Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prohlížela si ho stejně, jako on ji. Pohled se jí zastavil na tlapě, která byla momentálně ověšená kde čím. Nenápadně přes ni vleže přehodil tlapu druhou. No jasně, že na ty jeho cetky budou všichni zírat. Akorát tu budilo pozornost. Nikdy si nic takového nepřál... ale to zdejší božstva či co zřejmě nezajímalo.
Vlčice se zajímala, před čím se tady schovává. "Před světem," utrousil a pomalu se posadil, aby k ní nemusel vzhlížet. Přimhouřil oči, když si povšiml, jak se vlčice otřásla. Možná to bylo jen okolním vlhkým a chladným ovzduším, ovšem mohlo za tím taky být něco víc. Zdála se mu konec konců celá jakási skleslá. Ne, že by ho dvakrát tankovaly pocity ostatních, pokud od nich teda v tu chvíli něco nechtěl. A od téhle opravdu nechtěl nic. Pro vlčici to bylo svým způsobem štěstí, o kterém nejspíš ani nevěděla.
"Tak dlouhý příběh?" protáhl a sladký tón se mu z hlasu už vytratil. Ne, vážně neměl náladu. "Škoda. Zrovna by mě zajímal," cukl ohryzaným uchem - zajímat ho to začalo až ve chvíli, kdy o tom vlčice odmítla hovořit. Navíc témata, které navrhla jako zajímavější, ho zase tak moc neokouzlila. "Tohle?" zabručel otráveně ke světlušce omotané kolem jeho tlapy. "Sám nevím. Nějaký... magický bordel." Zda byl magický i had, na to zatím nepřišel, ale dal by tlapu do ohně za to, že ano. Tady bylo všechno začarované. Pak se výmluvně rozhlédl kolem, až se pohledem opět zastavil na vlčici: "Tobě to tady nepřijde strašidelný?" Pořád se mu zdálo, že se v mlze míhají stíny a občas zaslechl cosi jako hlas, který nepatřil ani jednomu z nich. Ztišil hlas téměř do šepotu: "Je to, jako by ta mlha žila... ale jednomu se nemůže nic stát, když se nebojí," podotkl nakonec a vycenil tesáky do ponurého zubatého úsměvu. Pokud šlo o zdejší zlověstná místa, považoval se za něco jako experta.

Chvílemi podřimoval, chvílemi zkrátka přemýšlel. Tak či tak, chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že silueta, která se k němu blížila, nebyla jen další hrátkou mlhy, ale živou, dýchající bytostí z masa a kostí. Než se nadál a stačil se vypařit do mlžného závoje, už před ním stála vlčice. Drobné ušaté stvořeníčko. Wiss ji přejel očima od hlavy až ke špicce ocásku, co se ztrácela v mlze. "Zdravím," zabručel nevzrušeně v odpověď na její pozdrav. Obyčejně měl ze společnosti dam radost, ovšem dnes si nebyl jist, jestli má vůbec náladu zrovna na tuhle slečnu něco zkoušet. Ačkoliv, zhodnotil v duchu, pěkná celkem byla. Kožich jí zářil poměrně neobvyklými barvami a rudá očka prozrazovala element ohně.
Její otázka ho ale trochu zarazila. Vypadám snad, že něco hledám? Však se ani nepohyboval. Jen se povaloval na zemi jako pohozená mršina. "Ne," zavrtěl hlavou. "Schovávám se tady," prozradil poněkud dotčeným tónem - byla to dobrá schovávačka, jenže jak už to v jeho životě chodilo, vždycky se musel někdo objevit, najít ho a zatáhnout ho zpátky do světa. "A pročpak se taková slečna potuluje sama v tak zlověstných místech?" protáhl medově a vzápětí se mírně ušklíbl - vypadalo to, že si zkrátka nemůže pomoci. Musí hrát divadlo, ať chce nebo ne.

//Tichá zátoka

Opustil blízkost moře a nechal hustou mlhu, aby ho zahalila. Rázem byl ztracený pro všechny, kteří náhodou nedoklopýtali do jeho těsné blízkosti. Ulehčeně vydechl. Tak. Nebylo to zrovna přívětivé místo a asi nebylo ani příliš rozumné se tu zdržovat, ale Wissovi to celkem vyhovovalo. Dosud jako místo, kde mohl zmizet před světem, využíval Temný les, ale po setkání s Noelle a Deimosem už mu tam nepřipadalo bezpečno. Původně uvažoval nad tím, že by se tam usadil trvale, když byl kámoš s místním duchem a vůbec, jenže to už bylo pasé. Tohle místo mělo podobnou atmosféru. Matně si vzpomínal, že tu byl už dřív, ovšem nikdy to tu příliš nezkoumal. Bylo to tu celkem strašidelné, jak zjišťoval. V mlze byly všechny zvuky zkreslené, jako by byly blízko i daleko zároveň a podivné stíny se míhaly přímo mimo jeho dosah. "Já se vás nebojím," oznámil jim a uvelebil se na zem vedle skály, o kterou se málem přerazil. Sice se zrovna vzbudil, ale neměl žádný spěch. Byl konečně sám a v klidu a hodlal si to vychutnat, i kdyby kvůli tomu měl ležet na nějaké planině smrti. Chvíli pozoroval tančící stíny a naslouchal hlubokému tichu, vnímal úzkost pomalu se proti jeho vůli vkrádající do jeho duše, pak se začal zase zaobírat stříbrným hadem na své noze. Kde se tam vůbec vzal? A dokáže něco? Nepřítomně do něj strkal čenichem a zkoušel na něj vyvíjet tlak tesáky, ale ta věc se ani nehnula. Podivnosti.

Had dolů sundat nešel, ať se Wissfeoh snažil jakkoliv. Zatvrdl mu tam, navěky omotán okolo jeho tlapy. Rezignované zavrčení se mu vydralo z hrdla a praštil sebou uraženě do písku. Proč? Čím si to zasloužil? Nohu měl nyní ověnčenou podivnými cetkami natolik, až se skoro divil, že ji ještě může ohýbat. Natáhl ji před sebe a zamyšleně, zachmuřeně ji zkoumal pohledem. Možná... možná to vlastně nevypadalo tak zle. Tenhle stříbrný plaz alespoň nesvítil, jako ten blbý náramek, který se na něj nalepil po návratu z pekla a rovněž nešel sundat, ani kdyby se zbláznil. Na hada si možná zvykne. Jen by byl rád, kdyby měl v tom ohledu i nějakou tu možnost se vyjádřit, nejen "tadá, teď máš na sobě tohleto, užij si". S povzdechem složil hlavu na přední tlapy a zavřel oči. Měl toho akorát tak dost a brzy usnul.

Spal nějakou chvíli, ale po probuzení vůbec nebyl schopen určit, jak dlouho to mohlo být. Dlouze zívl a zavětřil. V okolí se pořád vznášel pach Alduina a tak černý usoudil, že je na čase zvednout kotvy. Nijak netoužil po střetnutí se zvláštně hovořícím vlkem, u kterého měl ještě navíc dluh. Strategický ústup se jevil jako nejrozumnější řešení. Vstal, protáhl si ztuhlé tělo a zamířil zase někam bezcílně dál.

//Mlžné pláně

//Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

Vzdaloval se od hor, nechával je za zády a tiše si bručel nadávky pod vousy. Měl zkažený den... ovšem ještě ne tak zkažený, jak bude záhy. Ta kaluž, do které stoupl, a kterou považoval za natolik obyčejnou, že považoval za zbytečné se po ní byť i jen ohlédnout, vůbec tak obyčejná nebyla. Stříbrná tekutina se mu pomalu vyplazila po přední tlapě, ovinula ji a ustálila se v podobě stříbrného hada. Wiss byl ale natolik zažrán do svého vztekání se na všechny ty podivné úkazy, které mu akorát tak komplikovaly život, že si ničeho notnou chvíli nevšiml.
Teprve až když došel k moři a sedl si do písku, aby si na chvíli oddechl - dal si přitom dobrý pozor, aby se nedostal na dohled Alduinovi, kterého tady někde kolem cítil, to by mu ještě scházelo - si povšiml, že mu tlapu hyzdí... cosi. "No co to..." Vypleštil na to zrak. Nejen, že na sobě měl ten otravný kroužek, díky kterému svítil jako světluška a už se nemohl skrývat ve tmě, teď se ho ještě chytil nějaký ztuhlý plaz. A zrovna ne! Zkroutil krk a chytil stříbrného hada do zubů, lomcoval s ním sem tam, poskakoval po pláži o třech nohách jako naprostý šílenec. Jenže had držel jako přirostlý.

//Nejvyšší hora (přes portál na Červené)

A najednou se to stalo zas! Nějaká magická pitomost! Wiss si v jednu chvíli vykračoval po louce, zabrán do vlastních myšlenek a úvah o minulosti, a najednou... najednou se kutálel z horského svahu jako pytel brambor. "Tak sakra!" zařval na horu, když doklouzal a dosmýkal se až k jejímu úpatí. Neměl momentálně nikoho jiného, na koho by svůj vztek obrátil. "Co si myslíš, že jako děláš?" otázal se mlčenlivého kamenného masivu. Ten ale, překvapivě, mlčel. Černý si jen cosi zahučel pod vousy a odvrátil se od hor. Měl štěstí, že si něco nezlámal, jen si trochu narazil žebra. Povzdechl si. Mělo vůbec cenu se k tomu nějak vyjadřovat? Měl klid pár hodin a pak prásk, zase nějaká magická facka. A to si ještě ani nevšiml, že po cestě pryč tlápnul do jakési stříbrné kaluže...

//Tíchá zátoka (přes Mlžné pláně)

//Ostříž (přes Rokli)

O Sie přemýšlel i nadále, i když se krajina kolem něj pořád měnila. Vzpomněl si na jejich laškování na sněhu, na to, jak mu nejprve rozťala drápy tvář a pak si s ním pohrávala jako kočka s myší, unikala mu, jak si tehdy myslel, že chytil do svých sítí nic netušící oběť... jen kdyby se tehdy jeden druhému nezahleděli do očí a neuvědomili si, že jeden druhého už znají. Jó, to tehdy nebylo moc příjemné. A zjištění, že je otcem... no, to bylo ještě horší. Ani neznal jména svých dětí. Nepoznal by je, kdyby je náhodou potkal. Asi to pro ty mlaďochy tak bylo stejně nejlepší, nedokázal si představit, že by byl dobrým otcem. Navíc pro ně byl beztak jen parchant, co obskočil jejich mámu a pak ji i její mladé nechal na pospas osudu. Takhle je to nejlepší. Mám být sám.

//Sněžné tesáky (přes portál na Červené louce)

//Luka (přes Severní hory)

Přeplahočil se přes vrcholky, na kterých teď už vyfukovalo pěkně studeným vichrem. Zima. Blížila se. Další zima jeho života. Nezapomínal je ještě počítat, ještě ne... a doufal, že to tak ještě nějakou dobu zůstane. Stárnul, pravda, a nezdálo se, že by se to mělo nějak zpomalovat. Občas se mu zdálo, že je starý aspoň šestnáct let, i když mu táhlo teprve na osmý rok. Jenže paradoxně se zdálo, že právě jeho zahořklost a paličatost jsou tím, co ho stále ještě drží při životě a co ho v tomhle stavu udrží ještě další roky. Povzdechl si a seskočil z poslední skály dolů na pevnou zem. Brzy se octl na širé pláni, která mu byla povědomá pouze matně. Nejspíš už tudy někdy šel, ale kdy? Možná to bylo někdy kolem toho setkání se Sianatarou. Kde tý je konec?

//Nejvyšší hora (přes Rokli)

//Nerovy vodopády (přes Křišťálové jezero)

Nadechl se a vydechl. Byl sám. Opravdu to dokázal. Vymanil se ze společnosti těch pitomých nedorostenců. Fajn, Corinne možná nebyla zas až tak strašná, ale... no, on prostě nebyl žádná chůva, že ano. Neustále hlídat a dohlížet, aby se vlče někde nezabilo, neurazily se jeho křehké city a nešlo se vrhnout ze skály... nic pro něj. Dosud zcela nepochopil, jak se vůbec podařilo Zeiranovi přežít tak dlouho. Sebedestruktivnějšího tvora aby jeden pohledal, nic takového Wiss jakživ neviděl. A to už ve svém životě viděl leccos. Na druhou stranu si aspoň zalovil, naplnil si žaludek a nakonec se jich obou úspěšně zbavil, aniž by vlčata došla většího poškození, takže... možná to byla vlastně výhra. Rozmáchlým krokem vlka, který je velmi spokojen se svou svobodou si to rázoval přes louku směrem k horám.

//Ostříží zrak (přes Severní hory)

"No, to je asi fakt," uznal Wissfeoh nakonec, že čtení myšlenek by asi mělo i své jisté výhody. Ovšem... stejně by to spíš nechtěl. Zaplétat se do tenat magie mu znělo jako zaručená cesta do pekel. Kde on tedy stejně skončí, ale nemusí se tam hnát předčasně.
To už ale dorazili k vodopádům. Ať se rozhlížel, jak se rozhlížel, neviděl tu ani záblesk vlčího kožichu, ani náznak něčí nedávné přítomnosti a už vůbec ne jakoukoliv stopu, že by tady snad mohla sídlit smečka. Začínal se obávat, že mu Corinne zůstane na krku. Jen to ne. Jsem moc starej na to být matkou. Nehledě na všechny ty ostatní nedostatky. Jako třeba iracionální touhu se vrhnout ze skály poté, co slyší tu stejnou otázku dvakrát. Ale to nechme stranou. Naštěstí to ale vypadalo, že Corinne se na něj nehodlá nalepit jako pijavice. "Hm... takže se tady asi rozloučíme," pronesl. "Taková byla naše dohoda, ne?" pozvedl obočí. "Nuže... hodně štěstí, hádám." Budeš ho potřebovat. S tím sekl ocasem, obrátil se a zamířil pryč. Doufal, že Corinne tady zůstane a nepoběží za ním. Konečně měl alespoň nějakou vyhlídku sladké svobody.

//Luka (přes Křišťálové jezero)

//Křišťálové jezero

"Čtení myšlenek? To zní zákeřně," pozvedl Wiss obočí. A taky jako pěkná otrava. Jistě by se šel vrhnout z nějakého útesu, kdyby musel celé dny poslouchat kdejakou hloupost, co se komu mihne hlavou. Navíc dávno věděl, že o něm si nikdo nic dobrého nemyslí, na to nepotřeboval být čtenář myšlenek. Jediné, co by se zřejmě lišilo, by byly důvody, proč si zrovna ten a ten myslí, že Wissfeoh je idiot. To je poslední, co v životě potřebuju. Tohle si ale nechal pro sebe. Nemusel zase ventilovat všechnu svou frustraci nahlas. Navíc měl pocit, že toho za tu jejich cestu namluvil asi tak na rok dopředu - a to se s těmi odpověďmi na nekonečné otázky nijak dvakrát nepředřel. Nebyl prostě mluvka. A manipulace s vlky? To znělo o něco lépe. Ovšem jen pro toho, kdo drží drátky, ne pro toho, kdo se stal loutkou.
"Mhm, to v jezeře většinou bývá," poznamenal suše a zastavil se, protože vodopády byly přímo před nimi. "Tak. Jsme tu." Zavětřil. Ve vzduchu se vznášelo pár pachů, které se vytrácely, ale rozhodně to tu nebylo cítit smečkou. Bylo tu, popravdě, dost mrtvo. "Takže... kde jsou všichni?" obrátil se na Thiu s nevyhnutelným dotazem. "Je to tady jak po vymření." To vypadalo jako špatné znamení. Dál se s ní už netáhnu. Dál ne. Řekl jsem k vodopádům. K vodopádům a tečka.

//Luka

Frajerský. Uvidíme, jak frajerský ti budou připadat, až se kvůli nim propadneš do jámy pekelné, nebo kýho výra. Bylo očividné, že na tomto tématu se ti dva zkrátka nemůžou shodnout. Wiss odmítal přijmout magie jako cokoliv frajerského, i když ve skrytu duše tak trochu toužil se naučit s tou svou zacházet. Ostatně v takové zemi prolezlé kouzly skrz naskrz se asi vyplatilo být schopný bojovat takříkajíc ohněm proti ohni.
Corinne se zdálo, že čtyři magie jsou celkem málo. "Já jich víc neznám," pokrčil rameny. "Je tady sice k vidění spousta divnejch jevů, ale co se týká vlčích magií... tohle je všechno, o čem vím." Aspoň doufal, že to tak je - že třeba nezačíná zapomínat. Snad nebyl ještě tak starý... i když se někdy cítil, jako že mu je dvě stě let.
Naštěstí to vypadalo, že vlčice se alespoň trochu chytla a vzpomíná si na končiny, do kterých zabrousili. "Paráda," prohodil. Nyní už byli celkem blízko, hladina jezera se třpytila přímo před nimi a vodopády se před nimi vyjímaly jako na dlani. "Doufám, že tam na tebe fakt bude někdo čekat," dodal. Role chůvy ho poněkud unavovala, rád by byl chvíli sám. To už se mu dlouho nepovedlo a začínalo mu to celkem chybět. No, už brzo to zjistíme, že?

//Nerovy vodopády

//Les u Mostu

"To asi jo, ale..." pokrčil rameny. Mělo vůbec smysl se s ní přít? "Prostě nechápu, co kdo na magiích vidí," zabručel. A hádal, že to asi nikdy tak úplně nepochopí. Možná, kdyby tu svou uměl používat, změnil by názor, ale takhle? Byly s tím jen trable. Trable a nic jiného. Možná už byl na to prostě moc starý a zahořklý. Kdyby byl mladík plný iluzí, jako například Corinne, asi by na to hleděl jinak a magie by mu přišly jako strašná pecka, ale vzhledem k tomu, že jeho první výraznější setkání s nimi proběhlo až v pozdějším věku, díval se na celou záležitost už trochu jinak. Dosti pesimisticky.
Corinne prohlásila, že netuší, jako magii má. Krátce se na ni ohlédl, aby se ujistil o barvě jejích očí. "Oheň," prohodil. Vzápětí se ale zakabonil, když vlčice jeho magii označila jako "na nic". Sám to sice před chvílí řekl taky, ale... to bylo něco jiného. To byla jeho vlastní slova. Pf. Slečna si nějak vyskakuje. Snažila se od něj zjistit, co všechno za magie existuje, ale Wiss se v téhle oblasti zrovna moc nevyznal. "Hádám, že oheň, země, voda a vzduch. To je, pokud vím, všechno. Jenže kdoví, na co tady jeden narazí." Vzpomněl si na Rain a její křídla. A neříkal Zeiran něco o tom, že jeho otec je okřídlený? Vymoženosti.
"No výborný," pronesl bez zvláštního nadšení, neboť se myšlenkami octl už zase někde jinde. Přemýšlel, zda narazí opravdu na někoho, komu Corinne předá a jestli třeba nezjistí, že ty vodopády jsou na druhé straně ostrovů. Mezitím se octli na širé pláni a v dáli se třpytilo jezero, které bylo jejich cílem. Tedy víceméně. "Fajn, tak už je můžeš vyhlížet. Támhle za tím jezerem to je." Snad.

//Křišťálové jezero

//Most

To, co Corinne vyprávěla o svém magickém dobrodružství, se Wissovi vůbec nezamlouvalo. Ne, že by jí snad nevěřil, jen se mu nelíbila existence možnosti, že z vlčice začnou šlehat plameny, nebo co vlastně. "To zní sakra nebezpečně," poznamenal. "Nemám rád tyhle magický výlevy." Pokud si vzpomínal, nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Jediné, co si z některého kouzelného dobrodružství kdy odnesl, když nepočítáme šrámy, byl ten pitomý svítivý náramek, který navíc ani nechtěl. To se pak fakt vyplatilo riskovat svůj krk. "Mám magii země. K ničemu mi ale moc není. Leda by někdy bylo extrémně nutné nechat trávu o pár centimetrů povyrůst." Což byla situace, kterou si doopravdy neuměl představit.
Pak už vyrazili po mostu. Bez valného nadšení černý pomalu postupoval po mostě kupředu. Byl by to zdržoval ještě déle, ale vypadalo to, že Corinne dochází trpělivost, takže radši zvolil cestu nejmenšího odporu. Neměl zájem se dohadovat s pískletem. Trvalo to dlouho, než se dovlekli na druhou stranu a když ucítil pevnou zem pod nohama, byl upřímně překvapen, že se to povedlo. "No, to šlo líp, než bych předpokládal," pokrčil rameny a vydechl si. Pak přejel pohledem les, kde se octli a který už také celkem dobře znal. "Už tam budem. Jen doufám, že to jsou ty správný vodopády." Pak vykročil dál. Nemohl se dočkat, až tam Corinne někomu předá. Dal by kdovíco za chvíli klidu.

//Luka

Hnusný to od nich bylo, v tom měla Corinne rozhodně pravdu. "Já je na nic nepotřebuju," odfrkl si. Nestýskalo se mu. Ani v nejmenším. Byl vlastně celkem rád, že Corinne jeho postoj tak nějak chápe, i když to bylo jen pískle. Všiml si ale, jak se mu ta malá mrška snaží neustále vetřít lichotkami do přízně. Byla pěkně mazaná, to jí musel uznat. K její smůle na něj takovéhle podobné triky moc neplatily. Stejně byl ale už rozhodnut ji k vodopádům vzít, tak moc nechápal, o co jí jde. Nemyslela si snad, že z nich budou kamarádi, že ne? Na to, milá zlatá, zrovna zapomeň. "Hm... jestli se na tebe takhle vykašlali, pak ti bez nich je líp zcela určitě. Věř mi," zabručel. Jestli jim bylo zjevně jedno, že jim vlče lítá kdoví kde, jak by se asi o ni starali, kdyby byla s nimi? Moc svědomitě asi ne.
Povytáhl obočí, když mu Corinne pověděla svou vlastní podivnou historku. "Hmm. A já myslel, že se tady dějou divný věci jenom mě. Mám pocit, že tady v týhle zemi se ta pitomá magie snad zbláznila, nebo co." Od té doby, co sem přišel, neměl chvíli klidu a magické techtle mechtle na tom měly svůj velký podíl. Protočil ale oči, když jeho sarkastická poznámka o hrdince prolétla Corinne přímo nad hlavou.
Vypadlo to ale, že nelhala, protože tváří v tvář tomu příšernému mostu neprojevila žádný strach. Wiss krátce vydechl. "No fajn. Nebudem nic rozmýlšet. Drž se za mnou a snaž se s tím mostem moc nehoupat, nevím, jak moc ta věc vydrží." Upřímně se divil, že to tady pořád ještě viselo, celá ta konstrukce byla dost chabá. Nemělo ale cenu nad tím dumat. Domluvil a vykročil vpřed po rozvrzaných prknech. Zdálo se mu opět, že každý krok trvá snad sto let a čekal, kdy se mu za zády ozve Corinnin řev, až se propadne do nějaké mezery. Druhá strana se ale přibližovala, pomalu, avšak jistě. U ďasa, jak já to tady nenávidím.

//Les u Mostu