Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Ostříží zrak (přes Rokli)

A za loukou mě čekala další štěrbina. Ta se však zdála mnohem více širší, než ta předchozí a tak jsem se cítila mnohem lépe a nešli na mě úzkostné stavy jako předtím v té předchozí. Bylo zvláštní uvědomění, že na mě šli takové úzkostné pocity, žejo.
No, ale to už jsem zase stoupala na horu. V horách jsem se cítila vskutku dobře a bylo mi v nich asi nejlépe co jsem tak už o sobě stihla za tu dobu zjistit. Byla jsem i dobře huňatá a dobře stavěná pro to, abych v horách a v zimě dokázala přežít. Letní sluníčko bylo těžké přetrpět, bylo mi docela dost vedro, ale snažila jsem se nic nedávat najevo.
No... a to mě zaujal něčí pach. Neznala jsem ho, ale byla jsem tedy v horách s někým a ne sama. I když mi samota nevadila. A tak jsem se vydala za tím pachem, ale původce jsem ještě nespatřila.

<- Dračí průsmyk (Přes Severní hory)

Ztěsňující průsmyk jsem nechala daleko za sebou a dostala jsem se až do hor. V těch jsem se poměrně už s lehkostí pohybovala a téměř automaticky jsem si dokázala určit, která cestička byla bezpečnější, a které bych se raději měla vyhnout.
A tak jsem hory téměř snad až proskákala a dostala se na jejich druhou stranu.
Opět jsem se tedy dostala na louku, která se na druhé straně hory nacházela. Už nahoře, když jsem se rozhlížela jsem viděla, že na téhle části ostrova je spousta hor a luk. Méně lesů. To jsem viděla jen jeden, a když to sečtu s tím u mostu.. No, nahoře u nás na horním ostrově bylo těch lesů o něco víc.
Ale to jsem teď nějak neřešila, prostě jsem.. přes luku pokračovala zase dál. Teď to tak víceméně profičím a pak to možná projdu z jedné strany k mostu zase postupně a tentokrát mnohem hlouběji.

-> Nejvyšší hora (Přes rokli)

<- Les u mostu (přes Luku)

A tak jsem přes les se dostala na tu louku na které jsme předtím byly s Cipher a nakonec až poměrně daleko za ní jsem se dostala k zvláštní propasti. Brzy mi došlo, že to bylo něco jako rokle. Prostor se rozšiřoval a byl zdoben stěnami z kamenů. Tu a tam jsem měla pocit, že se na mě snad půda sesype a tak jsem prostě přidala do kroku. Měla jsem tu poměrně stísněný pocit, ale přece jsem se tvářila statečně. Nebudu se přece ukazovat ve špatném světle a to ani tehdy, když mě nikdo nevidí.
Hned jakmile jsem se dostala na druhou stranu jsem prostě šla zas dál, a rozhodně jsem se cítila lépe, když jsem věděla, že už nehrozí aby mě někde zavalilo kamenní.

-> Ostříží zrak (Přes Severní horu)

<- Svatyně

A tak jsem se dostala ven ze svatyně a cítila jsem snad bolest celého těla. Vydechla jsem a na chvíli se posadila. Cítila jsem se na jednu stranu dobře, ale zároveň jsem byla fakticky z toho unavená.
Našla jsem si noru a pak.. usnula.
Spánek asi nějakou dobu trval, protože jsem se probrala v době kdy už slunce bylo nad obzorem. Ztuhlé svaly o náročném tréninku byly tak či onak, ale už jsem nebyla alespoň pocitově tak zmožená. Protáhla jsem se pořádně a zase se vydala na cestu. U mostu jsem se však zastavila a rozhlédla se. ''Možná bych mohla..'' Ani jsem o nahlas nedořekla. Věděla jsem přesně co tím myslím. Nemusela jsem se hned vracet zase domů a mohla jsem trochu zkoumat okolí druhého ostrova. Abych byla trochu v obraze, kde a co.. ''Tak.. hurá na průzkum.'' Přikývla jsem si rozhodně a od mostu se zase vydala na druhou stranu.

-> Dračí průsmyk (Přes Luku)

15 mincí = 120 %
- Trénink bude probíhat - v lovu => 14%+61% = 75% a budou to plné procenta
- Trénink také proběhne - v rychlosti => 8%+52% = 60% a to budou také plné procenta
- Trénink na závěr bude - v obratnosti => 7%+7% = 14% po tréninku
61+52+7=120
Po schválení tedy budou dovednosti vypadat takto
Síla 13% /78%
Vytrvalost 6% /67%
Rychlost 60% /60%
Obratnost 14% /70%
Schopnost lovu 75% /75%
A stav mincí 0
Schváleno

<- Mlžná džungle

Vešla jsem do svatyně kde se mi naskytl pohled na starého vlka. Jeho pohled mi byl na jednu stranu celkem nepříjemný, ale měla jsem pocit jako bych přesně věděla na co ten vlk prostě myslí.
Došla jsem k němu a něco mi říkalo, že jen správné před ním sklonit hlavu a tak jsem raději poslechla svůj instinkt a učinila tak. ’’Zdravím, chtěla bys se zlepšit ve svých schopnostech.’’ Zmínila jsem očividnou věc a tak… se stalo. Vlk se zvedl ze své pozice a já tušila, že bych ho měla následovat a tak jsem ho následovala.

Lov
Zavedl mě do jakési části svatyně. Bylo v něm spoustu rostlin, prostoru a hned se mi dokázalo pořádně zavětřit spousta a spousta pachů. Ovšem stále jsem následovala mistra. Brzy na to se zastavil u jedné stopy. Pohlédla jsem na ní. Tu jsem si pamatovala od Hanky!
’’Zajíc..’’ Vydechla jsem a on se na mě podíval a měla jsem pocit, že souhlasí. Taky jsem teda tak trochu tušila, že tohle bude tedy trénink v lovu a mým cílem bude zajíce ulovit. Mistr zůstal stát u té stopy.
Takže jsem hádala, že nejlepším učitelem si v této chvíli budu jen já sama a to jak si dokážu poradit.
Následovala jsem další a další stopy, postupně jsem ve větvích také nacházela kousky šedivé srsti a pach poměrně sílil, zvlášť u bobků, které se pod křoviskem nacházeli.
Netrvalo dlouho a následování stop mě dovedlo k zaječí noře. Postavila jsem se nad ní a trpělivě vyčkávala. Netušila jsem jak dlouho to trvalo, ale už od Hanky jsem věděla že jsem při lovu musela být prostě trpělivou.
Nakonec šedivý kožich s dlouhýma ušima postupně vyhopsal z nory ven, ale jakmile zajíc spatřil vlka nad sebou, který mu okamžitě zatarasil vstup do nory tak dal se na útěk. Následovala jsem ho co mi síly stačili.
Chvíli probíhala obrovská honička mezi stromy. Výhradně jsem měla co dělat vyrovnat se mu s kličkami, ale nakonec se mi podařilo zajíce zachytit za krk, když jsem jej dostala do pasti mezi dva obrovské kmeny stromu a prokousnout mu tepnu tak, že mi brzy v sevření tlamy vydechl naposled a vykrvácel.
Mrtvý, nehybný šedivý kožich jsem donesla na místo odkud jsem začala. Mistr jen přikývl a pohledem mi naznačil, že ho mám opět následovat. Netušila jsem co dělat s mrtvým tělem zajíce a tak jsem.. si ho prostě nechala. A mistra následovala dále.

Rychlost+Obratnost
Jeho kroky nás zavedli do další části. Také to vypadalo jako poměrně prostorná místnost. Tělo zajíce jsem pustila na zem. Bylo zde spousta volného prostoru, ale později se také objevila opět džungle a tam byla spousta nástrah a překážek. Naprázdno jsem polkla a na starého vlka vedle jsem se podívala.
Tak jen naznačil a já pochopila. Tohle budu muset proběhnout. Udělala jsem pár kroků dopředu a připravila se k výběhu. To se však rozběhl i starý vlk a já na něj překvapeně zírala.
To pak jsem teda jen klapla patry o sebe a rozběhla se za vlkem. Stal se z toho závod a mě se moc dobře nedařilo jej dohnat.
Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to jak správně u toho dýchat a kdy je dobré ubrat rychlost, třeba v zatáčce a pak naopak na rychlosti přidat, když jsem se dokázala po obratu pořádně vyrovnat.
Když už jsem dokázala zjistit jak moje vlastní rychlost funguje, tak jsem už starého vlka konečně dokázala pomalu dohnat, ale to už začala trať mít své překážky a kolem nás začali být stromy a čím hustěji jsme běželi, tím bylo potřeba víc skákat, vyhýbat se, ohýbat se.
Vlk to všechno procházel až příliš hladce, ale asi se nebylo čemu divit, jestli to denně trénovat s místními, kteří za ním docházeli na výcvik, už to všechno znal a nic mu takové tratě nedělali.
Ani nebudu povídat, že jsem si na překážkové trati aspoň třikrát nabila tlamu, když jsem z jednoho skoku nevychytala větev, či kamení hned na to.
Proběhl se mnou celou trasu asi ještě dvakrát a teprve napotřetí jsem vesměs dokázala s ním držet rychlost a vychytat mnohem více překážek bez pádu.

Byla jsem velmi unavená a tlapy se mi celkem třepali. Vlk nademnou stál zdá se ve své plné síle a já před ním znovu sklonila hlavu. ’’Děkuji za zkušenosti… Řekla jsem a s rozloučením jsem vysloveně se rozhodla upalovat ze svatyně, tak že jsem i zapomněla na tělo zajíce, které jsem si původně plánovala vzít sebou. Byla jsem si však jistá, že až to bude možné, až opět naberu síly budu se chtít vrátit. A nebo taky ne. Kdo ví?

-> Les u Mostu (Přes Mlžnou)

<- Most (Přes Les u mostu)

A tak jsem most nechala za sebou a pokoušela se začít orientovat v tom světlém lese. Jak mi otec říkal, někde u tohohle lesa by se měla nacházet cesta do džungle a v ní také ona slavná svatyně.
Byl fakt, že čím hlouběji jsem se snažila zajít, tím mi bylo jasnější, že se mi do té džungle nakonec podařilo dostat. Stromy začínali být víc u sebe a kolem mě se nacházela spousta lián a vystouplých kořenů.
Značně mi v tomto místě pomohl převážně ten fakt, že jsem pocházela z hor a už jsem nějakou tu mrštnost měla, ale pořád jsem nebyla v tom dost dobrá. Chtěla jsem být lepší...
Pak se stromy tak zvláštně rozprostřeli a přede mnou se nacházelo houští, kolem něj čouhalo kamení zvláštních tvarů a tak jsem neváhala a vstoupila jsem dovnitř..

-> Svatyně

<- Hraniční pohoří (Přes Temný les)

Z důvěrně známých hor jsem přešla do míst, na kterých jsem už taky byla. Tu jsem předtím při sněhové vánici ztratila sestru z dohledu, ale nakonec si sama dokázala najít cestu zpět, když byl sraz. Stále mě to udivovalo, aby ne. Bylo to poprvé co jsem zažila všechny roční období a teprve po druhé v mém životě se měli zase opakovat.
Nechápala jsem tu sílu přírody, tu která měla svou hlavu, dokázala se poměrně často měnit a zároveň měla všerůzné krásy, na kterém jsme dokázali nechat obě oči a kochat se jimi, ale zároveň v nás uměla vyvolat strach, například právě jak proběhla tehdy ta vánice v zimě.
Život byl rozmanitý a vztahy také. Jak to dopadne dál? To nikdo netušil, ale prostě jsem šla dál. Musela jsem jít dál.
Most byl vrtkavý stejně tak jako posledně, ale to mi tak nevadilo. Se zatnutou tlamou a svou vnitřní neohrožeností, jsem ho opatrně, ale hlavně rychle prošla na druhou stranu. Do druhé části lesa, který byl tak naprosto odlišný od toho tmavého a temného. Opravdu to svým způsobem vypadalo jako brána do jiného světa, i když jsem moc dobře již věděla, že není.

-> Mlžná džungle (Přes Les u mostu)

<- Úkryt Alatey

Zápis rychlohry 2/2
Vyrazili jsme s Hankou mimo území a po cestičce dolů. Tam kde jsme v blátě a kousku čerstvé trávy mohli sledovat stopy. Jelikož bylo jaro tak o stopy vůbec nebyla nouze. Stopy vedli všude možně a byly různých tvarů i velikostí. Hanka mi ochotně každou z nich popisovala a také nezapomněla sdělit o které zvíře se jednalo. I to jak dokážu rozeznat podobnosti stop od jiných.
Proto jsme se nejspíš také zastavili u jednoho křoví kde se nacházela malá tlapička tak nápadně podobná té naší.
Na vlče byla moc velká, ale na vlka příliš malá. Stopa lišky, která se tu ukázala. A tak jsem se dozvěděla různé základy a s tím se Hanka pro teď omluvila a rozloučila. Už jsem se moc těšila na další učení..
Konec zapisů

A tak jsem zůstala sama a s o něco lepší náladou jsem se rozhodla pro svůj další krok. Nyní jsem se chtěla vydat do té džungle a do svatyně, abych našla mistra a zlepšila sama sebe. Chtěla jsem být lepší a silnější, abych dokázala jak chránit rodinu, i když to nebylo mezi námi nejjednodušší, a abych dokázala chránit také smečku.. Chtěla jsem být prospěšnější verzí sama sebe...

-> Most (Přes Temný les)

<- Území

Vešla jsem do úkrytu a i když jsem se snažila všechny svoje starosti skrýt, pořád tam byly. Vzdychla jsem si, ale pořád jsem se snažila tvářit fajn.
Cipher jsem tu nikde neviděla ani necítila a tak se mi jen potvrdilo, že prostě jsem v Mokřadech její pach ztratila a domů už nedošla.
Zápis rychlohry 1/2
To však ke mě dorazila Hanka. Na jednu stranu jsem byla ráda. Mohli jsme si popovídat. Byla na jednu stranu taky smutná z toho, že má máma takové trápení s námi, ale také nás při výcviku hodlala srovnat do ladě.. Nebo se alespoň o to snažit.
A tak jsme se společně vydali trochu dál do jeskyně, kde jsme si začali povídat o krátkých základech lovu, na co si dát a nedát pozor. Také to, že můžu si dělat legraci jak chci, ale na Mátu, vlčici která dokončila lovecký výcvik před námi, nebudu nijak drzá a když budu chtít, může mi také pomoci s lovením.
S tím jsme se vydali ven na alespoň krátké základy hledaní stop...

-> Hraniční pohoří

<- Mokřady (přes Tajgu)

Aniž bych tušila co uvnitř mě jsou za pocity jsem se snažila tvářit pořád stejně sebevědomě. Nechtěla jsem si dovolit, že by někdo cizí mimo rodinu viděl takhle zdeptanou a zklamanou, smutnou...
Prostě jsem celkem již šikovně lezla po skalách nahoru a všimla jsem si zvláštních anomálií, ale těm jsem nějak v tuto chvíli nedávala žádnou váhu a snažila se odejít pryč. Ne pryč, spíš dojít úspěšně do smečky. Ač byly s rodinou nyní jen trápení, nemohla jsem stejně zapomenout na to, co jsem předtím chtěla udělat.. Musela jsem se to pokusit nějak přečkat, doufat že to zlepší a tedy mi nezbývalo nic jiného, než se to pokusit pro teď hodit za hlavu, ač nerada.. Musím a jen doufám, že se to příště zlepší. S tím jsem si povzdychla a s nic neříkajícím výrazem jsem vstoupila do úkrytu.

-> Úkryt Alatey

<- Úkryt (přes Tajgu)

Pach mě zanesl až do mokřad. Tak hluboko v lese jsem ještě nebyla.. Ale co bylo jasné.. To bylo jen to, že jsem její pach ztratila. Možná to bylo tou vlhkostí vzduchu, která se z bažin linula, možná ne... Ale jasný bylo to, že Cipher v tomto houští už nenajdu. ''Cipher!'' Zvolala jsem ve snaze, že by se mi snad mohla ozvat zpátky.. Zavolala jsem její jméno celkem dvakrát.
''Nevím jestli mě slyšíš, ale... doufám že na rodinu... na mě... nezanevřeš.. Mám tě ráda, sestřičko!'' Zvolala jsem do houští vod a stromů v naději, že by tu někde byla schovaná a slyšela mě. Koneckonců i když jsem strávila nějaký čas i s Enigmou, a kdysi jako malá s otcem pár chvil, Cipher mi byla momentálně stejně nejblíž, i když jsem se snažila najít cestu i k bratrovi a k rodičům. Měla jsem je ráda všechny.
Nakonec jsem to s hlubokým vzdychnutím vzdala a vrátila se do smečky. Třeba tudyma už stihla projít tam? A aniž bych věděla jestli tu byla, nebo ne.. S podivným pocitem uvnitř sebe, jsem se vydala nahoru...

-> Hraniční pohoří

(82 / 1)

Celá ta scenérie, celá ta situace. Potvrdila mi jen a pouze to, že naše rodina měla velmi rozvrácené vztahy a jen těžko se vůbec mohli dát dohromady. Podívala jsem se na otce, který mi šeptal svá slova. Málo jsem se na něj usmála. Ano, každý potřeboval svůj smutek vstřebat jinak.
To se pak Cipher vyhnula všem kontaktům matky i otce, zmínila to, že jsem byla jedinou kdo o ní projevil nějaký ten zájem.. Podívala jsem se na ní. Chtěla jsem něco říct, chtěla jsem ji zabrzdit, ale to už utekla pryč a Enigma se rozběhl za ní. Zůstali jsme tu jen my tři.
Podívala jsem se prvně na mámu, ta jistě po odchodu Iliany, po výlevu Cipher a jejím útěku a zároveň po útěku Enigmy hned za ní... Ta měla jistě teď asi nejtěžší období od chvíle kdy nás měla.. ''Já..'' Začala jsem a přišla jsem k ní blíže, pokud se nechala, objala jsem ji. ''Já vím, nebo alespoň to vidím, že to není s námi jednoduché... Ale.. neztrácej nad námi vůli, ono to se to zklidní, teď to jen nebylo jednoduché všechno vstřebat.'' Snažila jsem se znít dospěle, chápavě. Ale rozhodně jsem ji nechtěla poslat ke dnu jako to udělala Cipher.
Pak jsem se oddálila, jestli jsem byla v jejím objetí, a podívala se na otce, který taky víc mlčel. ''Já vás mám oba moc ráda. Každý jsme udělali nějaké chyby.. Ale jestli si to budeme navzájem vyčítat, tak se to nezlepší.'' Vzdychla jsem. Ač jsem doteď skoro nic neříkala, mlčela jsem a poslouchala, na tohle jsem se snažila tvářit dospěle a to, že chápu jejich bolest, nechápala jsem ji, ale přesto mě to uvnitř bolelo jako čert.

Nakonec jsem se také postavila ke vchodu a znovu se na rodiče podívala, ''Podívám se po nich, ať se jim nic nestane.. A nezlobte se na nás.. Není to s námi jednoduché, ale jistě si všichni přejeme aby se to zlepšilo.. Jen to bude chvíli trvat..'' Řekla jsem a lehkými povzbudivými úsměvy oběma rodičům jsem z úkrytu také vyklouzla.
Venku jsem začenichala ve snaze chytit Cipheřin pach za kterým jsem se snažila vydat..

-> Mokřady (Přes Tajgu)

(81 / 2)

Byla to nejspíše srdcervoucí scéna, když jsme přišli o sestru. Máma ta skoro zkolabovala, táta se vypadal být velmi zaražen, ale zvládal to nejspíš o malinko lépe, než máma. Enigma ten se jal utěšovat mámu a vyzýval nás k tomu, abychom se přidali. Cipher se to naopak nezdálo. Byly jsme tu my tři, a máma truchlila na tou, která místo aby tady s námi utěšovala rodinné trápení, odešla.. Byla jsem z toho sice v šoku, nechápala jsem proč by opouštěla dobrovolně vše co tady měla, což jsem zmínila, ale nikdo na to nereagoval.
Podívala jsem se na Cipher, která dostala od táty vysvětlení, ''My si k ní nestihli, bohužel, vytvořit vztah, abychom dokázali truchlit jako máma..'' Začala jsem a podívala se na moment tam kde byl obraz předtím, ''Nevím jestli to byl jenom můj pocit, ale zdálo se mi že jsem neviděla její oblličej.. Jen, že mi byla podobná, svým způsobem.'' Respektive měli jsme obě kožíšek po otci, jinak bych ji asi také vůbec nepoznala.
Pak jsem se vydala k mámě, kterou jsem jemně olízla na tváři a pocítila na jazyku slanost jejich slov, ''Neboj se mami, my nikam nejdeme.'' Řekla jsem ji a pak se vydala k otci, kterého jsem se snahou utěšit jeho vnitřní žal také olíznutím po tváři..
A nakonec jsem se vydala k Cipher, ''Nejsi tu sama s touto myšlenkou.'' Zašeptala jsem a pak se vydala zase na stejné místo jak jsem seděla před chvíli. Já koneckonců nad tím netruchlila, jen jsem nechápala na co ta Iliana myslela.

(80 / 1)

Xander
Poslouchala jsem vyprávění otce, který mi řekl jak bych se mohla do té svatyně právě dostat, a mimo jiné mi taky řekl že to není až takové špatné, jen se tam pak po tréninku jeden cítí velmi unaveně, ale jakmile si odpočine, cítí jak jeho síly nabraly na síle. Usmála jsem se děkovně. ''Tak jo, ti pak řeknu jak jsem dopadla.'' Ušklíbla jsem se.
To už tu však byly ostatní. Když domluvila Cipher o křečce, tak i táta spustil něco dalšího. O Křínce. ''To zní celkem podobně.'' Ušklíbla jsem se, ale dle popisu zněla každá celkem jinak. Dokonce táta vyvolal pomocí země kořen, který mezi nás vytáhl, abychom jej zkusili. Po Cipher jsem se jala vyzkoušet i já. Kořen by zvláštní chuti, ale rozhodně to stálo za zapamatování do horších chvil lovu. Když už jsme u toho, už jsem se moc těšila až naše učednictví začne!

Cinder + Enigma + Cipher
To už máma děkovala, výhradně nejspíš Cipher za to, že se rozhodla o svých poutích podílet s informacemi. Myslím, že máma byla ráda že vůbec jsme se takhle dokázali skoro všichni sejít a konečně si jako rodina popovídat.
To na mě se spíš zamračila, stejně tak jako sestra, po tom co jsem se zeptala na to, zda nám aspoň rodiče povypráví jak se seznámili. Ne, to bylo špatně. Sklopila jsem ušiska a podívala jsem se na bratra, který se pak ujal slov. Moc toho nezažil, ostatně jen to jak jsme byly spolu a pak mi na chvíli zmizel z dohledu.
Pak jsem se teda konečně zase narovnala, přece tu nebudu ležet jako hromádka neštěstí, které každý všechno vyčítá. A s tím jsem se konečně posadila, i když jsem doposud ležela a po posunky se dostala do rodinného kruhu. ''Já nejdřív byla s Třezalkou, která mi ukázala louku, tu kousek pod horou, pak jsem potkala Yara a Leta, kteří mě nenechali umřít hlady a chvíli se o mě starali, pak mě nasměrovali domů kde jsem potkala Cipher se kterou jsme se dostali za most a naučili se tam taky něco nového o bylině, pak jsme tam potkali jednu vlčici, která tvrdila že je Einarova sestra, ale přišla vánice a tak jsme se tak nějak všichni poztráceli a pak jsem potkala Enigmu a spolu jsme zkusili svůj první lov, a pak jsme se všichni sešli ve smečkovém úkrytu na srazu a pak... to už všichni znáte.'' Shrnula jsem co jsem za tu dobu stihla já. Vidíte, defakto pořád jsem teď byla s rodinou, jsem hodné dítě!

Iliana
To už v úkrytu zafoukal větřík, který přitáhl jakousi vůni a fialové okvětní lístky. Zvedla jsem hlavu, protože ty vytvořili jakési okno ve kterém šel vidět obraz. Vlčice mě podobná stála na kraji nějakou chvíli než vstoupila do portálu a zmizela, byla pryč. Iliana? Otec to taky jejím jménem okomentoval. Vlčici jsem neviděla do obličeje, snažila jsem se matně vybavit její tvář, ale nešlo to... Podívala jsem se po rodině a lehce natočila hlavu na stranu, než jsem se podívala do země a pak zase nahoru, ''Já myslela.. že se nejde odsud dostat.. Ale.. proč..'' Otec ji poznal, musela to být přece naše ztracená sestra ne? ''I kdyby se odsud dalo dostat, proč by odcházela, má tu rodinu, smečku..'' Ne, nedávalo mi to smysl. Třeba něco, co jiné vlky táhlo sem, tam právě Ilianu táhlo pryč?

(79 / 15)

Xander
Přikývla jsem, když otec potvrdil to, že se jednalo o svatyni. Ovšem nic víc dalšího mi k tomu neřekl, ''Myslíš že to zvládnu? Teda doufám že jo, o tom snad jakože nebudeme pochybovat, že bych nějak úplně selhala.. Ale.. no.. víš jak.'' Mluvila jsem k němu zamyšleně, ale to už mě v přemýšlení přerušil zvuk z venčí.
Všichni
První vlezla máma s tím, že již jsou tady, ''Ráda vás zase vidím a jsem ráda že jsme se až tak od sebe neztratili, usmála jsem se jejím směrem, za ní Enigma a následně Cipher. Zdálo se, že za celou dobu nezavřela tlamu, což se pro mě díky tomu stával pro sestru chartistický znak. A jen díky tomu jsem ji pořádně dokázala od Enigmy rozeznat. Za tu dobu co jsem s nimi jednotlivě stihla nějaký ten krátký čas strávit, Enigma mluvil značně méně a držel se hlavně u mámy, zatím co Cipher dokázala o něčem neskutečně povídat a být tím zaujatá.. A taky mi to pak mimo jiné potvrdili její slova, protože zrovna rodině vykládala venku zrovna o plazivci, který jsme spolu vyposlechli na louce za mostem.
Pak začala mluvit o další květině, O jakési křečce. Jakože ve větších množstvích dokázala způsobit křeče. ''Páni, To si stihla za tu chvíli najít další? To koukám, hezký!'' Pochválila jsem ji a lehce zamávala ocasem. To už přišla řeč na křečky obecně, čemuž se ozval otec a jal se vysvětlování.
Pak jsem si odkašlala, ''Hmm, co budeme teď dělat? Sedneme si do kruhu a budeme si vyprávět příběhy? Třeba nám můžete říct jak jste se poznali,'' Navrhla jsem po chvíli s úšklebkem na rodiče a přesto zůstala v takovém polosedě do kterého jsem se už předtím přizvedla.