Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Co se to s ním vlastně stalo? Nějak to nechápal. Že by v tom vězela zas nějaká magická blbina? Pořádně si ani nevzpomínal, jak to celé začalo, jen věděl, že byl najednou mírná jako beránek a sladký jako cukrkandl a že se mu Mireldis náhle velice líbila. Teď už rozhodně nebyl takovým praštěným způsobem zamilovaný. Ne, že by se mu Mireldis náhle hnusila, ovšem nic k ní necítil. Nic zvláštního. Teda, kromě toho, že ho viděla chovat se jako blbečka, takže na ni vlastně byl trochu naštvaný, ačkoliv za to vůbec nemohla. Přál by si, aby odešla a on jí nemusel čelit. Jenže ona to neudělala.
Místo toho přišla ještě blíže a ke vší smůle ještě slyšela jeho tlumené nadávky, které patřily pouze Wissovi a nikomu jinému. Jenže ona si to přebrala jinak. Zelenooký se na ni obrátil, jeho výraz teď byl o poznání chladnější, než předtím. Co jí měl na to říct? Mohl jí říct, že ten "idiot" byl mířený na ni. Klidně mohl. Ale nějak to nedokázal. "Ne," opáčil tedy stroze. "To mně." S tím se otočil a zamířil ven z vody. Na břehu se ještě otřepal. Přes rameno se koutkem oka podíval na vlčici. "Bude nejlepší, když zapomeneš na to, že jsme se vůbec potkali. Pro nás pro oba." S tím si povzdechl a zamířil pryč. Doufal, že Mireldis za ním nepůjde. Ale držet ji nemohl.

//Kvetoucí louka

Stál v ledové vodě, poněkud nablble se usmíval, když sledoval, jak do ní vstupuje i Mireldis, nechával vodu, ať z něj smyje bláto... a někdy uprostřed toho všeho se k němu začal propracovávat jisté uvědomění. Uvědomění... Ach. Ne. Amorkovo kouzlo z něj náhle začalo opadávat a pomyslné růžové brýle spadly Wissfeovi z hlavy. Začínal opět vidět věci ve skutečných barvách. A taky se k němu navracely vzpomínky, které mu v momentě jejich vytváření připadaly sladké, nicméně nyní je neprostupovalo nic jiného, než trapnost. Stavěl jsem hlínuláka a hrál si na schovku. Copak jsem malej fracek? Mireldis na něj cosi volala ze břehu, ale on ji neposlouchal. Přemýšlel, jestli by se dokázal sám utopit, nebo jestli by ho pud sebezáchovy přiměl vyplavat ke hladině. Ledová vody už ho hryzala do nohou, ale to vlastně nevadilo, ne? Zůstane tady. Tady je to fajn. Jo. Tady, v jezeře, se mu líbí. Už nikdy nebude s nikým mluvit. Zahrabe se do dna a bude předstírat, že je shnilý kmen. "Ty seš takovej idiot," zamumlal si pro sebe tiše a zašklebil se, jako by ho něco kousalo v kožichu. "Takovej idiot."

Tak... i já se přidám s žádostí o 4. charakter. Časovou podmínku o pár měsíců nesplňuji, ale postů mám ještě nad rámec (přibližně herních - Wiss 300/200, Rýdie 200/100, Mercer 70/35) a myslím si, že hraju dostatečně aktivně, i se snažím účastnit akcí, pokud to svou zapomnětlivostí nezazdím ehm. Ještě přesně nevím, na jakou postavu bych slot využila, ale něco se jistě vymyslí :D
Děkuji za zvážení!

Povoleno, gratulujeme

Wiss + Mireldis - každý 28 - Oáza > Kvetoucí louka > Tajga > Mokřady > Tajga > Kvílivec

Mercer + Sierra - Mercer 10, Sierra 9 - Slané jezero

amorek 28
//Tajga

Lesem prošli bez dalších incidentů, Wiss si totiž dal pořádně záležet, aby se zrádnému bahnu vyhnul pěkným obloukem. Vůbec neměl zájem o to znovu pokoušet štěstí. Na jeho kožichu už by to asi ani poznat nebylo, jak byl špinavý, ale rozhodně netoužil ukončit svou existenci zapadnutím do bažiny. A už vůbec by tomu nechtěl vystavit Mireldis - blátivou princeznu, která si to kráčela za ním. Stromy lesa se před nimi nakonec rozestoupily a oni vkročili na louku. Před nimi se už třpytilo jezero, takže Wiss přidal do kroku, aby už tam byli. Ohlížel se neustále ale kde je Mireldis. Sice bylo dost nepravděpodobné, že by se mu někam ztratila na otevřené pláni, ale... no. Radši být si jistý.
Jezero, jak se ukázalo, už vskutku bylo roztáté, ačkoliv se místy ještě držely poslední kousky ledu. "No vida... koupel je tady pro nás připravená," prohodil Wiss, ale trochu zaváhal, než si vůbec smočil tlapu v ledové vodě. Otřásl se. To určitě nebude příjemný zážitek. Ale co se dalo dělat - zatnul zuby a sestoupil do ledové koupele. "Pfuj," okomentoval okamžitě a pak se šibalským úsměvem cákl tlapou trochu vody po Mireldis, ať si to taky vychutná.

amorek 27
//Mokřady

O plánech vlčice se toho tedy moc nedozvěděl. Jakože... něco málo se dozvěděl, ale byla to poněkud bližší budoucnost, než měl na mysli. Nápad to ovšem byl dobrý, takže se nehádal - on by se stejně asi nehádal, pod vlivem kouzla byl mírný jako beránek a celý svět se mu zdál růžový. Kromě močálů. Ty byly příšerné. "To rozhodně není špatný nápad," přikývl. "Budeme si sice muset zahrát trochu na otužilce, ale snad to přežijeme," zasmál se. Za normálních okolností by se asi vysmál každému, kdo se chce v zimě koupat, ale tohle nebyly úplně normální okolnosti, že?
"Náhodou vím," pronesl hrdě, že jednou taky má na něco odpověď a zastřihal ušima. "Není to zas tak daleko. Za mnou, blátivá princezno," zasmál se a hravě drkl vlčici do boku, aby dal najevo, že jen tak vtipkuje. Ačkoliv pro něj vážně byla krásná jako princezna. Zamířil skrze les dál na louku, ovšem dal si dobrý pozor, aby se vyhnuli močálům.

//Kvílivec přes Kvetoucí louku

amorek 26

Dostal se na konec mokřadů kupodivu celý - nezapadl do bahna a Mireldis ho nemusela dolovat ven. Naštěstí. To by se tam snad radši hanbou propadl znovu. Nedostalo se mu ale ani šance hrát si na hrdinu a vytáhnout z bláta vlčici, neboť ta všechny překážky bravurně překonala, ačkoliv byla, pravda, taky solidně zabahněná. Wissovi to nepřekáželo, i zablácená byla krásná jako letní den.
"Vypadá to tak," pravil a seskočil za ní na pevninu. Pokusil se to provést co možná nejelegantněji, ale kvůli ztuhlosti v žebrům byl pořád trochu těžkopádný. Už ho to ani nebolelo, jen nebyl zas tak úplně pružný, jako obvykle. I to časem jistě přejde. Následoval vlčici do severní části lesa. Kdesi uvnitř cítil, že se jejich setkání asi chýlí ke konci... netěšil se na to, ale netušil, jak by to mohl ještě zachránit. "Máš nějaké plány do blízké budoucnosti?" otázal se tedy nakonec, zatímco mizeli mezi stromy.

//Tajga

amorek 25

Wiss rozhodně nebyl fanouškem mokřadů. Nikdy nad tím zrovna dvakrát nepřemýšlel, protože bažinám a bahnu obecně se snažil co nejvíc vyhýbat, ale teď, když nakráčel přímo do jednoho takového močálu, zjistil, že to je prostě hrůza. Bílé tlapy měl brzy úplně hnědé a bláto se mu dostávalo snad úplně na každou část těla. Držel se za Mireldis, která vybírala cestu přes močál a jemu se zdálo, že přitom vypadá zcela elegantně a bezstarostně... ačkoliv realita byla jistě jiná. Přiměl se ale nezírat vlčici na zadek a radši dávat pozor, kam šlape, protože mu zajela tlapa do bahna až po břicho. Vydoloval ji nahoru a vyškrábal se na kmen, který Mireldis právě překonala a slézala z něj dolů na druhé straně.
Mireldis ho povzbuzovala a snad díky tomu Wissovi tlapy nepodjely a překonal padlý strom celkem s lehkostí. "Bláto je prý dobré na pleť," poznamenal a rozhédl se. Zdálo se, že se vážně blížili pevné zemi. "A kam teď?"

amorek 24
//Tajga

Procházeli hlouběji a hlouběji do lesa a jejich okolní se proměňovalo. Obzvláště půda pod jejich nohama se zdála být vlhčí a vlhčí, ovšem Wissfeoh, který měl oči jen pro Mireldis, tomu nejprve nevěnoval velkou pozornost. "Já sem přišel... hm, bylo to myslím na podzim před loňskou zimou." Alespoň to tak odhadoval. Úplně jistý si nebyl, čas ho tak nějak míjel, ale domníval se, že to odhadl celkem dobře.
Po dalších pár metrech už ale nemohl ignorovat změnu podloží. Tlapa mu plácla do nechutného bahna. Zamračil se, jen aby vzápětí zahlédl Mireldis, jak jí celá tlapa zajíždí do bažiny. "Pozor," zvolal a přiskočil blíže. Tohle vypadalo jako doopravdy nebezpečné místo. Jenže Mireldis už se pouštěla hlouběji do močálů a tak ji černý následoval, ačkoliv se mu čas od času zabořila tlapa do bahna. "Dobře, ale musíme být opatrní," zdůraznil, zatímco očima vyhledával další pevný ostrůvek. Já bych tě zachránil, kdybys zapadla, pomyslel si. Nenechal bych tě utopit. Mokřady byly rozsáhlé a nebezpečné. Kdoví, co vůbec čeká na druhé straně.

amorek 23

Křečovitý úsměv na tváři vlčice mu byl jasným připomenutím toho, že by se měl přestat snažit o blbé lichotky a radši hezky rychle vymyslet něco pořádného, co by Mireldis dokázalo,jak moc toho pro něj znamená. Jenže co? Nikdy nebyl na romantická gesta, nikdy nikomu nevyznával lásku - v jeho věku už to začínalo být sice poněkud smutné, ale bylo to tak. Wiss se nikdy nezamiloval a teď, když to přišlo, byl bezradný. Neuměl si vůbec poradit s tolika pocity.
Vykročil tedy raději s Mireldis dále do hlubin lesa. Kdoví, na co narazí. "Tímhle směrem jsem ještě asi nikdy nešel," poznamenal. "Zvláštní, že se tu po takové době dá pořád objevit něco nového." Nebyla to náhodou už druhá zima, kterou tu trávil? A co Mireldis? "Pobýváš tady už dlouho?" otázal se nakonec s úsměvem. Určitě nebude na škodu dozvědět se víc jeden o druhém.

//Mokřady

amorek 22

Mireldis mu předvedla, co dokáže vytvořit pomocí magie větru. Wiss na to hleděl uchváceně, jako by nic podobného ještě nikdy neviděl, než se jeho překvapený výraz přetavil do úsměvu. "Páni, máš vážně talent," pronesl a zamával oháňkou. Mohla vážně být tak dobrá úplně ve všem? Měl štěstí, že trávila čas právě s ním. Pak přišla řada na dokončení hlínuláka - to ovšem netrvalo moc dlouho. Hliněné stvoření tu teď stálo, klackovité ruce vypínalo na obě strany a hledělo na svět sněžnýma očima. Wiss přikývl, jako by si to odškrtával z nějakého mentálního seznamu. Hlínulák - hotovo. Teď bude zdobit les, dokud se nerozpadne nebo dokud ho nějaký tvor nezničí.
"Procházku já nikdy neodmítnu," odvětil Wiss medově, "obzvláště pokud je s tebou." A zase si pouštěl hubu na špacír. Jenže on si vážně nemohl pomoci. Usmál se na Mireldis a vykročil pomalu hlouběji do lesa. "Třeba objevíme něco zajímavého," zamyslel se.

amorek 21

Hlínulák byl popravdě naprosto praštěný nápad, ale zdálo se, že Mireldis pobavil a to bylo to hlavní. Černý spokojeně zamrskal ocasem. Byl to takový křivý, hrbolatý výtvor, ale dokud se líbil Mireldis, bral ho na milost i Wiss. "To nejspíš ano, tohle mě nikdy ani nenapadlo zkoušet," přiznal. "A co ty? Dokážeš taky něco s magií?" zajímal se. Ze zbarvení očí usuzoval, že Mireldis ovládá vzduch. Jistě mohla taky leccos předvést. Určitě měla talent.
K ukázce větru se dostali vzápětí, když Mireldis začala jejich hlínulákovi vytvářet oči ze sněhu. Wiss se zasmál: "Teď už vypadá mnohem líp!" Nos mu ale pořád ještě chyběl. Černý se rozhlédl kolem, ale přišel na to vzápětí. Hrábl párkrát do země a vyhrabal lesklý oblázek, který potom připlácl doprostřed hlínulákova obličeje. "No vida," zasmál se. "Sluší mu to." Skoro jako tobě, pomyslel si, když se ohlédl na vlčici, ale nahlas to neřekl... i když by byl tak rád, kdyby pochopila, co k ní cítí, měl dojem, že lichotky ji spíš uvádí do rozpaků.

amorek 20

Wisse opravdu žádná další zábavná činnost nenapadala. Obyčejně se takovými věcmi nezabýval a nyní, když bylo najednou všechno jinak, se cítil naprosto bezradný. Naštěstí ho zachránila Mireldis. "Výborný nápad!" souhlasil okamžitě. Mohl se předvést a ještě vyzkoušet, jaké hranice jeho magie po Wuově zásahu vlastně má. Kromě povzbuzení růstu rostlin a vytvoření pár květů vlastně nic pořádně ani nezkoušel... teď k tomu měl ideální příležitost. Odhrabal stranou sníh z malého prostoru země: "Sám ani nevím, co teď dokážu. Tak... to zjistíme teď, ne?" zazubil se a zahleděl se na zem před sebou.
Věděl, že by měl dokázat kromě rostlin manipulovat i s půdou, ovšem nikdy to nezkoušel. Začal se tedy soustředit na hlínu a půdu, která se po chvíli začala vážně sunout stranou a vytvářet menší prohlubeň. Přebytečná hlína se nahrnula na nevzhlednou hromádku. S tím by se jistě něco dalo udělat. Wiss přimhouřil oči v soustředění, ani si neuvědomil, že vystrkuje špičku jazyka z tlamy. Z hlíny se začala tvořit jakási křivá koule. Původně to tak chtěl nechat, ale vnuklo mu to další nápad. Na první kouli vytvaroval druhou, menší, která přišla nahoru. Už bez magie vrazil do první hromádky dva střapaté klacíky. "Sněhulák!" zasmál se, když si prohlédl svůj nepříliš pohledný výtvor. "Možná spíš hlínulák," opravil se. "Jen mu chybí oči. A čumák."

amorek 19

"No to já nevím, ale jsem rozhodně rád, že jsi to neudělala," opáčil černý. "Srdce by mi pak asi muselo puknout, kdybys mne opustila!" Trochu se zarazil - byl si celkem jist, že tohle nechtěl říct nahlas, ale už se stalo. Ups. Byl celý jaksi doblblý a pak to takhle dopadalo... doposud se zdálo, že Mireldis jeho uklouznutí ignorovala, ale asi to nemohlo jít do nekonečna.
Radši se soustředil na zajíce. Jeden mu k zasycení bohatě stačil, ovšem byl by rád, kdyby se jim povedlo najít třetího, kterého by mohl věnovat Mireldis. Jenže pokud ho čenich nešálil, už tu žádný další nebyl, ačkoliv pečlivě větřil po zemi, v křoví i mezi stromy. "Obávám se, že tu vážně nic není," oznámil vlčici a srdce mu trochu pokleslo. Nenapadalo ho nic dalšího, co by mohli dělat... co když bude Mireldis tentokrát chtít vážně odejít?

amorek 18

Stál nad svým úlovkem a spokojeně se usmíval, když se mu dostalo od Mireldis pochvaly. Jenže to, co řekla potom, se mu už zas tak moc nelíbilo. "Ale-" chtěl už zaprotestovat, když se vlčice rozhodla, že vyrazí lovit dalšího zajíce sama. Chtěl se na tom taky podílet! Ale Mireldis už byla na cestě pryč. Wiss rozmrzele šťouchl do bílé mrtvolky. Jako by to snad byla její vina. Vlčice mu zmizela z dohledu a byla pryč docela dlouho. Už si myslel, že ho snad opustila, měl dojem, že se mu už už láme srdce, když se náhle Mireldis vynořila mezi stromy a nesla si zajíce. "Ach, tady jsi... už jsem myslel, že jsi se rozhodla mě tu opustit a ponechat vlastnímu osudu!" zastřihal Wiss ušima, usmál se a taky se pustil do jídla. Chvíli tedy panovalo ticho, jak si oba plnili žaludky. Pak Mireldis vznesla dotaz, jestli si troufnou na dalšího. "Troufnout si jistě můžeme," souhlasil Wiss. "Otázkou je, jestli ještě nějakého najdeme." Věděl, že by to muselo být ohromné štěstí, aby se jim povedlo ulovit třetího zajíce v řadě.