Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mrazivá jeskyně

Vločka jen chápavě pokývala hlavou. „Ahaa, tak to asi plní svojí funkci, co?“ podotkla jen tak mimochodem. Určitě jen hlídal, že se v horách nijak nepřemnožila zvířata, co by jim mohla ublížit, nebo něco takového! Jo, rozhodně se mu nic nestalo. Žádné laviny a tak. Stačilo, že se to stalo v jejím životě jednou, nepotřebovala, aby se to stalo znova.
Vločka zase jen nechápavě mrkala, když Einar začal mluvit o jeho synovi. Co s ním? Přísahala by, že šel hledat Taiclaru! Před chviličkou ho viděla! Ať viděl pod sněhem cokoliv, určitě to nemohl být on. „To... To určitě ne. Vždyť tam byla Astrid, ta by ho od sebe jen tak nepustila, ne?“ postupně jí to začínalo docházet, no odmítala tomu věřit. Ne. Ne, ne, ne a ještě jednou ne. To prostě nebylo možné. Ne, když se o něj měla starat! „Určitě ne, muselo se ti to jenom zdát,“ zamrmlala ještě jednou a zavrtěla hlavou a odvrátila pohled pod sebe. Až teď si uvědomila, že stála na ledu. Huh. Ani jednou jí nepodklouzla noha, tak jí to nějak nedošlo. Led se však zdál být dostatečně tlustý na to, aby se na něm mohli vlci bezproblémově procházet. To nebylo jak nějaké ty nestabilní říčky, přes které musela procházet, když byla tulákem. Tohle byl pořádný kus ledu. Kdyby zrovna nemyslela na Noaha, nejspíš by už plánovala, koho sem vzít, aby si mohla zkusit zabruslit.

// Dvojčata

// Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

// Tundra

Vločka nadšeně zamávala ocasem. Moc ráda slyšela, že se Hanka vrátila domů a nezdálo se, že by byla nějak zraněná. To by jí určitě Einar řekl, ne? „To jsem moc ráda! Arryna jsi náhodou neviděl? Měla jsem pocit, že byli spolu,“ podotkla a zamyšleně svraštila obočí. Možná ho ale také minula, zřejmě na to měla štěstí. „Ano, hledali. Stihla mi proklouznout,“ povzdechla si ještě jednou při té vzpomínce. Už by to v ní i evokovalo oné nešťastné pocity, které tehdy cítila, ale fakt, že byla doma v bezpečí jí vrátil ztracený optimismus. Další Einarova otázka jí však znovu zmátla. „Noaha? No, šel se mnou, Astrid a Adou hledat Taiclaru,“ odpověděla mu, zmatení evidentní jak na jejím obličeji, tak hlasu. Neříkej mi, že se mi ho podařilo ztratit taky. Ale tentokrát tam byla i Astrid!

// Ledovcové jezero

// Alatey

Jen tak tak mu stíhala. Rozdíl v jejich fyzických schopnostech byl mnohem znatelnější, než původně očekávala. Fíha, měla by se někdy dát do kupy, takhle bez dechu nebyla, když byla mladší. Teda, teď byla zase mladší, ale zřejmě bez těch schopností, co dřív měla. Když však Einar odhadl, proč k němu jde, jen překvapeně zamrkala. „Stěžovat si? Ne, proč bych něco takového dělala?“ optala se nechápavě. Pak hlasitě zalapala po dechu. „Je ve smečce někdo, na koho bych si měla stěžovat? Je tohle test? Tyjo, Einare, to nevím, tím testem asi neprojdu. Byla jsem příliš zaneprázdněná vlčaty a pak hledáním Taiclary, že jsem s ostatníma už dlouho nemluvila. Kromě Astrid, samozřejmě,“ povzdechla si, smutná, že zase nenaplnila jeho očekávání. Poslední dobou jí to nějak nešlo! „Ah, Hanka se konečně vrátila?“ zeptala se nadšeně. Vločce nějak úplně vyklouzlo, že se jí Einar na něco vůbec ptal. A taky jí vyklouzlo, proč za ním běžela.

// Mrazivá jeskyně

// Úkryt

Skupinka se pomaličku vyvalila na území a zřejmě nějakou tu chvilku i hledala Taiclaru. Rozhodně jim to ale nevydrželo příliš dlouho, protože se ani nestihli přesunout z území smečky, než na ně narazil Einar. Poměrně rychle se tedy dozvěděli, že Taiclara byla v pořádku - a Vločka si tak mohla po dlouhé době pořádně oddechnout, že kvůli její nešikovnosti nezemřela dcera její alfy. Dokonce na ní Einar nebyl ani příliš ošklivý! Dostala jen štípnutí, na které odpověděla menším kníknutím. Ale hej, pořád lepší štípnutí než vyhození ze smečky, ne? Jenže alfa už se hnal zase dál, což se Vločce vůbec nelíbilo. Tak dlouho ho neviděla a on se hned hnal pryč? „Einare, počkej!“ křikla tedy, rychle se rozloučila s Astrid a Adou a rozběhla se za ním.

// Tundra

Astrid vypadala přesvědčeně, že Taiclaru dokážou najít. To dodalo alespoň trochu odhodlání i Vločce. Přesně tak. Najedem ji. Nic jí nebude. Nic, snažila se dodat si trochu klidu. Hlavní bylo vyrazit! Při hledání se jí určitě trochu pročistí hlava. A čím dřív jí najdou, tím dřív si bude moci oddychnout. A nebo se připravit na vyhození ze smečky. Vyhodil by ji Einar za ztracení jeho vlčete? Upřímně si nebyla jistá. Možná by měla raději sama odejít... Ne. Musí zůstat a dokázat, že už se to znova nestane!
Nakonec se Astrid rozhodla, že tedy půjdou hledat. Sice nemluvila přímo k ní, ale k vlčatům, no bílá vlčice tak nějak předpokládala, že měla jít taky. Mlčky tedy vyrazila s hledací četou ven z úkrytu a na území smečky. Pokukovala během toho na už-ne-tak-malá vlčata, aby se ujistila, že nikam neutíkají. Zapřemýšlela se také nad tím, proč nikomu z nich nepřineslo zmizení jejich sestry smutek. Byla stále příliš emocionálně nevyvinutá? Vločka ale byla smutná, když se něco stalo jejím sourozencům, i v tomhle věku...

// Alateyská smečka

Přestože Vločka byla momentálně až po uši v problémech, Astrid byla matkou ztraceného vlčete a zůstala klidná. To částečně uklidnilo i bílou vlčici, která se alespoň nemusela bát toho, že jí zdejší léčitelka roztrhá a pak zase poskládá dohromady. Alespoň zatím. Pokud se Taiclara najde, tak se to třeba fakt nestane. A v tom druhém případě... Ne, ten nenastane! Pozitivní myšlenky, Vločko, připomenula si. Když se Astrid zeptala, zda tu byl Einar, stihla maximálně otevřít tlamu, než se do konverzace přidala Ada. Mohlo to na první pohled vypadat vtipně, skoro jak kdyby z Vločky vyšel vlčecí hlas. Jak řekla Ada, Einar tu není, potvrdila a zavrtěla hlavou. Opravdu si myslím, že by bylo lepší se jít podívat ven, jestli někde nebude. Když jsme dvě, tak nám neutečou, s tím kývla směrem k vlčatům. Necítila se dobře, když tu jen stála a vymýšlela teorie. Potřebovala se alespoň snažit Taiclaru najít.

Vločka kousnutí od Ady upřímně řečeno tak nějak ignorovala. Nebylo to poprvé, co pocítila zoubky vlčete a věřila, že ani naposled. Přes ta léta si na to nějak zvykla, že maximálně cukla nohou, když se to stalo. Zatím to však nehodlala nijak řešit, jen pokud by se kousání opakovalo, pak by musela vymyslet, jak to Adu odnaučit. Zvědavě střihla ušima. Vážně? A na co mě potřebuje? zeptala se. Zajímalo ji, co si takové vlče alfy může myslet, že je životně důležité, aby je tu nechala samotné a vrhla se za Einarem. Takhle zvědavost jí však rychle přešla, když Taiclara zmizela.
Ada i Noah se zdáli býti nadšení z vidiny hry. Jenže než se stihli vydat hrát na, ehm, schovku, tak se v úkrytu objevila Astrid. Vločka si s ní ještě neměla šanci pořádně popovídat a rozhodně nemohla udělat nejlepší první dojem tím, že léčitelce poví o tom, jak se jí podařilo ztratit její vlče, ale momentálně neměla jinou možnost. Musela jednat rychle! Zdravím, Astrid, pípla, tón nepřirozeně vysoko. Doufala, že vlčata budou dostatečně zaujatá zajícem a nebudou poslouchat jejich konverzaci. Astrid, oslovila ji opět a stáhla uši k hlavě. Rychle přiskočila blíž, aby si mohla dovolit snížit svou hlasitost. Taiclara je pryč. Než jsem jí stihla zastavit, vyběhla z úkrytu. Musíme jí jít najít, špitla k ní zpanikařeně. Každý, kdo měl oči, mohl vidět, že to Vločku nesmírně trápilo.

Musela se nad Taiclary úvahou usmát. Máš pravdu, sníh je bělejší. A můj kožich nestudí, vlastně moc hezky hřeje, prozradila jim. Doufala, že to třeba budou chtít vyzkoušet a podaří se jí je nějak uspat, až budou zachumlané v jejím kožíšku. Poté vrátila pohled na Adu, která ji začala povídat o mamince. Páni, tak to jsem fakt nevěděla! prohlásila překvapeně, přestože moc dobře věděla, že vlčata patřila k Astrid. Co dalšího mi smíš prozradit? optala se zvědavě v naději, že by ji mohlo vymýšlení různých faktů na chvilku zabavit. Pak se ještě otočila na Noaha, který byl překvapivě tichý. To však byla osudová chyba, neb Taiclara se rozběhla pryč a dřív než se Vločka vzpamatovala, už za ní běžela i Ada. Vyrazila tedy za vlčaty - samozřejmě i s Noahem. Když však doběhla k vchodu úkrytu, Taiclara už byla pryč. Srdce se jí rozbušilo. Vážně dokázala ztratit jedno z vlčat alfy? Pohled ji sklouzl k Adě. Ado, Noahu, oslovila zbývající vlčata a pokusila se na tváři vykouzlit úsměv. Taiclara vybrala hru! Budeme hrát na schovku. Ona se schová a my jí musíme jako parta najít. Nesmíme se rozdělovat, ano? Můžeme se při tom dokonce naučit stopovat, chrlila ze sebe a poté na ně koukla, aby zjistila, jestli s tím souhlasí. Pokud ne, musela by je zanechat u nějakého jiného člena smečky a vydat se Taiclaru hledat sama.

Vločka se zabořila své kamarádce do srsti. I já jsem ráda, že jsem tě poznala! Jsem hrozně ráda, že tě teď budu vídat pravidelně, pověděla jí nadšeně. Zdálo se, že se začala trochu uklidňovat, což bylo dobré. Samozřejmě by se šla ráda projít po jejím boku, ale byla momentálně trochu zaneprázdněná. Já? Vždycky, zašeptala její odpověď se zubatým úsměvem. Rozloučila se s ní a jakmile zmizela, mohla se plně věnovat vlčatům.
S úsměvem na Taiclaru přikývla. Vločka, ano, přitakala. Jako ty sněhové vločky venku! Einar vám určitě ukázal sníh, ne? Myslím, že jsem tak pojmenovaná, protože jsem taky bílá jako sníh, pověděla jim a otřásla se, což rozpohybovalo její huňatý kožich. Jenže její pokus přesunout jejich pozornost na sníh se jí zřejmě nepovedl. Překvapeně se na Adu zahleděla, když začala řvát. Jídlo bude, neboj! Tiara přeci řekla, že nám jde najít něco na zub. Ale musíš dávat pozor, když budeš takhle hlasitě řvát, tak všechno jídlo vyplašíš a budeme o hladu, prohlásila tajemně. Nesnažila se je přímo vystrašit, ale doufala, že je to alespoň trochu ztiší, aby nerušila zbytek smečky. Noah se zatím zdál být nejposlušnější z nich. Tohle bude ještě zábava, pomyslela si s úsměvem, no v tom jí něco napadlo. Chcete si během toho čekání zahrát hru? optala se nadšeně.

Vločka se musela držet, aby se nerozbrečela. Opravdu ji bolelo srdce z hlasitých vzlyků své kamarádky. To bude dobrý, už to máš za sebou, pokračovala konejšivě, když jí Tiara sdělila, co vlastně tuhle situaci způsobilo. Když jí začala popisovat, jak se ostatní v tu chvíli zachovali, cítila, jak jí pálí slzy v očích - jedné se podařilo uniknout. Vcítila se totiž do toho, jaké to pro ní asi muselo být. To mě tak neskutečně mrzí. Ale teď už můžeš být tady. Tady se k tobě takhle chovat nebudeme, slibuju! Dokud tu budu, tak se nikdy nic takového nestane, pověděla jí, když se odtáhla a vlčice si navzájem koukaly do očí. Jsem na tebe opravdu hrdá, že jsi to zvládla, zašeptala, když se jí opět zabořila do srsti. Upřímně nevěděla, jak dlouho tam takhle ležely. Ať už hodiny nebo jen minuty, bylo to jedno.
Kdyby si Einar neodkašlal, snad by si ani nevšimla, že přišel. Překvapeně k němu zvedla hlavu a pozdravila jej. Tiaru nijak neodstrčila, jen přikývla a věnovala vlčatům nervózní úsměv. Sice toho za svůj život zažila hodně, ale v podobné situaci ještě nebyla. Jak měla utěšovat kamarádku a zároveň dávat pozor na tři vlčata? Postarám se o ně, nemusíš se bát, ujistila Einara než odešel. Nějak to zvládne! Zdravím, já jsem Vločka, představila se a pohled jí sjel na Tiaru. Netušila, jestli by jí měla představit vlčatům ona nebo zda to zvládne sama. Noah, Taiclara a Ada, že? zopakovala, aby se ujistila, že si jejich jména zapamatovala.

Když se její mazlíček konečně uklidnil a přestal pobíhat kolem, oddechla si. Unaveně si sedla. Díky všem bohům, že jsem se tady objevila ve svém mladém těle. Jinak bych tě asi nechytila, pomyslela si při pohledu na lasičku, která se spokojeně zapelešila zpátky do jejího kožíšku. Zastřihala ušima a otočila se - nebyla jediná, kdo tu běhal. Ale jakmile se Tiara dostala blíž a Vločka konečně rozeznala pohled na její tváři, připadalo jí, že jí někdo sevřel srdce. Otočila se jejím směrem, aby ji mohla utěšit, ale šedivá zřejmě neměla v plánu zastavit. S tím však Vločka neměla problém, nechala se povalit k zemi a když se jí celá roztřesená zabořila do kožichu, skoro chtěla brečet s ní. Netušila, co se stalo. Udělal jí někdo něco? Viděla něco ošklivého? Co mohlo způsobit takový nářek? Nechtěla to z ní ovšem tahat, pokud by jí to Tiara chtěla říct, určitě by jí to řekla, až bude připravená. Nejlepší způsob, kterým mohla své kamarádce teď pomoct, bylo skrz emocionální podporu. Čumákem jí párkrát konejšivě přejela po kožichu. To bude dobrý, zašeptala a pokusila se ji obejmout.

Vločka byla připravena pomoci. Opravdu byla! Ale to ještě nečekala, že se její hranostaj rozhodne zlobit. Byla totiž příliš dlouho ticho, jen se schovávala v jejím huňatém kožíšku a užívala si tepla, kterého si dříve než Vločku znala užívat nemohla. Teď se však rozhodla se probudit a bez jakéhokoliv důvodu seskočila na zem a začala utíkat pryč. Bílá vlčice chvilku jen stála jak opařená, pak se však omluvila, přislíbila, že se hned vrátí a vydala se za svým mazlíčkem, který jí momentálně mizel před očima. Pro ostatní pozorovatele to muselo vypadat náramně vtipně. Bílá lasice se hbitě pohybovala po celém úkrytu a Vločka jen nešťastně následovala a doufala, že se jí podaří svou společnici chytit včas, než si ji někdo splete s potravou. Byla to vlastně taková hra na babu, ale s tím rozdílem, že Vločka babu nikdy nepředala.

Cinder, Razer, okrajově Kafka, kdokoliv u nemocných, zmíněn Einar

Vločka chvilku sledovala situaci. Zdálo se, že na místě bylo nakonec dostatečné množství vlků a nepotřebovali její pomoc. Koneckonců tam Einar poslal i učednici, která by určitě ráda převzala jakoukoliv povinnost, se kterou by jim bílá vlčice mohla pomoci. Když Einar prohlásil, že je nebudou rušit, rozloučila se tedy s těmi, kteří tam zůstali, popřála jim štěstí a spolu s alfou se vrátila zpět.
S menším úsměvem pak sledovala povyšování a nové členy, kteří si vybírali role. Dokonce dostala přidělenou výpomoc. Kývla na Kafku, která se však zdála býti poměrně stydlivá, a tak na ni moc netlačila. Určitě za ní přijde, až se na to bude cítit. Místo toho se pomalu začala přesouvat k vlčici - předpokládala, že to byla ta Cinder, o které slyšela - s vlčaty. Už u ní stál jiný vlk a když byla v dostatečné blízkosti, slyšela pár otázek, na které se ptal. Ideální situace na vklouznutí do konverzace. Zdravím, pozdravila je a zazubila se. Asi jsem s vámi ještě nemluvila! Jsem Vločka, zdejší pečovatelka. Kdybys potřebovala s čímkoliv pomoct ohledně vlčat, jsem vždy k mání, od hlídání až po učení, jak se brodit sněhem, první část směřovala na oba, no druhou část už říkala spíše Cinder. Doufala, že jí vlčice nechá se s vlčaty alespoň seznámit.

Tiara, Hanka, Einar, Arryn, Doubravka, okrajově Rainer, Shine

Vločka se zazubila na Tiaru, která se u ní držela. Byla za to vděčná, takhle se cítila mnohem lépe než kdyby musela sedět sama. Když Einar začal mluvit, zadržela dech. Skoro by se i začala dusit, kdyby si včas neuvědomila, že dýchání je potřebné k životu. A tolik jich je! špitla nadšeně jako odpověď na poznámku šedé vlčice. Nemohla se dočkat, až se seznámí se zbytkem smečky. Ale cítila se trochu blbě, že nestihla přinést věci včas - vlčata se už narodila. Ne, furt jim mohu pomoci, rychle zahnala negativní emoce do zákoutí své mysli.
Pak se ale všechno semlelo hrozně rychle. Než se nadála, černá vlčice ležela na zemi a Einar ji volal, aby pomohla. Rychle vyskočila na všechny čtyři a připojila se k Hance. No, doufám, že to nebude tradicí, odpověděla a chňapla co nejvíce materiálů mohla - ať už kožešiny nebo něco z toho, co před chvilkou donesla, teď jí to bylo tak nějak jedno. Vločka upřímně netušila, kterou část úkrytu měla vystlat, a tak jen tupě následovala Hanku. S pomocí Tiary - díky všem bohům za ní - se jim podařilo ihned získat pohodlné zázemí pro nemocné. Koukla po Einarovi, zdali ji nepřidělí nějaký další úkol a rychle kývla na vlka, který pomohl přinést černou vlčici na místo. Ustaraně na ni pohlédla a následně i na Arryna. Až tehdy si uvědomila, že i on patřil mezi nemocné. Jak se cítíš? Neomdlíš taky? Potřebuješ něco? zeptala se ho. Pro černou vlčici toho moc udělat nemohla, to bylo na Doubravce, ale Arrynovi mohla nějak dopomoci k většímu pohodlí. Samozřejmě pokud bys něco potřebovala ty, Doubravko, tak jsem také k dispozici, dodala pak. Zdálo se, že to byla jediná léčitelka, která byla schopná vykonávat svou práci. Hodilo by se tedy, aby nebyla příliš vytížená ani ona. Zkrátka byla připravená být využita na všechno a kýmkoliv, stačilo říct.

//Alateyská smečka

Jakmile se ocitla uvnitř, otřásla se, aby ze sebe dostala napadaný sníh a co nejrychleji se zahřála. Ještě se otočila na Tiaru, aby se ujistila, že taky dorazila celá, a pak začala uvnitř hledat nějaké místo - buď vhodné místo pro zanechání věcí, které přitáhla, nebo alespoň místo, kam se usadit. Uvnitř se začala zase hromadit skupina vlků, což nutilo bílou vlčici přemýšlet nad tím, zdali se zase zvolal nějaký sraz a jen to neslyšela. Pokud ano, pak jsem měla opravdu štěstí, že jsem přišla zrovna teď! O chviličku později a už jsem mohla narušovat nějaké důležité informace, pomyslela si. Samozřejmě nic narušovat nechtěla! Když konečně našla nějaké vhodné místo, usadila se a porozhlédla se po okolí. Tentokrát už to zvládnu. Tentokrát se seznámím i se zbytkem smečky! pomyslela si sebevědomě.