrněji. Možná naposledy jako vlče, které se po horách teprve učilo pomalu chodit. Povrchy, především ty kamenné byly v tuhle chvíli dost kluzké a i já jsem si uvědomovala jejich nebezpečí. Jak jsem tak z hory scházela, neviděla jsem pořádně ani do dálky a těžko říct, jestli to bylo díky otravným kapkám deště, nebo větrem. Či snad slzami, které se v dešti úspěšně ztráceli, ale..
Nakonec jsem došla až na louku ze které jsme před pár hodinami odcházeli bez kloudných stop zpět na pohřeb, který nahoře proběhl. Kdykoliv jsem si na to vzpomněla, chtělo se mi znovu brečet, ale.. tady už mě mohl vidět kdokoliv. Kdokoliv cizí a to jsem si nemohla dovolit.
Půda byla díky dešti až nepříjemně měkká. Začínala být až přespříliš vodnatá, jakoby přestávala stíhat vodu vsakovat. Co teprve řeky? Stojí to za to zjistit?

A bylo.. po všem. Země zůstala uzavřená. Brečela jsem dlouhou chvíli. Do chvíle, než se ze země rozhodl vyrůst... Strom. I přes otravný, neúnavný déšť, který protrhl štíty nad našimi hlavami, vyrostl zde krásný strom s ohnivými květy.. Stála se součástí přírody, tak jak si to přála. Zhluboka jsem vydechla a pomalu se postavila. Otec s Enigmou se vydali pryč, všichni postupně odcházeli.. Zůstalo tu nakonec jen pár vlků.. Pak pokračoval další hluboký nádech, a poté znovu výdech.
Ale ten déšť.. Moje veškeré snahy které bych nyní vynaložila do hledaní dalších stop by přišli kompletně vniveč.. Úkolu, abych zaměstnala hlavu, jsem se prozatím také ještě nemohla věnovat.. Utřela jsem si oči tlapou a vydala se.. pryč.
Ty deště.. třeba zjistím něco? Možná přeci jen bych aspoň trochu mohla být teď užitečná, protože tady.. bych se jen složila. Procházela jsem Avarem, daleko od stromu naší matky, až jsem pomalu začala kráčet dolů z hory pryč. Na Kvetoucí.

-> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

<- Úkryt

Čas pro mě běžel velmi irelevantně. Když Einar postupně s ostatními donesli matčino tělo ven, ukázal kde je třeba otevřít díra, tam kde bude naše matka uložená. Otec s tím souhlasil. Bylo to hezké místo... Pomohla jsem s otevřením země.. sledovala jsem jak její tělo pomalu do země mizí. Pravdou bylo, že tohle byla... ta chvíle kdy jsem se z mých očích poprvé vynořili slzy.. Její tělo bylo v hlubině země a přišel čas na další část programu.. Když byla ta volná chvíle.. Přešla jsem k jejímu hrobu a podívala se dovnitř. Nyní.. Vypadala skvostně. Její tělo bylo poseto spoustou květin. Mávla jsem tlapou a pod ní vyrostlo ze země několik rudých karafiátů.. Které jsem poté natrhala a nechala postupně dopadnout na matčino tělo. ''Mami..'' Hlesla jsem, musela jsem několikrát zamrkat a slza která se mi poslední vyhrnula z oka padla přímo do útrob hrobu, ''Mrzí mě, že už nikdy nedoženu s tebou ten ztracený čas... Miluju tě..'' Další slza, už dál jsem se nemohla dívat dovnitř a oči jsem prostě přivřela a hlavu mírně sklonila k zemi.. Chtěla jsem říct ještě něco dalšího, ale byly slzy mnohem silnější, než můj hlas a poprvé za celou dobu jsem začala brečet. Vůbec jsem nebrala ohled na to, že jsem tu teď nebyla sama... Konečně za celou tu dobu.. to šlo ze mě ven.. Ten smutek a žal.
Udělala jsem místo jiným a poté jsem se nedokázala víc hnout. Snažila jsem se pomoci i se zavřením země, jakmile se ji jali vlci zavírat, ale.. víc jsem hleděla do země a snažila se zakrýt nepřestávající slzeproud.
Byla pryč.. Navždy..

Tak nějak popsaná situace okolo těla Cinder, Einar
Cítila jsem uvnitř sebe lehké, ale jen velmi nepatrné, uvolnění, když mi otec opětoval otření. Slov nebylo v tuhle chvíli potřeba. Jediný slovní souhlas Mátě, Podbělovi dala Cipher. Bylo to.. těžké.. S nic neříkajícím výrazem jsem sledovala jak Máta pomalu vodou čistí její tělo. Brzy.. Brzy byla čistá. Bez jediné kapky krve, pouze mokrá, ale to Máta požádala svého bratra aby se pokusil vodu ze srsti vytáhnout. Chvíli jsem tedy Podběla sledovala a pokusila jsem se mu věnovat malý, nepatrný, úsměv k povzbuzení. Nemusel se ničeho bát, nikdo mu hlavu z naší rodiny neplánoval ohryznout hlavu. Tento vztek a chuť po pomstě se měl nasměrovat k jiným. K jejím vrahům.. Ale pro teď.. Jsem se musela držet.. Musela jsem tu být pro rodinu.. Pro ní.
Když Einar poté znovu promluvil k naší rodině, zvedla jsem k němu hlavu, Ještě jsem teda chvíli čekala zda se ozve někdo jiný, nechtěla jsem být jen já ta, co mluví do matčina pohřbu, ale nejspíš většina.. nenacházela pořádně slov. ''Nevím.. zda by chtěla s něčím uložit..'' Pohled jsem zvědavě hodila ke Xanderovi.. ''Ale jistě.. Květiny..'' Měla je vůbec ráda? Nikdy jsem nelitovala víc toho, že jsem mámu pořádně nestihla poznat. A teď už bylo pozdě...
''Já půjdu ven.. Pomůžu s otevřením země...'' Tímto jsem chtěla pomoct já. Matku přendat na kožešinu.. Na to jsem asi neměla, to bych se složila nejspíš úplně.. Ale snažila jsem se držet.. Stále si to snad moje hlava nehodlala připustit, že každou chvíli její tělo zmizí v zemi a již ji nikdy neuvidíme.
Pak jsem čekala na to, zda již můžu vyrazit ven, na Einara, a popřípadě ještě na někoho kdo by se ke mě přidal.. A pak jsem tedy vyrazila do deště na území. Se zemí jsem byla nová.. Musela jsem být opatrná..

-> Území

<- Kvetoucí louka

Stina, Podběl
Dnes není ten správný čas. Tohle mi rezonovalo v hlavě. Slova Stiny. Dnes není ten správný čas. A kdy bude správný čas? To se snad dozvím. Ale.. klidně si ten správný čas najdu sama. Pro teď... Jsem se musela.. Musela s matkou rozloučit. Vzdych. Vzlyk.
S tím jsme prošli územím do úkrytu. Byla jsem promoklá na kost a z mojí srsti se brzy začalo kouřit. Nic, co by mi mohlo nepokojit ostatní.. Prostě.. Se voda začala vypařovat až nakonec jsem dosáhla suché srsti.

Einar
Einar už stál někde uprostřed vlků. Vešli jsme zrovna do části, kdy promlouval o vlkovi s zeleným kabátcem, bez ucha. ''Hm?'' Oni je našli? Vlk se zeleným kabátcem.. Zastřihla jsem uchem. Bez ucha, se zeleným kabátcem.. Někde jsem ho někdy viděla.. Narovnala jsem se, očividně mi na první pohled něco došlo.. No, mlčela jsem.. Neslyšela jsem popis okřídleného a ostatní jsem vnímala jen na půl ucha, ale.. Wissfeoh! Vlk, který mi kdysi na hraničním pohoří vyčaroval pampelišku.. On.. Ne.. Tohohle by přece nebyl schopný, už kdysi mohl zabít na hranicích mě, ale on to neudělal. Tlumeně jsem zavrčela.. Musela jsem ho najít, musela jsem se ho zeptat..
Einar na nás promluvil.. Mluvil o naši matce. Chtěl nechat vyčistit Cindeřin kožich.. Položit ji na nejjemnější kožešiny, vysít kolem ni květiny... Rozloučit se, pohřbít ji. Pohledem jsem vyhledala členy své zbývající rodiny. Co jsme si.. přáli..? Aby žila.. Ale to není ve tvých silách.. Můj pohled pak zabloudil k Einarovi. Jedno z jejich posledních slov, ''Ona by si... Přála by si.. aby se stala součástí přírody.. Být všude kolem nás. A nejen nás, ale i celé Alatey.'' Já měla jiné přání, ale.. splnit to její? Možná by mi alespoň tohle pomohlo.. Možná..

Xander, Máta
Můj pohled zabloudil k otci. Mlčel.. Všichni mlčeli.. Pak můj pohled zabloudil k Mátě, která se pohledem ptala, zda může matčino tělo očistit. Mé povolení kývnutím dostala. A pokud Xander nechtěl nikoho k tělu pustit.. Inu, jednoduše jsem k němu přešla, otřela se o něj a snažila se jej udržet klidného.. Ač ve mě samotné to také vřelo. Pokud zůstaval v klidu, stejně jsem k němu došla, dala mu najevo že tu jsem pro něj. I pro své ostatní sourozence, ale to jsem jim grimasou dala najevo.. Jsem tu pro vás..