Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Hraniční pohoří

Vlčice byla tak hluboko ponořená do vlastních myšlenek, že si téměř ani neuvědomila přechod na území smečky. Až když byla několik metrů od hranic, trklo jí to a na místě zmrzla. A jéje, pomyslela si a usadila se, očekávaje, že za ní někdo brzy přijde, aby ji vyzpovídal, co tady dělá. Počkat, v tu chvíli jako by jí osvětlilo nějaké stvoření z nebes. Třeba byla její tichá společnice tady! Určitě musela být členkou nějaké smečky, ne? A tahle byla tak blízko. Možná, že když nestihla jít za ní, šla prostě domů. To by dávalo smysl. Kdyby byla tak mladá jako ona, určitě by udělala něco podobného.
Nakonec jí tady ještě najdu! A pak se bude divit, že jsem jí zvládla vystopovat. A pak se třeba budu moci i přidat a skamarádím se ze zbytkem smečky! A všechno bude super. A pak..., ocas bílé vlčice automaticky začal šlehat ze strany na stranu. V hlavě se jí rodila jedna pozitivní myšlenka za druhou. Skoro si tím během čekání vytvořila vlastní realitu.

//Most

Jen co se dostala na druhou stranu, hlasitě si oddychla. Byla by se dokonce i dramaticky svalila na zem, aby si po tak psychicky náročné záležitosti odpočinula, ale musela jít dál, aby našla svou drahou kamarádku! Její pach stále cítila, a tak nebylo času nazbyt. Vydala se dál, kráčejíce temným lesem s optimismem, který z ní přímo zářil. Byla na sebe tak pyšná. Takový skvělý stopař jsem! opět se pochválila a s menším úsměvem zavzpomínala na svou bývalou smečku, ve které sloužila jako lovec. Jak se asi mají?
Vločka ztratila pach Sillarei. Nevěděla, kdy přesně se to stalo, takže netušila, jak daleko by se měla vrátit, ale ať se snažila jakkoliv, nemohla se chytit stopy, po které celou dobu šla. Aaaa, vydala ze sebe tiše. Možná tady měla prostě výpadek. Možná. Možná jí najdu, když půjdu v horách. Možná jo! Měla bych to zkusit. Přeci jen jsem předtím mířila do hor. Třeba si jenom spletla do kterých, haha, snaha uklidnit samu sebe tam byla. Jestli úspěšná, to už nikdo neví.

//Alateyská smečka

//Na Vyhlídce

Šla správným směrem. Byla si tím stoprocentně jistá. Už tě skoro mám, zvolala v myšlenkách nadšeně, ale její nadšení se brzy vypařilo, když před sebou spatřila onen prokletý most, který zajisté nepatří mezi nejoblíbenější území Mois Griských vlků. Co to? vydala ze sebe řečnickou otázku, ze které by kolemjdoucí zřejmě ani nedokázal rozpoznat, na co se téměř čistě bílá vlčice vlastně ptala.
Pár minut strávila nejistým zíráním na dřevěné desky, které se pohupovaly ve větru. Dalších pár minut strávila oblézáním okolí ve snaze najít nějakou jinou cestu, kterou by se mohla vydat na druhou stranu. Finálních pár minut jen vystrašeně naříkala nad představou, že tohle musela zdolat i její tichá kamarádka. Ale já nejsem žádný zbabělec! snažila se dodat sama sobě odvahu a vstoupila na první prkno. Těžce polkla a pak, aniž by se dívala dolů, se rychlým krokem rozešla na druhou stranu. Během celé chůze ze sebe vydávala jeden velký vyděšený skřek, který byl nejspíš slyšet i ob území, ale to možná trochu přeháněla.

//Hraniční pohoří přes Temný les

//Severní hory

Až když kompletně vyšla z hornatého území zpět na kopec, uvědomila si, v jaké zapeklité situaci se vlastně nacházela. Co když se jí kvůli mně něco stane? tato myšlenka jí ihned zhoršila náladu. Se stáhnutýma ušima se procházela po kopci sem a tam. Ne, už byla celkem velká. Určitě se jí jen tak něco nestane, ne? dodala si opět nával optimismu a nasála zdejší pachy. Zdálo se, že tudy prošli i jiní vlci po Vločce, neboť jejich novější pachy jí praštily do čenichu jako první. Seznámit se s někým novým by bylo sice super, ale teď měla jasný cíl! Musela najít ztracenou společnici!
Konečně se jí podařilo chytit se staršího pachu mladé vlčice. Neboj se, však já tě najdu! prohlásila sebevědomě, skoro jako kdyby jí měla Sillarei vlastně slyšet. Já jsem tak šikovná. Jít zpátky byl skvělý nápad, samozřejmě se nezapomněla pochválit. Když tu nebyl někdo jiný, kdo by jí mohl složit pořádný kompliment, musela to udělat sama.

//Most přes Les u Mostu

//Na Vyhlídce

Vločka si dál povídala, aniž by čekala na nějakou reakci od mladé vlčice, od které očekávala, že šla za ní. Až když se dostala do části hor, ve které byl terén poměrně špatně průchozí, otočila se, aby se ujistila, že její společnice nemá problémy. S úsměvem tedy koukla za sebe, ale její výraz se velmi rychle změnil ve vystrašený. Nikdo za ní nebyl. Haló? zvolala jen tak do éteru. Instinktivně nejprve pohledem prozkoumala, zdali se její kamarádce někde nepodlomila noha a ona nesjela po příkré hoře dolů. Byl to však marný boj, protože tak daleko nedohlédla.
A pak jí to trklo. Vždyť ani necítila její pach. Pořádně nasála, ale stále ji necítila. To jsem šla bez ní tak dlouho? pomyslela si zhrozeně a rychle se otočila. Pokud... Pokud prostě půjdu po svých stopách zpátky, tak na ní po nějaké době narazím, ne? Ne? nervózně se zasmála a pelášila po cestě zpět. Místy se zastavila, aby pořádně očichala okolí, zdali čirou náhodou neucítí alespoň nějaký náznak toho, že tudy prošla.

//Na Vyhlídce

Postovaná 17

//Ovocný lesík cez Luku

Brzy pocítila Vločka plnost v žaludku. Ostružiny ji padli vhod a posloužily jako zdroj energie na další výpravu. Mlsně si olízla tlamu. "Tak, Princezno. Měli bychom vyrazit na naši cestu dál! Abychom se stihli do podzimu vrátit tam, kde jsme začali," zasmála se vlčice a zavrtěla ocasem. Měli před sebou jistě velký kus cesty a tak nechtěla zahálet. "Určitě bychom se mohli zastavit i u jezera, abychom si umyli naše čenichy! Máme je srandovně barevné," řekla a podívala se na Princeznu. Měla ho celý fialový! Určitě takový měla i ona sama, protože měla bílou srst a jedla ostružiny ještě více, než mládě. Pokynula hlavou a hrdě vykračovala dále. "Hm, nebudeš vašim chybět? Už jsme spolu dost dlouho," připomněla, protože se bála, že na ni někdo naběhne a řekne jí, že jim ukradla vlče. To ale žádná pravda nebyla! Byla to její kamarádka. Pokud by mohla, možná by ji i adoptovala, jenže to by si už asi všimli. Jedině ... pokud by neměla rodiče? Měla vůbec rodiče? Vločka se zatvářila pochmurně. Bylo vůbec vhodné se na to vlčata ptát? A tak kráčela dál k horám.

//Severné hory

Postovaná 16

Vločka zastrihala ušima a překvapivě se dívala na Priceznu, která jí dala najevo, že viděla místo, kde se les otevíral. Proto se za ní vydala a uvažovala, zda by malé vlče mohlo vědět toho víc, než ona? Byla hrozně šikovná a tak ji zajímalo, jak to s ní v budoucnu dopadne. Oblízla si čenich a pohledem prošla po okolí, zatímco následovala vlče. Nakonec se zastavila a hleděla na pláň. Usmála se od ucha k uchu. Bylo to tak super! Viděla jsem hned několik keřů, které byly fajn a mohla by je všechny sežrat! Proto u jednoho z nich kecla na zadek u keře a začala sundávat ty prokleté kulky, kterých větve ji píchali do tlamičky, protože na stoncích byly bodliny. Potřásla jsem hlavičkou a zívla si. Byly výborné! "Měla bys je zkusit," vyzvala ji Vločka a pokračovala v práskaní se. Toto mohla dělat od rána do večera. "Měla bys skusit plody lesa. Potom přežiješ i bez lovení," skonstatovala vlčice nakonec. Povzdechla si a pustila se opět do ostružin.

//na Vyhlídce cez Luku

Postovaná 15

Vločka s úsměvem hleděla na vlče, které si konečně přisedlo k jabku a začalo ho ochutnávat. Těšila se, že není jediná, komu kus ovoce chutnal, avšak stále měla v plánu najít vysněné ostružiny. Musí někde v lese být! "Vidím, že ti chutná! Chtěla bys se mnou pohledat i ty bobule?" zeptala se vlčetě a zvesela se usmála. Očekávala kladnou reakci, proto se pomalu postavila na rovné tlapky a otřásla ze sebe uschlou trávu. "Tak pojď. Jsou to menší keře, na kterých rostou tmavé bobule. To nepřehlédnem," vysvětlila Princezně. Spokojeně se rozešla mezi ovocné stromy a zkoumala každý jeden keř ke kterému přišla, zda to není ten pravý. Nedařilo se jí to a nedařilo. Zamračila se a na moment se zdálo, jakoby to vzdala. Ale to nebyla pravda! "Musíme najít rozsáhlejší prostranství, kde by rostly," konstatovala a podívala se na Princeznu, zda si něčeho po cestě nevšimla. Ideální pokud by byla na blízku nějaká louka, která by les otevírala a byla větší pravděpodobnost, že by tam ostružiny rostly! Museli je najít. Bez nich se z lesíka vydat pryč rozhodně nechtěla! Potřásla hlavičkou a sama se rozhlížela po lese, zda někde neuvidí záblesk jasnějšího světla, které by mohla následovat.

Postovaná 14

//Mlžná džungle

Les do kterého vlčice společně přišli, byl skutečně krásný. Listnaté stromy rostli dále od sebe a tak tvořili hezké, široké uličky, přes které mohli procházet. V korunách stromů se nacházeli plody různých velikostí a mnoho z nich bylo spadnutych i na zemi. Vločka zavrtěla ocasem a podívala se na Princeznu. "Pojď je ochutnat," vyzvala ji a sama přiskočila k jabkům. Sklonila hlavu a do jednoho z nich se zakousla. Šťáva jí kapala všude po tlamičce. "Mňam, jsou výborné a šťavnaté!" řekla směrem k Princezně a kopla do jednoho jablka, které se k vlčeti prikutálelo. Vločka si u toho lehla do trávy, aby si mohla vychutnat tento plod. Samozřejmě, že u toho nenechala tlamičku zavřenou, vždyť se ke všemu musela vyjádřit. Nechápala, jak mohl být někdo němý a doufala, že ji se to nikdy v životě nestane. Neuměla si představit být po zbytek života tiše a neříct každou jednu myšlenku, kterou měla na mysli! "Víš co je lepší než tohle? Různé bobulky, co rostou na keřích. Ale musíš si dát pozor, aby nebyli jedovaté. Ať neumřeš, ale to ti musí být snad jasné," pokračovala ve vyprávění mezi chroustaním jablka. Ach jak by si dala takové ostružiny, ale kde je mohla tak najít? Rostly spíše na loukách než lesích, i když tento byl víceméně otevřený. Že by se po nich porozhlédli?

Postovaná 13

Tak jako vlčice předpokládala, vlčeti se nechtělo lézt do tajemného prostoru. "Chápu, ani já se na to teď necítím, ale určitě to přijdu někdy prozkoumat. Pak se ke mně přidáš?" zeptala se Princezny a věnovala ji široký úsměv. Respektovala, že vlčeti se tam skutečně nechce. Raději plánovala, kam zavítají nyní. "Můžeme pokračovat dál a uvidíme na co přijdeme. Rada bych našla i nějakou vodu. Miluji vodu a nyní ji potřebuji jako sůl! I ty musíš mít určitě žízeň, nemám pravdu?" mluvila dál a mávala bílou oháňkou ze strany na stranu, zatímco si vykračovala směrem na jih. Někam přece jen dojít museli o čem ji přesvědčil i fakt, kdy se les kolem nich postupně začínal měnit. "Víš co by bylo super? Kdybychom na své cestě někoho potkali, kdo by nám toho řekl o tomhle světě více! Určitě je tobě i mně mnoho věcí skrytých, které by se nám vědět hodili," mluvila a mluvila. To byla její přirozená charakteristika! Užívala si toho, protože ji vlče nemohlo odpovědět nijak jinak, než neverbálními znaky. Alespoň ji konečně někdo skutečně poslouchal!

//Ovocný lesík

Postovaná 12

Opička zmizela. Z lesa se ozývalo kvantum jiných pazvuků a vlčici bylo jasné, že v tomhle lese žije opravdu mnoho druhů zvířat. Zastrihala ušima a pohlédla na Princeznu, která se vydala neznámým směrem pryč. Nechtěla ji opět ztratit a tak se za ní pomalu vydala. Při této menší procházce si důkladně modrými zraky prohlížela přírodu kolem sebe. Bylo tu tak krásně! Normálně by si uměla představit zde žít. Tedy, kdyby neviděla tolik hadů a pavouků, které byly poschovávané mezi rostoucími stromy a liánami. Téměř nabourala do zadku vlčetě, které zastavilo u podivné stavby. Vločce připomínala stavby, jaké vytvářeli lidé. Zpozorněla, ale více byla zvědavá, než zděšená. Člověčinu na tomhle ostrově ještě neucítila a tak zůstávala více méně klidná. Podívala se na vlče, když obešli celou stavbu. "Hm, netuším, co to je, ale cítím tu spousta pachů, které mířily do toho. Možná tam něco je?" nadhodila, no netušila, co by to mohlo být. "Chtěla by ses tam jít podívat?" položila otázku, i když se nezdálo, že by byla Princezna nějaká nadšená z toho, že by se tam měli vůbec vybrat.

Postovaná 11

//Tajné ostrovy

Princezna byla jako každé jiné vlče. Plná energie a života. Znovu Vločku předběhla a vydala se do lesa první. Vlčice si povzdechla a se smíchem přidala do klusu, aby ji doběhla. Nerada by vlče v tom hustém lese ztratila. To by ji její rodiče dali. Odkud vlastně byla? Tato otázka ji dlouho běhala po rozumu. Mohla být narozená na ostrovech, ale mohla přijít na ně stejně jako ona sama. To by znamenalo, že tu nikoho nemá! Vločka se nad tím zamyslela a už měla v plánu náhradní verzi a to, že si ji adoptuje pokud se ukáže, že je tu bez rodiny. Neměla se jí na to ale jak zeptat. Princezna mlčela a jen tak z ničeho nic by asi mluvit nezačala. V tento moment ji však potřebovala v první řadě najít. "Tak se tedy zahrajeme na schovávanou! Už jdu!" vykřikla do lesa a vydala se po pachové stopě vlčetě. Brzy se k němu připojila a mohla sama spatřit podivné zvíře - opici. "Fíha, už sis našla nového kamaráda?" otázala se s úsměvem a radostně zavrtěla ocasem. "Nikdy jsem nic takového neviděla. Celý tento les je zvláštní, ale ... zvláštnosti jsou super!" řekla k vlčeti a zasmála se. Nejraději by se zde prohrabala každým zákoutím a vymetla všechny pavučiny. Jen aby našla nějaký poklad nebo něco takového.

Postovaná 10

Vločka zastřihala ušima a natáhla krk, když v dálce uviděla něco, co neviděla dlouho nebo spíše vůbec. "Princezno aha podívej se na ty skákající ryby! I já bych chtěla vědět tak perfektně plavat jako oni," řekla se smíchem a představovala si samu sebe jak skáče v jezerech a ostatní vlci ji jen sledují a jásají. Byla by tím nejlepším skokanem roku! Sluníčko hřálo pěkně, a tak si i přes bílou srst Vločka řekla, že by bylo nejrozumnější se přesunout někam do stínu. Nechtěla, aby se vlčeti něco stalo. Přece měla za něj odpovědnost, když tu nebyli rodiče! Cítila se u toho velmi důležitě a proto se hned podívala na Princeznu a řekla: "Měli bychom se přesunout. Je dost teplo a určitě chceš jít zkoumat ostrov dál. Jsem velmi zvědavá, co objevíme společně nového." Věnovala mladé vlčici přátelský, zubatý úsměv a pomalu se vydala směrem k lesu, se kterým toto území hraničilo. Až na pláž z něj vycházela těžká mlha, která se táhla pomalu až k vodě. Tam to bude rozhodně zajímavé!

//Mlžná džungle

Postovaná 9

Přesně jak si vlčice myslela, se Princezna vyděsila a myslela si, že ji skutečně ublížila. Vločka se této příležitosti okamžitě chytla ​​a pomocí magie mírně ošplechla vlče přímo do obličeje! Se smíchem se přetočila na břicho a vyskočila na rovné tlapky. "Aaale neboj se! Nemůžeš věřit každé legraci," řekla k vlčeti a tlapkou jemně strčila do jeho hrudi. Potom ukázala hlavou na jednu pěknou hvězdici, která se nacházela nedaleko nich. "Podívej se sem, Princezno! Že je ale nádherná? Myslím, že by ti šla velmi pěkně k očím," řekla Vločka a zamávala ocasem ze strany na stranu. Na pláži bylo poměrně hodně mušlí a jiných mořských živočichů, pokud se to tak dalo vůbec nazvat. Jak by asi tyto ozdoby vypadaly na kožichu nějakého vlka? Mohli by mít vlci vůbec nějaké přívěsky na sobě? Určitě by byly pak ještě hezčí, než byly normálně! Rozhodně u toho pokývla hlavou a usmála se od ucha k uchu. Nakonec své modré zraky zaměřila na Princeznu a čekala na její reakci.

Postovaná 8

Vločka neměla šanci vlčatu utéct. Vlastně ani nechtěla. Těšila se, až ji dohoní a uvidí radostné jiskřičky v očích vlčetě. Nečekala, že ji vlče kousne do ocasu. Proto bolestivě vykřikla. Až tak, že odplašila ptáky, které na pláži lovili lastury. "Aaaa pauza, pauza!" naříkala vlčice a dramaticky se svalila do písku, kde se převalila na záda. Tlapami mávala ve vzduchu a zmítala se ze strany na stranu. Snažila se vytrhnout ocas z jehliček vlčetě, které se jí zařezávaly do kůži a masa. Proč měli vlčata tak ostré zuby?! Bylo to strašné! "Mám svou špičku ocasu ráda! Pusť mě puuusť. Umírám, můj život nemá smysl, pokud o ni přijdu! Aaaa," pokračovala ve svém dojemném výkladu, aby docílila toho, že ji vlče skutečně pustí. Měla zavřené oči, jakoby měla omdlít až se podívá na ten akt. No sem-tam přes pootevřené očičko šmírovala, jak se zachová vlče a zda ji skutečně pustí. Měla připravený plán, jak se mu za toto pomstít!