Příspěvky uživatele

< návrat zpět

- Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti

Zajíc byl skvělý a s trochou jídla v žaludku se hned cítil lépe. Jen vzadu v krku začínal cítit nepříjemné šimrání a v čenichu zrovna tak. Moc se nedivil, jestli nachladnul. Dlouho běhal venku v zimě a dešti a máchal se v ledové vodě. Jeho tělo vydrželo leccos, třebaže vypadalo jako seskládané z křehkých klacíků obalených odrbanou kožešinou, ale nezničitelné taky nebylo.
Minkar se zatím rozpovídal o jakýchsi houbách. Walean zvědavě střihl ušima. Když šlo o jídlo, obzvlášť takové, které se nemuselo lovit, byl vždycky připravený poslouchat. Pár druhů jedlých hub znal, bohužel tady v horách těžko na nějaké narazí. "To by bylo hezké, mít tak aspoň pár hříbků," pronesl lehce zasněně a vzápětí nadskočil, když se mu před očima zničehonic promítl obraz oněch hub. Stáhl uši vzad a zběsile zamrkal, přesvědčený, že se ho chopily jakési halucinace - než si vzpomněl, že něco podobného už zažil. V úkrytu s Ellie. Magie. Rychle si houby prohlédl, než zmizí. "D-díky. Rád se... něčemu přiučím, budu si je pamatovat," věnoval vlkovi plachý úsměv. "Znáš i nějaké d-další?" osmělil se k dotazu, zvědavé jiskřičky v očích - čím jiným si tu krátit dlouhou chvíli? Učil se navíc opravdu rád. Hlavně proto, že i ve svém věku měl ve vědomostech velké mezery. Málokdy se ale stalo, že by se s ním někdo podělil o vlastní vědění takhle sám od sebe. Minkar se mu líbil. Tušil, že se ho nemusí bát.
Líbilo se mu toulání? "Nic moc jiného vlastně... neznám," přiznal. Byl to jeho život už hodně dlouho. Ale možná nemusel být napořád. Možná. Srdce se mu sevřelo touhou, když poslouchal, jak pěkně Minkar mluví o své smečce. Nebylo tohle přesně to, co chtěl? Ale chtěli by oni tebe? A zasloužíš si něco takového? "Z-znám takové vlky," stáhl Walean uši vzad. Až moc dobře. "Jinak to ale zní pě-pěkně. Líbilo by se mi to, nejspíš. Jenže..." Odmlčel se, zaváhal, zda mu sdělit svou obavu, ale nakonec se odhodlal: "Ne-nevím, jestli bych se nějaké smečce, no - hodil." Tiše si odkašlal, začínal slyšet chrapot ve svém hlase. Ještě, že našli úkryt. Nechtěl by být s rýmou na dešti. Lehce popotáhl a doufal, že se to moc nezhorší.
Další Minkarova otázka ho však zastihla nepřipraveného. Téměř viditelně se stáhl do sebe hned při jejím zaznění. Ne, ne, ne. Přitáhl si tlapy blíže k tělu, svěsil hlavu i uši a s pohledem skloněným stranou beze slova zavrtěl hlavou. Nemohl o tom mluvit. O něm. Bylo by to jako přivolávat zlé duchy.

- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (4/4)

Vlk byl zřejmě rozhodnutý, že se s Waleanem opravdu podělí. Ne snad, že by si chtěl tmavohnědý stěžovat, jen nebyl příliš zvyklý na podobné zacházení. Narážel zde na vlky, kteří se k němu chovali úplně jinak, než doma či kdekoliv jinde, kam ho tlapy v průběhu života zanesly. Bylo to nezvyklé, zvláštní... příjemné, rozhodně, ačkoliv to věčně vyděšené zvíře v jeho mysli se neustále snažilo řvát, že za tím jistě musí číhat nějaká zrada. Jenže i kdyby, co s tím vlastně mohl dělat? "Dobře," řekl tiše a zaškubal lehce špičkou oháňky.
V úkrytu to bylo mnohem příjemnější. Oba se tam vměstnali a nakonec měli možná i více místa, než by se prve zdálo. Minkar k němu přistrčil zajíce a jeho žaludek okamžitě žádostivě zakručel, že to musel slyšet i černý vlk. "D...děkuju," kývl k němu s plachým úsměvem a nabídl si kousek zajíce, sice poněkud ostýchavě, ale s jeho velkým hladem se nedalo příliš diskutovat. Obyčejný zajíc mu chutnal jako to nejlepší, co kdy okusil.
Minkar se rozmluvil o tom, odkud je, ovšem jméno Zlatá smečka Waleanovi nic neříkalo. Nevěděl o místních smečkách téměř nic a donedávna ho to ani nezajímalo, ovšem v průběhu pár posledních měsíců dospěl k závěru, že se možná zajímat bude muset. Život na vlastní pěst byl vším, co většinu života znal, avšak začínalo to být příliš náročné. Příliš nebezpečné. "Já... vlastně odnikud. J-jen se tak... potuluju." Odmlčel se. Bylo vidět, že se chystá cosi říct, ovšem poměrně dlouho si to převracel v hlavě a snažil se přijít na to, jak s tím vlastně začít. "J-jaké je, no... j-j-jaké je to v tvé smečce?"

Jméno vlka: Walean
Glow up: kožíšek
Preference: Chtěla bych zbarvení překopat a ozvláštnit, ale žádné velké šílenosti, spíš přírodnější zbarvení, co úplně neřve do dálky. Nejlépe se držet v hnědých odstínech, klidně je pozměnit a přidat další, převládat by pořád měla tmavší barva. Možná i nějaké drobné odznaky v barvách elementu vzduchu, ale vážně jen decentně.
Nechci: Divoké klikyháky, ostré přechody, hodně nepřirozené odznaky a vtípky

- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (3/4)

I kdyby tušil, že má Minkar králíka do zásoby, asi by mu to bylo docela jedno - jen chtěl, aby tyhle útoky šelem prostě skončily, protože nevěděl, kolik toho ještě dokáže unést. V mírném zmatení naklopil hlavu ke straně. Vážně se s ním černý vlk chtěl dělit? Něčím k jídlu by pochopitelně nepohrdnul, ale samozřejmě mu to uvnitř hlodalo. Čím si to zasloužil? "To zní dobře, a-ale... je tvůj," dodal tiše, jako by na to snad černý vlk mohl zapomenout.
Ač nebyl žádný bojovník a jeho pokus nebyl příliš děsivý, lišku zřejmě přesvědčil o tom, že to vlci myslí vážně a další Minkarův výpad ji už poslal na útěk. Walean se nedal dvakrát pobízet, šplhal na roztřesených nodou do kopce ještě dřív, než Minkar dokončil větu. Skutečně tam byl otvor ve skále... a necítil kolem nic, co by mohlo být nebezpečné, i když opatrně čenichal okolo. Zavrtěl hlavou a nakoukl dovnitř. Prostor nebyl zrovna obří, avšak jistě se tam vejdou. A nepršelo tam. "Vy-vypadá to slibně," špitl tiše, krátce se otřepal a vklouzl dovnitř, nacpal se co nejvíc k zadní stěně, aby dal Minkarovi prostor. Konečně si trochu vydechl, v posledních hodinách měl vážně stresu až-až. Divoký tlukot srdce se mu trochu uklidňoval, ale po Minkarovi pokukoval pořád trochu nervózně. S tím si pomoct zkrátka nedovedl.

- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (2/4)

"Mhm," odsouhlasil Walean váhavým zamručením Minkarovu úvahu. Už nedodal svou domněnku, že by černý nejspíš byl ve větším bezpečí s kýmkoliv jiným nebo možná i sám, protože jak se zdálo, proklatá smůla se mu dál lepila na paty a začínala se přenášet i na ty v jeho okolí. Liščí útok to jen dokazoval. "M-myslím, že... nej-nejbezpečnější bude, když ho s-sníš," sdělil Minkarovi svůj názor, neboť to vypadalo, že jakákoliv kořist, která není v něčím žaludku, okamžitě přitáhne nechtěnou pozornost.
Liška je dál sledovala, neútočila, ale ani neutíkala. Ani magický útok ji neodradil, ač už nevypadala tolik sebejistě. "Kš. Kšá," posbíral Wal veškerou odvahu a zašermoval tlapou ke zvířeti. Moc nebezpečně to nevypadalo, ale zdálo se, že lišky odhodlání už bylo dost nahlodané. Ještě o kousek se vzdálila. Úplně se však ještě nevzdala.
Hnědý i přesto riskl stočit pohled na stezku vedoucí nahoru. "Tam... Tamhle?" přišlo mu, že tam nakonec přece jen možná něco vidí. Tmavý otvor ve skále, či jen temný stín? Bylo to ještě o kus výš a nebyl si jistý, ale zoufale si přál být nějak nápomocný. Třeba ho tu pak Minkar nenechá, jako Visser a Thyra. Ne, že by jim to zazlíval. Nejdřív se ale museli zbavit lišky.

- Setkej se tváří v tvář s predátorem
- Napiš v horách jeden post po dobu čtyř dní (1/4)

Vlk - Minkar - nevypadal nebezpečně. Opravdu ne. Nejspíš se ho vážně bát nemusel, ale taková věc se snáze řekla, než udělala. Pokýval mírně hlavou a vyloudil na tváři trochu křečovité pousmání, ovšem bylo vidět, že pouhých pár slov jeho strach zahnat zkrátka nedovede. Přesto se mu ulevilo, že už nebyl sám. Mohli si s vlkem pomoci navzájem... třeba. Pokud na něj Minkar bude mít dost trpělivosti. Momentálně se však víc obával něčeho jiného. Vůně zajíce se šířila po okolí a oni dva nebyli jistě jediní, kdo ji cítil. Co bylo horší, černý vlk nechápal, co se mu Walean snaží vysvětlit. Protože se neumíš vymáčknout jako normální vlk. Horlivě vrtěl hlavou ve snaze napravit to nedorozumění: "Ne, tak jsem to-"
Ale bylo pozdě. Rezavá liška se k nim přikradla a mlsně sledovala Minkarův úlovek. Waleanovi pokleslo srdce. Bylo to tu zase... "Ne, nevidím, ale... byl tu předtím rys, mohl by se vrátit i on," vysypal ze sebe téměř bez zakoktání, což si ovšem v tu chvíli ani neuvědomil. Soustředil se na lišku, kterou se Minkar pokoušel zastrašit. Hnědý vlk jen doufal, že se nebudou muset prát. Nejraději by opět zvolil útěk, ale Minkar vypadal rozhodnutý svou kořist ubránit a tak se hrbil vedle něj a alespoň ježil hřbet, když nic jiného. "Ale - kam?" Svět dole se měnil v jedno velké jezero. Zbývalo zamířit výše. Ucouvl o pár malých krůčků výš po svahu, nespouštěje přitom oči z liščího zloděje.

- Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Vyšplhal do nějaké přijatelné výšky a tam se zastavil. Co teď? No... Dobrá otázka. Potřeboval by nějakého vodicího vlka, který by mu říkal, co má dělat. Jenže kde někoho hledat, když Vissera s Althyrou jako by doslova vzala voda? Roztřeseně se nadechl-
A nadskočil, když se za ním ozval hlas. "Ík," ujelo mu krátké vyjeknutí a rychle se přikrčeně otočil, aby spatřil šedivého vlka s uloveným zajícem. Ach jen to ne, blesklo mu hlavou, co když také přiláká rysa? Či něco horšího? Chtěl ho hned varovat, ale nedovedl ze sebe v první chvíli vydat ani hlásku.
Vlk se jevil poměrně přátelsky. I tak před ním Walean o trochu ucouvl, když si to k němu čile namířil. Minfar? "J-já... jsem Walean," vykoktal, vlk ho trochu zavalil otázkami a tak mu trvalo delší dobu, než si to všechno srovnal v hlavě. "Vlastně- taky... taky hledám úkryt. Jsem... v po-pořádku," lži, "ale- Ten tvůj zajíc- Tohle počasí, ono- Šelmy jsou kvůli tomu hladové," vykoktal konečně, téměř šeptem. Doufal, že Minfar, pokud to tedy bylo jeho jméno, pochopí, co se mu snaží sdělit. Pokud to nedovedla slova, snad alespoň vyplašené pohledy, které vrhal kolem, dovedly zprávu zprostředkovat.

Walean
- Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky (1)
- Braň úlovek před predátory (3)
- Zamiř do bezpečí (1)

7 + 5 = 12 bodů

Mokoš
- Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky (1)
- Zamiř do bezpečí (1)
- Pokus se plavat (1)
- Podej pomocnou tlapku tonoucímu (2)

5 bodů

Wissfeoh
- Zahuč do vody (1)

1 bod

- Braň svůj úlovek před hladovým predátorem (5/5)
- Zamiř do bezpečí

Takhle se jen překulil po měkké mokré zemi a k žádné úhoně nepřišel, rys dopadl vedle něj a odrážel se k dalšímu útoku. Jenže na tohle neměl Walean nervy. Pustil zajíce z tlamy a znovu se převalil dál, čekal, že se mu do krku každou chvíli zaryjí zuby, že se mu ostré drápy pokusí rozsápat břicho, byl o tom tak přesvědčený, že chvíli dokonce cítil tu bolest-
Nestalo se nic. Rys se zmocnil zajíce a se zlověstným syčením a střapatýma ušima staženýma dozadu zastrašoval vlka, který teď byl nejen mokrý, ale i celý obalený bahnem. Nenechal se pobízet. Vyskočil na nohy, jak rychle to jen šlo a se staženým ocasem odtáhl stranou. Tentokrát skutečně začal šplhat výše, aby se dostal do míst, která budou třeba bezpečnější, až se voda opravdu přivalí. Z očí mu tekly horké slzy. Nějakým zázrakem unikl bez úhony, ale o zajíce přišel a nezdálo se, že by tady měl najít nějaký úkryt. Aspoň se ale dostal na trochu vyvýšené stanoviště. Aspoň to mu mohlo být útěchou. Ale jak dlouho tu vydrží?

- Braň svůj úlovek před hladovým predátorem (4/5)

Přes hrboly a přes kamení na úpatí hory... ale nebylo to nic platné. Byl lovený. On i jeho zajíc... V modrých očích mu stály slzy. Měl ho sežrat rovnou. Měl... Ale nesežral. Snažil se plánovat budoucnost a takhle to dopadlo. Neohrabaně skočil na velký balvan, potom spěšně na druhou stranu. Vrhl pohled přes rameno a viděl, že rys kámen téměř přeplachtil. Ještě přidal do cvalu, ale teď už si kocour jen tak nehrál, teď bylo zřejmé, že to myslí vážně. A on už skoro nemohl, i s tlamou plnou zajíce funěl jako lokomotiva.
Na chvíli ztratil rysa z dohledu a mírně zpomalil. Doufal, že dostane šanci popadnout dech... Místo toho se dočkal útoku z výšky. Stačil se svalit na zem a odkulit se stranou, jinak by mu kočka dopadla ze skály přímo na záda.

- Braň svůj úlovek před hladovým predátorem (3/5)

Co ale tedy mohl dělat? Schovat se? Možná... ale těžko to mohl udělat, když ho šelma stále sledovala. Zamířit výše do hor? Co když si tam odřízne jakoukoliv únikovou cestu? Nechtěl být roztrhán na kusy. Nestál nikdy tváří v tvář rysovi v boji, ale věděl, jak ostré mají kočky drápy a taky věděl, že tahle je hodně hladová. Co kdyby se rozhodl, že zajíc mu nestačí, že sežere i vlka? Tak by ses musel bránit, ty pitomče, ozval se mu v duchu ten hlásek, který tolik připomínal bratra. To si říkáš vlk? Necháš se nahánět kolem nějakým kotětem? Jenže na tom "kotěti" hrály svaly, to viděl i z těch letmých pohledů přes rameno, a tušil, že jediný důvod, proč ještě nemá zadek rozdrápaný na cáry je ten, že rys s útokem natvrdo váhá. Možná byl ještě mladý a nejistý, možná prostě čekal, až se Walean svým útěkem unaví, jisté ale bylo, že se přibližoval.

- Braň svůj úlovek před hladovým predátorem (2/5)

Jenže na to už bylo nejspíš trochu pozdě. Rys na něj zatím nezaútočil, ale rozhodně ho sledoval. Walean klusal po nerovném terénu dole pod horou, nechtěl se vzdát svého zajíce, ale měl vůbec ještě na výběr? Věděl, že s kocourem by bojovat nemohl. Nikdy by ho neudolal, neuměl se prát, přišel by nejen o zajíce, ale možná taky k velké úhoně. Jenže mu bylo líto jen tak svůj úlovek zahodit a nechat rysa, aby ho sežral. Měl taky hlad a i když soucítil s hladovou šelmou - moc dobře věděl, co to je být zoufalý - chtěl přežít. Vždycky se to nakonec vracelo k tomuto prostému faktu. Přese všechno chtěl žít... A k tomu potřeboval jíst. Natáhl krok a přešel z poklusu do cvalu. Když však vrhl pohled přes rameno, viděl, že kocour je stále za ním. A zdálo se mu, že už vypadá mnohem netrpělivěji.

- Braň svůj úlovek před hladovým predátorem (1/5)

Jeho bezcílné bloumání přece jen přitáhlo něčí pozornost. Neodbytný pocit, že je pozorován, pomalu přerůstal v jistotu. Walean se přikrčeně zastavil a rozhlédl se okolo sebe. Haló? byl by řekl, kdyby neměl tlamu zacpanou mrtvým zajícem a také kdyby se mu najednou v krku neudělal obrovský knedlík. Kdo by ho mohl pozorovat? A... co by mu chtěli? Nic nevěděl, nic neměl! Jen toho zajíce. Ano, jen zajíce, který voněl na celé kolo a rozezníval žádostivým kručením i jiná břicha, než bylo to jeho. Kupříkladu to patřící hladovému rysovi, kterého musely povodně zahnat až sem a který svýma bystrýma kočičíma očima zřetelně viděl, že ten vlk s chutným úlovkem v tlamě zřejmě není úplně tím nejsilnějším jedincem. Walean ho spatřil, jak sedí na kameni a upřeně ho pozoruje. Lapl po dechu a rychle změnil směr. Pryč!

//Ostříž přes Rokli

Propast, kterou si zde pamatoval, obešel, jak jen to šlo. Měl hrůzu z toho, že by mohl zůstat uvězněný někde tam dole, kdyby se voda náhle přelila přes okraj a pohřbila ho v mokrém a věčném hrobě. Přikrčeně se držel co nejdál od okraje. Přál si, aby zůstal ve své pěkné jeskyňce v horách, jenomže tam zkrátka nemohl vydržet. Cosi mu říkalo, že sám tohle nezvládne. Jakkoliv to mohlo být děsivé, najít společnost bylo zřejmě jeho nejlepší šancí.
Opět se octl u vysokánské hory čnící snad až k samotným nebesům. Ne, tak vysoko voda jistě nevystoupá. Mohl by zkusit vyšplhat výše, ale v tu chvíli v sobě zkrátka nenalezl tu vůli. S mrtvým králíkem v tlamě, který byl stejně zmáčený jako on, se bezcílně ochomýtal pod horou a bylo zřejmé, že vlastně neví, co má dělat. Byl jako ztracené štěně.

- Zahuč do vody po špatném odhadnutí hloubky
- Pokus se plavat
//Severní hory

Jak lezl níže a níže, pod nohama mu opět začínalo čvachtat. Kožich, který mu jakž takž uschnul, měl za chvíli zase mokrý a zplihlý. Alespoň v tlamě stále držel králíka. Byl by ho už rád snědl, začínal mít zase hlad, ale co když bude hůř? Co když přijde skutečný hladomor? Byl zvyklý žrát mršiny a hlodavce a vlastně cokoliv, co se nepříliš zdatnému lovci naskytlo, avšak pokud voda všechno odnese, netušil, co si počne potom.
Tlapal vodou. Území nebylo úplně zatopené, jako některá ostatní, ale i tak zde čvachtal po kolena ve vodě a blátě. Vzpomínal si, že to je to místo, kde s Visserem a Thyrou trénoval lov. Ohlížel se, zda je někde nespatří, avšak nebylo po nich ani stopy, ani chloupek z nich nezahlédl. Hledal své přátele a příliš proto nekoukal, kam jde. Snad by mu to ani nepomohlo, nevzpomínal si, že naproti němu byla dolina, která nyní vypadala spíše jako rovina. To až když do ní stoupl a zajel do vody až po krk. Králíka neupustil, zvedl čenich k nebi a zapádloval nohama. Opět musel plavat. Snaživě kopal tlapami. Tady to nebylo tak těžké. Nesnažil se ho strhnout silný proud, šlo vlastně jen o hodně hlubokou kaluž, ale věděl, že si musí začít dávat větší pozor. Tentokrát ho voda ještě ze svého sevření propustila, ale mohlo to být naposledy. Příště nemusel mít takové štěstí. Důkladně se otřepal, ač na něm kožich zplihle visel i nadále a rozčvachtal se dál.

//Nejvyšší hora přes Rokli