Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ostříží zrak

Kdoví, proč si zajíc vybral zrovna takový směr svého útěku. Snad doufal, že mezi skalami nalezne úkryt. Ať to bylo jakkoliv, dvojice lovce a kořisti doběhla k horám a černému vlku poprvé svitla naděje, že ušáka doopravdy uloví. Že by se jeho risk vyplatil? Na terénu, který byl nerovnější a nerovnější, zajíc nedokázal prchat tak rychle. Wissovi se rozbušilo srdce přívalem adrenalinu, když přeskočil kámen v cestě, náhle si připadal mladý a neohrožený, jako by ho nic nedokázalo zastavit. Jeho tlapy dopadly na skálu jen kousek za zajícovým krátkým kmitajícím se ocáskem. Ještě jeden skok, pomyslel si Wiss, odrazil se... a zadní tlapy mu podjely na zledovatělém kameni.
Sklouzl stranou, místo aby pořádně skočil a bezpečně dopadl, a překulil se přes okraj velkého kamene, na kterém předtím stál. Dopad byl... nepříjemný, řečeno velmi mírně. Nebyl tak vysoko, aby se zranil smrtelně, ale spadl tvrdě. Dech mu vyletěl z plic, jak se praštil do boku. Zpozoroval na sněhu několik kapek krve a stále přibývaly další. Ve svém zpitomělém stavu, kdy se ztuhle snažil lapat po dechu, mu absolutně nedocházelo, odkud se ta krev bere. Jako by necítil kovovou chuť ve své tlamě ani bolest jak se kousl do jazyka. Teď hlavně potřeboval vzduch, pak vyhodnotí ostatní škody. Sýpavě funěl a cítil paniku, jak v něm narůstá.

//Nejvyšší hora (přes Rokli)

Zamířil od hory pryč a nechal ji za zády, aby rázem narazil na další překážku v podobě trhliny v zemi, kterou se příliš zabývat nechtěl. Vypadala nebezpečně. Zrádně. Wissfea ani nenapadlo, aby se ji snažil překročit. Kdyby se mu to podařilo, aniž by si zpřerážel pár žeber, byl by velmi překvapen. Místo toho si cestu zase hezky prodloužil obcházením trhliny v zemi. Větřil přitom kolem, jestli aspoň nezachytí pach kořisti, i když stejně nemyslel, že lovit na okraji smrtonosné díry je moc moudré.
Pach drobného savce ale stejně zachytil až ve chvíli, kdy nechal za zády už i roklinu. Zajíc. Wiss znovu pečlivě zavětřil a přikrčil se k zemi. Ušák nebyl na sněhu moc dobře maskovaný, když vyhrabával potravu. Černý vlk ale také na bílé pláni čněl jako pěst na oko. Plížil se tak neslyšně, jak to jen dokázal, ovšem zajíc ho zmerčil příliš brzy. Wiss to věděl. Přesto za ním vyrazil - pro případ, že ušák udělá nějakou osudovou chybu. Byl odpočatý a sil měl ještě dost, takže to riskl. Jenže zajíc to vzal z pláně pryč a černý ho následoval.

//Severní hory

Zvolna se začal probouzet do chladného dne. Sluneční paprsky se odrážely od rozměklého, avšak přetrvávajícího sněhu, když Wissfeoh otevřel své zelené zraky. Široce zívl a otřásl si navlhlý kožich. Zima. Pro tuláka jako on asi to nejhorší období. Neustálé hledání úkrytu. A, jak mu žaludek hlasitým zakručením připomněl, potravy. Povzdechl si. Bylo opravdu na čase, aby si něco zase jednou ulovil. Rozhlédl se kolem, ale naznal, že tohle není to nejlepší místo na to se vůbec o něco snažit. Hora pod kterou si ustlal, čněla vysoko k nebesům, přejít se nedala, jen obejít. Její kamenité okolí ale taky nevypadalo zrovna jako místo, kde by si mohl naplnit svůj žaludek, spíš že by si tu mohl zlámat nohu na kamení skrytém pod sněhem. S povzdechem vstal a protáhl si ztuhlé kosti. Jestli chtěl jíst, musel vyrazit jinam. Nebo mohl zemřít hlady. To ale považoval za extrémně ubohý způsob smrti.

//Ostříž (přes Rokli)

//Červená louka

Zatímco nechával podivného prodavače za zády, přemítal si v hlavě to podivné setkání. Vážně to takhle fungovalo? Prostě vypije odvar a bum, zlepší se mu magie? Jen jestli ho ten dědouš jen neobral o zářivé křišťálky a teď už není s vozejkem za horami za dolinami, jen se potutelně směje... A ta voda, co od něj dostal? To by taky klidně mohl být podfuk. Jenomže... Wiss se tak nějak nedokázal přimět to celé zavrhnout jako něco nereálného. Minimálně se cítil o něco silnější. Jako by jeho magie vystrkovala růžky. Že by se snad jednou dokázal sžít s touhle podivnou kouzelnou krajinou? To znělo dost nepravděpodobně. Byl dost zabejčený na tom, že to tady prostě rád nemá. Ale využívat místních výhod snad mohl... to mu upíráno být nemohlo.
Dorazil zase k té vysoké hoře. Poslední dobou prostě jen chodil kolečka tam a sem po tomto malém světě. Nevadilo mu to. Byl hlavně rád, že je zase chvíli sám a nemá nikoho za zadkem. A jak jinak využít takovou krásnou příležitost, než spánkem? Popravdě by ho napadala spousta možností, ovšem byl příliš unaven na jejich provádění. A tak si jen našel tichý kout mezi skalami, stulil se do klubíčka a usnul.

//Bull Meadow (přes Sněžné tesáky)

Nějakou dobu mu zabralo vydrápat se zpátky do hor, nehledě na to, že počasí bylo vskutku odporné. Sněžilo, foukalo a Wiss nadával sám sobě, že se do něčeho takového vůbec pouštěl. Takový starý blbec jako on by snad měl mít už trochu soudnosti... nuž, nevypadalo to tak. Když konečně našel tu podivnou přenášecí věc, vlezl do ní téměř s úlevou - věděl, že na druhé straně bude rovina. Nebo v to alespoň doufal. Snad to vyhazuje pokaždé na stejném místě... A vyhazovalo. Octl se opět na louce, která nyní kromě zvadlých květin byla pokrytá i sněhovým popraškem. Už si chtěl chvíli lehnout a odpočinout si, když zamžoural a spatřil skrze sněhové vločky podivného vlka s vozíčkem. "Ha!" zvolal. "Ty seš určitě ten Wu!" Ani nezaváhal, zamířil za ním, aby konečně viděl, o čem to všichni tak básní.
No... co si budeme povídat, byl to dost zvláštní zážitek. Že bude pít odvar z tlap, aby se mu zlepšila magie, s tím vážně nepočítal, ale pořád ještě to asi nebyla ta nejdivnější věc, jaká se zde mohla stát. Byl hlavně zvědavý, jestli to bude fungovat, nebo jestli je ten starý vlk jen nějaký šarlatán a po tom jeho dryáku mu akorát tak vyraší oslí uši. A že je Wiss snad pokrytec, když ho magie tak štve, ale sám ji chce ovládat? No... to asi není nic překvapivého. Když to chce dělat on, je všechno v pořádku. Problém nastává až ve chvíli, kdy mu podivné jevy ztrpčují život. Inu, ať už to fungovalo nebo ne, Wiss se rozloučil s prodavačem a šel si dál svou vlastní cestou.

//Nejvyšší hora

OBCHŮDEK:
-v inventáři 432 KŠM
- kupuji:
tlapky do země do 6. lvlu (50+60+70+80+90) 350 KŠM
1x mystery box 50 KŠM
-celkem 400 KŠM
-zbyde 32 KŠM

mystery box - 18 - Zázračná voda
Schváleno

Sněžilo víc a víc a pláň před nimi byla brzy pokrytá sněhem. Wiss si vydechl. Už zase zima. Měsíce omrzlých tlap a sevřeného žaludku. Jaká to idylka. V takových dobách byl nejvíce nakloněn přidat se ke smečce. Vskutku ale pochyboval, že by si nějaká slušná smečka pustila do svých řad takového pochybného podivína, natožpak před tím nejnáročnejším obdobím z celého roku. Kdyby on byl Alfa, nic takového by nedopustil. "Mám dojem, že už jsem říkal, že nejsem milý," ušklíbl se, Akiko byla ale nepoučitelná. Nechtěl poslouchat takové věci. Nebyl přece milý. Ani náhodou. Nechtěl přemýšlet o tom, proč tady tedy provádí každého pobudu, který o to požádá, proč s párečkem vyšinutých maniaků hledá nějakého Sněha ani proč vodí ztracená vlčata domů. Nebyl milý a tečka. "No, tak já si to budu pamatovat," zabručel, když vlčice pronesla, že by jí nevadilo mu tu pomoc nějak oplatit. Takových dluhů už si pamatoval... ale nezdálo se mu pravděpodobné, že by si je všechny stačil vybrat.
"Nemáš zač," pronesl a už se rozhlížel, kudy by nejrychleji zmizel. "Bacha, ať tě tam nesežerou," popíchl ji a pak už jen sledoval, jak rezavá postavička uhání vstříc lesu. Vydechl a otřásl si sněhovou kuličku z tlapy. Čas zmizet. Ale kam teď? Možná... možná by se mohl vrátit zpátky, tou divnou přenášecí věcí. Třeba. Najít si nějaké nové útočiště, nějaké zaručeně neprůstřelné, skryté, zapadlé, kde ho vážně a skutečně doopravdy nikdo nebude otravovat. Vyrazil.

//Červená louka (přes portál v Tesácích)

//Wolf lake

"No, ze mě už tuláctví asi nikdo nevytluče," zabručel. Sám sebe si už tak nějak nedokázal představit v bezpečí a pohodlí smečky, jak zapadne mezi ostatní vlky a dokáže s nimi spolupracovat. Byl mrzutým samotářem už příliš dlouho na to, aby to teď začal měnit. Aspoň si to myslel.
Nakonec svolil, že ji doprovodí k lesu zlatých stromů, zcela smířen se svým osudem. Průvodce zbloudilých duší po podivném kraji. Celkem ironické, vezmeme-li v úvahu, že on sám byl tak trochu zbloudilec. Vykročili od jezera a vyhnuli se mlze, která se Akiko tak zarytě nelíbila. "Ukazoval," pokýval hlavou. "Vlastně docela mnoho vlkům. Skoro se zdá, že je to nějaký můj úděl," pronesl poněkud kysele. "Můžu tomu říkat jak chci, ale podstata zůstane pořád stejná," blýskl po ní zeleným okem přes rameno. "A moc bych se nehrnul do nazývání to pomocí, protože kdo pomáhá, chce často něco na oplátku."
Vyšli na rozlehlou pláň a jejich cíl byl už vidět v dálce. "Tamhle," kývl černý hlavou, zrovna když se z nebe začaly snášet první vločky. "Huh. Sněží," zamumlal překvapeně - ne proto, že by se divil, že v zimě padá sníh, ale protože mu došlo, že už po téhle bohapusté krajině bloumá víc než rok. Zatřásl hlavou. Les se povážlivě přiblížil a tak se zastavil. "Inu, tady to máš. Já tam s tebou ale nepůjdu. Smečky nejsou pro mě. Vážně." Už viděl, jak si tam s někým nesedne a vyjedou si po krku, sotva tam vloží tlapu. To tak.

Pokýval hlavou. Jemu na názoru druhých taky dřív záleželo, toužil se zavděčit otci, matce... jenže když to nevedlo k ničemu jinému, než k téměř úplnému zničení, vzdal to. Jako spoustu jiných věcí. "Nojo. Chodím už po světě dost dlouho na to, aby mi bylo fuk, jestli moje chování někoho urazí nebo ne," pokrčil rameny. "Je to tak jednodušší. Stejně není možné se zavděčit všem, i kdyby se jeden na hlavu stavěl." Když mu ale Akiko sdělila, že si váží toho, že mu mohla povědět o svém zážitku, jen neurčitě zavrtěl hlavou. Bylo to vlastně pouze ze zvědavosti a nic víc za tím nebylo, historky o zdejší podivnosti by si vyposlechl pokaždé. Už i jen proto, aby měl více důvodů, proč si stěžovat na tuhle prokletou zemi.
"Hmm," zabručel a zvažoval, jestli je rozumné Akiko vyslat někam samotnou. Jemu samotnému se zdálo, že by ji mohl odvát silnější poryv větru - a to taky nebyl žádný Rambo. Navíc když viděl, že se málem sesypala z trochy mlhy... nechtěl si vzít na triko, že se jí něco stane. "Fajn, já ti to ukážu," zabručel podrážděně - nad vlčicí i sám nad sebou. "S děláním průvodce po světě mám už bohaté zkušenosti," pronesl hořce a nakopl kámen, takhle si svůj život nikdy nepředstavoval. "Není to daleko, myslím, i když hádám, že zkratkou přes mlhu asi nepůjdem, co?" Ani nečekal na odpověď a zamířil směrem, o kterém tušil, že je správný. Tahle vlčice aspoň nechtěla převést přes půl světa. Narozdíl od Corinne.

//Bull Meadow

Akiko samozřejmě Wissovi přála, aby si někdy našel přátele, ale černý nad tím jen mávl tlapou, jako by to vůbec nestálo za řeč. Co by dělal s přáteli? Nikdy nezůstával na jednom místě, byl stále na cestách a každého, na kom mu kdy záleželo, nakonec ztratil, zranil nebo byl zraněn. Navazovat s někým vazby plodilo pouze bolest, na jedné či druhé straně. Nejlepší bude, když svou vyhořelou duši nechá prázdnou a k nikomu se poutat nebude. Aspoň si to tak říkal. Někde v hloubi duše to možná cítil trochu jinak.
"Však před nikým nic předstírat nemusíš, když nechceš," povytáhl obočí. On sám přetvářku používal hojně, ovšem jen když sám chtěl a hodilo se mu to - ne snad aby někoho neurazil či se někoho nedotknul. "Když se někomu nelíbí, kým jsi, může si políbit - tvůj problém to není," sdělil jí svůj náhled na věc. Vypadalo to ale, že Akiko tu mnoho vlků zatím nepotkala. "Hm, Zarinu neznám," zabručel a kysele se ušklíbl, když ho ubezpečila, že on je taky milý: "Mazat med kolem huby mi nemusíš." Věděl, že milý rozhodně nepatří mezi slova, která ho popisují. Nebyl na vlčici tedy prozatím ani nijak výrazně nepříjemný, ale... to bylo tak vše. "O zdejších smečkách taky nevím nic, ovšem ten les už jsem zahlédl," pronesl a měl nepříjemný dojem, že se z něj zase stane průvodce. "Hádám, že bys ho chtěla najít?"

Děsivý nebo ne, Požírač Wissovi zajímavý přišel. Možná právě proto. Nikdy se takových věcí neštítil, i když nebyl až tak nepohnutý a nebojácný, jakým se chtěl jevit. Nehodlal se o tom ale s Akiko hádat a hned pot se krátce zamyslel, zatímco jeho ověšená noha házela vlčici do tváře světelná prasátka.
Když se vrátil myšlenkami zpátky na zem a do současnosti, Akiko mu sdělila poměrně rozšířený názor, že je lepší mít na koho se obrátit. Takový názor zastávala většina vlků a jistě by se dal označit za rozumný a zcela racionální, ale Wissfeoh... ten viděl svět prostě trochu jinak. "Možná. Ale já tady ještě nenarazil na nikoho, kdo by byl takové důvěry hoden a nejsem si jist, jestli to chci riskovat. Vystačím si sám - vystačil jsem si celý život a jestli se to nikdy nezmění, vadit mi to nebude." Kdoví, proč náhle pocítil potřebu dělit se s Akiko o svá pesimistická moudra. "Potkal jsem tu spoustu vlků. Málokdo z nich za něco stál. Je tu spousta naivků, tlachalů, otravů a hlupáků, kteří by zasloužili pěknou ťafku po tlamě." Se vzpomínkou na Khana zkřivil tvář. "Dá se tu, pravda, narazit i na vlky rovné a s mozkem v hlavě, ovšem... je to náročné hledání. Nicméně nejvíc záleží na tom, jakou společnost hledáš ty, že ano?" přimhouřil oči. Nepochyboval, že on a Akiko vyhledávají společníky naprosto odlišného charakteru. On měl problém nalézt si přátele kdekoliv a to kvůli své povaze, kterou odmítal měnit.

"Huh, tak Požírač duší?" To stvoření ho zaujalo. "To je zajímavé," pokýval hlavou. Jestlipak si Požírač vybíral, jaké duše bude žrát, nebo mu to snad bylo jedno? Možná měl rád křehké dušičky, jakou byla aspoň podle Wissových domněnek tady Akiko. Proto si třeba nevzal jeho duši - ta by asi stejně chutnala hořce a byla tuhá jako kámen. Nebo jen na černého prozatím nedošla řada. Kdoví, jestli by Požírače prostě nenechal, ať si ho vezme. Život pro něj byl poslední dobou unavující a bezútěšný. Chtěl klid, ale nenacházel ho. Chtěl změnu, ale nevěděl jakou. Něco hledal, ale nevěděl co. Možná by pro něj odchod do říše mrtvých byl vysvobozením... Zatřásl hlavou a rozehnal nežádoucí myšlenky.
"To je jedno, já ho stejně nechci jít hned hledat," mávl tlapou a málem se lekl, když si všiml, že má na ní stříbrného hada. Na tu tretku úplně zapomněl, než se mu octla v zorném poli - její záhadu taky ještě nerozlouskl. "Nojo, však já vím," zabručel. "Tady nejlíp uděláš, když nebudeš moc věřit ničemu. A nikomu. Vlk stejně může stoprocentně věřit jen sám sobě," pronesl poněkud pochmurné moudro. "Ani to někdy ne. A tady to platí dvojnásob. Je tu spousta divného."

Pokud u něj Akiko hledala výraz šoku, překvapení nebo čehokoliv podobného, pak byla její snaha marná. Wiss nehnul ani brvou. Nebyla to nejdivnější věc, o které slyšel. Jeho výlet do pekla byl ostatně něčím podobným, nebo snad ne? Přesto zaujatě naslouchal tomu, co měla Akiko k tématu říci. "Ukradl duše? Na co jsou komu duše?" napadlo ho. Bylo to celé dosti zvláštní. Nikdy moc nepřemýšlel, co bude po smrti - vždycky předpokládal, že pokud se nebude pražit v pekelném ohni, pak jedinou další možností je zkrátka prázdnota. Teď se ale zdálo, že by na něj mohl po smrti čekat celý další svět. No to snad ne, to bych neměl klid ani po smrti.
Ani Wiss se příliš nedivil tomu jejímu společníku, že chtěl být sám. Vlastně s ním tiše soucítil. Vlastně by ho asi celkem rád někdy potkal. "Chm, zní jako někdo, s kým bych si mohl rozumět," zabručel a vzápětí překvapeně povytáhl obočí, když se ho Akiko optala, jestli mu to celé nezní nějak povědomě. "Mělo by mi to přijít povědomé?" Proč? "Nezní mi to neuvěřitelně, viděl jsem toho dost, abych uvěřil skoro čemukoliv... ovšem povědomé mi to není. Moje duše je na místě a nikde jinde nikdy nebyla," ujistil ji. Jeho duše mohla být tak trochu nečistá, ale možná právě proto ji nikdo nekradl. Kdoví ovšem, jestli by to vůbec poznal, kdyby o ni přišel. Někdy se konec konců cítil tak prázdný...

Na vlčici byla znát úleva, že se dostali ze sevření mlhy. Wiss se protáhl a ušklíbl se, když si ohnivka vzápětí zmrazila tlamu ledovou vodou. "Je to horské jezero, co bys očekávala?" vznesl otázku spíše řečnickou. Chlad odtamtud přímo sálal. Pak přikývl: "To jsou taky všechno dlouhé příběhy." Nechtělo se mu je ale rozvádět, dokud ho o to přímo nepožádá - a rozhodně ne dříve, než se dozví, co za neuvěřitelnou historku si vlčice tak úzkostlivě brání.
Pomalu to z ní nakonec vylezlo. Tak země mrtvých? Mírně povytáhl obočí a pokusil se ve svém nitru najít aspoň stopu po překvapení. Nic. Znělo to velmi nepravděpodobně a ještě před rokem by se vlčici asi vysmál, ale nyní... nyní to s ním ani nepohlo. "Ach tak," přikývl. "Hádám, že to tam asi nebylo zrovna prosvícené sluncem, co? A stalo se tam něco, kvůli čemu se tu teď třepeš jako ratlík." Nepřímo ji vybídl k tomu, aby pokračovala. To, že nebyl šokován, neznamenalo, že ho to nezajímá.
Pokrčil rameny. "Je to jen mlha. Mlha nikomu neublíží a může si šeptat, jak chce." Wiss měl strach z jiných věcí, ale ne z mlhy, ani z temných míst. Konec konců temná místa pro něj už neexistovala, když měl tu světlušku na noze. Tady týhle by se asi hodila víc, usoudil, ale vzhledem k tomu, že náramek nešel sundat, měla vlčice smůlu. "Ten tvůj společník zní jako rozumný vlk," sekl ocasem a přimhouřil oči. Málokdy narážel na nějaké racionální duše. "Těší mne," dodal ještě, když se mu představila jako Akiko a pak už jen vyčkával, jestli z ní vypadne zbytek toho příběhu.

//Mlžné pláně

Že by se nakonec dočkal vyprávění podivného příběhu? Ale vlčka nadále pouze okecávala okolo. Asi si myslela, že jí to nebude věřit, ovšem po tom všem, co tu viděl, byl Wiss ochotný uvěřit už prakticky čemukoliv. "Na neuvěřitelnosti jsem zvyklý. Byl jsem v pekle a bojoval s lesním duchem, mě jen tak něčím nepřekvapíš," prozradil jí a doufal, že to z ní konečně vypadne. Čím víc to totiž skrývala, tím více ho to zajímalo. Copak se asi Ohnivce událo, že se tak brání o tom mluvit...? Dle toho, jak byla vyklepaná, asi něco nepěkného, zhodnotil.
Zdálo se, že v mlze jí úplně dobře není. Wiss sice nebyl zrovna vtělením laskavosti, ale nepotřeboval se dívat na vlčici vynervovanou z hlasů v mlze. "Rozhodně nejsou," prohlásil, zatímco vykročil směrem z pláně. Ani pořádně nevěděl, kam jde, jen dával pozor, aby se nepřerazil o nějakou skalku skrytou v mlze. "Je tady spousta takových, co se bojí mlhy. I jiných věcí. Já asi nejsem zrovna typický představitel zdejšího obyvatelstva." Ačkoliv to se asi nedalo říct o nikom, neboť každý byl přece jiný. Tahle konkrétní vlčice zněla zoufale a vyděšeně. Wiss druhé moc nelitoval. Nebyl zrovna empat. Když však pronesla, že mu nechce být přítěží, jen vydechl a v chladném vzduchu se mu od tlamy vznesl obláček páry. "Na obtíž nejseš, já nic na práci nemám," zabručel a pro sebe si zavrtěl hlavou. Jeho osudem teď asi bylo opatrovat ztracené duše. Tahle je už aspoň dospělá. Nebyl zas tak bez srdce, aby ji nechal ztracenou a vyděšenou v mlze.
Mlha ale brzy zmizela a před nimi se rozprostřelo jezero. Černý se zamyslel, zda tu vůbec někdy byl a došel k závěru, že ne. "Tady to je lepší?" vznesl otázku a blýskl zelenými zraky po vlčici. Pokud šlo o něj, bylo to místo jako každé jiné. "Takže... co ten tvůj neuvěřitelný příběh?" připomněl se a usadil se na štěrkem pokrytý břeh. "Nechceš mi to prostě říct? Smát se nebudu." Popravdě ani nevypadal, že by se uměl smát, spíše se šklebil a mračil, ale úsměv se mu na tlamě nemihl zatím ani jednou. "Jsem Wissfeoh. Mimochodem," prohodil ještě, než mu stačí dát nějakou přezdívku, třeba Starej kozel nebo tak něco.

"Před světem," zopakoval znova. "Ale nemá to smysl, protože svět stejně vždycky přijde za mnou," pronesl s mírnou výčitkou, která byla mířená jak na vlčici před ním, tak na všechny ostatní, kteří ho kdy otravovali. Ti tu teď ale nebyli a tak to schytala ona jakožto nejbližší cíl. Jak ji tak pozoroval, vypadala celkem vyklepaně. Bála se snad jeho? Povytáhl obočí. Copak vypadám už tak hrozně? Možná by mu to mělo lichotit. Že by po letech života konečně nabyl na zlověstnosti a nebyl všem pro smích? Nebo možná tahle vlčice byla jen slabá povaha, která se rozsype z každého závanu větříčku. To ještě nevěděl. Rozhodně se jí ale nechtělo hovořit o tom dlouhém příběhu. Zvažoval, jestli na ni ještě přitlačit, ale nakonec si to rozmyslel. Nepotřeboval tady mít někoho, kdo se z něj mentálně zhroutí.
"To zažil," přikývl. "Spoustu podivných věcí, takových, jaké si jen málokdo dokáže představit." O tom se už přesvědčil - pokaždé, když o svých divných dobrodružstvích někomu říkal, setkal se tak maximálně s výsměchem a všichni si o něm mysleli, že kecá. Kromě Corinne, ale ta byla vlče, takže se to nepočítalo, protože ta uvěřila všemu. Jen, co ji upozornil na hlasy v mlze, vlčice se roztřepala jako osika. Protočil oči. No jasný. Já se tady schovávám, ona mi sem vleze a teď ještě abych ji odtud vyváděl, než chytí hysterák. "Řikám, že tomu, kdo se nebojí, se nic nestane," zamručel, ale jeho slova asi neměla žádnou váhu, co? "Nejhorší smrt je z vyděšení," poučil ohnivku, "ale jestli ti to tady přijde tak hrozný..." Nedořekl a vstal, udělal dva kroky do mlhy a ohlédl se. "Pojď teda. Jestli tady nechceš zůstat sama." Teď už mu bylo jasné, že jde o nějakou rozbitou dušičku. Při jeho štěstí se teď o ni bude muset starat. Výborný.

//Wolf lake