Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažila jsem se pak následovat ten slabý pach bylin, který tu ještě zbyl. Stopy na zemi zcela úplně mizeli. Ten déšť.. Horší počasí si vybrat nemohli! Takhle zmizeli úplně! Lehce jsem zavrčela, ale pak.. Ještě slabé stopy.. Viděl je i Podběl, protože po nich chvíli šel.
Pach jsem nedokázala už určit, slábnul. Byl už slabší než byl nahoře.. Skoro nečitelný. Stopy se pak rozdělili.. Jedny mířili hlouběji na louku, druhé zpět do hor. Byly by idioti, kdyby se vraceli přes hory, ne? Jistě pokračovali dál! Podívala jsem se na Stinu, zcela rozhodnutá, že jdeme po těch, které od hor vedli dal. (/Dohodnuté reakce pro urychlení hry) ''Museli jít tudy..'' Řekla jsem, no.. nezdálo se že by se to Stině příliš zamlouvalo.. ''Ale oni..'' Ne.. Nebyl čas si hrát na hrdiny.. Na jaké hrdiny, přece ji zabili členku smečky, které má jednou Alfovat, to to nechá jen tak!? Nad mou srstí opět začali poletovat jiskry.. Zavrčela jsem. Nakonec.. jsem šlehla ocasem a z odeznívajícím vrčením se mi spustili z očí slzy, které naštěstí přes déšť nebyly vidět.. Se oheň začal opět uklidňovat, ''Fajn, ať je po tvém.'' Prosekla jsem, znovu šlehla ocasem a spolu s ní zamířila opět do hor.. Však já je jednou najdu, ať už s vámi, nebo bez vás. O jak jednodušší by bylo, nedokázat se vyjádřit jako Podběl? Jemu se ale tedy cestou nahoru dostalo minimálně omluvného pohledu.. Nezasloužil si mě vidět takto, ale.. jen velmi těžko se to ovládalo.. Vždyť mi matka.. zemřela před očima..

-> Úkryt Alatey

<- Hraniční pohoří

Cesta ubíhala celkem tiše, hleděla jsem před sebe a zkušeně hory slézala dolů. Ač jsem si samozřejmě i tak v tomhle lijáku dávala pozor. V tom na mě začala mluvit Stina. Ten chladný pohled, který se mě držel jsem zapíchla do ní. Minimálně ji to mělo dát najevo, že její slova poslouchám. Ano, samozřejmě že má matka zemřela statečně. Bránila vše na čem ji kdy záleželo a přišla díky tomu o život. Měla jsem chuť ji odpálkovat.. Ale.. Jednou se měla stát Alfou po Einarově boku. Mojí Alfou a nejspíš se mě snažila.. snad povzbudit? Tyhle slova byly momentálně.. úplně zbytečné. ''Raději to v sobě prozatím ponechám.'' Podběl svým pohledem, zdá se, souhlasil s ní. ''Kdybych to teď vypustila, neudržím to na slabé rovině.'' Odsekla jsem. Věděla jsem, že když teď ten oheň půjde ze mě ven.. Nechtěla jsem být na Stinu taková.. nikdy jsem taková nebyla.. prostě jen zapálená vlčice pro všechno a touha ukázat se.. Ale teď? Tohle bylo trauma na celý život.. Vnitřně jsem tolik běsnila, smutnila. Chtěla jsem křičet na všechny strany, nechat vzplanout první věc na kterou narazím.. Nechat ji shořet na popel.. Ale co jsem nejvíc chtěla.. Chtěla jsem najít ty vetřelce, kteří si dovolili narušit můj domov a vzít mi milovanou osobu.
Nakonec Stina ze sebe vypustila něco mnohem rozumnějšího, hledat stopy, než úplně zmizí. V bahně bylo několik stop, ale ty se tu tak různě křížili a pach.. ten byl už také ta-tam. Velmi-velmi slabý a nikam by nás nezavedl.
Ale co mě zaujalo, tak hliněné cosi podobné misce.. Přišla jsem k tomu a snažila se chytit stopu.. Jediné co jsem však cítila byly zbytky Plazivce, jenž se jeho vůně taky pomalu v oblaku dešti rozplýval do neznáma, zvlášť když miska se plnila dešťovou vodou. ''Asi mám stopu..'' Hekla jsem ke Stině a Podbělovi. Sic nás tohle už nikam nezavede, ale jistě to značilo že tu někdo byl. Ale byly to naši pachatelé?

Čas kvapil. Déšť si sebou bral všechny stopy. Obloha možná smutnila nad odchodem mé matky, ale taky si brala vše co nás mohlo zavést k dopadení vraha. Za velmi krátkou chvíli jsme byly všichni promočení, ale nic mě nemohlo zastavit.. Stopy.. Najít stopy nemůže být tak těžké.. Bude to jako lov, akorát na vlky..
To už mě Einar zmínil.. Do skupiny s Podbělem a Stinou. Slova, jenž Einar Stině pověděl.. přes déšť, přes hromy, jenž se na ostrovy blížili.. neslyšela jsem je. V hlavě jsem měla jen to jediné. Jakmile nám Einar přikázal směr kde, přikývla jsem. Stina s Podbělem již vyrazili.. a já za nimi. Bojovala jsem nyní v sobě sama se sebou, měla jsem chuť vypustit ten oheň ven. Chtěla jsem spálit všechno v dosahu na popel...
Mlčela jsem, a kdyby pohled dokázal zabíjet, pravděpodobně by teď zabil každého.. Kdo si dovolil zabít mou mámu? Zaslouží si trpět...

-> Kvetoucí louka

<- Úkryt Alatey

Pršelo. Pršelo hodně. Einara už jsem viděla jen v dálce. A tak jsem zrychlila do kroku. Všude, cestou k Einarovi, vedla krvavá stopa, kterou déšť pomalu nechával mizet. ''Mami.. Já..'' Zašeptala jsem a zamířila jsem k Einarovi.
Krátkou chvíli přede mnou přišel i Podběl. Rozhlížela jsem se, snažila se chytit pach. Ten.. pomalu mizel a stopy tu již byly jen víceméně po boji. Pach vlčice.. Cítila jsem ho někdy? Možná jsem se s ním jednou či dvakrát stihla minout..
Z oblohy přiletěla Poštolka, které jsem ještě nestihla vymyslet jméno.. ''Prosím, že jsi odsud viděl odcházet dva cizí vlky?'' Ale jejímu vřískotu jsem nerozuměla, přesto jedním směrem zamířila..
Podívala jsem se na Einara, plná odvahy, která dřímala i Cindeřině nitru, odhodlaná ty vrahy najít. Poštolka se tak nějak namířila směrem ke Kvetoucí louce, a čekala zda ji budu následovat, ale přesto jsem si neodvážila projít přes Einara, aniž by to svolil.

Cinder
Všechno se seběhlo tak rychle.. Ve mě se hromadil vztek, který se míchal se smutkem, protože Šalvěj.. doporučila rozloučit se. Dění okolo jsem vnímala jen na půl ucha, pro mě byl aktuálně svět jen matka, otec, sestra a bratr. Máma mluvila jen velmi ztěžka.. Stane se součástí Matičky země, bude kolem nás.. Einar ten ji ujistil.. Máma mu vypadala vděčně.
Ukápla mi slza, když se na mě usmála. ''Já miluji tebe.. Mami, sakra.. Nejsme připraveni..'' Měla nás navždy opustit, nikdy jsme se nestihli pořádně sblížit a teď měla odejít navždy. Einar vypadl z úkrytu, šel na hranice. Několikrát jsem mrkla, z očí mi vyletěla slza. Podívala jsem se směrem z úkrytu ven. A pak znovu na matku, která... už nedýchala. ''Jdu.. Najdu je.. Za každou cenu je najdu.'' Z hrdla se mi ozvalo tiché zavrčení, cítila jsem uvnitř sebe stoupající oheň, který se toužil dostat ven.. Podívala jsem se na rodinu.. A s tím jsem se rozběhla za Einarem a dalšími vlky, kteří šli ven hledat vetřelce.. Nedokázala jsem jen tak sedět.. Máma.. Máma by taky jen tak neseděla na zadku!

-> Hraniční pohoří

Cipher
Ta si samozřejmě nemohla nechat ujít šanci mi pozvání zkazit. ''Háha...'' Protočila jsem očima. Byly jsme zadobře? Nebyly? Jen aby se v ní čert vyznal! ''Říká ta co pokaždé se kočkuje s Taiclarou.'' Procedila jsem skrz zuby. Podívala jsem se na Podběla omluvně. Holt, no co!

Einar Tiara- pohled
Když jsem před Einarem stála vedle Stiny, rozhodně se nezapomněla přidat i má drahá sestřička, ale ani velectěná Clára. Nakonec také Sierra, jenž plánovala teda s Mercerem rodinu. Stáli jsme před Einarem a čekali na jeho rozsudek.
Začal Stinou a Sierrou... Pokračoval pak námi třemi. Nový post.. Ne Delta. Na tu jsme byly příliš mladé, ale mohli jsme získat zcela a kompletně nový post Epsilon. Cipher a Taiclara.. Ty ani jedna nedostali Einarův úkol, svěřil je do rukou Hanky. Pak zmínil mě. Podívala jsem se na něj svýma oranžovýma očiskama a očekávala jsem co přijde. Narovnala jsem se a poslouchala... Tak trochu... Jsem stihla opět dostat kázání. Byla jsem odvážná avšak zbrklá, musela jsem se naučit zpomalit a získat pokoru. Moje učednictví se rozšířilo pod vedení Tiary a dalších vlků, naučit se jak se loví v jiných smečkách, v různých prostředích. Poušť byla jiná, než Tundra. Znělo mi to trochu složitě..
Vyhledala jsem pohled Tiary, která se na mě také zrovna usmála. Díky tomu jsem přesně dokázala vidět která to tedy byla a úsměv jsem ji opětovala. Poté jsem vrátila pohled k Einarovi. ''Rozumím, pokusím se svůj úkol splnit svědomitě a přiučit se novým věcem.'' Vždyť víc jsem neměla co říct.

Xander, Enigma, Cinder- všichni~
Pak už byl povolán můj otec, jako někdo kdo mohl být první Gammou smečky. Začal přednášet svůj úkol a poslouchala jsem jej. Jenže... Einar se v otcově vyprávění podíval za nás všechny jako kdyby viděl ducha.. Jeskyni provoněl pach krve. Zvuky zděšení, Enigma začal křičet..
Z hrůzou jsem se otočila a to co jsem spatřila... ''Mami..'' Zamumlala jsem, tlapky mi ztěžkly a z očí se vyřítili slzy. Táta se snažil mámu ošetřit, jedno z Einarových vlčat začalo tahat Šalvěj k mámě.. Máma.. Byla zraněná, vážně zraněná.
Nakonec jsem hrdelně zavrčela, své tělo donutila do pohybu, začala jsem se rvát přes dav vlků, abych se dostala ke svému otci, bratrovi a mámě. Šeptala.. Jen velmi, velmi těžko.. ''Netopýří vlk... Vlčice s divnou krví..'' Zamumlala jsem. Otřela jsem hlavu o tu její, krev ne-krev. ''Mami..'' Kdo to mohl udělat? Kdo mohl mámu tak zřídit? Proč jsme ji nenašli ještě před srazem? Nemusela nebezpečí čelit sama... Můj pohled se stočil na Einara, poté na Šalvěj i Sierru. Z mé srsti začali poletovat jiskřičky ohně, zoufalství, strach a především vztek mnou začínal bublat. Každý se chtěl pomstít za tento čin, ale já se podívala na otce, také dost zuřil. Zuřili všichni. Já jsem zuřila.

Třezalka
Třezalka ta se na mě podívala , stejným pohledem mě sjížděla, snad chvíli přemýšlela odkud mě zná? Zmínila mě jménem, přičichla si. Přikývla jsem, abych ji ujistila, že to jsem já. Zastřihla jsem uchem, zdála se nejistá. "Dlouho jsem tě neviděla." Na slovo dlouho jsem dala důraz. Ale pak jsem se ušklíbla, aby pochopila , že to nemyslím zle. "Nechtěla bys potom se projít? Vynahradit mi to, jako když si mě nechala na louce?" Navrhla jsem a zamávla jsem lehce ocasem. Nehodlala jsem hrát omáčku okolo, prostě jsem ji pozvala narovinu ven!
Pak už jsem se stihla ještě věnovat Einarovi~

Einar
Yara s Letem povýšil na sigmy. Podívala jsem se jejich směrem a gratulovala jsem jim kývnutím. poté budu muset za nimi zajít a pogratulovat jim osobně.
Einar oficiálně přivítal Mátu na postu Delty a také Keijiho. Toho jsem znala jen tak od vidění. Představil také své vlčata a oznámil, že Mercer a Sierra také plánují vlčata.
Především jsem jen poslouchala, ale snad mi neuniklo nic důležitého. Když převzal poté slovo opět Einar, otevřel možnost pro to, aby se ukázali zájemci o povýšení, zastřihla jsem uchem. Vyhledala jsem pohled otce, snad jsem čekala nějakou jeho podporu? Matku jsem stále neviděla... začínala jsem si o ní dělat starosti, přece by si nenechala utéct sraz, ne? Neslyšela Einarovo vytí?
Nakonec jsem na sucho polkla a rozhodla se vykročit před Einara a Hanku. Pohled jsem držela pevně rozhodnutý, "Ačkoliv jsem stále učněm, pro smečku žiji a dýchám. Ráda bych se pokusila o post Delty." Prohlásila jsem. Chtěla jsem se pokusit o to, dostat se výš. Einarova slova o tom, že jednou budu skvělou Gammou mi utkvěla v paměti a chtěla jsem to dokázat i svými činy, ale taky bych respektovala rozhodnutí, pokud by bylo na to příliš brzo.

<- Ledové pláně

Lovci Hanka, Máta, Cipher
A možná to zabralo nějaký ten čas, ale rozhodně se nám úspěšně soba podařilo dotáhnout do úkrytu. Cipher snad chtěla s někým závodit? Měla jsem dost práce vynaložit zbytek síly do strkání samice, a tak jsem polovinu slov tak nějak.. no, ne že vypustila, jen se mi s nimi nedala žádná souvislost. Když jsme dorazili do síně, spatřila jsem Taiclaru s Vidarem a rázem se mi souvislost spojila. Cipher už posledně měla šarvátky, ačkoliv pouze slovní, s dcerou Einara a tak bylo pak už jen pochopitelné, že chtěla ukázat že naše skupina byla prostě lepší.
Máta chtěla namítat, ale neměla žádnou šanci a Cipher pomohla, Hanka ta nikoliv. Vyšla poté rovnou vstříc na své místo k Einarovi. Já jsem sobici ještě teda dotáhnout pomohla, nechtěla jsem nechat sestru ve štychu, když se mělo ukázat kteří budoucí lovci jsou nadějeplní.

Einar
Einarův pohled se otočil na naše kořisti, snad to vypadalo že brzy začne plápolat? Oh ne, přišli slova chvály. Jakoby mi spadl kámen ze srdce. Mátě pogratuloval, zmínil nějakého dlouho ztraceného člena, Hanka, ta jakoby se očima snažila léčitelskému koutku vyhýbat.. Já teda jen pohled posunula, abych zahlédla, ale nějak víc jsem se nesnažila zjistit o koho šlo, jistě bude příležitost i později. Prozatím jsem tedy poslouchala Einarovým slovům, chtěl lovce rozdělit ještě na různé podtřídy. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a už-už jsem uvažovala v jaké konkrétně jsem já mohla vlastně být. Ale.. to zdá se měla rozhodnout Máta. Jestliže se jeho pohled dostal i ke mě, uctivě jsem mu přikývla na pozdravení.

Xander, Enigma, okrajově pohledem Leto a Tiara
A o kus dál, jakmile už jsme soba přestali táhnout, jsem si všimla také otce a svého bratra. Usmála jsem se a vyrazila blíže k nim. ''Ahoj! Tak co tati, jak sis vedl?'' Šeptla jsem. Ale to jsem se stejně tak či onak měla dozvědět později. Můj pohled se stočil i na Enigmu, zdá se že se litoval, ''Chyběl jsi mi bráško.'' Mělo ho to aspoň potěšit, že i přes všechno co se stalo, jsem na ně všechny pořád myslela.
No pak už jsem se opět jen rozhlédla po ostatních tvářích, všimla jsem si Leta s vlčicí, Leta jsem pozdravila tedy převážně pohledem. Stejně tak vlčici, kterou jsem ještě nějak neznala- Tiaru., ''A máma?'' otočila jsem se pak ještě s rychlým dotazem na otce s bratrem. Byly jsme tu všichni, kromě mámy. Mluvila jsem tak, abych Einara nijak nerušila při jeho rozhovoru, ale zrovna mluvil k Letovi a Yarovi.

Einar vlčata
Nejmladší Einarova vlčata , co měli nejspíš společně se Stinou jsem sledovala s lehkým údivem, neměla jsem totiž ani páru o tom, kdy se stihli narodit a už byly tak velké! Einar je mimoděk nechat věnovat se lovu králíka, kterého přinesl Mercer. Nojo, ze srazu asi prozatím neměli nic vážného.

Třezalka a Podběl
Nakonec jsem bratra s otcem nechala samotné a vybrala si místo kousek od Třezalky a Podběla. Podběla jsem nikterák také blíže neznala, ale Třezalku jsem si moc dobře pamatovala! Kdysi mě chtěla vzít na výlet a no.. někde jsme se zapomněli! To ne, na mě se jen tak nezapomíná! Samozřejmě neměl smysl to vlčici nějak nyní vyčítat, to ne.. Ale rozhodně jsem si to mohla po takové době vynahradit. A tak jsem si nakonec našla tedy místo u těchto dvou sourozenců, ''Ahojte. Sednu si k vám jo, můžu?'' Sporadicky jsem se zeptala, no na odpověď schválení jsem nečekala. Ještě jsem se na dvojici stihla ušklíbnout, než jsem pro teď pozornost otočila opět k Einarovi. No, Třezalku jsem sem tam propíchla lehkým pohledem. Ne rýpavým, ne naštvaným, prostě.. jen tak.

A tak bylo dílo dokonáno. Jakmile zvíře leželo mrtvé, nehybné. Jali jsme se na malou hrdou oslavu plnou radosti. Mátu dokonce Hanka povýšila! ''Určitě si to zasloužíš, Máto! Gratuluji!'' Ač jak jsem si tak vybavovala, tohle byla naše první interakce vůbec od doby co jsme se s Cipher narodili, ale myslím že ukázka toho, že jsme dokázali při lovu tak spolupracovat jen svědčilo, že jistě můžeme do budoucna, jako možní spolulovci, celkem vycházet.
A teď zbývalo jediné, náš velký úlovek dotáhnout až tam nahoru! A co víc, jakmile adrenalin začínal postupně odcházet, začínala jsem cítit tu sílu kopu, kterou jsem od samice schytala, když se mě snažila setřást. Lehce jsem zaskučela jakmile jsem to pocítila. Po chvíli jsem se zhluboka nadechla, nic mě extra, především v okolí žeber, nebolelo a tak to byl dobrý signál, že mě sobice zcela nedeformovala.
No, ale nebyl čas na výmluvy! Občas jsem sice při blbém pohybu ještě trochu sykla, ale rozhodně jsem nechtěla zaostávat s tím, že bych holkám nepomohla tento majestátní úlovek dotáhnout až nahoru do Avaru!

-> Úkryt

Vedli jsme s Mátou sobici k Hance a Cipher, bylo vskutku těžké se udržovat tak, abych nějak neztrácela rychlost, nepustila samici mimo požadovaný směr. A vyhýbat se nebezpečným parohům? Hotové dílo vám povídám!
To už jsme však se úspěšně dostali k druhé dvojici, kteří se přidali do útoku a ba co více? Máta se rozhodla že i naše dvojice se přidá do útoku. Pochopitelné. Ani nemusela doříct větu a já jsem věděla.
Na vteřinu jsem zpomalila, abych si očíhla situaci ze všech koutů. Bylo místo, místo u její zadní nohy u které jsem celou dobu brečela. Jestliže bych samici úspěšně prokousla šlachy, zastaví ji to úplně, ačkoliv už zpomalovala. Ale byl to jen jeden jediný pokus, byl nebezpečný. Jakmile by mě kopla dřív, než já ji kousla, už bych ztrátu nedohnala a dost možná zkazila celý lov.
Ale stálo mi to za ten risk, a tak jsem zrychlila, sobice kopnula, sotva jsem se tomu vyhnula.. Na chvíli jsem díky tomu ztratila rychlost, kterou jsem pár vteřin zpět nabrala, ale nechtěla jsem prostě promarnit svou příležitost. V první vhodné chvíli jsem se tedy zakousla... do její hýždě. Stisk jsem se snažila mít pevný, drápy se uchytit jejich boků, možná jsem stihla schytat i kopanec do svých slabostí, ale adrenalin mi nedovolal se v tuhle chvíli pustit a nějakou bolest pro teď úplně vypustit..

A tak se to nějak domluvilo, naplánovalo. Vše jsem nechala na starších vlčicích, ačkoliv i Cipher byla velmi natěšená. To já však byla také.. Dostatečně, ale pro teď jsem se nechala vést. Hanka poukázala na jakési stopy a brzy se stálo objevilo i na dohled. Tam už Cipher chtěla vyběhnout, ale Máta ji zastavila... první my dvě a potom ony. Přikývla jsem a s Mátou se vydala kupředu, snažila jsem se pohybovat opatrně, dávala jsem si pozor na každou větvičku, která se mohla podemnou objevit. Taktéž jsem si vybírala i místa, kde se sníh příliš neprokřupe, aby naše kroky byly prozrazeny dřív, než byl k tomu pravý čas.
Nakonec jsme se dostali do jakési větší blízkosti a to, i k mému překvapení, celkem nepozorované. Máta vybrala samici stojící mimo stádo. Na její dotaz jsem tedy přikývla. Rozdělila směry. ''To by šlo, pokusím se nezklamat a navigovat ji k Hance a Cipher správně.'' Řekla jsem, bylo totiž jasné, že i když ji dovolí jedna z nás utéct do strany, už jen těžko to zkorigujeme do bezchybného lovu. A tak jsem na poslední slova přikývla. ''Můžeme.'' Šeptla jsem, počkala jsem.. a pak spolu s Mátou vyrazila k samici. Bylo to teď nebo nikdy, měli jsme jen jeden pokus překvapení. Držela jsem se jejím levém boku, občas chňapla, když se snažila na mě příliš natlačit, vyhýbat se jejím parohům také bylo celkem pracné... Když jsme se postupně měli blížit k druhé dvojici, vyšlo ze mě lehké, poměrně podvědomé štěknutí, které mělo upozornit na to, aby se připravili na svůj úkol..

Zastřihla jsem uchem, když prvně promluvila Hanka, jenž mě zjemnila, že byla Cipher celou dobu s ní, což ji sestra také sama odkývala. Pak jsem se podívala na Mátu, kterou jsem předtím málem srazila, ''Omlouvám se..'' A pohled se stočil i na Hanku a sestru, ''Všem. Fakt jsem se jen bála.'' Lehce jsem ještě na tento znak sklopila uši. ''Jsem ráda, že jsi v pořádku..'' A tímto to nejspíš bylo celé zakončené.
To už se Hanka ujala slov a.. vletěla jsem jim zrovna do chvíle kdy chtěli lovit. To jsem se tedy napřímila a podívala jsem se na Mátu, které Hanka udělila slovo. Ač jsem tu možná nezavítala zrovna v tu nejlepší chvíli na ''seřvání Cipher'', určitě byla ta nejlepší chvíle o další učednickou hodinu. Sic bych byla asi s Hankou ještě jednou sama spíše, ale k lovu spolupráce v týmu byla celkem důležitá, zvlášť když se jednalo o lov vysoké. A tak i tohle bylo tedy v pořádku. Máta tedy rozdělila dvojice. Měla jsem být s ní, Hanka s Cipher. Přikývla jsem na znak souhlasu.
Soby.. Cítili soby. Zavětřila jsem a jejich pachy tu skutečně byly, ač trochu do všech stran. Ale přesto jedna pachová stopa byla silnější a tou se také Máta vydala. Vydala jsem se hned v závěsu za ní a zkoušela jsem očima sledovat ne pouze před sebou, ale také zemi. Nějaké to kopýtko vytlačené v zemi, poztrácena srst, jenž se připravovala na zimní období.

<- Hraniční pohoří

Chvátala jsem z hor celkem svižným tempem, nechtěla jsem promeškat šanci, že by se opravdu o mou sestru jednalo a že by snad byla v nebezpečí. Měla jsem o ní strach, když předtím tak zmizela. A nenašla jsem ji.
Cestu dolů jsem zvládla již bez nějakých větších problémů a dole jsem to doslova prosvištěla, a skoro, jen skoro! nedobrzdila náraz do Máty, která se zrovna zastavila. Zastavila jsem jen těsně za ní... Pořádně jsem se nestihla ani rozhlédnout, nebo se snad Mátě omluvit, páč jsem dost možná do ní i lehce drcla, jak jsem se snažila dostat ke své sestře. A pak už jsem visela u Cipher na krku, tedy pokud neuhnula, v tom případě jsem si hodila držku, protože v takovém fofru už bych jednoduše rovnováhu neudržela, když jsem ji chtěla obejmout.
Pak jsem se na ní však i tak podívala, ''Měla jsem o tebe takový strach! Kde jsi utekla? Nemohla jsem tě vůbec najít!'' Kázání, jistě. Kázání od o pár minut starší sestry, to jistě hned na přivítanou chtěla slyšet!
Ale pak... Podívala jsem se na Hanku a potom na Mátu. Snad poprvé ve svém životě jsem se trochu zastyděla. Stáhla jsem uši dozadu, ''Se omlouvám.. Já jen.. Měla jsem o Cipher strach, nemohla jsem ji najít a pak najednou ji slyším křičet.'' Ale.. Tak nějak jsem na tu dálku neslyšela, že nekřičela o pomoc, nebo tak něco, nýbrž řvala Mátino jméno.

Kývla jsem chápavě když zmínil, že tu není příliš dlouho. Tak je to pak pochopitelné, že jsem o něm nevěděla, ale jestli už se viděl s tátou, proč nám nic neřekl táta? Jo.. měli jsme celkem trable, nějak se to tam, uh.. nevešlo. ''A tak jaká je náhoda, že se dva vlci stejné rodiny ocitnou zde, na ostrově kde se každý objeví jen tak? Třeba tu někdo ještě bude, jen ještě nebylo to správné štěstí.'' Ušklíbla jsem se, já to tak nepotřebovala, ale myslela jsem, že by tadyhle strýček to ocenil slyšet.
Pak jsem však zavrtěla hlavou, ''Bohužel, prozatím jsem se držela převážně tu u hor a pak kousek za mostem, ale na jinou smečku, či jeho člena jsem ještě nenarazila. A jestli ano, nějak si to hlouběji neuvědomuji.'' Kývla jsem rameny. Ale.. na druhou stranu, možná bych měla zjistit něco víc o ostatních smečkách, zeptám se táty až se vrátí, bude přece plný dojmů ze všech těch návštěv.
Pak ho zaujalo to, že jsem zmínila svou učitelku, čemu jsem se pro smečku učila. ''Učím se spolu se svými sourozenci na lovce. Máma s tátou jsou sice obránci smečky, ale.. nějak jsme se tehdy u volby učitele shodli, že bychom chtěli lovit.'' Kývla jsem rameny.
**
Pak jsem střihla uchem, zaslechla jsem.. Cipher.. Podívala jsem se směrem k území sněhu. Bylo to nepatrné, bylo to daleko.. Ale jistě to byla ona. Neviděla jsem ji od doby co utekla z úkrytu, hledala jsem ji, ale nenašla. Sklopila jsem uši a podívala se na Warga, ''Musím si jít něco ověřit.. Ráda jsem tě poznala.. um.. strýčku.'' Usmála jsem se, ''Uvidíš, tátu brzy potkáš.'' Mrkla jsem a už-už byla na odchodu, než jsem se k němu zase otočila, ''A moc se nezdržuj u hranic pokud neplánuješ se přidat do smečky... Náš Alfa nemá moc rád nezvané hosty.'' Ušklíbla jsem se při vzpomínce co dokázal provést jakmile se v úkrytu objevil Leto.. Kdo ví co by s nimi provedl, kdybych mezi ně nevkročila.
A s tím jsem se vydala tam, odkud jsem slyšela sestřin křik.

-> Ledové pláně

A tak jsme si navzájem někoho připomínali. Pak jsem se představila a zdálo se, že vlkovi to také zapadnulo do sebe jako kousky skládačky. Ale mě.. jaksi vůbec. Ale už stačilo pak jen pár vteřin a úplně stejně to zapadlo i mě. Přikývla jsem. ''Netušila jsem, že tu někde chodí i nějací další příbuzní.'' Švihla jsem ocasem, ''Tak tě ráda poznávám. Je milé poznat i jinou část rodiny.'' Usmála jsem se mile. ''Takže jsi hledal našeho tátu? Myslím, že zrovna není na území, naposledy jsme se ale viděli v rodinném úkrytu, kde jsme se všichni...'' Polkla jsem slova, ač to byl rodinný příslušník, měla bych mu vykládat rodinné trable? Nakonec jsem se usmála, ''V úkrytu jsme se rozdělili, ale co vím od Alfy měl za úkol projít okolní smečky. Takže doma určitě není.'' Změnila jsem tedy pohotově odpověď za něco lepšího. ''Brzy bych se měla vrátit, již jsem dlouho nemluvila se svou učitelkou, ale jistě se nikdo nebude zlobit, když tu s tebou zůstanu o pár minut déle, abych svého strýce poznala.'' Posadila jsem se.