Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povaloval se na zemi a vlastně napůl spal. No, možná spíš ze tří čtvrtin. Všichni mu cosi nadávali kvůli šišce, ale jemu už to bylo všechno srdečně jedno. Položil si hlavu na tlapy a všechny kolem sebe ztlumil na nepodstatný šum. Teprve až se mu od hlavy odrazila šiška hozená Ořešákem, trochu ho to probralo. Otráveně se ohnal tlapou. "Dejte mně pět minut pokoj," zahučel a začal mžourat kolem sebe. Povšiml si vlků, kteří předtím jeho pozornosti unikli. Zakoulel očima. Čím to bylo, že jakmile se objevilo něco jen trochu nezvyklého, všechny to k sobě přitahovalo jako magnet?
Jeho si naštěstí nikdo příliš nevšímal. Už už se chystal, že znovu zavře oči, cizinci necizinci, když tu cosi vystoupilo mezi stromy. "Huuh," protáhl nechápavě, než je bylinkář všechny vypštil. Wiss zíral na divná zvířata, která vystupovala mezi stromy. V životě takové tvory neviděl - a vlastně nebyl přesvědčený, že je vidí ani teď. Spím. Nebo mám halušky z těch šišek. Nenápadně vrhl pohledem po vlcích okolo, ale zvířata přitahovala pozornost všech. Takže to halucinace nejspíš nebyly, leda skupinové. Ale co jsou teda zač? Jeho kručící žaludek se tázal, jestli by se nedali sežrat, ale radši ani nechtěl domýšlet, co za následky by mohlo být, kdyby to zamordoval a vyšlo najevo, že jde o nějakou posvátnou opeřenou ovci nebo něco. Jen dál ležel a zíral na tu neobvyklou podívanou.

//Poušť přes Kvetoucí

Plouhal se společně s ostatními směrem z pouště pryč. Zmlácený a vyčerpaný, žaludek mu hladově naříkal, chvílemi i nahlas. Černý naopak zarytě mlčel. Myšlenky mu pomalu plynuly hlavou, i když by je popravdě raději vytěsnil, zbavil se jich, umlčel. Snad celé tělo ho bolelo, v kloubech vrzalo a když pohnul čelistí, cítil v ní zvláštní odpor. Že by si ji nějak namohl, když přidržoval Ořešákovi cizáka? Hluboko v zádech ucítil podivné zamrazení. Tak k tomu přece došlo. Někoho zabil. Ne, nelitoval toho, jestli kdy chodil po světě parchant, který si zasloužil smrt, pak to byl tamten vlk. Krást vlčata, brát jim životní sílu, týrat je a zabíjet- Takového vlka litovat nebude. Přesto... Nebylo to zdaleka tak uspokojující, jak by byl čekal. Necítil radost, ale ani výčitky. Po krátkém dumání došel k závěru, že necítí skoro nic. Otupěle vlekl své bolavé oteklé tlapy kupředu a uvnitř cítil jen divnou prázdnotu.
Velký podíl na tom jistě měla i únava. Nutně se potřeboval vyspat. Vlastní mozek mu připadal zpomalený a tupý. Na okrajích zorného pole se mu občas cosi mihlo, avšak když trhl hlavou, aby se na to podíval, zmizelo to. Začínám vyšilovat. Jak dlouho tam byli, jak dlouho vlastně nezamhouřil oka? Netušil, neb se pohybovali na místech, kde se plynutí času dalo odhadovat jen velmi těžko. Nechtěl ale ulehnout v těchhle podivných, zatuchlých chodbách. Toužil už celý tenhle zážitek nechat za sebou, aby na něj mohl začít zapomínat. A nakonec, stokrát díky, se před nimi skutečně objevilo světlo a oni vykročili do lesa.
Wiss zhluboka natáhl do plic vzduch a pak pomaličku vydechl. Ano, konečně. Tady by si mohli oddechnout. Barvy lesa, který navštívil už mockrát, byly i v zimě tak zářivé, že ho div neřezaly do znavených očí, které jako by se adaptovaly na šeď a hněď a vybledlé šero. Pomalu zamrkal těžkými víčky a uvědomil si, že to má na svědomí hlavně jeden druh stromu, který tady v životě neviděl. "Modrý šišky," zopakoval po Sachi a zamračil se nad tím. "Tohle tady dřív nikdy nerostlo, za to bych dal tlapu do ohně." No... ale možná radši tu pokousanou, aby si případně nepokazil ještě i tu druhou přední. Sachi ten zvláštní úkaz začala zkoumat. Wiss zatoužil její pozornost odtáhnout jinam, tohle mu přímo smrdělo nějakou další ostrovskou neplechou, ale než to stačil udělat, bylo pozdě. Už i on si všiml vlka, který mezi stromy s očekáváním posedával.
Nestačil říct ani bů a Sachi už se k cizinci hrnula. Wiss vydal hluboko v hrdle jakýsi neartikulovaný zvuk a zakoulel očima směrem k ostatním. U všech pekel, ta vlčice je nezmar. Vypadala, že by neuměla do pěti napočítat a větříček by ji mohl porazit, ale studnice její zvědavosti byla evidentně nevyčerpatelná a nějak jí dokázala ještě i dodávat energii. Černý se pomalu připloužil blíž a věnoval bylinkáři mumlavý pozdrav: "Zdravím." Chvíli jen poslouchal Sachi - znala vlka od vidění, což aspoň částečně vysvětlovalo, proč se k němu tak ochotně hrnula. V Barevným lese, odpověděl v duchu, trochu uraženě, že se šla zeptat nějakého náhodného tuláka a ne jeho, tolik zběhlého ve způsobech ostrovů a tak vůbec. I když... dobře, možná to chápal. Ten vlk vyhlížel, jako by sem dokonale patřil. Div, že se nestával součástí scenérie. Bez ostychu se zaposlouchal do toho, co mu vlčice vykládala a do tulákových případných odpovědí. Vypadalo to, že ta jejich debata na chvíli bude a tak se usadil na zem a nechal aspoň odpočinout nohám.
Proč tu vlastně trčím? Už s nimi nemusím chodit, došlo mu náhle a trochu pozvedl hlavu, která mu na moment klesla. Rozhlédl se po vlcích. Vittani, Ořešák, Sachi. Asi už ho tu vážně nic nedrželo, ale necítil nutkavou potřebu je teď hned opustit, jako se mu to často stávalo.
Znepokojovalo ho ale to, o čem Sachi mluvila. Ta atmosféra očekávání. Sám to cítil a neměl z toho radost. "Já tedy doufám, že se tady nemá nic stát. Invaze vraždících stromů, třeba?" protáhl. "Mohlo by to být něco příjemného, pro změnu." S očekáváním se zahleděl na nejbližší ze stromů, jako by čekal, že mu začne zpívat ukolébavku, láskyplnně ho zavine do kožešinky a uloží spát do teplého pelechu. Strom se ale nadále tvářil jako strom. Prozatím, přimhouřil černý podezíravě oči, dobře si vědom toho, že se chová jako šílenec. Jeho přetažený mozek to přestával zvládat a mimo jiné už nejspíš viděl bubáky i tam, kde vůbec žádní nebyli. Byly to jen stromy, ne žádné příšery.
Divné stromy, jo, to musel uznat. Teď si ten nejbližší pořádně prohlížel. Neslyšel nikdy o rudých jehličnanech a na tomhle dokonce pučely křiklavě modré šišky. Nemohl si pomoct, ten kontrast jako by prostě útočil na jeho zrak. Znovu pomalu zamrkal. Možná to ani není doopravdy, možná už jsem usnul, vynořila se myšlenka, které bylo velmi lákavé uvěřit. Duší se mu rozlil krásný klid. Ano, ano, samozřejmě! Žádná další podivná událost se konat nebude, nic neobvyklého už je nečeká. Stromy opravdu vypadaly, jako by vypadly z krajiny snů. A kdo kdy slyšel o tom, že by stromy vyrostly během jediného dne? Dobře, možná tu byly už delší dobu. Wiss tudy nešel nějaký čas. Stejně ale. Vzrostlé stromy během pár měsíců? Blbost, souhlasil sám se sebou, jenže problémem bylo jeho vědomí, že to možné je. S magií bylo možné všechno... A toto uvědomění jeho blaženou iluzi krásného snu dokonale rozbilo. Přímo cítil, jak se sesypala. Zamračil se a vstal.
Přišel k modré šišce, kterou ještě před chvílí očichávala Sachi. Přiložil k ní také čenich a nasál do něj pachy zrovna ve chvíli, kdy se vlčice ptala, zda jsou šišky jedlé. "Copak jsme veverky?" protáhl trochu tlamu, ale v žaludku mu v tu chvíli opět nahlas zakručelo. Jo, měl strašný hlad. Hladové křeče už téměř bolely. "Na druhou stranu," vyslovil zadumaně, "všechno je jedlý. Až na to, že některé věci jen jednou." Než si to stačil rozmyslet nebo ho někdo zastavit, nacpal si dvě šišky do tlamy a začal je žvýkat. Zbláznil ses! zvolal pohoršený hlásek v jeho hlavě, ale byl to jen takový malinký, vzdálený hlásek, kterému nebylo třeba přikládat váhu. Hlodání šišky bylo sice pochybným zážitkem, ale Wissfeoh (že by mu ta únava vážně vlezla tolik na mozek?) musel odolat pokušení se rozchechtat. Svačina ze šišek. Nebylo tohle dokonalé zakončení celé té eskapády? Nebylo tohle prostě úplně perfektní? S trochou úsilí polkl - šišky byly všechno, jen ne šťavnaté - a pak se rozložil na bok do sněhu. Když to dopracoval do bodu, že žere šišky, asi mohl mít všechno prostě na háku.

//Navrhuju jméno modřínka rudosrstá

Co to tam měli na té zemi? Wiss si opakoval, že ho to nezajímá a že se na to dívat nepůjde, ale bylo to marné. Nakonec neodolal a šel se podívat. V písku se tam povalovaly matné perličky. Zařadil se vedle ostatních zrovna když Ořešák zahlásil, že si je vezmou na památku. "Nevím, jak často si tohleto budu chtít připomínat," zahučel, ale jednu perlu nakonec sebral a zastrčil ji kamsi do ohybu pláště. Pravděpodobně ji stejně někde vytrousí... ale třeba ne. Dar od mrtvého jeden nedostane každý den, to byla pravda.
Vittani začala uvažovat, co s cizákem. Ořešákovo zhodnocení situace mu přišlo dosti rozumné. "Jo, mrchožrouti se o něj postarají," pokrčil rameny a začal se otáčet, že už tedy konečně půjdou, když promluvila Sachi a pohnula se směrem k mrtvému tělu. Zhluboka si povzdechl a sledoval její lopotu. Proč? Nebyli už dost unavení? Neměla už toho dost? Chtěla se opravdu namáhat kvůli takovému ubožákovi, který si nezasloužil už ani jednu další myšlenku? Ale viděl, že jí to moc nejde a nakonec zavrtěl hlavou a připojil se k ní. "Seš až moc hodná, víš to?" odfrkl si, ale přiložil tlapy k dílu a nakonec mrtvý vlk skončil v hrobě, který si dle jeho názoru ani nezasloužil.
Když dopadla poslední sprška písku, Wiss se bez dalšího komentáře otočil, uchopil jeden z amuletů a rozešel se s ostatními pryč chodbou. Mohl by jim postavit schůdky, ale už se na další používání magie necítil. Ne, dokud si pořádně neodpočine a nenabere sil.

//Začarovaný les přes Kvetoucí louku

Paletka 1

I poslední světlo si našlo cestu ke stínu a ten náhle už žádným stínem nebyl. Zůstalo před nimi stát malé vlče. Tyloo. Takový, jaký byl pod tím vším. Ne, nemohl Indri odpustit - a Wiss to chápal. Odpuštění se nedalo vynutit, nedalo se po nikom požadovat. Tohle rodinné setkání opravdu nedopadlo tak, jak by si ho Indri představovala. Ale... aspoň se jim podařilo ještě jednou setkat. Když už nic jiného, měla v tom teď vlčice jasno. Happyend se nekonal, ale byl to již opravdu konec.
"Sbohem," hlesl Wiss a čekal, že se vlčí duše rozplynou do ztracena. Tak se také stalo, ale nejprve k němu Tyloo stačil přistoupit a špitnout mu do ucha krátký slib. Černý zaskočeně zamrkal. "Tak- Tak dobře," stačil akorát vykoktat, než se vlčí duše rozplynuly jako vánek nad pouští. Kouzelný přívěsek mu spadl z krku a i kdyby chtěl Tyloovi říct ještě něco, už nemohl. Byli pryč. Nejspíš nadobro. Je po všem.
Ani si nepamatoval, že by si lehal, najednou se prostě válel v písku a sledoval, jak Ořešák a Sachi cosi pošťuchují po zemi. I kdyby tam byly čiré diamanty, teď se kvůli tomu nehodlal zvedat. Zůstal natažený na písku a popadal dech. V hlavě mu bušilo, pokousaná tlapa stále ještě tepala bolestí... Ani mu teď nevadil písek, který obyčejně nesnášel, vlastně to bylo docela příjemné, ležet na vyhřáté duně- Duny. Poušť. Khan. Málem už by odplul do spánku, ale tahle myšlenka ho dokonale probudila. "Měli bychom odtud vypadnout," pravil spěšně a rozhlédl se kolem - jistě tu někde bude cesta nahoru a potom budou muset z pouště uprchnout. Už sice roky Khana neviděl, ale to mohlo být tím, že se poušti zatvrzele vyhýbal. Kdyby na něj narazil teď... Ne, kdepak, ne. "Nechci tady odpočívat s mrtvolou," vymyslel si rychle nějakou výmluvu a začal se škrábat na nohy, které zoufale protestovaly, ale nakonec ho poslechly.

//Díky mockrát za akci <3

Černý měl pocit, že od toho dílku skládačky, který jim uniká, jsou jen malý kousek. Muselo jim chybět jen něco malého, potom by všechno ostatní zapadlo na své místo. Nedokázal však na to ukázat tlapou. Vittani však uvažovala bystřeji. Tohle že by byl Tyloo? Jeho hlava to nejprve chtěla odmítnout, ale... Vážně to bylo tak nemožné? Vážně?
Stín promluvil. A černý začínal chápat. Jak by mohl někdo dojít klidu, když se pevně držel pocitů ze svého života? A jak je pustit? To je určitě děsně jednoduché, že ano, odfrkl si, avšak pouze v duchu. Navenek momentálně třeštil oči na rudé krystalky vznášející se kolem Vittani, z nichž vyšel hlas, který slyšel i on sám. Tenhle však byl zabarven docela jinak. Vztekem, zlobou. Touhou po pomstě. Rudá zář se vznesla ke stínu a byla pohlcena.
Další na řadě byla Sachi. Společně s úzkostným hláskem se světlo krystalů přemístilo k Tyloovi a propletlo se s tmou. Zdálo se mu to, nebo temnoty ubývalo? Teď já, došlo mu. Indri se zoufale upínala k Vittani pro odpovědi. Byl docela rád, že se neptá jeho, protože vážně netušil, co by řekl. Když se to stalo, asi to muselo být možné. Možná to i vážně byla její vina, ale nedokázal k vlčici cítit velkou zášť. Neudělal snad to samé, nebyl snad úplně stejný, neopustil jsi je? Nenechal jsi je na pospas? Zatřásl hlavou, on o nich přece nevěděl-
Ale to už se Tyloo obracel přímo k němu. A jak se krystaly rozzářily, odpověď se najednou zdála jasná. "Našel," hlesl. Protože teď už bylo všechno jinak. On sám... byl jiný. Horší? Lepší? Jiný. Neopustil by ty, na kterých mu záleží. Už jen proto, že takoví vlci byli v jeho životě tolik vzácní. Se září krystalů z něj opadla i jakási velká tíha.
Poslední zbýval Ořešák. A zdálo se, že stín - Tyloo - je téměř volný. Jako by se... zmenšil. Zeslábl. Celá tahle věc už byla prakticky u svého konce. Tak do toho. Ať je po všem. Ale jeho tlama opět nevydala jedinou hlásku.

Jméno vlka: Wissfeoh
Počet postů: 13
Postavení: beta
Povýšení: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Wiss se dále pohyboval na akci, kde pokračoval s ostatními v pátrání po ztracené duši a také se pustil do zneškodňování cizáka - vraha vlčat.
Bobříci: -

K Sachi se připojili i Ořešák s Vittani. Zůstal stát sám. Vždycky sám. Protože tolik věřil, že má pravdu, nebo snad protože mu nepřipadalo, že by měl patřit k ostatním? Neměl na takové úvahy dostatek zbývající vůle. Nenechám je rozcupovat jen tak na kusy, rozhodl se, ale ani se nenechám zabít kvůli duchovi. Celé mu to navíc jaksi nehrálo. Kdo by chtěl zabít vraha vlčat a zároveň vlčici, která se jen snažila najít svého syna? Proč se ten stín snažil zastavit snad úplně všechny strany, které se na téhle výpravě střetávaly? Bylo tady něco, co nechápali a co jim unikalo.
Jen stál, ano, příliš unavený na cokoliv jiného, ale poslouchal. Alespoň některé věci začínaly dávat smysl. Třeba čí pocity byly uvězněné v krystalech. A... "Pš!" sykl k Sachi, která mu začala skákat do řeči a všechno odmítat. Chtěl si to poslechnout. Chtěl si udělat vlastní obrázek o tom, o co tady sakra jde. "Tak do toho, řekni nám, jaká je podle tebe pravda. Kdo je tedy Indri doopravdy?" vybídl stín. "A kdo jsi ty?"

Tesáky a drápy, krev a řev. Nastal čas odplaty za bezpočet nevinných životů. Ořešák s Wissfeohem ji vykonali společně. Černý pevně držel cizáka, zatímco tesáky hnědého dokonaly dílo. Zvuky deroucí se z hrdla umírajícího vlka nebyly ničím příjemným. Je to jako zabít jelena. Nebo jako vyhodit hnusný sliz zpátky do pekel, odkud přišel. Přesto se Wissovi trochu zatřepotal žaludek, protože to nebylo přesně stejné, jako zadávit králíka. Navzdory tomu cizáka nepouštěl, dokud se nepřestal cukat. Teprve potom povolil svůj stisk a nechal jeho hlavu padnout do kaluže krve.
Odstoupil stranou a ani se nepokoušel přijít na něco, co by měl říct. Co jste asi chtěli v takové chvíli říkat? Jen sklonil hlavu, popadal dech a čekal, až se mu přestanou třást kolena. Mohl si oddechnout, bylo po všem. Nebo ne? Z mrtvého těla rázem vystoupal duch... a pak se zjevil na scéně i stín. Wiss si ho do té chvíle vůbec nevšiml, takže málem vyletěl z kůže, ale on už si živých vlků vůbec nehleděl. Jal se cupovat na kusy ducha právě zabitého vlka. Od příšerné podívané bylo nemožné odtrhnout zrak. Kvílení se mu prořezávalo snad až do samého mozku. "Dost, to už stačí!" zaskučel a snažil se přikrýt si uši, třeštící hlava hrozila, že se mu rozletí.
Přestalo to. Díky bohům, nakonec to přece jen přestalo. Wiss si byl jistý, že tohle už musí být konec, musí... Ale nebyl. Stín se zaměřil na Indri. I její osud měl být zpečetěn. Co ale mohli udělat? Co vůbec mezi sebou tihle dva duchové měli? V té chvíli na pokraji absolutního vyčerpání psychického i fyzického se mu to zdálo až křišťálově jasné. Indri už byla mrtvá a jestli se do toho budou plést, potom budou brzy taky. On už bojovat nemohl, upřímně řečeno neměl daleko k mdlobám. "Sachi, ne," hlesl, když viděl, že se hnědá vlčice snad plánuje nechat dobrovolně zabít. Měla asi ve svém jádru víc odvahy, než on. Nenapadalo ho, co dělat. Jen... tam stál.

//Asshiřin labyrint

Během jeho krátkého zaváhání se vlk okamžitě pustil do Sachi. Wiss viděl hrozivě jasně, jak nepříznivě se situace vyvíjí. Zdálo se, že bojovnost z hnědé vlčice vyprchala. Náhle vypadala bezbranně - a to měl přeci cizák nejraději, že? Sotva klesla k zemi, už byl málem na ní. "Nech ji," zavrčel Wiss a stačil ho od ní odervat, než se stalo něco ještě horšího, než doteď. V zorném poli se mu objevil i Ořešákův kožich.
Ten byl další, na koho se cizák zaměřil. I když ho Wiss držel, zarýval do něj hluboko tesáky a snažil se ho zpacifikovat, cizák se otáčel a natahoval po Ořešákovi. Možná ho i zranil. Wiss se zapřel, zabral tesáky a snažil se co možná nejvíc stáhnout cizákovi hlavu, aby měl Ořešák - nebo někdo, kdokoliv - volný přístup k jeho hrdlu (4). Nemohl nic říct, ale v duchu řval a doufal, že řve i jeho zelený pohled, který upíral na hnědého vlka. Dokonči to! Skoncuj s ním!

Wiss nepřemýšlel o tom, co je morální a co ne. Prostě se vrhl dopředu, aby to s tímhle prevítem ukončil jednou pro vždy - jen mu blesklo hlavou, že pokud chce Vittani přesvědčit, že sám není vrahem, tohle možná není ten nejlepší způsob. Ale nemohli ho nechat jen tak uniknout, v žádném případě. Zakousl se do něj vší silou a skutečně hluboko. Chuť krve se mu rozlila na jazyku. Cizák sebou ale škubal a podařilo se mu nakonec vysmeknout z jeho sevření. (1) Svým prudkým manévrem černého rozhodil a on prudce došlápl na poraněnou tlapu. Mohlo to dopadnout vážně špatně - to už tu však byla Sachi a Wisse až překvapilo, s jakým hněvem se vlčice, doteď tak plachá, vrhla do boje. Každý měl asi své limity.
Ať už ostatní dělali cokoliv, černý potřeboval chvíli na nabrání ztracené rovnováhy, ale pak se hrnul už zase kupředu. Zuby a drápy mířil opět hlavně na hlavu a krk (3). Teď už byli v přesile. Naříkavý hlásek jako by mu stále kvílel v uších. Nitro se dále svíralo steskem i v zápalu boje. Chtěl, aby to přestalo. Snad skončí, když skončí i tohle?

//Poušť

Běžel a běžel. Naslouchal naříkavému, lítostivému hlásku, který se ozýval kolem. Komu patřil? Byl to Tyloo? Černému se svíralo hrdlo. Cítil, jak se mu v hrudi nafukuje jakási divná bublina. Všechno ho to tak mrzelo. Všechno... mělo být úplně jinak. S hrůzou si uvědomil, že se mu za běhu oči zalévají slzami. Spěšně zamrkal, aby je zahnal. Ne, musíme to skončit. Tohle nemohlo dál pokračovat. Museli to s vrahem skoncovat, ať to stojí, co to stojí.
Ta emoční horská dráha ho možná vyčerpávala ještě víc, než samotný běh. Ten se teď stal také náročnějším, jak podloží pod tlapami změklo. Sotva si toho ale všiml. Soustředil se na cizáka. Neměl příliš velký náskok a Wiss cítil, že by ho mohli dostihnout. Vittani běžela s ním. Pravděpodobně byli jediný, kdo nezahynuli v tom kolapsu podlahy, ale snad to bude stačit. Věřil, že společně by to dokončit dovedli.
Zajíkavě se nadechoval a vydechoval, slzy každou chvíli hrozily, že ho skutečně přemohou, ale nemohl se poddat. Nemohl se ulitovat k smrti. A ten přízračný hlásek dále naříkal, zatímco oni stanuli pod otevřenou oblohou. Jen... částečně otevřenou. Dírou dovnitř padal sníh. Cesta se opět větvila, ale pokud mělo být po jeho, už žádné vybírání cesty nebude. Bylo toho hodně, čeho litoval. Co mu teď provinile hryzalo v žaludku a hnalo slzy do očí. Ale byl si jistý, že tohohle litovat nebude. Nebrzdil. Cizák čučel kamsi po vejrech a Wiss po něm skočil jako rozzuřený medvěd a tesáky mu mířil na zátylek (6), aby se jim už nemohl vysmeknout a vyvádět další nekalosti.

Wiss příliš nevnímal, co dělají ostatní. To bylo na nich. Všechnu jeho pozornost si vyžadoval vlk. Jeho první útok se s velkým úspěchem nesetkal, zato cizákovi se povedlo mu uštědřit pár dobře mířených ran. Kousance a škrábance na plecích byly nepříjemné, ale snad ne příliš nebezpečné - povedlo se mu ale taky ho pořádně rafnout do přední tlapy, kde byla rána dost hluboká a bolestivá. "Au, ty šmejde," procedil mezi zuby a vrhl se drápy po vlkově tváři. Zafungovalo to lépe, než by čekal. Cizákovo oko rázem puklo. Wiss se křečovitě zašklebil a už už se vrhal kupředu, aby využil své výhody a dokončil to.
V tu chvíli se však stalo hned několik věcí naráz. Zaslechl jakési tříštivé křupnutí. Zaslechl tichý hles vlčete. A pocítil nebezpečné otřesy země. "A kur-" Křupnutí země pod tlapami naštěstí zbytek jeho nadávky dostatečně vycenzurovalo. V oblaku suti tvrdě dopadl na podlahu kdesi dole. Rameno i žebra na té straně mu naříkaly bolestí. Dovolil si na moment zadoufat, že vrah vlčat si třeba zlámal vaz nebo ho rozplácl padající kus kamene jako švába, ale žádné takové štěstí je nečekalo. Hned se sbíral na nohy a začal prchat. Byla tu i Vittani a vypadala taky živě. "Za ním!" štěkl chraplavě a rozběhl se tak rychle, jak jen mu dobité tělo a pokousaná noha dovolily. Vkládal ale naději v to, že cizáka jeho zranění také zpomalí. Vyškrábnuté oko muselo bolet vážně hrozně. Wiss cítil, že tohle celé se chýlí ke konci, ať tak či onak. Snad proto se mu ještě povedlo ze sebe vyždímat dost sil k pronásledování vlka. Snažil se ho dostihnout, ať už s ním byla Vittani nebo ne. Dostihnout a zneškodnit.

Vlkovi se podařilo mu uhnout, což černého akorát víc dopálilo. Zároveň ho to však samotného na chvíli vyvedlo z rovnováhy. Ořešák měl větší štěstí, podařilo se mu vlka pořádně nabrat ramenem a Vittani se hned vrhla po amuletu. Nebo po amuletech? Povedlo se jí mu je stáhnout z krku. Wiss si stačil jen všimnout toho, že rituál zřejmě pokračuje, ale vyřešení téhle otázky v tu chvíli přenechal raději vlčicím. Chtěl se hlavně postarat o to, aby tenhle vlk už nevztáhl tlapu na jediné vlče.
Přikrčil se a vyrazil zuby po vlkových slabinách (2), načež se co nejrychleji klidil zase dál, z jeho dosahu. Na magii už si příliš netroufal a sil navíc se mu zrovna nedostávalo. Ani vliv kamene nepomáhal, pocit viny jako by ho táhl ke dnu... Ale musel se snažit. Musel. Ať se mu podařilo uniknout zásahu či ne, hnal se do dalšího útoku. Tentokrát drápy mířil přímo na cizákův obličej (4). Jen vzdáleně slyšel Sachi, jak křičí, ať Vittani něco zničí. Amulet, předpokládal. A on se soustředil na zničení zase někoho docela jiného... Doufal, že Ořešák se k němu přidá.

Všichni čtyři spojili své síly. Byli podivně nesourodý tým vlků, takový, jaký by se jindy snad dohromady ani nedal, ale okolnosti je svedly k sobě a chtě nechtě se s nimi Wissfeoh cítil nějakým způsobem spjatý. Zaměřili své magie proti stěně a přes únavu a vyčerpání se jim podařilo vyhloubit díru dost velikou na to, aby se jí dokázali protáhnout. Wissem stále zmítaly výčitky, vzpomínky na všechno, čím se kdy provinil, pálily ho v hrudi jako kyselina. Zároveň však měl kvůli tomu vztek - a nejen kvůli tomu. Přímo před nimi teď byl někdo, na koho mohl všechnu svou frustraci nasměrovat. Jistěže se lecčíms v životě provinil... ale zastavit tohohle parchanta bude bez nejmenších pochyb dobrý skutek.
S vrčením se černý procpal trhlinou a vrhl se vpřed. K vrahovi vlčat. Kolik zmařených životů? Nevěděl, jestli můžou ještě pomoci mladému vlkovi, kterého každou chvílí opouštěla životní energie, ale kdyby ne... chtěl mít jistotu, že tenhle bude poslední. Tohle teď končí. Rozběhl se a skočil proti cizákovi prudce celou svou vahou ve snaze vyvést ho z rovnováhy (3) a snad ho i přimět přerušit ten svůj hrozný rituál.