Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčata měla jediné štěstí, že Vločka měla opravdu velký pohár trpělivosti. Přestože na ně začínala být nepříjemná, nesjela je úplně. Alespoň ne zatím. Momentálně se opravdu soustředila na Arryna. Už teď ale věděla, že si bude muset promluvit s Einarem a Stinou. Předpokládala sice, že se měla účastnit na jejich výchově, ale tohle bylo poprvé, co je potkala. Neměla ještě šanci! Tak kde udělala její alfa a jeho družka chybu?
Rannei poznámku ignorovala. Dokonce i Espenovo drzé komentáře ignorovala. Se vším se vypořádá později, momentálně to bylo druhořadé. „Život je extrémně důležitý. Bez něj bys tady nebyl. Když někdo umře, tedy přijde o život, tak už s ním nikdy nemůžeš mluvit a brzy ho nebudeš moci ani vidět,“ přestože momentálně prováděla záchranou akci, snažila se alespoň trochu vysvětlit, proč vlčata tak urgovala. „Chápu, že je to těžké, ale hodně pomáháš. Nevzdávej to! Vedeš si skvěle,“ pochválila a podpořila Espena, který alespoň trochu sunul kameny. Dokonce i Rannei se nakonec alespoň částečně přidala, a tak jí Vločka odpověděla na otázku. „Je to dlouhodobý člen naší smečky, jmenuje se Arryn,“ s tím odsunula poslední kámen.
„Arryne!“ zvolala na něj ve snaze ho probudit, ale marně. Zaměřila se na jeho dech, který byl sice velmi slabý, ale přeci jen tam byl. Dýchal. Jen byl v bezvědomí. Chytla ho za krkem, podobně jako vlčata, a pokusila se zatáhnout, ale nešlo to. Přestože byl vyhublý, byl na ní stále příliš těžký. Vlčata v tomto nemohla pomoci, ani jejich společná síla by pravděpodobně nezabrala. V tom si ale všimla, že Arryn pootevřel oči. „Arryne, dokážeš se zvednout? Musíme tě dostat do úkrytu,“ promluvila na něj. Možná to musela ještě párkrát zopakovat - kdo ví, jak moc mimo Arryn byl. Ve výsledku se ale dokázal s Vločky pomocí vyškrábat na nohy. Bílá vlčice jej podepřela a horko těžko udělala krok vpřed. „Pojďte před námi. Pamatujete si cestu zpět? Pokud ne, odnaviguji vás,“ houkla po vlčatech. Musela je mít na očích, aby se ujistila, že je nikde nenechá a nic se jim nestane. Samozřejmě se mohli samovolně rozhodnout, že chtějí pomoc s podepíráním Arryna, ale nakázat jim to? To už Vločka vzdala. Přestože bylo poměrně složité dělat tolik věcí najednou, přeci jen se to vlčici nějak podařilo a čtveřice se velmi pomalu přesunula do úkrytu.

// Úkryt

// Manipulace povolena

Když to nešlo po dobrém, tak to šlo po zlém. „Já vůbec nejsem tak špatná. Jsem ta zábavná teta! Mohli jste skončit mnohem hůř!“ ohradila se proti Espenovo komentáři. Naštěstí se alespoň vydal za ní, zatímco Rannei musela nejprve nemilosrdně nést v tlamě. Nakonec ji to ale přeci jen přimělo jít po svém. Tohle nebylo Vločky první rodeo, děcka.
Ani jedno z vlčat ji zdánlivě příliš neposlouchalo, minimálně na její požadavek, ať zavětří, nikdo moc nereagoval. Rannei se dokonce vztekala i nad kamením. Vločka ani neměla mentální kapacitu se nad tím pozastavit, jediné, co momentálně měla na mysli, byl Arryn a bezpečí vlčat. Nechtěla ovšem vlčata děsit, dokud si nebyla jistá, že se jednalo o živého Arryna, a tak zkrátka nic neříkala. Když se jí konečně podařilo odsunout dostatečné množství kamení, aby na vyzáblého vlka viděla a ujistila se, že přeci jen dýchal, pak teprve zvýšila hlas. „Tohle není žádná nuda. Jedná se o život člena vaší smečky! Je jedno, že je to těžké!“ rozzlobeně pohlédla na dvojici, no nepřestávala sunout kameny z cesty. Byla to jen vlčata. Nevěděla ještě, jakou hodnotu měl cizí život. Nervózně vydechla a pokusila se nasadit zpět alespoň menší úsměv. Hněvem nic nevyřeší. „Kdo z vašich sourozenců bude moct říct, že někoho zachránil, hm?“ pokusila se je navnadit trochu pozitivnější zprávou.
Bylo jen na vlčatech, jak dlouho trvalo Arryna zcela vysvobodit. S jejich pomocí by to určitě zabralo mnohem méně času a měl by tak větší šanci na přežití, ale pokud se ani nyní nechtěla přidat, pak to Vločka dokončila sama.

Situace se nakonec přeci jen změnila a zatímco zbytek vlků postupně odešel, Vločka zůstala. A po jejím boku zůstala i Rannei a Espen. „Ahoj Rannei, ahoj Espene. Já jsem Vločka,“ představila se jim - nebyla si zcela jista, zda stihli v tom zmatku pochytit její jméno. Rannei z toho nebyla nadšená, viditelně, zatímco Espen byl zmatený. „Ale prosimtebe! Já nejsem cizí, jsem pečovatelkou téhle smečky a dobrá kamarádka vašeho táty!“ ohradila se bílá vlčice se smíchem. Na druhou stranu chápala, že vlčata nemůžou být nadšená, že zůstala zrovna s ní, zatímco zbytek šel s nějakým rodičem. O to víc se musela snažit! „Neboj, Espene, oni se zase vrátí. Zatím si můžeme užít nějaký ten čas spolu! Zajímá vás třeba něco? Chcete něco vidět? Nějaké hustokrutopřísné území?“ Vločka se je pokusila navnadit a šibalsky se usmála. „Vsadím se, že to je něco, co vaši sourozenci ještě neviděli,“ dodala pak ještě a mrkla po nich, aby zkontrolovala, jestli to zabralo.
Ať už to byla úspěšná návnada nebo ne, Vločka je zkrátka vzala s sebou - pokud by někdo z nich chtěl dělat uraženého, pak jej prostě čapla do tlamy a nesla. Zdálo se, že je vedla cestou, kterou příliš členů smečky nechodilo, no dávala si pozor, aby se nikdo nezranil. V tom ucítila nečekaný pach. Zarazila se. I vlčata mohla poznat, jak se z veselé vlčice vytratila dobrá nálada. „Dejte mi sekundu,“ poprosila dvojici nervózně a zavětřila. Pach šel ze sutě poblíž. „Zavětřete. Cítíte něco zvláštního?“ obrátila se k Rannei a Espenovi a vyčkala na jejich odpověď, zatímco přešlapovala z jedné nohy na druhou. Není možné, že se jí to jen zdálo, ne? Chtěla si to na vlčatech ověřit, ale... Byla to vlčata. Možná to nebylo tak věrohodné. To Vločce ovšem nedocházelo a už si to štrádovala blíž ke kamení. Srdce jí bilo jako o život. Příliš jí to připomínalo Noaha. „Pomůžete mi prosím odvalit ty kameny? Takhle,“ ukázala to na jednom z menších kamenů, přibližně ve velikosti, kterou by vlčata mohla zvládnout, „buďte ale opatrní, ať se nezraníte! A nechoďte daleko!“

// Úkryt

S úsměvem na tváři vylezla před úkrytu a ejhle! Byl tu rovnou celý zástup členů smečky, včetně rodinky, kterou momentálně hledala. Ale zároveň tam byl i Vidar a Taiclara, které úplně nečekala. Jsem na takovou konverzaci připravená? Vločka se lehce zarazila ve svém svižném tempu. Rozhodně se jim nechtěla omlouvat před takovým publikem, ale zároveň je nechtěla tahat stranou... No, však ona na ně určitě ještě někdy narazí!
Došla tedy za zbytkem a vesele všechny pozdravila. „Ahojte!“ samozřejmě některé jedince neznala (ehm, Jainu), ale to ji nezastavilo. Atmosféra nevypadala nijak špatně, takže nepředpokládala, že to byl někdo, kdo tu momentálně neměl být. „Přišla jsem se seznámit a nabídnout případnou pomoc,“ kývla na vlčata, byť slova byla směřovaná především ke Stině a Einarovi. Tak nějak čekala, zda jí dovolí s jejich holotou prohodit pár slov, či zda ještě budou chtít soukromí. Ale vzhledem k množství vlků kolem o druhé možnosti pochybovala. Ah, Vločko, kdybys jen věděla, že jsou prakticky všichni příbuzní a jen ty tu čouháš z řady!

Vločka se po celém tom fiasku nebyla schopná k ničemu donutit. Zachumlala se do jedné velké hromady s kýmkoliv, kdo byl zrovna na blízku a ochotný se mazlit. A spala. To byla jediná náplň hned několika dnů po posledním srazu. Chvilku jí trvalo, než se s tím vším dokázala smířit. Měla ovšem hodně času na sebereflexi, kterého plně využila. A výsledek? Vrátila se do svého původního stavu, alespoň co se emocí týče. Samozřejmě se ještě musela omluvit Vidarovi a Taiclaře, ale na to ještě neměla odvahu. A taky nevěděla, kde se zrovna nachází, ale to bylo vedlejší!
Téměř čistě bílá vlčice se odhodlaně přesunula k východu úkrytu. Oddalovala to, dokud si to v hlavě nějak neuspořádala, ale teď už nebylo úniku. Měla by poznat Einarova další vlčata - je přeci pečovatelka! Šli ven, ne? pomyslela si ještě nejistě a rozhlédla se kolem, ale pach tomu jasně naznačoval.

// Alateyská smečka

Mušle, Keiji, na konci zmínka Vidara a Taiclary

Vločka zcela ignorovala celé drama s ohněm. Skoro by ignorovala i své společníky, kdyby přes ní Mušle nehodila tlapku. To s ní trochu zakymácelo a ona tak přesunula svůj uslzený výraz na dvojici vedle ní. Popotáhla soplík a kývnula Keijimu na pozdrav. „Hanka je moc hodná,“ špitla k němu. Na víc se nezmohla. Knedlík v jejím krku byl moc velký, aby dokázala vést nějakou normální konverzaci. Navíc na to momentálně ani neměla mentální kapacitu. Na Mušli pak naopak zavrtěla hlavou, aby jí dala najevo, že všechno fakt nebylo v pořádku. Pohled vrátila k zemi - skvělý moment pro Keijiho strakoidní návyky.
Trochu vyděšeně koukla na Einara, když od něj slyšela své jméno. To bylo prakticky jediné, co se jí dostalo až k mozku, takže nejprve netušila, v jakém kontextu byla zmíněna. Vyhazuje mě? Ne. Nabízel ji jako učitelku. Samozřejmě, však ještě netušil, co zase provedla! Chvilku se tedy snažila vnímat, ale nikdo z vlčat o její vedení nestál. Proč by také chtěla? Kdo by chtěl mít za učitelku pečovatelku, které umírají vlčata? Mít za učitelku někoho, kdo nedokáže ostatním pomoci? Nedokáže správně vyhodnotit situaci a říká věci, které říkat nemá? Nedivila se jim, ani trochu. Zbytek srazu už pro ní byl zase jen nesrozumitelné hučení. I kdyby Einara vnímala, nezasloužila si povýšení. Místo toho pohledem vyhledala Vidara a Taiclaru. Zřejmě si chtěla ještě více ublížit tím, že uvidí, jak zničení jsou z toho, co jim řekla.

Vidar, Taiclara

Jakmile viděla pohled na tváři Vidara, uvědomila si, že udělala chybu. Nevěděl to. Nemohl to vědět, když se ptal. Ukápla jí slza. Otevřela tlamu, aby mu odpověděla, ale v krku měla tak velký knedlík, že přes něj nic neprošlo. Další slza. Taiclara zřejmě tušila, o koho se jednalo. Vločka se nezmohla na nic víc než na pouhé přikývnutí na její otázku. Slza.

Razer

To by nebyl smečkový sraz, aby se zase nestalo nějaké drama. Nevyšlo to, Mercere. Bílá vlčice však cítila příliš emocí ohledně smrti Noaha a toho, co právě udělala, aby dokázala nějak reagovat na hořícího Einara. Však už to jednou viděla. Razer ji poslal pryč a ona na jeho slova jen odevzdaně přikývla. Asi by u Vidara a Taiclary udělala jen další neplechu.

Mušle, Keiji

Všechno utěšování, které jí předtím obránce smečky věnoval, vešlo vniveč. Její postoj, výraz, způsob, kterým se pohybovala, dokonce i to, že nemluvila - vše křičelo její emoce do okolního světa. Když se konečně dostala k Mušli a Keijimu, alespoň předpokládala, že to byl on, přeci jen během jeho uvítání moc nedávala pozor, tak si jen tiše sedla. Jejich slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Co jsem to udělala, točilo se jí v hlavě, zatímco pohled měla upřený na zem před sebou. Zcela ignorovala, co se dělo přímo před ní. Několik pírek, která se rozletěla úkrytem, skončila uvězněná v její husté srsti, ale ani to nebylo dost na to, aby si toho vlčice všimla.

Zhluboka dýchala a pokusila se nějak uklidnit. V hlavě se jí honilo až příliš myšlenek, ale pak si vzpomněla na svou konverzaci s Mercerem. Se smrtí samotnou toho moc nedokázala udělat. A Einar? Ten už tu skutečnost přijal, jinak by to určitě nedokázal zmínit na sraze! Otevřela tedy oči a přejela pohledem po přítomných. Jedno z dvojčat ji věnovalo úsměv, který se pokusila oplatit, byť ten její byl mnohem menší. Musíš být statečná, Vločko, připomenula si ve snaze povzbudit samu sebe. Nemohla se tomu vyhýbat navždy.

Vidar, Taiclara

Nervózně polknula, když v davu konečně našla Taiclaru. Adu neviděla. Prosím, všechna božstva, ať se nestalo něco i jí, pomyslela si a pohled jí skočil na Einara, jestli náhodou neudělá další oznámení o další smrti. Nic nepřicházelo, a tak se Vločka přinutila vstát a pomalu se začala táhnout za mladou vlčicí. Kdyby jen slyšela, na co se Vidara ptala, nejspíš by pak ani necekla a sedla si zpátky na své vyhřáté místo. Jenže v tom ruchu, kdy se míchalo překvapení z odchodu, smrti a vítání nového člena, nic neslyšela, jen nervózní tlukot svého srdce. „Taiclaro, já... Moc mě to mrzí,“ začala tiše, když ke dvojici konečně došla. Nemohla tu skutečnost prostě ignorovat, chovat se jak kdyby se nic nestalo a nic Taiclaře a Adě neříct, přeci jen byla jejich pečovatelkou. „Upřímnou soustrast,“ dodala pak, slzy zase na krajíčku. Vůbec jí nedocházelo, že by to ještě nemuseli vědět. Předpokládala, že když to Einar zmínil všem, pak to s rodinou už dávno probral. Chudáci Vidar a Taiclara si vlastně ani nemuseli být jistí, kdo z jejich rodiny umřel, když tu nebyla ani Ada.

Einar

Upřímně byla tak roztěkaná, že si prakticky skoro ani nevšimla Einarova příchodu. Když do ní trknul a oblízl ucho, děkovně se na něj usmála a sama ho trochu ňuchla, než úplně zmizel z její cesty. Byla ráda, že se na ní zřejmě nezlobil a necítil ani nějaké jiné negativní emoce. Alespoň to tak pochopila z jeho činů.

Sraz

Než se vůbec nadála, v úkrytě byly známé ohnivé kuličky. Sraz začal. Zůstala tedy sedět na místě, aby zbytečně nerušila Einara svým přesouváním. Musela však překvapeně zamrkat, když zjistila, že Hanka seděla po boku Einara - tam, kde by očekávala betu. Předchozí konverzaci mezi alfou a Hankou totiž neslyšela, takže stále netušila, že její kamarádka měla tak velký kariérní růst. Na to se jí bude muset zeptat! Proč se nepochlubila? Taková zrada!
Rychle projela tváře přítomných a zjistila, že velkou část z nich neznala. No k sakru, Einar měl pravdu, měla by se s členy smečky více seznámit. Dřív, než náhodou stihnou odejít, jak už se někteří chystali. Nelžeme si, Vločka byla tuze zvědavá a chtěla vědět, proč chtěli opustit tak skvělou smečku jako byla zrovna tahle, ale na druhou stranu věděla, že to asi nebylo nejvhodnější téma na první konverzaci. Možná se pak zeptá Einara...
Pak ale přišlo na novinku o smrti Noaha. Tedy, pro Vločku to už novinka nebyla, ale pro ostatní přítomné zřejmě ano. Nečekala, že to Einar takhle poví na srazu, takže jen vykuleně zírala na svého alfu. V očích ji zase začaly pálet slzy, když si uvědomila, že nejspíš stlala pelech pro... No, náhradu Noaha. Ne, nesmím nad tím takhle přemýšlet. Nikdo není žádná náhrada, pevně zatnula zuby. Cítila na sobě pohledy. Raději zavřela oči a se staženýma ušima natočila hlavu pryč od ostatních. Nesmím se rozbrečet teď na srazu. Nesmím! Však udělám Einarovi ostudu! Ne, ne, ne. Už ne, opakovala si v hlavě. Chudák Keiji a jeho příchod do smečky jí tak zcela přeletěl nad hlavou.

Jméno vlka: Vločka
Počet postů: 23
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Pečovatelka
Aktivita pro smečku: "Utěšovala" Einara, sblížila se s Mercerem, pomáhala s Doryou
Krátké shrnutí (i rychlohry): Konečně přestala hledat Taiclaru a místo toho vyrazila na rychlou procházku s Einarem, kde se dozvěděla o smrtích a rozbrečela se. Byla poslána domů, kde ji utěšil Mercer. Zachytila je vánice, před kterou se schovali. Pak přiběhl Einar s Doryou na zádech a přesunuli se do úkrytu, kde našli Doubravku a nabídli pomoc.
Smečková minihra: -

Jméno vlka: Šalvěj
Počet postů: 15
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: Učedník
Aktivita pro smečku: Naučila se více o léčitelství a kytkách, koupila si kotlík
Krátké shrnutí (i rychlohry): Při hledání Třezalky našla Zinka, se kterým začala vést konverzaci a naučila se různým věcem. Pak se Zinkem a Ásleif vyrazila na cestu a přes portál se dostala na zavlkovanou louku, kde se zase něco naučila a potkala sestru. Poslala jí domů a sama odešla domů, po cestě koupila kotlík.
Smečková minihra: -

Hanka

Fuh! Doubravka se naštěstí hned přesunula k fialové a začala ji vyšetřovat. Fialka měla pěkné štěstí, že tu nějaká léčitelka byla. Co by se asi stalo, kdyby ne? Než se stihla zanořit do potencionálně nebezpečného teritoria ošklivých myšlenek, Hanka převzala iniciativu. Upřímně to Vločku překvapilo, a tak jen tiše pozorovala, jak její kamarádka rozdávala úkoly každému, na koho její oko padlo.
Řada došla i na ní. Donést kožešinu, to bylo jednoduché! Vyrazila tedy s Hankou. „Taky tě moc ráda vidím, Hanko!“ usmála se na ní. Za normálních okolností by si určitě všimla i jejího kulhání, ale teď byla stále plná adrenalinu a naprosto roztikaná, takže svou kamarádku zatím nezmlátila za to, že se opovažovala chodit po okolí a neléčila se. Hanka navíc dělala skvělou práci při odvedení její pozornosti, když na její bedra přidala další úkol. „Oh. Oh! Dobře, chápu. Einar se teda činí,“ zazubila se na svou kamarádku. Zřejmě bude mít brzy další práci. V ten moment si naštěstí nevzpomenula na chudáka Noaha, nejspíš k tomu dojde až v momentě, kdy se to trochu utiší a ona zůstane sama.
Jediné, co od své kamarádky potřebovala, bylo ukázání pelechu tmavé vlčice. Pak už sama odtahala všemožné kožešiny a mechy, aby Hanku zbytečně nezdržovala od tahání kožešiny pro fialovou. Co by se Stině a Einarovi asi líbilo? přemýšlela, když se vrátila pro druhou várku. Jak na to byla sama, tak ji to samo sebou trvalo o něco déle, ale rozhodně tam nestrávila věčnost. Když se ovšem vrátila ke skupince, přišlo jí, že tam byl ještě větší chaos než když odešla. Uh. Nějak ji to množství vjemů zparalyzovalo.

// Území

Vločka se na svého nového kamaráda i nadále usmívala. Přestože řekl, že o vlčatech ještě neuvažovali, žila si stále ve svém naivním světě, kde každý pár chtěl alespoň jeden vrh. Vůbec jí nedocházelo, že to tak nemuselo vždy být. „To přijde,“ mrkla na něj a zazubila se. Na zbytek mohla jen kývnout. „Snad jo! Chtěla bych ji někdy potkat, určitě musí být fajn, když je to tvá partnerka,“ to přece dávalo smysl, že by Mercer nerandil s žádnou zlou vlčicí. Určitě musela být hodná a milá jako on.
Jen co vstoupili do úkrytu, bílá vlčice rychle pohledem zkontrolovala okolí. Einar už byl dávno pryč, ale fialovou tu nechal. Naštěstí v úkrytu zrovna byla i Hanka a Doubravka. „Ahoj!“ pozdravila dvojici a dřív, než ze sebe stihla vymáčknout zbytek, už vše potřebné předal Mercer. Horlivě začala kývat hlavou. „Prý je to špatný případ! Měli bychom si pospíšit! Potřebuješ s něčím pomoct? Něco donést?“ začala ze sebe chrlit.

Vločka se nad jeho vysvětlením musela nadšeně zazubit. „Tak s partnerkou, říkáš?“ trochu do něj dloubla čenichem. Jak krásné to muselo být, mít někoho jako partnera! Sama to kdysi zažila, ale bylo to tak dávno, že si na to už ani nevzpomínala. Od té doby si zkrátka vystačila s kamarády. „To zní, že budu mít brzy zase tlapy plné práce! Ale je zajímavé, že uh, Sierra, říkal jsi? Sierru jsem asi také ještě nepotkala. Museli jste se mi pořádně vyhýbat,“ prohlásila zamyšleně. Asi by si opravdu měla nějak postupně projít a popovídat si se všemi členy smečky, aby se pak tohle nedělo.
Než vůbec stihla pořádně vstřebat Mercerovo další odpovědi, prohnala se kolem nich zrzavo-fialová čára, která po nich křičela cosi o léčitelích. Jen co se Vločce zase rozchodila kolečka v hlavě si uvědomila, že se jednalo o Einara. „Rozkaz!“ zakřičela na jeho mizející siluetu a pohledem vyhledala Mercera. Ani jeden z nich netušil, kde se léčitelé nacházeli. „Souhlasím. Možná někdo z nich bude v tom jejich léčitelském koutku,“ přikývla a pelášila za ním.

// Úkryt

Jak se tak bavili o minulosti, Vločka si uvědomila, že sem tehdy zavítala s určitým cílem v mysli. A pak na něj tak nějak zapomenula. No... Snad se jí podaří němou kamarádku, kterou tehdy hledala, někdy opravdu najít. „Našel jsi to tu jen náhodou?“ zeptala se, když zmínil, že sem zabloudil. Nebyla si jistá, zda to bylo jen časté slovní spojení, nebo zda to myslel doslovně. Na další větu už jen kývla. Snad se budou divit!
Jakmile byli v bezpečí úkrytu, oba si potvrdili, že se jim během cesty nic nestalo. „Měli jsme štěstí, že jsme se nacházeli zrovna poblíž tohohle místa. A já měla štěstí, že jsem narazila zrovna na tebe! Nevím, co bych jinak dělala,“ pověděla mu upřímně a trochu se zasmála, byť v jejím smíchu byla špetka nervozity. V nejlepším případě by asi skončila zasněžená. Na nejhorší případ nechtěla myslet. Až když ze sebe Mercer začal oklepávat sníh, uvědomila si, že by nejspíš měla udělat totéž. Vůbec ji ale nenapadlo, že by ho mohla naházet na svého společníka, takže si nedávala pozor a... No, tak to i dopadlo. Bylo tedy pravděpodobné, že Mercer dostal menší sněhovou spršku.

Mercer odpovídal dost vágním způsobem. Bílá tázavě naklonila hlavu do strany a chvilku mlčela, jestli třeba onu složitou situaci nebude chtít nějak dál rozebírat. Než se to však stihlo proměnit do absolutně trapného ticha, promluvila. „Aha. No, asi by nám to dokázal říct jen Einar. Já si totiž vůbec nepamatuju, kdy jsem se do smečky přidala,“ prohlásila s úsměvem. Pokud o složitých situacích nechtěl mluvit, tak ho do toho Vločka nehodlala nutit, on se jí přeci také neptal na detaily ohledně jejího pláče. „Páni, to bych se fakt divila,“ odpověděla mu upřímně. Sraz smečky a nic se nestát? Nerealistické!
Na jeho teorie o Vé jen kývla. Mohla v ně doufat. Měla by v ně doufat. Nechtěla přeci brečet nad ztrátou dalšího člena. Rozhodně jí bylo příjemnější žít s tím, že vlčice vzala nohy na ramena a nějakým způsobem z území smečky zmizela.
Vločka měla co dělat, aby se vůbec dokázala pohybovat vpřed. A to ji Mercer částečně chránil před větrem! Pokaždé, když do ní trochu drcnul, tak se na něj jen pokusila usmát, aby mu dala najevo, že se nic neděje. Upřímně se cítila blbě, že ji musí chránit, ale jinak by se nikam nedostala. V jednom okamžiku ji do obličeje trefila malá větvička - naštěstí vlčici nijak nepoškrábala, ale na chvilku ji to rozhodilo a musela se zastavit, aby se vzpamatovala a pořádně zase otevřela oči. Nakonec se ale dostali na Mercerem zmiňované místo. „Fíííha,“ vydechla unaveně a opřela se o skálu. „No, to je teda zážitek. Já jsem v pohodě, ale co ty?“ pohledem ho rychle zkontrolovala.