Příspěvky uživatele

< návrat zpět

amorek 2

Nechtěla ho vylekat? To se jí tedy vážně nepovedlo. Naštěstí se vlk náhle nacházel v rozpoložení, kdy by jí nechal projít snad cokoliv. "Možná není nejlepší postup kousat do zádi ty, které nechceš vylekat... jen přátelské upozornění pro příště," blýskl po ní pobaveně okem. Po jeho naštvanosti jako by se slehla zem. Cožpak se mohl zlobit na takovou andělskou tvářičku? Určitě to tak nemyslela. A její další slova vlastně na celou situaci vrhla nové světlo. "Slova? Ale... aha, zdá se, že tu máme nedorozumění!" pronesl. "Snad bych se tedy měl omluvit. Necháme to za sebou a shodneme se, že si s námi asi zahrává zdejší magie?" navrhl - ani netušil, že s ním si magie vážně zahrává. Věděl jen, že ho to k Mireldis velice táhne. "Myslím, že ses na něco ptala? Nejspíš jsem to bohužel přeslechl," vyzval ji, aby zopakovala svou prvotní otázku a usadil se naproti ní. Musel postupovat opatrně, ještě by tu křepeličku vyplašil... a to by asi neunesl.

amorek 1

Černý poklidně vyspával ve stínu palmy, jako by nespal snad tisíc let. Skoro mu to tak připadalo. Kupodivu mu tu bylo docela příjemně, ačkoliv by si to o území uprostřed pouště niky nepomyslel. Měl tu však klid, bezpečí, příjemný stín a osobní koupaliště... Nic mu tu nechybělo. Proto spal, na tváři mu hrál úsměv, který mu dodával takřka neviňátkovské vzezření. Ve spánku vyhlížel mile, neškodně.
Jeho klid trval ovšem jen do chvíle, než se poblíž něj ozval hlas. Wiss rozespale zvedl hlavu a ve stejnou chvíli ho cosi štíplo. To mu stačilo k tomu, aby se úplně probudil. Vyskočil na nohy, v naražených žebrech ho přitom bolestivě bodlo, a upřel planoucí pohled na vlčici. "Au!" vyštěkl na ni ublíženě a taky naštvaně, neboť byl přesvědčen, že za tím štípancem stála ona. "To snad nebylo nutné, nebo jo?" Přimhouřil oči. Byl si jist, že ji už viděl. Mine... Miner... Mir, Mir něco. Mireldis? Ach, ale proč na ni vlastně tak vyjel? Jeho prudká reakce mu náhle přišla zbytečně přehnaná a krutá. Však ta vlčice byla tak hezká a vypadala tak bezelstně, sama v tomhle divokém světě.... Černý se přestal mračit a jeho výraz roztál do měkkého úsměvu. "Ale to nevadí. Já se nezlobím, ač nevím, čím jsem si zasloužil takové hrubé zacházení... snad bychom mohli obrátit list a začít od začátku?" navrhl. Cítil se nějak oblblý, ale přisuzoval to rozespalosti.

//Poušť

Opravdu, bylo to jezírko. A nejen to. Uprostřed pouště vyrostla hotová oáza, kde se držela i trocha zeleně. Navíc se zdálo, že je tady Wissfeoh sám. To bylo zcela ideální. Hltavě se napil vody a po chvíli váhání do ní vlezl celý. V zimě se ještě úmyslně nekoupal, ale tady vlastně zima nebyla... voda byla příjemná a osvěžující. Když se tam tak zvolna vznášel, trochu se mu ulevilo i od bolesti na naražených žebrech. To na tom bylo asi to vůbec nejlepší. Uvědomil si, že si to vlastně docela užívá... bylo mu příjemně. Konečně byl sám, klidný a bez otravného sněhu. Mohl si odpočinout.
Když měl už vody dost, doplaval ke břehu a opatrně, jen tolik, aby si s žebry moc nepohnul, se otřepal. Pak zamířil pod vysokou palmu, kde si lehl na bok a hleděl na vlnící se vodní hladinu, dokud se mu nezačaly klížit zraky. Ani nevěděl jak a za chvíli už spal jako nemluvně.

//Temný les (přes Jezero smrti)

Ani si pořádně neuvědomoval, kam jde, dokud se ovšem neoctl opět v nekonečném moři písku. Zamračil se. Poušť neměl zrovna v lásce. Na druhou stranu tu bylo aspoň tepleji, než všude kolem - v zimě to tu rozhodně bylo snesitelnější, než v létě, kdy se tu pražil a škvířil jako kus sádla na pánvi. Věděl taky, že už nikdy - nikdy, nikdy, nikdy - neudělá tu chybu, aby se napil z toho prokletého jezera, které po cestě míjel. Jednou mu to stačilo, děkuji pěkně. Tak zle, jako potom mu snad nikdy nebylo. A kdyby měl s těmi bolavými žebry zvracet, nejspíš by to zrovna zabalil.
Nechtělo se mu vracet za Šedivkou a jejím bratrem, když se jim tak hezky vysmekl, takže kráčel pouští dál a snažil se držet spíše při kraji. Byl rozmrzelý z bolesti v žebrech i z vedra, takže hleděl spíš jen tak pod nohy a moc se nerozhlížel kolem. Nakonec mu ale pohled přece jen padl na obzor. Přimhouřil oči. Co to tam bylo? Jezírko? Nebo ho jen šálil zrak?

//Oáza

Vykroutit se z hovoru s bratrem Šedivé a z celé té prohlídky úkrytu či kýho výra bylo kupodivu snadnější, než čekal. Docela se mu ulevilo, popravdě. "Nepochybuji," zaculil se naposledy směrem k vlčici, která se mu otřela o líci a otočil se k odchodu. Jako první věc, co udělal, když těm dvěma ukázal záda, se bolestně zašklebil. U všech pekel, ta žebra ho zabíjela. Starý pitomec byl, nic jiného. Aspoň se teď už mohl mračit a tiše klít po libosti a nemusel se nadále přetvařovat. Co že si od toho sliboval? Šedivka z něj vytahala spoustu informací, ale on z toho ve finále měl vlastně houby. No co. Tak nějak se začínal smiřovat s faktem, že není takový drsňák, jaký býval, že snad dokonce koná dobré skutky a radí ostatním a vůbec by se měl jít někam zahrabat, protože je fakt trapnej. Kromě žeber ho taky štvalo, že se v jeho lese usídlila nějaká banda a on si teď bude muset hledat nějaké jiné místečko k životu. Neměl by se asi zlobit, tenhle kout země mu nepatřil, ale tak nějak doufal, že se tu nikomu líbit nebude a on tu tedy bude mít klid... Jenže od doby, kdy tu potkal Pusinky, šlo všechno tak nějak stabilně z kopce. Asi by to měl prostě nechat plavat...

//Poušť přes Jezero smrti

Wiss se hlásí, náhodný výběr prosím :D

"To vlastně netuším," přiznal. "Vsadil bych se ale, že v tom bude nějaká magická habaďůra." Tady se kouzla míchala do všeho, bylo by dost divné, kdyby nestály i za zničením tohoto místa. Klidně by za to dal tlapu do ohně, ovšem rozmyslel si tohle pronést nahlas, když si vzpomněl na plameny, které Šedivá vyvolala. Nemusel mít taky všechno. Vlčice převzala velení a vedla je směrem k úkrytu, který údajně nebyl daleko. Byla mu dokonce nabídnuta i prohlídka... ale tady se Wiss začal trochu cukat. "Hmm, to bych snad radši neměl," zamumlal. Vážně, vážně se mu nechtělo se zaseknout na nějaké rodinné návštěvě. Doufal, že tam vlčici prostě doprovodí a pak si půjde trucovat nad osudem někam do tichého kouta. Dokud posedávali u jezera, bylo to celkem fajn, nicméně nyní už tak výtečnou náladu neměl.
Obzvláště, když mu k čenichu zavál cizí pach a z lesa se vynořil zvláštně zbarvený vlk. Stočil uši dozadu, když ho onen cizinec, zřejmě Šedivé bratr, označil za jejího milého. "Jsem jen doprovod," opravil ho neutrálním tónem a sjel ho zelenými zraky. Nebyli si se sestrou moc podobní. "Snad abych šel. Nerad bych narušoval rodinné setkání."

//Les u Mostu

"Kdyby se chtěly ukázat, pak klidně," prohlásil, i když mu bylo jasné, že lesní duch se na něj vykašle. Bude kvůli němu vypadat jako blbec, co si všechno vymyslel. No co. I tak to asi byl nejlepší kamarád, jakého tu měl. Nemluvil, nic po něm nechtěl, nevysmíval se mu... prakticky téměř neexistoval a tak to Wissovi vyhovovalo. "Dřív nebo později určitě na něco takového narazíš, jen se neboj," ujistil vlčici, která do těch příšer byla najednou nějak hrr. Neříkala snad, že z nich má strach? No, kdyby si vymýšlela, sotva se na ni mohl zlobit - on taky nebyl zrovna upřímný. Hrál si celou dobu na něco, čím není. Změnu v náladě vlčice ani nadšený lesk v jejích očích nějak dvakrát nezaznamenal, měl dost práce sám se sebou a s tím, aby své bolavé tělo dostal na druhou stranu mostu smrti a ideálně se při tom totálně neztrapnil.
Velice se mu ulevilo, když stanul na pevné zemi na druhé straně. "Co jsem říkal? Jsme tu," pronesl triumfálně a obrátil se na Šedivou. "Takže - kde je ten váš ctěný úkryt?" Dovedl ji sem, ale nyní musela vést zase ona. Nebyl si sice zrovna jist, jestli se chce setkávat s rodinou, o které tvrdila, že tady žije, ale čert to vem. Třeba bude mít štěstí a nebudou doma.

//Ovocný lesík

Šedivé ta cesta zcela zjevně činila mnohem větší radost, než Wissfeovi, kterého bolel každý krok. Jenže nemohl vypadat jako posera, který se bojí jít do strašidelného lesa, ne? Obzvláště ne před takovou pěknou vlčicí... musel prostě zatnout zuby a tvářit se statečně. Divil by se sice, kdyby si nevšimla, že se pohybuje dost ztuhle, ale zatím se žádného komentáře nedočkal, což mu zcela vyhovovalo. Aspoň si prozatím nemusel vymýšlet nějakou lež - rozhodně nehodlal prozrazovat, že se zmrzačil při lovu zajíce. Nic víc ponižujícího asi už ani neexistovalo. "Jen se neboj, já se s tamními příšerami znám," prohodil. Přece se znal s lesním duchem, ne? "Ty na nás určitě nic zkoušet nebudou." A kdyby ano, měl dojem, že by se možná ani nebránil nechat se odtáhnout někam do lesů smečkou divoženek nebo něčeho takového. Děkoval peklu, že to do toho lesa vážně nebylo moc daleko. "Tyhle končiny znám náhodou dosti dobře, budeme tam coby dup," zazubil se, i když ty vzpomínky ho vpravdě netěšily. Už jsem tudy vlekl jedno vlče na jednu stranu a druhý na druhou. Nemluvě vůbec o Khanovi. Ten byl ze všech děcek nejhorší.

//Temný les přes Most

Wiss si uvědomoval, že jeho návod k použití magie nebyl zrovna obsáhlý a srozumitelný, nicméně... on nad tím nikdy zrovna dvakrát nepřemýšlel. Magií si život moc často neulehčoval a když už ji používal, prostě to nějak matlal, dokud se něco nestalo. Což sice vždycky úplně nefungovalo tak, jak chtěl, ale co nadělal. Teď s napětím sledoval, co vlčice vyplodí se svou nově nabytou sílou. Odhrabala sníh ke straně a... a nic. Nejdřív se nic nedělo. Pak ovšem tráva začala doutnat, načež vzplála zvětšujícím se plamenem. Černý si o kousek nenápadně poposedl. Pro jistotu. Nechtěl mít k naraženým žebrům i propálený kožich a popravdě příliš nevěřil schopnosti vlčice oheň korigovat. Když se k němu vlčice otočila, rychle nasadil zářivý úsměv a přestal úzkostlivě zahlížet na plamen, který rozpouštěl sníh. "Však jsem to říkal," pronesl. "Ten dědek asi není vtělení poctivosti a slušnosti, ale asi to není vyloženě podvodník."
Doufal, že si Šedivá bude chtít hrát s magiemi ještě o něco déle, ale ona se chtěla zase vydat na cestu. Wiss tiše zaskřípal zuby. Když už ale byl natolik blbý, aby se do tohohle vůbec nechal zaplést... "Inu, když sídlíte na takovém strašidelném místě, pak tě rád doprovodím," pronesl s lišáckým úšklebkem, zatímco téměř slyšel, jak mu jeho žebra nadávají. Ticho tam. Rovněž ho poněkud štvalo, že se nějaká famílie usídlila v Temném lese. To bylo přece jeho místo! Nemohl nad tím asi moc naříkat, protože si to tam nikdy neoznačil, ale stejně - jaký idiot by tam chtěl bydlet? Tak třeba já, došlo mu. Zatřásl hlavou a vstal, opět se přemáhal, aby se mu obličej bolestně nezkroutil. Možná se prostě podvědomě hrozně nenáviděl, proto tohle dělal, jiné vysvětlení ho nenapadalo. "Tak... kupředu," prohodil, neboť cestu do Temného lesa znal sám dost dobře, a pomalu vykročil.

//Les u Mostu

Vlčice vypadal Wuovými způsoby pohoršená až do hloubi duše. Wisse to celkem pobavilo. Byla pravda, že ten stařík nebyl tak úplně nejpříjemnější společností - a ty jeho dryáky byly fakt, fakt dost divný - ale necítil se po nákupu u něj zdaleka tak naštvaně, jako Šedá. Až, když na ni promluvil, obrátila se její pozornost nazpět od prodavače, který už táhnul svou kárku o les dál. Černému po něm srdce nekrvácelo. Jeho oškubal už minule, tudíž černý stejně neměl, co by mu nabídl. Nehledě na to, že na odvar z tlap velkou chuť neměl.
Vlčice mu prozradila, že požádala o magie a dostala zřejmě podobný blivajz, jaký byl přinucen pít on sám. "No, jestli jsi musela pít ten hnus, pak ti pravděpodobně přání splnil," řekl. "Zjistit se to dá ovšem snadno." Byl celkem rád, že si vlčice bude zřejmě chtít testovat nové schopnosti a ne se trmácet po všech čertech. Takhle mu to vyhovovalo. Až do chvíle, než byl požádán, aby vlčici ve věcech magie zaučil. A sakra. Jak něco takového chcete vysvětlit? Byla to komplikovaná věc, která mu vždy přišla založená spíš na pocitech a energii, věcech, o kterých nerad mluvil, protože si přitom přišel jako nějaký ezoblbec. Jenže když na něj vlčice koukala takovýma smutnýma očkama... copak byl bez srdce? Musel se aspoň pokusit, ne? "No," začal zvolna, aniž by sám tušil, jak bude věta pokračovat, "je to asi hodně individuální. A... těžko uchopitelné," začal. Plácal zbytečnou omáčku, uvědomoval si to a to ho jen víc štvalo. "Řekl bych, že to vychází odněkud z nitra. Když se soustředíš na magii, někde ji tam objevíš," pokračoval zadumaně a přivíral oči, jak se snažil dosáhnout na vlastní magii, aby to mohl co nejlépe popsat. Měl s tím značný problém. "A pak jí zkusíš poručit, co má dělat," dokončil. Taková snůška blbostí. Jak z tohohle něco pochopí?

//Křišťálové jezero přes Luka

Vlčice si vykračovala jako na promenádě, zatímco černý měl tak trochu problém s ní udržet krok a kroutil se přitom jako paragraf. Na tváři si přitom udržoval komickou grimasu, kterou považoval za bezstarostný úsměv. Žebra ho bolela při každém pohybu a momentálně v duchu proklínal vlčici i celé její pokolení do sedmé generace nazpět. Měl jsem ji zrovna poslat k šípku. Teď se budu trmácet zase po téhle pekelné krajině jako ten největší idiot a budu z toho mít tak leda... "Huh?" nastražil náhle uši, jelikož si uvědomil, že vlčice cosi říkala. Málem to přeslechl, neboť se příliš zažral do sebelítosti. Bez opravdového zájmu přejel očima po stromech. "Vskutku, velice neobyčejné," přitakal. Přišly mu dřevěné a rozvětvené, jako všechny ostatní. Dokud ale byl zájem upřený na stromy a ne na jeho belhavou chůzi, byl ochoten odkývat cokoliv.
Náhle se vpředu objevilo cosi, co Wissovi bylo velice povědomé. Wu a ten jeho bláznivý vozíček. "No vida. My o vlku..." Chm. Zase tak často bych na něj narážet nemusel. "Jen běž. Já ti nikam neuteču," zazubil se. Ani kdybych chtěl. Šedá se rozběhla tím směrem a dala se do řeči se starcem, čehož Wiss okamžitě využil k tomu, aby si sedl. Zhluboka vydechl a šeptem utrousil dlouhý řetězec nadávek. Doufal, že se ti dva budou handrkovat dlouho... ovšem přišlo mu, že neuběhlo dvou minut a vlčice byla zpátky. Netvářila se navíc příliš nadšeně. "To, že ve zdejším kraji neznají vychování, už jsme věděli," poznamenal. "Splnil ti, co jsi chtěla?" vyzvídal, aby se nemusel hned zase zvedat.

Záhadou to tady bylo i pro Wisse. Občas vážně netušil, jestli je na hlavu on, nebo ten, co to tady vymyslel. Ať už to byl kdokoliv. Ne, že by nad tím chtěl uvažovat... rozhodně ale věděl, co by tomu bohu, ďáblu nebo komu vlastně, řekl. Rozhodně by to nebylo hezké. Ani publikovatelné. Vlčice ale vypadala odhodlaně rozlousknout každou záhadu, na kterou narazí. Se z toho poděláš, pomyslel si. Nahlas ovšem řekl: "Věřím, že to tak bude. Každá hádanka má přece svou odpověď, ne?" Opětoval vlčici úsměv, který mu ale trochu zamrzl na rtech, když si všiml, že vstává.
S úzkostí ji sledoval, doufal, že se jde pouze napít, svlažit tlamu v jezeře, a že se nehodlá štrachat kamsi pryč. Vždyť... tady to bylo tak hezké, ne? Ne? Zjevně ne dostatečně. Proč zrovna já? zaúpěl v duchu, když si vyslechl, co má šedivá v úmyslu. Rozhodně nechtěl nikam chodit. Na tváři pořád držel úsměv, ten ovšem nyní nabíral poněkud křečovitého zjevu, jako by ho snad trápily zaražené větry. Jenže jednou si vybral svou roli... a té měl v úmyslu se držet. "Jistě by z tebe byla krásná socha, ovšem byla by to poněkud škoda," mlaskl. Taky nemůžou ženský vydržet chvíli sedět na prdeli? "Ale samozřejmě! Se mnou ti nic hrozit nebude!" prohlásil hrdinně, ovšem hádal, že jeho lži se dlouho neudrží. Už, jak vstával, vypadal spíš jako dědek nad hrobem, než jako hrdina, za kterého se prohlašoval. Tiše sykl. Vlčice už kráčela kamsi pryč a on se vydal za ní, ztuhle, ačkoliv se snažil tvářit, jako že nic. Stojí ti to za to, blbče? Co z toho máš? nadával si v duchu a vlastně ani neznal odpovědi...

//Ovocný lesík pře Louku

Na tváři se mu nejspíš na chvíli rozlil poněkud idiotsky překvapený výraz, když se vlčice zmínila o kamíncích pro Wua. Věděl, že nějaké měl - přece mu jimi platil, u všech pekel - ale kde je vlastně vzal? Vnitřně mírně zpanikařil, že ztrácí paměť a spojení s realitou, ovšem na povrchu se zatvářil, jako že nad tím hluboce přemýšlí. "Hm... řekl bych, že to je jedno ze zdejších velkých tajemství," vytasil se nakonec s odpovědí, ze které jako ten největší blbec nevycházel on sám, ale tenhleten bohem natřikrát prokletý kraj. "Občas se prostě zjevují, těžko říct, jak to vlastně funguje." Teď mu to ovšem vrtalo hlavou taky. Magie. Všechno jen komplikuje.
O úrovni zdejších mravů se už raději dále nevyjadřoval, pouze nad tím pohoršeně zavrtěl hlavou - ach, vážně je to tady naprostá žumpa společnosti, nad kterou jsou oni dva ovšem velice povzneseni. Nebo... se tak mohou alespoň tvářit, pro tuto chvíli. "Ach, tak to tě asi čeká dobrodružná výprava," zazubil se - nenabídl se ovšem jako doprovod. Tak daleko jeho hra na slušňáka zas nesahla. Dobrodružství mu lezlo i ušima a aby na sobě nechal dělat další pokusy nějakým psychoušem... možná později. Pokrčil rameny, když byl tázán na jeho průzkumnické choutky. "Vlastně ani nevím... viděl jsem z tohoto kraje už docela velkou část. Alespoň co odhaduju. Ale s objevováním zbytku zase tak nespěchám. Je na to konec konců spousta času," prohlásil. Nikdo se odtud nemohl dostat. Času měl tedy přebytky a elánu k průzkumu zase nedostatek - tím se to tedy zřejmě vyvažovalo. "Ovšem zajímavých území tu je spousta. Myslím, že tady každý najde něco, co ho zaujme."

"Tak to přesně vím, o čem mluvíš," vysekl na tváři úsměv, když se na něj snesla vlna chvály - ale hlavně, když se na zbytek samčí populace tady snesla kritika. To se mu velice zamlouvalo. "Zjistil jsem, že tady se jeden musí prohrabat hromadami hnoje, aby narazil... na zlato," přimhouřil oči a uculil se, aby bylo jasné, že oním zlatem myslí právě onu bezejmennou vlčici před sebou. Vida, hned měl lepší náladu a aspoň nemusel tolik myslet na naražená žebra, která se sice stále připomínala, nicméně když tu jen tak seděl a víceméně nedělal nic kromě toho, že se vykecával a zubil, jako by si hrál na modela, zase tak moc mu to nevadilo.
Tvář se mu přetavila do výrazu nesmírného údivu, jako by nemohl uvěřit vlastním uším. "Kašlou? Ale to snad není možné... cožpak už v sobě nikdo nemá dnes ani špetky slušnosti?" Zavrtěl hlavou nad tím, do jakého stavu to svět dopracoval, jako by snad byl ten nejsvatější a nejslušnější vlk pod sluncem. Vlčice měla ovšem další otázky. "Taky mi trvalo dlouho, než jsem ho konečně našel. Je to těžké, když pořád běhá někde po všech čertech." Nicméně to, na co se zeptala vzápětí, pro něj bylo úplnou novinkou. Svraštil čelo. "Hmm... je mi převelice líto, ale o ničem takovém jsem jakživ neslyšel," pronesl tak teskně, až pomalu sám věřil, že mu to je líto. Údiv nad tím, že vlci s křídly to tady dávno nezbalili, ovšem sdílel. "Sám se tomu divím," pokrčil rameny. "Kdybych já měl křídla, už by mě tu nikdo neviděl..."