Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Hraniční pohoří

Vcházeli do skrytu jeskyně. Sledoval nejistou chůzi vlčice tak pozorně, že se skoro ani nerozhlédl kolem, aby si povšiml působivosti toho místa. Měl o tu milou cizinku obavy. Nechtěl, aby trpěla. Kvůli němu. Jeho vinou. V jeho verzi skutečnosti za to všechno nějak mohl on, stejně jako tomu bylo vždycky se vším.
Trochu děsivé. Takhle by to asi nenazval. Jemu to přišlo příšerné. Jako by mu pod nohama mizely i poslední kousky pevné země, zatímco k němu stoupá nezadržitelný příliv šílenství. Jestli se nemohl spoléhat už ani na svou paměť, čeho se ještě na tomto světě mohl držet? Neodpověděl, jen svěsil hlavu k mechu, na kterém se zastavil. Byl měkký a příjemný. Rozhodně si nezasluhoval, aby po něm šlapal někdo, jako Walean. Usedl na holý kámen o kus vedle a poslouchal s narůstající úzkostí, co mu to vlčice vypráví. "Zvláštní? Já... hm. Ne-nevydal jsem se sem úmyslně," vykoktal, ačkoliv to muselo být dávno jasné. Nechtěl být na zvláštním místě. Jeho svět byl už tak dost divný a pokřivený, teď by mělo takové být i všechno okolo? Možná by měl cítit naději, ale místo toho spíš toužil stočit se do klubíčka a umřít.
Vlčice se vyrazila napít, ale on zůstal na místě a hleděl na své tlapy. Všechny nás tahle cesta čeká. "Umřel jsem?" vyklouzla mu jediná otázka, kterou v něm tahle slova vyvolala. Možná tohle byl posmrtný život. Hodně by to vysvětlovalo. "Já... n-nedokážu svůj element o-vládnout. Nejde to," pokusil se vlčici objasnit, že podobné pokusy by byly zbytečné. Byl moc neschopný, než aby ovládl magii a kdyby se o to snažil, jen by ohrozil všechny kolem. To věděl už z domova. "Vyrovnat." Ucítil, jak mu v krku roste knedlík, a s námahou ho spolkl. "My-myslíte? J-de to?" Pro ostatní ta šance byla. Pro něj...? Těžko. "Trochu ano," připustil pak. Byl vlastně dost unavený. Nechtěl tím ale zatěžovat vlčici, která měla svých problémů dost.
Kolem nich se náhle objevila noční obloha. Walean konečně pořádně pozvedl hlavu a usilovně zamrkal. Už zase ty obrazy... Nebyly skutečné, nemohly být... Jenže vlčice je viděla také. Hleděla na hvězdy, které se nemožně objevily v jeskyni a jejich světlo se jí odráželo v očích. S hrdlem staženým údivem, úžasem a také nejistotou se na ně zahleděl také. Do očí se mu hrnuly slzy. Nechápal plně, jak se může dívat na hvězdy, když je uvnitř jeskyně, ale musel v něčem dát vlčici za pravdu. "Moc krásné," vypravil ze sebe roztřeseným hlasem. Klepající se tlapou si pokud možno nenápadně otřel tváře, které mu náhle zvlhly, ale bylo to poněkud zbytečné, protože je hned zase zmáčely další mlčenlivé slzy.

Bál se, že když budou hned pokračovat dál, vlčici se něco stane. Neměla by si nejdříve odpočinout? Ale nemohl jí do toho mluvit. Neměl na to vůbec právo, takže se jen poslušně vydal za ní, když vykročila vpřed. Upíral vyplašený pohled na její záda. Možná by měl jít vedle ní. Aby ji chytil, kdyby zase padala. Jako kdybys mohl něco takového udělat. Jsi jako složený z klacíků a kůže. Copak bys jí vůbec mohl pomoci? Ne. Jistě, že ne.
Chtěla vědět, odkud se dostal na ostrov. "Ostrov...?" vydechl. Nechápal už asi vůbec nic. Ostrovy... byly uprostřed vody, že? Na moři nebo na jezeře. Plaval? Nepamatoval si na plavání. Jak hluboko ve stínech se ztratil, aby něco takového zapomněl? "Ne- nevzpomínám si. N...n...nevím." Nedokázal si ty střípky ve své paměti poskládat dohromady. Výzva ke klidu ho příliš neuklidnila. Nalézt klid pro něj nebývalo snadné ani za těch nejlepších dní a tohle se zatím tvářilo jako den velice podivný. Ale vlčice nepřestávala být vlídná a tak vešel za ní do úkrytu jako poslušný pejsek. "Děkuju. Já... ehm. Dě-kuju," potřásl hlavou. Měl by říct něco víc, něco lepšího. Slova mu ale unikala. Možná vážně potřeboval spát. Jako by tě spánek mohl napravit. Takhle naivní snad nejsi.

//Androme

//Nižina hojnosti

Starost o vlčici ho svírala a vlastní neschopnost jí pomoct ještě víc. Všechno to bylo kvůli němu. Jenom kvůli němu. A ona mu přesto nic nevyčítala. S obtížemi se vydrápala zpět na nohy. Chtěl namítnout, že by se možná zvedat neměla, ale kdo byl, aby jí do toho mluvil? Než se odhodlal promluvit, už stála na nohou. Její hlas ale zněl unaveně, nebo možná jaksi rozbolavěle. "Op...ravdu? Nemusíme hned d-dál, jestli..." Jeho slova se jaksi vytratila do ztracena. Vlčice se vydala kupředu a on ji následoval. Nevěděl, jak odpovědět na její otázku. "Odkud js-jsem při...šel?" otázal se, i když pochopil, co se po něm chce. Jen se snažil získat čas, aby se zorientoval. Jenomže nedokázal ani naznačit směr. Nepoznával nic ve svém okolí a z toho na něj rozhodně nešly příjemné pocity. Ztratil jsi se, ty hlupáku hloupá. Jak se můžeš ztratit na místě, které tak dobře znáš? Možná ho od bratra dělila spousta let a kilometrů, ale šanci na to, aby ho ponížil a rýpl si stejně nikdy nevynechal. "Asi... musí to být někde... poblíž," vykoktal nakonec. "Nejsem si jistý- Něco divného se muselo-" Přimhouřil oči. Tyhle hory. Viděl je někdy? "Odkud jsem přišel?" vydechl znovu, ale tentokrát to zaznělo skoro zoufale. Nedokázal si vzpomenout. Mozek ho zrazoval. Možná už to s ním vzdávaly i poslední zbytky zdravého rozumu.

Kráčel za ní pomalu, očima hlídal okolí a očekával, jestli se dočká odpovědi na otázku, o které si ani nebyl jistý, že ji měl vůbec pokládat. Jenže měl starost o tu milou vlčici, která sotva stála na nohou. Věděl, že často vypadal podobně. Rád by jí pomohl. Bylo by to jen spravedlivé, když ona pomáhala jemu. Zdálo se ale, že jí to jde tak snadno. On ani nevěděl, kde by s tou pomocí měl začít. Dokonce i slova k němu přicházela s obtížemi. Jak by někdo tak zbytečný jako on mohl dokázat někomu pomoci? Vlčice však odpověděla, že je v pořádku. Pokýval tedy hlavou, na kterou už se ale sypaly další otázky. "Nebolí," vydechl. "J-jsem... v pořádku." Jeho tělo v pořádku vážně bylo. Nevypadalo nijak krásně, ale vlastně ho nic nebolelo, cítil se celkem dobře, až na tu únavu. Co se týkalo psychické stránky věcí... tam mu asi vlčice mohla těžko pomoci.
Terén pod jejich nohama se začal zhoršovat. Walean opatrně kladl tlapy jednu před druhou. Hleděl na kamenitou zem, aby nezakopl, takže k vlčici vzhlédl, až když mu začala odpovídat a on si uvědomil, že jejím slovům příliš neporozuměl. Viděl ale už jen, jak se kácí k zemi. Srdce mu v tu chvíli úplně zatrnulo a přimrzl na místě. Něco se jí stalo a on byl ten jediný, kdo jí mohl nějak pomoci. Chvíli však nebyl schopný se vůbec pohnout, třebaže na něj jeho mysl řvala, ať jde proboha k ní. Co měl dělat? Co si měl počít? Ztěžka polkl a konečně své strnulé nohy přiměl k pohybu. Sklonil se nad vlčicí, ale nepohlédl jí do tváře. "Omlou...vám se," pravil jako její zajíkavá ozvěna, jako by to celé bylo jeho vina. Což také samozřejmě bylo. Kdyby ho nepotkala, nikdy by určitě do hor nešla, nikdy by takhle neupadla. Do očí se mu valily slzy. Nechtěl nosit ostatním smůlu a přece právě to dělal. "Je v-vám špatně," vydechl oznamovací větu, která byla dosti... zbytečná. To ona ví. Pitomče, kousavý hlas v jeho hlavě zazněl úplně jako jeho bratr, až Walean čekal, kdy mu přiletí facka. Nic takového se ale nestalo. "Můžu... pomoct?" vykoktal konečně něco, co mu přišlo alespoň trochu užitečné. Chtěl pomoct. Vážně ano. Jen kdyby věděl jak.

//Hraniční pohoří

Úlek a zmatení v něm přetrvávalo, ale hlas, který mu doléhal k uším, byl vlídný. Kromě slov, která jím zaznívala, mu sděloval ještě cosi jiného - že nebezpečí už asi pominulo. Nebyl si jistý, co se vlastně stalo, ale nemínil se s tím vlídným hlasem a s vlčicí, které patřil, dohadovat. Byl zcela zvyklý prostě přijímat skutečnost, která ležela před ním. Takže už nad ničím nerozjímal, nesnažil se nic pochopit, zkrátka ochotně vstal a vykročil pomalu za vlčicí.
Která, jak si uvědomil, neodpověděla na jeho otázku. Vyslovil ji vůbec nahlas, nebo si ji jen myslel? Olízl si tlamu a zkusil to znovu, ač ho to stálo dost odhodlání. Možná jen odpovídat nechtěla. "A... a vy jste... jste v pořádku?" vykoktal. Jen obtěžuješ. Kdyby chtěla odpovědět, udělala by to. Jenže... Viděl, že vlčice kráčí ztěžka. Nebyl natolik odtržen od reality, aby si toho nevšiml. Někdo jí možná ublížil. Snažila se mu asi pomoci, ale co když pomoc sama potřebovala?
Následoval ji po pláni, rozhlížel se kolem, jestli se neblíží někdo, kdo by je mohl ohrozit. Všichni ale nejspíš zmizeli. Neozývaly se žádné hlasy, kromě toho, který patřil jeho znavené společnici. Vlčici, které teď byl nepochybně na obtíž. Ucítil bodnutí viny, když si to uvědomil. Musela se s ním vléct kdoví kam, protože byl příliš neschopný a ubohý. "Jestli... totiž - nechtěl bych - nechci vám v ničem překážet," vypravil ze sebe přerývaně a zároveň doufal, že ho vlčice nezažene. Byla k němu milá. Sice k němu pronesla zatím jenom pár vět, ale Waleanovi to stačilo. Už to bylo dlouho, co slyšel vlídného slova.

Zůstal ležet na zemi, jako by k ní byl přikovaný, a ani si nevšiml, že vlčici vlastně shodil na zem. Pořádně mu ani nedošlo, že to byla ona, do koho vrazil. Nedokázal se v té chvíli soustředit na nic jiného, než na jistotu, že je po všem, že zcela nepochybně padl do pasti a teď za svou chybu, za svou hloupost, za fakt, že si vůbec dovoluje žít a chodit po zemi, zaplatí. Čekal na bolest. Ta však nepřišla. Místo ní padla otázka. Pár vteřin mu trvalo, než si uvědomil, že to vůbec otázka byla a že směřovala k němu. Pomalu otevřel oči a vzhlédl k hrudi vlčice, která stála před ním. "H... hm, j-já..." Polkl. Nějak na to nedokázal odpovědět. Ne, že by snad zapomněl své jméno, ovšem bylo těžké si uspořádat myšlenky, natožpak je proměnit ve slova. Zrak mu opět padl k zemi a mlčel. Kdo byla ona? Neznal ji, byl si tím celkem jistý. Co s ním chtěla?
Přiblížila se. Hlavně její tlama. Na vteřinu zahlédl záblesk vyceněných tesáků a polekaně opět odvrátil hlavu, jenže žádné zuby mu vůbec neukázala. Jen do něj čenichem strčila. Nebylo to útočné gesto, spíš jako by se ho snažila povzbudit. A znovu se ptala. "A-a-ano. Ehm. Ano," podařilo se mu tentokrát vykoktat odpověď, která nebyla tak úplně odrazem pravdy. Byl vůbec někdy v pořádku? Jistě, že ne. Ale o tom se nemluvilo. Na podobné otázky se vždycky odpovídalo kladně. Ano, všechno je v pořádku. Ale kdo byla ta vlčice? Opět na ni zaostřil, i když do tváře jí nepohlédl ještě ani jednou. Stála před ním vratce, jako by jí to dělalo problémy. Možná jí také ublížili, blesklo mu zmatenou hlavou. Neuvědomoval si, že ta překážka v jeho cestě, o kterou zakopl, byla ona. Nebyl si jistý, co se vlastně stalo. "A... a vy?" vykoktal opatrně svou vlastní otázku.

Nehýbal se, skrytý v mokré trávě snad před všemi pohledy. Měl by tu být v bezpečí... ale byl? Najednou se tak moc necítil. Na otevřené pláni byl na ráně, cítil se jako hlodavec, kterého z výšky sleduje jesřáb a už už rozevírá své spáry, aby ho popadl. Jakmile pomyslel na spáry, nabyl dojmu, že se vedle něj v trávě cosi pohnulo a polekaně vyskočil. Co to bylo? Přejížděl pohledem kolem, ale nic neviděl, cítil však, jak se mu žhnoucí pohled nepřátelských očí zarývá do zad. Ohlédl se přes rameno, ale ať už ho sledoval kdokoliv, skrýval se v šeru noci. Ne. Tady nemůže zůstat. Konečně se rozhodl.
Přikrčil se k zemi a tak svižně, jak jen to v té poloze dokázal, se začal plížit přes pláň někam, kde by byl více skrytý a mohl přečkat alespoň do rána. Kdosi šel za ním. Musel za ním někdo jít, protože cítil, jak na něj zírá, slyšel kroky, jak ho pronásledují... nebo to byly jeho vlastní? Zastavil a kroky zastavily také. Měly ale oproti němu zpoždění. Nebo ne? Znovu vyrazil vpřed, plížil se někam dopředu, div se nepřerazil, ale kam šlape, na to pozor nedával. Neustále házel pohledy přes rameno a krčil se v trávě, takže vlčice, ke které se blížil, si nevšiml, dokud nevrazil do jejích zadních nohou.
Projelo jím šílené leknutí a z hrdla mu vyjelo zakňučení, jako by ho někdo plnou silou nakopl. Vlastně se o cizinku jen tak otřel, ale byl si v tu chvíli zcela jistý, že byl obelstěn. Čekal útok zezadu a oni ho mezitím obešli z úplně druhé strany. Přikrčil se, zavřel oči a čekal, po tom prvotní zavřeštění z něj nevyšla ani hláska. Smiřoval se se svým osudem.

//odnikud

Nebylo to poprvé, co se probudil a hned se nedokázal zorientovat ve svém okolí. Znal dobře tu chvíli paniky, kdy netušil, co je ještě sen a co skutečnost a kde že se to vlastně nachází. Tentokrát však toto chvilkové leknutí pouze nahradilo další, když ani poté, co několikrát zamrkal a rozhlédl se kolem nedokázal poznat, kde je. Nic v okolí mu nebylo povědomé. Žádný pach, žádný krajinný prvek. Z hrdla se mu vydral jakýsi přiškrcený zvuk a přitiskl se k zemi. Snažil se přemýšlet. Co dělal? Jak se sem dostal? Zavřel oči, pokoušel se z paměti vylovit události posledních dní, ale nacházel jen zašmodrchané nesmysly a nedokázal najít žádný konec, kterého by se mohl chytit, aby to vůbec začal rozmotávat. "Ne. Ne, ne, ne..." Jistě byl zase úplně mimo sebe. Prchal před kdoví čím... a jak daleko musel prchnout, aby se dostal sem, na místo, kde mu nebylo povědomého už vůbec nic? Tělo ho každopádně bolelo, jako by utíkal celé kilometry. Cítil se unavený, ale musel se mít na pozoru. Kdoví, co tu na něj mohlo číhat? Ztěžka polkl a očima těkal kolem sebe. Bude lepší zůstat tu, nebo se vydat dál? Nějak se nedokázal rozhodnout a tak zůstal přimrzlý na místě.