Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Červená louka

Blížil se k té obří mase kamene a skal. Tyčila se snad až do samotných nebes. Její špička se otírala o oblohu. Walean si v jejím stínu připadal maličký a zanedbatelný - ještě více, než obvykle. Přesto mu tu nebylo úplně nepříjemně. Zdálo se mu, jako by snad nad ním hora držela obrannou stráž. Krom toho to vážně bylo jediné místo v okolí, na které se mohl vydat. Alespoň mu to tak připadalo. Ale jak se sem vlastně dostal? Nešplhal nikam nahoru, posadil se mezi kamení na samém úpatí hory a přemýšlel.
Nemělo by mu to být tolik divné. Stávalo se mu to přeci - že zapomněl, najednou od něj všechny myšlenky a snad i vědomí uteklo a probral se zase až někde jinde. Tohle však bylo hodně zvláštní. Přišlo mu, že neutekl vůbec žádný čas. Neměl ani hlad, cítil se nachlup stejně, když kráčel po horských stezkách i když v další chvíli stál mezi máky. Tentokrát se mu nezdálo, že zapomněl on. Skoro jako by spíš samotný svět zapomněl, kde má co své místo a najednou nahradil hory loukou. Ale... to přece nebylo možné? Nelíbila se mu myšlenka, že by se hmotná realita kolem něj mohla začínat nějak rozpadat. Opřel se úzkostlivě o tvrdou skálu po svém boku. Byla pevná, tvrdá, nepochybně skutečná. Určitě se nemohla jen tak změnit v něco jiného. A přece. Přece tu ta myšlenka byla a on měl najednou strach, že se mu země třeba pod nohama rozestoupí a on do ní po hlavě spadne. Raději se přitiskl ke kameni ještě blíž. Pro jistotu. Nic takového není možné. Copak ses už dočista pomátl?

//Zubří pláň přes Sněžné tesáky

Nechtěl se paranoidně ohlížet přes rameno, což samozřejmě znamenalo, že přesně to každou chvíli udělal. Jak jednou pomyslel na bratra, bylo těžké ho vyhnat z hlavy a teď jako by ho Farhův přízrak pronásledoval na každém kroku. Ostatně, tak tomu bylo už řadu let... jen si to někdy uvědomoval mnohem silněji. Jako kupříkladu nyní. Stoupal do hor, kde bylo porostu méně a tak i méně míst, kde by se bratr mohl schovávat. I když, jistě byl dost mazaný na to, aby se vmáčkl do nějaké škvíry mezi skalami a čekal na něj tam-
Waleanovi se najednou strašně zatočila hlava. Netušil vůbec, co se stalo. Byl si jistý, že nezakopl, ale stejně měl pocit, jako by šlápl do prázdna. Něco se zcela nepochybně přihodilo. Najednou stál místo v horách na louce plné rozkvetlých rudých máků. Byly překrásné. Přesto nedokázal plně docenit jejich krásu. Jak se sem dostal? Slyšel, jak mu polekaně tluče srdce. "Zapomněl jsem. Ach ne, zase jsem zapomněl..." Zatřepal divoce hlavou, jako by tím mohl dostat do popředí vzpomínky na cestu sem, bylo to však zcela marné. Věděl to. Když se mu tohle stalo, nikdy si jasně nevzpomenul, co vlastně prováděl. Kolik času uplynulo? Kde vlastně byl? Jediným výrazným záchytným bodem v okolí byla vysokánská hora tyčící se přímo před ním. Walean k ní vyrazil, protože nevěděl, kam jinam by měl jít.

//Nejvyšší hora

//Zlaťák přes Baštu

U jezera se ještě napil a potom už byl na odchodu. Úplně jiným směrem, než zmizel zbytek jeho rodiny. Váhavě se sice ohlédl přes rameno, ale neotočil se, aby je následoval. Měl pocit, že to není nejlepší nápad. Navíc ho napadla dosti ošklivá myšlenka. Když tu byla Allavanté, co když se někde poblíž schovával i bratr? Lehce se zajíkl, když se mu na moment zdálo, že na něj cení tesáky z vysoké trávy. Přikrčil se a stáhl ocas, avšak bratr tam samozřejmě nebyl o nic víc, než normálně. Wal tiše zakňučel a raději si pospíšil přes louku dál. Možná, že už se Allavanté nebude snažit raději najít už vůbec nikdy. Kde je ona, tam může být Farh. A on cítil, že podruhé už by z bratrova dosahu nejspíš živý nevyvázl. I poprvé se mu to podařilo stěží, a určitě potom nebyl v pořádku. Měl jsem se jí zeptat, jestli tu je... Snad by mu to řekla i sama, ale... třeba jí to nepřipadalo důležité. Určitě ne tolik, jako jemu. Ona se Farha přece nebála. Věděla vůbec, jakou hrůzu z něj měl doopravdy?

//Červená louka přes Sněžné tesáky

Nebylo toho mnoho, co ze sebe dokázal vypravit - byl tak trošku v šoku, že se tak nenadále opět setkal se sestrou, že Štěstěna lomeno Artume byla také jeho příbuznou, z okřídleného Alduina podle něj šel docela strach. Což ovšem nebylo nic podivného, neboť na Waleana šla hrůza z kde koho. Měl ale radost, že Allavanté znovu vidí. Měl ji vždycky rád. A když se loučila s tím, že synovců a neteří bude mít nejspíš brzy ještě víc, trochu se pousmál. "Rád... je poznám," hlesl a myslel to upřímně, ale nevěděl, jestli na to někdy dojde. Když se díval na rodinku před sebou, cítil se od nich tak odlišný, jak jenom mohl být. Myslela sestra svou nabídku vážně, nebo to řekla jen tak, protože ho nechtěla odbýt? Zatřásl hlavou. Možná, posbírá-li dost odvahy, to nakonec zjistí.
Brzy byla Allavanté s Alduinem pryč. Zůstala jen Štěstěna, která se však také už loučila. Běželi za voláním, které jemu pranic neříkalo. "Myslel jsem, že mám," řekl tiše, chtěl dodat nějaký pokus o vtip na štěstí a Štěstěnu, ale než se jeho pomalý mozek dostatečně rozběhl, vlčice už byla na odchodu. "Nashledanou. A děkuju," řekl tedy jenom a sledoval, jak se jeho neteř vytrácí směrem, kam předtím zmizeli její rodiče. A on? On zamířil jinam. Tady u jezera už ho asi nic nečekalo. Zamířil kamsi bezcílně dál.

//Zubří pláň přes Baštu

Byl úplně zticha, neodvažoval se pípnout, aby náhodou Štěstěně ryby nevyplašil. Sám zíral pod hladinu, ale i když viděl stříbrné rybky, jak se míhají, odhodlání k tomu, aby se sám pokusil o lov v přítomnosti někoho dalšího, sbíral jenom pomalu. Příliš pomalu, než aby k tomu vůbec došlo - než se rozhoupal, už mu u tlap přistála ryba. Překvapeně zamrkal, ale kupodivu ji celkem obratně přišlápl tlapou, aby se neodmrskala zpátky do vody. "Děkuju," hlesl vděčně a oháňka se mu samovolně rozhoupala sem tam. Bylo docela snadné si získat jeho vděčnost. Kus žvance na to stačil. Pustil se do ryby, když se Štěstěna otočila zpět k vodě a nevypadalo to, že by si to rozmyslela a chtěla ji zpět. Vypořádal se s kořistí rychle, tak už mu ji nikdo nemohl sebrat.
Sotva polkl poslední sousto a vlčice si všimla, že se k nim někdo blíží. Zvedl hlavu, protože i on uslyšel hlasy... a dobře, že už dojedl, protože by se jinak určitě zadusil rybí kostí. Kdo to k nim kráčel? To přece nemohla být pravda. A přece byla. Většinou věcí si jistý nebyl, ale svou sestru ještě poznal. "Allavanté?" vyhrkl navzdory svému šoku bez jediného zadrhnutí. Rád ji viděl, vážně, i přesto, že mu sestra věnovala jen jediný bezvýrazný pohled, než se přesunula ke Štěstěně. Artume, jak ji oslovila. Znaly se? Byly si... podobné.
Teprve až když mladší vlčice oslovila Allavanté jako "matku", konečně Waleanovi v mozku seplo. Takže tahle mladá vlčice, která pro něj lovila rybu, byla jeho neteř. Allavanté žila na těchto zvláštních ostrovech a založila tu rodinu. Pokud hnědý vlk stíhal všechno vyřčené správně sledovat (čímž si nebyl zcela jistý), pak ji založila s tím vlkem, který jí stál po boku a zvedal křídla. Křídla. Všechno to na něj bylo trochu moc. Z toho okřídleného vlka šla hrůza, zároveň nemohl uvěřit tomu, že před ním stojí Allavanté a že Štěstěna byla celou dobu jeho příbuzná. Zůstal trčet na svém původním místě s vykulenýma očima a nešlo z něj ani bů. Ale protože si ho nikdo příliš nevšímal, asi to ani nevadilo.

//Bašta

Kdyby své Štěstěně viděl do hlavy, asi by se hodně divil. On by žádný podobný příběh o pomoci a zradě nikdy nevymyslel - ani by ho nejspíš nenapadlo, že něco takového může udělat. Byl přece jen rybka mrskající se na břehu. Ta nemohla nikomu ublížit, byla jen vydaná na milost a nemilost kolemjdoucím - kopnou ji zpátky do vody, nebo ji radši dorazí? Ale do hlavy jí neviděl a tak o tom nepřemýšlel. S každým dalším zakručením žaludku popravdě více uvažoval o skutečných, hmatatelných rybách. Doufal, že mu Štěstěna nějakou opravdu věnuje. Tím by si získala jeho přízeň nejspíš navždy. Skutečně to byl docela jednoduchý tvor. Krmte ho a bude vás zbožňovat.
Měl si dělat, co chce. Pocítil nesmyslnou potřebu se opět omluvit, ale kousl se do jazyka. "Tak jo," hlesl místo toho. Vážně to takhle bylo lepší, i když to třeba Štěstěna nechápala. To už však byli u jezera. Vlčice začala hned obšlapovat po břehu a rozhlížet se pod temnou hladinou. Walean se namísto toho zastavil na samém okraji vody a také se zahleděl pod vodu, ovšem z vybraného místa se už ani nepohnul. Třeba by se mu taky povedlo nějakou rybu chytit. Ukázat, že není úplně neschopný... I když tyhle jeho snahy obvykle nevedly k nejlepším koncům.

//Zubří pláň

Poslouchal vlčici, ke které pociťoval směsici vděčnosti a strachu. Její slova byla jistě pravdivá, ale copak neviděla, že nic takového on nedokáže? Skoro už ani neuměl stát se vztyčenou hlavou normálně, natožpak když udělal nějakou chybu. Kterých dělal hodně. Na každém kroku nějakou. "To - to nejspíš nebudu. Nejspíš jsem zkrátka podobný té rybě," řekl. "Neumím... tyhle věci." Stát si za svým? Kdepak. Spíš se vážně plácal jako kapr vytažený na břeh.
Zamrkal, když Štěstěna ihned prohlásila jeho způsob za tak stupidní, jako se cítil on sám. "Je to tak lepší," hlesl tiše, sotva nad hranicí šepotu. Pro něj i pro všechny ostatní. Co by mohl přinést smečce? Co by ona mohla přinést jemu? Nechtěl být znovu uvězněný bez možnosti úniku, i když ho samota trápila a byl rád, že se o sebe dokáže jakž takž postarat. Proto na vlčici vykulil modré oči poměrně vyděšeně, když tu možnost nadnesla. "Já... ne. Ne, jsem... jsem spokojenější takhle." Byl? Těžko mohl tvrdit, že je spokojený. Ale nebylo to přece úplně nejhorší. Alespoň si to tak nalhával.

//Zlaťák

//Mlžné pláně

Walean prostě nemohl vyhrát. Ani jeho omluvy se vlčici příliš nezamlouvaly. "Pro-" nadechoval se, aby se za to omluvil, ale naštěstí se včas zarazil. Sklapl tlamu, až to cvaklo. Představa myší, jak mu rejdí v břiše a požírají ho zevnitř zaživa, nebyla vůbec příjemná. Ošil se, skoro už cítil jejich zoubky a pacičky. Ohlédl se po něčem malém, co se mihlo v trávě, ale nic tam nebylo. Samozřejmě. "To... to nechci," zavrtěl pomalu hlavou a ztěžka polkl. Žádné myši tu nebyly. Jen míhající se stíny v trávě. "Ehm, budu s-se snažit... se neomlouvat?" To neznělo moc dobře. Chtěl se vlčici zavděčit, ale nevěděl jak. Co bylo to, co po něm chtěla? Měl by se chovat jinak. Jenže to nedovedl. Možná kdysi dřív, ale ne teď.
Vlčice mu své jméno neřekla. Alespoň mu ale dala nějaké slovo, kterým ji mohl nazývat. "Dobře," hlesl bez protestů. Klidně ji bude nazývat Štěstěnou. Copak jí nebyla? Kdyby na něj nenarazila, kdo by ho vyvedl z mlhy, ve které se ztratil?
Rodina. Měl ji, samozřejmě. Každý měl nějakou rodinu... ale kde byla ta jeho, to netušil. Ne od té doby, co odešel. Pardon, nazývejme to správně, utekl. Prchl od násilnického bratra, avšak stejně jako by ho pořád měl za patami. Farhův stín šel v jeho stopách, stejně jako on krůček za krůčkem následoval Štěstěnu. "Někde... někde ano. Ale nevím kde. Jen se... toulám. Sám." Zavrtěl hlavou. Snad je ani nechtěl najít.

//Bašta

Měl mlčet. Nejlépe by měl pořád mlčet a vůbec neotvírat tlamu. Proč se to pořád nemohl naučit? Tmavé oči vlčice si ho přeměřily ne zrovna lichotivým pohledem, který si určitě zasloužil. Odvrátil hlavu stranou, když mu řekla, čeho už si dávno sám byl vědom. "Já vím," špitl. Naštěstí se zdálo, že ho vlčice za jeho hloupost nechce trestat. Jen se jí bavila, jak napovídal úsměv, který se jí objevil na tváři. "P...romiň," dodal stejně. Pro jistotu. Odpověď na svou otázku se nedozvěděl a uvědomil si, že pořád neví. Ptát se bylo hloupé, ale odpověď mu nepřišla očividná. Co to znamenalo, že je odbornicí na krev? Musel se smířit s nevědomostí, protože tak hloupý, aby se ptal znovu, také nebyl.
Hlavně teď, když mu vlčice nabízela jídlo. To by bylo obzvlášť nemoudré si ji pohněvat. "Budu," souhlasil bez váhání a následoval ji jako poslušný pejsek, sotva mu k tomu pokynula. Držel se za ní a dával si vážně záležet, aby mu v mlze nezmizela. Sám by cestu ven taky už nemusel nikdy najít. "Ehm, jsem... Walean," vypravil ze sebe svoje jméno, když se ho zeptala. "A t-ty?" přiměl se dokonce i k vlastní otázce. Hlavně proto, že už o vlčici nechtěl přemýšlet jako o Upírce. Docela ho to děsilo.

//Zubří pláň

Vlčice nebyla bojovnicí, i když oproti Waleanovi nepochybně byla přímo hrdinka z dávných bájí. Nebo si to tak hnědý vlk aspoň představoval. Jenže její skutečné zaměření bylo něčím, u čeho přesně nevěděl, jak by si to měl představovat a popravdě to znělo trochu strašidelně. Nepochyboval o pravdivostech jejích slov o tom, že by to zkrátka nepochopil. Věděl, že je hloupý. Přesto se mu z tlamy vydrala otázka, která ho zkrátka trápila: "Piješ vlčí k-krev?" Jakmile zmínila svoji odbornost, vytvořil si v hlavě představu vlčice-upírky a nějak se jí nemohl zbavit.
Jenže ona ho pobízela, aby vstal, a on nikdy nebyl neposlušný. Vyškrábal se na nohy, i když se pořád krčil a ocas držel stažený. Těkal očima v mlze, která se stále kroutila a vlnila kolem, mátla ho a vysmívala se mu. Ale co to slyšel? Opravdu mu ta dost-možná-upírka nabízela rybu? Stočil k ní pohled bitého psa, kterému někdo pro změnu nabízel pohlazení. "To bych... byl bych ti vděčný," zašeptal a špička stažené oháňky se mu zaškubala. "Vážně." I když byla menší vlčice strašidelná a třeba i pila vlčí krev, Walean se odhodlal, že půjde za ní. Nabízela mu laskavost a to byla vzácná věc.

Vlčici se nelíbilo jeho zadrhávání a koktání. To znamenalo, že toho musel nechat. Což se samozřejmě mnohem snáze řeklo, než udělalo. "P-" řekl a pak chvíli jen otevíral tlamu jako kapr na suchu, jako by se mu zbytek slova vzpříčil v krku a on se jím dusil. Jeho zjevný vnitřní boj trval několik dlouhých vteřin. "Promiň," vypáčil ze sebe nakonec tiše, ale... počítalo se to? Stejně se zadrhl, a to tak, že hodně. Neznámá ho probodávala pohrdavým pohledem, který si zajisté zasloužil. Jak jinak by na něj měla hledět?
Prohlásila, že tu není ideální posedávat, načež mu přednesla popis jeho vlastního těla. Jako by nevěděl, jak vypadá. Zničený, zlomený vlk. Ztracený. Možná by bylo nejlepší, kdyby tady v té mlze zůstal. Pomalu zakroutil hlavou. "Ty... jsi bojovnice?" zeptal se šeptem, protože tak bylo jednodušší tolik nekoktat, a když to vlčici vadilo, vůbec ji neměl v plánu více rozčilovat. Neubližovala mu, ale nerozuměl jejím záměrům. Skoro to znělo, jako by chtěla, aby z té mlhy vyšel ven. Ale proč by ji to mělo zajímat? A nemohlo to pak být ještě mnohem horší?

Nikdo neodpověděl. Nic se nedělo. Nebo... ano? Walean zvedl zrak. Jedna z mlžných siluet se nerozplývala ani neměnila tvar, naopak, blížila se. Sledovala ho a on napjatě sledoval ji. Tohle přesně čekal. Přijde k dalším jizvám na těle, na duši? Nebo se mlžná silueta, která na sebe v jeho mysli brala bratrovu podobu, spokojí s pár kopanci a zlomyslným výsměchem?
Když se však z mlhy vynořila tvář, nepatřila bratrovi. Byla to neznámá vlčice, navíc ještě docela nevysoká a opletená kvítím. Nic z toho však Walean nevnímal, jen její úšklebek, ve kterém bylo něco povědomého - nebo si to nalhával? Znal ji? Zapomněl? Zůstal přilepený k zemi, uši sklopené. "Já-" zachraptěl, musel si odkašlat a zkusit to znovu. "Jjá se... ne-neschovávám," vykoktal. "Myslel jsem, že-" Myslel, že někoho vidí, že? A nejspíš taky viděl. Ale proč volal? Kdyby byl zticha, možná by nikdo nepřišel. Protože jsi byl vždycky pitomec k ničemu, nabídla mu ochotně ta část jeho mysli, která mluvila bratrovým hlasem. Nic dalšího neříkal. Upíral modré oči někam k tlapám vlčice, aby už znovu nezahlédl ten úšklebek. Co byla zač? Mohl se jen domýšlet.

//Poušť přes Tichou zátoku

Utekl šeptavému písku a přinutil se trochu zvolnit, i když se neustále ohlížel přes rameno a srdce mu bušilo. Tlapy už ho bolely, toho putování bylo trochu moc. Teprve teď si začínal uvědomovat, jak hrozně se do něj zažírala únava. Jaká posedlost ho to vlastně hnala pořád kupředu? Nejspíš to byla nějaká tajná touha poznávat a prozkoumávat. To přece normální vlci dělají, ne? Aspoň někteří. Nesedí pořád někde v díře a nečekají, co hrozného se jim stane. A pravda byla, že se mu nic hrozného nestalo. Tedy do té doby, než k němu začali promlouvat duchové z písku a on se musel dát na útěk. Vyvolal si v paměti obrázek polární záře a hned se cítil klidnější. Pokojnější. Snažil se myslet na to pěkné a příjemné.
Nakonec se úplně zastavil a posadil se, aby si trochu vydechl. Moc už kolem sebe nekoukal, byl docela vyřízený. Zíral na své tlapy, až se mu z toho začal mlžit zrak. Zamrkal, ale mlha nezmizela. Připlížila se nenápadně a teď halila jeho tlapky... a když zvedl hlavu, zjistil, že mlha je najednou všude kolem něj. Hrdlo se mu sevřelo. Tak přece... přece vlezl do pasti! Se staženým ocasem se přikrčil až k zemi. Mlha váhavě kroužila kolem, hnědý vlk v ní chvílemi viděl tváře a postavy, ale nikdo nepřišel až k němu, nikdo nepromluvil. Ticho bylo ohlušující. "Haló?" zaskřípal sotva slyšitelným hlasem, ohlédl se po dalším mlžném vlku, ale ten byl pryč, než na něj stačil zaostřit. Hráli si s ním a až je to přestane bavit, ublíží mu... Přitiskl se celý k zemi a čekal.

//Kvílivec přes Kvetoucí louku

Opravdu se dál oteplovalo. Brzy mu pod tlapami místo chladného doteku sněhu zaskřípal písek. Když už tu ale byl, zjistil hnědý vlk, že krajina, která se před ním rozprostírá, se mu zase tak moc nelíbí. Vypadalo to, že před ním neleží zkrátka... nic. Vůbec, vůbec nic. Jen nekonečný písek, moře, jehož vlny se nepohnou, ale můžou být stejně tak zrádné. Poušť, jinými slovy - Walean už poušť viděl a uvědomil si, že ten zážitek nechce opakovat. Když se zvedl vítr, zrnka písku se líně přesýpala a šeptala. Běž dál, běž dál, hlouběji do pouště, pojď za námi, Waleane, za námi, bude ti tu dobře... "Nechci," zakňučel a se staženým ocasem se přikrčeně rozklusal někam pryč. Běžel po okraji pouště, kde už písek byl, ale ještě nezačínaly zrádné duny. Neutíkej, nemůžeš nám utéct, špital písek, nebo to možná byli duchové, nebo to možná byl samotný jeho bratr a než se nadál, Walean už zděšeně prchal a tlapy mu opět začaly plácat do sněhu. Zima nebyla nakonec zase tak špatná, nebo ano?

//Mlžné pláně přes Tichou zátoku

WALEAN - 12 bodů
Prosím o 7% do síly + 5 kšm

Jednoduché
1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů?
2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)
6) Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

Střední
3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech)
4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)
6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noc sledujte polární záři
7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov

MERCER - 1 bod
Prosím o 1 kšm :D

Jednoduché
2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)