Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kvetoucí louka

Pomalá chůze ho vedla dál a dál, až dorazil k dalšímu jezeru. Tentokrát byl opatrnější, takže si ho povšiml a neskončil zase rozplácnutý na ledu. Moudřejší bylo jít okolo. Nepotřeboval zkratky... vždyť ani nevěděl, kam vlastně jde. Zkrátka putoval, protože neměl nic jiného na práci. Ačkoliv ale přes jezero nechtěl jít, opatrně na něj šlápl a přenesl na led svou váhu. Led nepovolil, ale někde hluboko v něm se ozvalo zapraskání, které Waleanovi připadalo nepochybně zlověstné. Rychle ucouvl zpět na pevnou zem. Nejspíš by se pod ním led neprobořil - nejspíš. Určitě ale nebyl tak pevný, jako na jezeře, kde si tak nabil. Stejně se cítil lépe, když stál na zemi, která nemohla prasknout a pohltit ho do mrazivé hlubiny. Nechal jezero jezerem. Táhlo ho to dál na jih. Že by už měl dost sněhu a ledu a cítil, že poblíž je místo, kde nic takového vůbec nenajde?

//Poušť
Úkol: Vydej se k nějakému vodnímu toku a porovnej, jestli je led na něm stejně pevný, jako na Ledovcovém jezeře (2/2)

//Ledové pláně přes Hraniční pohoří

Konečně se dostal mimo ty nekonečné zasněžené pláně, kde si připadal jako snadná kořist pro cokoliv a kohokoliv. Zároveň ale nechal za sebou i tu nádhernou podívanou na obloze. Srdce se mu pořád ještě chvělo. Nic takového ještě nikdy neviděl, nerozuměl tomu, co to vlastně bylo, ale zasáhlo ho to velice silně. Byla to nádhera, opravdová nádhera. Připomínka toho, že na světě je stále ještě spousta krásného, kvůli čemu stojí za to zde zůstat a překonávat den za dnem nástrahy a problémy.
Snad právě i kvůli tomu magickému zážitku se zastavil na další louce, když uviděl takovou zvláštní hroudu sněhu. Jeho přebujelá fantazie v ní okamžitě viděla tvar vlka, i když to byl popravdě jen takový beztvarý blob. Po prvotním mírném leknutí, že ho někdo sleduje, si uvědomil, že to skutečně je jenom sníh... a rozhodl se udělat něco, o co se naposledy snažil možná ještě jako malé vlče. Jestli vůbec. Připlížil se ke sněhovému blobovi, jako by čekal, že ho kousne, a opatrně k němu začal tlapkami přidávat sníh. "Opatrně, opatrně," mumlal si pod vousy, náhle až bolestně nervózní, že se mu celý jeho výtvor rozpadne pod tlapami, že zase všechno zničí... Ale dařilo se mu to. Jakž takž. Jeho finální dílo bylo poměrně hrbolaté a boulovaté, ale s trochou fantazie v ní jeden mohl vidět ležícího sněhového vlka. Sice se spoustou deformit, přesto Walean pocítil u srdce takové příjemné zašimrání, že něco nového vytvořil. Trochu smutně se na sněhového vlka usmál. "Dávej na sebe pozor, dobře?" řekl mu tiše a s máchnutím ocasu pokračoval dál, na cestě kdoví kam.

//Kvílivec

Úkol: Postav sněhovou sochu, sněhuláka nebo něco podobného

//Ledovcové jezero

Brodil se dál sněhem a už si doopravdy nepřál nic jiného, než se vyplést z těchto promrzlých krajů, kde mu chlad zalézal snad až do kostí a neměl kam se schovat. Připadal si tu příliš odhalený, všude kolem něj bylo až příliš volného prostoru. S večerem se alespoň počasí začínalo umoudřovat, vítr se utišil a zatímco se hnědý vlk plahočil další závějí, začaly se na obloze dít zvláštní věci.
Netrvalo dlouho, než si toho Walean všiml - i když něco takového by pravděpodobně přehlédl jenom slepec. Zelené světlo se rozlilo po obloze a rázem se obyčejný večer proměnil v něco naprosto magického. Vlk na to zíral s otevřenou tlamou, zároveň ohromený i nedůvěřivý. Trochu se přikrčil, netuše, co od té zvláštní podívané očekávat, ale nedovedl se přimět odtrhnout oči. Překrásná záře se přelévala po obloze a nejednalo se o žádné jiné kouzlo, než kouzlo samotné přírody. Mohl jen stát a hledět fascinovaně k obloze, na víc se nezmohl. Nic podobného ještě nikdy neviděl. Nevěděl, jak si to má vysvětlit, ale bylo mu to docela jedno. "To je krása," zašeptal sám pro sebe a trvalo mu ještě hodně dlouho, než se dal opět do pohybu.

//Kvetoucí louka přes Hraniční pohoří
Úkol: Sledovat polární záři

//Rozbitý sever přes Ledové pláně

Raději nechal moře a rozlámané kry rychle za sebou. Měl ve svém životě dost nestability i s pevnou zemí pod tlapkami, natožpak, když měl balancovat na zrádném ledu. Znovu se tak octl na otevřených zasněžených pláních, ze kterých už se celkem toužil vymotat. Bloudil zde mrazem a sněhem a cítil, že sem patří ještě méně, než kamkoliv jinam. Tohle nebylo prostředí, na které by byl stavěný. "Bude lepší se vrátit do lesa," pronášel sám k sobě. "Tady... tady pro mě není vůbec nic..." V lese se mohl i snáze schovat, na sněhu jeho hnědý kožich zářil do dálky.
Kráčel pomalu, ale přesto najednou opět ztrácel rovnováhu. Tlapy se mu rozjely do všech stran, když šlápl na led skrytý pod vrstvičkou sněhu. Nejlepším postupem by bylo zůstat v klidu, ale Walean samozřejmě zazmatkoval, až ztratil i zbytky rovnováhy a praštil sebou bokem na led. "Au," zakňoural si, protože byl sám a nebyl nikdo, kdo by se mu za to mohl smát. "Tohle bylo pěkně hloupé," mrmlal a posbíral se opatrně na tlapy s drápky pevně zarytými do ledu.
Maličkými krůčky se vracel na pevnou zem. Ještě, že byl led tak tvrdý. Ani pod náporem vlčího těla nezapraskal, ale Walean samozřejmě nebyl žádný otesánek. Přesto se domníval, že i kdyby byl o hodně těžší, led by ani nezaskučel. Zato on teď trošku skučel. Chvíli si na břehu sedl a zkoumal svoje otlučená žebra. I ta byla naštěstí dost tvrdá. Bolelo to, ale postupně to přecházelo. Dávno věděl, že jeho tělo vydrží hodně. Mnohem víc, než jeho duch. Přesto by si raději nepřidělával další bolístky. To je tím, že jsi nemehlo, utrhl se na něj v duchu bratrův hlas a Walean sklopil hlavu a svěsil uši, jako by mu promluvil přímo do ucha. "Já vím, já vím, budu opatrnější," zašeptal a znovu vyrazil. Už, aby byl pryč z těchto ledových krajin.

//Ledové pláně

Úkol: Popiš jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu

Úkol: Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (1/2)

//Dvojčata

Ozvěny překrásné melodie hor mu ještě doznívaly v hlavě, i když už se dvěma vysokým vrcholkům opět vzdaloval. Mohl tam ještě zůstat, ale ledový vítr na vrcholku vyhlídky mu zalézal pod kožich, až se v jeho poryvech chvěl. Nebyl bohužel na takové extrémní podmínky příliš stavěný. I když ale pořádně vymrznul, byl rád, že ten výšlap podniknul. Přinesl mu alespoň trošku toho tolik potřebného klidu na duši.
Když ale pořádně pohlédl před sebe, rázem už tak klidný nebyl. Na zlomek vteřiny se mu málem zastavilo srdce, když podlehl domněnce, že se mu svět najednou zkrátka rozpadá přímo před očima. "Jistě, že se nerozpadá," řekl sám k sobě. "Nerozpadá se, to je jen moře, moře a po něm pluje led..." Přišel blíž, takhle obrovské kusy ledu ještě nikdy neviděl. Neodvažoval se však ke skoku na ně. Voda se tvářila velice smrtonosně. Spadnout tam v tak krutých mrazech by znamenalo smrt. Ať už odvahu měl nebo ne, zabrousil vlk příliš blízko k okraji. Ozvalo se zlověstné zapraskání a další kus ledu, který už musel být naprasklý, se odlomil od většího celku a proměnil se v kru.
"O né," zašeptal vlk, který se octl přesně tam, kde být nechtěl, tedy na vodě. Jeho vratká loďka se mu pod tlapami zakolísala, doširoka se rozkročil, aby udržel rovnováhu. "Ne, ne, ne, to ne, jen to ne," opakoval pořád dokola a hleděl na břeh, který se vzdaloval sice pomaličku, ale neúprosně. Teď už nebylo na výběr. S vyděšeným vyjeknutím se odrazil ke skoku na kru, která byla bezpečí mnohem blíže. Zhoupla se, nabrala trochu vody a Waleana příšerně zastudily polštářky tlap, ale nespadl. Znovu se přikrčil, vyjekl, skočil... a stál na břehu. Rychle se odplížil od zrádného okraje a ohlédl se za sebe, aby si naposledy prohlédl zákeřné kry. Dnešek byl nejspíš dnem velkých zážitků.

//Ledovcové jezero přes Ledové pláně

//Tajga přes Ledové pláně

Utíkal a utíkal, neohlížel se za sebe, oháňku staženou. Kdyby ho někdo viděl, čekal by nejspíš, že uvidí, jak vlka nahání snad celá smečka šakalů nebo přinejmenším rozzuřený divočák, ale za Waleanem nebyl vůbec nikdo. Jediný, kdo mu byl v patách, byl strach, jeho věčný pronásledovatel. Vlk prchal před jeho stínem tak dlouho, jak mu vystačil dech. Nakonec musel zastavit. Přikrčený k chladné skále konečně riskl pohled za sebe. Nic. Nikde nic. Naslouchal svému uřícenému funění a zběsilému tlukotu srdce. Unikl, tentokrát. Lapal po dechu, tlapy se pod ním lehce třásly a bylo mu skoro do breku. Všechno se vždycky muselo nějak pokazit. Vždycky... Nemohli ho nechat na pokoji?
Jakmile se trochu vzpamatoval, rozhlédl se kolem sebe. Nevěděl, kde je, ale to ho nijak neudivovalo, protože tenhle kraj vůbec neznal. Nikdy nevěděl, kde je. Nyní stál ve stínu dvou vysokých hor a jak jeho oči klouzaly po jejich úbočích, uvědomil si, že cosi vidí. Pěšinku? O něco se narovnal a nejistým krokem začal našlapovat na namrzlý povrch. Skutečně tam vedla cestička.
Cesta vzhůru byla náročná. Wal opatrně kladl jednu tlapu před druhou, kožichem se na jedné straně opíral o skalní stěnu a neodvažoval se pohlédnout přes okraj dolů ze strachu, že se mu zatočí hlava a jeho tělo skončí dole na kamenech, rozlámané jako suché stromy po vichřici. Přesto pokračoval vpřed a snad díky své úzkostlivé opatrnosti ani jednou neuklouzl. Nakonec dosáhl konce stezky a octl se na malé plošince. Držel se dál od okraje, stále vyděšený možností pádu, avšak při pohledu do krajiny se mu zatajil dech.
Celý kraj mu ležel u nohou. Daleko, předaleko se táhly zasněžené pláně. Až dál na jihu se váhavě začínaly zvedat lesy a tyčily se tam v mlžném oparu další hory, které v něm evokovaly představu velikého zvířete, které tiše spí a jen čeká na svou příležitost se opět probudit. Hnědému vlku se tajil dech a znovu se mu do očí tlačily slzy, ovšem nyní to bylo ze zcela jiných důvodů. Slovy by nejspíš nedokázal vysvětlit, proč ho ten výhled tolik zasáhl. Připadal si tady nahoře maličký a nevýznamný, ale jiným způsobem, než když se pohyboval světem dole. Tady na tom nezáleželo. Každý by zde byl maličký a nevýznamný. I vlci, jejichž dušičky nebyly tak malé a vyděšené, jako ta jeho.
Samotný nezměrný prostor dole ho ohromoval, modravé dálky, kde ležela zcela nepoznaná zákoutí. Viděl, jak údolí klesají a kopce opět stoupají, jako by se různá místa krajiny zastavila vprostřed dechu. Viděl lesy odpočívající pod sněhem, trpělivě vyčkávající, až je první dotek jara probudí jako polibek z pravé lásky. Bylo to... příliš. Příliš krásné, příliš neskutečné, zkrátka příliš pro někoho, kdo nebyl zvyklý vnímat tolik najednou. O krok couvl směrem ke stěně, protože se ho náhle zmocnil zvláštní pocit, jako by se jeho tlapy měly každou chvíli odlepit od studeného kamene a on se měl rozletět nad krajinou. Jenže na rozdíl od káňat kroužících ledových vzduchem on postrádal křídla a tak by ho čekala cesta pouze směrem dolů. Jeho tlapy ale samozřejmě zůstaly položené přesně tam, kde jim to přikázal.
A potom se ozvala ta hudba. S mohutným poryvem větru se vzduch naplnil něčím, co Wal ještě nikdy neslyšel. Cinkání a klinkání maličkých zvonečků, jemné pobrukování vycházející ze hor kolem. Ztuhl a potom se opět uvolnil, těm několika zbloudilým slzám se nakonec přece jen podařilo uniknout zpod jeho víček. Stál tam a naslouchal zpěvu samotného ducha hor, písničce, kterou vítr skládal v tuto chvíli pouze pro jeho uši. Stál tam dlouho, dokud vítr na chvíli opět neutichl a poslední tóny neodletěly jako vlaštovky, které se zapomněly příliš dlouho. Poté pomaličku vydechl a vydal se na cestu zase zpátky dolů. Do nitra se mu onou písní na chvíli navrátil klid. Připomněla mu, že svět je plný i krásných překvapení. Nemuselo se vždy vše jen pokazit. Občas se věci naopak obrátily k dobrému.

//Rozbitý sever
Úkol: Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov

//Kvetoucí louka

Tlapa dál míjela tlapu, jak hubený vlk pokračoval ve své pouti. Pláň nahradil les, ale jinak se vlastně vůbec nic nezměnilo. Dál ho trápil hlad, žaludek prosebně naříkal o něco, cokoliv, co by zaplnilo tu zející prázdnotu uvnitř. Walean snaživě větřil, věděl, že spoléhá spíš na štěstí, než na cokoliv jiného. Nebyl skvělý lovec ani za těch nejlepších podmínek, které nyní skutečně nepanovaly. Alespoň se ale už cítil zase jednou celkem sám sebou, jen co se vzpamatoval z dlouhého období nevědomosti.
Štěstí se na něj nakonec usmálo. Zima byla těžká i pro jiné tvory a ztuhlá mrtvolka hubeného zajíce byla přesně tím, co potřeboval. Zdálo se, že je prvním, kdo se k ní dostal. Rychle se jí chopil, lehl si s ní pod nejbližší strom a hladově se pustil do jídla, než se objeví někdo další, kdo by si chtěl mršinu nárokovat.
Nikdo se neobjevil. Jeho nervózní pohledy kolem neodhalily vůbec nic podezřelého, žádné stíny skutečné ani imaginární. Další záchvěv štěstí. Wal dostal šanci se nasytit bez vyrušení a nabrat trochu sil. Až po chvíli odpočinku se začal opět stavět na tlapy. Netušil, kam vlastně míří, jen byl tažen kamsi kupředu nějakým nepochopitelným popudem.
Urazil jen pár metrů skrze les, než se opět zastavil. Tentokrát jeho pozornost upoutaly rampouchy, visící na větvi, která se klenula nízko nad zemí. Třpytily se a modrookého vlka neodolatelně přitahovaly. Snad chtěl znovu prožít cosi z vlčecí bezstarostnosti, každopádně bez přemýšlení vyplázl jazyk a- a chytil se do pasti! Zpátky už jazyk do tlamy vrátil nedokázal. Zoufale zakoulel očima, bylo to moc štěstí najednou, věděl jsi to a nedával jsi pozor a teď jsi chycený, chycený, chycený- Trhl prudce hlavou, až ho jazyk zabolel a celá špička rampouchu se ulomila, to už ale hnědý vlk vůbec na nic nečekal. Se staženým ocasem se dal na útěk. Kdoví, kdo nebo co vidělo, jak se hloupě nachytal, kdoví, kdo mu teď mohl být na stopě, když věděli, že je snadná kořist. Kdepak. Musel zmizet, zmizet a to hned. Špička rampouchu se mu v tlamě rozpouštěla na obyčejnou vodu a les kolem zůstával tichý, i když Waleanovi najednou připadal plný slídivých očí.

//Dvojčata přes Ledové pláně

Úkol: Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch

//Hraniční pohoří

Jestli ho něco přesvědčilo o tom, že je stále skutečným a nestal se pouhým průhledným přízrakem, pak to, jak hrozně mu najednou zakručelo v břiše. Moc toho nevěděl, ale že přízrakům v břiše nekručí, tím si byl jistý. Přizraky prostě byly, proplouvaly kolem a strašily vlky, kteří je dokázali vidět. Vlky jako on. I když teď zrovna nic takového neviděl. Jen sníh všude kolem, a také vítr, který se do něj opíral a lomcoval jeho hubeným tělem. Walean se ve větru kymácel jako topol, každou chvíli to vypadalo, že si musí nabít čumák, avšak kupodivu se probíjel stále kupředu. Čas od času chňapl po nějaké spršce sněhu, kterou na něj vítr poslal. Vločky se mu rozpouštěly na jazyku a bylo to celkem příjemné. Měl pocit, že aspoň něco jí. Byl by snad začal i žrát sníh, kdyby se nebál, že mu potom bude ještě mnohem větší zima. Typickou nakrčenou chůzí kráčel dál skrze fujavici s odhodlaností tvora lpícího na životě i přesto, že možná nikdo ani nechápal proč. Včetně jeho samotného. Rozhlížel se kolem sebe a snažil se zachytit jakoukoliv známku nebezpečí nebo potravy. Doufal v to druhé, avšak očekával spíše to první.

//Tajga

Úkol: Chyť do tlamy vločku

Hnědavý otrhaný vlk opět procitl a byl šokován zjištěním, že je všude kolem něj bílo. Jakto? Pomalu zamrkal, ještě pomaleji se posbíral ze země, přikrčeně se postavil na nohy. Naštěstí se nacházel pod skalním převisem, takže nespal úplně ve sněhu. Ale... Kam se podělo jaro? Žaludek se mu stáhl. Bylo to opět tu... Musel se ztratit ve snech a bludech, tak dlouho, že kolem něj míjela roční období aniž by to vůbec vnímal. Nemohl tu přece celou tu dobu spát. Byl by dávno mrtvý. Nebo nebyl? Jsem vůbec živý? Pohlédl na své tlapy, které v tu chvíli mohly dost dobře být kusy suchého dřeva, připadalo mu, že mu ani nepatří. Byl živý? Byl mrtvý? Byla tohle skutečnost, nebo další sen? "H-haló?" promluvil tak tichounce, že by ho nikdy nejspíš neslyšel, ani kdyby stál přímo vedle něj. "Haló," špitl ještě jednou a zhluboka se nadechl. Bál se, že někdo odpoví a zároveň si to přál. Přál si, aby mu někdo řekl, kde je a jestli je živý. Věděl, že by to měl poznat sám, ale cítil se strašlivě ztracený. Musel se zase najít a těžko to dokáže tady. Nezbývalo, než vyrazit jinam.

//Kvetoucí louka

//Androme

Nechal Ellie za zády, ačkoliv pociťoval nepochybné nutkání otočit se a vyrazit za ní. Ale k čemu by jí byl? Překážel by jí, nejspíš by jí lov i pokazil. Musela na něm vidět, že v tom není dobrý. Jeho vychrtlá figura byla více než jasným důkazem. Byl hladový, ale neměl právo se přiživovat na její práci. Odplížil se raději do ztracena jako stín, kterým vlastně byl.
Pak bloumal horami. Hlavou mu vířily myšlenky, zmatené, roztěkané. Kouzla. Magie. Ostrovy... Ostrovy? Jak Ellie zmizela a s ní i její magie, začalo se mu to všechno v hlavě zase plést. Jak jsem se sem dostal? Jak jsem... sem doplaval? Zasekl se na té myšlence a nějak se přes ni nedokázal přenést. Vůbec nic si nepamatoval. Byl si jistý, že v jeho paměti musí chybět přinejmenším několik dní. A to bylo hodně, hodně děsivé. Jestli ho jeho mysl zrazovala i tímto způsobem, jestli se nemohl spolehnout ani na svou paměť... Otřásl se. Nechtěl na to ani myslet. Kéž by mohl zapomenout i na to, že něco zapomněl.
Přikrčený bloumal bezcílně v nižších polohách pohoří, hledal něco k snědku. Měl štěstí, když narazil na mršinu horské kozy, i když to vypadalo, že většinu z ní už sežral někdo jiný. Krkavec, který ji ozobával teď, odletěl, když spatřil vlka, jak se obezřetně blíží. "Promiň," špitl se sevřeným hrdlem k opeřenci, měl pocit, že ho obíral o potravu. V břiše už mu ale hlasitě kručelo, i ohlodaná, lehce už zavánějící mršina byla lepší, než nic. Krkavec jistě najde i něco jiného. Walean by takové štěstí mít nemusel. Nebyla to žádná pochoutka, ale vlk byl zvyklý. Dal se do jídla.

Srdce se mu svíralo bolestnou nerozhodností, když mu Ellie vysvětlovala, jak se věci měly. Oslabila ji zrádná nemoc, která zasáhla místní kraje. Tmavý vlk lehce sklopil hlavu, kterou se mu míhaly představy - slabí a nemocní vlci, utrpení a bolest, dokonce smrt. Ztráta těch, které jeden miluje... Lehce se otřásl. "To mne mrzí," vydechl sotva slyšitelně, avšak velmi upřímně. "S-skutečně moc." Jenomže on jí nemohl pomoci. Věděl, že to nedokáže. "Já-" Chtěl jí říct, že to není tím, že by neměl zájem. Není to proto, že by jí nechtěl pomáhat. Rád by to udělal, ale nedokázal to, neuměl to, nechtěl, aby se jeho smůla lepila ještě i na Ellie. Chtěl, ale bylo to příliš mnoho slov, do kterých se okamžitě zamotal, jakmile se pokusil vyslovit třeba i jenom jedno. "Mrzí mě, že... vám nemůžu pomoci," vydoloval ze sebe nakonec a doufal, že Ellie nějak pochopí.
Zamířila k východu a on ji váhavě následoval, pořád ještě ji nechtěl opustit, i když zároveň věděl, že musí. Nemohl zůstat. Zajímavý. Ach, ano. To nejspíš byl. Jinými slovy... divný. Nepochopitelný. Bláznivý podivín... Říkala ale, že to myslí v dobrém. Možná byl tedy zajímavý... jako nějaký barevný druh hmyzu? Možná spíše jako huňatá můra s podivným vzorem na otrhaných křídlech? "A vy... jste moc laskavá," řekl, snažil se přitom už nepřemýšlet nad nočními motýly. "Dě-kuju vám. Za všechnu pomoc. Rád- Rád bych vám... ji vynahradil, ale..." Potřásl hlavou. Výmluvy, samé výmluvy. "Rád jsem vás poznal," vydechl nakonec a zastavil se, zatímco Ellie pokračovala dál. Vzdalovala se, až nakonec skoro zmizela z dohledu. Teprve potom se pohnul i on. Chtěl jít za ní, ale nešel. Byl by jen mrtvou vahou.

//Hraniční pohoří

Poznámka o jeho jméně ho překvapila. Nebyl si jistý, jak na ni reagovat. Nikdy své jméno nepovažoval za příliš výjimečné nebo pěkné, jako ostatně nic, co k němu bylo nějak připoutáno. "Dě-kuji?" protáhl nakonec, nejistý, jestli je jeho reakce správná. "To vaše je... také hezké," dodal ještě, hlas mu lehce zakolísal, ale tváří se mu mihl plachý úsměv. S touto vlčicí se cítil celkem příjemně. Bezpečně. Byla k němu milejší, než si asi zasloužil.
Nechtělo se mu ji opouštět - vyměnit společnost, ve které se necítil úplně nepatřičný, za chladnou děsivou samotu, ale jestli se vydávala na lov, pak nejspíš bude muset. Nemohl přece jít s ní. Byl rozhodnutý, že nepůjde, i když poukazovala na jeho pohublost. Přežil dosud, přežije i nadále. Lehce vrtěl hlavou. Kdepak. Nemůže jí kazit lov... Jenže ona pak změnila taktiku. Pomohlo by jí to. Walean svěsil hlavu, najednou tažen na dvě strany zároveň. "Nevím, zda... bych vám byl v-velkou pomocí," pípl tiše s pohledem skloněným stranou. "Nejsem dobrým lovcem."

"Moc dobře," opáčil popravdě a zahleděl se na své zjizvené tlapy ležící na zeleném mechu. Vážně se vyspal moc dobře. Cítil se jako vyměněný. Trocha odpočinku zvládla udělat vážně hodně. Nemyslel na to, že je jen otázkou času, než se všechno vrátí zase do svých starých kolejí. Užíval si tuto vzácnou chvíli klidu, který pociťovalo jeho tělo i duše.
Vlčice začala vstávat a přecházet po jeskyni a tak se i on začal pomalu sbírat do sedu. Opatrně si poprotahoval klouby, ale nikam se nepřesunul, zůstal sedět na místě. Když mu vlčice začala nabízet snídani, lehce se opět zakoktal. "Ach, ne, t-to není... To je v pořádku," vyhrkl nakonec. Však on si něco najde. Nemohl ji obtěžovat ještě s tímto! Jeho pohublé tělo jasně naznačovalo, že pořádných snídaní, ba ani jiných jídel, si moc neužije. I teď už trochu cítil hlad. Na lov se ale vydávat nechtěl. Byl v něm zkrátka příšerný. Ještě by ho vlčici celý pokazil. Kdepak. Nechtěl být na obtíž, rozhodl se, že se po něčem poohlédne, jakmile k tomu bude vhodná příležitost.
Vlčice došla až k jezírku a náhle už v jeho mysli nemusela být bezejmennou. Ellie, zopakoval si, aby mu to nevyklouzlo z paměti. "Já jsem... Walean," vydechl své jméno tiše a plaše jí oplatil úsměv, než opět odvrátil zrak stranou.

Byla to zvláštní situace, do které by se za normálních okolností asi nikdy nedostal. Nedokázal by usnout v neznámé jeskyni, s téměř cizí vlčicí, jejíž jméno ani neznal, na měkkém mechu, na kterém mu nepříslušelo ležet... ovšem tohle normální okolnosti nebyly. Necítil nic z tohoto. Pohled na hvězdy ho tolik uklidnil, že dokázal usnout zcela klidně a i když přehlídka noční oblohy zmizela, jakmile jeho společnice začala usínat, vydržel klidně spát celé hodiny a nepronásledovaly ho žádné noční můry. Kdy naposledy se mu něco takového povedlo? Ani netušil.
Vydržel by spát snad celé věky, ale nakonec ho cosi vzbudilo. Možná zvuk, pohyb nebo prostě jen jakési tušení, že vlčice vedle něj už nespí. Když zamžoural bleděmodrými zraky do šera, ona už měla oči otevřené a byla vzhůru. Chvíli zůstal jen tak mlčky ležet. Hvězdy možná byly pryč, ale pro ten moment klid uvnitř něj vlastně celkem přetrvával a on se trochu bál, že jediné slovo či pohyb by ten stav mohlo narušit. Nakonec se však přece jen odvážil otevřít tlamu. "Dobré... ráno," popřál vlčici beze jména a lehce si odkašlal.

Vyzvala ho, aby si sedl na mech a neseděl na holém kamení. Nehodí se to. Nezasloužíš si to. Kdoví, co za špínu do toho mechu zaneseš... jen proto, že ona je na tebe hodná a je jí tě líto, rozbíhaly se mu hlavou myšlenky, ale nebyl z těch, co by odporovali. Přesunul se na měkký mech jako provinilý pes. Sedělo se tam vážně lépe a přece mu jistým způsobem připadalo, jako by ho měkký zelený koberec bodal mnohem víc, než kamení. Nebylo to jeho místo.
Pak se zahleděl na hvězdy. Tančily jeskyní. Také to nebylo jejich místo, ale ony nepůsobily tak nepatřičně, jak si on připadal. Kdepak. Byly krásné a pohled na ně ho uklidňoval, jakkoliv nepochopitelný pro něj ten jev byl. Vlčice, jejíž jméno neznal, se rozpovídala o elementech, magiích, kouzlech. Věděl toho o těchto věcech tak málo a přitom by ho to tolik zajímalo. Jenže kde vůbec s takovými otázkami začít? Ani netušil. "Jsem... rád, že jste našla svá kouzla," řekl místo toho. Zdálo se mu náhle snazší hledat slova. Jako by se k nim nemusel náročně prodírat a rvát je z hlubin svého mozku.
Vlčice se začínala ukládat ke spánku, zatímco on tam jen tak seděl a zíral na noční oblohu, nemožně uvězněnou uvnitř jeskyně. V očích mu tančily hvězdy a v duši cítil klid, který tam už dlouho nebyl. Snad proto se ani nepohnul, jen si přál, aby to nikdy neskončilo. Nejspíš by tam takhle seděl celou dobu, zatímco by vlčice spala, kdyby ho nevyzvala, ať se také trochu prospí. Trochu se tím vrátil do reality. Byl unavený. Skutečně ano. "Dobrá," vydechl sotva slyšitelně a lehl si na samý okraj mechového koberce, aby z měkké podložky nezabíral víc, než nutně musel. Nechtěl vlčici nějak utlačovat. "Mockrát vám děkuju," pronesl ještě a zavřel oči, aby se pokusil spát. Nečekal, že by spal nějak moc klidně. Obvykle to tak nebývalo a to ještě většinou nespal poblíž vlků, které sotva znal. Jenže tahle vlčice k němu byla tak vlídná a on byl tak hrozně unavený... a kdoví. Cítil se teď docela dobře. Docela jinak. Vlastně byl asi nejblíž tomu, co by se dalo nazvat "v pořádku", jak se jen mohl octnout. Možná se konečně jednou pořádně prospí? Víčka mu klesla a za chvíli už odplouval do říše snů.