Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Alatey

Vděčně se na Arneho usmála, když přislíbil, že bude opatrný. Byť vlčici opět trochu překvapilo, když nahodil, že uměl plavat. Kdy se to stihl naučit? Nehodlala se v tom příliš slídit, musel se toho ujmout někdo ze smečky. „To je dobře, ale neměl bys na to vždy spoléhat,“ dodala tedy pouze. Nechtěla, aby si byl příliš jistý s jeho schopností plavat, a pak skončil v nějakém proudu. Nebo měl tak velký šok z náhlé ledové vody, že mu vše vypadne z hlavy. Tolik možností! Zkrátka by preferovala, kdyby byl opatrnější.
To už se ale dostali do úkrytu a Vločka si konečně oddechla. „Vypadá to tak. Ale určitě se taky brzo vrátí,“ ujistila ho a pak jen s úsměvem sledovala, jak se vydal za někým jiným. Socializace se zbytkem smečky byla také důležitou součástí dospívání a rozhodně nechtěla, aby interagoval výhradně s ní a s rodinou, takže ho nechala. Sama se mezitím přesunula trochu stranou a rozhlédla se, zda náhodou neuvidí někoho, kdo by s ní na chvilku pokecal. Třeba by mohla dostat drby o tom, co se tady stalo v její nepřítomnosti?

Arne

Vlčata a jejich nenasytná touha po poznávání nových věcí. Vločka o ní samozřejmě věděla, no vždy se musela trochu uculit, když na ní Arne vychrlil nějakou další otázku. „Ano, led je také zamrzlá voda, ale ne vždy musí být pevný. Některé vodní plochy mohou mít i velmi tenkou vrstvu ledu, která se prolomí, když na ní vstoupíš. Musíš si tedy dávat pozor, když něco takového uvidíš,“ poučila ho důkladně. Ještě aby mu řekla, že je led pevnější zamrzlá voda a on pak skočil do prvního zamrzlého jezera, co uvidí!
„To je naprosto normální,“ ujistila ho s úsměvem, když se odvážil přiznat své emoce. Lehce do něj šťouchla ve snaze ho trochu rozveselit. „Tak pojď, půjdem se na ně podívat,“ zazubila se a počkala, dokud s tím nebude souhlasit i Arne. Pak se spolu s odrostlým vlčetem vydala po známé cestě zpátky do úkrytu.

// Úkryt

Arne

Vločka se na Arneho vesele zazubila. Věřila, že když už se od útlého věku takhle upřímně zajímal o magii, tak mu to v dospělosti půjde naprosto špičkově. Nemohla se dočkat, až takovou budoucnost uvidí! „To je těžká otázka, kdybych to všechno chtěla vyjmenovat, asi bych se umluvila k smrti,“ zasmála se a pokračovala, „prakticky na cokoliv, limitem je jen tvá fantazie.“ Vločka na něj šibalsky mrkla.
Pečovatelka se zájmem pozorovala, jak se mladý vlk jal vyzkoušet svou magii. Nadšeně zavrtěla ocasem, když se před ní zvedlo několik vodních kapek. „Jde ti to skvěle,“ pochválila ho poté, co se kapky rozpadly. Ze svých zkušeností věděla, že i tyhle zdánlivě maličké krůčky jsou v začátcích unavující a zaslouží si pár milých slov. Arne ji ovšem překvapil, když se rozhodl, že to zkusí znovu. Dokonce i pokročil v tom, že z nich udělal větší kuličku. Vlčice jen užasle sledovala a tajila dech, aby ho náhodou nevyrušila. „Co cvik, na první pokus ti to šlo naprosto fantasticky! Dokonce jsi i hnedka pokročil, to se jen tak nevidí. Ještě párkrát si to vyzkoušíš a budeš v tom jako doma,“ vychrlila na něj jeden kompliment za druhým. Opravdu ji to nadchlo.
Mladý vlk si dal zasloužený šlofík. Používání magie ho muselo unavit. Vločka raději zůstala vzhůru, kdyby se náhodou něco přihodilo, tak aby mohla rychle zareagovat. Sledovala mezitím dění venku. Déšť brzy nahradil sníh. Trochu nadskočila, když na ní Arne promluvil, nějak nečekala, že už se probudil. „To je sníh,“ začala a zvedla se. Bylo na čase se pomalu zase vrátit zpátky. „Když se oteplí, roztaje se a stane se z něj voda,“ odsouhlasila mu jeho teorii o skupenství. Následovala ho z úkrytu ven a opět se musela uculit, když si všimla, jak jednu z vloček zkusil chytit do tlamy. Připomínalo jí to její mládí. „Půjdeme pomalu do smečkového úkrytu, co ty na to?“ navrhla.

Jakmile se dvojice trochu upelešila uvnitř malé jeskyňky, Arne spustil o magii. Zřejmě si to cestou opravdu promyslel, za což byla ráda - alespoň to tak z Vločky pohledu vypadalo. Lehce švihla ocasem a vyslechla si jeho zhodnocení magie. „Cítit vodu je dobrý začátek. Čím lépe budeš magii ovládat, tím větší povědomí o vodě budeš mít. Klidně se můžeš nacházet někde úplně jinde ale budeš vědět, že je na druhé straně ostrova jezero!“ Vločka trochu přeháněla, ale opravdu se to časem zlepšovalo. Jen možná ne úplně na druhé straně ostrova... Ale to je jedno! Alespoň ho to namotivuje! „Ovládat vodu už je o něco složitější, pochopitelně, protože to není jenom vnímání něčeho, co už je, ale měnění něčeho na něco trochu jiného,“ začala a několikrát přikývla. Ani jednomu se nepodařilo zcela vysušit jejich kožíšek, takže jak v jeskyňce seděli a voda z nich odkapávala, vytvořila se menší loužička. „Můžeš to teď zkusit znova. Tady,“ tlapou poukázala na vodu pod ním, „zkus se zase soustředit a představit si, že tu vodu pošleš ke mně!“

Rannei se rozhodla, že jde do úkrytu. Vločka samozřejmě přikývla a tak nějak předpokládala, že se i ona s Arnem přesunou za ní, ale mladý vlček měl zřejmě jiné plány. Nuž dobře! I s tím se dá pracovat! Pohledem tedy doprovodila Rannei až dokud nezmizela ve vstupu do úkrytu, aby se ujistila, že tam bezpečně dorazila. V úkrytu určitě byli i další vlci, takže se nestrachovala, že by ji nikdo nepohlídal, kdyby začala dělat blbosti.
Pak přesunula zrak na černobílé vlče. Chtěl toho hodně, ale všechno znělo v rámci mezí nějak uskutečnitelně. Vřele se na něj usmála a lehce švihla ocasem. „Jasně! Ale nevadí ti, že promokneš ještě víc?“ odsouhlasila jeho návrh, no musela se ujistit, že je opravdu v pořádku. Ještě aby pod jejím dozorem nastydl! Naštěstí sám uznal, že by měli zamířit do nějaké jeskyňky. Držela se tedy po jeho boku a snažila se ho trochu vést. Ještě si matně pamatovala lokaci jedné z jeskyň, kterou viděla, když procházela územím. A přesně tam měla namířeno!
„Chtěl jsi něco vědět o magii, že?“ optala se, no déšť celkem neslušně tlumil její hlas. Možná by bylo lepší vést tyhle konverzace, až budou v suchu? „Můžeš si zatím promyslet, jestli máš nějaké konkrétní otázky. Já ti pak na všechno odpovím a případně povím něco navíc, až najdeme, kam zalézt,“ zazubila se na něj.
Jejich hledání naštěstí netrvalo tak dlouho. „Támhle je!“ houkla a kývla směrem k menšímu úkrytu. „Pojď, tam se na chvilku schováme,“ řekla směrem k Arnemu a vyrazila do jeskyňky. Těšila se, až si na chvilku odpočine od neustálého bubnování na jejím těle.

// Zamiř do bezpečí

Vločka překvapeně zamrkala, když slyšela, co vypadlo z mladého Arneho. Takové životní moudro! Tak to bude jednou velký filozof. A nebo snad slyšela špatně? Přes ten déšť by se tomu vlastně ani nedivila. „Co musíš dělat a co chceš dělat jsou ovšem dvě různé věci. Občas se překrývají, ale ne vždycky,“ usmála se na něj. Přeci jen se ho ptala co by chtěl dělat - čekala nějaké krátkodobé požadavky. Jako hrát si na babu. Ne to, že musí žít a zestárnout! To předbíhal čas!
To už se do konverzace přidala i Rannei. Ah, usmála se na ní trochu rozpačitě. Už si vůbec nepamatovala, co tehdy měla v plánu. „No přece zajímavější věci,“ odpověděla Arnemu, když se zeptal. Snažila se působit mysteriózně, ale reálně prostě jenom nevěděla. „Máš pravdu, nevypadá to, že by v blízké době mělo přestat pršet,“ prohlásila, když se rozhlédla kolem. Viděla jen šedé deštivé mraky. „Tak chcete do smečkového úkrytu? Najít nějakou jinou jeskyňku nebo tak tady venku? Nebo se chcete nechat zalévat deštěm?“ vyjmenovala jim hned několik možností a zvědavě po nich koukla.

// Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Jeden by si myslel, že Vločce dojdou slzy, ale vlčice tiše proplakala celý pohřeb. Možná proto pak uvítala průtrž štítu, který je chránil od deště. Kapky se pomalu proplétaly se slzami a brzy od sebe nešly rozlišit. Tak přece tu jsi s námi, pomyslela si při pohledu na strom, který se vyhnal ze země - a dokonce si dovolila, aby se jí na tváři objevil ten nejmenší úsměv. Moc mě mrzí, že jsem tě nepoznala hlouběji. Až se k tobě jednou připojím, tak to musíme napravit, věnovala Cinder myšlenku v soukromí své hlavy.
Vlci se postupně začali rozcházet. Bílá vlčice si přepočítala množství vlčat, případně kývla na jedince, ke kterým se rozutekla - jako znak toho, že jim s vlčetem věří. Nakonec přesunula svůj pohled na modrooké vlče, které se vrátilo k ní. „Ano, zdá se, že obloha sdílí naší strast,“ kývla na jeho poznámku ohledně deště. „Teď,“ zopakovala po něm a věnovala hrobu ještě jeden upřený pohled, „co bys chtěl, aby teď bylo?“ Vločka obrátila otázku a podívala se na Arneho. Případně i na ostatní vlčata (Rannei? Solveig?), pokud se někdo rozhodl přidat.

// Úkryt

Vločka zřejmě přeslechla - nebo si to prostě nepamatovala - zmínku o zastavení deště. Proto byla trochu zmatená, když se Einar před východem zastavil a otočil se. Když si ovšem všimla, že se vytvořil jakýsi štít-neštít, který je chránil proti dešti, pochopila, co se dělo. Sama s ovládáním vody sice vyšla ze cviku, ale přesto se pokusila pomoci jak nejlépe mohla, aby ulevila ostatním členům smečky, kteří se na tom podíleli.
„Držte se, prosím, poblíž mě,“ špitla k vlčatům. Vůbec tím nemyslela to, aby se od ní nehnula ani na krok! Mohli se klidně odprostit od jejího bílého kožíšku a promíchat se trochu mezi členy smečky. Jen nechtěla, aby se vzdálila tak, že na ně už ani neuvidí. Nebo se nedejbože ztratila, byť v to celkem pochybovala. Sama se pak postavila tak, aby nepřekážela rodině zesnulé, ale ani vlkům s magií země, kteří se dali do práce. Pohřbívat takhle vlky... Bylo to asi nejkrásnější rozloučení, které za svůj život zažila.
Celá ta starost o vlčata jí rozptýlila natolik, že nad smrtí vlčice příliš nepřemýšlela. Ale teď, když opět viděla bezvládné tělo a truchlící rodinu, měla zase oči plné slz. Sakra, možná se neměla s tím pomyslným deštníkem tak snažit. Déšť by alespoň zakryl její tichý pláč.

Vlčata skupina
Usmála se na Arneho. „Jasně, že ti někdy můžu něco ukázat,“ odsouhlasila mu. Sice nebyla přímo učitelkou, no od toho tu byla, aby vlčatům ukázala alespoň nějaké ty základy života, ne? Sice už nedokázala dělat s vodou takové divy jako dřív, ale třeba se to s nějakým tím tréninkem zase vrátí. Arne beztak mohl zkoušet jen základy, které Vločka ještě zvládla. „Všechno tě naučíme,“ dodala pak ještě na podporu.
Nakonec chtěla jít všechna vlčata až na Espena. Chápavě přikývla a podívala se na Tiaru a Sierru. Jemně se na Tiaru usmála a přátelsky se o ní otřela, aby jí dala vědět, že je v pořádku, že chce zůstat. I Sierra tu chtěla zůstat. „Dobře, tak já půjdu s vlčaty ven,“ přikývla na své společnice a pomaličku se vydala směrem z úkrytu. Sice se nebála, že by se vlčata ztratila, když tam bylo tolik bedlivých očí členů, ale... Co kdyby začala dělat bordel? Zlobit? Chovat se nevhodně? Chtěla je mít alespoň částečně pod dohledem a v případě nouze včas zasáhnout.

// Území

Arne
Vločka přesunula svůj pohled na jediné neohnivé vlče, které se představilo jako Arne. Usmála se na něj a přikývla. „Ano, mám. Ty taky,“ odpověděla mu na poznámku ohledně modrých očí a tlapkou na ně ukázala. „Jmenuji se Vločka. Těší mě, Arne,“ představila se - a nebo možná jen vlčeti osvěžila paměť. Sama si nepamatovala, zda byla vlčatům představena. Jistá si byla pouze u Rannei a Espena. Nad jeho otázkou se na chvilku zamyslela a skoro to vypadalo, že to snad i zkoušela. „Ah, zdánlivě ne. Dřív jsem to uměla! Dřív jsem s vodou uměla opravdu hodně věcí. Přivolat jí, tvořit z ní věci, dokonce v ní i dýchat, jen jsem tak nějak... Vyšla ze cviku?“ pokusila se vysvětlit, byť to nebylo úplně pravdivé. Momentálně ale nechtěla zabíhat do toho, že netušila, proč ji magie při příchodu na ostrovy opustila. To si mohli nechat na jindy.

Sierra
Léčitelka se zatím bavila spíš s Tiarou, což Vločce nevadilo, když mezitím konverzovala s modrookým vlčetem. Pak ale položila otázku i Vločce, což ji přimělo se na chvilku zamyslet. „Tohle bude myslím moje třetí zima ve smečce. Co ty?“ opětovala otázku s úsměvem. Bylo podivné, že se tu pohybovala tak dlouho a přesto znala tak málo členů smečky. Čím to jen bylo? Nezapojovala se dostatečně do smečkových aktivit? Zabírala ta neustálá záplava vlčat příliš jejího času? Kdo ví!

Einar, vlčata
Kývla Einarovi, který se mezitím vrátil. Chtěla se ho zeptat na situaci, protože ho pořádně neslyšela, když přišel, ale nestihla to. Nechtěla ho přerušovat, když mluvil k vlčatům, a než se nadála, byl zase pryč. „Kdo by chtěl jít a kdo chce zůstat?“ zeptala se vlčat, aby si je mohla v hlavě nějak rozdělit a případně jim přiřadit nějakého dospělého. Arne a Solveig už si vybrali. Kdyby se ale někdo rozhodl v úkrytu zůstat, necítila by se úplně komfortně je tady nechat samotné.

Vlčata skupina
Srdce jí stále bušilo jak o život. Snažila se na celou tu situaci příliš nemyslet - nechtěla se ztratit v myšlenkách o tom, jak ve smečce teď není bezpečno, jak s vlčaty nechce ani vystoupit z úkrytu, že by teď mohlo dojít ke ztrátě dalších vlků, když se všichni vyhrnuli ven... Hej! Však na to nechci myslet! napomenula se, když si uvědomila, že to přeci jen sžíralo její mysl. Chudák vlčata se tak mohla ptát během jejich přesunu na leccos, no bílá vlčice to zřejmě omylem vyfiltrovala! Hups, můžete to zkusit zopakovat, děcka.
Jakmile se zastavili, Tiara začala vlčata počítat. Vločka rychle pohledem přejela přes množství mladších členů jejich party. Vypadalo to správně. „Většinou je nemám všechny najednou,“ špitla k Tiaře, když se podivila nad její superschopností pečovatelky. Vlčata pak začala chrlat poměrně velké množství dotazů, ale Tiara se jich statečně ujala a Vločka jí nechtěla skákat do řeči, když to vypadalo, že si dokázala získat jejich pozornost. Proto jen tiše pokyvovala, když jim vysvětlovala koncept smrti. Měla na to teď mnohem lepší příležitost, než když bílá vlčice tahala Arryna do úkrytu, tak to i lépe vysvětlila. Přesto střihla pohledem po Rannei a Espenovi, jestli se náhodou neozvou s tím, že něco podobného už slyšeli. Ne? Nevadí.
Vločka nadále poslouchala konverzaci Tiary s vlčaty s menším úsměvem. Pokud by kdykoliv potřebovala její kamarádka pomoc - nebo se snad nějaké z vlčat otočilo s otázkou k ní - pak by samozřejmě ráda skočila do akce. Nehodlala se však zbytečně cpát do jejich probíhající konverzace.

Poslouchání
Vločka se snažila vnímat sraz. Ale těch kytek, které na ně léčitelka hodila, bylo příliš, takže si z toho zase odnesla velké prd. Nevadí, byla aspoň ráda za to, že se to mladé vlčici podařilo. Rozhodnutí udělat z někoho tak mladého hlavní léčitelku sice bílé vlčici přišlo zvláštní, no nehodlala zpochybňovat Einarův názor. Však on musel vědět líp než ona, zda se na to hodila. Einar pak vyzval další zájemce o vyšší postavení. Upřímně, Vločka už za svůj život měla těch povinností na nějakém vyšším postavení dost, takže velké ambice neměla. Zatím měla plné packy vlčat i jako kappa. S menším úsměvem sledovala učně plné naděje. To je ale odvaha, pomyslela si. Einar jim vymyslel zcela nové postavení, což Vločce přišlo jako kreativní nápad, jak něco takového vyřešit. Pak ale kouknul na ní a Vločka překvapeně zamrkala. Huh? Zdálo se jí to?

Cinder, Hanka, vlčata
Všechno se semlelo tak rychle. Její srdíčko se rozbušilo jako po maratonu. Sice Cinder neznala, ale stejně ji to bolelo. Ten pohled sám o sobě - život, který pomaličku vyhasínal. Zničená rodina. Zničená smečka. Do očí se jí nahrnuly slzy. Z jejího zmražení ji vytrhnul hlas Hanky. Pohlédla na svou betu a přikývla. Vlčata by tohle neměla ještě zažít. Tiara už se vrhla k Espenovi. „Rannei, Arne, Solveig, Sindri,“ vykřikla jména zbylých vlčat. Pokud se za ní vydala sama, dobře. Pokud ne, některá z nich čapla a zatáhla, aby je donutila jít určitým směrem. Doufala, že Sierra případně čapne zbytek.

Tiara
Vděčně se na svou kamarádku usmála, když za ní s drcnutím přišla. „Ahoj, chyběla jsi mi,“ špitla k ní zpátky a přesunula na ní trochu svojí váhy. Přesně tohle teď potřebovala, nějaký přátelský kožíšek, do kterého se mohla zachumlat.

Tiara, Einar
Lehce se zasmála, když se Tiara zhrozila nad množstvím vlčat. „Neboj, zvykneš si,“ ujistila ji a zavrtěla ocasem. Pořád to bylo lepší než množství vlčat, které tehdy přivedla Shine. To by se jí teprve točila hlava! Jenže pak jí překvapil jak Einar, tak Tiara. Nejprve zareagovala na Einara kývnutím hlavy, aby věděl, že jej slyšela. Pak se vrhla odpovědět Tiaře. „Já? Vůbec, však nemám s kým,“ zavrtěla rychle hlavou a vrátila jí upřený pohled. Ani se nemusela omlouvat, že musí jít připravit pelech, protože si Einar Tiaru zavolal. „Hodně štěstí,“ špitla jejím směrem, než poodešla tam, kde byla Sierra s Mercerem.

Sierra, Mercer, Kafka
Stejně jako Vločka i Kafka zamířila k budoucím rodičům. „Gratuluju,“ Vločka se na dvojici usmála a zavrtěla ocasem. V Alatey to neustále žilo a láska neustále zajišťovala smečku s přívalem vlčat. Bílé vlčici to ale vůbec nevadilo! Však to bylo super! „Máte nějaký stávající pelech, kam můžeme kožešiny odtáhnout?“ optala se jich.

Xander, Arryn + Leto, okrajově ještě dění pro Rannei, Espen
Někdo přeci jen vyslyšel její výkřik o pomoc. Vyčerpaně pohlédla na velkého hnědého vlka. Záchrana! „Ano, prosím. Našla jsem ho pod sutí a... A... Musíme ho dostat k léčitelům,“ dostala ze sebe. Cítila se, jak kdyby její mozkové buňky poletovaly po celém úkrytu. „Vločka,“ opětovala jeho představení, byť jí momentálně připadalo, že to nebyla úplně vhodná chvíle. Na otázku léčitelského koutku jen kývla.
Jakmile se část váhy přesunula na někoho jiného, oddechla si. Tělem jí ještě stále proudil adrenalin, ale už teď si byla jistá, že jakmile odejde, bude si sama muset pořádně odpočinout. „Zdravím,“ pozdravila ještě slabě světlého vlka, který prošel kolem nich. Na komentář Espena sice nic neřekla, ale rozhodně si jej zapamatovala.

Xander, Arryn + Einar
Zatímco s Xanderem postupně přenášeli Arryna do léčitelského koutku, vrátil se do úkrytu i Einar. Vyslal vlčata pryč a Vločku požádal, aby od Arryna ustoupila. Přestože chtěla zůstat po jeho boku a pomoct jakkoliv mohla, byla si vědoma, že Einar situaci viděl v racionálnějším stylu. Věřila jeho náhledu. „Einare,“ oslovila ho ještě, než se od nich odpojil, „ráda bych si pak s tebou promluvila. V soukromí.“ Pak už jej nechala jít na vyvýšené místo, ze kterého normálně vedl srazy. „Moc děkuju za pomoc,“ obrátila se ještě na Xandera a děkovně se na něj usmála.
Sama udělala několik kroků od léčitelského koutku, opřela se o stěnu a pomalu se svezla na zem. Byla unavená. Pokud Xander chtěl zůstat v její blízkosti a navázat konverzaci, nehodlala se mu stranit, ale bohužel neměla energii na to, aby sama něco inicializovala. Nechala sraz probíhat a snažila se alespoň částečně vnímat, co se vlastně předávalo za informace.

// Území

Nějak se jim přeci jen podařilo Arryna dostat do úkrytu smečky, přestože by to rozhodně bylo rychlejší, kdyby u nich byl nějaký statnější jedinec. Vločka byla menšího vzrůstu a vlčata, byť už poměrně odrostlá, ještě nedosahovala své plné výšky. Už to nebyla ale žádná mrňata, takže Rannei pomoc nakonec cestu alespoň trošičku ulehčila. To, že se nijak nebouřili proti návratu a nepokusili se utéct, byl rozhodně další plus.
„Potřebujeme pomoc!“ zařvala hlasitě, jakmile prošli vchodem do úkrytu a někdo by je mohl slyšet. Kdokoliv. „Potřebujeme léčitele!“ zařvala pak ještě. Kdyby tu žádný nebyl, třeba by to někoho donutilo vyběhnout ven a nějakého sehnat. „Zkuste se porozhlédnout po úkrytu, jestli nenajdete někoho silného, kdo by mohl pomoci s přesunutím Arryna. A léčitele,“ promluvila k Rannei a Espenovi. Nechat je rozprchnout po úkrytu by nemělo být tak fatální, tam je mělo na očích hned několik členů smečky. Až bude po všem, tak si je zase hezky najde.