Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím odměny na Wisse, tlapku do země pochopitelně :D Děkuji!


Zapsáno

Wiss sledoval tu hromádku neštěstí, jak se nadále povaluje po zemi a už popravdě ani nečekal, že se dočká nějaké reakce. Nejspíš to byla pouhá ztráta času. Vypadalo to, že vlčice už vzdala jakoukoliv snahu o cokoliv. Kupodivu z ní nějaká odpověď nakonec přece jen vypadla. Bylo to více slov, než od ní černý doposud slyšel za celou dobu, takže pozorně poslouchal, neboť by se tohohle podruhé už nemusel dočkat. "Ach tak," utrousil. Tahle situace pro něj nebyla ničím neznámým ani nepochopitelným. Sám už v životě zůstal sám mnohokrát. Ztratil rodinu i každého, koho kdy mohl aspoň vzdáleně považovat za přítele. On se s tím ovšem vypořádával jiným způsobem. "No, to je dost na nic - věř mi, vím to moc dobře," začal s lehkým povzdechem a přejel pohledem po okolí. Byli tu pořád sami. Dobře. "To už je realitou života, že vlci odchází. S tím se houby nadělá," zabručel Wiss a rýpl drápem do písku. Nepočínal si asi zrovna empaticky, ale na to on nikdy nebyl. "Ale nemá cenu se ničit kvůli něčemu, co se nedá změnit."

Černý pozoroval, jak se na jeho výzvu, doporučení nebo jak tomu chcete říkat, bílá vlčice mechanicky zvedla a bez jediného slova se šla odklidit do nedalekého křoví. Jen lehce pozvedl obočí, když ho minula, aniž by mu věnovala byť i jen jediný pohled. "Ou-kej," zamumlal a zavrtěl hlavou. Nejspíš by ji měl prostě ponechat osudu. Možná byla šílená, nebo jí nějaká nemoc rozežrala mozek. Nebo je prostě na dně. To život s vlky dělá. Nějakou tu chvíli stál nehybně na místě a jen sledoval vlčici, jak se opět ovinula kolem té ledové koule, jako by to byl nějaký záchranný kruh v oceánu marnosti.
Bylo by nejsnazší prostě odkráčet. Nevěděl, co má říct ani jak si počínat. Nebyl na takové situace stavěný a přesto se v nich neustále ocital a byl zkoušen a testován a nucen ukazovat tu stránku sebe, kterou by rád hluboko pohřbil, ale která byla z nějakého důvodu silnější než předsevzetí stát se bezcitným hajzlem, kterého by tím pádem nemohl nikdo a nic zranit. A tak, místo toho, aby se otočil a odešel, se po pár dlouhých vteřinách opět vydal za Bílou. Možná že ani nestála o jeho pomoc. Ale stálo to za ještě jeden pokus. "Hele, vnímáš mě?" oslovil vlčici, když se usadil do písku asi tak metr od ní. "Nemám tušení, co se ti stalo, ale... eh, třeba bych mohl nějak pomoct," zabručel, jako by ho vlastní slova znechucovala. "Nechceš mi objasnit, o co tady jde? Proč tady ze sebe na pláži děláš živý terč pro každého predátora a narušeného maniaka v okolí?" otázal se a nakopl hrudku hlíny. Kdyby se sem zatoulali šakali nebo nějaký hladový medvěd, Wiss pochyboval, že by se vlčice vůbec snažila bránit svůj život. Dost komplikovaný způsob sebevraždy. Vypadala vlastně, jako by byla už mrtvá, akorát jejímu tělu to ještě nedošlo.

Hlásím se ^^

Celkem dlouho si ho nevšímala. Zdálo se, že byla zcela ponořena do svého vnitřního utrpení, ať už ho způsobovalo cokoliv. Wissfea by vlastně i celkem zajímalo, co se jí stalo - kdo ví, třeba se to dozví, ačkoliv to momentálně nevypadalo zrovna pravděpodobně. Spíš to vypadalo, že vlčice ani nebude schopná žádné komunikace, pokud si vůbec někdy všimne černého existence. Pořád se ještě můžeš otočit a zmizet, doporučil podlý hlásek v jeho hlavě. Černý ho utlačil do pozadí a místo toho na sebe vlčici konečně pouhými dvěma slovy upozornil.
Její odpověď byla ještě stručnější než jeho otázka. "Ach tak," opáčil suše. Pokud věděl, mrtvoly obvykle nemluvily. Ani se netulily k ledové kouli, která dorůstala před očima. "Inu, nechci tě v tom nežití rušit, pochopitelně, ale možná by to bylo příjemnější na nějaké sušší části břehu? Nechceš se kousek posunout, než tě to moře spolkne zpátky?" podotkl jen tak mimochodem - měl dojem, že kdyby se příliv rozhodl trochu zvednout, spláchl by vlčici klidně zase do moře. Netušil ale, jestli k tomu v sobě bílá vůbec sesbírá dostatek sil. Vypadala úplně vyřízeně. Černý se obával, že nenarazila zrovna na toho nejlepšího - nevěděl zrovna moc o tom, jak jí pomoct, i kdyby nakrásně chtěl. Vlastně zjišťoval, že mu jí je snad i trochu líto. Pohled na to zubožené stvoření v něm probouzel dávnou vzpomínku. Utlačil do pozadí i ji, hned za tím potměšilým hláskem.

Černý číhal na ryby a soustředil se na to tak urputně, že si příliš nevšímal toho, co se dělo kolem. Když spatřil pod hladinou tmavý stín, vrhl se po něm a vzápětí sevřel šupinatého tvora jediným obratným pohybem mezi zuby. Pozvedl hlavu s čerstvým úlovkem a uvědomil si, že přes průliv se přibližuje světlá vlčí silueta. Zvědavě ji sledoval, zatímco jedl rybu. Uvažoval, jestli to vlčice dokáže, nebo jestli jí za chvíli hlava definitivně zmizí pod hladinou - vypadalo to, že má celkem problémy. A pak bych ji musel zachraňovat, pomyslel si. Vlastně nemusel. Nikdo by se to nedozvěděl. Ale v hloubi duše věděl, že by ji stejně šel z vody tahat. Protože to tak bylo nakonec pokaždé.
Tentokrát to ale nebylo třeba. Vlčice i s jakousi divnou koulí dospěla na břeh několik metrů od něho... a to bylo celé. Dál se už nehýbala. Wiss nakrčil čelo, spolkl poslední sousto ryby. Čert aby to vzal, pomyslel si - jak si vůbec mohl myslet, že se prostě nebude do ničeho zaplétat? Tak se otoč, seber se a vypadni a nech ji tu. Jsi přece hajzl, celej život si to tvrdíš, tak to teď dokaž. Ale místo toho, aby ho tlapy odnesly pryč od onoho smutného výjevu, zjistil, že ho přibližují k oné bílé vlčici, která vypadala naprosto zdrceně. Tiše vzlykala a k sobě si tiskla tu ledovou kouli. Wissfeoh netušil, co by měl vůbec dělat. Nikdy nebyl zrovna dobrý v utěšování druhých a nikdy neměl velký zájem se to učit. "Hej," zabručel tedy tiše, když došel dostatečně blízko, aby ho vlčice slyšela i přesto, že své okolí zjevně moc nevnímala. "Žiješ?"

//Kvetoucí louka přes Začarovaný les

Kráčel dál a dál, ve stínu oněch podivných stromů, které vlastně už ani nepovažoval za divné a už vlastně ani nemyslela na Khana. Nechal myšlenky, ať se volně toulají. Byl konečně zase sám - nevěřil, že to tak zůstane dlouho a proto si chvíle klidu a samoty vychutnával plnými doušky. Krásný, sladký klid. Myšlenky v jeho hlavě se zatoulaly ke starým vzpomínkám. Krátce zauvažoval nad tím, zda jeho sestra pořád žije a jestli si na něj taky někdy vzpomene. Celkem doufal, že ano - občas mu i chyběla, ačkoliv už to bylo pěkných pár let od doby, co ji naposledy viděl. Co se týkalo bratra, no... ten mohl klidně hnít v pekle a Wissovi by to ani nevadilo. Nesnášel ho, toho nabubřelého idiota.
Se vzpomínkami na svou vykutálenou rodinu prošel celým lesem a zastavil se až tehdy, když se před ním rozprostřela velká vodní plocha a zatarasila mu cestu. Ach ano, samozřejmě. Tady už byl. Po tom divném setkání s Alduinem, pokud ho paměť nešálila. Pořád mu dlužím, vzpomněl si a nakopl oblázek, který krásným obloukem vyletěl a plácl do vody. Krucinál. Aby na to nemusel myslet, vkročil do mělké vody poblíž břehu a začal číhat, zda nespatří nějakou neopatrnou rybu, která by se mohla stát jeho kořistí.

//Namarey

Opustil poušť a měl dojem, že to bylo právě včas, neboť teploty se šplhaly celkem vysoko i všude v okolí. Opět tu bylo léto. Otravné, horké léto. Wiss si povzdechl - na každém ročním období se dala najít nějaká ta nevýhoda, ale léto bylo občas zkrátka nesnesitelné. Stejně jako v zimě dokázala být nesnesitelná zima. To už asi nejsnesitelnější byly podzim s jarem, jakési neutrální přechody mezi dvěma extrémy, ačkoliv kdyby se nad tím zamyslel urputněji, jistě by si vybavil ty nesčetné příležitosti, při kterých brblal na déšť a bláto. Zkrátka a dobře, černému bude vždycky něco vadit. Takovou už měl holt jednou povahu.
Aspoň že Khan za ním nešel. Ať si klidně shnije v tom svém hmyzím království, idiot jeden. Wiss zavrtěl hlavou. Podobného tupohlava aby jeden pohledal. Na co si vlastně hraje? Na Alfu? Ví on vůbec, jak vypadá smečka? A co obnáší její vedení? Ale... co mě to vlastně trápí. Já se tam rozhodně přidávat nebudu. Pokud mohl soudit, udělal Khan chybu už jen výběrem stanoviště. Tomu, že mu to uložila bohyně, příliš nevěřil. A jestli se při náboru nových členů choval jako nabubřelý pitomec (jakože asi ano)... zkrátka a dobře, byl odsouzen k selhání. Wissfeovi to dělalo škodolibou radost a tak si za chvíli přes louku vykračoval jako na růžovém obláčku. Zastavil jen, aby zahnal žízeň u potůčku a pak pokračoval dál, do stínu lesa.

//Průliv přes Začarovaný les

Khan měl nepřekvapivě plnou tlamu mouder, která - rovněž nepřekvapivě - Wisse doháněly tak maximálně k tomu, aby tiše skřípal zuby. A jako by toho nebylo málo, jak slunce šplhalo po obloze, pražilo na ně se stále větší vervou a Wissfeův černý kožich ho do sebe ochotně vtahoval, takže si vlk připadal jako v sauně. Jak tady někdo může žít. Taková pekelná díra. "No, je to moje blbost, že jsem od tebe čekal víc," odsekl a už koukal, aby byl odtud pryč. "Ale prosímtě," pronesl ke Khanovi tónem, jako by poučoval tříměsíční vlče, když bylo opakovaně poukázáno na jeho neschopnost. Začínalo ho to nudit, fakt. "Nejsem přece ty."
Následoval pohledem směr, kterým ukazovala Khanova tlapa, směr pryč z téhle vysušené řiti světa, zpět do normálu... víceméně, dejme tomu. Wiss si již zvykl, že tu nic normálního není, ovšem to neznamenalo, že se musel zdržovat v těch nejhorších koutech. To neměl zapotřebí. "Fajn," zavrčel a vykročil tím směrem, než se naposledy otočil na Khana: "Tak se měj, veličenstvo. A příště koukej mít už hotovou tu sochu. Moc rád se na ni podívám," ušklíbl se škodolibě a už si to vykračoval pryč. Ani ty štíry mi neukázal, došlo mu, když překračoval poslední dunu. Kretén.

//Kvetoucí louka

//Písečné ruiny

"Poserové žijou dýl, než hrdinové," poučil Khana, zatímco si žhavil - doslova - mozek ve snaze najít cestu zpět na povrch. Protože tu už předtím šli, bylo to snazší, čenich ho mohl alespoň trošku navést. Navíc ho poháněla touha ukázat Khanovi, že rozhodně není žádná speciální sněhová vločka jen proto, že dokáže najít cestu dovnitř a ven ze zatuchlé kobky. Možná právě zášť vůči zrzavému ho poháněla a zajistila, že se dostali ven bez zásadních přešlapů, ačkoliv to nebyla ani úplně hladká cesta.
Nakonec se vynořili na povrch. Wissfeoh by si nikdy nebyl pomyslel, že bude rád, že vidí poušť, ale bylo to tak. Víceméně. Tady měl aspoň víc prostoru prchat před Khanovými kecy. A nebyli tu žádní brouci. "Fakt dokonalá prohlídka prastaré architektury," pochválil se sžíravou ironií v hlase. "Velice poučné." Měl jsem to zbourat celý. "No? Hodláte mě vyprovodit, veličenstvo, nebo se mám vyhodit sám? Máš to tady fakt krásný a ještě bych tady ve tvé milé společnosti moc rád pobyl, ale vzpomněl jsem si, že jsem nechal zajíce nad ohništěm," odfrkl si. Už aby byl pryč.

Zasáhl nějaké citlivé místo? Možná. Možná ne. Černého to už nezajímalo. Chtěl odtud hlavně vypadnout, to v první řadě, a potom ponechat Khana, ať se tu klidně praží a suší, dokud nebude scvrklý jako křížala. Klidně ať se tady tím pískem udáví a tančí si se skaraby, kteří jsou evidentně jediní, kdo tu kromě toho blázna žijí. Prej král, odfrkl si, zatímco následoval ryšavý ocas chodbami dál a dál. Na druhou stranu, jestli má mít Khan nějaký království, čekal bych,že bude takovéhle. Na pendrek.
"Musíš, nemusíš, zkusit bys to měl," zabručel si Wissfeoh spíš jen tak pro sebe. Přemítal, jestli má Khan ponětí, kam to vlastně vůbec jdou. Brzy se ukázalo, že nejspíš ano. Nebo to bylo pouhé dílo slepé náhody a štěstí. Každopádně se kolem nich rozestřela vstupní síň, kterou černý poznal. Zrzek se zastavil, ale Wiss pokračoval. "Klidně se kochej, ale já jdu," prohodil přes rameno. "Tohle místo je zatracená past." Svižným krokem kráčel kupředu. Neuměl číst značky na stěnách, ale tak trochu si cestu pamatoval, trochu spoléhal, že se Khan vydá opět napřed a trochu taky šel po čichu a po světle. Tak či onak, nakonec se vymotal.

//Namarey

Chvíli se zdálo že se Khan ugriluje zaživa - nepochybně velmi zajímavé zpestření už i tak dost zajímavého dne. Nakonec to ale byli brouci, kdo se smažil. Za smradu z ožehlých chlupů a propečených skarabů se oba vlci prodrali skrze barikádu, kterou hmyzí obyvatelé ruin vystavěli. Kupodivu to přežili. Oba. I když Wissovi pulsoval v srdci takový vztek, že uvažoval, jestli nemá Khana dorazit, když ohni ani broukům se to nepodařilo.
Zrzek mohl být rád, že si černý zlost prozatím vybíjel jen na místních stěnách. Ovšem... potěšeně zrovna nevypadal. Naopak. Nikterak se mu to nelíbilo, jak černý stejně předpokládal. "Smečku? Ty tomuhle říkáš smečka?" zahřímal Wiss, až se jeho hlas rozlehl ozvěnou po vvšech okolních chodbách. "Už se prober, ty magore! Tohle místo je zatracená ruina a smrtící past a to, co tady máš, není žádná smečka. Na to bys potřeboval nějaký členy. A ty tady teda nikde nevidím." A Wiss se jim ani nedivil. Pokud tu někdy byli, určitě už utekli. On by tu taky nezůstával poté, co by jen trochu poznal místního samozvaného vládce. Ten mu momentálně mizel z dohledu. Černý rychle přidal do kroku, aby ho dohnal a následoval jeho rezavý ohon chodbami. To byl zvědav, jestli je Khan vážně vyvede ven.

"Protože ty se odtud taky někdy budeš potřebovat dostat pryč," opáčil Wiss a veškerou silou vůle, která mu zbývala, zabránil své tlapě, aby se napřáhla a mázla Khanovi jednu pořádnou facku přes tu jeho našpulenou tlamu. "A já začínám mít takový nedobytný dojem, že ty to sám nevíš." Ovšem brzy se vynořil problém mnohem palčivější, než fakt, že se tu nejspíš pod vedením Krále Hlupců ztratili. Problém, nad kterým nemohli dlouho přemýšlet, pokud nechtěli skončit ohlodáni brouky - nebo co s nimi hmyz vlastně zamýšlel.
Všechno se zvrhávalo do chaosu. To zřejmě bylo předurčeno pokaždé, když se tihle dva dají dohromady. Brouci se valili chodbou k nim a probojovávali si cestu k Wissově obličeji. Černý se oklepával, tlapami ze sebe brouky smetal a neustále přitom couval chodbou pryč, zatímco držel tlamu pevně zavřenou, aby mu ten hnus nenalezl dovnitř. Nakonec ji ale otevřel: "Copak by mě poslechli, takového idiota?" Kyselost z jeho hlasu čišela tak, až bylo divu, že to ty brouky i s Khanem nerozleptalo na kaluž slizu, což by jistě bylo ideálním výsledkem.
A vtom... Khan spontánně vzplál. Wiss na to chvíli třeštil oči. Teda, tušil, že toho zrzka štve, ale že až tak? Hořící vlk se vrhl vpřed, skrze hmyzí hordu a Wissfeoh ho následoval, zatímco přemýšlel, jestli by se ho neměl aspoň pokusit uhasit. Byl to sice naprostý kretén, ale... "Stát? Mluv za sebe, lenochode," zavrčel a přehodnotil své rozhodnutí - ne, nebude ho hasit. Ať se klidně ugriluje. A aby zajistil, že za nimi armáda skarabů nepůjde dál, nechal kus kamenné stěny za nimi rozdrolit, aby cestu do slepé uličky zahradila. Dokázal si představit, že Khan z toho mít radost nebude, ale nemohl říct, že by ho to zajímalo. Kromě toho, to místo byla ruina. Mohlo se to klidně rozpadnout samo. Když byli dost daleko a Khan už jenom doutnal, Wiss se zastavil. "Tak. A teď. Kudy odtud ven? A radím ti, aby sis ušetřil ty svoje inteligentní poznámky, jestli je ti ta tvoje líbezná tvářička drahá," zavrčel černý, který toho měl právě tak akorát dost. Chtěl odtud pryč. Hned.

"Ah, to zní jako splněný sen," zamumlal Wiss a protočil oči. Už ani nevěděl, proč kdy přistoupil na to, že s tím vysušeným mozkem půjde do podzemí - tady ani neměl, kam by před ním unikl. Ačkoliv ne tak docela, jak se záhy ukázalo, chodby byly dost spletité, aby se v nich jeden druhému ztratili. A mohli tu ztratit i mnohem víc než to.
Wissfeoh v té tmě vyvedl něco, co vyvést asi neměl. Přitom to působilo tak nevinně. Kolik brouků už v životě rozšlápl a nic zlého se nestalo? No.. třeba tohle byla karma. Nebo odplata hmyzu za všechny menší padlé bratry tam někde na povrchu, který se momentálně zdál nekonečně vzdálený a nekonečně lákavý. Černý couval před hejnem hmyzu, které se pomalu, leč odhodlaně blížilo, až zadkem vrazil do Khana, který se tu odkudsi zjevil. "Radši mi řekni, ty amatére, kudy odtud pryč!" zavrčel - teď měl fakt náladu poslouchat ty debilní kecy! "Vůbec ničím, dopr*ele! Nepovažoval jsi za důležité zmínit, že ti brouci jsou hrozně obranářský vůči svejm druhům?" Ačkoliv si to Wiss nerad přiznával, začínal se bát. Ze šramotu desítek, možná stovek nožiček na kamenných zdech, se mu dělalo blbě. A první hmyzáci se mu už sápali po nohou. Viděl, že i Khan se stal terčem zájmu, což ho aspoň trochu povzbudilo. Ohavně se ušklíbl: "Tak do toho, veličensto, poruč jim, jsem zvědav, jak tě poslechnou!" Teď už měl brouků na kožichu několik. Zabte nejdřív Khana, ať to aspoň vidím.

"Mhm, a to že prastará monstra spící pod povrchem musí chrápat... to čerpáš ze svých bohatých zkušeností s podobnými tvory, že ano?" pozvedl Wiss obočí. On sám jednou osvobodil lesního ducha a pak se potkal s démonem, takže nebyl zrovna expertem, nicméně stačilo to, aby pochopil, že podobné bytosti se zřídkakdy řídí běžnými zvyklostmi. "Aspoň bych snad měl to potěšení před smrtí vidět, jak tě to taky spolkne," ušklíbl se. "Myslím, že jestli se tu něco skrývá celá staletí, bude to mít pěkný hlad. Jeden vlk mu určitě stačit nebude."
Khan se rozhodl hrát si na chytráka a neohroženého hrdinu, jak jinak. "To sotva," zamrmlal černý, když mu bylo doporučeno, aby svých tisícero omluv zopakoval za chvíli. Na jejich přijetí měl Khan jednu šanci - podruhé se Wissfeoh odmítal obtěžovat. Nehledě na to, že to byly ty nejméně upřímné omluvy na světě. Místo toho vykročil za Khanem, ale zrzek se mu ve spleti chodeb rychle ztratil. Wiss se pokoušel následovat jeho pach a zvuk kroků, ale ozvěna v chodbách ho mátla. Když si uvědomil, že se motá někde mimo, zastavil se. Upřímně... teď to místo bylo celkem strašidelné. Temnotu narušoval jediný brouk napláclý na zdi, který se poťouchle rozhodl odlézt ve chvíli, kdy se na něj černý podíval. Takže tam teď stál sám, v naprosté tmě a tichu, že slyšel i tlukot vlastního srdce a svůj dech, v suchém vzduchu poněkud namáhavý. Když k němu dolehl Khanův hlas, poskočil leknutím. "Sakra," zaklel. "Co řveš jak na lesy?" obořil se na zrzka, protože nesnášel, když ho někdo leká. "A vůbec, kde seš?" Přiložil ucho ke zdi - Khan byl nejspíš hned za rohem. Wiss tiše vykročil zpátky a zahnul do chodby, o které si byl jistý, že v ní Khan musí být. Jenže narazil jen na holou stěnu zabraňující dalšímu postupu... a nedopatřením rozšlápl jednoho ze skarabů, který seděl na zemi. "Fuj... krucinál, nepraktičtější místo na život už neměli, co?" oklepával si znechuceně broučí ostatky z tlapy. Jak se tak rozhlížel, těm ostatním se asi moc nelíbilo, že jim rozmázl kamaráda. "Hm. Myslím, že bychom mohli mít problém," usoudil a tiše couval chodbou zpět, když pozoroval armádu hmyzu, jak se sbírá po stěnách směrem k němu.