Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležel v jeskyni, králíka pod hlavou. Byl v bezpečí, nepršelo na něj, měl, co chtěl a co potřeboval, dokonce si na chvíli zdříml. Jenže dlouhá nečinnost a samota na něj neměla ten nejlepší vliv. Myšlenky se nevyhnutelně rozutekly a všechny ty hlásky uvnitř jeho hlavy ho začaly hlodat. Jsi tu vážně v bezpečí? Opravdu? Nebylo by to lepší jinde? A vážně myslíš, že tu přežiješ? S jedním jediným mrzkým králíkem? Prosímtě, nechtěj mě rozesmát. Zdechneš tu a nikdo ani nikdy neobjeví tvoje kosti... Vrtěl hlavou, snažil se všelijak nepříjemné myšlenky rozhánět, ale nešlo to, prostě to nešlo. Vracely se, neodbytné, nezahnatelné, až už to nedokázal vydržet. "Ticho, ticho, buďte všichni ticho," zaúpěl a aniž by plně přemýšlel, co dělá, chopil se ušáka a vyběhl opět do deště. Sám tohle nikdy nezvládne. Dřív se dočista zblázní. Musí najít Vissera, Althyru... kohokoliv.

//Ostříž

- Vydej se hledat bezpečné místo (5/5)

Už tlapy sotva vlekl, když se před ním z nekonečné šedi vynořil další tmavý vchod. Začenichal kolem, ale necítil nic a nikoho. Přesto dovnitř nahlížel opatrně, se zaťatými svaly, jak čekal, že se ze tmy vynoří medvědí pracka a zakroutí mu krkem. Nestalo se vůbec nic takového. Uvnitř spala pouze tma, nic víc. Walean se důkladně otřepal a vklouzl dovnitř. Prostor nebyl nijak obří, ale dal by se považovat snad i za útulný. Obyčejná jeskyně, která bohatě postačí. Nepršelo na něj a snad byl i dost vysoko, aby sem voda vystoupat nemohla. Položil králíka na zem, lehl si do kouta a položil na svou kořist hlavu. Přijdou další vlci. Všichni teď půjdou do hor a vyženou tě. Seberou ti i to málo, co máš. Nebo je snad zastavíš? Stáhl se do těsnějšího klubíčka. Třeba... budou jako Visser a Thyra? Ten druhý hlas v jeho hlavě se tomuhle jen zasmál. Víš moc dobře, jako kdo budou. Víš, jak tohle skončí. Užij si sucho, dokud můžeš. Než skončíš zase na dešti.

- Vydej se hledat bezpečné místo (4/5)

Doufal, že nějaké místo pro sebe nalezne brzy. Pociťoval na sobě opět únavu, ale nebylo divu. Bojoval s vodními proudy, lovil, šplhal po horách. Co víc byste po něm ještě chtěli? Čím byl výše, tím byly stezky zrádnější. Opatrně našlapoval, jeho postup nebyl žádným ztělesněním krkolomné rychlosti, avšak alespoň se vyvaroval nebezpečným pádům. Poslední, co potřeboval, bylo zranit se.
Přestával se obávat, že žádný úkryt nenajde. Míjel spoustu zákoutí, dokonce i vchodů do jeskyní, ale zatím neviděl žádnou, která by se mu úplně zamlouvala. Některé byly cítit většími šelmami, jiné zase byly příliš mrňavé, aby se do nich pohodlně vmáčkl. Skrývat se však uměl a jakási vnitřní intuice mu říkala, že už brzy narazí na místo, které pro něj bude tak akorát. Nemohl se dočkat, až dá konečně odpočinout unaveným tlapám.

- Vydej se hledat bezpečné místo (3/5)
//Luka

S králíkem v tlamě a tíhou na srdci se jal šplhat po horách. Stezky byly zrádné a ve vytrvalém dešti kamení místy pořádně klouzalo. Netrvalo mu ale příliš dlouho objevit jeskyni. No dobrá, spíš puklinu, ale dovnitř by se vešel. Nepršelo by na něj. Jenže nevyšplhal nijak vysoko. Skutečně by tu byl v bezpečí? Bylo dost možné, že ano, že voda vystoupá ještě o kousíček a potom se zastaví. Na druhou stranu stejně tak se mohlo stát, že za chvíli i tahle puklinka bude pod vodou. Vycouval zase ven a po dlouhém přemýšlení, kdy jeho zahlcená mysl probírala všechny možnosti, se rozhodl nechat tohle místo za sebou. Raději zkusí štěstí jinde. Bude se ostatně moci ještě vrátit, to nebylo zakázané. Alespoň doufal. Hory byly rozlehlé a vysoké. Jistě se najde lepší úkryt pro někoho, jako on. Pro nenáročné stvoření, které chce jen trochu sucha a bezpečí.

- Vydej se hledat bezpečné místo (2/5)
- Ulov si na horší časy

//Dračí průsmyk

Tato část ostrovů pod vodou nebyla. Zatím. Tušil, že to je jen otázka času, nic víc. A co bude potom? Byl tohle konec? Jeho mysl byla vždy připravená vrhnout se do apokalyptických směrů. Nakrčil se, jako by čekal, že ho blesk z oblohy vymaže z existence právě teď a tu, avšak nic se nestalo. Ne. Bude si muset nějak poradit. Ale i kdyby našel úkryt... co v něm bude dělat? Neumře tam hlady?
Právě dorazil na louku a zastavil se. Hluboce se zasoustředil, jak z paměti lovil vše, co mu řekli Visser s Althyrou. Narovnal se, zvedl hlavu, zavětřil, na moment byl téměř krásný - odraz vlka, který mohl být a nebyl. Ve vteřině se iluze rozpadla, když hlavu znovu sklopil k zemi, tentokrát, aby našel kořist. Nezvládneš to, ach, nikdy to nezvládneš a ještě si v blátě polámeš nohy- Roztřeseně se nadechl a vykročil vpřed. Cítil králíky. Postupoval až bolestně pomalu, snad po každých dvou krocích se zastavil, aby si ověřil směr, ale pokračoval. Když jednoho ušáka uviděl, přikrčil se. Nebyl tu nikdo, kdo by mu ho nahnal přímo do rány. Bude ho muset dohnat sám. Vzdej to. Vzdej to teď, než přijdeš k úhoně. Chvíli chtěl udělat právě to.
Ale potom se jeho tlapy daly do pohybu. Rychleji, rychleji, rychleji. I králík se dal do běhu. Přidej. Následoval ušáka do tmy, přesvědčený o neúspěchu svého snažení. Proto, když se odrazil k nemotornému skoku a pod tlapami ucítil králičí srst, vlastní úspěch ho opět tolik šokoval, že to málem celé zpackal. V poslední chvíli si vzpomněl na Althyřina slova. "Drápy," hlesl a zaryl je do králíka. Potom kousl. A pak jen dlouho, dlouho ležel natažený na zemi, oddechoval a chvílemi vzlykal. Štěstím? Osamělostí? Únavou? Ani sám nevěděl. Bylo toho moc. Jeden králík měl být jeho zbraní před koncem světa. Zoufale málo a přesto o mnohem víc, než by měl ještě nedávno. Kdyby nepotkal Thyru a Vissera, neměl by ani to. Ale kde teď byli? Proč ho opustili? Proč je nechal, aby ho opustili? Protože si je nezasloužíš. Proč by tě měli mít rádi? Co jim můžeš nabídnout?
S roztřeseným povzdechem se vyškrábal na nohy, vzal králíka do tlamy a vyrazil k horám, zatímco depresivní pochod jeho myšlenek dupal dál a dál. Už byl ten pravý čas začít šplhat výše. Vnitřnímu hlásku mohl naslouchat i za pochodu.

//Severní hory

- Vydej se hledat bezpečné místo (1/5)
//Irisin ráj

Pročvachtal se přes zatopenou pláž až k pevnější zemi. I ta se mu však pod tlapami nepříjemně propadala, rozměklá a rozmočená. Otisky jeho tlap v bahně se hned plnily vodou a rychle ztrácely tvar. Brzy to bude, jako by tudy ani nikdy nešel. Se svěšenou hlavou se trmácel kupředu. Sám. Opustili ho? Vzala je voda? Tak jako tak byli pryč. Opět to nezvládl. Měl se jich držet. Neměl nechat Vissera jít samotného. Ach, jak ho bolelo srdce. Jen ten tuhý kořínek, který se skrýval někde hluboko hluboko uvnitř pod nánosem všeho duševního nepořádku, ho nutil jít dál a najít si pořádné místo, kde se schová a pokusí se přečkat tohle neštěstí. Kdyby v sobě nenosil tuhle skrytou, malou a přesto zdánlivě nezlomnou část, už dávno by svou bezútěšnou pouť životem vzdal. Lehl by si a počkal, až ho potopa sebere. Proč ne? Protože. Prostě proto. Přežití bylo to jediné, co měl.

//Luka

- Projdi se po zatopeném území
- Pokus se plavat
//Severní hory

"Vissere... T-thyro," volal, ale nebylo to příliš hlasité volání. Jeho slabý hlas zanikal v nepřetržitém šumu deště. Došel až na pobřeží a zde bylo zcela zřejmé, že situace je opravdu zlá a bude horší. Walean, stvoření neustále úzkostné a očekávající katastrofu, se nevyděsil až tak moc, jak by se dalo předpokládat. Byl zaměřený v tu chvíli úplně jiným směrem. Viděl stoupající vodu a zaplavenou pláž, vynořil se jakýsi strach z toho, co bude dál a jak daleko by to mohlo zajít, ale myslel hlavně na své ztracené přátele. To byla momentálně jeho velká obava.
Vyrazil na zatopené území a brodil se téměř po břicho vodou. Větřil a rozhlížel se, avšak v temnotě noci ani jeden ze známých kožíšku neviděl. Někdo tu byl, tmavé siluety vlků, ale nebyli to ti, které hledal. Vyhnul se jim obloukem a s bušícím srdcem.
Zatímco ten oblouk opisoval, pevná země pod tlapami mu zmizela. Překvapeně vyjekl a začl zuřivě kopat nohama. Plavat naštěstí uměl docela slušně, bylo to však těsné. Cítil, že se ho snaží zmocnit zrádné proudy. Síly mu jen tak tak vystačily k tomu, aby opět dosáhl míst, kde se mu tlapy dotýkaly dna. Když udýchaný a unavený lapal po dechu, teprve na něj plnou vahou dolehla tíha situace. Pokud bude pršet dál... Pokud voda nepřestane stoupat... Ne, ach ne. Musel se skrýt. Musel někam pryč. A Visser? Althyra? Brodil se dál vodou a rozhlížel se horečně kolem, oči se zoufale snažily proříznout nemilosrdnou temnotu, ale marně. Byl sám. Jako předtím. Jako vždycky. Na všechno sám. Slzy se mu na tváři mísily s deštěm.

//Dračí průsmyk

//Furijské hory přes Němé údolí

Déšť byl nepříjemný, konstantní, vytrvalý. Brzy byl celý zmáchaný a s mokrou srstí těsně přiléhající k hubenému tělu vypadal snad ještě ubožeji, než normálně. Jistě by mu bylo lépe ve vyhřáté jeskyni v horách, ale musel najít Vissera s Thyrou. Zkoušel je stopovat, tak jako králíka, ale déšť všechno dokonale smýval a čistil. I zkušený stopař by měl problémy, natožpak on. Zkusil tedy odhadnout, kudy by mohli jít, a prostě se vydal tím směrem.
Když sešel do údolí, viděl, že situace je dost zlá. Země mu pod tlapami čvachtala a jezero, které míjel, se zdálo být připravené k tomu rozlít se do širého okolí. Stáhl uši k hlavě. Vzala je voda? Ztěžka polkl. Jak se ta myšlenka jednou vynořila, bylo těžké se jí zbavit. Téměř nemožné. Okolí se opět stávalo nerovnějším, ale tentokrát Walean příliš vysoko do hor nelezl - prozatím. Musel je najít. Musel...

//Irisin ráj

Ostrovy si vlky, zdá se, přitahovaly, jak se jim zachtělo. Walean by lhal, kdyby se snažil tvrdit, že to chápe. Jen proto pokrčil rameny a zahleděl se do deště, do kterého se vzápětí vytratila Althyra na popud nějakého divného zvuku, který hnědý nezaznamenal. "Ne-e," zakroutil hlavou směrem k Visserovi a vykulil modré oči. "Neměli b-bychom-" Ale vlk s krásným kožíškem už se za vlčicí vydával sám. A vyzval ho, aby tu vyčkával případného Thyřina návratu. Nelíbilo se mu to. Ani trochu. Nechtěl zůstat zase sám, ale netroufl si odporovat. Poněkud ztuhle přikývl a už mohl jen sledovat, jak i druhý vlk mizí v dešti venku. I druhý z jeho přátel byl pohlcen venkovním světem. Walean dlouho bez hnutí ležel a zíral k východu z jeskyně, čekal, že se oba vlci znovu objeví, ale nic se nedělo. Nikdo nešel. Opustili tě. Už se nevrátí. Už se s tebou nechtěli otravovat... Ale Thyřina a Visserova laskavost ho trochu povzbudila, aby dovedl tomu otravnému hlásku alespoň trošku vzdorovat. Přijdou. Vrátí se. Přijdou... A s touto nadějí nakonec v jeskyni usnul.

Probudil se kdoví za jak dlouho. Déšť venku stále neustával a Visser s Althyrou se ještě nevrátili. Museli být pryč už několik hodin. Waleanovo srdce sevřel náhlý strach, náhlá jistota, že se jim přihodilo něco zlého. Ne... Pomalu vstal, vykročil k východu z jeskyně a vyhlédl ven. Déšť a šedivo, kam jen oko dohlédlo. Žádná živá vlčí duše. Nikde. "K-k-kde jste," hlesl tiše a vyšel do studného mokrého světa. Musel je najít. Třeba mohl tentokrát pomoci. Nechtěl je ztratit. Vlky, kteří byli letmými známými, ale kteří se do jeho duše zapsali jako přátelé.

//Severní hory přes Němé údolí

//Ostříží zrak

Počasí se kazilo, ale Walean si toho sotva všiml. Už byli přece na cestě za úkrytem a veškeré jeho instinkty tvora, který se schovával dobře a často mu říkaly, že tady brzy nějaký objeví. Víc než na déšť se teď soustředil na svůj prázdný žaludek, který kručel a svíral se, když už měl zajíce na dosah a on mu ho pořád upíral. Z tlamy mu po zaječím kožichu tekly div ne provazy slin, což bylo upřímně řečeno celkem nechutné, ale on tomu nedokázal zabránit. Byl hladový.
Vklouzl dovnitř do malé jeskyně za Visserem a Althyrou. Museli být celkem blízko sebe, z čehož byl poměrně nesvůj, ale nebyli úplně namačkaní a navíc to byli vlci, kteří k němu byli skutečně hodní. Přesto vrhl pohled přes rameno, zda je úniková cesta případně volná. Zvyk je železná košile. Pustil se do zajíce, ještě než ho Thyra stačila vyzvat. Už prostě nemohl dál čekat, hlad pro tu chvíli přebil všechno, i strach. Teprve až trochu zacpal černou díru ve svém žaludku a ze zajíce mnoho nezbývalo, dal najevo, že předtím slyšel výzvu vlčice, aby jim pověděl o tom, jak se sem dostal.
"Já... já vlastně nevím," hlesl a neklidně okusoval králičí nožku, která byla jednou z posledních zbytků ušáka. "Jednoho dne j-jsem se zkrátka... no... p-probral jsem se na neznámém místě." Sklopil zrak automaticky ke svým tlapám. Od Vittani věděl o portálech a kouzlech, která mohla vlky přemístit, ale přesto měl pocit, že takovéhle věci se dějí jen bláznivým vlkům. Ti se zdravou a úplnou myslí vždy vědí, jak se někam dostali. "To místo... to bylo t-tady na ostrovech. Od té doby tu jsem." Byl si vědom toho, že Thyře moc neřekl, ale netušil, co jiného by mohla chtít slyšet a tohle bylo vskutku vše, co věděl. Či alespoň na co si byl schopen vzpomenout.

Sotva vstal se zajícem v tlamě, už ho nepouštěl, tudíž ani nemluvil. Držel ho, jako by se bál, že mu ho vítr odnese nebo si to jeho společníci rozmyslí a budou ho chtít pro sebe. Bodlo ho u srdce při té letmé myšlence, kdy si na vteřinu byl jistý, že přesně to se stane, že ho použili, aby získali zajíce a- A samozřejmě se nic takového nestalo. Dlouze vydechl a častoval drobnými plachými úsměvy tu Vissera, tu Althyru, podle toho, kdo ho zrovna chválil. Dřív se mu zajíce párkrát také povedlo chytit, ale to bylo spíš štěstí, než vlastní dovednosti. Tentokrát to bylo jiné. Jistě i díky laskavosti dvou vlků, kteří se nad ním slitovali.
Vyrazil za nimi směrem k horám a kupodivu se mu oháňka šťastně pohupovala, i když mu v břiše strašlivě kručelo a kolena se ještě trochu třásla. Rozhlížel se cestou po nějakých skrýších mezi skalami, kam by se mohli vrtnout. Hledání koutů kam zmizet... v tom byl dobrý. Pro těch pár krásných chvil ho nesžíraly žádné pochyby ani úzkosti, cítil se docela spokojený.

//Furijské hory

Snad by to bylo i komické, kdyby to zároveň nebylo tak hrozně ubohé. Walean zápolil se zajícem, jako by to byl spíš kanec nebo možná Kraken a vypadalo to, že se ze své myšlenkové paralýzy jen tak nevymaní. Zasekl se. Držel zajíce, ale co z toho? Panikařil, Visser a Thyra se na něj určitě dívali a přesně věděl, co si mysleli, slyšel to jasně ve své hlavě - ubožák, pitomec, budižkničemu, k čemu je vlk, co ani nezakousne zajíce?
Vtom mu do uší dolehl jiný hlas, tentokrát reálný. Drápy! No jistě, že měl drápy! Proč je doteď nepoužil? Chytil ušáka tak pevně, jak dovedl. Málem ho upustil, vzápětí ho ale znovu chňapl a tentokrát už tesáky dosáhl na jeho krk. Stiskl. Tlamu mu zaplnila horká krev, která jeho hladový žaludek doháněla téměř k šílenství, ale držel zajíce dál, dokud se nepřestal cukat a ještě o něco déle. Teprve tehdy ho pustil.
Zprudka oddechoval, jako by právě porazil bizona, ale většina z toho byly hlavně nervy - v hlavě mu tupě bušilo a celý se lehce třásl. Chvíli měl pocit vyloženě na omdlení. Zavřel oči, opřel si čenich o zem a prodýchával tu chvilkovou slabost. Dokázal... jsem to? Otevřel na škvírku jedno modré oko. Zajíc pořád ležel mrtvý na zemi před ním. "Oh. Já jsem to-?" Povedlo se. Samou úlevou se mu oháňka párkrát zhoupla ze strany na stanu, než si uvědomil, že není sám a opět se trošku stáhl. "Děkuju," otočil plaše pohled nejprve k Visserovi a potom k Althyře, bez kterých by to nedokázal. V koutku tlamy se mu na moment mihnul malý úsměv.
Nejraději by zajíce hned zhltal, ale Visser mluvil cosi o úkrytu před větrem a to byla myšlenka, která se Waleanovi líbila. Ledový vichr je bičoval zprudka a krom toho by momentálně byl ochoten vlka s tmavou maskou následovat, i kdyby řekl, že by mohl být skvělý nápad jít si skočit ze srázu. Proto jen zvedl zajíce do tlamy a jako poslušné vlče vyčkával směru, který určí dospělí - což bylo poněkud ironické vzhledem k tomu, o kolik starší od nich vlastně byl.

Jeho žádost nejspíše nebyla shledána příliš hloupou. Naštěstí. Nevěděl, proč mu vlastně vlci pomáhají, ale byl jim skutečně vděčný. Podařilo se mu ušáka vystopovat a teď ho viděl před sebou, téměř na dosah tlapy. Blízko a přece ještě mohl být ztracen. Věnoval Thyře drobounký úsměv, když ho pochválila, ale skoro nedovedl spustit oči z králíka. Vymyslela plán a s Visserem se do něj hned pustili. "Tak jo," hlesl. Neměl moc času nad tím přehnaně přemýšlet, už se to zkrátka dělo.
Vlk s vlčicí vyrazili za zajícem a ten se opravdu rozehnal směrem k Waleanovi. Tak strašně rychle! Tohle na lovu větších zvířat nezvládal ze všeho nejvíc. Nutnost se rychle rozhodovat. Na vteřinu myslel, že se nedovede ani pohnout, ale potom přece jen vyskočil vpřed a téměř naslepo chňapl. Chytil zajíce za zadní nohu a křečovitě ji svíral, i když se mu zvíře snažilo vyprostit. Vmžiku se válel po zemi, táhl si zajíce do nemotorného objetí předních tlap, jako by se s ním snad chtěl mazlit, ale pravda byla taková, že moc nevěděl, jak z téhle šlamastyky ven. Zajíce sice držel, ale za špatnou část těla - a jak se dostat na tu správnou, aniž by mu utekl? Teď si zoufale přál, aby se byl býval držel ryb a myší a zdechlin!

S podporou obou vlků se Walean odhodlal do lovu pustit. Někdo by třeba podpůrná slova pochvaly považoval za ponižující, ovšem jeho to skutečně povzbuzovalo. Jen málokdy se od druhých dočkal takové trpělivosti. Zprvu se mu dařilo, než se dostal do slepé uličky. Zmateně čenichal na jednom místě, kde jedna stopa mířila jiným směrem, než ta druhá. Co dál? Pohlédl opatrně na Vissera a Althyru, jako by čekal každou chvíli pohlavek, ovšem nic takového se nestalo. Místo toho mu vlci věnovali cenné rady. Althyra navrhovala zkusit se vrátit, Visser měl zase jinačí nápad. "Z-zkusím to," špitl s mírným přikývnutím a zavřel oči. Bylo těžké si představit, že tu není nikdo jiný, než on - byl si až příliš vědom přítomnosti druhých vlků, třebaže na něj byli tolik milí. Obešel malý půlkroužek, kterým se vrátil o kus zpět a znovu se snažil představit si, že vážně neexistuje nic jiného, než ten zpropadený králík, kterého se snaží dostihnout...
Tentokrát mu na rozcestí stop přišlo, že ví, která z nich je ta silnější. Opět se vydal kupředu, obezřetně, jako by on byl tou kořistí, ale přesto pokračoval. Srdce mu nervózně bušilo a když nakonec mezi křovinami spatřil vykukovat nazrzlé uši, div že se mu nezastavilo. Teď přicházela ta těžší část - ta, kdy musel jednat rychle, rozhodně a pohotově, což byly vše věci, ve kterých úplně nevynikal. Nervózně se otočil po svých dvou společnících. Měl právo je žádat...? Bál se, že ne. Ale co jiného mu zbývalo? "Můžeme... můžeme ho prosím zkusit dohnat společně?" zeptal se tiše, aby králíka nevyplašil. Měl strach, že sám by to pokazil.

Měl trochu strach, že Althyru jeho neohrabané vyhrknutí o králících třeba urazí (určitě to bylo neslušné, takhle zničehonic vyštěknout, že ano?), ale netvářila se, že by ji to trápilo. Jen mu jeho volbu odsouhlasila. Už oné volby sice začínal trošku litovat, ale naběhl si a bylo pozdě vycouvat.
To už se tu ale zjevil ten druhý vlk. Althyra naštěstí řeč zpočátku převzala, čímž mu dala prostor si druhého příchozího - Vissera - trochu více prohlédnout. Wal mlčky obdivoval jeho krásný kožíšek. Kupodivu se i tenhle cizinec zdál být velmi přívětivý. Mohl mít vůbec takové štěstí? Skoro tomu ani nevěřil. "Také... také mne těší," vykoktal a stočil krátce vděčný pohled k Althyře, která mu tohle setkání velmi usnadnila.
Teď však musel předvést své lovecké schopnosti. Zhluboka se nadechl, cítil se nesmírně nervózní. Přiměl alespoň zvednout hlavu k obloze a podle slunce určit, kudy je to na sever. Vrhl opatrné pohledy po obou svých vlčích společnících a zlehka zavětřil. Mísila se tu spousta pachů zvířat. Některé slabší, některé silnější, starší i novější... Na moment úplně zamrzl, přesvědčený, že když se na něj někdo dívá, nikdy to množství pachových vjemů nedovede rozluštit. Zahanbeně svěsil hlavu. Ztráceli s ním čas. Přál by si, aby to tak nebylo, aby něco dokázal, aspoň když se mu ostatní snažili pomáhat... Přál si to z celého srdce. "Já-" Vánek, o kterém ani netušil, že ho přivolal sám, snad tím, jak moc si přál uspět, mu k čenichu přinesl králičí pach. Jasně a zřetelně. Nastražil uši, které měl až dosud svěšené. "Ehm... já- bych řekl, že... to je tudy," ujistil se u Thyry a Vissera opět pohledem, než pomalu vykročil směrem, odkud předtím pach cítil. Našel králičí stopu, teď po ní jen jít... Šel pomalu a soustředil se, aby ji zase neztratil. Po chvíli se tak však stalo. Stopa se křížila s jinou. Zůstal stát a nerozhodně čenichal u země. Co teď?