Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná měl jeho bratr pravdu, nechtěl se s ním hádat, takže nad tím jen přikývl. Věděl, že se nečekaly mohly stát události, které dokázaly změnit i toho nejsilnějšího vlka. I jeho už jedna taková událost poznamenala, ale nepřipadal si příliš jiný. Možná o tom pochyboval. Pokud existovala tak jednoduchá cesta ven, jak Xander tvrdil, bylo to jedině dobře, ale po tom, co zavyl a jeho vytí zmizelo v nitru tunelu, bylo to celé tak zvláštní. Možná se ztratil ve svých myšlenkách nebo něco podobného, nebo to bylo nějakou magií, ale najednou tu byla všude kolem tma. Zůstal na místě a zamrkal, nebylo to dlouho, kdy se vzpamatoval a do jeho hlavy to došlo. Přemýšlel, co by měl udělat, protože v takové tmě by se za prvé mohl ztratit a za druhé by mohl taky někam spadnout a už by ho nikdo nejspíše nenašel. Ale najednou zaslechl hlas svého bratra a krátce na to se tunelem rozsvítilo ohnivé světlo. Když zaostřil a zvykl si na to ostré světlo, viděl skrze něj i na Xandera. Po šedavém vlkovi nebylo ani stopy, tak snad se dostal ven bezpečně. "Souhlasím. Doufám, že Podběl, tak se jmenoval, že? Našel cestu ven" zamyslel se nad tím, protože sám si nevšiml, kdy to světlo v tunelu zhaslo a kdy se objevila taková tma. Přivřel oči a vydal se za Xanderem ven. "To bylo divné. Jako kdyby nějaká magie nás vyháněla od dalšího prozkoumávání" poznamenal, ale spíš si tak mluvil sám pro sebe. Alespoň tu ani jeden nezbyl sám, navíc Warg by si nejspíš neporadil v takové tmě, neovládal magii ohně. Věděl jen o svém spojení se zemí, které náhodou už nebylo tak slabé, jako když se probudil na ostrovech. "Nemáš hlad? Něco bych i zkusil" otázal se a zastřihal ušima. Po nějaké době chůze konečně viděl světlo z venku.

→ Nížina hojnosti (přes Tundra)

Poslouchal jsem jeho vyprávění. Vždycky jsem vlastně obdivoval bratra, že se dokázal vrhnout i do neznáma, chtěl zažívat nové věci, tedy kdo ví, co se mu honilo v hlavě, ale pro mě byl.. skoro jako můj opak. Já radši měl bezpečné místo, jako domov, který jsem nakonec opustil a nepřestal si to vyčítat doteď. Potřeboval jsem mít jistotu a svojí danou cestu, jinak jsem byl jaksi ztracený. "Musel to být zajímavý zážitek" konstatoval jsem. Za to jsem ho obdivoval, vlastně i za mnoho dalších věcí, které ho dělali tím, kdo byl. Pořád byl můj bratr, můj vztah k němu by byl kladný, i kdyby udělal jakoukoliv hloupost. Dokud jsem pro něj byl bratrem i já, neměl jsem co řešit.
Kdyby do mě nestrčil a já se neřítil tou skluzavkou do neznáma, pravděpodobně bych přemýšlel i doteď. Šedavý vlk byl chytrý, že uhnul z cesty, jinak bychom byli všichni tři na hromadě a možná i polámaní. A jakmile jsem mohl, uskočil jsem také. I když nebylo třeba. Xander se skvěle bavil, já byl trochu v rozpacích. A ano měl pravdu. "Už jsem hold takový. Nevím jestli to něco dokáže změnit, bratře.." otočil jsem k němu pohled a kdyby to vlčí tělo umělo, pokrčil bych rameny. Takhle jsem na něj jen chvíli hleděl, než jsem upřel pohled do dálky a přesměroval myšlenky k nějakému dobrodružství, průzkumu jeskyně. Otřásl jsem se nad zimou, která z divné díry před námi sálala. Museli jsme být někde pod horou nebo minimálně pár stovek metrů pod zemí. I když tam se většinou teplota ustalovala. Pomalu jsem se přikrčil a rozešel se kupředu.
"Mimochodem.. Jak se tady odtud pak dostaneme? Myslím tím, že tu prudkou klouzačku nejspíš ani jeden z nás nahoru nevyleze," napadlo mě najednou, když začínalo světlo pomalu skomírat a bylo tu spíš už přítmí. A taky snad čím dál větší zima. Zastavil jsem se. Nejspíš se to tu nedalo projít, aniž by vlk neumrzl. Kdo ví kam ta chodba vedla. Kdo ví, co je na druhé straně. Natáhl jsem krk a hlasitě krátce zavyl, pak jsem zavřel tlamu a poslouchal, jestli se z dálky něco ozve či jen uslyším svou ozvěnu.

Byla to podivná informace. Jak někdo mohl zmizet, a pak se třeba objevit a nebo zmizet navždy? Vzhledem k tomu, že jsem byl tak trochu realista, prostě mě jen napadalo, že vlci umřeli nějakým způsobem a jejich těla zmizela s podvědomím kamsi pryč díky nějaké magické síle. Nebo se utopili ve vodě. Jestli tohle byl ostrov, musela být kolem samá voda a tím pádem to bylo dost reálné. Zatím se mi ale zdálo, že kolem byla prostě nějaká magická bariéra, kterou nešlo překonat.
Naklonil jsem hlavou nad jeho dalšími slovy a trochu se mi na čele udělala vráska. "Co se stalo, že jsi se dostal do říše mrtvých?" optal jsem se ho. Tahle informace mě celkem vyděsila, i když asi ne natolik, protože jsem už viděl vlky umírat. Přišel jsem o družku, vlčata a ještě představa, že bych se ani s Xanderem nesetkal, protože by byl "mrtvý". Nebo mrtvý. Byl to zvláštní pocit, ani jsem netušil, jak ho nazvat.
Naštěstí jsem nad tím nepřemýšlel dlouho, protože kluzká země mi vyfoukla všechny ty myšlenky z hlavy, když jsem narazil zadkem na ledový povrch. Chvíli jsem balancoval a snažil se udržet nahoře a asi by se mi to docela povedlo, kdyby do mě Xander najednou nestrčil. V momentě jsme se řítili dolů, kdo ví kam a vypadalo to, že kluzavka byla nekonečná. Šedavý vlk jel před námi a vypadal velmi nadšeně, i když ze sebe nevydal ani hlásku, stejně jako já, krom překvapeného vyheknutí, když mi to podklouzlo. Mohl bych se taky víc radovat ze života.. Víc.. otevřeně, byla to jediná myšlenka, kterou jsem stihl, než klouzačka ukázala konečně svůj konec a já balancoval, abych se nerozplácl dole. Nebylo to tak, že bych si neužíval života. Spíše jsem to často nedával najevo. Ale když se konečně moje tělo zastavilo na rovince uvnitř jeskyně, zahleděl jsem se na strop posetý ledovými rampouchy, které odrážely světlo z venčí. Bylo to jako nádherná hra barev a odlesků a i moje tvář se konečně pořádně usmála. "No zábava to byla, ale příště do mě nešťouchej jako vlče" napomenul jsem bratra a s úšklebkem se na něj podíval, pobavení mi jen hrálo v očích. Pomalu jsem se zvedl na nohy a pořádně se oklepal, abych z kožichu dostal ledové krustičky, které mi v chlupech ulpěly na klouzačce. Pohlédl jsem na šedého vlka, jestli je v pořádku, a potom jsem se otočil a strčil čumákem pobaveně do Xandera, který si to tu vážně užíval. "Co je dál v téhle jeskyni? Pojďme to prozkoumat" navrhl jsem a otočil se čelem do neznáma, než jsem se tam vydal. Rozhlížel jsem se kolem, jeskyně byla opravdu jako z nějaké pohádky. Zároveň jsem cítil, že se mi začíná vyjasňovat mysl a pokud budu smutnit, ničeho nedosáhnu. Melancholii pomalu střídala lepší barvitější nálada.

← Rozbitý sever (přes Tundru)

Ledová krajina se zdála rozlehlá, i ostrovy se mi zatím pozdávaly velké a prostorné dostatečně na to, aby si tu každý vlk našel svoje. Ale to budu muset ještě pořádně prozkoumat, co na ostrovech všechno je a kolik možností se tu skrývá. "Vlci zmizí?" pohlédl jsem na bratra. To bylo při nejmenším dost zvláštní. Byla to záhada, pokud nikdo nevěděl, kam přesně mizí.
Kráčel jsem dál až jsem v dálce viděl jakýsi výklenek, prve to tedy vypadalo jako obyčejná hromada sněhu, ale čím blíž jsme byli, tím víc mi bylo jasné, že je to vstup do té jeskyně, kterou Xander zmínil. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se. Bylo opravdu pozoruhodné, jak příroda mohla vytvořit něco tak nádherného a mysteriózního, jako právě tuhle jeskyni. "Je tady na ostrově víc takových krásných a zvláštních míst?" zeptal jsem se bratra a pohlédl na šedého, v jehož očích bylo jasně vidět, jak mu to přijde krásné. Mrsknul jsem ocasem a usmál se. Rozešel jsem se víc do jeskyně. Možná pokud tu bylo víc takových míst, stálo by za to je všechna objevit. To by mohl být můj první cíl. A třeba cestou najdu něco, co mě zbaví toho smutku nebo spíš výčitek, že jsem opustil rodnou zem.
Na chvíli jsem se zamyslel a tlapky mi podjely na kluzkém povrchu, takže moje záď skončila dole. Marně jsem se snažil chytit stabilitu, ale hned následně mi došlo, že snaha byla zbytečná, a tak jsem zatnul svaly ve svém těle, abych se nerozplácl někde celý, zatímco jsem sledoval tu dlouhou kluzavku kamsi dolů.

← Ledové pláně

Díval jsem se na cestu svýma zelenýma očima, které zkoumaly pohledem terén pod ledovým povrchem. Každý krok byl pevný a zároveň opatrný, protože ledová zem mohla kdykoliv popraskat a my všichni jsme se mohli propadnout kamsi do útrob země. Cítil jsem, že nemám sílu na to případně z problému všechny dostat. Sám pro sebe jsem si povzdechl, možná až moc nahlas. Když jsme zastavili na konci pláně, kde už pláň přecházela v kry plující po vodě a dále v moře, zahleděl jsem se tiše do dálky. Šedavý vlk nemluvil, avšak to nevadilo. Jen mě to přimělo k myšlence, jaké musí být nemoct vyjádřit to, co se uvnitř něj odehrává? Tou myšlenkou si šedavý vlk zasloužil můj pohled. Než jsem se otočil na bratra. "To už mi říkala ona vlčice, se kterou jsem se setkal. Že z ostrovů není cesta" odmlčel jsem se a pohled zase upřel do dálky. Natáhl jsem krk a hlavu vzhůru a nechal ledový vítr mi pročesávat hustou srst přizpůsobenou horskému klimatu. Nevím, jestli si na to zvyknu, ale musím to zkusit. Pokud není odtud cesta, nic jiného mi nakonec nezbyde otřepal jsem hlavu, jakoby mi ledový vítr vnikl přímo do uší, než jsem se otočil k oběma. "Jeskyně? Jsem pro," odvětil jsem a konečně trochu pozvedl koutky tlamy do úsměvu. Byla to zvláštní náhoda, se setkat tady s bratrem. Po tolika dlouhých letech. Nakonec jsem si nad tím pomyslně mávnul tlapou a rozešel se za Podbělem a bratrem, jako ten poslední a snažil se myslet na krajinu kolem a ne na fakt, že jsem tu vlastně uvězněný a není cesta zpět.

→ Mrazivá jeskyně (přes Tundru)

Bylo to velmi zvláštní shledání, nikdy bych si nemyslel, že bratra znovu potkám. A rozhodně bych si vyčítal, kdybych za ním nešel. Třeba by potom už nebyla příležitost se znovu setkat. Usmál se, taky jej velmi rád viděl a byl ze srdce šťastný, že se mu podařilo najít to, co hledal. Že měl, partnerku a dokonce i vlčata. Vypadal šťastně. "Velmi rád tvé potomky i partnerku také poznám. Ostatně, jsou také má rodina" řekl mu mile a pokývl zlehka hlavou. Když mu Xander objasnil, co tu dělají, chápal jsem to. Byla to povinnost vůči smečce, ve které se nacházel. Nedokázal bych si bratra představit jako tuláka a hádal jsem, že by se tak ani necítil dlouhodobě šťastný. Potěšilo mě, když schválil, že se k nim můžu připojit. Alespoň strávím nějaký čas se svým bratrem, kterého jsem neviděl dlouhá léta. Možná se změnil, možná taky ne. Všiml jsem si, jak byl šedý vlk vedle něj nadšený z možnosti se podívat ještě dál a upřímně ani mě to nevadilo. Přikývl jsem. "Rád se podívám na místo, kde strávím nějakou dobu" prohodil jsem jen tak a věnoval malý úsměv i šedému, kterého mi následně bratr představil. Uši mi vylétly do pozoru nad jeho slovy. Nemluví? Ach.. Nejspíš nemohl mluvit. Nejspíš nikdy jsem se nesetkal s vlkem, který by byl němý, ale to vysvětlovalo, proč předtím neodpověděl. "Těší mě, Podběli" řekl k němu s úsměvem a sklonil trochu hlavu také na pozdrav.
Pak se ale vydali dál, tedy Xander vedl po území, které jsem neznal. Následoval jsem oba dva a zkoumal pohledem ledovou krajinu kolem. Krásný sever. "Otec je stále zdravý a v pořádku" promluvil jsem najednou do ticha a pohlédl na bratra. Jen jsme teď všichni pryč a není nikdo, kdo by mu pomoh, problesklo mi hlavou. Byl to krutý fakt a trochu jsem posmutněl, upřel jsem pohled do dálky, kde před námi byla zmrzlá krajina. Ale nedával jsem na sobě nic znát. Kráčel jsem klidně a rozvážně.

→ Rozbitý sever

Byl jsem trochu nejistý, ne úplně z toho, že bych nepoznal svého bratra, ale spíš z toho, že by mě mohly mé smysly ošálit a já si ho skutečně mohl splést. Nejspíš tyhle ostrovy uzavíraly brány těm, kteří se sem dostali. Jenže já potřeboval zpátky.
Ani mě nepřekvapilo, jak rychle se Xander otočil. Jeho reakce byly vždycky při nejmenším výborné. Jenže stát tu tváří v tvář jemu, který jakoby mi očividně viděl až do duše, bylo při nejmenším zvláštní. Pozvedl jsem koutek tlamy vzhůru a po chvilce pohledem sjel na zem, kde jsem chvíli setrval. Měl pravdu. "Taky tě rád vidím, bratře" promluvil jsem k němu a pozvedl pohled, opět tak jistý a pevný. Nebyl čas na chmury. Pokud mi už dva vlci řekli, že odtud není cesty, a ještě navíc jedním z nich byl můj bratr, neznamenalo to, že se toho jen tak vzdám a nepokusím se tu cestu najít. "To je dlouhý příběh, jak jsem se tu ocitl" odvětil jsem a pohledem těknul na šedého vlka, který nepozdravil. Zkoumavě jsem si ho prohlížel. Nechtěl? Nebo zkrátka nemohl? Věnoval jsem mu mírný pohled zelených očí, než jsem se otočil na bratra. "Už jsem byl obeznámen s tím, že máš rodinu. Gratuluji. Jsem skutečně rád, že jsi našel své štěstí, Xandere" promluvil jsem k němu upřímně s mírným úsměvem a rozhlédl se kolem po ledové planině, kde vítr foukal o sto šest. "Kam máte namířeno? Mohu se na chvíli připojit?" optal jsem se a pohodil lehce ocasem.

← Území Alateyské smečky

Musel to být bratr, ten vlk v dálce, se šedavým vlkem před ním. Ale netušil jsem, co mu řeknu a čím víc mé kroky směřovali dolů z hor do ledových plání, jsem se začínal cítit stále více nejistý. Netušil jsem proč, jelikož jsme spolu nikdy neměli žádné rozepře. A přeci jsem netušil, co mu říct.. Jak dlouho jsme se vlastně neviděli? Jak dlouho to bylo, kdy odešel? A teď.. Byl přímo přede mnou, byl v horské smečce, pravděpodobně zaučoval nějakého vlka a ještě měl partnerku a vlčata! Bylo to pro mě trochu zvláštní? Možná. Ale i tak jsem se cítil šťastný, že našel své štěstí. I naše matka jej přeci našla.
Když se terén pod mýma tlapama začal měnit ve zledovatělou plochu pokrytou sněhem a teploty se tu zdály daleko nižší, zpomalil jsem. Rozhlédl jsem se kolem, v dálce byly další dvě vysoké hory, a všude kolem jeho ledová poušť. I tak byl ale můj cíl jasný. A tak jsem po chvilce opět zrychlil, abych vlky před sebou dohnal. "Xandere" oslovil jsem vlka před sebou celkem jistě, ale i tak se mi hlas na chvíli zachvěl nejistotou. Co když to není on? V momentě kdyby to byl cizí vlk, nejspíš bych mu musel vysvětlit, s kým jsem si ho spletl. A pokud by měl stejné jméno jako můj bratr, bylo by to při nejmenším podivné. Zastavil jsem před nima a udržoval si určitou vzdálenost. Moje tělo bylo lehce napjaté, ale jisté. Pohledem jsem z vlka, kterého jsem považoval za bratra, sklouzl na toho druhého. "Též zdravím" pověděl jsem směrem k němu přátelsky a s malým úsměvem jsem pokývl hlavou na pozdrav.

Pohlédl jsem na vlčici, zdála se v zamyšlení, takže mi hned neodpověděla. Což mi však nevadilo. Každý měl plné právo přemýšlet a ztratit se ve svých myšlenkách. O čem vlčice přemýšlela mi mohlo být jedno, co bylo v hlavě a nevyřčeno, bylo každého soukromí. Lehce jsem se usmál, když se mi dostalo odpovědi. Jako bych hory neznal.. Však jsem v nich vyrůstal celý život. Ale bylo hezké od vlčice dávat upozornění vlkům o tomhle místě. Přeci jen nemohla tušit o mém minulém životě. "To ano, tak to v horách bývá" odvětil jsem k ní poklidně. "Vyrůstal jsem v horách od narození, řekl bych, že jsem s horami spjatý stejně jako se svým elementem" promluvil jsem zlehka a pousmál se, když jsem se trochu zasnil a připomněl si tak svou rodinu a domov. Svůj tvrdý výcvik, moje cesty.. A pak tu jednu fatální chybu, která mě dostala sem. Byl jsem smutný a neměl bych už nikdy dovolit, aby mi smutek vzal správný pohled na věc. Můj úsměv trochu pohasl.
Mou pozornost naštěstí upoutali dva vlci v dálce, protože jeden z nich vypadal prostě jako můj bratr. Navíc se stejným směrem táhl jeho pach, dost čerstvý na to, abych nepochyboval, že je to on. Střihnul jsem ušima a pohlédl na Stinu, když mi potvrdila, že ano.. že je to Xander. Najednou jsem se cítil trochu nejistý. "To chápu.. Já ti děkuji Stino za to, že jsi mi pomohla najít k bratrovi cestu. Určitě se najde šance ti tvou laskavost oplatit" řekl jsem jí upřímně a pohodil zlehka ocasem. Měl jsem radost, že jsem ho našel. Radost a zároveň jakýsi strach. "Věřím, že se ještě setkáme" s tím jsem se otočil a vydal se poklusem pěšinkou mimo území k ledovým pláním.

→ Ledové pláně

← Hraniční pohoří

Cítil jsem známý pach, jakmile jsme překročili hranici území. Musel tu před nějakou dobou projít můj bratr. Tím jsem si i mohl být jistý, že na těchto ostrovech byl taky a slova vlčice, že má vlčata a žije ve smečce jako ona, byla správná. Nelhala. Což mě utvrzovalo v tom, že proč bych se jí nedržel ještě o kousek déle? Navíc znala území smečky, a neměl bych se tu pohybovat sám, takže se mě jen tak nezbaví. Věnoval jsem jí cosi jako úsměv s malým zazubením. V přátelském gestu samozřejmě. Krom ale pachu mého bratra tu bylo mnoho dalších pachů vlků, kteří tudy před nedávnem prošli. "Díky ti za přivítání" pokývl jsem hlavou směrem k vlčici. "Cítím pach svého bratra. Nedokázal bych ho jen tak zapomenout" sdělil jsem jí klidně, i když pro ní to nebyla podstatná informace. Pro mě však ano. Rád bych se s ním setkal, po tak dlouhé době. Byl jsem prostě rád, že je šťastný a našel někde své místo. Nejspíš země chtěla, abychom se setkali. Jenže já se chtěl, možná dokonce doslova potřeboval vrátit domů. Jak moc pro otce muselo být těžké smečku vést teď sám bez mé přítomnosti? Dělat všechnu tu práci?
myšlenek mě vytrhlo, když jsem v dálce viděl krásný výhled. Na chvíli jsem se zastavil a pohlédl do dálky na sever. "Připomíná mi to domov" odvětil jsem ke Stině a pohlédl na ní, protože mým zásekem se ode mě vzdalovala rychleji, než bych chtěl. A tak jsem jí pár rychlými kroky dohnal, abych se držel těsně u ní. "Smečka má.. Dle mého dobře položené území. Strategicky výhodné" řekl jsem si spíš pro sebe v zamyšlení, jak moc mi to všechno skutečně připomíná domov. Nebylo divu, že se Xander usídlil zde. Po chvilce však následoval další můj menší zásek, protože jsem zahlédl v dálce dva vlky, kteří nejspíš šli na výpravu a ten jeden mi až moc připomínal bratra. "Támhle jsou dva členi asi.. Je to Xander nebo ne?" upozornil jsem Stinu a zároveň se jí zeptal prakticky na to, jestli se mi to zdá nebo ne. Byli však daleko. Jak moc velká šance je, že se setkáme zrovna tady?

Příliš jsem nespěchal, když jsme stoupali do hor, vlastně jsem se spíš držel tempa vlčice, která stále nejspíš byla unavená. Ale bravurně to nedávala najevo, až na pár těžkých oddechů. Až budeme na území její smečky, určitě bude mít možnost si odpočinout. Rozhlížel jsem se po horách, přemýšlel nad svým osudem a minulostí, a zároveň jsem poslouchal Stinu, která se rozpovídala o smečce, ke které jsme mířili. Bylo zvláštní kolik toho věděla o alfovi, ale na druhou stranu dobře, protože jsem si mohl udělat nějaký obrázek o někom, koho jsem nikdy na vlastní oči neviděl. Obrátil jsem pohled na ní, když jsem se chvíli zastavil, abych se pokochal výhledem do dálky a pousmál se. "Zní to jako, že váš alfa je opravdu spravedlivý. To je dobře" odpověděl jsem jí. "Vlastně myslím, že jsi mi na tu otázku odpověděla opravdu dobře" i když jsem se na nic přímo neptal. Chtěl jsem, aby vyprávěla o své smečce a přesně z toho se dalo vyčíst mnoho. Aktuálně více, než jen odpovědi na otázky, které bych vystřelil do prázdna. Trochu mi to připomínalo domov.
Dal jsem se opět do pohybu a poslouchal jsem, jaké další smečky na ostrovech sídlí. Možná by mi tahle nemusela být nejblíž z těch, co jsou na ostrovech. Ale její odpověď mě usvědčila v tom, že byla. Opravdu to bylo nejblíž mému domovu. Nadechl jsem se horského vzduchu a nadzvedl hlavu, s pohledem upřeným před sebe, jsem začínal ve vzduchu rozpoznávat více a více pachů, mě neznámých, ale jeden známý tu přeci jen byl. Bratr tudy musel projít nedávno. Sám pro sebe jsem střihnul ušima a pousmál se. "Pocházím z hor, tudíž myslím, že pokud se mi tu bude líbit, zůstanu tu" odpověděl jsem na její vyprávění o smečkách. Pak jsem se na chvíli zarazil a překročil jakousi pomyslnou hranici, která nebyla přímo vidět, ale byla cítit. S tím mě Stina varovala, že bych se na území neměl potulovat sám. Neměl jsem problém, nemělo to tak většina smeček? "Budu se držet za tebou" potvrdil jsem jí a následoval jí do území.

→ Území Alateyské smečky

← Temný les

Uši jsem stáčel různě do stran, abych se přesvědčil, že v okolí jsme sami. Zdálo se, že ano, a přesto jsem z toho lesa měl takový divný pocit. Poměrně jsem si oddechl, když jsme šli dál a vedení převzala Stina, protože jsme se očividně nevraceli do tundry. Následoval jsem jí. Zdálo se, že o své rodině nechtěla mluvit, možná jen neměla s nimi dobrý vztah, a tak jsem nad její otázku jen přikývl a nechal to plavat.
Bylo mi hned lépe, když se terén pod mýma nohama začínal měnit a z lesa jsme se dostali do hor. To už bylo prostředí, ve kterém jsem se uměl pohybovat a moje kroky rozhodně byly pevnější a jistější, než v tom divném lese. Skalnatý povrch a pevné hory mi říkaly, že je to prostředí mě nejbližší. V horách jsem vyrůstal od malička a byl jsem s nimi jaksi srostlý. Pohlédl jsem na Stinu přede mnou, která rychle nabrala tempo, i když ještě před nějakou dobou vypadala, že potřebuje pořádný odpočinek a za to měla můj obdiv. "Pověz mi něco o smečce, do které patříš ty i můj bratr" řekl jsem k ní po chvilce a srovnal s ní krok, když se cesta trochu rozšířila, abychom šli vedle sebe. Zahleděl jsem se z hor do dálky a mohl tak vidět dalekou krajinu, překvapilo mě, jak blízko byla vidět poušť, ale i ledová pláň. Nebyl to ale celý prostor ostrova. "A jaké další smečky na ostrovech sídlí?" zeptal jsem se hned následně, když jsem se vytrhl ze svého kochání krajinou. Možná si jednou na tohle místo zvyknu, ale to neznamenalo, že mi nejspíš nepřestane být smutno po rodině. Můj odchod byla trochu chyba, ale musel jsem jí najít.. A našel. Sám pro sebe jsem se pousmál a nastavil čumák vysokohorskému větru, který mi trochu schladil mysl.

← Les u Mostu (přes Most)

Netušil jsem, co mě tak překvapilo na faktu, že tu byl můj bratr a byl ve stejné smečce jako tato vlčice, na kterou jsem narazil. Ale potěšilo mě, že se má dobře. Vyloženě mi udělalo radost, že našel své štěstí, měl vlčata a rodinu a smečku v horách, což mu bylo určitě blízké. Pousmál jsem se a nad úšklebkem vlčice jsem jen zastřihal uchem, protože jsem moc nepobral, co přesně měl znamenat. Nevypadala však, že by se mi chtěla vysmívat. A její slova mě potěšila ještě o to víc, než informace o mém bratrovi. "To skutečně od tebe bude hezké" odpověděl jsem jí hned s úsměvem a vydal se na ní. Vkročil jsem na ten vratký a ne příliš pevný most, i když jsem měl pocit, že mě svírá menší strach, než předtím a tolik jsem nehleděl pod své nohy. Hleděl jsem dopředu, tam, kde na druhý straně byl ten temný les, který jsme museli zase projít.
Vlčice vypadala, že nabírá zpět své síly, protože se chopila vedení. Co mi nevadilo, pochopil jsem, že jsme mířili na území a já osobně neměl tušení, kde takové území je. "Máš nějaké sourozence?" zeptal jsem se po chvilce, kdy jsme už přešli na druhou stranu, protože předtím na mostě nebylo čas na slova. Nebo spíš bylo, ale nejspíš by mi to bralo část pozornosti, kterou jsem potřeboval na jeho překonání. Rozhlížel jsem se kolem po lese. Zdálo se mi, že tu byla větší mlha než předtím? A nebo to byl výplod mé fantazie? Předtím jsem to tolik nevnímal, ale když jsem se zaposlouchal, bylo tu vážně divné ticho. Zavrtěl jsem si nad tím hlavou a následoval vlčici dál.

→ Hraniční pohoří

← Mlžná džungle

I její smečka byla v horách, jaká to musela být náhoda, že jsem narazil zrovna na ni? Přivřel jsem oči a chvíli jí sledoval, ale brzy už jsme prakticky mluvili za chůze. První krok byl se vymotat z džungle, což šlo docela rychle. Její slova mě ale poměrně zarazila, když mluvila o vlkovi, který byl tak moc podobný jako já. To skoro znělo jako můj sourozenec. Ale nechával jsem to otevřené, protože nebylo zatím jisté, koho myslela. Poohlédl jsem se po ní, aby věděla, že jí poslouchám, i když kráčím dopředu a brzy jsme se dostali do toho lesa, odkud se dalo přejít pak ten zvláštní most. Jakože .. nemyslel jsem si, že by podobný znak měl mít někdo jiný než nějaký člen mé rodiny, ale nezavrhoval jsem to. Tedy ne dokud neřekla to jméno. V ten moment se moje tělo zastavilo v pohybu a pokud Stina nereagovala dost rychle, pravděpodobně do mě vrazila, jak kráčela za mnou. Zíral jsem před sebe jako kdyby mi snad zmizela cesta před očima a celý svět mi najednou zčernal, ale tak to nebylo. Byl jsem v šoku. "Co prosím?" vydal jsem ze sebe najednou, když jsem trochu uklidnil ten zmatek v mé hlavě a otočil k ní pohled. Mé zelené oči zkoumaly její výraz, nevypadala, že by lhala. Ale můj bratr? Tady? Partnerku? Vlčata? Odešel hledat své štěstí, dostal se nějak sem a tady ho našel. Přimělo mě to nakonec k úsměvu a pohled jsem otočil před sebe. "Znám jen jednoho vlka s tímhle jménem" promluvil jsem po chvilce a mé mohutné tělo se opět pohnulo kupředu. Mířil jsem lesem směrem k mostu, který byl pomalu vidět před námi. "Pokud je to ten samý vlk, kterého znám já, pak Xander je můj bratr" dodal jsem k vlčici a občas na ní pohlédl, zda zvládá kráčet dopředu. Já měl pevnou vůli jít, i kdyby mě nohy nesmírně bolely. A teď jsem měl i nový cíl. Setkat se s bratrem. Říct mu, že otec je v pořádku.. A celá smečka také.

→ Temný les (přes Most)

Stačilo mi pamatovat si místo, odkud jsme přišli a místo, kde se nacházela svatyně, abych si vytvořil spojku mezi těmito dvěma místy. Tak se mi bude okolí zkoumat snadněji. Takže když Stina zmizela v útrobách svatyně, vydal jsem se na obchůzku. Terén tu byl náročný, a vlastně jsem se v určitých chvílích cítil uvnitř zoufalý, když jsem sem tam zakopl o nějaký kořen nebo se musel vymotávat z lián, do kterých se mi zamotala noha. Spíš než průzkum, z toho nakonec byla cesta za poznáním vlastní slabosti a neschopnosti. Možná kdybych byl výbušné povahy, tak bych už dávno vzplál vztekem, ale takhle.. Utvrzovalo mě to v tom, že na sobě musím pořádně zapracovat a získat své schopnosti zpátky. Pokud neexistovala cesta pryč teď, mohla se naskytnout kdykoliv, jen musím hledat. Nadechl jsem se a prodíral se mlhou, až jsem si udělal malý okruh po okolí a vrátil se ke svatyni. Cestou tu prolétlo dalších několik pachů, ale všiml jsem si hned Stiny, která si potřebovala odpočinout. Ta mě hned oslovila a já zastavil u ní. Zadíval jsem se na ní, konečně mě něco víc zaujalo z jejího povídání, i když jsem nemohl popřít, že vše, co mi řekla, bylo nové a zajímavé. Jen se s tím budu potřebovat sžít. "Kde sídlí tvá smečka?" zeptal jsem se jí a na chvíli se posadil, abych nechal odpočinout svým tlapám, které teď posledních pár minut překonávaly nástrahy džungle. Vlčice na mě hleděla, až jsem si začínal říkat, jestli snad po mě neleze nějaký pavouk nebo had, když nakonec promluvila a objasnila tak její dlouhý pohled. "Někoho ti připomínám?" zopakoval jsem tázavě a dokonce lehce nahnul hlavu na stranu. Když jsem na ní hleděl, začínalo mě to přivádět na myšlenku, co se asi v té svatyni odehrálo, že byla tak unavená. Rychle jsem se však proudem myšlenek vrátil ke své otázce. Koho bych jí mohl připomínat? "Pocházím z horské smečky" řekl jsem klidně a pousmál se při vzpomínce na rodinu. "Odtud pochází moje zbarvení a znak na hlavě je rodinný dědictví" nebo jak bych to nazval. Snad tu nepotkala někoho z mých sourozenců? I když by to bylo zajímavé shledání po tolika letech. Pomalu jsem vstal a vyklepal pořádně všechny své nohy, které se trochu zregenerovaly. "Půjdeme? Ať moc nemeškáš. Hádám, že půjdeme zpátky k Mostu" navrhl jsem jí pomalu a ještě věnoval svému tělu pořádné protažení, než jsem se vydal pomalu směrem, odkud jsme přišli.

→ Les u Mostu