Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bílá vlčice byla radostí bez sebe. Stala se pečovatelkou! A nejen pro vlčata, ale pro všechny členy smečky, což bylo poprvé, co o takové pozici slyšela, no nijak to neubralo na jejím nadšení. Naopak, spíš to přidalo! Ah, ale budu se muset pořádně naučit, jak se starat o dospělé vlky. U vlčat to je jednodušší, pomyslela si. Na chvilku se schovala do vlastních myšlenek a nevnímala svět - opravdu chtěla být prospěšná, ale nejdřív musela vymyslet jak.
Z myšlenek ji vytrhl až celý ten povyk ohledně nějakého modrého světla. Za svých mladých let z jiných částí světa moc dobře věděla, že to nejspíš bude něco magického. Už se chystala jít se zbytkem, když tu si uvědomila celkem důležitou věc. Co když to zasáhne celé širé okolí? Pak by bylo dobré, kdyby zůstala tady a dokázala se postarat o členy smečky, kteří zřejmě nejsou dostatečně silní a odvážní, aby šli zkoumat abnormality zdejšího světa. Zase se tedy otočila a usmála se na všechny, kteří v úkrytu zůstali. S někým by mohla začít konverzaci, ale s kým?

zmíněno: Hanka, Arryn
menší reakce: Vé, Vidar
přímá řeč: Einar

Vločka se chtěla bavit se členy smečky. Opravdu chtěla! Jakmile někdo přišel, už jí v hlavě běhalo spoustu nápadů, jak začít konverzaci. Ale pak přišel někdo další. A další. Najednou tu bylo tolik vlků, že vlastně nevěděla, ke komu z nich si má jít sednout a s kým začít hovořit, aby náhodou neurazila někoho jiného, že nešla k nim.
Ve výsledku se rozhodla zůstat u známých vztahů a chtěla se přesunout k Hance a Arrynovi. Už byla připravená nasadit svůj ultra nenápadný režim, aby se mohla přesunout, ale než se k tomu odhodlala - trochu se bála, že by tím mohla urazit Einara, mohlo to totiž vypadat, že nedává pozor, což byla sice pravda, ale nemusel to vědět - uslyšela své jméno z tlamy alfy. Hups. Trochu zaskočeně se na něj podívala, uši nastražené, aby jí neuniklo ani slovo. Učinila přesně to, co po ní požadoval a zamyslela se nad svou potencionální funkcí. Pečovatel, učitel, lovec..., jmenovala možnosti, které viděla ve své budoucnosti. Možná mu prostě předložím všechny. Ať si Einar vybere, co z toho se mu bude hodit nejvíce! Vločka se široce usmála nad svým geniálním řešením a chystala se otevřít tlamu, aby svůj plán provedla, ale předběhla ji Vé. Zůstala tedy ještě chvilku zticha. Úsměv, který jejím směrem vlčice hodila, bezmyšlenkovitě oplatila. Vůbec jí nenapadlo, že by to mohlo být myšleno ve zlém, však úsměv je úsměv! Proto jí Vidarovo silný hlas vystrašil. Cukla s sebou a vykulila na něj oči. Neodvážila se ze sebe vydat ani hlásku. Dala jim chvilku prostoru, pokud by Vé chtěla konverzaci nějak pokračovat. Až když si byla jistá, že nenarušuje nějaké disciplinární řízení se přiblížila k Einarovi. Napadá mě několik pozic, kterými bych mohla být prospěšná smečce. Byla zmíněna vlčata, což mě přivedlo k myšlenkám o funkci pečovatele nebo učitele. S vlčaty mi to jde, zazubila se na něj. Neměla jak to dokázat, takže musel spoléhat, že si nevymýšlí. Pakliže by se to rodičům vlčat nebo tobě nelíbilo, případně v obdobích, kdy ve smečce žádná vlčata nebudou, mohla bych zastávat funkci lovce, dodala pak ještě. Snad se jí trochu podařilo zdvihnout zdejší atmosféru.

//Alateyská smečka (území)

Byla zpět. Moc dlouho její výlet mimo úkryt netrval, ale nebyla z toho smutná - však to všechno může počkat. Není to tak jako kdyby se mělo smečkové území a všechna místa kolem něj najednou vypařit a už by se na ně nikdy nemohla dostat, aby je prozkoumala. Einar však počkat nemohl! Pochybovala, že by pro ní udělal výjimku a předal jí informace později, když měla možnost být zde. A cokoliv co chtěl určitě muselo být důležité, jinak by kvůli tomu nesvolával smečku. Však se brzy dozvím, proč jsem byla zavolaná, připomenula sama sobě, aby se náhodou necítila netrpělivá. Ne že by to pomohlo.
Už při vstupu si všimla zrzavého kožíšku své Alfy, který se nacházel u stromů. Zamířila tedy jeho směrem. Ahoj! pozdravila jej vesele. Stejným tónem pozdravila i zbytek zdejších vlků, alespoň ty, u kterých byla v dostatečné blízké vzdálenosti, aby ji slyšeli. Poté se usadila a čekala.

//Úkryt

Vločka měla tolik plánů! Chtěla tohle a tamto, pak taky támhleto a ještě tohleto. Cestou z úkrytu totiž stihla vymyslet seznam věcí, který postupně chtěla splnit. Bylo na něm spoustu položek týkajících se prozkoumávání smečkového území, území kolem smečkového území, seznamování se s členy smečky... Posledním bodem bylo nalezení Arryna, aby mu mohla o všech svých nových nálezech říct! Přišlo jí, že hnědého vlka šíleně dlouho neviděla, už se jí celkem začalo stýskat.
Zřejmě stihla vyklouznout z úkrytu těsně před Einarem. Neviděla ho totiž na své cestě ven, ale stačilo se vzdálit jen pár metrů - fakt jen pár metrů! A už slyšela zavytí, které vlčici volalo zpět. Překvapeně nastražila uši. Zaznělo ještě jednou. Dobře, to určitě bylo svolávání smečky. S povzdechnutím tedy zahodila své plány a otočila se. Určitě to budou dobré zprávy, pomyslela si a rozklusala se k úkrytu.

//Úkryt

Jakýkoliv čas trávený s vlčaty jí vždy přišel tak krátký. Měla k tomu celkem jednoznačné vysvětlení - bavilo jí to. A když vlka něco baví, zkrátka mu čas ubíhá rychleji. Když pak vlčata zmizí z jejího obzoru, nastává mnohem pomalejší období, protože většina zábavy je pryč. Možná ještě pomalejší než obvykle, neboť je tam ten ostrý kontrast. Ale co už. Vločka věděla, že se musí posunout se životem dál a přestat se ležérně poflakovat v jeskyni.
Měla bych někoho najít. Třeba nějakého člena smečky! Chtělo by to nějaké další kamarády, začala si souhlasně pokyvovat nad vlastními geniálními myšlenkami. Neviděla v tom jediný háček. Území smečky mohlo být velké a bílou vlčicí neprozkoumané, ale měla svůj nos, na který se mohla vždy spolehnout. Otázkou však bylo kde začít. Tady v jeskyni? To se jí moc nechtělo, přišlo jí, že zde strávila příliš času. Měla bych si zase užít trochu sluníčka, rozhodla se. S novým nadšením se tedy vydala k východu.

//Alateyská smečka (území)

Zvědavě po tmavém vlčeti pokukovala. Modro-očko už dlouho neslyšela. Samozřejmě tak byla alespoň jednou v životě nazvána, ale i tak ji to přinutilo se usmát. Tahle mladá krev jí chyběla. Vůbec, neboj! Já se moc často nelekám, ujistila ho a mrkla na něj. Na její vtípek dostala překvapivě vyspělou odpověď - hned se totiž snažil ujistit, že byla v pořádku a omlouval se. A co když se to nezahojí? zeptala se, ale už nedokázala udržet vystrašený výraz, kterým chtěla dodat jejím slovům ten správný šmrnc, místo toho se začala smát. Jenom si z tebe utahuju, dodala pak, aby se necítilo tmavé klubko blbě. Jakmile se rozmluvil - a že toho namluvil - začala zaujatě poslouchat a přikyvovat. Já tě taky nikdy neviděla! Ale to bude tím, že tady jsem nová, vůbec jí nedocházelo, že by vlčata nemusela být součástí smečky. Nedávalo totiž smysl, že by byla ve smečkovém úkrytu, pokud by sem nepatřila! A jaké vtipné tvory jsi viděl? vyzvídala zvědavě. Očekávala, že popíše nějaká zvířata, která snad Vločka pozná a bude ho moci trochu vzdělat, i když by mu měla říct jen jak se doopravdy jmenují. A jak se jmenuje tvoje maminka? A kolik máš sourozenců? pokračovala v otázkách. Heřmánek! To je ale krásné jméno! Hele, skoro jsi to trefil. Říkají mi Vločka, zazubila se. Už-už se chystala poděkovat za kompliment, když v tom uslyšela malé vyštěknutí. Několikrát překvapeně zamrkala a posunula hlavu do strany, aby viděla přes Heřmánka. Zdálo se, že se k nim přidalo další vlče. Nejspíš sourozenec? Ahoj! A jak se jmenuješ ty? netušila, jestli mladá vlčice slyšela Vločky představení se, ale byla připravena ho zopakovat.

Vločce se určitě něco zdálo. Čas od času škubla nohou nebo střihla uchem. Ale zřejmě to nebylo nic důležité ani pamětihodného, protože v momentě, kdy byla vzbuzena, vypařil se jí sen z hlavy a ve vzpomínkách z něj nic nezůstalo. Na druhou stranu - možná to bylo tím, že když překvapeně otevřela oči, aby zjistila, proč ji Arryn praštil přes čumák, spatřila jakési tmavé vlče. Začala zběsile mrkat, aby se ujistila, že to není jen výplod její rozespalé mysle, ale nebyl. Ahoj? pískla nadšeně, no znělo to spíše jako otázka než pozdrav. Zdvihla hlavu a pohledem zmateně tikala mezi Arrynem a vlčetem, když si všimla, že i Arryn zrovna konverzoval s nějakým vlčetem. Zazubila se a nechala ho tedy být, aby si užil trochu mládí.
Ty máš ale sílu! Skoro jsi mi zlomil čumák, prohlásila a tlapou jej zakryla. V očích se jí však zableskla hravost. Samozřejmě si z něj jen dělala šoufky, vůbec to nebolelo. Copak potřebuješ? zeptala se pak. Musel mít nějaký důvod k tomu, aby mě vzbudil, ne? pomyslela si a zvědavě naklonila hlavu. Chvilku zvažovala, že by se zvedla, ale bylo pohodlnější mluvit, když ležela. Alespoň pak byli na podobné výškové úrovni!

//Území

Při pohledu na Arryna se musela zasmát. Bílá ti sluší, zavtipkovala a také se otřásla, aby ze sebe dostala sníh. Na ní však nebyl tak výrazně vidět, tak to nemohlo sloužit jako komediální odlehčení. To neee, kníkla vystrašeně, ale pak se připojila ke smíchu. Představa laviny se jí ale moc nepozdávala. Netušila, jak by se v takovém případě zachovala. Zavrtěla hlavou, aby z mysli vyhnala nemilé vzpomínky. Děkuju! nemohla si pomoct - musela se zazubit nad chováním hnědého, který ji pustil do místnosti jako první. Bylo to milé a nestávalo se jí to příliš často. V jeskyni cítila netriviální množství nových pachů, což upoutalo její pozornost. Ah, jak ráda by se s nimi seznámila! Zároveň jí ale bylo blbé odpojit se od Arryna. Následovala ho tedy až na místo, kde si lehl. Pevně v to doufám! odpověděla, stále plná energie. Ale měli by si odpočinout, měl pravdu. Také ulehla, usmála se na hnědého a poté zavřela oči. Párkrát však jedno očko pootevřela. Zkoumala, zdali Arryn usnul a přemýšlela, jestli by se měla jít seznámit s těmi neznámými členy smečky. Ne, nakonec si to sama zakázala. Nebude neslušná. S tou myšlenkou se pomalu odkradla do říše snů.

Nad pochvalou se samozřejmě musela zaradovat. Vesele se na něj culila a hrdě vypjala hruď. Přesně tak! Je šikovná! Byla lovec, identifikovat stopu je pro ní hračka, ha! Skoro ve své euforii ani neslyšela Arrynův dodatek. Ale vítr, který ji skoro smetl na zem, ji rychle vtáhl zpět do reality. Nebylo možné pokračovat. Ať už chtěli nebo nechtěli, museli se jít někam ukrýt. Dobře, přikývla pouze poslušně. Lehce stáhla uši a přimáčkla se k Arrynovi, aby se v té vánici jeden druhému náhodou neztratili. Pokud bude tohle počasí přetrvávat..., pomyslela si ustaraně a vzhlédla k obloze. Ne že by jí to k něčemu bylo, stejně nic moc neviděla. Ale nelíbila se jí myšlenka, že by se někdo mohl v tomhle počasí zranit. Doufám, že se všichni stihnou někam schovat, pokusila se sdělit Arrynovi, ale netušila, jestli jí přes silný vítr vůbec bylo slyšet. Jakmile se dostali do blízkosti úkrytu, přidala do kroku. Brr, už abychom byli vevnitř, prohnalo se jí hlavou když vstupovala do jeskynního tunelu.

//Úkryt

S tím samozřejmě souhlasila. Nepředpokládala, že ti vlci byli bety. A nezdálo se, že by měl místní alfa partnerku. Hmm, zamyšleně zabručela a rozhlédla se kolem, skoro jako kdyby měla najít něco, co by jí pomohlo vymyslet nějakou smysluplnou odpověď. Možná má furt hodně povinností, tak s nikým nenavázal dostatečně blízký vztah na to, aby se dokázal rozhodnout, zdali si zaslouží vyšší postavení? navrhla. Ve skutečnosti se jenom snažila najít nějakou výmluvu, která by alfu omluvila a zároveň z něj neudělala nikoho špatného. Sama nevěděla, kolik na tom bylo pravdy. Snažila se ignorovat ošklivé počasí, aby jí to nijak neubralo na příjemném pocitu z procházky s Arrynem. Ale velikost sněhových vloček jí to značně ztěžovala. Naštěstí nad tím nemohla dumat příliš dlouho, neboť jí hnědý zavolal. Zřejmě našel nějakou stopu. Rychle se přesunula vedle něj a zkoumavě natáhla hlavu ke stopě. Chvilku jí zkoumala a kroutila při tom hlavou ze strany na stranu, aby ji viděla z co nejvíce úhlů. A poté ji to trklo. Koutkem oka viděla Arryna, jak se na ní zubí, a tak se narovnala a zazubení mu vrátila. Kamzík, odpověděla sebejistě.

Když viděla Arrynovo úsměv, opětovala ho. Jakmile od něj dostala potvrzeno, že to neříkal jen tak a byla to nabídka hry, rozkmital se jí ocas jako malému vlčeti, které poprvé objevilo něco hezkého. Jedno přání, jo? zopakovala po něm zamyšleně. Tak doufám, že pokud vyhraju, tak mi dáš dostatek času na to, abych si ho případně promyslela! To je jedinečná příležitost! zasmála se. Beztak by to z její strany bylo něco hloupě jednoduchého, třeba aby se více usmíval. Podvědomě se však nemohla rozhodnout, jestli tu hru chtěla vyhrát nebo ne. Na jednu stranu si mohla přát něco fajnového, ale na druhou stranu mu mohla splnit něco, co by si přál on. Win-win. Zaujatě našpicovala uši. Ty si nemyslíš, že ti, kterým dal za úkol vést skupinky na lovu, byli výše postavení? zeptala se ho. Tak nějak to brala jako samozřejmost, ale když to tak Arryn neviděl, už si tím nebyla jistá. Můžeme ho pak zkusit najít a na tyhle věci se ho zeptat. Určitě nám rád předá informace, navrhla pak. Byl to jediný způsob, jak se stoprocentně zbavit jakékoliv nejistoty.

Představa, že by někomu zlepšila den, ji nadchla. Skoro se chtěla za tím postarším vlkem vydat hned, aby tak mohla uskutečnit co nejdřív. Naštěstí se včas zarazila a dřív než by mohla Arrynovi navrhnout, že za ním skočí teď, tak si připomenula, že má určité povinnosti vůči smečce a neměla by hned utíkat pryč. Snad jo! Zajímalo by mě, kolik vlků mu takhle běžně poděkuje, prohlásila zamyšleně. V jejím ideálním světě by samozřejmě děkoval každý, ale prožitá léta jí prozradila, že ve svém ideálním světě opravdu nežije. Možná polovina vlků? To už však Arryn začal mluvit, a tak přesunula svou pozornost zpět na něj. To zní jako super hra! Pojďme to zkusit! Počkat, byl to návrh na to si tu tipovačku zahrát, že? A jestli ne, tak... Prosím? hodila po něm vlčí ekvivalent psích očí. Ocas se jí pomalu pohyboval ze strany na stranu, připravený se rozkmitat jen co z hnědého vlka vyleze souhlas. Ty ho znáš nějak líp? zeptala se a snažila se v paměti najít jakoukoliv známku toho, že by se k sobě nějak měli. Nepřišlo jí to tak. Jasně! zazubila se na něj a udělala několik kroků vpřed. Uh-oh, ale kam na tu procházku jít, když to tady ani jeden neznal? Prostě za nosem?

Zatímco poslouchala Arrynovo vysvětlení pro jeho nově získanou sílu, nadšeně přikyvovala. Nijak jí existence takového vlka nepřekvapovala. Vzpomínala si totiž na mnohem zvláštnější stvoření, která jí dokázala zlepšit vlastnosti a magii. Nějaký starší a tichý vlk zněl vlastně docela uvěřitelně. Tak ho potom někdy musíme navštívit, abych mu taky mohla poděkovat, že takhle pomáhá vlkům zesilnět, zazubila se na hnědého a párkrát švihla ocasem ze strany na stranu. Ale prozkoumat území smečky bylo v momentální situaci důležitější. Přeci se musí nějak zorientovat v jejich domově. No zase ten sníh nepodceňuj, on je celkem nebezpečný, prohlásila starostlivě se zamyšleným výrazem. Nakonec však potlačila nemilé vzpomínky a vesele při brodění sněhem povyskočila, čímž jej rozprskla do okolí trochu víc než chtěla. Ale zase se v něm dá skvěle hrát, dodala, její tón podstatně optimističtější. Lehce se sklonila, aby mohla pořádně zabořit čumák do sněhu. Studííí, pomyslela si překvapeně - co očekávala? Ale samozřejmě to nedělala jen tak. Táhlým pohybem vpřed čumák zase vytáhla a hodila tak Arrynovým směrem malou kopu bílé hmoty. Nic enormního, jen hravé škádlení, zase tak velký čumák neměla. Einara? Zase tak dobře ho neznám, potkali jsme se až když jsem vstoupila na území! vysvětlila a lehce natočila hlavu do strany.

Pečlivě poslouchala proslov Einara, aby jí nic z jeho povídání neuteklo. Vlk si ale mohl domyslet, že s její hyperaktivitou se část jeho slov z jejího mozku dříve nebo později beztak vytratí. Zářivě se na zbytek skupiny usmála, aby všem dala najevo, jak nadšená je. Jsou teď jedna smečka! A jako důkaz pouta, které mezi nimi bylo právě vytvořeno, společně odtáhli kořist do úkrytu.
Když se z úkrytu opět vynořila ven, našel si ji Arryn. To teda! přikývla horlivě. V realitě to vůbec nebylo dlouho a hnědý vlk to možná myslel jako sarkasmus, ale Vločce přišlo, že bez nějaké pořádné konverzace s ním strávila věčnost. Když ji pochválil, automaticky se jí rozkmital ocas. Děkuju! Tobě to šlo taky skvěle! Hrozně jsi zesilněl, jsem koukala jak vyhrabaná myš, zahihňala se a lehce do něj drkla bokem. Nemohla se dočkat, až se jí vrátí síla a bude moci být stejně nápomocná jako on. Náš nový domov..., zopakovala zasněně a rozhlédla se po okolí. Konečně mohla nějaké místo opět nazvat domovem. Určitě. Musíme zjistit, co tady je, dodala rychle. Protáhla si nohy a zkoumavě se zahleděla na svou levici. Pak se otočila a koukala na svou pravici. Prozkoumávání znělo super, ale bylo tady toho, že netušila, kde začít. Tak jdem! zvolala nakonec a vydala se přímo za nosem, aniž by si uvědomila, že Arryn mohl mít promyšlenou nějakou trasu.

Netrvalo dlouho a Vidar soba dorazil. Vločka se od zvířete o kus vzdálila a pohledem projela všechny členy skupiny, aby se ujistila, že jsou v pořádku. Nikdo se nezdál býti na pokraji smrti, dokonce ani Amatheos, který se k nim připojil a rozehnal tak její obavy, že se pro něj budou muset vrátit a nějak ho transportovat do úkrytu, protože bude příliš zraněný. Zvládli jsme to! prohlásila nadšeně, neboť jí ticho začalo lézt na mozek. Dobrá práce, parto, dodala poté a zářivě se na všechny usmála. Její ocas se opět rozpohyboval ze strany na stranu a při pohledu na soba cítila lehké sevření břicha. Nemohla se dočkat, až se pořádně nají. Soba neměla tak dlouho! Dřív než se jí mohly spustit sliny, přesunula pohled na Vidara. Předpokládám, že bychom měli kořist odtáhnout? Do úkrytu? zeptala se, aby se ujistila, že se zde náhodou nedělá něco jiného. Přeci jen měl každý kraj jiné zvyky. Pokud Arryn pocházel z místa, kde se magie nepoužívala, proč by měla předpokládat, že se tady bude dělat vše tak, jak je zvyklá? Třeba měli určené jiné místo pro hodování! Nebo kořist vůbec nemuseli tahat zpět! S očekáváním hleděla na rezavého, který měl rozhodnout o jejich další činnosti.