Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak to teda hodně štěstí, děvenko, pomyslel si, když vlčice vznesla přání, aby nic takového nezažila. To si on přál taky... a jak to dopadlo? Hm? No právě. "Hm, taková sličná dáma se jistě nemá čeho bát - vždycky se jistě najde nějaký... chrabrý ochránce," zazubil se. Nad jejími dalšími slovy ovšem protáhl tlamu. Mluvící zvířátka? Možná si přestával být jistý, jestli se mu ta vlčice zas tak líbí. Snad by se radši znova popral s lesním duchem, než aby na něj mluvili nějací slaďoučcí tvorečci... i když ty by asi obecně stačilo pořádně nakopnout. "Tedy," opravil si rychle výraz na tváři, "kdo ví, co všechno je tady možné? Třeba budeš mít štěstí a narazíš na něco, ehm... milého?" Dost o tom ale pochyboval. I věci, které tady vypadaly zprvu zábavně a příjemně, například halucinogenní bobule, měly svoje následky.
Poté konverzace nicméně přešla k magiím a Wiss se hned ochotně pustil do ukázky. Nevyšlo to úplně podle jeho plánů. V duchu skřípal zuby, když přejížděl pohledem trs trávy trčící ze sněhu. Měl dojem, že své tvrzení o nenáročnosti ovládnutí magie neobhájil zrovna nejlépe. Na vrchu se však vědoucně usmíval, jako by tohle byl celou dobu jeho záměr. "Aaa, takže už jsi slyšela o Wuovi?" protáhl. "Přesně u něj jsem se to naučil, ano. Zvláštní vlk... ale má toho asi hodně, co nabídnout." Je fakt, že Wiss asi nebyl ten nejlepší zákazník, neboť neměl zájem o to chodit zmalovaný jako kašpar a na většinu Wuova zboží nahlížel dosti skepticky... a přesto mu tam hezkých pár drahokamů vysypal. Jaký zisk se mu asi musel valit od těch, kteří neměli podobné zábrany? O zdejších magiích ale černý zase tolik nevěděl, pokud pomine základní elementy. "Řekl bych, že jich bude dost. Narazil jsem tu i na vlčici s křídly... takže hádám, že cokoliv tě napadne, někdo to tady skoro určitě ovládá."

Vlčice, jejíž jméno se vlastně ještě nedozvěděl, odhadovala, že to tu za pár let proběhá celé stokrát. "To i dřív," podotkl Wiss. Buďto byl on idiot, co chodil v kruzích, nebo narážel pořád na stejná místa zkrátka proto, že jiná tu nebyla. Raději se přiklonil k té druhé možnosti. "Ale myslím, že nudy se tady bát rozhodně nemusíš. Tady se každou chvíli semele nějaká nadpřirozená... událost." Měl na mysli slovíčko poněkud peprnějšího rázu, ale nakonec ho spolkl. Hrál nějakou roli, měl by se jí držet.
Šedivá mu sdělila, doslova zkroušeně, že se magií strašně bojí. "Ach, to by ses jistě snadno naučila," pronesl k ní povzbudivým tónem. "Nic tak těžkého na tom není."
Pak přišly na přetřes jeho hrdinské skutky. V prvé řadě lesní duch. "To já vlastně pořádně nevím... byl uvězněný v těle nějaké příšery a já ho nakonec osvobodil. Musel jsem mu strhnout kostěnou masku, což nebylo jen tak, protože na mě předtím chtěl hodit strom. Vlastně jsme teď asi kámoši, i když se mi už odmítá ukázat. Ale aspoň mě nestraší." Nenápadně z příběhu vynechal Naarashe, který na tom taky měl svůj podíl. Historka o pekle, jak věděl, byla uvěřitelná ještě mnohem méně, než ta o příšeře v Temném lese. Jenže byla skutečná, skutečnější než cokoliv jiného. "Jsem si skoro jistý, že to bylo peklo... nevím, jak jinak by se dalo nazývat místo s démony, dušemi a pekelným ohněm," prohlásil.
Pak se ho zeptala na magii. "Samozřejmě," odpověděl okamžitě a vysekl hrdý úsměv. "Přece jsem říkal, že na tom nic není!" Jo, ty o tom tak něco víš, génie. "Sleduj!" pronesl v náhlém popudu, snad aby se předvedl nebo aby té posměšné myšlence, co se mu vynořila v hlavě, dokázal, že se plete. Že magii od vylepšení Wuem nezkoušel? Pche. Co na tom může být? Odhrabal sníh až na holou zem a soustředil se. Hodlal nechat povyrůst trávu, možná rozkvést pár květů... ovšem novou sílu příliš neodhadl a ani ji moc neovládal. Stébla trávy ze země vyrašila tak vehementě, rychle a do takové výše, že Wissovi málem vypíchla oko. "Do prde*e," ujelo mu, když sotva stihl přivřít oko před útokem rostlin. Z díry ve sněhu nyní trčel velice vysoký, velice komicky nevzhledný trs trávy. Debile. Obrátil se k vlčici se zářivým úsměvem: "Jejda," pronesl, jako by předchozí nadávku vůbec nepoužil. "Občas asi neznám vlastní sílu," zasmál se. V duchu se ale fackoval a nejradši by se propadl do země. Teď před ní vypadal jako naprostý imbecil. Blbá magie. Nedá se jí věřit.

Spatřil v jejích očích zklamání a pokrčil rameny. I on byl zklamán - ne proto, že by byl takovým vtělením štědrosti, ale protože ten náramek prostě nechtěl. Objevil se na něm bez jeho přičinění, bez toho, aniž by si Wiss byť i jen jednou pomyslel "sakra, fakt bych chtěl pořád zářit do okolí jako zatracená světluška". A ani zbavit se ho nemohl. Stejně jako té hadí nesmyslnosti, která ale aspoň nešajnila. Aspoň to teď vlčice měla objasněno. Doufal, že mu nebude chtít upalovat nohu, jako Corinne. Tuhle by možná tak lehko neodbyl.
"Hmm, jak si ta zákeřná náhoda s vlky pohraje, že," protáhl medově. "Ovšem... dostat se odtud vážně asi jen tak nejde. Všude kolem je moře." Zdálo se, že má vlčice ohledně zdejší krajiny spousty otázek a Wiss se nedomníval, že by jí mohl nabídnout mnoho odpovědí, které by se jí líbily. "S magiemi to je ovšem o něco snazší," poznamenal. "Pokud má tedy jeden dost silný žaludek," ušklíbl se a jeho vybroušenou slušňáckou maskou na chvíli prosvitl onen skutečný vlk zcela znechucený zdejším světem. Vzpomněl si na ten odvar z tlap, který musel pít. Nic moc. A k čemu? Ještě tu magii ani nezkoušel.
Nad další otázkou si mírně zhnuseně uvědomil, že tady toho hrdinství fakt vykonal až nějak moc. "Ohó, já jsem toho vykonal!" pronesl zvučně, navzdory svým myšlenkám. Ne, že bych chtěl. Ne, že bych vůbec dostal na výběr. "Sotva jsem se sem dostal, osvobodil jsem lesního ducha." Přičemž jsem málem zařval. "Potom... ano, potom jsem se vlastně propadl na nějaký čas do pekla," pokýval hlavou, jako by si na to stěží vzpomínal, i když to měl vypálené v paměti dokonale. Tam jsem taky málem zařval. "A pár dalších, menších, vesměs nepodstatných věcí," dokončil. Třeba hlídání vlčat a vysvětlování páru negramotů, jak si opatřit svá vlastní. Dokonalost.

Už delší dobu se černý domníval, že od té doby, co skončil na ostrovech, začal měknout a blbnout, a jestli tato situace nebyla zářným důkazem, pak už asi nic. Kolik snahy musela vlčice vynaložit na to, aby ho obměkčila a on ji vzal na milost? To číslo se zřejmě velmi blížilo nule. Prakticky stačilo, aby se tu ukázala a Wiss byl ochotný s ní začít hrát tu její hru. "No, asi jsem měl štěstí, že jsi o mě zakopla právě ty," protáhl uhlazeným tónem, který dlouhá léta piloval. Bylo to vlastně jenom divadlo, ale když ho hrají obě strany, je to přece jen větší zábava. Seděl tam tak ve sněhu a prohlížel si vlčici naproti sobě. Co od něj chtěla? Co chtěl on od ní? Zatřásl hlavou. On přece nic nechce. Bylo třeba zůstat tlapami na zemi.
"Hmm, tobě by jistě šel k očím," pronesl a mírně se pousmál. "Žel jsem nepřišel na způsob, jak ho sundat." I Corinne tou věcí byla fascinována a i jí musel vysvětlovat, že ačkoliv by jí náramek mile rád věnoval a nic za něj ani nechtěl, nejde to. Ta hloupost se ho držela jako pijavice. Ale jestli na to letí ženský... Další otázka byla ovšem z naprosto jiného soudku. "Šťastná náhoda, předpokládám?" zazubil se, ale pak pokračoval: "Netuším, nemám pevné plány, jen se tak potuluju touhle bláznivou krajinou," objasnil vlčici a zastřihal ušima. "Tebe sem snad vedlo cosi konkrétního?"

Wiss byl odhodlán zůstat nepohnutý jako skála, nabručený mrzout, tak dlouho, dokud to vlčici nepřestane bavit a neodprejskne. Jenomže... se zdálo, že tahle slečna se jen tak odbýt nedá a on si postupně přestával být jistý, jestli ji opravdu chce odhánět. "Co já vím," pokrčil rameny s nezájmem, který mu ovšem dělalo tak trochu problém si udržet, když se před ním vlčice nakrucovala a vrkala jako holubička. Nebyl úplně tupý. Bylo mu na jisté úrovni jasné, že to na něj vlčice hraje. Možná proto, že podobné hry sám s oblibou hrával - aspoň dokud nedostali hořkou pachuť poté, co zjistil, co z nich taky může vzejít. Ale však mu vlastně mohlo být jedno, jestli to je jenom šaráda... Aby někdo dělal oči na něj a ne naopak, to se mu moc nestávalo. Snažil se bránit, ale cítil, že povoluje.
Vlčici zřejmě ze všeho nejvíc fascinovala ta ohnivá pitomost, co se mu ovíjela kolem tlapy. "No, tak tady takových věcí uvidíš vážně hodně," sdělil vlčici. "Jeden musí koukat pod nohy, aby se o ně nepřerazil." To možná trochu přeháněl, ale ne zase tak moc. On se pod nohy nekoukal a jak dopadl? Jednu nohu měl úplně ověšenou kdejakou blbostí. Snad aspoň jí by tahle informace ale mohla udělat radost, jestli se jí líbily zářivé cetky. "Vážně?" pronesl Wiss, když vlčice pronesla narážku na jeho svaly a vypjal hrdě hruď, i když si tím zase trochu podráždil rozbolavělá žebra. "Tedy, já se ho chtěl původně zbavit, ale jestli mi vážně tak sluší..." Nojo. A bylo to. Byl ztracen. A jak snadno! Však byl taky jenom vlk, pochopte...

Vlčice se přiblížila a zkoumavě si ho prohlížela. "Fakt? Zajímavé. A já se přitom tak krásně bavil," poznamenal a přehnaně dramaticky si povzdechl. Prakticky už se stejně vzdal. Nemělo to cenu. Tady byl každý neodbytnější než obtížný hmyz. "Jakou zábavu máš na mysli?" zabručel. Vlčice se před ním začala nakrucovat a nastavovat. Černý... no, lhal by, kdyby tvrdil, že se mu nelíbilo, co vidí. Vlčice byla rozhodně pěkná - což si sice Wissfeoh myslel skoro o každé, nicméně... tahle byla vážně moc pěkná. Vlk se ani nijak nesnažil skrývat, že ji očumuje. Pěkná a přidrzlá. Škoda jen, že měl tak příšerně blbou náladu a žebra na dranc, jinak se vážně mohl zabavit. Možná byl fakt už starej.
Její pozornost samozřejmě upoutala ta zářící pitomost na jeho tlapě. Mírně pozvedl nohu s ohnivým náramkem. "Tohle?" To kdyby tak věděl. Za dar boží to ale rozhodně nepovažoval. "Nějaká svítící šaškárna. Pokud vím, tak kromě toho, že to šajní na sto metrů, to nic nedělá." Zvedl pohled od náramku zpátky k vlčici a přimhouřil oči: "Pročpak?"

Otupěle zíral na padající vodu, vlastně u toho napůl podřimoval a líně přemítal o tom, kde se v jeho životě stala chyba. Došel nakonec k závěru, že pravděpodobně už ve chvíli, kdy vypadl z matky. Jo. Od té doby šlo tak nějak všechno z kopce. Nejdřív ztratil úctu, pak bráchu, pak celou rodinu, pak sebeúctu, pak vůli k životu. A hle, stejně se tady pořád plácá od ničeho k ničemu a ani nemá dost velký koule na to, aby se hodil z nejbližšího útesu. Ubohost. Ani si neuvědomil, že je z dálky sledován... a ta dálka že se postupně zmenšuje. Kdosi se k němu blížil, ale do chvíle, než se vlčice ozvala, si jí Wiss ani nevšiml. Mírně sebou škubl (což mu žebra oplatila uraženým bodnutím) a obrátil hlavu směrem, ze kterého přišel onen... pozdrav? Zamračil se a zabodl pohled do rudých očí vlčice. "Na tvůj xicht," opáčil suše. Neměl na nikoho náladu. Snad právě proto se na něj furt všichni tak lepili. Pomalu a ztuhle se vytáhl do sedu. Nechtěl na sobě dávat znát bolest před odrzlou cizinkou, ale na jeho pohybech bylo zřejmé, že všechno není tak úplně tip ťop. "Nic nemám, nic nerozdávám, nikoho jsem neviděl, nic jsem neslyšel. Jsem mimo provoz. Vraťte se později," zahučel otráveně a mírně si načechral srst na hřbetě. Jednoduše - chtěl aby vypadla. Ale hádal, že to se nestane. Přímo smrděla problémy. Povzdechl si a mentálně se obrnil. Tak co to bude tentokrát?

//Severní hory přes Luka

Černý zhnuseně pajdal zimní krajinou, přihrbený, jako by měl na krku o deset let více, než ve skutečnosti. Opětovně zalitoval, že se pádem v horách nezabil. Jenže takové štěstí on mít nemůže. Ne. Musel si jenom narazit žebra a být odsouzen šourat se dalších několik dní světem jako nějaká zkroucená zdechlina, co se jí tak akorát může každej vytlemit. Doufal, že když už nic, aspoň ho to brzo přejde. Kdyby měl takhle zůstat dlouhodobě, cítit bolestně pohyb každého svalu, co snad ani logicky nemohl mít s hrudníkem nic společného, asi by se vrátil do hor a konečně to dílo dokonal. Bylo stejně zcela zjevné, že ho bohové nenávidí.
Dorazil k jezeru s vodopádem, místu, kde naposledy viděl mladou dámu Corinne. Jestlipak našla rodinu, nebo ji už někde trhají supi? pomyslel si. Naštěstí ji tu nikde neviděl, živou ani mrtvou. Lehl si na břeh a tupě zíral do vodopádu. Spletl se. Změna scenérie ho zrovna dvakrát nepotěšila, cítil se úplně stejně deprimovaně, jako když zíral na skálu. Tady se aspoň bylo na co koukat, takže by náhodným kolemjdoucím nemusel připadat jako až takový blázen. Ačkoliv se díval spíš skrze vodopád, než na něj, a byl myšlenkami kdesi úplně jinde.

Skrytý před větrem a požehnán chvílí samoty černý spal jako zabitý. Nezdály se mu žádné sny, což bylo další malé vítězství - od snu k noční můře je totiž jenom malý krůček a on nic takového určitě nemohl potřebovat. Uplynulo pár tichých a chladných hodin, než Wissovi na čenich kápl kus odtátého sněhu a přivedl ho zpět k rozmrzelému vědomí. Zhnuseně zavrčel a smetl si sníh z tváře. Příroda si na jeho vkus nějak moc vyskakovala. Automaticky se začal protahovat a zaskučel, když mu žebra dala na vědomí, že jsou ještě pořád tady a že rozhodně nezapomněla na to, co se stalo. "Nojo, sakra," zabrblal a protáhl se o něco opatrněji, zatímco soustředěně zkoumal, jestli je ta bolest horší nebo lepší. Troufal si říct, že odpočinkem se to o něco zlepšilo. Cítil se nicméně rozlámaný jako stoletá stařena. Tak už to bývá, když si rozbijete hubu na skále. Povzdechl si. Místní okolí ho už začínalo štvát a zírat pořád na ten samý šutrák ho unavovalo. Možná by mu prospěla změna scenérie. A menší procházka by třeba pomohla uvolnit tu šílenou zatuhlost. Stiskl zuby a vstal. Zabolelo to, ale ne tak hrozně, jak by čekal. Asi si teda ani nic nezlomil. To bylo víc štěstí, než si vůbec mohl přát... což asi dost vypovídalo o úrovni štěstí, která ho obyčejně doprovázela.

//Křišťálové jezero přes Luka

K Wissfeově úlevě se zdálo, že se setkání chýlí ke konci. Mohl děkovat peklu aspoň za to. Dostal co chtěl a teď toužil po klidu a samotě, ve které by se mohl tiše litovat. Navíc ho už nebavilo mít nasazenu onu masku, která mu vždy přinášela tolik potěšení. Dnes ale ne. Možná to bylo bolestí, zimou nebo tím, že byl na podobné blbosti už moc starý. Ostatně po tom debaklu se Sianatarou, kdy s ní koketoval tak dlouho, až se prokoketoval k odhalení své bouřlivé minulosti dostala ona hra poněkud hořkou pachuť. Prostě to chtěl mít z krku a nejraději už tuhle vlčici nikdy nezahlédnout. To stejně nebylo moc pravděpodobné. Jen málokdy tu na někoho narazil více, než jednou. "Vypadá to tak. Takže... sbohem," rozloučil se, zatímco vlčice se už otáčela, takže poslední slovo pronesl spíš už tak nějak ke špice jejího ocasu.
Čekal, až mu zmizí z dohledu. Pak počkal ještě chvíli. Pak zaúpěl dlouhé a bolestné (a hlasité): "Do pr*eleeee!" Ozvěna se odrazila od horských stěn a ztrácela se v dáli. Wiss se zarazil. Nastalo ticho. "Strhni na sebe lavinu, blbečku," řekl a zavrtěl hlavou. "Jak malej, fakt že jo." Znamená samomlova ztrátu rozumu, nebo naopak vysokou inteligenci? Kdyby to někomu vysvětloval, pravděpodobně by pronesl něco ve smyslu, že se baví s tou nejchytřejší osobou v okolí, ovšem sám sobě takhle lhát nemohl. On o sobě dobře věděl, jak moc velký umí být tupec. Znovu zakroutil hlavou a bolestně zaúpěl, když změnil polohu svého lehu. Bolelo to vážně hodně. Aspoň, že měl teď plné břicho. Sice mu teď byla pro změnu trochu zima, ale nechtěl tady lézt a hledat jeskyni. Naštěstí byl celkem v závětří. Zavřel oči. Doufal, že když se trochu prospí, bolest mu povolí.

Pcha, no to mě podrž, zabručel si v duchu, když po něm šedivka ani nechtěla, aby se jí nějak odvděčoval. Že by narazil na nějakou výjimku z pravidla? Nebo ho možná prostě jen chtěla mít z krku, to bylo taky celkem dobře možné. "Jak myslíte," zabručel, hádat se s ní rozhodně nemínil. Vlastně ho hraní divadla, ona maska gentelmana, pohrávání si s ostatními... vlastně ho to poslední dobou už nebavilo, jako dřív. Mírně nad tím zavrtěl hlavou, zatímco si plnil žaludek darovaným zajícem. Že by stárl? Dospěl snad? Možná by bylo na čase, aby konečně dospěl... však už byl starý dost.
Brzy ze zajíce nezbylo nic moc, ale Wiss odkládal chvíli, kdy vzhlédne od jídla, do poslední možné chvíle. Tak trochu se děsil trapného ticha, co nastane. Když už ale prakticky olizoval úplně čistou lebku, neměl moc na výběr. Potlačil povzdech a zvedl zrak k vlčici, která se tady pořád zdržovala, z nějakého důvodu. Jen na ni hleděl. Nevěděl, co by měl říct. "Ehm, takže...?" odkašlal si a pozvedl obočí. Nejradši by byl, kdyby už šla. Jemu už k ničemu nebyla a on jí taky ne. Nic, co by jí dal, neměl, pokud ho teda nechtěla okrást o ty divné cetky, které mu věnčily celou jednu nohu. Za to by jí ale spíš poděkoval. Jen pochyboval, že cokoliv z toho jde sundat... sám už to přece zkoušel.

Možná trochu přehrával - ne, určitě přehrával - ovšem zdálo se, že vlčice to neprokoukla a možná, že jí to vlastně bylo celé úplně fuk. Nejspíš se ani nemusel tak snažit. Beze slova se totiž otočila a zmizela mu z očí, ulovit tu kořist, jak předpokládal. A nebo ho ponechat vlastnímu osudu. To bych udělal já, pomyslel si, ale věděl, že sám sobě lže. Stačilo se podívat, co v uplynulých měsících zažil. Zachraňoval vlčata, lovil pro ně, prováděl osamělou vyklepanou vlčici po ostrovech, aby našla svou kámošenku. Strašně by si přál být zlý, bezcitný a zákeřný, ovšem místo toho byl jen zahořklý stárnoucí vlk, kterého druzí sice extrémně otravovali, jenže když byli dost neodbytní, nakonec jim stejně vždycky pomohl. Že já se tím pádem nezabil, zalitoval a dovolil si upustit zakňučení, když se trochu pohnul a všechna naražená žebra naráz zaječela. Jeho posluha snad nebyla v doslechu.
Když už si vážně myslel, že ho opustila - což by jí asi ani neměl za zlé, objevila se v jeho zorném poli a v tlamě táhla králíka. Wiss, ačkoliv úsměv bylo to poslední na co měl pomyšlení, díky svému hereckému talentu jeden na tváři vykouzlil: "Děkuji převelice," pronesl oním škrobeným tónem, který mu šišlání poněkud kazilo, a přitáhl si králíka tlapou do svého dosahu, aby si to náhodou vlčice ještě nerozmyslela. Bolel ho každý pohyb, až se divil, které všechny svaly potřebuje jen k tomu, aby pohnul nohou. "Jak se vám jen kdy odvděčím, slečno?" pravil víceméně už automaticky, aniž by měl reálně v úmyslu se odvděčovat, a zakousl se do ušáka..

Vypadalo to, že ať už byla tahle pruhovaná šedka kdokoliv, byla z jejich setkání asi stejně nadšená, jako Wissfeoh - tedy vůbec. Přesto se nějak stalo, že ačkoliv tu ani jeden z nich nechtěl být, nešli si hned zase každý svou cestou. Černý proto, že nemohl, Šedá... kdoví. Snad ji také svazovaly nějaké morální zábrany, které ji nabádaly, ať nenechá toho blbečka umřít ve sněhu, i když by si to nepochybně zasloužil, když jeho činy nasvědčují tomu, že se snad snaží zabít naschvál. A brzy Wiss udělal další objev. Nestačilo na ni udělat smutná očka a nazvat ji sličnou slečnou, aby roztála. Mírně se pousmál, i přes bolest, kterou cítil. Není blbá. To se mi líbí. Ve zdejším kraji spíše výjimka, dle jeho zkušeností. Neznamenalo to ovšem, že se svým divadlem přestane. Když už jednou masku gentlemana vytáhl, nehodlal si ji hned zase sundávat. "Ó, každá drobnůstka se počítá. Ne, že bych snad chtěl být příliš na obtíž," ujistil ji. Pfílif na obtíf. "Ovšem věc se má tak, že jsem v této situaci skončil kvůli honbě za potravou, která mi však unikla a nyní můj žaludek zeje prázdnotou." Snahu o mluvu na jakési úrovni mu šišlání dost kazilo a kazilo mu i náladu. Většinou si tohle divadýlko užíval, když už se do něj pustil, ale tohle byl extrémní opruz. "Kdybyste tedy byla tak laskava a sehnala cosi k snědku, byl bych vám... k smrti zavázán," zavrněl nakonec a přitom si vzpomněl na všechny ty nesplacené dluhy, které měl u jiných vlků. No, jeden navíc se už ztratí. Stejně přijde do pekla.

Ležel tam na zádech jako nějaká zdechlina a přál si, a nebylo to poprvé, aby se pod ním už konečně prostě rozevřela propast pekelná a jednou pro vždy ho spolkla. Však takhle žít... to se prostě nedalo. Pokaždé, když udělal něco naprosto stupidního, trapného a nepřiměřeného svému věku a zkušenostech, o kterých se domníval, že je má, někdo ho při tom musel vidět. Když blil do keře, narazil na něj Alduin. Když se sjel divnými bobulkami, plazil se pak po Lissandře a choval se jako naprostý idiot před mnohačleným publikem. Ač, pravda, taky dost sjetým. A teď... tahleta.
Ukázalo se, že to, co mu říkala a co nepochytil, byla nabídka pomoci. "Ach. Tak," zašišlal. "No, já jsem v..." pohodě, hodlal říct, v polovině věty se ale začal převalovat ze zranitelné pozice na zádech do poněkud důstojnější na břicho a uvědomil si, že slovo "pohoda" se sem rozhodně nehodí. Kruci, kruci, krucinál, do šakalí řiti, nadával v duchu, zatímco na povrch z něj vyšlo jen jakési rozmlácené zaúpění. "Vlastně... počkej," opravil se, když ho bodavá bolest v žebrech trochu přešla a on dokázal mluvit. Vlaftně. Zvažoval všechny své možnosti. S takovouhle pravděpodobně umře hlady dřív, než se vůbec trochu zmátoří. "Možná že ne tak docela v pohodě," uvedl situaci na pravou míru, stále šišlajíc, a zvedl oči k šedavé vlčici. "Snad... by mladá sličná slečna mohla být nakonec ku pomoci starému bláznu?" pronesl vemlouvavě, svým mnoha lety nacvičeným tónem zdvořilého uhlazence. Bylo to jen divadlo, samozřejmě, ovšem dobře sehrané. Pro černého byla přetvářka snadná, neb v ní měl cvik.

Samozřejmě to někdo musel vidět. Jak jinak. V té nejvíce ponižující situaci, jak se svíjí jako červ na čerstvém sněhu a s hrůzou v očích se snaží popadnout dech. Ve chvíli, kdy se mu v zorném poli objevila šedivá vlčice, se jeho plíce konečně rozhodly začít spolupracovat. Wissfeoh se lačně nadechl blahodárného vzduchu. A znova. A ještě. Mžitky, které se mu utvořily před očima, konečně zmizely. Převalil se z naraženého boku na záda a uvědomil si, poněkud opožděně, že se ho vlčice na něco ptala. Otázku ale moc nepochytil, byl příliš zaměstnán snahou neumřít. "Haah," odpověděl velice inteligentně a přivřel oči. Ty starej idiote. Než se pokusil říct cokoliv dalšího, krátce si v hlavě prošel seznam škod. Žebra měl naražená tak, že ho každý nádech bodal a bolel. Do jazyku se kousl způsobem, že mu z něj kapala krev a nejspíš by si do něj mohl dát piercing - kdyby tedy věděl, že něco takového existuje. A do třetice všeho dobrého - jeho oběd byl v trapu a v žaludku mu zela prázdnota. "Pos*raný zajíci," zahučel do nebe ublíženě, ačkoliv si dost šlapal na prokousnutý jazyk, takže to znělo spíš jako pofvaný vajífi. Pak zkroutil hlavu, aby viděl na vlčici, která ho, jak mu konečně plně došlo, celou dobu pozorovala. Pořád netušil, na co se ho ptala. Nedával prostě pozor. "Chtěla jsi něco?" Chtěva fi něfo? vyšlo z něj přidušeně. A otráveně. Litoval, že se tím pádem nezabil. Nesnášel, když ho vlci viděli takhle.