Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Luka

Bílá vlčice nad jeho skromností pouze protočila očima - samozřejmě nijak zle, spíš jí připadalo úsměvné, že nějaký následník trůnu tvrdil, že je obyčejným vlkem. Ale prosimtebe. Pořád jsi následníkem! To není nic obyčejného, víš? i ona se na něj usmála. Vločka samozřejmě neměla žádnou magii, kterou by dokázala vycítit pocity cizích vlků, ale během těch let komunikace s vlky jí docvaklo, že když si někdo jen tak povzdechne, většinou to není dobré znamení. Možná se o tom nechtěl bavit? Zamyslela se tedy nad nějakým jiným tématem, které by mohli probírat, ale než jí něco stihlo napadnout, Arryn už vysvětloval jejich nelogické smýšlení o magiích. Pff, u nás s tím každý žil naprosto normálně, odvětila prostě a oblízla si čumák. Vůbec se jí ten jejich pohled na magie nelíbil. Nemohli se je raději naučit? Kdyby každý věděl, jak svou magii ovládat, nestala by se žádná katastrofa a nikdo by netrpěl! Mohli by je zkrátka používat jen pro dobré věci. To nejspíš jo, ale z tvojí formulace to vyznělo tak, jako kdybych chtěla jenom řešit záhady. Ale já ti chci pomoct najít cestu domů! prohlásila nadšeně a když se blížili k vodě, přidala do kroku. Když už byli jen pár metrů od jezera, rozběhla se a se vší svou rychlostí - přeci jen jí bylo celkem málo - vběhla do vody. Chvilku se nadšeně cachtala, no poté si uvědomila, že Arrynovi neodpověděla. Otočila se tedy na něj. Nemůžeš všechno svádět na božstva. Někdy je to prostě osud, zazubila se a cákla trochu vody jeho směrem.

Oooh, takže mají magie! bílá vlčice se nadšeně zavrtěla a poslouchala příběh o Arrynově domovině. To je smutný, okomentovala a natočila hlavu do strany. Vskutku nechápala, proč by někdo někoho trestal za používání magie. Ale následovník trůnu, jo? To se musím bavit se sakra vysoce postavenou společností, zazubila se na něj a švihla ocasem. Kdy se naposledy bavila s nějakou alfou? Už to bylo pár let, na svých cestách potkávala maximálně další tuláky. Tak, jak nás příroda stvořila? zopakovala po něm zamyšleně. Ale pokud se s magií narodíš, není to součást tebe? Tak, jak tě příroda stvořila? Když jí nepoužíváš, prakticky utlačuješ část svého já. Kdybys jí mít neměl, nenarodil by ses s ní, zafilozofovala Vločka a obrátila se na hnědého vlka, aby mu viděla do obličeje, až jí bude odpovídat. Byl mezi nimi momentálně velký kontrast. On se mračil, ona se usmívala. On byl proti magiím, ona byla pro. Ale nepřišlo jí to jako něco, co by mezi ně vrazilo imaginární kmen stromu, kvůli kterému by se měli přestat bavit. Jo, mně se to líbí. Žila jsem s tím vším prakticky celý život. Tedy až na zvířecího společníka, toho mám prvně, prohlásila a snažila se otočit tak, aby viděla na hranostaj, ale ať se otáčela, jak se jen chtěla, nepodařilo se jí to. To by si musela vykloubit hlavu. Vzdala to tedy a obrátila se zpátky na Arryna. Třeba k tomu jednoho dne najdeš cestu. A změníš celé to svoje... Cokoliv, čemu jsi následovníkem trůnu! začala si opět vymýšlet a představovat různé věci, které se ve skutečnosti nejspíš nikdy nestanou. Ale kdo ví, vlk by nikdy neměl říkat nikdy. Ale já nehledám tajuplné záhady! Vždyť jsem řekla, že ti pomůžu najít cestu domů! ohradila se a vydala se vpřed, přímo za nosem.

//Křišťálové jezero

Hnědý vlk se konečně představil, což Vločka samozřejmě ocenila, přestože jí to do téhle chvíle nepřišlo jako životně důležitá informace. To je krásné jméno! prohlásila s úsměvem a nadšeně zašvihala ocasem. Taky bych se chtěla jmenovat Arryn. Zní to hustě, určitě bych všechny takovým jménem totálně oslnila. A představ si, jak vtipný by to bylo, kdyby Arryn potkal Arryna, hlasitě se nad tou představou zasmála. Jo, to by byl teprve pořádný zážitek. Jsem zatím žádnou jinou Vločku než sebe nepotkala, dodala pak ještě, jako kdyby mu to musela vysvětlovat. Nemusela. Prostě chtěla. Když vlčici vysvětlit, proč se chce vrátit, hodila po něm ustaraný výraz. To je hrozný! Moc mě to mrzí, smutek byl vidět v každé části jejího těla. Od zvadlých uší přes koutky úst, které směřovaly dolů, až k ocasu. Chvilku takhle zůstala a přemýšlela, jak by ho asi mohla rozveselit. Přeci jen to byla opravdu nepříjemná situace. Tak já ti pomůžu najít někoho, kdo tě dostane zpátky, prohlásila nakonec a ihned změnila výraz - přesvědčivě se na něj usmála. Když nazval magii odpornou, překvapeně na něj zamrkala. Tobě magie přijde odporná? zeptala se nevěřícně. Koukala na něj jako na blázna. Ty ses s ní nenarodil? Já jo! Týjo, nevěděla jsem, že se někdo může narodit bez magie. Ale proč máš modré oči? Myslela jsem, že taky ovládáš vodu, když je máš modré. Nebo sis požádal někoho s větší mocí, aby ti je přebarvil? Ale to nedává smysl, jestli ses s magií nenarodil a nelíbí se ti, pak bys o něco takového nežádal, její prvotní vyzvídání se brzy změnilo v přemýšlení za pochodu. Ale co mohla dělat, tohle bylo něco, co ji opravdu zaujalo!
Celá situace s vlkem a vozíčkem ho zřejmě nezaskočila tak, jak očekávala. Jí samotné to přišlo celkem normální. Během jejího života zažila mnohem zvláštnější věci a úkazy. Vždyť prakticky potkala samotnou smrt i život, něco takového tedy nemohla považovat za šílenost ani šílence. Proč myslíš? optala se tedy, aby pochopila, proč něco takového řekl. Lasice se přesunula z její hlavy na její záda. Nutno podotknout, že při přelézání téměř zapadla do hustého kožichu, který měla vlčice na krku, ale podařilo se jí z něj vymanit.

//Mlžná džungle

Vločka si spokojeně pobrukovala. Vůbec jí nepřipadalo divné, že následuje vlka, jehož jméno ani nezná. Zkrátka byla přesvědčena, že chtěl cestovat v jejich společnosti, a to zahrnovalo i Vé, přestože se k nim nakonec nepřidala. Proč asi? zamyslela se najednou. A aby nepřetěžovala svůj mozek, přestala si pobrukovat, takže se soustředila jen na přemýšlení. Taky mě těší, kamaráde, a protože se tak soustředila na svůj vnitřní svět, vůbec jí nepřišlo divné, že když neznala jméno hnědého, prostě ho nahradila slovem kamarád. A vždyť to byl její kamarád, nebylo na tom nic špatného! Alespoň ve Vločky světě ne. Když na ni však nadále mluvil, probrala se a opět přesunula svou pozornost na něj. Rodné domoviny? zopakovala po něm pobaveně. Abych pravdu řekla, tam bych už ani netrefila. Takže asi zůstanu tady! Ale proč jsi tento svět nazval šíleným? Už jsi snad na něco narazil? zeptala se zaujatě a natáhla hlavu blíž k němu. Poté zalapala po dechu a rychle vysprintovala o pár kroků vpřed, otočila se a začala couvat. Tolik práce, a to jen aby mohla mluvit a zároveň koukat na hnědého. Počkej, nech mě hádat! zastavila ho, případně mu i skočila do řeči, jestli mluvil, eh, nějak to nevnímala. Připlavilo tě moře, stejně jako mě a Vé. A jak tě připlavilo, tak se z moře najednou vynořila ooobrovská příšera a chtěla tě zabít! Ale ty jsi byl hrozně statečný a ubránil ses. Nebo! Nebooo! Vyplavil ses, odešel jsi z pláže do nejbližšího lesa, kde tě přepadla... Tlupa masožravých veverek! A pak..., Vločka pokračovala ve vymýšlení - nebo to bylo vzpomínání? - různých příběhů.
Opět tak nějak filtrovala, co od něj slyšela. Selektivní slyšení. Proto i kdyby ji v momentě, kdy se začala otáčet, chtěl upozornit, že za ní je nějaký podivný vlk s dřevěným cosi, nejspíš by to její mozek vyfiltroval. Plnou silou tedy pleskla hlavou do vozíčku neznámého, až si z toho sedla na zadek. Zdravím, pozdravila staršího vlka. Když se jí přestala točit hlava, zvedla se a široce se usmála. Co jsi zač? A co je tohle? zeptala se zvědavě a kývla k dřevěnému vozíčku. Zatímco vlk, který se představil jako Wu, začal vysvětlovat, co dělá a jaké skvělé produkty má, Vločka začala vozík očichávat. V tom na ni vyskočilo chlupaté cosi, což donutilo vlčici hlasitě zaječet překvapením. Rychle se upokojila a překvapeně sledovala lasici, která se nejprve pohybovala po zemi, no velmi rychle našla svou cestu na její tělo. Wu se ji snažil přesvědčit, že by si lasici se zimním kožichem měla nechat. Překvapivě za ni ani nic nepožadoval, prý nějaká laskavost první koupě či co. Vločka tedy souhlasila a bílá hranostaj ze sebe vydala několik nadšených zvuků. No..., otočila se na hnědého vlka a pousmála se. Lasice jí přelezla na hlavu - mezi uši - a snažila se imitovat výraz, se kterým se Vločka na vlka dívala.


NÁKUP

Aktuální stav účtu: duše hráče - Dante, část duše hráče - Bambi

Co kupuji:
• Mazlíček - lasice hranostaj, pokud by šla se zimním kožíškem (tedy bílá s černou špičkou ocasu), ale kvůli pozici bych ji chtěla zakreslit až na případný spešl
Celková cena: duše hráče - Dante

Stav účtu po nákupu: část duše hráče - Bambi

Schváleno

//Tajné ostrovy

Konečně spatřila hnědého vlka, kterého se snažila dohnat. Fíha, jsem na tebe volala, ať počkáš, už nejsem v nejlepší kondici, pravila, aniž by si uvědomila, že to musí znít opravdu zvláštně, když měla tělo mladičké vlčice, ne staré babky jako dřív. Hehe, nemusíš se stydět! Já vím, že ses jenom styděl říct si o společnost. Ale neboj, já to prokoukla, odpověděla mu a zašvihala ocasem. Otočila se, jako kdyby čekala na Vé, ale ta nebyla nikde k nalezení. Neslyšela její slova, ve kterých se s ní loučila. Její výraz lehce povadl, když jí došlo, že krásná vlčice za ní zřejmě nešla a rozhodla se zůstat u moře nebo odejít jinam. Ty jo, proč? na tuto myšlenku už nedokázala odpovědět. Nechtěla však kazit příjemnou atmosféru, a tak se otočila na hnědého vlka a opět se na něj široce usmála. Já se toho o tobě taky moc nedozvěděla! Ale jmenuji se Vločka, představila se nadšeně a pokračovala za ním - jako takový ocásek.

//Luka

Výraz bílé vlčice trochu povadl, když zjistila, že ani Vé na jeho otázky neznala odpověď. Fíha. A bude je někdo vůbec znát, když je nezná ani ona? pomyslela si. Zřejmě si myslela, že když matka této vlčice žila nějakou dobu na Mois Grisu, musela i ona vědět vše, co o této zemi vědět šlo. Určitě jí matka vyprávěla příběhy! Při jejím návrhu hledání smeček se ocas sněhové vlčice opět rozpohyboval. To by bylo super! Budeme pátrací trojka! široce se zazubila. Vůbec jí nedocházelo, že Vé nejspíš chtěla s vlkem trávit čas o samotě. Prakticky na Vločku od jeho příchodu skoro nereagovala.
Vypadalo to, že hnědý vlk měl jiné plány. Prohlásil, že bude muset najít někoho jiného a dokonce jim řekl, že raději cestuje sám. Pche! To neznělo vůbec pravdivě! A připadalo jí to jako ještě větší lež, když si všimla, že se na ně ještě otáčel. Vidíš, jak se na nás ještě kouká? Já si myslím, že v realitě chce, abychom šly s ním. Jen se moc stydí, tak to nechtěl říct nahlas, prozradila Vé a mrkla na ní. Přece ho nemůžeme zklamat! dodala poté a s velkým úsměvem se rozběhla za ním. Heeej! Počkeeej na nááás! zvolala za ním v naději, že zpomalí.

//Mlžná džungle

Vločka zamlaskala, aby zjistila, jestli také ještě cítí slanost v tlamě, ale nic takového necítila. Hehe, já už ne, odpověděla se smíchem na Véinu poznámku a nadšeně se zavrtěla. To jí donutilo přemýšlet nad tím, kdy se Vé vůbec vyplavila. Jak tehdy asi vypadala? Když tak pečlivě pečuje o svůj kožíšek, muselo to pro ní být opravdu hrozné. Chudák, pomyslela si bílá vlčice. Bylo jí Vé líto. Ale hlavní je, že teď už má kožíšek čistý a nemusí z toho být smutná! tahle myšlenka Vločce ihned navrátila její pozitivní náladu.
Bohužel - možná bohudík - už se nemohli dál bavit o rodině sněhové vlčice, neboť se k nim přidal ještě další vlk, který měl zase jiné otázky. Tak jo, přikývla na Vé a vrátila jí úsměv. Vůbec ji na přesladkém výrazu a chování vlčice nic nezarazilo. Zkrátka mu chtěla pomoct, ne? Zaujatě poslouchala, jak začala mluvit o různých suprových místech, na které by se tuze ráda podívala. Tady je modrý strom? zašeptala, tedy, snažila se zašeptat, ale s jejím nadšením z tohoto zjištění se to moc jako šepot považovat nedalo. Pardon, zahihňala se, když si uvědomila, že nejspíš ruší. Vlka však tyhle fascinující informace vůbec nezajímaly, místo toho chtěl vědět jiné věci, o kterých Vločka už tuctem neměla žádné tušení. Opět tedy pohlédla na Vé a čekala, že z ní vypadne něco, co všechny oslní. Jo! zalapala po dechu, překvapená, že ji tohle nenapadlo samotnou. Jaký tu jsou smečky? zeptala se, přestože se na stejnou otázku zeptal vlk. No co. Třeba jí to Vé vysvětlí nějak... Ne až tak složitě. Jednoduchá slova. Na vlka se jen usmála, to, že na ni zřejmě zíral trochu déle, šlo naprosto mimo ní.

Když si bílá vlčice všimla, že Vé hleděla na oblohu, podívala se na ní také. Očekávala, že když ji vlčice pozorovala, uvidí na ní něco zvláštního. Něco, co ještě nikdy neviděla. Proč by to jinak uchvátilo pozornost vlčice jako Vé? Ale byly to zkrátka pěkné večerní červánky. Možná je má ráda, pomyslela si a nijak dál to neřešila. Každý měl něco.
Jo! Tebe taky? odpověděla a rovnou jí vrátila otázku. Představa, že mají něco společného, jí rozveselila. Stejný způsob objevení se na Mois Grisu je určitě sblíží, ne? Vůbec si neuvědomovala, že moře vyplavilo naprostou většinu zdejších vlků, a tak to nebylo nic speciálního. Jak by to vůbec mohla vědět? Netušila, že se nachází na ostrovech. Když Vé začala rozebírat jména její rodiny, musela zaujatě naklonit hlavu do strany. Ty jsi je snad znala? zeptala se překvapeně, přestože věděla, že to nedává smysl. Její matka zemřela ještě během jejího mládí. Tehdy Vé s největší pravděpodobností ani nebyla na světě. Přesto se přímo trefila do jména její zesnulé matky. Byla to jen náhoda? Možná měla jen setsakramentské nadání pro odhady. Možná je nám souzeno být kamarádky. Víme o sobě i věci, které bychom vědět neměly! pomyslela si nadšeně.
Dřív než se na to stihla blíže zeptat, objevil se na pláži další vlk, tentokrát hnědý. Ahoj! odpověděla na jeho pozdrav a zazubila se. Víc vlků! Víc kamarádů! A to to byl jen první den na Mois Grisu! Tohle mi chybělo. Při cestách sice stále potkáváš vlky, ale ne tolik, lehce zavrtěla ocasem. Na jeho otázku odpověděla zahihňáním. Já ti nepomůžu, nejsem tu o moc déle než ty, odpověděla pravdivě a pohlédla na Vé, jestli mu něco řekne ona. Ta by toho určitě měla vědět víc, ne? Co se týkalo zmínky o ostrovech, dopadlo to podobně jako když je zmínila Vé. Vločce to zkrátka nedocvaklo.

Při svém rozhovoru s cizinkou se střídavě koukala na ni - většinou, když k ní zrovna mluvila - nebo na mořskou vodu. Zajímalo by mě, jestli tady dokážu..., ještě dřív než stihla dokončit vlastní myšlenku, už napínala svůj mozek, aby uskutečnila to, co chtěla. A to vyzkoušet si, zdali stále dokázala ovládat vodu. Ale musela na to nějak nenápadně, aby nevystrašila její novou společnici. Vytvořila tedy jen maličkou vlnu, která sice vypadala naprosto přirozeně a prakticky totožně s ostatními malými vlnami, ale Vločka věděla, že byla způsobená její osobou. Jen to zabralo trochu víc úsilí než původně očekávala. Asi už jsem vyšla ze cviku, pomyslela si, ale nijak to nelitovala. Zkrátka bude chvilku trénovat a její schopnosti se hned vrátí. Hlavně, že svou magii pořád má!
Díky, odpověděla automaticky s velkým úsměvem. Samozřejmě ihned předpokládala, že si vlčice myslela, jak Vločka vypadá jako cestovatelka. Rozhodně nečekala sarkasmus, který tentokrát nešel přeslechnout. Úsměv jí trochu opadl, no koutky její tlamy byly stále pootočené nahoru. Tak to jsi mě měla vidět před Mois Grisem. Představ si, že tenhle kožich už je ten, který omyla mořská voda, prohlásila a zasmála se. Naštěstí se jejich konverzace posunula vpřed a cizinka se bílé vlčici konečně představila. Těší mě, Vé, řekla s jasným nadšením v hlase. Dokonce i její ocas se na chvilku rozkmital. Já jsem Vločka! prozradila a široce se zazubila.

Vločka zamyšleně zafuněla. Tahle debata o čistotě srsti jí nutila namáhat svůj mozeček víc než prvně očekávala. Ale možná bylo dobré, že zase začínala mít filozofické debaty. Alespoň se s tou smolařkou nebavila o kytičkách a motýlcích. Já bych se za to nikomu nesmála. Nevím, proč by se někdo měl smát, odpověděla nakonec. Možná byla stále příliš naivní, ale zkrátka to nebrala jako důvod, proč někoho zesměšňovat. Obecně nikdy nechápala, proč by se někdo chtěl někomu jinému smát. Jim by se to taky nelíbilo.
Mois Gris? zopakovala po neznámé, aby vyzkoušela, jak bude znít jméno zdejší krajiny z její tlamy. Ušlo to, nekomolila ho. To je hezké jméno. Moc hezké, zkonstatovala poté a usmála se. Možná bych se tady měla zabydlet. Najít si smečku, takové věci. Teď jsem zase mladá a můžu být prospěšná. Navíc mi celkem chyběla magie, pomyslela si a zahleděla se na vodu, která ji dopravila na zdejší svět. Samozřejmě, že to byla voda. Kdo jiný by doprovázel její osud? To už se však začala ztrácet ve svých myšlenkách, a tak ji hlas neznámé vtáhl zpět do reality. To doufám, tak by to totiž mělo být! Každý si zaslouží milující rodiče, přikývla, téměř jako kdyby sama sebe ujišťovala, že souhlasí se svými slovy.
Nad možností povyprávět vlčici o své minulosti se zaradovala. Její ocas automaticky začal lítat ze strany na stranu. Jenže poté si uvědomila, že pokud jí řekne vše, co zažila, vlčice jí to neuvěří, protože teď vypadá mladě. Hm, jak to jenom zkrátit? nadšený výraz se rychle změnil v zamyšlený. Krajina, ze které pocházím, je opravdu daleko. Možná na to nevypadám, ale prošla jsem opravdu velkou částí světa! prohlásila hrdě a vypjala hruď. Rozhodně očekávala, že ji tenhle fakt naprosto oslní. A hned se bude chtít kamarádit!

Vlčici tentokrát neminula poznámka o nečistotě a zjevné narážky na to, že vypadala jako čuně, ale vědomě se to rozhodla ignorovat. Chtěla se s vlčicí přátelit, ne se hádat o tom, jak vypadá. Náhodou, začala a zavrtěla hlavou, aby ukázala, že s jejím názorem nesouhlasí, kdyby někdo vypadal jako čuně, zaujalo by mě to ještě víc. Proč tak vypadá? Co se mu stalo? Třeba upadl do bláta a ještě neměl šanci se očistit. Třeba na něj někdo zlý chrstnul špínu. Spoustu možností, na které by šla lehce navázat konverzace! Vločka nadšeně zavrtěla ocasem. Už byla ve svém světě, kde si představovala spoustu různých setkání se spousty vlků, kteří se později stanou jejími kamarády a nikdy nebude muset být sama.
Avšak jen co si uvědomila, že je v přítomnosti někoho jiného, rychle se zase vzpamatovala, aby jí nic neuniklo. Kdyby na ni mluvila a Vločka ji ignorovala, to by byl teprve trapas! Naštěstí se zdálo, že bílé vlčici nic neuniklo. Neznámá totiž hladce navázala na otázku ohledně její matky. Dobrý, neignorovala jsem jí, oddychla si. Kdysi tady žila, jo? A kde to vůbec jsme? zeptala se v naději, že se něco dozví. Rozhodně tady cítila magii, ale zároveň to nebylo ono místo, kde kdysi žila. Near je hezké jméno. A taky je hezké, že vlastně tak nějak následuješ ve stopách své matky. Určitě je - nebo by alespoň byla - ráda! prohlásila nadšeně, přestože tuhle Near neznala a vůbec netušila, jakou asi měla povahu. Nad její další poznámkou se zasmála. Pche, chce to jenom trochu cviku a budu nejlepší tanečník pod sluncem! zavtipkovala a během toho se zvedla, aby zavrtěla zadkem a ukázala tak své mistrovské taneční schopnosti. Když se cizinka rozešla, Vločka šla samozřejmě za ní.

Huňatá vlčice zůstala sedět a hezky mrkala. Tak to je dobře! prohlásila po chvilce ticha. Skoro to vypadalo, jako kdyby jí na chvilku mozek přestal vysílat rozkazy a naskočil až po pár sekundách, kdy konečně promluvila. Chudák, vůbec neměla tušení, co se zrovna odehrávalo v hlavě neznámé vlčice. Ale upřímně, zachovala by se jinak, i kdyby věděla, čím si vlčice zrovna prošla? Těžko říct.
Se zazubením, které se podobalo tomu, co mají mladá šibalská vlčata, sledovala čištění neznámé. Ups, možná jsem jí trochu ušpinila, pomyslela si a musela se držet, aby se nezasmála. Ale kdo by se jí mohl divit? Byl to vtipný pohled. Poslušně se posadila na zadek a čekala, až se cizinka dočistí. Vypadá to, že máš ráda čistotnost, podotkla Vločka a zavrtěla ocasem. V porovnání s ní to byl poměrně velký kontrast. Huňatá bílá srst měla daleko od čistoty, kterou zářila krásná srst neznámé.
Neznám! Měla bych? Jak se jmenuje? vlčice překvapeně zalapala po dechu a rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že se nikde neobjeví. Jsem ráda, že ti nezkřivila ani chlup. Proč ses ale rozhodla dobrovolně odejít? zeptala se zaujatě a naklonila hlavu stranou. Ovšem brzy na to se obrátila konverzace - věci začala vyzvídat ona. Hehe, děkuju! hrdě vypjala hruď. To jsem se, prosím, naučila sama, oznámila sebevědomě a narovnala se.

Vločka se při pohledu na vlčici musela zahihňat. Přestože to nebyla otázka, tak se rozhodla, že na její zahuhlání odpoví. Proč bych neměla být šťastná? Stalo se snad něco špatného? tázavě při tom naklonila hlavu do strany. V tu chvíli si uvědomila, že by možná bylo dobré, kdyby ze sebe opět dostala písek, který se jí při kutálení vkradl zpět do kožichu. Aniž by od neznámé odstoupila nebo jí předem upozornila, začala se zběsile otřásat. Netušila, jestli písek náhodou nelítal všude kolem. Vlastně ani nevěděla, jestli část nezasáhla cizinku. Když jí připadalo, že se zbavila dostatečného množství písečných zrnek, přestala. Jsem ráda, že tě to těší. Teď můžeme být šťastné obě, Vločka pokračovala v konverzaci - jako kdyby se nic nestalo - a vesele se zazubila.
Tentokrát už z neznámé opravdu vyšla otázka. Huňatá vlčice se nad tím musela pořádně zamyslet. O sourozencích věděla, že už nežijí. Ale jak na tom byli její rodiče? Přeci jen už zažila poměrně velké množství změn období. Kolik jich bylo? Teď nedávno byla zima. Těch viděla kolik? Kolem třinácti? Ale to mi neuvěří, pomyslela si sklesle. Každopádně její rodiče viděli ještě víc zim než ona. Pokud je osud nějakým zvláštním způsobem neomladil jako jí, pak zřejmě běhali v nebeských lesích. To neee, neblázni! Neříkej mi, že to se stalo tobě? Jestli jo, tak mě to moc mrzí, odvětila a její veselý výraz se během chviličky změnil v ustaraný.

Kdo ví, jak dlouho pobíhala sem a tam. Mladé tělo bylo plné energie, ach, tak moc jí to chybělo! Čím starší vlk byl, tím omezeněji se mohl pohybovat, ale teď! Teď zase mohla dělat všechno, o čem se jí před několika dny mohlo jen zdát! Byla rychlejší, silnější, obratnější. Přestože se cítila poměrně slabě, zřejmě kvůli tomu, že cestovala opravdu dlouho, navíc si jako starší dáma nemohla nalovit příliš kořisti, ale mládí jí dodalo elán, který z ní během těch let postupně vyprchával.
Téměř čistě bílá vlčice byla příliš zabraná do svého skotačení, až si skoro nevšimla, že se na pláž dostavil i další živý tvor. A tak když konečně spatřila siluetu neznámé, šok jí na pár sekund ochromil mozek. Aniž by se nadála, špatně položila tlapku a celá její váha se neobratně snesla k zemi. Nedobrovolně udělala na písčitém povrchu několik kotrmelců a skončila u tlapek neznámé. Zůstala ležet na zádech, nohy jí trčely do vzduchu a když otevřela tlamu, aby na pěknou vlčici zareagovala, vypadl jí jazyk ven. Téměř ji trefil do modrého očka, ale naštěstí dopadl o kousek vedle, tedy na její tvář. Vločka usoudila, že mluvit v téhle poloze není nejlepší. Převalila se tedy tak, aby ležela jako normální dospělý vlk. To teda! přitakala a nadšeně zavrtěla ocasem. Chyběla jí komunikace s ostatními. A tvoje přítomnost tu dobrou náladu ještě zdvojnásobila! široce se na vlčici usmála.

//Minulost

Světlá vlčice se vzbudila se slanou chutí v tlamě. Několikrát zamlaskala, téměř jako kdyby se ujišťovala, jestli se jí to jen nezdálo. Znechuceně nakrčila čumák a otevřela oči. Takovou dávku slanosti jsem nepotřebovala! pomyslela si a nešťastně stáhla uši. Naposledy se na své cestě zastavila u moře, ve kterém si hrála. Ale tady... Sice stále byla u moře, ale nepřišlo jí, že by to bylo stejné. Les v dálce vypadal úplně jinak. Byl tam vůbec les? Ne, jasně si vzpomínala na louku. Hm, zvláštní!
Vyškrábala se na všechny čtyři a otřásla se, aby se zbavila písku, který se jí uhnízdil v husté srsti. Poté se protáhla, aby opět rozpohybovala staré klouby. Ale nic nezakřupalo. Huh? zmateně pohlédla na vlastní tlapky a udělala několik kroků vpřed. Cítila se jinak. Že by...? tak nějak automaticky jí to vyskočilo v mysli jako možnost. Možná protože už se jí to v minulosti stalo? Možná jí k tomu dopomohla bohyně? Kdo ví. Když si vlčice uvědomila, že se její tělo vrátilo do stavu mladého vlka, ocas jí začal kmitat ze strany na stranu. Tohle je super! Takhle dobře už jsem se necítila léta! ke svému radování se zapojila i skákání. Brzy se bílá chlupatá koule s černou špičkou ocasu řítila z jedné strany pláže na druhou, místy poskakovala, občas hodila držku a hezky se vyválela v písku, ale to jí nevadilo. Vííí! vydávala při svém skotačení hlasitě.