Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Hraniční pohoří

Enigma
Musela jsem se nad starostlivostí brášky pousmát. ''Nic si neudělal špatně, neboj.'' Reagovala jsem na to. Tak nějak holt byl čas jít domů, cítila jsem to, takový šestý smysl nebo co to. Procházela jsem územím rovnou až do úkrytu, přitom jsem si úsměvně vzpomněla na situaci, kdy jsem se od jednoho konce území nedokázala dostat zpět do úkrytu, prostě jsem na území zabloudila a vymotala mě Třezalka.. Od té chvíle uběhla spousta času a nyní jsem se do úkrytu vracela jako velká holka. Podívala jsem se zpětně na Enigmu, ''Jsem zvědavá zda uvidíme naše.'' Zauvažovala jsem a v tom jsem do úkrytu už vcházela, projela jsem si pohledem všechny přítomné. Převažovala zde hlavně větší část vlků, které jsem si buďto nepamatovala, nebo jsem opravdu nikdy neviděla. ''Zdravím všechny přítomné. Pozdravila jsem ve slušnosti všechny.

Cipher
Jedna tvář mě v tuto chvíli zaujala nejvíc, moje sestra- dvojče Enigmy. Vskutku, jakoby si z oka vypadli ti dva, když je jeden viděl u sebe. Mimo jiného.. ''Cipher!'' Houkla jsem, abych na sebe přitáhla její pozornost, i když měla zrovna plné tlapky práce s něčím jiným, a aniž bych věděla, že si ještě před chvíli právě na Enigmu hraje. ''Jsem tak ráda, že tě vidím.'' Houkla jsem k ní ještě se zazubením. Byla v pořádku a to bylo pro mě důležité. Běhala kolem nějaký fialový vlčice, ''Potřebujete tady pomoc? Zeptala jsem se sestry, i ostatních co kolem fialové lítali (Mercer, Doubravka), chtěla jsem pomoci, ale zase jsem nechtěla úplně zavázet a proto jsem čekala na odpověď, než abych se začala motat pod tlapama.

Ostatní / Všichni
Na ostatní jsem se také zběžně podívala. Ne, vskutku jsem neznala nikoho dalšího. Smečkou byly cítit dostatečně silně, ale ne tak, abych je znala. Ale co si budeme... Díky tomu zimnímu zvláštního spánku jsme asi většina z nás přišli o část života a možnost seznámit se z ostatními, že?
Držela jsem se prozatím u Enigmi, protože Cipher měla spoustu práce okolo fialové a ještě jsem nedostala odpověď, Illianu a ani rodiče jsem prozatím vůbec neviděla a tak jsem prozatím stála uprostřed všech.

Andílci byly rychle na místě. Co se dalo, to se dalo. Nakonec od svého díla jsem se postavila a sledovala dílo svého bratra. Začala jsem se smát a mezitím, než se on rozhodl dílo ukončit, tak já si nachystala munici na další sněhový útok. Počkala jsem jenom, než dodělal svýho andílka na nervy.
Pak jsem po něm začala plnou vervou zázet další koule a pak se zase dala na útěk, skákala jsem v něm jak kamzík po skalách a sníh vířil naprosto do všech stran, a schovávala jsem se pak v něm, aby to bratr neměl tak jednoduché mi další útok vrátit.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 3/4

Když mě pak přestalo bavit utíkat a schovávat se bratrovi, prostě jsem zastavila a se smíchem jsem na bratra počkala a podívala jsem se na něj, poté někde směrem k naší smečce. Měla jsem pocit, že jsem u dlouhý čas venku. Pak zase směrem na Enigmu, "Tak jo, čas se vrátit domů, co?" Navrhla jsem a sama se první vydala tím směrem kde se nacházela smečka,

-> Úkryt Alatey

Nic z toho nečekal. Ani láskyplný dík a ani to, co následovalo potom. Byl na něm sníh a já se dala na útěk. On se vydal nadšeně za mnou a brzy na to mě i dohnal. Nebylo divu, zas tak rychlou jsem nebyla, žejo a brzy aji došel dech.
Chytil mě tak, že mě svalil do sněhu a začal mě v něm válet. Já se začala naprosto smát a snažila se ho převrátit. Lehce jsem do něj kopala, ne ve stylu, že bych mu chtěla ublížit, prostě jen tak lehce, spíš ho to mohlo lechtat.
Pak jsem jej něžně zachytila na krku, hravě zavrčela a u toho mi ocas na zemi výřil sníh do všech stran, když jsem jim hravě metla do všech stran. Jo, vskutku tohle byla ta část dětství o kterou jsme přišli, no nic nám nezakazovalo si to právě teď vynahradit, že?
Nakonec, pokud se nechat strhnout mou silou byl na zemi nakonec i on. Já každopádně se snažila vytvarovat něco jako andílka. Ať už byl nademnou, nebo ne. Nejdřív pěkně jednu půlku těla s tlapkou a pak tu druhou. ocas již byl. ''To jsi ty.'' Zašklebila jsem se na svůj rádoby anděkolovitý výtvor a pak pokračovala se sněžným útokem, ve snaze ve sněhu okoupat i jeho.

/Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 2/4

Nakonec se mi bratr ztratil z dohledu, no... Asi jsem si začínala zvykat, že se mi sourozenci ztráceli ledva jsem se dostala k blízkosti smečky. Jak asi budu s tímhle před Einarem vypadat?? No. Chvíli jsem posečkala.
Bylo to jen snad hodina, možná dvě. Ale bratr došel zpátky. Něco mi nesl. Položil to. Ledová soška Usmála jsem a pořádně si to prohlédla. Pak jsem se podívala na Enigmu a lehce jsem se k němu lísla. ''Děkuju, je to krásné.'' Pak jsem ho poňuchala na tváři.
Samou radostí, že tentokrát jsem sourozence neztratila, jen si na chvíli odběhl jsem nabrala do tlapky sníh a pak mu ho pěkně připlácla k tělu. ''Máš ji!'' Ještě dvojčatům ukážu, že umím taky řádit a nejsem jenom vážný a nudný sourozenec!

/Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) 1/4

<- Kvílivec (Přes Květoucí louku)

Moje věta se mému bratrovi vůbec nelíbila. Tedy jsem na jeho slova zastřihala ušima a mezitím přemýšlela jak to dodat. Jo, chtěla jsem ukázat, že jsem prostě lepší, než ostatní. Že jsem statečnou dcerou Cinder a Xandera z Alatey. ''Takhle jsem to nemyslela.'' Začala jsem pak. ''Prostě... Že dokážeme uvažovat i sami. Je to činnost, která nikoho neurazí.'' Ještě aby někoho urazilo, kdyby jim někdo dotáhl nějaký to maso až k čumáku. ''Jsem jaká jsem a prostě vím, že bych chtěla něco ulovit pro smečku, než se vrátíme domů.'' Řekla jsem zrovna když jsme procházeli místem kde to zrovna daleko ke smečce nebylo, no byla jsem ráda, že tam Enigma opravdu v tuhle chvíli nemířil a mířil na ten sever jak jsme se bavili.
Prý rád riskoval, ušklíbla jsem se, ''Ale nepovídej. Tak snad víš co děláš.'' No, kdybych byla u toho jak by se dostal do nějakého nebezpečí, rozhodně bych na to jen nekoukala, no to jsem říkat teď nemusela.

<- Květoucí louka

Nakonec jsem bratra hodně rychle doběhla, a on mi mezitím odpověděl na to, že by se mnou rád ještě něco ulovil. To už tedy jsem nadšeně přikývla. ''Aspoň ukážeme že nejsme takový troubové ve smečce, hm?'' Dodala jsem k návrhu, abych ho vyšperkovala k dokonalosti.
Ale to už jsme došli k jezírku. Pamatovala jsem si ho. Tu jsem byla s Letem a Yarem! A nebo to bylo s Třezalkou? Hm. Podívala jsem se na bratra, který se led pokoušel přejít.
Když to vypadalo, že jej to unese. Rozhodla jsem se ho pomalu následovat. To už byl téměř uprostřed, když to začalo praskat. To jsem tedy zase hodně rychle vešla na pevný sníh a sledovala jak rychle hodil Enigma zpátečku. Ale stihl se i napít.. No, já takovou žízeň neměla, abych riskovala tuto koupel. Haha...
Nakonec se vyrazilo dál. ''Bylo to celkem riskantní hele.'' Pohodila jsem nakonec. Možná jsem přece jen o svoje sourozence měla strach, ač jsem s nimi nějaký to pouto utvořovala až teď?

-> Hraniční pohoří (Přes Květoucí)

Nakonec jsme se najedli, i když jen z půlky srny, ale dostatečně. Čekala jsem trpělivě na bratra, který pak prohlásil na můj návrh, že bychom se první mohli napít. S čím jsem neměla sebemenší důvod nesouhlasit a tak jsem na to prostě s úsměvem přikývla. On se mezitím stihl vydat kupředu a já ještě věnovala pohled srně. ''Stejně by ses trápila...'' Nevím proč jsem ji to řekla, prostě jsem měla uvnitř sebe takový pocit, že bych to říct měla. Koneckonců, stejně by o pár metrů později sama lehla na vykrvácení a dost možná otravu, takový jedinec neměl šanci přežít a my jsme ji prokázali jenom službu, posloužila vyššímu cíli, aby dva dravci, dva sourozenci mohli požít o něco déle. No lov byl celkem zajímavým a když se mi můj první spolu se sourozencem tak hezky vyvedl, usmála jsem se nad tím a doběhla bratra, ''Asi bychom mohli ukázat i ve smečce že nám lov trochu jde na to jací jsme mladí a až se budeme vracet domů, tak bychom něco ulovili do smečky?'' Navrhla jsem vesele.

-> Kvílivec

Náš lov byl úspěšný. Dost nám teda pomohl fakt, že srna byla polomrtvá a stejně by každým metrem skonala. Měla sice silnou vůli žít, no na předchozího dravce a pak následně na další dva jednoduše nestačila.
Enigma se nejdřív zeptal zda to bude vůbec jedlé, no určitě. Minimálně celá přední část těla určitě jo! Přikývla jsem mu na dotaz, na nic jiného jsem se s plnou tlamou stejně nezmohla. Podívala jsem se na něj pak znovu, jakmile jsem svou první část sousta dožvýkala a polkla. ''Jasně. Když se vyhneme této části,'' Zakroutila jsem kruhovitě tlapkou nad spodní částí srny, ''Pořád se oba dost najíme a navíc jsme ji prokázali i službu. Takhle by stejně daleko nedošla.'' Dodala jsem pak a snažila se na tu zdeformovanou část ani nedívat, nehodlala jsem si kazit chuť.
Pak jsem pokračovala ve své půlce až do plné sytosti, cítila jsem se spokojeně. Pak jsem čekala až se do syta nají i můj bratr a rozhlédla jsem se. ''Chceš teď něco dělat? Co kdybychom prozkoumali sever? Víš jak, žijeme tam, ale za severní částí hory jsme nikdy nebyly..'' Pak jsem se zamyslela, třeba to stihl projít s mámou, když s ní byl. ''Teda aspoň já ne.'' Dodala jsem tedy hned vzápětí.

Srna se plazila svých síly každou vteřinou dost ztrácela. Skoro to vypadalo jako dokonalý a lehký ulovit. Ošila jsem se, protože pohled.. pohled byl neskutečně nechutný. Pohledem jsem hledala bratra, ale byl úplně na druhý straně, takže jsem mu neviděla do obličeje, jaký byl tmavý celým tělem.
Nakonec jsem se na to nemohla dál dívat. Prostě jsem vyběhla na srnu, skočila ji po krku, zakousla se někde do míst kde by měla mít tepnu a po tlamě se mi rozlila železitá chuť krve. Netrvalo to dlouho, srna padla vyčerpaně k zemi. Pomalu se vzdala, až nakonec naposledy vydechla.
Hrdě jsem se podívala na svého bratra. ''A byly jsme úspěšný.'' Řekla jsem a první se sama zakousla a urvala maso, které následně začala přežvykovat a jíst.

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 4/4

Nakonec se nám podařilo v té směsici zmatku najít jejich pokračování. Těch stop. Ach ano, možná se nám nakonec podaří něco ulovit? Možná bude můj první lov bude úspěšný společně s mým bratrem?
Následovala jsem Enigmu i stopy, jedna ze stop se brzy začala vláčet po zemi a snad se měla brzy stát ta noha i jejím osudem, jestliže unikla jednomu dravci, dalším dvěma jistě už se ji nepodaří uniknout! Ne s takovým zraněním, které ji omezovalo na pohybu. Švihla jsem nadšeně ocasem a nastražila ušiska na to, co bratr zmínil. Přikývla jsem. A tak jsem se vydala na levou stranu a cítila jsem jak se mi tep pomalu zvyšoval. Takový adrenalin ve mě stoupal a už jsem se nemohla dočkat až se mi podaří ulovit! Teda nám..
Nakonec jsem pokračovala dál a pach postupně sílil, blížili jsme se, určitě jsme se nemyslitelně blízko blížili k našemu cíli, až jsem ji nakonec zahlédla, jak se šourala, skoro až plazila pryč z tohoto místa...

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 3/4

Souhlasně přikývl a postupně hlas snižoval do šepotu. A tak jsem neměla nic jiného, než to, že jsem se jej pokusila jednoduše napodobit. I to, že to stejně řekl. ''Dobře, tak to teda vyzkoušíme, když to říkala máma.'' Přikývla jsem a snažila se sněhem kráčel co nejtišeji to dovoloval.
Nakonec to vypadalo, že si všiml Enigma dalších stop a hlavou se mi to snažil naznačil. Stopy byly skutečně až o pár metrů dál, stejně tak další kapky krve.
Plížila jsem se pomalu za Enigmou, a nakonec ho opatrně dohnala, abych neměla výhled jen na jeho zadek. Pach postupně sílil. V jednom místě bylo i mnohem více stop, i krve. Vytrhané kraťoučké chlupy. Začenichala jsem nad tím a zjistila, že ten pach mi sílil jen z tohoto důvodu, ale byl i všude okolo, pomalu jsem se dívala kde zmatená směsice stop mířila dál..

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 2/4

<- Modrák

Jeho slova, zněli tak... tak dospěle. Musela jsem se na něj podívat i chvilku jako na opravdu dospělého vlka, kterým jsme vlastně všichni byly, i když jsme svým způsobem doháněli co jsme všichni prospali. Jen jsem si musela nadtím zase vzdychnout. Představa, že se nám čtvrtá sestra nikdy neprobudí? S tím se těžko mělo smiřovat. Oklepala jsem se, abych se ze sebe dostala tyto otřesný myšlenky. Neuvěřím tomu, dokud mi to máma taky neřekne!
Nakonec jsme se začali věnovat tomu lovení a nechala jsem se vést slovy Enigmy, protože přece jen ho to naučila matka, mě to nenaučil nikdo doposud a spolehála jsem dost na náhodu. Podívala jsem se na tu stopu, kterou ukazoval. Kopýtku ve sněhu, krev okolo, ''A to cosi.. je zraněný?'' Zeptala jsem se a sama se pokusila zapojit do činnosti, snažila jsem se tedy zaměřit na kapky krve, jejich pach. Stopy.. Stopy asi pokračovali někde dál, kulhalo to? Možná..

/Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist - 1/4

Zasmála jsem se a následně jsem zavrtěla hlavou nad jeho slovy. Svým způsobem se ještě i pletl, ale nic co by stálo za to, to nějak víc zveličovat, či zmiňovat. Přikývla jsem na to tedy jenom.
Když téma pokračovalo o Illianě, dle něj se naše sestra neprobere. Vzdychla jsem si a sklopila uši. ''To.. to snad ne..'' Nebyla snad.. že ne? Jen mi nebyl schopný to vyjádřit jinak. ''Snad.. No.. no uvidíme..'' Nakonec jsem se musela oklepat a setřást ze sebe tyto myšlenky, protože mi to přišlo jako smutný téma na to, že jsme se s bratrem taky řadu měsíců neviděli a teprve jsem pomalu je zase poznávala. Nejdřív Cipher, nyní jeho. Našeho jediného bratra.
Na mou větu se spíš zasmál a tak jsem ho majzla tlapkou po čumáku, jen tak lehce, hravě. ''Myslím to vážně!'' Zahukla jsem a pak se věnoval myšlenkám jen o lovu. ''Jo? Tak to mi to teda ukážeš taky, páč já si vůbec už nepamatuju co nám táta kdysi dávno říkal.'' Věděla jsem, že něco nám o lovu říkal, ale už jsem si vůbec nemohla vybavit co, no nakonec jsem Enigmu následovala.

-> Květoucí louka

Nakonec se mi dostalo potvrzení, že jsem se určitě nemusela o Cipher bát. S lehkým úsměvem jsem přikývla. Ano, někdo její nátury jistě se musel prokousat vším co na ní čekalo, ''Asi máš pravdu.'' Souhlasila jsem tedy nakonec a podívala se směrem k horám kde sídlila naše smečka. Možná jsem... zbytečně na Astru vyštěkla? Ach... Semkla jsem pysky k sobě a vzdychla si. Řekla jsem něco, co se nedalo jen tak vzít zpátky. Do reality mě vrátili bratrova slova,
''Cože?'' Pozvedla jsem obočí. Nad Illianou, která se doposud neprobudila, ''Tyjo.. No.. Snad se brzy probudí, tahle zima je dost krutá mi přijde..'' I když co jsem mohla soudit.. Tu poslední si moc nepamatuju, byla jsem příliš malá a teď.. teď to byla první zima, kterou jsem si nějak uvědomovala.
Pokračovalo to o matce a otci. Matka byla v pořádku, doposud byly spolu, no otce nepotkal a zdálo se, že na něj byl naštvaný. ''Právě jsem si uvědomila...'' Začala jsem a posadila se. ''Že někdy je radši asi lepší.. víc myslet, než mluvit.. Třeba taky ještě spí a nemůže se probrat.'' Nechtěla jsem ho obhajovat, sama jsem ho neviděla takovou dobu, stejně tak jako matku. Ale slova která jsem řekla Astře.. Teď on defakto řekl o našem otci. I když mnohem mírněji. Ale úvaha o tom, jak většinu roku jsme všichni prospali byla vskutku k zamyšlení.. I pro nás mladý, životem nepolíbený..
Na návrh lovu jsem přikývla, ''Ale jo, můžeme to zkusit, mám celkem hlad.'' Ušklíbla jsem se.

Skutečně se má domněnka potvrdila. Byl to náš jediný bratr. Nebyla to Cipher. Na jednu stranu se mi ulevilo, že další z mých sourozenců byl živ a zdráv, na druhou stranu strach o Cipher tedy pokračoval. ''Rozdělili jsme se..'' Vzdychla jsem nakonec. Svou nepozornost, své selhání jsem pro teď nezmiňovala. ''Je jistě v pořádku, je to silná holka.'' Kdo ví zda jsem uklidňovala jeho či sebe?
Když zmínil, že je rád, že nejsem jako Illiana, pootočila jsem hlavu na stranu. Jelikož Illianu jsem neviděla ještě dýl, stejně tak jako rodiče, tak jsem lehce nechápala jeho poznámku. ''Jaká je Illiana, když to takhle říkáš?'' Zeptala jsem se a u toho několikrát střihla ušima.
Pak se ptal co jsem všechno stihla, zatímco on byl celou dobu s matkou, ''Takže je máma v pořádku? To jsem ráda.. Taky jsem ji dlouho neviděla.. Ani otce, ale s Cipher jsme se shodli na tom, že to jsou silní vlci, co určitě jsou v pořádku.'' Pokusila jsem se odpovědět si sama. ''Se sestrou jsme potkali vlka co nám pověděl o nějaký léčivý bylině. Pak přivolala pozornost nějaký vlčice co se představila jako Astra, že je rodina s naším Einarem a nechala jsem ji v horách, hledala jsem Cipher, protože jsem si vůbec nevšimla kdy se stihla rozdělit a no a teď jsem narazila na tebe!'' Shrnula jsem ve zkratce. Těžko říct zda jsem si stěžovala, nebo jen vykládala, každopádně když mě objal, cítila jsem se hned mnohem lépe. Uvelebila jsem se v jeho objetí a nakonec mu jej věnovala.