Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louka) - podtržená reakce na Atraye, netřeba reagovat, jen ať víš ^^

Zamířil z hor přes louku, kde už jednou byl. Přeci jen nebylo úplně vhodné, aby se potloukal kolem hranic smečky, která v horách sídlila, ačkoliv ke smečce patřil jeho bratr i jeho neteř, s kterou měl tu čest se setkat. Bylo to hezké mít tu rodinu, i když část své rodiny ztratil tím, že se ocitl tady. A neztratil jen matku a otce, ztratil svou družku, svá vlčata, která se bohužel narodila mrtvá. Cítil, jak má těžkou hlavu díky myšlenkám, které ne a ne zmizet. Nedokázal zapomenout a nechtěl. Možná to celé mělo jen vyšší důvod a možná se sem dostat prostě měl. Jako kdyby po něm něco chtělo, aby začal znovu. Ale to nebylo tak snadné pro někoho, kdo se utápěl ještě stále v žalu.
V myšlenkách došel pomalou chůzí až k jezeru, kde se na chvíli zastavil. Přičichl k vodě a opatrně do ní namočil jazyk, než se pořádně napil. Voda tu vypadala dobře a nejspíš sloužilo tohle jezero k tomu, aby se z ní zvěř a vlci napili. Jenže vzduch byl chladnější a pomalu a jistě přicházel podzim. Po něm hned následovala zima. Nebylo by rozhodně na škodu najít nějaký úkryt nebo něco, kam by se uchýlil. Mohl by se přidat ke smečce v horách, kde byl jeho bratr, ale zatím chtěl poznat ostrovy, na kterých se ocitl, aby byl znalý terénu a okolí. A možná narazí ještě na nějakou smečku, kde bude mít nějaký důvod pobýt nebo zůstat. Když se narovnal od vody, do čenichu mu vítr přivál pach Atraye. Zlatá smečka, jistě. Jedna z těch, které na ostrovech žily. Pohlédl směrem, odkud pach vanul, ale když si všiml, že se někým mluví, nakonec se rozhodl, že nebude zasahovat do konverzace a pozdravit ho pro teď nepůjde. Pokud ale viděl jeho pohled, alespoň mu pokývnul, aby nezůstal bez pozdravu. A pak se vydal dál.

→ Jezero smrti (přes Kvetoucí louku)

Tohle byla jedna z těch náhod, za které byl rád. Netušil, zda o něm bratr mluvil se svými vlčaty, ani co se mezi nimi událo, ale prohodit pár slov se svou neteří byla opravdu vzácná chvilka. Vittani měla se svými slovy pravdu. "Také myslím. Navíc se ostrovy zdají rozlehlé" pousmál se. Mohl teď odejít z hor a bratr se sem mohl zrovna vrátit. Nebyl ale ten typ, který by bratra musel pronásledovat a hledat všude, aby ho našel a promluvil s ním. To, co mu leželo na srdci, potřebovalo svůj čas a tulácký život se momentálně zdál jako ta nejlepší volba. Věřil, že s bratrem se určitě zase setkají, možná pozná i jeho družku a zbytek vlčat. Ale byli dospělí a měli své životy. Navíc to byl právě Xander, kdo odešel od rodiny, protože chtěl objevovat svět.
Z myšlenek ho vytrhla Vittani. Nejspíš neměla tolik času se setkat s ostatními vlky, jak se zdálo. Ale to nebylo nic špatného. "Nuže, všechno má svůj čas. A až se Xa- táta vrátí z té výpravy, určitě ti bude o smečkách vyprávět" zamrskal ocasem ze strany na stranu. Škoda, že už nebyl malý vlk, aby si to vyslechl jako nadšené mládě. "Každá pozice ve smečce má svůj smysl a účel" usmál se na ní. Bylo jen na nich, jakou cestu si zvolí a ve finále se mohli rozhodnout nakonec pokračovat ve šlépějích rodičů. Pokud byla i jejich matka ochráncem, poměrně chápal, proč si Xanderovo srdce vybralo zrovna jí. Ale brzy už Vittani upřela pozornost jinam. "I já tebe rád poznal. Věřím, že se zase setkáme" když to osud dovolí. Usmál se na ní nad těmi slovy a přikývl. "Děkuji. A děkuji za rady. Stejně jsem měl namířeno něco ulovit k snědku" usmál se. Rozloučil se s Vittani a sledoval, jak její šedavý kožíšek mizí v horách. Sám se otočil a vydal se do údolí.

→ Kvílivec (přes Kvetoucí louka)

Příliš se tomu náhodnému setkání nedivil. Přeci jen by se jednou nejspíš s Xanderovými vlčaty setkal někde na ostrovech. Vittani působila jako velká správná slečna. "Nejsem tu příliš dlouho" poznamenal nad jejími slovy. "Ani sám netuším, jestli na ostrovech jsou ještě další příbuzní kromě mého bratra a jeho vlčat" střihnul ušima a usmál se. Setkat se s celou rodinou by nebylo rozhodně k zahození. Často přemýšlel, kam jeho sourozenci zmizeli, kde jim byl konec a jak se asi mají. Ale to teď nebylo důležité. Přikývl hlavou. "Ano, hledal jsem ho" měl hodně věcí, které by mu měl říct. Bohužel zatím neměli moc času si o všem popovídat. A bylo toho příliš mnoho, co bylo pro Warga zároveň těžké na otevřené povídání. Uši mu vylétly vzhůru, když v jejím hlase zaslechl cosi, co nedokázal úplně pojmenovat. Byl to smutek? Nebo se mu to možná zdálo, protože hned následně vlčice pokračovala jakoby se nic nestalo. V hlavě mu ale zůstala obava, že možná šlo o nějaké rodinné trable. Do nich ale neviděl, a tak to nehodlal zatím řešit, aby mladou vlčici nerozesmutnil ještě víc. Ostatně kdyby chtěla, třeba by mu to sdělila sama. "Dobře, děkuju za informaci. Ty náhodou nevíš, kde jsou další smečky na ostrovech?" mohl se vydat po stopách Xandera. Třeba se někde potkají cestou a nebo taky ne. Při nejmenším nebylo na škodu zmapovat ostrovy. "Nebudu tě dlouho zdržovat. Určitě se někdy zase potkáme" usmál se na ní a zamával ocasem. "Učitelkou? Čím se chystáš být?" otázal se. Opravdu jej zajímalo, jestli Vittani pokračuje ve stopách otce a nebo třeba matky, kterou neznal.

Na území smečky nesměl. Ačkoliv tam měl rodinu, do smečky nepatřil a neměl tam tudíž, co dělat. Proto se držel od hranic dál, aby nepůsobil jako hrozba. Avšak Xanderův pach poblíž necítil. Byl tu naopak pach jiný, za kterým se vydal. Zastavil se v dostatečné vzdálenosti od vlčice. Nemohl si být jistý, ale pach snad nedokázal klamat. A vzhled byl též podobný. Kývl k ní, když jej pozdravila na oplátku a zamyslel se nad její otázkou. Bylo to zvláštní, po dlouhé době příliš netušil, jak by své pocity specifikoval. Ale vlčice to hned provedla za něj jako kdyby mu četla myšlenky. Pozvedl koutky do úsměvu a lehce pohodil oháňkou. "Také si říkám. Někoho mi připomínáš" pronesl k ní. Nebyla to asi dostatečná odpověď, kterou mladá vlčice zřejmě očekávala, ale zatím nechtěl dělat ukvapené závěry. Mohl tu na ostrovech mít i jiné sourozence, kteří měli potomky. O jediném, o kterém věděl s jistotou, byl ale Xander.
Když se však mladá vlčice představila, bylo mu to jasné z toho přívlastku. Ne díky "z Alateyské smečky" .. ale přízvisko Virentem patřilo jeho bratru. "Už chápu" pronesl a střihnul ušima. "Jsi dcera mého bratra Xandera" udělal jeden pevný závěr, kterým si byl rozhodně jistý. Teď už ano, tohle byla Xanderova dcera a jeho neteř. "Rád tě poznávám Vittani. Jsem Warg, Xanderův bratr" pohodil ocasem při představení. Měl radost. Ze svého bratra, že měl rodinu. A z vlčice, že se setkali. Byla krásná a vypadala silně. Rozhodně nesla Xanderovy geny, ačkoliv neznal její matku.

Čas plynul rychle jako voda. V jednu chvíli hnědý vlk hleděl kolem z jednoho bezpečného místa v horách, a v druhou chvíli spal velmi dlouho. Když se probudil, bylo léto. Cítil se zmatený tím časovým skokem. Možná se mu to zdálo, ale teď mu připadalo, že čas tady plynul mnohem rychleji, než byl zvyklý. Rozkoukal se a unaveně zívnul, než se zvedl na své mohutné tlapy a pořádně si protáhl tělo ztuhlé spánkem. V hlavě si snažil srovnat myšlenky, co že tu vlastně hledal a proč sem šel. Chtěl vidět Xandera, svého bratra. Ale když nasál pachy, zdálo se, že ten se tu neukázal nějakou dobu. Jistě měl své úkoly, věnoval se rodině, kterou založil a smečce, ve které byl. Ale věřil, že se určitě někdy zase setkají. Teď ale upřímně řečeno pocítil hlad i žízeň, jelikož mu pěkně vytrávilo, když tak dlouho spal. Rozhlédl se na všechny strany a vydal se hlouběji do hor. Nechtěl provokovat smečku tím, že se bude pohybovat u jejích hranic, ale chtěl vědět, jestli se třeba Xander nedávno nevrátil na území, a tak zamířil prve blíže k hranici území, než se zarazil. Nebyl to Xanderův pach, který jej zasekl na místě, ale něco v něm se zdálo povědomé a téměř totožné. Ohlédl se, našpicoval uši, než se vydal pomalu vstříc tomu pachu. Nakračoval pomalu a jistě, ale opatrně, protože netušil, co na něj může číhat. Až se zastavil před mladičkou vlčicí, která mu připadala svým zbarvením hodně povědomá. Připomínala mu bratra. "Zdravím" pronesl k ní a prohlížel si jí, zatímco vstřebával ten pach a pomalu mu nějak v hlavě začínalo docházet, s kým asi mluví. To byla vážně Xanderova vlčata už tak velká? V hlavě si počítal, odpovídalo by to časově, ale nebyl si jistý, zda vlčice před ním byla skutečně jeho neteř. Neměl ani tušení, kolik těch vlčat Xander má. Ať se snažil vzpomenout si jak chtěl, neměl pocit, že by mu to bratr říkal.

← Kvetoucí louka

Následoval své tlapy tam, kde už jednou byl a kam ho dovedla ona černo-bílá vlčice Stina. Do svahu kráčel pomalu a rozvážně, brzy se terén začínal měnit na více kamenitý a nejistý. To mu ale nedělalo nejmenší problém, protože byl zvyklý žít v horách, a tak věděl, kam šlápnout a jak pevně mohl došlápnout, aby se pod ním nesesunula zem. Čím výše byl, tím čistčí se zdál vzduch a také se zdálo, že sluneční paprsky nabírají na síle. Cítil zde několik pachů, už od doby, co vkročil do hor, poznal, že tu bylo poměrně plno. Snad ještě více, než na té louce, odkud se sem vyškrábal. Doufal, že brzy někoho potká, aby se mohl zeptat na bratra. Pokud tu bratr žil už dlouho, určitě tu znal mnoho vlků, kteří znali jeho a mohli by mu eventuálně říct, kde ho naposledy viděli. A také kdy. Na chvíli se zastavil na bezpečném místě, odkud nehrozilo, že by se uvolnila půda a on by tak spadl dolů, odkud přišel. Nehledě na to, že kdyby nebyl opatrný, mohl se také nepěkně zranit a to opravdu nebylo něco, po čem by toužil. Hory byly jeho domovem od narození, měl to štěstí, že v nich uměl chodit. Narozdíl od jiných míst, která se očividně na těchto ostrovech skrývají. Pohlédl do dálky a prohlížel si krajinu. Byl tu poměrně dobrý výhled, i když tohle nebylo nejvyšší pohoří, které se na ostrovech nacházelo. Přesto bylo dlouhé a bylo odtud vidět poměrně daleko na mnoho stran. Záleželo, kde dotyčný zrovna stál.

← Tichá zátoka

Obešel zátoku a jeho tlapy se ocitly na rozlehlé louce. Zdálo se, že i takových míst tu bylo poměrně dost. Ale kam zmizeli všichni vlci? Vlastně až v momentě, kdy se zastavil na louce, ucítil několik pachů. Zdálo se, že narazil na místo, kde bylo vlků poněkud více, než na předchozích místech. Ostatně by jeden musel být docela blázen, aby se třeba zdržoval v bažinách nebo mangrovech déle, než bylo nutné. I když se možná i takový vlk někde našel, který vyloženě vyrůstal v bažinách. Ale kdo ví. Žádného takového ještě nepotkal. Opět se na chvíli zastavil, ať už, aby nabral síly kráčet dál, nebo nechal odpočinout žaludek, který stále trávil.. A nebo jednoduše proto, aby se rozhlédl po louce a na chvíli se kochal jarním kvítím. Neměl, kam spěchat, takže se mohl zastavit a na chvíli se ztratit ve svých myšlenkách. Díky tomu si ale uvědomil, že mu nějaká ta společnost chybí, a tak se brzy rozhodl vydat se směrem k pohoří. Doufal, že potká bratra nebo někoho, kdo by ho znal. Stejně jako potkal tu černo-bílou vlčici Stinu, která ho za bratrem dovedla. Ale pak je rozdělila sněhová bouře. Přitom si měli ještě hodně, co říct. Bratr měl ale pravdu, musel jít dál. Dostat se přes to, co zažil a přes ten smutek, který v sobě nosil. Možná mu měl říct celý příběh dřív, než se rozdělili, ale s tím ani jeden z nich nemohli počítat.

→ Hraniční pohoří

← Zubří pláň

Někdy bylo poměrně zvláštní, jak rychle a přesto poměrně jemně se dokázala změnit krajina kolem jednoho vlka. Upřímně řečeno tyhle ostrovy začínal vnímat jako poměrně zajímavé. Ještě neznal ani polovinu míst, a přesto si byl jistý, že tu bylo mnoho a mnoho zajímavých míst a každý vlk si tu očividně přišel na chuť. Někomu se líbily hory, ty tu byly. Jiný měl rád pláně, i ty tu byly. A nebo ledové oblasti? Směřujte vzhůru na sever! A co pouště? Možná tu byly také. To netušil. Ale pouštní oblasti rozhodně nebyly něco, kam by se Warg hnal. Teď chtěl najít to dlouhé pohoří, kde sídlila smečka, do které patřil bratr. Byla velká šance, že ho tam potká a možná spolu prohodí pár dalších slov. Čas ubíhal a byl si jistý, že odtud se prostě nedostane. Nic jiného, než začít znovu a najít si nějaký smysluplný cíl, mu nejspíš nezbývalo. Zastavil se na kraji vody, která vypadala, že proudí z moře. Očividně moře obklopovalo velkou část ostrovů, nebylo tedy divu, že i jeho na ostrovy nejspíš zaneslo právě moře. Třeba to ale není jediná cesta, kterou se vlci na ostrovy dostávají zamyslel se nad tím a pohlédl před sebe. V tu chvíli uviděl špičku toho pohoří, které hledal. Přímo před ním a ještě dál. A tak se rozešel podél zátoky směrem, kterým potřeboval kráčet.

→ Kvetoucí louka

← Zlaťák (přes Bašta)

Kráčel pomalu a stále za nosem. Přeci jen měl plný žaludek a opravdu nechtěl, aby mu bylo špatně. Pomalá chůze mu pomáhala trávit, ale také se díky tomu kochal krajinou a mohl se rozhlížet tzv. kde co lítá. Krajina tu byla příjemná a počasí také vypadalo velmi pěkně. Ačkoliv bylo ráno, cítil sluneční paprsky, jak se mu silou opírají do tmavé srsti. Možná by nebylo od věci najít nějaký stín. Mohl se vrátit zpátky do toho zlatého lesa, ale nejspíš se mu trochu zastesklo po rodině a bratrovi, a tak nakonec zhodnotil, že nebyl úplně špatný nápad se pokusit najít to dlouhé pohoří. Třeba tam poblíž potká bratra a jeho družku s dětmi. Doufal jen, že se má Xander dobře a jeho rodina má dobré vazby jako měla ta jejich. Brzy se ocitl na pláni, kterou předtím s Atrayem přešli do zlatého lesa. Věnoval lesu dlouhý pohled, než se vydal dál. Tato pláň vypadala celkem rozlehlá a v dálce cítil stádo koní. Zahleděl se na chvíli tím směrem, ale neměl v plánu jít blíž, nýbrž se jen pokochat jarní krajinou.

→ Tichá zátoka

← Bašta

Po chvilce hnědý vlk opravdu došel k jezírku, které se vyjímalo uprostřed pláně. Bylo to hezké místo a vypadalo to, že tu v letních dnech bude docela plno. I teď zahlédl na druhé straně jezera dva vlky, ale nešel k nim. Jen si lehl do trávy a pustil se do své snídaně, kterým byl před chvílí ulovený zajíc. Pečlivě preparoval maso a jednotlivé orgány. Ty, které byly dobré a výživné, snědl. Ostatní nechal na zemi menším predátorům nebo mrchožroutům, stejně jako kostru, na které po chvilce zbyla jen kůže. S plným břichem si nakonec chvíli v trávě odpočinul, ale zůstával ve střehu. Uši mu směřovaly do všech stran, když naslouchal zvukům přírody kolem. Až když se jeho plný žaludek trochu uklidnil a začal trávit potravu dál do trávicího ústrojí, zvedl se a došel se k jezírku napít. Musel uznat, že jezero neslo zvláštní barvu a kochal by se déle, kdyby se nerozhodl jít zase o kus dál. Pohlédl na vlky v povzdálí, než se otočil a zamířil zpátky na pláň.

→ Zubří pláň (přes Baštu)

← Mangrovy (Přes Bažiny)

Cesta přes bažiny nešla až tak špatně, ale musel si rozhodně dávat pozor na to, kam šlape a být obezřetný ke všem pohyblivým věcem kolem sebe. Ale bažiny zůstaly překonány, v blízké době opravdu neměl chuť se na tu mokrou houpavou půdu vracet. Možná kdyby musel, každopádně to nebylo nic pro něj. Ocitl se však konečně na pevné zemi a na první pohled tohle místo vypadalo velmi krásně. Na chvíli se zastavil, aby se rozhlédl. Zdálo se, že na tomto místě bylo spoustu keříků, takže určitě v létě bude plné bobulí. A nejspíš i kořišti, a to nejen v létě. Zastřihal ušima, když ho v trávě zaujal pohyb zaječích uší. Krátko po té mu jeho žaludek připoměl, že má vlastně hlad a už je to nějakou dobu, co nejedl. Warg zalehl do trávy. Vypadalo to, že ve vysoké trávě má trochu navrch akorát se musel soustředit na to, odkud vane vítr, aby ho ušák nezaznamenal. A tak poslouchal, dokud si nebyl jistý a své tělo nenastavil proti větru, aby nebyl odhalem. Pomalým plíživým krokem, kdy z trávy vykukovaly jen jeho uši a občas čumák, jak sledoval vzdálenost kořisti, se probojoval do téměř těsné blízkosti ušáka. Zalehl a vyčkával, opravdu časoval moment, kdy vyskočí a zároveň tak plánoval, kudy bude nejspíš ušák utíkat. Až nakonec opravdu vyskočil a vyrazil kupředu. Zajíc se vzpamatoval velmi rychle a začal zdrhat, ale Warg byl už dost blízko na to, aby ho pár skoky dohonil a přišlápl velkou tlapou. Nakonec ho usmrtil. Tohle vypadalo jako velmi úspěšná snídaně, a tak zajíce popadl do tlamy a vydal se k jezírku, kde rovnou bude mít možnost se i napít.

→ Zlaťák

← Bažiny

Zdálo se, že terén začínal být čím dál mokřejší a země nebyla vůbec pevná. A když se zdálo, že pomalu nemůže jít dál, prostě se zastavil, aby pohlédl před sebe. Neočekával tak úplně, že dojde na takové místo, které vypadalo, že ho snad ani nejde projít. Možná to jednou zvládne, ale teď jednoduše cítil, že na to nemá sílu a momentálně ani odhodlání. Pokud se mu v bažinách šlo špatně, tady by rovnou zapadl a nejspíš skončil pohřbený pod zemí. Vydechl si, stoupnul si opatrně na jeden spadlý kmen stromu a doufal, že se pod ním nepotopí jako lodička. Chvíli oddechoval a přemýšlel nad tím, že by se měl vrátit zpátky. Možná na druhé straně těch bažin najde lepší místo, kde se bude chodit daleko lépe, než právě tady. A přesto to bylo fascinující, že taková krajina existovala a vypadala zdravě. Věřil tomu, že se zde nachází mnoho zvláštních živočichů, pro které je toto místo hotovým rájem. Matka příroda uměla být někdy pěkná kouzelnice. Sám pro sebe si pozvedl koutky úst a pousmál se, zatímco hleděl do dálky a dal si čas na odpočinek. Seděl nehybně jako socha uhnětená z hlíny, minimálně hlínu barva jeho kožichu připomínala. Ale nakonec, když měl pocit, že nabral síly dost na to, aby se vrátil do bažin a mohl je překonat. A tak se zvedl a vyrazil zpátky. Věděl, že třeba jednou jej sem kroky zavedou a podívá se k pobřeží, ale dnes nebyla ta správná chvíle.

→ Bašta (přes Bažiny)

← Mělká pláž

Nedokázal určit, jestli ostrovy byly velké nebo malé, ale rozhodně byly zajímavé. Když se krajina kolem začala měnit a z pláže se stával les.. tedy spíš bažina, tak jeho krok zpomalil a on se zadíval kolem. Věděl, že tady musí našlapovat opatrně, aby nezapadl do nějakého močálu odkud už by ho nikdo nedostal. Navíc tu v těch vodách mohlo žít spoustu predátorů. Nepochyboval o tom, že by zde mohl potkat i krokodýla, ale kdo ví. Tohle místo nebyla zrovna nejpříjemnější, ale alespoň věděl, že i taková místa tu na ostrovech byla. O to zajímavější mu ostrovy ve skutečnosti připadaly, jelikož tu bylo mnoho míst a každý vlk měl jiné chutě a jiné preference. Je tu i třeba poušť? položil si otázku ve své hlavě, ale to rozhodně časem zjistí. A třeba krom té smečky, ve které byl bratr a té smečky, ve které byl Atray, tu byly ještě smečky další. Zatím mu však bylo skryto kde. Střihnul ušima a ačkoliv by se radši otočil a vrátil se do lepší krajiny, tak se přeci jen nakonec pomaličku vydal vpřed. Zajímalo jej totiž, co se skrývá za tímhle místem. Třeba tam bylo místo, kde se bude chodit daleko lépe bez rizika, že jeden někam zapadne, a nebo naopak. To ale nezjistí, dokud se tam nepodívá.

→ Mangrovy

← Zlatý les

Bylo to zvláštní, že opět osaměl, ale ne tak zvláštní jako to, že se z lesa ocitl opět na nějaké pláži. Upřímně řečeno mu po boku Atraye bylo příjemně, možná by se dozvěděl více informací a možná by prozkoumali větší část ostrovů, kdyby nemusel domů. Na druhou stranu byl za něj rád - že měl domov. Protože on ten svůj měl, ale hodně daleko a už se na něj nevrátí. Možná by nebylo na škodu si najít nové místo, které by mohl nazvat domovem. Přidat se do smečky, poznat další a další vlky. Uvidí se časem. Ale určitě už to nebude takové, jaké to bývalo.
Zastavil na pláži a pohlédl daleko na obzor. Slunce svítilo v dálce a ukazovalo, že bude dnes krásný den. Rozhodně tohle nebylo špatné místo a určitě příjemných míst, jako tohle, bude na ostrovech ještě mnoho. Zbývalo jen je objevit. Potřeboval se rozhodně pohnout a najít si něco, co by chtěl. Jenže to nebylo tak jednoduché, jak to znělo. Možná by se měl vrátit k tomu pohoří, kde byla smečka, ke které patřil bratr. Třeba by nebylo na škodu poznat jeho vlčata i partnerku, přeci jen byli i jeho rodina. A nebo je nechat žít vlastním životem, dokud nebude schopný prokázat, že je k něčemu. Ta slabost, se kterou se tu probudil, ho poměrně užírala. Potřeboval najít způsob, jak zesílit. Ale teď mohl jen putovat dál. A tak odtrhl pohled od moře a vydal se přímo za čumákem.

→ Bažiny

← Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)

První průchod portálem opravdu nebyl příjemný, ale měl pocit, že to zvládl ještě dobře. Šavli naštěstí nehodil, nehledě na to, že měl v žaludku už nějakou dobu prázdno. To ho přivedlo na myšlenku, že by si měl něco ulovit, ale teď chtěl doprovodit Atraye domů. "Pokud máš dobré vztahy s rodinou, tak tě určitě rádi uvidí" ujistil ho. Vrátit se domů byl pro něj aktuálně nedosažitelný sen. Odtud nevedla cesta a navíc se ani pořádně nerozloučil. Nenapadlo ho, že se už domů nikdy nevrátí. Předpokládal, že najde svou družku a vrátí se, s ní nebo bez. Ale už se ocitl tady na těchto magických ostrovech a odtud se nedostane. Krácel za ním až se před nimi začal rozprostírat les s opravdu zlatými korunami. Nemyslel si, že by mu Atray lhal, ale bylo to naprosto fascinující. A když vešli do lesa, Warg se rozhlížel kolem a zkoumal stromy pohledem. "Nic krásnějšího jsem dlouho neviděl" usmál se na Atraye. "Pokud jsou zlaté i v zimě, alespoň tohle místo nevypadá tak chudě a smutně, jako ostatní listnaté lesy" poznamenal své myšlenky a pohlédl na něj, když se najednou zastavil. Věnoval mu pohled. Cítil tu mnoho pachů a hranice byla zřetelně označená. Věděl, že tady se jejich cesty rozdělí. "Nemáš za co" střihnul uchem. "Také jsem tě rád poznal. Jsi příjemná společnost a doufám, že se někdy znovu setkáme. A děkuji za všechno" zavrtěl lehce ocasem. Určitě, když půjde kolem, na Atraye si vzpomene. Ale Atray teď musel domů, a tak hleděl za ním, dokud ho neztratil z dohledu. V ten moment se usmál pro sebe a otočil se, aby se vydal lesem do neznáma.

→ Mělká pláž