Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Walean se za svůj výlev poněkud styděl, ne že ne. Vlastně se styděl dost, ale trošku se naštvat mu nejspíš prospělo. Jinak byl totiž nejen plný obav, ale prakticky z nich byl celý utvořený. Minimálně nyní, když stál před takovou velkou zkouškou odvahy, jakou bylo postavit se tváří v tvář smečce. Odhodlal se ale. A už nechtěl couvat a kličkovat. Co víc, nechtěl se odtrhnout od Minkara, který na něj byl hodný, i když vůbec nemusel a v jehož přítomnosti nalézal určitou jistotu, jíž měl jinak v životě vskutku pomálu.
Tak se tedy zařadil bok po boku tmavého vlka, který ho obdařil úsměvem a dotekem, který byl sice letmý, ale Walean ho cítil až v žaludku. Sám se letmo pousmál a sklopil plaše oči k zemi. "Tak... tak jo. Určitě bude. Bude... to dobrodružství," snažil se o tom přesvědčit i sám sebe a následoval bez dalších protestů Minkara, kamkoliv je toužil vést. Konkrétně k magické bráně, s níž už měl Walean svoje zkušenosti. Neměl ani čas nad ničím přemýšlet, neboť jeho kamarád neztrácel čas. Pokud nechtěl, aby se mu Minkar ztratil, musel prostě natáhnout krok a vrhnout se po hlavě přímo do portálu - což také udělal.

//Sněžné tesáky

"Mhm," zamručel pouze na souhlas a pokýval hlavou. Nerad by se někdy ztratil mezi stromy, které měly svůj vlastní rozum. A přece pociťoval pořád tu lehkou zvědavost, touhu to spatřit na vlastní oči. Přežil mnohem horší věci, než stromy. Zamával lehce ocasem, když se domluvili na výletu kdesi v budoucnu. No tohle, plány do budoucna? Co jen se to dělo s jeho životem? "B-budu se těšit," pousmál se lehce a vychutnával hřejivého pocitu kolem srdce.
Jenže to příjemné teplo jako by náhle kdosi zákeřným mávnutím kouzelného proutku proměnil v kostku ledu. Ty staré obavy, hluboko zakořeněné pochybnosti už zase zvedaly svoji ošklivou hlavu. Našeptávaly mu, že by měl radši všechno zničit předem sám, protože to stejně nikdy nemůže dobře dopadnout.
"Já vím," vyštěkl náhle nečekaně zprudka, frustrovaný sám sebou. "Já vím a-a-a-a stejně-" Zavrtěl prudce hlavou a stačilo málo, aby vzal prostě do zaječích a nechal Minkara stát na louce samotného. Místo toho jen obešel šišatý kruh kolem tmavého vlka, dupal, mumlal si pod vousy a snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že má dost odvahy pokračovat, že se teď nesmí otočit a zahodit svou dost možná jedinou šanci. Bojovat sám se sebou bylo snad horší, než se bít s někým druhým.
Až po notné chvíli se zastavil se sklopenou hlavou a vzhlédl opatrně k Minkarovi. Jeho vlastní výstup ho poněkud zahanbil. "Promiň," hlesl. "P-půjdu s tebou. Jen je to- J-j-je to už dávno, co jsem byl m-mezi víc vlky." Tělem mu proběhl krátký třes, jak mu přeběhl mráz po zádech. Minkar bude celou dobu se mnou, opakoval si. Nebudu tam sám, bude se mnou a vždycky můžu začít utíkat, jistě, vždycky... Zatímco ten uštěpačný hlásek v jeho hlavě se poškleboval a chytal se za hlavu. "P-pojďme, prosím," řekl tiše - než jeho odhodlání opět vyprchá. "A... promiň," pípl ještě jednou a pak už se zařadil vedle Minkara, aby mohli vyrazit.

1. Walean
2. tuším že ještě vůbec :D
3. Příroda, záhady

//Rokle přes Nejvyšší horu

Minkarovo povídání o stromech a rostlinkách ostrovů Waleana velmi zajímalo, ne-li téměř fascinovalo. Dával dobrý pozor, aby si to všecko zapamatoval. Zároveň se tím i rozptyloval od nepříjemných myšlenek, což byl samozřejmě vítaný bonus. "Páni," hlesl při představě stromů zákeřně se plížících, aby vlka zmátly. "To je... děsivé," otřásl se lehce, ale přesto ho to tak trošku pokoušelo. Chtěl by to vidět. Stromů se určitě nemohl bát tolik, jako ostatních vlků - dokonce ani chodících stromů ne.
Jak ovoce chutná mu Minkar nepověděl, protože ho sám ještě neměl šanci ochutnat. S těmi povodněmi a příchodem zimy se nebylo nejspíš co divit. Nabídkou společného výletu v budoucnosti Wal o kus pookřál. "T-to... to by bylo fajn," pousmál se a párkrát zamával ocasem. Pořád koukal na tmavého vlka poněkud nevěřícně. Dával mu pořád a znova najevo, že s ním doopravdy chce trávit svůj čas a Walean tím byl tak překvapený a tolik za to vděčný, že se ho zmocňoval pocit úplného neskutečna.
Škoda jen, že se nepěkné myšlenky brzy začaly opět rojit jeho hlavou. Pochybnosti. Hryzavé obavy. Nebudou tě chtít. Nezasloužíš si to. Nic takového. "Hm?" vytrhl se se škubnutím z víru vlastních myšlenek a spatřil, že Minkar stojí kus před ním. "Já... j-já... já nevím." Měl bys mu říct, že sis to rozmyslel, nabádalo ho vlastní nitro potměšile. Že do žádné smečky nechceš. Walean to už málem udělal. "A-asi vlastně-" Ale co by potom dělal? Minkar by určitě odešel. Byl by zase sám. Chvíli jen tak přešlapoval přikrčeně na místě ve sporu sám se sebou. "Mám strach," špitl nakonec s pohledem zabořeným do země. "Chci... j-j-jít s tebou, ale bo-bojím se." I přesto všechno dobré, co mu Minkar řekl. Nemohl tomu poručit.

//Němé údolí přes Ostříží zrak

Kráčeli místy, která posledně ležela hluboko pod vodou. Teď však spoušť zanechanou potopami přikrývala vrstva čerstvého bělostného sněhu. Zima byla tu, bez nejmenších pochyb. I proto byl rád, že směřují ke smečce, i když s každým dalším krokem se mu pochybnosti prohlodávaly hlouběji a hlouběji do duše. Budou ho tam chtít? Jeho?
Ale Minkar z oné smečky pocházel také a Walean si ho oblíbil. Přiměl se zaposlouchat do jeho povídání o rostlinách. Zamyslel se, ale nepamatoval se, že by někde viděl zvláštní stromy. "Tam jsem asi nešel," přiznal, ovšem co ho zaujalo byl strom s jedlými bobulemi. O jídlo, které nemohlo utéct, měl zájem vždycky. Že se objeví nějaká iluze tentokrát už očekával, takže se ani nelekl a raději si důkladně prohlédl obrázek stromu. "T-to se bude hodit. V létě, až... dozraje ovoce," dělal si na oranžové bobule zálusk už teď. Holt byl věčně hladovým tvorem. "Ochutnal jsi je n-někdy?"
Cesta je vedla dále a tématu smečky, ač v něm probouzelo nervozitu, se nedalo vyhnout. Naštěstí se dozvěděl, že alfa je milý vlk. Ne, že by ti to nějak pomohlo, poškleboval se uštěpačný hlásek. Možná v tom, že tě nezabijou předtím, než tě vyhodí na mráz. Walean ve víru nepříjemných myšlenek zcela zmlkl, až se zdálo, že možná Minkara ani neslyšel. Začal se i trošku loudat. Nebyl to nakonec celé hodně špatný nápad?

//Červená louka přes Nejvyšší horu

Minkar vypadal potěšený tím, že se už Walean cítí lépe. Celé to bylo dosti zvláštní a nezvyklé. Walean už zapomněl, jaké to je, mít kolem sebe kamarády. Zahoupal lehce ocasem a znovu nechal na tvář proniknout mírný úsměv. Vždycky tu byla možnost, že to černý říká jen tak, ze zdvořilosti, avšak... na Wala tak Minkar zkrátka nepůsobil. Kdyby tomu tak bylo, proč by se ho už dávno nezbavil? Potopa přece opadla.
Vypadalo to, že jejich cesta bude dál pokračovat společně a i když tomu stěží dovedl uvěřit, byl moc rád. "V-vážně?" zarazil se, opravdu mu řekl, že je... fajn? Od téhle chvíle by se pravděpodobně Walean byl ochoten podpálit, jen aby se Minkar mohl zahřát. "Tedy, ch-chci říct - ty jsi taky fajn. J-jsem vděčný, že-že jsem potkal zrovna tebe," vykoktal neohrabaně. Ale bylo vidět, že předtím položil hloupou otázku. Trochu svěsil uši a sklopil zrak ke svým tlapám. "Já nevím, p-promiň. Půjdu s tebou moc rád."
Naštěstí by neměl Minkarovi způsobit žádné problémy tím, že se v jeho smečce ukáže. Uvažovat o členství bylo zřejmě ještě brzy. Walean ani netušil, jestli vůbec dokáže čelit obyčejné návštěvě smečky, natožpak členství v ní. "Dobře," pípl nesměle, ale následoval Minkara jako poslušný vořech. Strach a zvědavost se v něm mísily. "Jaký... je váš alfa?" zeptal se po chvilce, protože mlčení mohlo jeho nervozitu jenom přiživovat a popravdě toho chtěl předem vědět co nejvíc, aby věděl, co očekávat.

//Rokle přes Ostříž

Nevylekat Waleana, to byl pravděpodobně nadvlčí úkol. Hnědý se dovedl leknout i vlastního stínu. Tentokrát však nebylo proč se děsit. Vždyť to byl Minkar. Nikdo, kdo by mu chtěl ublížit. Tím si už teď mohl být docela jistý. Společné zážitky, ač dost děsivé, měly alespoň tu výhodu, že je společně sblížily mnohem rychleji, než by tomu bylo jindy.
"To nic," špitl a vrhl na vlka omluvný pohled. Nerad by, aby si Minkar vyčítal jeho přehnanou reakci. Pomalu se probíral, protahoval, do těla se mu navracel život. "J-je mi... lépe," opáčil po chvíli, cítil se už docela dobře, jen ho občas v krku ještě zašimralo. Doufal, že i to brzy odezní. Snažil se mezitím smiřovat s faktem, že teď se jejich cesty rozejdou. Bude čas si říct sbohem, protože okolnosti už je nenutily spolu zůstávat a tak považoval za pravděpodobné, že Minkar půjde dál svojí cestou sám. Proč by ho měl chtít s sebou?
Jenže se zdálo, že... ho s sebou chce? Ať už z jakéhokoliv důvodu. Walean na něj opatrně pohlédl. Pořád si to s tou smečkou nerozmyslel? Nebyl to žádný žert? Ne. Nevypadalo to tak. "No, no, já- Půjdu s te-te-tebou rád," vykoktal ze sebe nakonec se zavrtěním oháňky a plachým úsměvem. Byla to pravda. Chtěl se Minkara ještě držet. Byl to nejlepší kamarád, jakého na ostrovech za celou dobu našel. Nebo je jen moc slušný, aby ti řekl, ať vypadneš, vynořila se myšlenka a byla jako facka. Trochu se zarazil. "Jestli to... nevadí?" ujišťoval se nesměle. "Kdybys z toho měl mít v-ve smečce problémy, tak..." Ale bylo vidět, že by se tam stejně chtěl rád podívat. I když z toho měl obavy. Bude tam určitě spousta neznámých vlků, o tom přece smečka byla, ale prozatím ležela někde v nejisté budoucnosti, takže ho to prozatím neděsilo tolik.

Kdybyste se ho ptali, nejspíš by vám řekl, že určitě neusne, když se kolem potlouká liška, má za sebou všechny ti šílené zážitky a vedle něj leží vlk, kterého teprve nedávno potkal - a pokud ano, pak že se určitě bude každou chvíli budit. Nicméně by se spletl. Byl z potop tak vyčerpaný na těle i na duši, že usnul ještě předtím, než Minkar dořekl svoji větu a následně spal jako... raději ne, jako když ho do vody hodí. Prostě jako špalek. Po většinu času se mu vyhýbaly i sny. Až teprve když se začínal blížit k procitnutí se občas ze spánku zavrtěl, jak se mu do něj chtě nechtě začaly vtírat nepříjemné obrazy, povětšinou nesouvislé. Plíživé stíny mezi stromy, tesáky a krev ve vodě-
"Ah!" vyjekl a nadskočil, když do něj najednou kdosi dloubnul. Málem vzal tlapy na ramena, ale nestačil se ještě ani vyškrábat do sedu, když se mu povedlo zorientovat ve svém okolí a uvědomil si, že ten kdosi je Minkar. "O, to- to jsi ty," vykoktal a nervózně se zasmál. Kdo jiný by to měl být? "Ne, u-už nespím," dodal potom očividnou skutečnost a znovu si normálně lehl ze své krkolomné napůl sedící, napůl ležící pozice. Tmavého vlka se děsit nemusel. Začínal ho už považovat za přítele, i když uštěpačný hlásek v jeho hlavě se tomu mohl jenom spát. Proč myslíš, že ho s tebou ještě bude něco držet, až tohle skončí?
Otřásl se, jako by vyklepával vodu z kožichu a pohlédl ven, kde už padala noc a déšť už nejspíš úplně ustal. Bylo to za nimi? Opravdu? Ještě si tiše odkašlal, zbytky nachlazení se jej nejspíš ještě držely, ale po spánku se cítil mnohem líp. Otočil se po očku na Minkara. "Vyspal... ses dobře?"

Jen s lehkým úsměvem sklopil zrak stranou. Nebyl zvyklý slýchat, že si někdo váží čehokoliv, co udělal. Byl to tedy nezvyklý pocit, ale... příjemný. Stejně, jako když se Minkar postaral o jeho ranky na nohou. Cítil v duši hřejivé teplo, které tam nebylo snad už celé roky. Když mu to černý vlk dovolil, oplatil mu stejnou službu i na jeho ráně v zátylku. Doufal, že to bude stačit, lépe ránu ošetřit neuměl a nejspíš nezbývalo, než doufat, že se do toho Minkarovi nic nedostane. Přišlo mu totiž nemyslitelné, že by se teď někam trmáceli. Byl strašně unavený a necítil se nejlíp. Nemyslel, že má horečku, ale rýma, kterou si uhnal, mu dávala zabrat.
Příhodná skrýš naštěstí nebyla daleko. Vděčně ulehl na zem a už málem usínal, když ho rázem probralo Minkarovo vrčení. Škubl sebou a spatřil drzou lišku, která nakukovala dovnitř. "Kšá," zachraplal a chabě cvakl vlastními tesáky do vzduchu, ale na víc se nezmohl. Zdálo se ale, že Minkarovo zastrašování fungovalo docela dobře. Liščí čumák se stáhl zase ven. "Už žádné problémy," špitl prosebně k jakékoliv vyšší síle, co by snad mohla poslouchat, několikrát tiše zakašlal a položil si hlavu na přední tlapy. "Snad... si zasloužíme chvíli o-odpočinku, ne?" pousmál se slabě a oči se mu už zase samy od sebe zavíraly.

- Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

Chvíli se tam na mokré studené zemi objímali jako dva trosečníci, které moře vyhodilo na břeh živé a zdravé. Však do nich konec konců neměli daleko. Walean se však rychle vzpamatoval a zase se odtáhl. Co si o něm teď asi Minkar pomyslí? Vlk se ale nezlobil. Naštěstí. Dokonce ani za ten kousanec, který, jak teď Walean viděl, byl asi trochu větší, než si prve myslel. Srst v zátylku měl ulepenou krví a hnědý se na to díval jen nerad. Musel ubližovat, i když se snažil pomoci? A na Minkarově tváři přesto dál zářil úsměv. Wal mu ho plaše oplatil, neklidně se zavrtěl a sklopil pohled k tlapám. Koukal na ně upřeně, jako by je nikdy dřív ani neviděl. "Přece... jsem tě nemohl nechat... utopit," špitl a jak tak zkoumal své přední končetiny, viděl, že se mu někde cestou povedlo si je místy odřít.
"A-asi jsem taky v pořádku. Trochu jsem si o-odřel nohy, ale-" Málem vyletěl z kůže, když se v jeho zorném poli náhle objevil Minkarův čenich. Nadskočil - čekal, že si to vlk rozmyslel a přece jen mu ten kousanec oplatí... ale neoplatil. Jen opatrně olízal krev z jeho ran. Walean držel jako přikovaný a třeštil na vlka modrá kukadla v upřímně komickém výrazu překvapení. Bylo to naprosto nečekané gesto, které ho v první chvíli vylekalo a v té další dojalo. Proč... se o něj staral? A jak to bylo dlouho, co pro něj někdo něco takového udělal? Párkrát pomalu mrkl, aby zahnal mlhu, co mu na moment zahalila zraky. "Ehm, dě-dě-děkuju," vykoktal, jakmile se trochu vzpamatoval. Navíc i Minkar byl zraněný. Jeho vlastními tesáky byl pokousaný a sám říkal, že by bylo třeba s tím něco dělat. "Chceš, abych-?" naklonil se k Minkarovu zranění, aby udělal to samé, co on s jeho ranami, ovšem vysloveně čekal na dovolení a jedině, pokud ho dostal, očistil krev z kousance a z černého kožichu.
Tentokrát to byl černý vlk, kdo zahlédl nějaký úkryt. Když se pořádně podíval, spatřil to Wal taky. "Prosím, m-mohl bych spát klidně sto let," vydechl. Cítil se rozlámaný, vyčerpaný, dobitý a tak trochu nemocný, jak v něm nachlazení dál hlodalo. Spánek zněl skvěle. Pomalu se vyškrábal na nohy a počkal i na Minkara, aby mohli společně zamířit oním směrem.

Vložil do toho všechno, co mohl a nějakým zázrakem se podařilo dostat Minkara na břeh. Ještě štěstí, že měl v sobě černý vlk dost života na to, aby sám trošku zabral, jinak hrůza pomýšlet na to, jak by to dopadlo. Jsme živí. Jsme živí...
Svalil se na zem vedle Minkara. Chvíli jen ztěžka oddechoval a klepal se jako ratlík zimou i únavou, přitom lehce pokašlával, protože tahle koupel jeho začínající rýmě příliš neprospěla. Uvnitř jím však zmítaly pocity extrémního štěstí. Před chvíli se utápěl v beznaději, teď byl najednou jako opilý - všechna ta námaha a těsný únik ze spárů smrti pro něj i pro Minkara s ním pěkně zamávala. Naprosto šokoval sám sebe, když vyprskl smíchem. "Přežili jsme! Přežili!" Natáhl své bolavé tlapy a věnoval Minkarovi krátké objetí, než ho přes čenich opět praštila realita. Či alespoň ta jeho. Co to proboha DĚLÁŠ?!
"Uh- eh- promiň," stáhl tlapy těsně k tělu. "A-a-a promiň za ten... kousanec, ne-nevěděl jsem, jak jinak to... J-si v pořádku?" Jistě. Zase ten starý Walean. Ale oháňka mu pořád pocukávala sama od sebe. Bylo fajn být naživu... a bylo fajn dokázat někomu pomoct. Bratrův hlásek v hlavě se mohl snažit, ale tohle mu sebrat nemohl.

- Podej pomocnou tlapku tonoucímu

Ležel na chladném kamení, pořád ještě vykašlával zbytky vody a přemýšlel, jestli by nebylo snazší tady prostě takhle zůstat. Opět zůstal sám. Jen, co narazil na přátelskou duši, osud je oderval od sebe... Jakou mělo cenu se dál snažit? Jen ať si ho tedy vezme chlad, nemoc a potopa-
Otrhaná ušiska se rázem napřímila. Byl to jen přelud, musel být, ale hlas zněl tak reálně, že přesto zvedl hlavu a otočil se přes rameno. Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Přímo před jeho očima zajela černá hlava pod hladinu. "Minkare!" vyjekl Walean se směsicí úžasu a zděšení a aniž by tušil, že má v sobě na to dost sil, byl rázem na nohou a u vody. Minkar se topil, na dosah od něj se topil a na pár vteřin si hnědý myslel, že prostě nedokáže zareagovat - bude tam jen stát a bezradně koukat, jak se jeho nový kamarád vmžiku stane bývalým kamarádem. Přesně tak, jenom zírej jako slintající idiot, to ti jde nejlíp, ne, poškleboval se hlásek v jeho hlavě a ten byl kupodivu tím, co prolomilo jeho paralýzu. Nevěděl, jestli to dokáže, ale musel se pokusit. Musel.
Natáhl se dopředu ve chvíli, kdy spatřil kus černého kožichu nad hladinou a pevně se zakousl. Muselo to štípnout, možná i procvakl kůži, ale nepustil. Zabral. Táhl, až mu před očima tančily mžitky. Byl vyčerpaný téměř na pokraj sil a snad všechny svaly se mu roztřásly námahou, ale dělal, co mohl. Jen doufal, že to bude stačit a že Minkar sám ještě má v sobě nějakou sílu, aby trošku napomohl k vlastní záchraně.

- Nech se strhnout proudem 3/3
//Rokle

Udržet se na hladině bylo těžší a těžší, čím déle ve vodě byl. Už se párkrát pořádně nalokal a sil zkrátka nebylo nazbyt. Tohle byl konec. Konec. Zoufale zvedl zrak k obloze, ale nebylo mu ani dopřáno se naposledy podívat na světlo hvězd. Všechny se skryly za černými mraky. Zasažen beznadějí hnědý téměř přestal bojovat. Zajel opět pod vodu a tentokrát to skutečně klidně mohlo být naposledy, kdyby však náhle na cosi nenarazil bokem. Z posledních sil se toho zachytil. Výběžek skály? Pevnina? Walean se začal škrábat na břeh, do mírného svahu hor, které se tyčily nad jezerem - aspoň v dobách, kdy nebylo rozlité všude kolem. Podařilo se mu vyškrábat na pevnou zem, kde se rozplácl jako mokrý ručník, ocas a zadní tlapy si částečně ještě máchal ve vodě, ale zatím se prostě nedovedl pohnout dál. Kašlal a ztěžka oddechoval, všechny svaly měl v jednom ohni a třásl se zimou i vyčerpáním, ale... žil. Pořád ještě žil. A Minkar? Ach, snad zůstal černý vlk v bezpečí. Snad nepřišel k úhoně jen kvůli Waleanově nemotornosti. Zavřel modré oči a zadrkotal zuby. Nemohl tu zůstat, ale bylo tak těžké pořád dál a dál bojovat, když znovu a znovu zůstával sám, jak věřil, že se stalo i teď. Tak těžké.

- Nech se strhnout proudem 2/3
//Nejvyšší hora

Jak rád by teď seděl v malé, ale suché jeskyni s Minkarem a povídal si o rostlinkách a o smečkách a kdoví, o čem ještě! Proud si s ním házel jako s obyčejným listem. Občas se přes něj překulila vlna a potopila ho pod hladinu. Pokaždé se mu podařilo probojovat k hladině... Zatím. Kopal zuřivě nohama a hledal pohledem kousek, jakýkoliv kousíček pevné země, které by se mohl zachytit, která by ho mohla zachránit. Neviděl nic. Jen tmu a vodu, vodu a tmu. Rychle vzdal snahu vzdorovat proudu a dostat se zpátky na pevninu. Příliš ho to vyčerpávalo a bylo to zcela marné. Nepohnul se ani o píď. Odevzdal se nemilosrdnému živlu, nechal ho, ať ho unáší do neznáma. Veškeré zbytky sil soustředil na to, aby udržel hlavu nad hladinou. Jak dlouho ale mohl vydržet?

//Němé údolí přes Ostříž

- Nech se strhnout proudem 1/3

Hnědý vlk mírně pokrčil rameny. "Trošku," špitl. "Jen... jsem zatím nenarazil na nikoho, k-do by mě po-poučil." Na tváři se mu mihl úsměv směrem k jeho společníkovi a špička ocasu se opět zacukala radostí. Situace všude kolem byla hodně zlá, ale narazil alespoň na někoho příjemného, s kým se cítil relativně v bezpečí.
Tentokrát už se iluze nevylekal, očekával, že se objeví. Prohlížel si rostlinku, kterou Minkar označil jako šedivku. "Aha, myslím, že jsem ji už zahlédl," pokýval hlavou, někde u jezera ji jistě vidět musel. "Netušil jsem ale, že může být tak... užitečná." Očka mu zářily, jako by právě prožíval předčasné Vánoce. Sám si ani nevšiml, že se v řeči vlastně nezadrhává, chvíli mu hlavou probíhaly jen myšlenky na rostliny. Věděl, jaké houby jíst, věděl, co použít jako misku nebo co může pomoct na pokažený žaludek... To bylo o tři užitečné vědomosti víc, než když sem přišel. Pro někoho maličkost, ale pro něj pomalu zázrak.
Pak se jeho myšlenky stočily ke smečkám. Z toho už byl nervóznější. Nebyl si pořád jistý, jestli to je dobrý nápad. Chtěli by ho? Zvládl by to? V hlavě měl vzpomínky na rodnou smečku. Přál si zase někam patřit, ale nechtěl, aby se mu vlci za zády smáli, když si myslí, že je neslyší... a všechny ty ostatní věci, od kterých utekl. Minkar o tom ale mluvil tak hezky. "No, j-já... možná... možná bych to m-m-mohl zkusit. Rád bych," hlesl nakonec a vzápětí náhlas kýchl, jak ho zašimralo v čenichu. Tmavý vlk mu skoro okamžitě začal sušit kožíšek. Walean se nestačil divit, co všechno s magiemi dokáže! "Děkuju," usmál se vděčně, ale svěsil uši, když se rozkýchal i Minkar. Snad ho nestačil už nakazit? Chlad a mokro nejspíš oslabovalo všechny.
Nechtěl mluvit o svých jizvách a zastihlo ho to tak nepřipraveného, že mu div nevyhrkly slzy. Ale černý ho nenutil vytahovat na světlo nepříjemné věci. Jen mlčky přikývl a chystal se přikývnout znovu - rostliny by byly fajn - ale Minkarův druhý nápad měl taky něco do sebe. Měli by vědět, jak to venku vypadá. "Mhm," odsouhlasil a už se stavěl na nohy, aby se tam šel podívat. Po cestě sešel o něco níže. Voda opravdu stále stoupala, ale nevypadalo to, že by chtěla vyšplhat až k nim. "M-myslím, že to bude v po-pořádku," usoudil a po očku sledoval Minkara, jako by se chtěl ujistit o správnosti svého názoru. Otáčel se, aby opět odešli z deště a chladu, ale na mokrém kamení mu tlapy snadno podklouzly. Vykulil oči, ale ani nevykřikl. Jen marně zašátral drápy po nějaké opoře. Žádnou však nenalezl a v další chvíli už se smýkal a kutálel dolů, přímo do prudkého proudu, který se ho vmžiku zmocnil. Nabral si plný čenich vody, hlava mu chvílemi mizela pod hladinou, všechno bylo rázem naprostým chaosem. Minkare... Ale ten byl jistě pryč. A teď ho čekala smrt v ledovém náručí potopy...

//Rokle