Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Červená louka přes Sněžné tesáky

A přemoudřelý kecy nejspíš taky, pomyslel si černý a radši ta slova spolkl. "Na milosrdné lži mě moc neužije," řekl raději místo toho a kráčel si to pomalu k tomu odpornému portálu. Obvykle by si radši tlapy ušoupal od chození pěšky, jen aby do té věci už nikdy víc nemusel vkročit, ovšem v přítomnosti Iridana nechtěl vypadat jako břídil, kterého vystraší trocha rozvlněného vzduchu. "Lenost umí být skvělá vlastnost. Pokud tě tedy ostatní nechají si ji užít," povzdechl si teskně. Jak rád by se vyvaloval někde pod palmou a nemyslel na nic! Jenže to se mu asi nikdy nepovede. Jako by na to existovalo nějaké pravidlo, i když si ustlal uprostřed úplně té nejodlehlejší pustiny, sotva si začal užívat klidu, přiřítil se odněkud nějaký blbeček a celé mu to zkazil. A on byl ještě větší blbeček, protože se nechal. Taková už byla tragédie jeho života.
Nechali se portálem přenést na druhou stranu do hor. Wissfeoh ignoroval pocit, že po té cestě nemá orgány na správných místech, rázně polkl, aby zabránil žaludku vymýšlet nějaké hlouposti. Nemusely ho rozhodně vidět zvracet do křoví dvě generace jedné rodiny - pokud byl tedy Iridan fakt Alduinův syn. Už se chtěl zeptat, jaké to výtržnosti má mladý vlk vlastně na mysli, ovšem ten už se zarazil a na cosi zíral dole u jezera. Wiss následoval jeho pohled a zakoulel očima. No jasně. Vlčice. "Ach tak," pokýval hlavou, když se dozvěděl, že je to další z členů Chaosu. Bylo jich vždy kolem tolik, jen si jich nevšímal? Každopádně Iridan se zdál být posedlý tím, aby za ní hned šel a rozhodně chtěl jít sám. Černý se ušklíbl. "Abys neztratil i něco jinýho," zamrmlal za vlkem, který už mizel dolů z kopce, a obrátil své kroky jiným směrem. Tohle vidět nemusel.

//Začarovaný les přes Mlžné pláně

//Rokle přes Nejvyšší horu

Iridan se nevztekal, nevymlouval ani se nesnažil tvářit, jako že se černý provinil nejhorším možným hříchem, když ho hned nestavěl na zlatý podstavec. Tím si u něj získal plusové body. Wiss se začínal utvrzovat v tom, že připojit se k Chaosu nebyla úplná hloupost. Prozatím se zdálo, že s vlky uvnitř společenstva dokáže vycházet líp, než s většinou ostatních kolem. "Tak jo," odkýval mu jeho další slova a pobaveně si odfrkl nad jeho netrpělivým prskáním. "Pak ti třeba už budu moct něco říct."
Fakt, že se s Usměvavou ještě nesetkal, asi nebyl úplně na překážku. Netušil tedy, proč že se na to Iridan vůbec ptal, ale nakonec to bylo asi fuk. "Určitě," zabručel tedy jen tak do větru, aby bylo vidět, že poslouchá, ale moc co dodat neměl. Kráčeli chladným odpolednem pod vysokou horou a prozatím to bylo velice poklidné na to, jak odhodlaný k rozsévání chaosu Iridan předtím vypadal. "Zvolna už jsme asi začali," podotkl. "Ale až vylezeme z toho portálu, strašidelní budeme určitě dost. Bratře. Jednoho to vždycky strašně pocuchá," zabručel otráveně. Nenáviděl tu věc, ale nechtěl vypadat, jako že se bojí, takže do kruhu vlnícího se vzduchu vkročil za svým společníkem a doufal, že jedna jeho polovina neskončí na jiném konci ostrovů, než ta druhá.

//Vlčí jezero přes Tesáky

Trochu ho zarazilo, když na něj Iridan tak napřímo uhodil, aby mu pověděl svůj názor na něj. Povytáhl obočí a uvažoval, jestli si s něčím takovým má namáhat mozek. Eh, proč vlastně ne. Fajn. Tak toho mladého ušáka tedy pobaví. "No. Dobře. Tak se podívejme," přejel vlka pohledem od hlavy po špičku ocasu, krátce se pozastavil nad velikou jizvou na jeho krku, ovšem neřekl nic. "Řekl bych, že jsi mladý, oprsklý, asi trochu zbrklý a rozhodně nezkušený," začal schválně na ne zrovna pozitivní notě a vyčkávavě se odmlčel, aby zjistil, jestli se ta slova setkají s odezvou v podobě výmluv a odporu. "Ale," pokračoval po své vyměřené odmlce, "třeba v tobě něco je. Co, to ti nepovím, protože jsem tě sotva poznal," pokrčil rameny. "Na takovéhle otázky je trochu moc brzo. To si můžeš zapsat jako životní moudro - nech ostatní, ať tě trochu poznaj, než po nich začneš chtít recenze."
Ačkoliv se předtím jevil, jako že rodina je to poslední, o čem by se Iridan chtěl bavit, jeho další otázka směřovala právě tím směrem. "Ne. Nikdy jsem ji nepotkal," přiznal Wiss bez nějakého vykrucování. Netušil, kdo ta vlčice je. Možná věděl, kdo je Iridanův otec, ale než se stačil zeptat, jestli Alduin a Šaman jsou skutečně jeden a ten samý, mladík už si to štrádoval pryč. Černý si povzdechl nad skutečností, že nějakým způsobem už zase skončil na cestách s někým, kdo by klidně mohl být jeho syn nebo i vnuk, ale neprotestoval. Žádný chaos pod záštitou svého nového společenstva ještě nerozesel a tahle chvíle se pro to asi hodila stejně, jako každá jiná. "Jistě. To přece máme v popisu práce, ne?"

//Červená louka přes Nejvyšší horu

Hnědý se nad jeho jménem pozastavil, ale on to přešel bez dalších poznámek. Bylo to divné jméno, to on věděl, leckoho tahalo za uši nebo jim uzlovalo jazyky, ale bylo jeho a už ho nosil dost dlouho na to, aby si na něj zvyknul. "O to se tě nikdo ani neprosí," ušklíbl se, když byl upozorněn, že od svého nového společníka se žádné záchrany nedočká. "Já si poradím." Kdybys věděl, do čeho všeho už jsem spadnul a z čeho jsem se zachránil, potřásl hlavou. Byl si taky vědom toho, že sám často tvrdil něco podobného jako právě Iridan. Nebudu nikomu pomáhat, nebudu nikoho zachraňovat ani se plést do cizích problémů... a nakonec se v takové situaci stejně pokaždé nějak octl. Bylo to jako prokletí. Nebo prostě neschopnost nemíchat se do záležitostí ostatních vlků.
Iridanovi se moc nelíbilo ani to, když si ho černý spojil s jeho rodinou. Další úšklebek, který mu věnoval, měl už o dost chápavější nádech. "Jo. Tak tomu celkem rozumím. Upřímně, mně je docela fuk kdo je čí děcko," pokrčil rameny. "Není zač," dodal ještě, když na něj mladší vlk vyplivl poděkování jako by to byla nejhorší možná urážka. Docela se mu zamlouval. Vypadal, že je dost oprsklý a opravdu má vlastní hlavu, jak tvrdil. "Netřeba," ujistil ho. "Už to za tebe zvládli jiní."

Sledoval hnědého, jak kolem něj přešlapuje a papouškuje mu zpátky jeho otázku. Černý měl pocit, že na to nemusí odpovídat. Byla to přece jeho otázka. On ji položil první. Takhle to nefungovalo - mohli by si ji předávat sem tam klidně do zbláznění. Mladší vlk však nakonec povolil a představil se jako Iridan. Škubl ušima. To jméno mu cosi říkalo. Byl si jistý, že ho nedávno slyšel. Ale ke komu že vlastně patřilo...?
"Jsem Wissfeoh," představil se konečně. "Potomek nikoho. A padám si z nebe, kdykoliv se mi zachce," pokrčil rameny a lehce se poušklíbl. Bavilo ho, jak opatrně a pečlivě k němu Iridan promlouvá. Trochu se mu zdálo, že ten vlk to možná trochu přehání. Vypadalo to ale, že si nepřál, aby se černý rozplácl dole pod kopcem a rozmlátil si kosti na prach. Dokonce se mu povedlo to obrátit i v cosi, co by se snad dalo nazvat komplimentem. "Hm," okomentoval nevzrušeně, avšak když hnědý zmínil Chaos, nad hlavou se mu rozzářila pomyslná žárovička. Jistě. Už věděl, kdo mu to jméno řekl. Znělo v jeho hlavě Zeiranovým hlasem. Namířil na hnědého tlapou ovinutou hadím náramkem: "Aha! Iridan. Ty jsi syn Šamana a... a Usměvavé?" zavzpomínal na Havranova slova. "Ano, asi jsem cosi zaslechl," poušklíbl se pak. Jaká náhoda, že narazil na dalšího chaosana hned poté, co se ke spolku připojil?

"A kdo se ptá?" opáčil černý podobně nabručeným tónem, jako jeho nový společník. Byl naštvaný, že ho v podobných chvílích musí pokaždé někdo pozorovat a mínil si to vybíjet na hnědém vlku, který za to vlastně ani nemohl. No co. Taky se mohl vypařit, dělat, že nic neviděl a prostě zmizet. Ne na něj ještě halekat. Hej ty, to určitě. Fakt, že sám by se nejspíš nad podobným cizím karambolem podobně pobavil, si jaksi nepřipouštěl. V tuto chvíli totiž nebyl ani v nejmenším podstatný.
Podařilo se mu vymotat z látkové pasti a zatímco se tak nějak uváděl do alespoň trošku přijatelného stavu, mladík utrousil jediné obdivné slovo. Wiss se krátce ušklíbl, trochu ho to potěšilo, ne že ne. Na svůj plášť byl hrdý, ale neznamenalo to, že se kvůli tomu bude s tím mladíkem kamarádíčkovat. "Hm. A potěší tě nebo zklame, když ti řeknu, že to číslo je nula?" povytáhl kůži nad očima do tázavého výrazu a škubl zbývající polovinou pravého ucha. Zajímalo ho, co je ten vlk vlastně zač.

Plášť mu spadl přes hlavu, takže nic neviděl. Slyšel však docela dobře a přesto si přál, aby ho sluch šálil, když zaslechl cizí hlas, jak na něj volá. Znamenalo to, že ten jeho ponižující kousek někdo viděl. Samozřejmě. Škoda, že jeho plášť nebyl neviditelným pláštěm. Černý si totiž v tu chvíli opravdu moc přál vypařit se všem z dohledu... jenže to dost dobře nešlo. "Nejsem žádný 'hej, ty'," odsekl, protože ani země se neotevřela a celého ho nespolkla a odhrnul si plášť z obličeje. S trochou obtíží se mu povedlo z něj vymotat, začal si ho rovnat a ometat z něj sníh a hlínu. Dělal, že si cizince ani nevšímá, ale po očku po něm pokukoval. Hnědý vlk vypadal celkem mladě a nebyl mu vůbec povědomý. Takže se mu podařilo udělat naprosto skvělý první dojem na nějakého cizince. Dokonalé. Ještě, že mu názory ostatních byly převážně u zadnice. "Chtěl jsi něco?" povedlo se mu konečně plášť jakž-takž urovnat na svých zádech a obrátil se pohledem zelených očí na mladíka, který k jeho zklamání mezitím také nikam nezmizel. Proč vždycky mizely jen věci, u kterých si to nepřál?

//Ostříží zrak

Asi se s tím hledáním úkrytu trochu přepočítal. Do cesty se mu totiž náhle postavila široká a hluboká průrva. Zastavil se na okraji propasti a pohlédl dolů. "Jak jsem mohl zapomenout, že to tady je," zabručel si nespokojeně pod vousy. Už asi stárnul. Nebo přinejmenším hloupnul. No výborně. To zrovna nebylo to, co by si přál, ale nejspíš to byl osud, který čekal každého, že? Navíc to nebyl úplně marný objev. Dole by se mohl před studeným větrem skrýt. Stačilo jen najít cestu.
Obcházel podél přikrých svahů, dokud nespatřil stežičku vedoucí směrem dolů. Pustil se po ní, našlapoval pomalu a opatrně, protože vážně netoužil se dnes někde vyválet. Ani dnes, ani jindy. Prostě byl opatrný. Kladl tlapu před tlapu zvolna a beze spěchu, krok po kroku, už byl skoro dole. Oddechnul si - předčasně. Právě v tu chvíli, když už si myslel, že má vyhráno, se mu přední tlapy smekly, předvedl krásný kotoul a posledních pár metrů svahu se skutálel dolů, kde zůstal ležet sice nezraněný, ale tak zamotaný do pláště, že ani nevěděl, kde je nahoře a kde dole.

//Dračí průsmyk přes Severní hory

Přemýšlel a přemýšlel, až nakonec přemýšlet přestal a jen kráčel dál nepříjemně studeným dnem. Terén pod jeho tlapami byl nerovný, krkolomný a namrzlý, takže se raději soustředil na to, aby se někde nesklouzl a nesrazil si vaz. To by jeho kariéru v Chaosu ukončilo ještě dřív, než vůbec začala. Snad by ho ani nepřekvapilo, kdyby se to stalo. Bylo by to přímo typické, nebo ne?
Ale hory překonal bez karambolu a když sestoupil na pláně dole, už se tolik nemusel strachovat, kam to vlastně šlape. Zato vítr se do něj vytrvale opíral a profukoval i pod plášť, který v tomhle počasí černý obzvláště oceňoval. I tak to bylo neskutečně otravné. Zatoužil se schovat někam do závětří, dokud se počasí neuráčí uklidnit. Tyhle končiny tolik prozkoumané neměl, takže prostě šel, kam ho tlapy nesly.

//Rokle

//Křišťálové jezero přes Luka

Mrzlo, pofukovalo, ale černému to nijak zvlášť nevadilo, když se vzdaloval od jezera a zároveň i od Zeirana. Plášť ho na zádech hřál a on stejně nebyl příliš duchem přítomný, aby si zimu kolem nějak víc uvědomoval. Tak jsi to udělal, ty starý pitomče. Ano, udělal. Připojil se ke společenstvu, stal se součástí... něčeho. Nějakého většího celku. Byl to divný pocit a nejdivnější bylo, že mu skoro přišlo, jako by se nic nezměnilo. Učinil rozhodnutí, které pro jeho osobu bylo dosti zásadní, velké, a přesto teď, když jen tak bezcílně kráčel kupředu ztracený v myšlenkách, cítil se úplně stejně, jako předtím. Proč vlastně čekal, že to tak nebude? Čekal, že se ozvou fanfáry a sličné vlčice po něm začnou házet okvětní plátky růží? Ne. Samozřejmě, že ne. Asi očekával prostě... něco. Jenže to byl samozřejmě nesmysl. On byl pořád on, stejný jako vždy. Že se připojil ke společenstvu na tom, kým je, nic neměnilo. Měnilo to jiné věci, ale tohle ne.

//Ostříží zrak přes Severní hory

"Hm," přimhouřil oči, když Zeiran potvrdil, že vlk, který si říkal Šaman, nějakou červenou ve své srsti měl. Rozhodně mu to znělo jako Alduin. To jsem zvědavý, co z tohohle ještě bude, pomyslel si. Neměl s tím vlkem žádný zásadní problém, i když byl trochu divný patron. Pořád mu ale cosi dlužil, i když už to bylo pořádně dlouhou dobu. Kdoví, jestli na to Alduin vůbec pořád pamatoval. Wissfeoh trochu doufal, že se z toho vyvlíkne, ale možná se bude muset pochlapit. Teď nicméně nemělo cenu se tím zabývat.
Neměl už moc co dodat, jen přikyvoval a občas zabručel na znamení, že pořád poslouchá. Přemýšlel, jaký alias by si vymyslel sám pro sebe, ale všechno, co ho napadalo, mu znělo dosti praštěně. S tím si ale také ještě nemusel nějaký čas lámat hlavu a možná ani nikdy nebude muset. Po vysokém postavení nikdy nešel.
Pokýval hlavou, když mu Zeiran nabídl, že se může kdykoliv schovat v jeskyni nedaleko. "Díky," přikývl. "Budu si to pamatovat." I tohle jezero si musel zapamatovat, když bylo takovým ústředním místem. I když pořád netušil, jak se o srazu společenstva dozví. "Tak dobrá. Rád jsem tě zas viděl," řekl a myslel to upřímně. Moc přátel tu neměl, ale viděl, že Zeirana mezi ně zařadit může. "Snad přijdu na něco užitečného," zadoufal a protáhl se. "Měj se," kývl tmavému vlku na rozloučenou a zamířil pryč. Měl teď hodně o čem přemýšlet.

//Dračí průsmyk

Cukly mu koutky, když ho Zeiran skutečně uvítal jako bratra. Do čeho jsem se to pustil, proběhla mu hlavou zbloudilá myšlenka, ovšem bylo už moc pozdě na to, aby vycouval. Už souhlasil. Upsal se k tomu. Teď už se svým rozhodnutím musel žít.
Zeiran se mu jal vysvětlovat, kdo má Chaos na povel a kdo jsou ti nejváženější členové. Neunikla mu podivná jména, která všichni výše postavení podle všeho nosili. Vsadil by se, že takhle se skutečně nikdo nejmenuje. Podle Zeiranova popisu mu však ani Milost, ani Usměvavá nebyli nijak povědomí. "Hm... budu je vyhlížet," pokýval hlavou a jen doufal, že se nestane, aby si s některým z vůdců nějakým zásadním způsobem neporozuměl. Z dalších vlků ve vnitřním kruhu znal samozřejmě Zeirana, ale trochu se pozarazil u "Šamana", jehož popis mu kohosi připomínal. Dlouhé chlupy na hlavě, léčitelské praktiky... "Nepovídej. A je taky místy trochu do zrzava nebo do červena nebo tak něco?" Pokud se jednalo o toho samého vlka, možná bude muset zapracovat na splácení svého dluhu, který u něj stále měl. Jestli už na něj Alduin nezapomněl. Lehce se poušklíbl, když Zeiran prohodil, že i Wiss by se jednou mohl propracovat mezi velikány. "A dostal bych taky nějaké legrační nové jméno?" porýpl si lehce, ale hned zase nastražil uši.
"Corinne už jsem taky potkal," uvědomil si. To byla ta mladá vlčice, co s ní lovil bažanta? "Jen jsem netušil, že jste do rodiny." Zamyslel se, ale další jména mu povědomá nebyla. "Jinak jsem se ale asi s většinou členů nesetkal. Zdá se, že mě Chaos dosud z větší části míjel," poznamenal a zamyslel se. Bylo pár věcí, které mu vrtaly hlavou. "Když jsou ale všichni rozptýlení všude možně, jak taková setkání vůbec fungují?" Bude muset hlídat úplněk na obloze nebo něco podobného, aby věděl, kdy a kde se má objevit?

Zaposlouchal se do Zeiranových slov, aby měl přehled o tom, do čeho se to vlastně pustil. Protože už vlastně vycouvat nemohl, že? Kdepak. Namočil se do toho už příliš. Snad nedělal chybu. Na druhou stranu, nebyla by první. Možná měla potenciál být jeho poslední velkou chybou, ale doufal, že se to nestane. Mohla to totiž také být příležitost změnit něco ve svém životě, který mu už dlouho přišel poněkud prázdný a jednotvárny.
Poslouchal pozorně. Lehce se poušklíbl, když Zeiran opět začal vyjmenovávat vlastnosti, které v něm podle všeho ostatní viděli, nebo alespoň někteří z nich. Jeho uším to stále znělo divně. Avšak zbytek toho, co slyšel, mu nepřipadalo jako něco, co by nedokázal přenést přes srdce. "Pochopil," přikývl tedy nakonec. "A neslyšel jsem nic, s čím bych se nesmířil. Takže... ano. Můžeš mě nazývat bratrem." To se podívejme. Říkal si, že už nikdy žádného bratra mít nebude. Ten pokrevní pro něj přestal existovat už dávno. A přece se zdálo, že teď asi získá bratrů a sester víc, než by ho kdy napadlo.

"Pravda, jako smečka to vážně nezní," přiznal, že se asi nevyjádřil zrovna nejpřesněji. Smečka, společenstvo... byly to dvě podobné věci, které ale nebyly ani zdaleka totéž. Asi by si měl tyhle rozdíly začít více uvědomovat, pokud se k tomuhle společenstvu vážně chtěl přidat - a skutečně o tom uvažoval. Vlastně byl už téměř rozhodnutý. Nejdříve si ale vyslechl, co mu Zeiran poví. S tím, že existují nějaká pravidla, počítal. Měl trochu obavy, kolik jich je a jak přísná jsou, ale mladší vlk opět uhodil hřebík na hlavičku. Pokud je dodržovala Riveneth, která mu jinak přišla jako bytost, kterou nějaká pravidla absolutně nezajímají, tak zlé to být nemohlo. Přesto ještě chvíli dál váhal, ačkoliv už se do toho nejspíš namočil příliš, než aby mohl jen tak vycouvat.
Zeiran zněl přesvědčeně. Vypadalo to, že v něm členové Chaosu, alespoň ti dva, se kterými se setkal, skutečně vidí někoho, kdo by se do jejich společenstva hodil. "Hm," zabručel jenom a přimhouřil oči. Ačkoliv hlavou mu vířilo slov mnohem více, nahlas je nevyslovil. Jistě, že nebyl vlčetem, které neví, jak to na světě chodí. A vůli se zlepšovat? Možná ji také měl, ačkoliv už hodně dlouho spíš jen tak přešlapoval na místě. Ale asi nemělo smysl mlčení protahovat. Věděl, co se čeká, že řekne a věděl také, že to v tuhle chvíli je jediná odpověď, která dává smysl. "Dobrá tedy. I já si myslím, že by Chaos pro mě mohl být to pravé. Takže... ano. Chci se k vám připojit." Co že to ještě říkal? "Říkal jsi... složit přísahu?" protáhl tázavě. Co zase obnášelo tohle?

"Na tom asi něco bude," připustil, když o tom krátce popřemýšlel. Proč by si Riveneth dávala tu práci a vodila ho až sem, jen aby ho hned vzápětí vykuchala? Krom toho jestli chtěla, aby patřil do toho společenstva, asi ho vážně nemohla plánovat zardousit. Tedy, nebyl si úplně jistý, jak to mezi vlky v chaosu funguje, ale zdálo se mu to logické. "Tak pro to asi měla vlastní důvody." Nehodlal sám nahlas vyslovit, že v něm asi Riveneth vážně viděla nějaký potenciál.
"Myslím, že to vážně je šílený nápad," odpověděl, ovšem hned pokračoval: "Ale... asi ne tak úplně. Chaos je rozhodně mnohem zajímavější, než ostatní smečky tady. Život připoutaný k jednomu území mě neláká, ale členové Chaosu mají pořád nějakou svou... svobodu, i když je zároveň součástí společenstva. Že?" pohlédl na Havrana, aby se ujistil, že ta svoboda je skutečně tak svobodná, jak se na první pohled zdá, a nevězí v tom nějaký skrytý háček. "Možná..." Odmlčel se, aby se ujistil, že se skutečně chystá vyslovit slova, která se mu drala na jazyk. "Možná to zní jako něco, co hledám." Ostatně co mohl ztratit? Už stárnul a třeba by se svým životem ještě stačil něco udělat, než umře někde ve škarpě jako osamělý tulák, kterého nikdo neznal a nechtěl. "Nevím přesně, jestli i já jsem to, co hledá Chaos, ale jestli mě sem Riveneth přivedla, měla k tomu asi důvod."