Příspěvky uživatele

< návrat zpět

amorek 17

Naštěstí si asi nevšimla jeho slovního přešlapu, nebo se ho rozhodla přejít mlčením. Trochu si tedy oddechl. Musel si dávat pozor, co to mele. Hrozně mu záleželo na tom, aby všechno dělal správně - bylo to pro něj celkem nové. "Uvidíme, kolik se jich podaří... ale víc než tři určitě potřebovat nebudeme," přikývl. Mohli by možná stačit i dva, pro každého jeden, ale uvidí, jak jim bude přát štěstí. Mireldis ale ještě jednou projevila starostlivost, která se na ní černému velmi líbila. "Těší mě, že se o mě tak bojíš, ale zvládnu to," zazubil se a zaujal pozici ve skrytu křoví. Čekal, až Mireldis ušáka nažene jeho směrem. Nemusel čekat dlouho - bílé zvíře vyběhlo přímo k místu, kde se skrýval. Wissovi stačil jeden skok a šikovné zaboření tesáků do krku, aby bílý kožíšek zbarvila rudá krev a zajíc se stal kořistí. Bodlo ho přitom sice v žebrech, ale moc to ani nevnímal. Černý ho položil ke svým nohám a triumfálně pohlédl na vlčici. "Tak, to bychom měli!"

amorek 16

Wiss zase úplně hladem neumíral, ale musel vymyslet nějaký program a lov byl činností, která byla za prvé užitečná - k přežití a takovým blbostem - a za druhé mu získá o něco víc času s Mireldis. Musel přijít na to, jak by ji nejlíp okouzlil... a jak lépe to udělat, než ukázkou loveckého umu? Jistě ho pak bude mít za naprostého Alfu a borce a... "He?" zamrkal a přestal zírat do blba, když vlčice začala mluvit. "Aha, jo, zajíci, jasně," chytil se toho rychle. "Co je lepšího na romanti... teda, na obyčejnou svačinu. Obyčejnou. Eeehm." Achjo. Jakmile si nehrál na honěnou nebo na schovávanou či nedělal nějakou jinou hloupost, začínal zase blábolit. Ať už ho drželo jakékoliv kouzlo, bylo dost silné.
Radši vyrazil s vlčicí po lese a začal větřit, přičemž držel tlamu zavřenou, aby se nemusel propadnout hanbou do země. Nakonec to byla ona, kdo první něco ucítil. "Hm, výborný postřeh," pronesl uznale - byla tak chytrá! "Nejspíš to bude zajíc." Wiss věřil tomu, že lov zvládne. Žebra byla pořád trochu ztuhlá, ale díky mastičce už tolik nebolela. Začal se tedy plížit vpřed směrem, odkud pach přicházel a pokývl Mireldis, aby šla za ním. "Zkusíš mi ho nahnat a já ho chytnu?" navrhl.

amorek 15

Zazubil se, když v šeru nory spatřil Mireldis. "Tak tady jsi!" zasmál se a poodstoupil stranou, aby vlčice mohla vylézt zpátky na povrch. Měl asi štěstí, že v noře čekala vlčice a ne třeba naštvaný jezevec. Zvyk strkat všude hlavu předtím, než se přesvědčí, že by měl, mu vyčítala už Sia - ale zdálo se, že on se nikdy nepoučí. Už byl prostě takový. Jednou po tom čumáku od někoho schytá, ale dosud se to nestalo. Asi štěstí.
Vypadalo to, že Mireldis nyní nemá žádné plány a tak se obrátila k němu, aby něco vymyslel. A on přece nemohl svou vyvolenou nechat, aby se nudila! Tedy... ještě jí jaksi neřekl, že je jeho vyvolená, ale to mohlo počkat. Prozatím si jen vychutnával ty příjemné pocity. "Inu," začal, zatímco zvažoval, kam by mohli zamířit a co by mohli dělat. "Nemáš třeba hlad?" nadhodil po chvíli. Možná že nebyl ještě v úplně ideální kondici na nějaký velký lov, ale něco drobného by jistě zvládli.

amorek 14

Mireldis se polekala, ale naštěstí ne tolik, že by vypustila duši. To by Wisse asi nepotěšilo - i když, pak by se mohl stát chrabrým zachráncem, kdyby ji zase vzkřísil k životu, dýchání z úst do úst... víte jak. K ničemu takovému ale nedošlo. Místo toho nyní byla řada na vlčici, aby se schovala. "Dobrá," přikývl černý, opřel si čelo o nejbližší strom, zavřel oči a začal počítat. "Jedna, dva, tři..." Došel až k patnácti, pak zvolal: "Už jdu!" Odstoupil od stromu a rozhlédl se. Nikde nic. Les byl tichý. Naslouchal, ale kromě ptáků a šustění nějakého zvířete opodál nezaslechl nic, co by ho upozornilo na něčí přítomnost. Začal tedy hledat. Mireldis nemohla být zas tak daleko, počítal jen do patnácti.
Procházel mezi stromy a snažil se příliš nevětřit. Byl to sice jeho první instinkt, ale kazilo to hru a to nechtěl. Po jisté době došel k názoru, že chodí v kruzích. Zamračil se. Netušil, že noru, do které se vlčice nasoukala, minul už nejméně dvakrát. Přece se nepropadla do země. Že by mu utekla? Ne. Nesmysl... přece někde být musí! Ušel dalších pár metrů a rozhlédl se kolem. Tentokrát si povšiml díry zející v zemi. To vypadalo jako dobrá schovka. Přišel tam a neuváženě do nory strčil pomalu celou hlavu.

amorek 13

Seděl ve stromě a s napětím vyčkával, zda se Mireldis objeví. Naslouchal tichu, které kolem panovalo. Po chvíli však cosi zaslechl. Nastražil uši. Ano, nepochybně to byly něčí kroky. Zdálo se mu, že prošly za ním a začaly se vzdalovat. Wiss se pro sebe tiše ušklíbl. Měl dojem, že si našel opravdu výtečný úkryt. Natáčel uši po každém křupnutí větvičky. V uších slyšel tlukot vlastního srdce. Proč vůbec dosud prožíval svůj život tak zamračeně a mrzutě? Však... tohle byla taková zábava, občas se uvolnit a prostě dělat naprosto nedůstojné věci! Svým způsobem mu Amorek asi prokázal sužbu.
V tom černý vlk zatajil dech. Mireldis se mu přiblížila na dohled. Zíral přímo na ni z dutiny svého stromu, ale nezdálo se, že by si ho ona všimla. Zatím. V hlavě se mu zrodil zcela spontánní nápad. Přikrčil se, pomalu, aby neudělal žádný zvuk se naklonil kupředu... a vyskočil! "Baf!" zvolal a zamával přitom přední tlapou ve vzduchu. Pak se zasmál a zamával ocasem na znamení, že je to pořád všechno v rámci hry.

amorek 12

//Kvetoucí louka

Ani nevěděl, co ho to popadlo... Hrát si jako malé vlče. Ani jeden z nich přece už nebyl malý. A přesto měl Wiss takovou rozvernou náladu, měl pocit, že když se něčím nezaměstná, nejspíš mu praskne hlava. A tak vyzval Mireldis, aby počítala a co možná nejsvižněji se upaloval schovat do lesa. Mezi stromy se rychle rozhlížel, věděl, že nemá moc času a že světlá vlčice brzy vyrazí ho hledat. Nejprve neviděl žádné příhodné místo, ale pak narazil na strom s vykotlaným kmenem. Bingo! Nasoukal se dovnitř a doufal, že jeho černý kožich poslouží v temné dutině jako dodatečné maskování. Právě včas, z dálky zaslechl hlas Mireldis, který mu oznamoval, že už jde. Rychle si ještě druhou tlapou přikryl svítící náramek, aby ho neprozradil, a pak jen se zatajeným dechem čekal a číhal, až se Mireldis objeví v jeho zorném poli. Uvidí mě tu? Samozřejmě ho mohla vyčenichat, ale i tak si Wiss nepamatoval, kdy se naposledy tak dobře bavil...

amorek 11

S mírnou nedůvěrou pozoroval mast, která se tu zjevila z čirého vzduchu. Nebyl zrovna velikým fandou těchto podivností, ale rozhodl se věřit Mireldis - když tvrdila, že mu to může pomoct, tak si nestavěl hlavu. Ještě, že byl pod Amorkovým vlivem, jinak by z toho jistě byla jinačí scéna, kdyby si měl nechat patlat nějakou lepivou blbost na kožich. Teď však byl mírný jako beránek a dotek vlčice ho hřál skoro stejně, jako léčivá mastička. Ano, opravdu cítil, jako by ho hřála. Měl od toho sice kožich celý ulepený, ale už po krátké chvilce pocítil trochu úlevy. Nebo si to jenom namlouval? "Myslím, že to je o něco lepší," usoudil nakonec a zářivě se na Mireldis usmál. "Děkuji... jak se ti kdy odvděčím?" Mireldis nicméně mínila, že by bylo lepší se už po louce neprohánět a i když nerad, musel jí dát za pravdu. Jenže ta nově probuzená hravá stránka jeho duše se s tím nějak neztotožňovala. "Ááách, ale to se budeme nudit," protáhl schválně přehaně až komicky ublíženým hlasem. Pak rychle střelil pohledem k vedlejšímu lesu, který začínal jen kousek od nich. "Ale já vím, co budeme dělat! Zavři oči. A počítej do dvaceti!" vyzval vlčici a pak už na nic nečekal a zamířil ke stromům. Schovávaná přece není tak pohybově náročná...

//Tajga

amorek 10

Wisse mrzelo, že jejich honička skončila, nicméně jinak to dopadnout ani nemohlo. Kdyby se snažil cválat po pláni ještě chvíli, taky mu mohlo v žebrech křachnout definitivně a kdo ví, třeba by z něj pak byl mrzák nadosmrti. V nejhorším by ho Mireldis musela někde utopit, aby se netrápil, což by byl nepochybně tragický a emočně vypjatý příběh k vyprávění, nicméně... měl dojem, že si ho ani jeden z nich nepřeje. Co se dalo dělat. Musel se tedy smířit s tím, že je nudným patronem, který může akorát tak sedět a tlachat o ničem.
Jenže Mireldis se vytasila s řešením! Černému se v očích nadějně zablesklo - však on věděl, do koho se zakoukat! "Vážně? To určitě stojí za pokus," pronesl s nadějí a natočil se k vlčici bokem. Ta sice odběhla k řece, ale hned byla zase zpět. "Je to tady na žebrech," natočil hlavu tím směrem. "Jsi na mě tak laskavá, to si snad ani nezasloužím..." broukl tiše a usmál se na vlčici. Všechny ty hřejivé pocity v něm jen sílily... nemohl si dovolit ji nikdy ztratit!

amorek 9

Když ho zaslechla, nejprve zpomalila a Wiss byl zároveň rád, že ji hned dožene, i zklamán, že jejich honička skončí tak brzy. Pár skoky byl málem u ní, ale pak Mireldis zase přidala. Wiss se zasmál a rozběhl se za ní. Proklínal teď své bolavé tělo, že mu nedovoluje se vyřádit, jak by rád, avšak přesto se choval na své poměry více než nedůstojně, když poskakoval po louce a naháněl světlou vlčici, která se mu střídavě vzdalovala a přibližovala. Už dlouho se tak dobře nebavil a snad nikdy se nechoval jako naivní blázen, aniž by se přitom cítil trapně. Mohlo mu to napovědět, že v to stojí nějaká magická čertovina, ale černý byl momentálně příliš blažený, než aby se tím trápil.
Nakonec ale už kvůli žebrům vážně skoro nemohl a Mireldis se zastavila. Nejspíš si toho všimla, jak jinak... nebyl tak dobrým hercem, aby zamaskoval bolestivé zranění, které sice nebylo nikterak ohrožující na životě, ale zato nepříjemné a na dlouho. Přesto se zatvářil neohroženě. "Nic, s čím by bylo třeba se příliš trápit," odpověděl. "Trochu jsem se nepohodl s jednou skálou a už bohužel nejsem takový mladík, abych druhý den zase skákal jako kamzík." Ani si neuvědomil, že se nyní prakticky nahlas nazval starým. Měl oči jen pro Mireldis... třeba ho polituje... to by se mu líbilo.

amorek 8

Bylo mu jasné, že Mireldis pochopila, kde se květy vzaly - to byl ostatně účel celého tohoto divadla. Mírně se pousmál. Nikdy nic podobného pro nikoho nedělal, ale teď, pod vlivem zamilovaného kouzla, se mu to líbilo. "Jistě že náhoda," opáčil nad onou ironickou poznámkou vlčice. "Nejspíš se tě někdo snaží potěšit," prohodil a dramaticky se rozhlédl, jako by hledal onoho "někoho". Byla to jen šaškárna. Oba dobře věděli, že v tom má tlapy Wiss a nikdo jiný. Vlčici se květiny líbily a to bylo to hlavní. "Ano, země... Wu mi ji pomohl trochu vylepšit. Ten vlk má recept snad na všechno," zavrtěl hlavou a mírně se otřásl, když mu mírný větřík rozcuchal srst. Dle jeho názoru se k Mireldis element vzduchu hodil. Ještě se v tom utvrdil, když se vlčice vzápětí po vzoru lehkého vánku rozběhla kamsi pryč. "Počkej!" zvolal Wiss a rozběhl se za ní. Běžel dost ztuhle, kvůli naraženým žebrům, ale usmíval se. Že by se z toho vyklubala hra na honěnou? No, proč ne...

amorek 7

Poušť nakonec nechali za sebou... přesto Wiss pořád cítil, že ho pálí tváře, kdykoliv se Mireldis dívá příliš dlouho do obličeje. Kdesi v hloubi duše tušil, že tyhle pocity nejsou jen tak samy sebou, ještě nikdy se mu nestalo, aby se takhle praštěně zamiloval, natožpak aby se snad ještě styděl a červenal - ve svém věku, prosímvás! Jenže už se stalo, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu a on měl teď pocit, že se celý život potácel ve tmě, jen aby ho z ní nakonec vyvedlo světlo Mireldis. Dokonce jí chtěl udělat radost, což také nebylo něco, čím by se obvykle zabýval a myslel to upřímně.
Mireldis na jeho otázku odpověděla kladně. "Ále, to já se jen tak ptám," mávl nad tím tlapou a v duchu horečně uvažoval. Teď v únoru moc květin asi nevyroste, maximálně nějaká brzká sněženka, ale... Však máš element země, ty génie, div že se neplácl do čela. Jak se tak pomalu procházeli po louce, Wiss se začal soustředit na místo před nimi, ze kterého po chvíli přímo před jejich očima vyrašilo několik květů - kopretiny, zvonky a žluté jarní narcisky. "Ale to se podívejme," zazubil se. "Jaká to náhoda."

amorek 6
//Oáza přes Poušť

Narozdíl od minula, nyní byly všechny jeho pocity a gesta k Mireldis skutečná. Jenže nebohá vlčice asi neměla, jak by faleš a pravdu od sebe pořádně odlišila... snad leda že by si všimla těch zvláštních jiskřiček ve Wissových očích, které si obyčejně zachovávaly aspoň částečně chlad a dávaly pravdě šanci vyplout na povrch. Mireldis podotkla, že není zas takové horko. "Inu, ale jeden nikdy neví... byla by škoda, kdybychom se rozpustili v pouštním slunci a naše krásné kožichy už nezdobily tuto zemi," zazubil se. "Lepší je být si jistý - a malá procházka nikoho ještě nezabila." Teda... asi. Pořád kráčel poněkud ztuhle, žebra se mu hojila, ovšem úplně v pořádku ještě nebyla. Doufal, že si toho Mireldis nevšimla.
Vyvedl je z pouště ven na louku, kde, jak zjistil, už začala obleva. "No ne, že by se blížilo jaro?" podivil se - s nadějí. Jaro přece znamenalo květiny a květinami by mohl dát Mireldis najevo, co k ní skutečně cítí, aniž by se zamotal do slov. Jenže za prvé byl pořád únor, i když sníh už odtával a za druhé... měly vlčice vážně rády květiny, nebo to byl jenom kec? Ještě aby tak vypadal jako blbec. Na to, jak rád si hrál na romantika, nyní zjišťoval, že je celkem... nepoužitelný. "M-máš, ehm, ehm," rychle si odkašlal, aby skryl své zakoktání. "Máš ráda květiny?" otázal se opatrně.

amorek 5

Povšiml si, že úsměv vlčice není tak úplně... uvolněný. Trochu se zarazil. Sakra, kroť se. Uvádíš ji do rozpaků, blbče. Jenže on své lichotky přece myslel zcela upřímně! A bylo dost těžké se krotit, když mu v srdci tak náhle vzplanul plamen vášně. "Zajímavé," zopakoval po ní zamyšleně. "To asi je. Těžko říct, odkud se tu tyhle věci vůbec berou..." zavrtěl hlavou. "Ale ať už je rozdává kdokoliv, alespoň má dobrý vkus," zakončil to nakonec a zastřihal ušima. Kdo ví, třeba se sypaly Wuovi z toho jeho krámku. Wiss by se vůbec nedivil, kdyby ten vlk byl tak trochu senilní a ten jeho vozejček se lehce rozpadal. No co. Aspoň měl každý šanci najít si nějakou svoji tretku.
"Nojo, však jsme v poušti! Jsem to ale pitomec," praštil se tlapou do čela a zasmál se. Cítil se sice celkem trapně, ale nechtěl to před Mireldis dávat najevo. Měl dojem, že okolní horko vůbec nemá co dělat s pouští. "Hm... taková malá procházka určitě nemůže uškodit," pronesl. Chtěla s ním trávit čas? Báječné! "Tak tedy vyrazíme... určitě najdeme místo, kde bude trochu příznivější podnebí. Nerad bych, aby ses uvařila," dodal, zapomínaje, že to byl on, kdo si začal stěžovat na horko. Vykročil od oázy kamsi dál.

//Kvetoucí louka přes Poušť

amorek 4

Když se na tváři Mireldis rozlil úsměv, Wissovi se ulevilo. Bál se, že by ji mohl odstrašit, ale zdálo se, že to nehrozilo. Alespoň prozatím. Přesto byl nervózní... Protože tohle nebyla jen jedna z jeho her. Tohle bylo něco skutečného a on nechápal, jakto, že si už minule neuvědomil, nakolik je Mireldis výjimečná. Cožpak byl hlupák? Bylo to přece jasné, teď to cítil zcela zřetelně. "To byl nepochybně starý Wu - inu, je to šarlatán, co si budeme povídat, ale s kožichy to umí," musel uznat. "Za pravdu se neděkuje," dodal ještě s šibalským úšklebkem.
Pak si Mireldis povšimla stříbrného hada, který obtáčel Wissovu nohu. Černý na něj pohlédl, když mu ho pochválila. "Oh, tohle? Zvláštní to věc, víš... Šlápl jsem do stříbrné kaluže a tohle z ní vylezlo. Nebylo to vlastně daleko odtud. Jen... tedy, vážně se ti líbí?" . Vypadalo to, že holky na tyhle věci vážně letí... no, možná by měl svůj postoj ke šperkům přehodnotit ze záporného na alespoň přijatelný. Mireldis se v řeči trochu zakoktávala a on cítil, že se mu do tváří hrne krev. Snad by se červenal, kdyby to pod kožichem bylo vidět. "Uh, je tu nějak... horko, co?"

amorek 3

Wiss se tedy osobně nedomníval, že by to byl sen - ledaže by šlo o nejživější sen, jaký kdy měl, ale rozhodl se na to nemyslet. Popravdě měl problém se na to soustředit, když měl před sebou Mireldis. To, co k ní náhle cítil nebylo stejné, jako obvykle... neviděl ji jako něco, na co se hezky kouká a s čím se vlk možná na chvíli zabaví, než to jednu stranu omrzí. Že by se... že by se snad na stará kolena doopravdy zamiloval? Ale jakto? Zatřásl hlavou, ale to poblouznění nikam neodešlo.
Mireldis zopakovala svá první slova. Pamatovala si na něj stejně, jako si on pamatoval na ni. "Ano, a ty jsi Mireldis, jestli mě paměť nemate," usmál se. "Ovšem tehdy jsem nejspíš trpěl nějakou částečnou slepotou..." zastřihal ušima. "Vlastně jsi od té doby asi trochu změnila kožíšek, ne? Velice ti to sluší... a ten náramek ti jde k očím!" Kéž by ocenila jeho všímavost! Obyčejně se mu na vlcích ta zdejší cingrlátka moc nelíbila, ale Mireldis to vážně slušelo.