Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela se ještě trochu zachichotat, když Mercer zareagoval na její dloubnutí s žertovným podtónem. „Zachráním tě od té otázky. Nemusíš odpovídat,“ ujistila ho a trochu dupla přední tlapkou, jak kdyby to měl být nějaký finální verdikt.
Tak její společník opravdu na prvním smečkovém srazu nebyl. Propásl tedy to velké drama, které se tam odehrálo. „Takže jsi byl členem smečky, jen jsi nemohl dorazit? A já myslela, že tu straším teda déle než ty,“ okomentovala. Na jeho otázku jen kývla. „Fakt! Když nad tím tak přemýšlím, ty srazy jsou vždycky plné drama. Rozohnění, omdlévání, jsem zvědavá, co se stane na dalším. Už ani nevím, jestli se těším,“ pokusila se nadhodit další vtip, ale byl v něm i kus pravdy. Co když se zase stane něco ošklivého? Vůbec se jí taková myšlenka nelíbila. „To by některý z hraničářů poznal, ne?“ pokusila se vyvrátit jeho teorii, ale upřímně... Hraničáři nemohli být vždycky všude, byla to naprosto validní možnost toho, co se mohlo potencionálně stát.
Vlčice se snažila udržet se co nejblíž zemi, aby zmenšila plochu, na kterou mohl vítr dopadat. „Dobře!“ zakřičela na Mercera, když odhalil jeho plán. Prakticky se přeplazila skrz sníh k obránci a doufala, že je na cestě nepotká nic hrozného.

Vločka jen chápavě přikývla a konverzací o bozích už nijak dál nerozváděla. Přišlo jí, že bylo řečeno vše, co řečeno být mělo. Upřímně si Třezalky jméno nepamatovala, ale moc se jí to přiznávat nechtělo, hlavně protože byla pečovatelkou a o vlčatech měla mít přehled. Ale tyhle v odstínech šedi jí do péče nikdo nesvěřil! „Jen těch vlčat nebo obecně?“ dloubla do něj trochu a zasmála se. Ha, cítila se mnohem lépe než na začátku jejich konverzace. Mercer zřejmě dokázal dělat divy!
Vlčice překvapeně zamrkala. „Ne?“ zeptala se, aby se opravdu ujistila. Tak nějak předpokládala, že tu byl podobně dlouho, ale možná to tak nebylo. „No, to bylo fakt strašidelné. Ta vlčice se jmenovala Vé a byla tehdy trochu, no. Neukázala Einarovi příliš respektu. A! Einar normálně sešel dolu, vypnul všechny ty plameny kolem nás a jeho srst vzplála, jak s ní šel mluvit. Kdybych se s ním dřív nebavila, asi bych se ho fakt bála. Ale pak už jsem jí nějak neviděla, tak by mě zajímalo, co se s ní stalo. Přitom neměla povoleno chodit pryč,“ zamyslela se a mohla jen doufat, že se jí nepřihodilo něco ošklivého. Z nějakého důvodu v ní neviděla tolik špatnosti jako ostatní. Ale možná to bylo tím, že Vločka byla zkrátka Vločka.
Mercer měl pravdu. Vítr by vlčici nejspíš odhodil z nějaké cestičky a skončila by někde pod sněhem. „Napadá tě, kam jít?“ křičela, jak nejsilněji mohla, aby její společník vůbec něco slyšel. Upřímně si nebyla jistá, zda dokáže někam vůbec sama dojít. Kdyby jen byla o něco silnější!

Vůbec se nedivila, že to z jeho pohledu znělo bláznivě. Sám vypadal poměrně nedůvěřivě vůči nějaké vyšší existenci, takže si jen mohla domyslet, co se mu asi honilo hlavou, když mu řekla, že za někým takovým mohla prakticky kdykoliv zajít. „Chápu. Dokud to sám nezažiješ, tak to zní zvláštně,“ ujistila ho a lehce se na něj usmála. Přišlo jí, že zrovna někomu jako je Mercer, by se nějaký zdejší bůh mohl objevit. Jen aby ho přesvědčil, že existuje. To se většinou dělo, takové naschvály, ne?
Trochu se jí ulevilo, když zjistila, že znají podobné vlky. To znamenalo, že nebyla úplně tak mimo! A nebo naopak byla, když Mercer tvrdil, že se v nich příliš nevyzná? Sakra, možná se teda taky nevyznala! Ne, ne, to určitě nebylo ono. „Jop! Heřmánek, Meduňka, a tak,“ přitakala a zmínila dvě, které si přímo pamatovala. Kdyby jen věděla, že jeden ze zmíněných už nežil a druhý odešel do jiné smečky... „Já bych se nedivila, kdyby se v tom motal i Einar. Nevíš třeba, jak skončila ta vlčice z prvního srazu? Jak tehdy, no, však asi víš, Einar se rozohnil a...,“ schválně svou větu nedokončila. Nechtělo se jí úplně opakovat, co se tehdy stalo.
Náhle se v okolí zadal zvedat silný vítr. Zřejmě na hory, ve kterých se smečka nacházela, něco šlo. Vločka byla ovšem příliš vžitá do jejich konverzace, aby si všimla, kdy se to začalo dít. „No sakra, možná bychom měli jít do úkrytu,“ navrhla, ale když se chystala zvednout se, vítr se ještě zhoršil a hezky ji usadil zpátky na zadek. Zvládnou v tomhle dojít do úkrytu?

Na jeho otázku rychle přikývla. „Ne všude, ale na některých místech ano!“ Vločka potvrdila. Bylo možné, že je měli vskutku všude, jen se na některých místech neukazovala, ale nechtěla se do toho zase zamotat. „Ty, které si pamatuju já, bych se zdejšími nesrovnávala. Byli mnohem sociálnější, nacházeli se často na jednom místě, kam jsi je mohl přijít navštívit a třeba i o něco požádat, byť to většinou nebylo zadarmo,“ zapátrala v paměti. Už to přeci jen bylo několik let a její paměť už nebyla taková, jaká bývávala. I když příchodem na zdejší ostrovy omládlo její tělo, mysl to kouzlo zjevně nepostihlo.
Mít ve smečce tajné dvojče znělo jako zábava. Pak by se mohli střídat a dělat různé neplechy, mást ostatní, dělat práci toho druhého, když se mu to zrovna nehodilo, a tak. Škoda, že Vločka nikoho takového neměla! „Myslím, že někoho takového by si vlk všimnul,“ přitakala s menším úsměvem. Nad jeho další otázkou se musela zamyslet, ale přestože přemýšlela, až se jí z hlavy kouřilo, nedokázala členy pořádně spočítat. „Je jich hodně. Nevím, jestli ti dokážu říct přesné číslo,“ zhodnotila nakonec. Trošku se bála, že pokud se to bude snažit nějak rozebrat, tak akorát na někoho zapomene a ublíží mu. „Samozřejmě je tu Einar. Pak jsem se bavila s Hankou, Arrynem, Doubravkou a Tiarou... Taky je tu Astrid a její tř-- dvě vlčata. Vlčat tu je ale rozhodně víc a nějaké rodiče mají. Nebo teda některá už jsou asi dospělá. Třeba ta černá vlčice, co na minulém srazu omdlela, ta tu myslím nějaká vlčata má. Rozhodně tu jsou ale i další vlci a vlčice, se kterými jsem se buď ještě nebavila nebo si nepamatuji jména,“ mlela trochu páté přes deváté, ale prostě ze sebe chrlila všechno, na co si zrovna vzpomněla.

Dostala potvrzení, že jejich jména vyslovila správně. Alespoň tak si to Mercerovo zamručení interpretovala. Chápavě pak přikývla, když řekl, že vlastně božské chování moc neznal. „Myslíš? Já jsem zažila božstvo jinde a tam byl právě jeden zlý a jeden hodný. Tak třeba to tak je i tady, pro nějaký světový balanc nebo tak něco. Alespoň doufám! Opravdu se mi nelíbí myšlenka, že jsou oba záludní,“ zavrtěla hlavou. Alespoň jeden z nich přeci musel mít zdejší vlčí populaci rád, jinak by se tu nikomu nežilo dobře a každý by hledal, jak se dostat pryč, ne? Určitě ano. Jinak by to Vločce zkrátka nedávalo smysl.
Mercer vypadal celkem zaskočeně, že ho viděla na srazu. Spletla si ho snad? „No, myslím si, že jo. Už to je celkem dávno, možná to byl teda někdo jiný, ale přijde mi, že jsem tě tam někde už zahlédla,“ snažila se rychle vysvětlit. To by byl trapas, kdyby to nebyl on. „To vůbec nevadí,“ pověděla a mávla tlapkou. Nechtěla, aby se tím trápil, když se možná popletla. „Hlavní je, že teď už se známe,“ dodala pak rychle.

Tiše poslouchala Mercerův výklad. „Tak Nero a Iris, jo?“ zopakovala po něm, aby si vyzkoušela jejich jména. Byla naprosto odlišná od posledního světa, ve kterém byla. Tamější božstvo nemělo jména, u kterých by se nedivila, kdyby je měl i normální vlk. Ti zde ovšem ano. „Ten Nero teda vůbec nezní hodně, tak doufám, že Iris ano. Jinak by to těmhle ostrovům moc neprospívalo, že mají dva bohy a oba jsou na vlky oškliví, ne?“ Vločka spíš vyslovovala svou teorii nahlas, než že by se Mercera ptala, ale plně očekávala, že se k tématu ještě nějak vyjádří. „Možná je lepší, že se nezjevují příliš často,“ podotkla. Ještě aby ten Nero šel a každý den dělal někomu neplechu!
„To je od tebe tuze milé, Mercere. I já ráda pomáhám, když to jde. Jen ne vždy to jde,“ poslední větu spíš zašeptala a krátce pohlédla jinam. Rychle se ale zastavila - však se nemůže hned zase rozesmutnit - a pohled vrátila na nového společníka.
Vločka se na něj konečně trochu pořádněji usmála. „Také mě těší. Vypadá to tak, ale...,“ pokusila zabrouzdat v myšlenkách, zda si ho náhodou někde nevybavovala. Určitě s ním ještě nehovořila, to ne, to by si pamatovala. Ale vidět ho možná viděla! „Myslím, že jsem tě viděla na smečkovém srazu. Nejsem si tím ale jistá, povídala jsem si tehdy s jinou skupinkou vlků,“ přiznala a upřímně se cítila trochu trapně, že tu byla tak dlouho, ale neznala všechny členy.

Při zmínce nejednoznačné věrohodnosti jeho informací jen tázavě naklonila hlavu do strany. „Nepodělíš se? I na pohádkách je většinou alespoň trochu pravdy,“ zeptala se. Přeci jen o nich ještě mnoho neslyšela, možná spíš vůbec, tak by jí nevadilo vědět alespoň pohádky. „Děkuji. Moc si toho cením,“ dodala pak, když zmínil obchodníka, který zřejmě byl jedním ze zdrojů zdejších magií. Měla by za ním někdy zajít! Na jeho poznámku nijak nereagovala. Bylo to momentálně jediné, co jí dávalo trochu naděje, takže si to nehodlala nechat rozmluvit. Ale s Vločky povahou bylo pravděpodobné, že ji to brzy přejde.
Jeho další slova ji zahřála u srdce. Slyšet to takhle podané od někoho jiného na ni mělo mnohem silnější dopad, než když se sama snažila přesvědčit ten ošklivý hlas v její mysli o opaku. Měl pravdu. Snažila se! „Možná. Doufám, že ano,“ přikývla a děkovně se na něj usmála. Chvíli zamyšleně mlčela a pokoušela se nějak zformulovat, co mu vlastně chtěla říct. Přišlo jí však, že to nešlo nějak výstižně vyjádřit slovy, takže se musela spokojit s trochu horší verzí svých pocitů. „Moc si cením toho, že se mě snažíš utěšit. Opravdu,“ poděkovala mu.
Skoro by zapomněla na jména! „To vůbec nevadí, já se taky nepředstavila,“ rychle zavrtěla hlavou, aby mu dala najevo, že se nemusí omlouvat, „já jsem Vločka, jedna ze zdejších pečovatelek.“

Dokonce už čtvrtá zima! Pak by to měl být vlk, co měl celkem obsáhlou znalost zdejšího fungování. „No,“ začala nejistě. Jak by to měla vysvětlit? Bylo jasné, že neznámý neměl magii myšlenek, neboť netušil, proč se na to ptala. Vločku upřímně na pár sekund rozhodilo, že se zeptal, protože myslela, že to dávalo naprostý smysl, ale když se na to podívala z jeho pohledu, pochopila to. „Znáš nějaká zdejší božstva? Nedávají náhodou magie? Třeba výměnou za něco. Jestli bych tu magii oživení mrtvých nedokázala nějak sehnat, víš,“ vysvětlila stručně.
Jen opět přikývla. „To je pravda. Jen mě mrzí, že jsem zatím nedokázala udělat nic. Naopak mě od sebe odehnal, že vůbec nepomáhám,“ a s tou vzpomínkou se jí do očí zase nahnaly slzy. Tentokrát je však udržela na uzdě, a tak se místo proměny ve vodopády jen třpytily na krajíčku. Zatím. Kéž by dokázala myslet na něco jiného! Možná by s neznámým měla začít nějakou naprosto rozdílnou debatu? Ah, když pak by se určitě divil, proč tak najednou přešla k jinému tématu...

Vlčice jen chápavě kývla. „Myslela jsem si to,“ přiznala a doufala, že neznámého příliš neurazila. Ale předpokládat, že někdo neumí vrátit život mrtvým bylo naprosto normální, ne? Možná by ale Vločka měla zainvestovat do hledání někoho, kdo to zvládne. Nebo někoho, kdo by jí takovou magii mohl zpřístupnit. Určitě tu museli mít nějaká božstva. Na tom minulém magickém světě, kde byla, taky existovaly entity nad její chápání! „Jak dlouho jsi na těchto ostrovech?“ bez kontextu musela otázka znít naprosto mimo téma, ale v kontextu myšlenek bílé vlčice dávala smysl. Chtěla najít někoho, kdo by tušil, kde by se nějaké to božstvo mohlo nacházet.
Nad jeho radou se zamyslela. „Ale co když ten druhý nic neříká? Nebo říká, že to je v pořádku?“ Vločka zase popotáhla. Pauzy mezi popotáhnutím se ale zvětšovaly. Konverzace s někým zřejmě zabírala na uklidnění emocí. „To je moc dobrá rada, děkuji,“ vydechla pak a konečně ze sebe vymáčkla i menší úsměv. Bohužel ji nemohla příliš uplatnit. Einar zřejmě nechtěl rameno k vybrečení a pomoc taky ne.

V přítomnosti někoho dalšího, nestranného, se jí konečně podařilo vypnout své vodotrysky. Přestože přestala brečet, stále ještě místy popotahovala, a tak si nebylo na radno zahrávat s jejími emocemi. Každou chvíli to totiž mohlo začít celé znova. Kdyby se v momentální situaci mohla usmát, rozhodně by to udělala, teď se však zmohla jen na děkovné přikývnutí, když vlk vyjádřil, že ho to mrzelo.
„Já ani nevím,“ hlesla. Šlo v téhle situaci nějak pomoct? Možná se mu mohla vyzpovídat. Ale nepřišlo jí, že by měla právo roznášet informaci o smrti Einarova vlčata. Hlavně když to ani sama Astrid ještě nevěděla! Co kdyby se to chudinka dozvěděla od někoho jiného dřív, než by za ní Einar stihl skočit? To nemohla dopustit. „Vrátit život mrtvým asi nedokážeš, co?“ Vločka se tím snažila naznačit, o jakou situaci se asi jednalo, aniž by prozradila příliš detailů. Mohla jen doufat, že bude dostatečně taktní na to, aby se v tom příliš nepitval. „Ale... Jak máš někomu, komu někdo umřel, pomoci? Nevíš?“ zeptala se. Sama o tom měla nějakou představu, ale rozhodně ji nedokázala zprovoznit. Místo toho jen brečela. Neztrácela však naději, že by neznámý mohl mít nějakou lepší taktiku.

Vločka se mermomocí snažila zastavit své slzy, aby se mohla přemístit do úkrytu. Fakt se snažila! Bohužel jí to vůbec nešlo, protože, no... Kdo dokáže přestat brečet na povel? Byla do toho dokonce tak zabraná, že si ani nevšimla člena smečky, který se mezitím vydal jejím směrem. Překvapeně s sebou tedy cukla, když na ni promluvil. „Zdravím?“ dostala ze sebe tázavě, hlas už celkem zastřený. Pokusila se na neznámého zaostřit, ale marně. Po hlasu ovšem poznala, že to nebyl nikdo, s kým by předtím mluvila, a po pachu zase to, že to byl člen Alatey. Nemusela se tedy strachovat, že se momentálně ztrapňovala před potencionálním nováčkem, nedejbože někoho odrazovala od vstupu do smečky. Dle jeho otázky usoudila, že nejspíš nevypadala nejlíp, pochopitelně. „Jo,“ vzlykla nešťastně a několikrát přikývla, „jen smutná.“ Vskutku nebyla nijak fyzicky zraněná! A smutek, ten časem přejde. Vždycky přešel. Pro jednou bílá vlčice nevěděla, co dalšího říct, a tak nic neříkala, jen smutně koukala.

// Tajga

Stále celá ubrečená se začala škrábat do hor, aby se dostala na území smečky. Jenže skoro hned, co překročila hranice, tak se musela zastavit a sednout na zadek. Přes slzy toho moc neviděla a upřímně ještě nevěřila, že by si pamatovala cestu do úkrytu tak perfektně, aby tam dokázala dojít na slepo. Ty nešiko! Einar ti řekl, že máš najít někoho, koho máš ráda, třeba Hanku v úkrytu, ale ani to nedokážeš splnit, zase se ozval onen ošklivý vnitřní hlas, který na Vločku jen házel špínu. Ale co měla dělat? Určitě by jí nepochválil, kdyby šla a... A skončila jako chudinka Noah, protože by někde uklouzla a zřítila se z hor dolů. Myšlenka na nebohé vlče ji opět doplnila slzy. Sakra, kde jich v sobě ukrývala tolik, že dokázala tak dlouho bulet? Ani ona sama nevěděla. Ale ne, co když mě tu najde nějaký člen smečky? Musím přestat brečet, ať o mě nemají starosti, jenže to se rozhodně řeklo jednodušeji než udělalo.

// Rozbitý sever

Tak, a teď ji Einar rozbrečel ještě víc. Nejen, že byla smutná ze smrti členů smečky a vlčat pod její tlapou, ale ještě k tomu byla svému alfákovi na obtíž a vůbec mu nepomáhala, přestože mu umřel syn. Cítila se naprosto hrozně a její optimismus začal vyprchávat. Proč byla tak neschopná? Proč? Přinesla něco vlastně smečce? Měla nějaký důvod tam být? Možná, že jí Einar na dalším setkání vyhodí. Jo, to by dávalo smysl. Proto jí teď posílá pryč. „Promiň,“ dostala ze sebe jen a zavrtěla hlavou. Na zbytek jeho slov jen kývla a - až na posmrkávání - mlčky se otočila. Nejpomalejším tempem, co kdy kdo viděl, se vydala zpátky domů. Přes rameno se ještě ujistila, že i Einar se rozešel dál a náhodou neběží za ní, ale ne. Asi jsem mu fakt jenom překážela. Achjo, Vločko, ty ničemo!

// Alatey

// Dvojčata

Vločka rychle zavrtěla hlavou. Neříkala mu, že jí to bylo líto jen tak. „Když mně to je fakt neskutečně líto, Einare. Kdybych... Kdybych je furt pilně sledovala, tak by se tohle nestalo. Kdybych nevěřila tomu, že když tam je i Astrid, tak se můžu trochu víc věnovat hledání než hlídání, tak...,“ bílá vlčice tedy dál brečela na plné pecky. Nevěděla, jak lépe Einara utěšit, než tím, co předtím udělala. Noaha mu vrátit nemohla.
Přestože požádal Vločku, aby tu zůstala, vlčice to zřejmě přes svoje posmrkávání neslyšela. Skočila tedy za ním minimálně na první kru, ale na další už se neodvážila jít. Měla totiž co dělat, aby neztratila rovnováhu, hlavně, když přes své slzy skoro ani neviděla. Rychle tedy skočila zpátky a jen smutně sledovala Einara - teda, ten flek, kterým v jejích očích momentálně byl. To, že zde naposledy zemřel člen smečky ovšem spustilo jen další slzy. „To všude,“ a s tím byl spuštěn další vodopád. Když už to nechávala téct, tak pořádně. Před vlčaty totiž brečet nemůže!

// Tajga

// Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)

// Ledovcové jezero

Dvojice pokračovala svou cestu směrem k horám, na které začali šplhat. Vločka upřímně ani nevnímala, kudy šli, byla příliš vžitá do jejich konverzace. Ale teď, když jim slunce tak krásně osvětlovalo malou, ale jasně vyšlapanou zasněženou cestičku, byla vrácena do reality. Bylo to jak kdyby jim samo sluníčko našeptávalo, že se mají vydat nahoru. Co je tam asi čekalo? Vločka mohla jen hádat. Einar zřejmě pociťoval to samé – lákání samotné přírody vydat se cestou nahoru. Bez jakýchkoliv slov se totiž vydal vpřed a Vločka jej tiše následovala. Upřímně byla tak zahleděná do sněhu, který zde působil jak huňaté obláčky a nutil jí přemýšlet o tom, jaké by to asi bylo, kdyby do nich skočila, že si skoro nevšimla Einarova zastavení. O kus později a nejspíš by se oba zřítili do oné sněhové peřiny, nad kterou snila. Jediný rozdíl byl, že by to nejspíš nebylo tak příjemné. Tušila, že by je s radostí pohltila a nikdy se jich nevzdala.
Dostali se až na menší plošinu, která zřejmě sloužila jako rozhledna, neb výhled z ní byl tak přenádherný, až Vločka opět musela zalapat po dechu. Při pohledu na onu bělotu sněhové pokrývky, která se táhla od jejich tlap až kam jen oko sahalo, téměř zapomněla na chudáka Noaha, který byl zřejmě někde pod změtí sněhových vloček navždy pohřbený. Tiše si povzdechla. Nemohla si snad užít tento krátký okamžik? Musela mít stále vidinu nebohého vlčátka v myšlenkách? Teď, když se před ní rozpínala krása severu? Normálně si takových věcí jako je pěkný výhled světlá vlčice prakticky ani nevšímala, ale teď by byla mnohem raději, kdyby to bylo jediné, co okupovalo její mysl.
Ani se nedostala k opěvování lesů na jihu, které se šibalsky schovávali pod vlastní náloží běloty, aby splynuli se zbytkem jejich okolí. Jen co přijde jaro, určitě vykouknou a překvapí tak kohokoliv, kdo si jich v jejich momentální podobě nevšiml. A co teprve ty hory! Jenže Einar kouzelný moment přerušil, když Vločku ujistil, že se opravdu jednalo o Noaha. Světlé vlčici se ihned nahrnuly slzy do očí a když zjistila, že i Einar – ten, který za normálních okolností působí skoro jako kámen, bez jakýchkoliv emocí – zřejmě upustil jeden nebo dva třpytivé křišťály z očí, pustila ty své jako dva velké vodopády. Píchlo jí u srdce, jak kdyby jí tam někdo zaryl dýku a několikrát s ní zatočil. Ani zmrzlé poklady, které před chviličkou obdivovala, ji nyní nemohli pomoci.
„Mě je to tak líto,“ dokázala ze sebe dostat skrz pláč a zavrtěla hlavou. Nevěděla, jak jinak svého alfu utěšit, a tak se k němu opatrně přiblížila a přitiskla k němu hlavu. „Tak líto,“ zopakovala tiše. Nesměla si to však dávat za vinu. Krutá zima, která přichází každý rok, si vždy vybere své oběti a s jedním velkým mávnutím své imaginární kosy je posbírá, aniž by dala ostatním možnost se rozloučit. Však to sama věděla. Tolik životů ztratila, počínaje jejími sourozenci. „Astrid… Astrid si to možná domyslí, až si uvědomí, že u ní není,“ jenže to byla jen planá naděje. Věděla, že se to matce ubohého vlčete bude muset říct explicitně, jinak by to nebylo fér. Zasloužila si vědět, co se jejímu uzlíčku štěstí stalo. S naprosto pohřbenou radostí se vydala za alfou, pryč od té poskvrněné krásy.

// Rozbitý sever

// Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov