Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chápala? Walean o kousek pozvedl svou sklopenou hlavu. Vlčice se mu nesmála, jen se mírně usmívala a on neměl pocit, že by to mělo být na jeho účet. "To umí," špitl na souhlas. Možná měl skutečně štěstí? Narazil na laskavou duši? Byl stále opatrný, uvěřit příliš lehce mohlo být nebezpečné, ale z vlčice nesálala žádná hrozba. Dokonce ani výsměch. Pomalu pokýval hlavou, když pronesla své moudro. V realitě to tak samozřejmě fungovalo. Někdy i v životě, i když Waleanova duše se posledních pár let častěji pohybovala v temnotě, než na slunci.
Málem by od ní utekl, i když k němu byla milá, ale zmínka o jídle ho zastavila. Z hladu už dostával křeče. Sledoval plaše, jak vlčice větří a mlčel, aby ji nevyrušoval ze soustředění. To už se k němu však obrátila. "No, um... trošku," vykoktal. "Lo-vím hlavně myši, r-ryby... a tak." Nemusel jí jistě říkat, že to byla zvířata, která moc stopovat nepotřeboval. Případně žral mršiny nebo zmíněné lesní plody. Dovedl přežít, ale v lovu nebyl zdatný. Nikdy se ani nepokoušel ulovit cokoliv většího, než byl králík, a i ti mu většinou utekli. Čekal, co vlčice vymyslí, ale vypadalo to, že to nechávala na něm. V duchu začal trochu panikařit. Existovalo až moc možností! Co měl vybrat? Co když- "Králíka," vyhrkl nečekaně zhurta, aby přerušil vír myšlenek, protože na ně před momentem myslel. "B-b-bychom mohli zkusit. Jestli... chcete," dodal zahanbeně, když si uvědomil, co zase vyvádí za hlouposti. Cítil, jak pod kožichem rudne. Cosi v něm však pociťovalo zvědavost - říkala, že se všechno dá naučit. Chtěla ho učit? Měla by na to trpělivost?
Vtom se u nich zjevil hnědý vlk, který se s Althyrou podle všeho znal. Wal se lehce přikrčil. Nečekal, že se zjeví někdo další. "Dobrý den," pozdravil ho tiše, ale na jeho otázky jaksi nenacházel vůli odpovědět. Už by to bylo podruhé, a on měl problém to vyslovit i poprvé. Doufal, že ho Althyra od tohoto vysvětlování zachrání.

Zdálo se, že jeho odpověď nebyla až tak jasná, jak se domníval. Zavrtěl pomalu hlavou. Nikdo tu nebyl, alespoň nikdo, koho by mohla vidět i ona. "Ne, to jen... Vy-vylekal jsem se asi něčeho v-ve tmě," vysvětlil tiše nejlépe, jak dovedl. S přicházejícím světlem nového dne se hrozivé noční události zdály naštěsí o něco víc vzdálené. A Althyra se se sluncem nerozplynula, nebyla pouhým stínem. Aspoň trochu oddechnout si mohl.
Přemýšlel, jestli by se neměl raději vypařit a nezatěžovat vlčici svými problémy. Popravdě se styděl. Kolikrát ještě ho bude muset někdo zachránit? Kolikrát to takhle ještě dopadne? Cítil - věděl - že se něco musí změnit, a to brzy. Ale jak? Chystal se, že zmizí a když se mu teď jeho mysl zdála čistější, promyslí to, ale vlčice vyřkla slova, která ho přiměla zůstat na místě. Měl hlad, samozřejmě. Přímo umíral hlady. Při lovu myší na louce byl vyrušen a od té doby se k jídlu nedostal. V břiše mu nahlas kručelo, Althyra to musela slyšet, což ho opět přimělo se trošku zastydět. "Vlastně... mám," přiznal a zhluboka se nadechl, jak sbíral odvahu sám něco navrhnout, i když to bylo velice očividné. "Můžeme... mů-žeme zkusit něco najít? Jen- Moc d-dobrý lovec... nejsem," vysoukal ze sebe pomalu a svěsil už předem hlavu v očekávání, že si do jeho lovecké neschopnosti bude vlčice chtít kopnout.

Šlahoun v tlamě musel vlčici bolet. Sama to i říkala, její pohled ho vybízel, aby se pohnul, stejně jako její slova. Nechtěl, aby si kvůli němu ubližovala, stejně jako cítil, že nemůže odmítnout její výzvu, takže i přes své nemalé obavy se vydrápal z křoví ven. Přitom pochopitelně utržil spoustu malých oděrek, hlavně na tlapách a na čenichu, zbytek těla mu naštěstí jeho srst dokázala celkem ochránit.
Teď tedy před ní stál, hlavu svěšenou, ocas zplihlý, tlapy se mu mírně třásly. Čekal, co s ním vlčice udělá. Zatím se k němu chovala laskavě. Zatím. Mohla to být jen přetvářka, jen trik... Mezi stíny noci nedovedl ničemu věřit. Chtěla vědět, kdo mu ublížil. Jen si jí to zkus říct, šeptal mu v hlavě ten hlas, který tolik připomínal bratra. Uvidíš, co si o tobě pomyslí. Nikdo tady nebyl. Nikdo skutečný. Ztěžka polkl. "J-já," řekl s pohledem skloněným stranou. Necítil, že to je úplně pravda, ale bylo to to jediné, co jí mohl říct.
Althyra. Bylo to pěkné jméno. Vznešené, z nějakého důvodu mu připomínalo třpytivý led. "Jsem... Walean," vydechl a krátce k ní zvedl oči, ve kterých se zračil opatrný vděk. Byl rád, že ho vytáhla z trní... ale měl pocit, že jeho osud je i nadále v jejích tlapách, ne v těch jeho.

Chvíli byl sám a to bylo dobré. Nenajdou ho tu. Už zapomněl, kdo ho to vlastně hledal - věděl to vůbec někdy? - ale byl si jistý, že najít ho nesmějí. Musel vydržet do rána. Potom už se nebudou moct schovat ve stínech. Pak bude ve větším bezpečí.
Prozatím tomu tak však nebylo a když uslyšel blížící se kroky, dech se mu lehce zadrhl v hrdle. Někdo jde. Stáhl uši k hlavě a udělal se co nejmenším, jako zajíc, který ve vysoké trávě doufá, že šelma jen bez povšimnutí projde okolo. Tyhle kroky však mířily přímo k němu. Walean pevně zavřel oči, srdce mu bušilo až v hrdle. Tohle byl tedy konec.
Jenže hlas, který se nad ním ozval, nezněl nepřátelsky. Nezněl ani povědomě. Opatrně na škvírky pootevřel oči a spatřil zcela neznámou vlčici, která mu nabízela pomoc. Rád by věřil, že to je skutečná laskavost, ale... nemohla to být další lest? Byla tahle vlčice opravdová, nebo bude jako ta, kterou potkal na louce plné vlčích máků? Vypaří se mu před očima? Chtěl věřit jejímu něžnému pohledu... a přece to tak úplně nedovedl. Posunul se po zemi o kousek, jak jen mu to ostružiní dovolovalo. "Nevím," hlesl na její otázku a byla to veskrz upřímná odpověď. Nevěděl, jestli mu mohla pomoci - nevěděl ani, jestli byla opravdová, a i kdyby byla, co by měla dělat?
Pokoušela se ho prozatím vylákat z trní ven. Trochu sebou škubl, když vzala trnitý šlahoun do tlamy. To muselo bolet. "U...ublížíte si," špitl. Z houští se mu nechtělo, i když ležet v trní bylo nepříjemné. Cítil se tu jako... jako ježek stočený v bodlinatém klubíčku. Jenže její jediné slovo nebylo prosbou ani žádostí, Waleanovi to znělo zkrátka jako rozkaz, a proti tomu si připadal bezmocný. Začal se tedy soukat z ostružiní ven, ať chtěl nebo ne.

//Rokle

Neohlížel se nalevo ani napravo, prostě utíkal od té průrvy, která k němu tak vemlouvavě hovořila. V patách mu letní nocí běžely všechny stíny minulosti. Walean chvílemi cítil v zádech horký bratrův dech. Byl by utíkal a utíkal snad až na kraj světa, ale už nemohl. Ve zmatku, do kterého ho uvrhla šedá vlčice, na svůj hlad sice zapomněl, ale jeho tělo ne. Tlapy se pod ním třásly, na takovéhle dostihy neměl kde brát energii. Nakonec se mu zatočila hlava, klopýtl a zapadl mezi ostružiny. Prudce oddechoval. Každou chvíli čekal něčí drápy zaražené v zádech. Zapomněl, že ho ve skutečnosti nikdo nehoní. Dlouho ležel s pevně zavřenýma očima a cukal sebou při každém zvuku, ale nakonec se odvážil jedno modré kukadlo pootevřít. Nikde nikdo nebyl. Jen tichá noc. Jen on sám a jeho příšerný hlad. Tmavé ostružiny byly přímo na dosah tlamy, porůstaly trní, do kterého zapadl a které mu jako zázrakem jen trochu poškrábalo čenich, ale on se do nich ještě nepustil. Pořád byl téměř mimo sebe. Bál se cokoliv udělat. Pro teď odešli - Farh, šedá, všichni - ale mohl by je přivolat zpět. Nemohli odejít daleko a jistě ho hledali. Stočil se do těsného roztřeseného klubíčka, naslouchal nářku svého bolavého hladového žaludku a čekal, až ráno odežene všechny stíny, aby se mohl postarat sám o své potřeby.

//Červená louka přes Nejvyšší horu

Klusal dál a vrhal přes rameno znepokojené pohledy. Mohla se vrátit. To, že nebyla skutečná, znamenalo jen to, že mohla být kdekoliv. Před ním, za ním, kdekoliv vedle něj. Mohla se vynořit ze tmy... A příště už skutečná být mohla. Nebo to mohl být někdo jiný. Farh, kupříkladu. "Prosím, ne," špitl, když vítr zakvílel roklí a jemu přeběhl mráz po zádech. Znělo to jako škodolibý smích - a proč by nemohl být? Této noci číhali duchové všude. Walean zastavil na samém okraji průrvy, od tlap se mu dolů sesypalo několik kamínků. Dech se mu zadrhl v hrdle při pohledu na černou hloubku pod sebou. Kdyby ses tam radši zřítil. Pro všechny by to bylo lepší. Ale on ucouvl, srdce až v krku, neposlušen našeptávání v uších. Kdoví, proč se pořád tolik držel svého nebohého života, ale bylo tomu tak. Notak. Už jen krok, našeptávala mu temná prázdnota dole. Chvíli zhypnotizovaně stál, ale když opět zakvílela meluzína, dal se se staženým ohonem na útěk okolo rokle.

//Ostříží zrak

Vlčice ho vyděsila. Tyčila se nad ním a on skláněl zrak před jejíma rudýma očima, protože se bál, co by v nich mohl vidět. I tak to vlastně viděl - škodolibost, posměch, radost z jeho utrpení. Jen to nebyly její oči, ve kterých tohle všechno v duchu spatřoval, patřily jeho bratrovi. Byl v tom však rozdíl? Snažil se být co nejmenší, naslouchal jejím slovům, která byla tolik povědomá, i když pocházela z cizí tlamy. Neprotestoval, nebránil se, jako by zkrátka zamrzl. Nenechal se však ani oklamat. Mohla říkat, že mu neublíží, protože je to nuda a potom přesto zaútočit ve chvíli, kdy by dal najevo nejmenší úlevu. To už se naučil. Vydrž. Vydrž, vydrž, vydrž, opakoval si v duchu donekonečna a pohled upíral někam k pleci vlčice, která náhle prostě... zmizela.
Walean klesl břichem úplně na zem a chvíli jen zprudka oddechoval. Zmizela. Což znamenalo, že tam samozřejmě nikdy nebyla. Přelud. Bylo to tu zase. Ztrácel se ve světě věcí, které nebyly reálné. Hovořil s vlčicí, která ve skutečnosti neexistovala. Kým byla? Proč jí jeho nemocná mysl přisoudila zcela neznámou podobu? Nevěděl. Tlapy se mu mírně třásly a zhluboka oddechoval, uši mu cukaly do všech možných směrů. Čekal, že přijdou další. "Běžte pryč, prosím," zašeptal, slyšel jejich kroky v trávě. Nemohl tu zůstat. Opět zapomněl na hlad, přikrčený s ocasem staženým mezi nohy se vydal pryč plíživým poklusem zbitého psa.

//Rokle přes Nejvyšší horu

"Skutečně dlouhou. A prošli jste mnoho útrap," mluvil sob svým příjemným a zároveň mocným hlasem a přitom pomalu vykročil směrem k vlkům. Mlčky se před ním rozestoupili, jako by byli omámeni kouzlem, až na zemi zůstal jenom chudák omdlelý Šmudla. Stříbrný sob k němu pomalu sklonil svou majestátní hlavu a dotkl se vlčkovy tváře čenichem. Přeskočila mezi nimi stříbrná jiskřička a vlk rázem zamrkal, rozhlédl se kolem sebe značně zmateně, ale za moment vyskočil na nohy a zdál se být v pořádku, jako dřív. V tichosti se připojil ke svým sourozencům. "Jste unavení a ztracení. Dovedete vůbec najít cestu zpět domů? Budete na ni mít dost sil? Pomysleli jste na to vůbec?" přejížděl pohledem vyjevené tváře. Na některých se začínal objevovat strach. Sob se pousmál. "Jste mladí a nerozvážní. Ale vaše odhodlání... Abych řekl pravdu, je obdivuhodné. Jako by mi vlévalo do žil novou krev. Nebojte se. Pokud se nepletu, jsem tím, koho jste hledali." "J...jste Vlčíšek?" vykoktal Mráček užasle, avšak sob jeho otázku přešel. "Nejprve mi však povězte jednu věc. Proč jste se za mnou vlastně vydali? Ještě je příliš brzy, než abych opět vkročil mezi vlky. To jistě víte." Tentokrát to byla Maru, kdo otevřel tlamu k odpovědi.

Čenichal u země a kolem sebe se příliš nerozhlížel, pro jednou zcela pohlcen činností, které se právě věnoval. Kdyby se kolem sebe koukal, jistě by si blížící se vlčice všiml dříve. Takhle se jí však podařilo dostat blízko - až moc blízko. Když zaslechl jen kousek od sebe cizí hlas, nadskočil a tiše vyjekl. "Ah!" Přikrčil se k zemi a vzhlížel tak ke zjizvené vlčici, která však ke svým jizvám jistě nepřišla tak, jako on. Už ze způsobu, jakým se nesla a z jejího úšklebku mohl poznat, že to tak určitě nebylo. Jizvy na svém těle nosila, ale jistě i nějaké rozdala... Ne, jako on. "Já... nesbírám je," vykoktal zmateně. Nešlo mu příliš přemýšlet, popravdě nečekal, že se s někým setká a nebyl na to připraven. "Ne záměrně," dodal. Co asi vlčice chtěla slyšet? Co chtěla od něj? Šla na něj z ní hrůza. Přikrčil se víc, až břichem drhl o zem.

//Nejvyšší hora

Nechal Vittani za zády a pomalu se vzdaloval. V koutku duše doufal, že na něj třeba vlčice zavolá, aby ještě počkal. Nějak náhle nechtěl být sám. Zjišťoval, že ho to unavuje. Neustále poznával nové tváře, jen proto, aby se poté jejich cesty rozešly a on je třeba už nikdy neviděl. Pomyslel na Artume a Allavanté, i jejího děsivého partnera. Měl by je zakusit znovu najít? Byl to dobrý nápad? Měl vždy Allavanté rád. Zároveň se však cosi v něm třáslo strachy. Kde byla sestra, mohl být i bratr... a on už by další setkání s ním nemusel unést. Hloubal v myšlenkách a uvědomil si, že to, po čem na světě touží nejvíc, je nějaký přítel. Někdo, kdo by mu rozuměl, koho by se nemusel bát, kdo by s ním trávil čas dobrovolně a třeba by měl i nějaké nápady. Kam jít. Co dělat. Někdo, komu by mohl věřit... Vybavily se mu vzpomínky na vlčici Ellie, která mu pomohla, a div, že mu neukápla slza. Jenže už si nepamatoval, kde ji najít. Krom toho, co tě vede si myslet, že si zasloužíš něčí přátelství? připomněl se bratrův hlas v jeho hlavě a on se mimoděk přikrčil. Ano. Jistě. Takové věci nebyly pro vlky jako on. Bude lepší, když bude sám. Pro všechny.
Sklesle bloumal rozkvetlou loukou a jeho nešťastné myšlenky přerušilo uvědomění si mnohem hmatatelnějšího problému. V žaludku mu nahlas zakručelo. Jak dlouho už ho měl sevřený hlady? Těžko říct. Uvědomil si to až teď. Další hladové zaburácení si však říkalo o pozornost. Sklonil hlavu ještě níž, až ji měl mezi rudými máky, a začal čenichat, zda se mu nepodaří najít alespoň nějakou myš.

Vittani mínila, že bohové milostiví jsou, alespoň nějakým svým vlastním záhadným způsobem. Doufal, že má pravdu. "Možná... zapojují. M-.možná nás hlídají?" vyslovil poměrně odvážnou myšlenku, alespoň na svoje poměry. Představa, že někde nad nimi bdí jakési mocné bytosti, jakési vyšší vědění, ho utěšovala. Zároveň však měl problém té myšlence zcela uvěřit. Bohové byli mocní a mocných tvorů se hnědý vlk bál, protože bývali schopní velké krutosti. Mohl doufat, že jsou tito jiní... ale nespoléhal na to celým svým srdcem.
Zahleděl se na oblohu, která se mu velice líbila. Trapné ticho ani příliš jako trapné nevnímal, nevšiml si, že se Vittani tak trošku ošívá. On byl v tichu spokojený. Slova pro něj obvykle všechno jen komplikovala.
Byla to proto hnědá vlčice, kdo mlčení porušil. Wal lehce sklonil hlavu. Samozřejmě. Byl čas odejít. "Ach. Jistě. J-já... ehm, děkuju. Z-za všechny rady. Nebudu... nebudu tě d-dál zdržovat," věnoval jí plachý úsměv a letmo máchl ocasem. Byl by rád setrval v něčí společnosti déle, než jen pár chvil, ale když mu vlčice naznačila, že je na čase se rozdělit, ani ho nenapadlo protestovat. "Nashledanou," hlesl a potichu se vytratil zpět do své samoty.

//Červená louka

Informace o tom, že se dostal z hor na louku nedaleko mladou vlčici rovněž nijak nevyvedla z míry, a pokud ano, pak to nedala vůbec najevo. Svým způsobem ho to uklidňovalo. Znamenalo to, že mu nepřeskočilo - nebo alespoň ne víc. Sledoval směr, kterým ukazovala její tlapka, až spatřil zářivé kolo vznášející se na druhé straně louky, kterou nedávno překročil. Walean na to vytřeštil oči, přišlo mu nepochopitelné, jak si něčeho takového mohl nevšimnout? "Portál," zopakoval si šeptem jen tak pro sebe. "Aha. Děkuju," koukl na ni s vděkem, že měla trpělivost mu to všechno vysvětlit, ba mu i poradit jinou cestu mezi ostrovy. Špička jeho ocasu sebou trochu zacukala ze strany na stranu.
Život na ostrovech tedy měli pod tlapkami dva bohové. Walean neměl nejmenší důvod to zpochybňovat, samotná skutečnost, že se na ostrovy dostal, mu přišla jako dostatečný důkaz božské existence. Nehledě na to, že se sem před ním nějakou náhodou dostala i část jeho rodiny. Trochu moc příhodné, než aby to mohla být náhoda. "Snad... snad j-sou alespoň trochu milostiví," vydechl tiše. Před mocí bohů byli všichni bezmocní. Musel jen doufat, že nebudou příliš krutí.
Vlčice se mu představila jako Vittani. Pokýval hlavou a doufal, že mu v ní její jméno zůstane. "T-těší mě. Já jsem Walean," představil se také a očima zabloudil k obloze, která dnes byla úplně vymetená a posetá stovkami hvězd. Vittani se mohlo zdát že najednou odplul někam úplně mimo realitu, což byla tak trochu pravda - zahleděl se hluboko do toho nekonečného moře hvězd, tlama se mu samovolně pootevřela, ze tří čtvrtin zapomněl, že tu vlastně není sám. Rázem byl úplně pohlcen krásou noční oblohy. "Krásné," vzdychl a natáhl jednu tlapu, jako by si snad chtěl na hvězdy sáhnout. Věděl, že to nejde, ale přesto občas doufal...

Nevěděl, co si o něm vlčice myslí. Tvářila se, jako že spíš vůbec nic, jako by jí byl fuk, což byla v jeho očích jedna z těch lepších možností, i když jeho fantazie ochotně doplnila, že to tak vůbec být nemusí, že ve skrytu svých myšlenek si o něm mladá vlčice může myslet úplně cokoliv.
Opáčila, že se jí to ještě nikdy nestalo. Waleanovi ušel tichý vzdech. Doufal, že to zažila, že je to třeba úplně normální. Teď to vypadalo, že je zase chyba v něm. Nicméně - možná ne? Možná se s tím soudem ukvapil, protože vlčice mluvila dál a skutečně se nezdálo, že by ji nějaké náhodné přemisťování z místa na místo udivovalo. "Pro něčí... radost?" zopakoval váhavě. Komu měl dělat radost? Rád by to splnil, ale ten dotyčný si podle jeho názoru nevybral zrovna nejlepšího kandidáta.
Ale vlčice pokračovala. Tvrdila, že se tu narodila a jemu najednou došlo, že myslí něco trochu jiného, než o čem mluví on. Že je na ostrově, že tu narazí na spoustu kouzel, to už mu vykládala Ellie. Ale on se teď náhodně přemisťoval po ostrovech. A to přece nebylo normální. Nebo bylo? "Rád bych si zvykl," povzdechl si. "Ale všechno se pořád mění. J-já... na ostrovech už chvíli jsem. Jen... jsem se nějak dostal z jejich jedné části ně-ně-někam jinam. V... mrknutí oka." Koukl opět krátce vlčici do tváře. "Bylo to taky... k-kouzlo pro něčí radost? P-proč by bohové měli chtít, abych byl tady a ne v horách?" Ani nevěděl, jestli se vlastně ptá jí, nebo se to celé snaží pochopit. Trochu nabýval dojmu, že si s ním bohové možná pohrávají, přijde jim vtipné ho mást a nenechat ho nabrat jistotu. Byli bohové jako jeho bratr, který ho tak rád trápil? To byla opravdu ošklivá myšlenka.

Chvíli na sebe jen tak koukali, jako by se snažili odhadnout, co je asi ten druhý zač. Kdoví, jaký dojem v té vlčici mohl vzbudit? Jaký asi myslíš? Jak jí asi tak můžeš připadat? našeptával mu ten uštěpačný hlásek v hlavě, který nejvíc ze všeho bavilo ho srážet. Z vlčice každopádně na pohled nevyzařovalo žádné znechucení, zděšení, vlastně nic kromě zvědavosti a zdravého sebevědomí.
Pobídla ho, ať se ptá a jemu v tu chvíli došlo, že nejspíš neexistuje žádný způsob, kterým by svou otázku mohl položit a přitom nevypadat jako blázen. Co když se to nakonec vážně nestalo? Co když to byl výplod jeho mysli? Zhluboka se nadechl a pomaličku vydechl. Už posbíral odvahu, aby ji oslovil, bylo moc pozdě vycouvat. "Asi to b-bude znít... bláznivě," začal a plaše krátce těkl pohledem k jejím očím, jestli ho má za blázna už teď, nebo to teprve přijde. "Stalo se ti u-už někdy, že...že bys šla a najednou... no, totiž... najednou bylo všechno ko-ko-kolem docela jiné?" Zamrkal, cítil, že to nevysvětlil úplně nejlépe. Znovu se zhluboka nadechl. Musel to nějak zachránit. Nechtěl, aby vlčice utekla, toužil pochopit, co se stalo. "Já byl v ho-horách a pak najednou na louce tady nedaleko, ale... m-myslím, že neuběhl vůbec žádný čas. Jen. Jen jsem najednou byl... tam." Na moment zavřel oči a potom se znovu odvážil pohlédnout vlčici do tváře. I když se bál, co na ní uvidí, zároveň chtěl vědět, co si asi myslí. Nebo to alespoň odhadnout.

Opíral se o skálu a zpochybňoval realitu. Nebylo to příjemné. Ani trochu. Pevnost kamene vedle něj ho ale přece jen trochu uklidňovala. Ne, určitě se nemůže jen tak přeměnit v něco jiného. A co celá ta hora nad ním? Ta by jistě také jen tak nezmizela. Ať už se stalo cokoliv, tady se to určitě znovu nepřihodí. Tady všechno vypadalo velice pevně a reálně. Žádný nestabilní, měnící se svět z mlhy a kouře. Jistě. Když zůstane tady, určitě bude v bezpečí. Jen by rád věděl, proč se to vlastně stalo. A jestli se to dělo jenom jemu, nebo tohle zažívali i ostatní? Neviděl ale nikoho, koho by se mohl zeptat. Byl tu sám. Nebo snad ne?
O čenich se mu opřel cizí pach. Wal automaticky lehce svěsil uši a nervózně se nakrčil, ale zároveň se v hloubi duše trošku zaradoval i přes svůj strach. Teď bude mít možná šanci zjistit, co se mu to stalo. Pokud ten vlk, který jde kolem, bude mít na něj alespoň trošku trpělivosti... Vlastní mysl ho o tom nutila pochybovat, ale i navzdory tomu opatrně povykročil ze své skrýše mezi skalami.
Spatřil hnědou vlčici. Vypadala celkem mladě, aspoň jak to on dovedl posoudit. Otevřel tlamu a na chvíli si myslel, že z ní nedokáže vypravit ani hlásku, než se mu podařilo vysoukat ze sebe koktavé: "A-ahoj." A teď... teď co? Nejradši by zmizel zpátky mezi kamení jako ještěrka, ale to, co před chvílí prožil, ho trápilo. Sebral proto odvahu a pokračoval v řeči s pohledem upřeným k tlapám mladé cizinky. "Můžu... ehm, promiň, že tě o-obtěžuju, ale mohl bych... mohl bych se na něco z-zeptat?"