Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Temný les

"Rodiče," vyfoukl vzduch skrze zuby, "totiž často dělají věci, které nedávají absolutně žádný smysl." Pochyboval, že byla Corinnina chyba, že ji rodiče odkopli. Možná byli prostě pitomci. Rozhodl se velkomyslně ignorovat skutečnost, že po světě jistě pobíhá několik vedlejších produktů jeho rozverného mládí, které musely vyrůstat bez otce. Přece nikomu netvrdil, že je svatoušek. "Já už se se svou rodinou dávno nevídám," pronesl hořce a kysele se zašklebil. "Nebyl jsem jim nikdy dost dobrej, takže jsem odešel. A bez nich mi je stokrát líp." Jeho rodina byla banda pitomců - s výjimkou sestry, samozřejmě, dodnes nechápal, jak se taková čistá duše mohla narodit do rodiny, kde byl na facku snad úplně každý. Včetně jeho samotného.
Jasně, že mu nevěřila. Nikdo mu to nevěřil. Netušil, proč tu historku pořád vytahuje, když si pak o něm všichni akorát myslí, že je blázen. "Straší, protože tady prostě straší," odsekl. "Potkal jsem se tady s nějakým lesním strašidlem, co vyvracelo stromy a houkalo jak na lesy. Raashi tady byl taky, tak jsme se vlastně potkali," dodal a doufal, že tenhle detail aspoň dodá příběhu na věrohodnosti, i když se zdál být přitažený za vlasy. Corinne se ovšem chvástala, že ona se tady nebojí. "To seš hrdinka," zabručel suše a pohled mu padl na rozvrzanou dřevěnou konstrukci, která se objevila před nimi. Zahnal vzpomínku na Zeirana, kterému celá zadní část těla zahučela do díry mezi prkny. Dnes nebyl takový vichr a Corinne taky nebyla ze všeho tak podělaná, to musel Wiss uznat. "A přes most smrti a sebevrahů už jsi taky někdy šla?" nadhodil a položil tlapu na rozvrzané prkno. Strašně se mu nechtělo tamtudy táhnout další vlče. "Furt ještě není pozdě si to rozmyslet," obrátil se a zadoufal, že se flekatá zalekne té hloubky pod nimi a vycouvá. Nevěděl tedy, co by s ní pak dělal... ale on už by na něco přišel.

//Pityas

Náladičky malé princezny se měnily zřejmě podle toho, kterým směrem zrovna foukl vítr. Nebo byla možná už v tak mladém věku zběhlá v přetvářce, to Wiss nedokázal posoudit. Jen potřásl rezignovaně hlavou, když na něj nejdřív vyštěkla jako fúrie a v další vteřině už mu děkovala a tvářila se jako to nejsladší nevinňátko. Ne, že by ho smutná očička nějak obměkčovala. "No, tak aspoň, že tak," zahuhlal. Ani o její rodině se toho zrovna moc nedozvěděl. Neznala je, nepamatovala si na rodiče ani na sourozence. Bylo to vlastně celkem smutné, ale Corinne moc zdrceně nevypadala. "Hm, to jsou prostě rodiny," prohodil. "Jsou s nimi samé trable." Mimoděk škubl zbytkem ucha, o jehož větší část ho připravil jeho vlastní otec. Wissova rodinka byla taky pěkně vypečená.
Sestoupili z hor přímo do náručí Temného lesa. "Tady se drž hlavně u mě, jasný?" zabručel varovně. "Straší tady a kdoví, co ještě se tady skrývá." Znělo to jako laciná historka na vyplašení vlčat. Sám by to tak označil, kdyby nevěděl, že mluví pravdu. Sice mu ten jeho souboj s lesním duchem skoro nikdo nevěřil, ale on věděl, kde je pravda. A Naarash to ví. Ten by jí to klidně mohl potvrdit. Věděl, že až projdou lesem hrůz, čeká je cesta přes most smrti. Tahle část země nebyla k vlčatům moc přívětivá. A přece tudy nějaké takové nedorostlé ucho táhl už podruhé za krátkou dobu.

//Most

//Common forest

Jestli doufal, že si dámička nepovšimne jeho evidentního přešlapu, co se týkalo zvoleného směru chůze, byl na omylu. Okamžitě mu to dala sežrat. Zamračil se. "No fajn, ty expertko. Příště můžeš dělat navigátorku ty, to jsem zvědavej, jak daleko bychom došli a kolik toho ulovili," zahučel, zatímco začal pomalu stoupat do kopce. Ta dnešní mládež, nevědčná. Jeden se div nepřetrhne, bažanty tomu servíruje, lítá z hor a do hor a ve finále může bejt ještě rád, že ho přímo nenazvou senilním debilem. Pro dobrotu na žebrotu, jak se říká. Naštěstí na jeho chybě Corinne nelpěla přlíiš dlouho a vyrazila za ním.
Terén se zvedal a Wiss zauvažoval, jestli možná nebylo lepší hory obejít. Jenže tím by se všechno strašlivě protáhlo. Navíc by musel to neduživé pískle táhnout přes zasněžený sever a to rozhodně znělo jako recept na katastrofu. Snažil se tedy alespoň vybírat co nejméně strmé cestičky, aby zase nemusel chytat mladého vlka řítícího se ze srázu. "Hele, máš ty vůbec nějaký sourozence nebo tak něco?" prohodil víceméně z ničeho nic, protože ho to právě napadlo. Vlčata přece jen málokdy byla jedináčky... i když při zdejším způsobu výchovy, který zřejmě spočíval pouze v tom, přehodit zodpovědnost na někoho jiného, se divil, že tu vůbec nějaká vlčata přežívala. Mezitím se cesta začala zase svažovat. Doufal, že teď už nabral správný směr.

//Temný les

Wissovi se nezdálo, že by jeho rady padly na moc úrodnou půdu. No což. On tady nebyl od toho, aby vzdělával mládež a dělal paní učitelku. Zdálo se mu sice, že je Corinne dost stará na to, aby byla v lovu takto neschopná, ale to jeho starost taky nebyla. Snažil se pouze nějak přežít a ideálně přímo nezpůsobit něčí smrt. Nic víc ho momentálně nezajímalo. Jeho život se pomalu stával chaosem a tak měl laťku nastavenou vskutku nízko.
Podělili se o bažanta a k jeho úlevě si mladá vlčice s jídlem opravdu pospíšila. Buď proto, že ji k tomu nabádal, nebo proto, že byla vyhládlá, na tom už nesešlo. Lesem se ale linul nezaměnitelný pach Pusinek a kdyby Wiss znovu narazil na tyhle dva, asi by se už doopravdy šel raději zabít. Pak ovšem přišla nevyhnutelná otázka - kudy dál? "No, jsme na špatné straně hor," přiznal a olízl si bažantní krev z tlamy. "Musíme zpátky přes ně. A pak... je to ještě kus cesty." A taky budem muset přes ten most smrti. Ano, přes rozhoupanou dřevěnou konstrukci, na které málem zahynul Zeiran. Wiss se toho děsil už teď. Krátce si povzdechl a bez dalších řečí vyrazil zpátky k horským hřebenům. Jen doufal, že ta jejich výprava proběhne bez nějakých traumat. Corinne prozatím nejevila takové sebedestruktivní sklony jako její předchůdce, ale mohl si být jist, že s tím nezačne?

//Pityas

Nejdříve ho Corinne jen sledovala a zdálo se, že se velice baví skutečností, že Wiss dostává nakládačku od obyčejného opeřence. Nereagovala ani na jeho volání o pomoc, které sice nebylo moc srozumitelné, ale z kontextu situace mohlo vyplynout, co vlastně chtěl. Dělej! hulákal na ni v duchu. Že já se vůbec obtěžuju, posteskl si a schytal další zásah bažnatím pařátem. Pořádně s tím ksindlem zatřásl, aby si aspoň na něčem vybil vztek, když se strakatá vlčice konečně zvedla a přišla mu na pomoc. Popadla ptáka za druhé křídlo. Kdyby černý mohl, asi by se plácl do čela. Čekal, že rafne bažanta aspoň za krk, ale to by chtěl asi moc, co? Teď ho tedy drželi mezi sebou, jako by hráli nějakou zvrácenou formu přetahované.
Wiss se to rozhodl nakonec risknout. "Drf hh!" zamumlal a doufal, že v hlavě vlčice ta slova dostanou význam drž ho. Pak na chvíli jeho křídlo pustil a rychle přehmátl tlamou na krk, přičemž ptáka přišpendlil vlastní vahou k zemi. Prudce škubnul a ozvalo se uspokojivé křupnutí. Bylo po něm. "Fajn, to by bylo," zamrmlal si pod vousy a otočil se k mladé dámě. "Celkem dobrý," poznamenal. "Ale příště ho chytni za nějaký místo, kde to pro něj bude nebezpečný. Když mu utrháme křídla, sice nám už neuletí, ale zbytečně se to protahuje." Ne, že by se dvakrát zajímal o pocity zvířat, která se mu mají stát večeří, ale taky nebyl žádný sadista. Teď už to ale bylo jedno. Bažant to měl za sebou. Wiss mu vyrval kus masa a část vnitřností z břicha, zbytek lhostejně přikopl víceméně Corinniným směrem. "Tak se najez a pospěš si. Začíná tu být nějak moc živo na můj vkus." Opravdu, vznášelo se tu najednou až moc pachů. Wissovi jeden ocásek za zadkem stačil. Spěšně začal hltat svou část kořisti.

Aspoň částečně napravila svou chybu tím, že pronesla, že je Wiss nakonec lepší než Khan. Černý kývl, ačkoliv v duchu si pomyslel, že být lepší než ta naprostá spodina společnosti vlastně vůbec není nic těžkého. Nechtělo se mu ale moc vykecávat, přál si už konečně chytit toho pitomého bažanta, co možná nejrychleji dopravit Corinne k vodopádům a pak být možná zase na chvíli svobodným vlkem, který nemá za zády nalepeného nějakého cizího haranta. Jenže do té doby mu asi zbývala ještě zatraceně dlouhá cesta...
Mezitím se ale už strakatá slečinka plížila ke křoví, ve kterém se usadil ten opeřenec. Wiss se přikrčil a čekal, až pták vyletí. Napůl předpokládal, že vlčice vyžene ptáka úplně špatným směrem a prakticky házel flintu do žita, než vůbec ještě začali - což způsobilo, že když bažant vyletěl z křoví přímo na něj, skoro ani nestačil zareagovat. Skoro to vypadalo, že opeřenec uprchne, ale Wiss se odrazil a v poslední vteřině ho chytil za křídlo a strhl na zem. Jenže... tím to nekončilo. Bažantovi se vůbec nelíbilo, že mu někdo znemožňuje létat a začal sebou třískat kolem jako splašený. "Corhnnh!" zavolal Wiss na mladou, jenže vzhledem k tomu, že měl tlamu zacpanou ptákem, který absolutně šílel, asi mu nebylo moc rozumět. "Phď shm h phmhz mh!" Mohl se jen modlit, že z jeho huhlání Corinne vydedukuje, že mu má jít pomoci. A doufal, že jí to dojde. Bažant se kroutil a oháněl po něm zobákem i pařátky. Škrábal ho do čenichu a štípal do tváře a černý ho nemohl jen tak pustit a přehmátnout si na bažantův krk - ten zmetek by mu určitě uletěl, i když byl poraněný.

"Jo, je to zmetek. A taky pitomec. Dobře, žes mu to natřela," ušklíbl se černý. "Na takový individua si musíš dávat bacha. Jednou jim u tebe něco projde a prásk, máš je na sobě nalepený jako klíště." A zdrháš před nima přes půl světa a ještě nakonec málem zařveš v pekle plným démonů. Možná tohle pískle nebylo zas tak špatné... Ne, že by byl nějak nadšeným opatrovníkem, ale na tu bídu mohl dopadnout asi i hůře. Sice to vypadalo, že tahle princeznička nikdy neměla daleko k tomu se urazit, ale Wissovi to nakonec sedělo víc, než Zeiran a jeho nekonečné dotěrné dotazy. A Corinne, jak si uvědomil, se ještě ani jednou nepokusila se nějakým stupidním způsobem zabít, což bylo také velké plus.
Hory nakonec vystřídal les a v tom lese byl kromě dvou hladových vlků také bažant, skrytý v křoví. "No, to neva," zabručel. "Jediný, co potřebuješ vědět je, že to je lítající potvora a že jestli frnkne na větev, už ho nechytnem, takže musíme být rychlí." Chtěl ji poslat, ať se ukáže, když se tak chvástala, ale nedala se. Musel se pobaveně ušklíbnout, i když srovnání s Khanem ho celkem dopálilo. "Hele, mladá dámo, k tomu rezavýmu všivákovi mě už nepřirovnávej, jestli chceš, abych ti pomáhal. Však tě jen zkouším. Tak teda spolu, když jinak nedáš." Krátce se nad tím zamyslel. "Nejdřív musí ven z toho křoví. Takže ty ho odtamtud zkus vyplašit, já budu čekat tady a až vylítne, chňapnu ho... a bude náš." To chci vidět.

//Common forest

"Stejně si hraní s ohněm nech pro někoho jiného. Já nemám zájem," zabručel. Navíc pochyboval, že by ohněm něco zmohla. Ta věcička byla zcela jistě kouzelná. Objevilo se mu to na noze poté, co vylezl z pekla, nebo kde to vlastně tehdy byl... Oheň tomu určitě nevadil.
Mnohem více se mu líbilo, když se Corinne rozpovídala o Khanovi, který na ni stačil udělat špatný dojem i za krátký časový úsek. Navíc to, co říkala, přesna zapadalo do zkušenosti, kterou s tím rezavým hňupem měl i Wiss. "Vážně? Ode mě chtěl přesně to samé - buď že mu nalovím, nebo mě vyžene z mé skrýše před deštěm," odfrkl si, ale zjistil, že se vlastně celkem potěšeně šklebí - drbat Khana, to byla jedna z jeho oblíbených činností. "Ulovil jsem mu jablka. Moc se mu to nelíbilo," pokrčil rameny. Takový nevděk.
To už ale mířil se strakatou souputnicí v patách dolů z hor, jen aby se octl v lese, který... no, který byl tak trochu na nesprávné straně pohoří, pokud chtěli jít opravdu k vodopádům. Na lov byl ale více než vhodný. Příliš živo tady ale nebylo. Jen odkudsi z křoví zaslechl tiché zašustění. Zavětřil. "Už jsi někdy lovila bažanta?" nadhodil Wiss, ačkoliv byl přesvědčen, že odpověď zná. "Není to nic snadnýho. Lítající verbež," nakrčil čenich. "Ale není to úplně beznadějný." Je. Je to beznadějný. Co si děláš iluze? Už chtěl ke křoví zamířit sám, ale pak si vzpomněl na Corinninu tajemnou poznámku, ať se nechá jejími loveckými schopnostmi překvapit, a zastavil se. "No? Tak se předveď, slečno tajmená," vybídl ji. "Budu te sledovat."

Prosím:
Wissovi procenta do síly
Rýdii procenta do obratnosti

Děkuji c:

Zapsáno

"Tak brzdi, ty pyromanko," rozhodl se okamžitě ukrotit vášně Corinne, která byla nějak moc hrr jít na to ohněm. "Zaprvé silně pochybuji, že by takové pískle jako ty zvládlo použít magii a zadruhé i kdybys to nakrásně dokázala, nepotřebuju, aby mi někdo opaloval tlapy. Možná ti to uniklo, ale je to dost důležitá součást těla a já bych si ty své rád ponechal." Začal se smiřovat se svou rolí opatrovníka cizích vlčat, ovšem to neznamenalo, že hodlá přestat brblat a kabonit se. Vzápětí trochu překvapeně mrknul, když si uvědomil, že Corinne má pravdu. Opravdu jí neřekl své jméno... a to by přísahal, že ano. Poslední dobou ale potkal tolik nových vlků, že se v tom začínal ztrácet. "Jsem Wissfeoh," pravil stručně a na její neviňátkovský úsměv reagoval pouze mírným zamračením. Zkoušela to na něj přesně stejně, jako Zeiran. Kdyby byl o něco bystřejší, možná by si dokázal dát dvě a dvě dohromady a pospojovat nitky tak, aby si mezi oběma vlčaty vytvořil vodítko... jenže nepospojoval.
Flekaté vlče si u něj ale dokázalo za chvilku získat i pár plusových bodů, když řekla, že Khan nebyl až tak fajn. "Khan je kretén," pronesl Wiss potěšen faktem, že může špinit Khan-faniho jméno, a mírně se pousmál, aniž by pocítil sebemenší bodnutí svědomí, že učí zdejší mládež neslušná slova. Vychovávat je maj rodiče, ne já. Jejich problém. "Pomůžu," zamrmlal. "Copak mám na vybranou?" nadhodil ještě řečnickou otázku někam do větru a vstal. "Ale říkám ti, že nic nezaručuju. Ani nevím, jestli to jsou ty správný vodopády," zopakoval ještě pro jistotu, aby to pak na něj Corinne nevytáhla, až se ukáže, že jsou někde na druhé straně ostrovů. "Tak pojď," vyzval ji a zamířil z jeskyně ven. "Hele, a umíš ty vůbec lovit?" Hm. Zas všechno oddřu sám. V duchu byl pořád nabručený, ale nakonec neměl to srdce Corinne jen tak odkopnout - stejně jako tomu bylo se Zeiranem. Zamířil tedy dolů z hor někam, kde by měli aspoň šanci něco ulovit nebo najít.

//Common forest

Herní
-Rýdie
-dvojice: Mireldis
-NPC
-Common Forest

Neherní
-Wiss
-pokročilý I guess

Corinne po chvíli upoutalo cosi na Wissově tlapě. Shlédnul po jejím vzoru na svítivý kroužek modrého ohně, který se mu ovíjel kolem nohy a vráska na jeho čele se prohloubila. "Věř mi, že bych se ho rád zbavil," řekl vlčeti. Klidně by jí ho dal - ne snad z dobroty srdce, ale čistě proto, že ho poněkud unavovalo svítit jako lampión. Nemohl se už skrýt ani v té nejtemnější noci. Náramek ho vždy prozradil. "Klidně bych ti tu blbost dal, ale nemůžu. Nejde sundat." Názorně to předvedl. Pokaždé, když chtěl kroužek z tlapy stáhnout, jediné, čeho docílil bylo to, že mu přelezl na tu druhou. Po této demonstraci pohlédl na Corinne a pokrčil rameny - tak to vidíš, co já musím vydržet.
"Ovšemže," zabručel. Ani nedoufal, že by si to rozmyslela. Teď byla prostě přilepená na něj. No... Ale co měl dělat? Zabít ji nemohl a vyhnat... to by mu asi svědomí dovolilo, jenže nebylo to teď před zimou prakticky to samé, jako zabít, akorát pomalejší a krutější? Jsem měkkej. To je můj problém. Jsem měkká měkota a jednou na to dojedu. "Znám... řekněme, že jsem se s ním už setkal," uvedl věci na pravou míru. Raashi nebyl tak úplně jeho přítel, byl to spíš náhodný známý. "Ale jsem rád, že žije," dodal popravdě. Byl to jeden z mála sympatických vlků, se kterými se tu potkal.
Zamračil se nad Corinniným popisem domova. "Jezero s vodopády? Vodopád jsem už viděl, ale..." Ledabyle pohodil rameny. Vlčice mu moc konkrétní informace se kterými pracovat neposkytla. "Hele, nevím, kde tvoje máma je. Můžem se podívat k těm vodopádům, který znám, ale netuším, jestli jsou to ty pravý. Ale... jestli existuje někdo další, kdo by se o tebe postaral, tak to vyklop. Protože já nejsem chůva, nejsem žádnej dobrej samaritán a štěstí ti taky nepřinesu." Spíš naopak, Wiss měl dojem, že nosí spíše smůlu. Pod jeho dohledem se Zeiran dvakrát málem zabil - poslední, co potřeboval, bylo další takové vlče.

Mírně zavrtěl hlavou, když se ta mrňavá nepřestávala vychvalovat do nebe. Slečně sebevědomí zjevně nechybí. "Pro mě za mě, jen do toho netahej mě," pokrčil rameny. Jestli se Zei nechá ztřískat od vlčice, prosím, on u toho ale být nechce. Kdoví, jestli by si dokázal pomoct a nezasahovat do toho. Corinne se ale dušovala, že ona, narozdíl od Zeirana, utíkat nebude. "Vážně ne?" protáhl poněkud zklamaně tlamu. "Ještě si to můžeš rozmyslet," nakopl oblázek na zemi a sledoval, jak vyskákal ven z jeskyně a začal se kutálet dolů z kopce. Jasně, že neodejde. Utýrejte chudáka starýho Wisse. To budete čumět, až mu konečně v mozku cvakne a zcvokne se už nadobro, začal se v duchu věnovat sebelítosti. Měl toho poslední dobou fakt plné zuby a nezdálo se, že by jeho trable měly v dohledné době skončit.
Naslouchal Corinninu vyprávění, které bylo naštěstí dosti stručné. Bylo v něm ovšem pár zajímavých detailů. "To jako Khan-fani?" zamračil se. Takže toho idiota ještě nespral ďas. Jaká škoda. Vzápětí si ale uvědomil, co bylo to druhé jméno, které Corinne zmínila. "Raashi? Nekecej. Naarash žije? A já myslel, že uhořel." Bylo to jako před milionem let, když viděl požár v Temném lese, což bylo také místo, kde Naarashe viděl naposledy. Alespoň nějaké dobré zprávy. "Hm, tak máš taky rodiče v trapu, jo? V tomhletom kraji se asi na vlčata dost kašle. No... takže komu tě mám teda jako odevzdat?"

"Vzrušující," zahučel Wiss, když mu ta flekatá začala básnit o tom, jaká bezva společnice z ní bude. Momentálně se bál mrknout, aby se tu neobjevilo ještě nějaké další vlče. A možnost, že tohle je jen nějaká obzvláště nepříjemná noční můra, mohl taky zrovna zavrhnout. Vítr s vůní blížící se bouři, který profukoval do jeskyně, byl až příliš skutečný, stejně jako Zeiran, který nejdřív obhajoval svoje znaky, načež dočista beze slova, aniž by vlčici odpověděl na její otázky, zmizel kdesi venku. Wiss vyletěl na nohy. "Zeirane!" zařval, ale mladý vlček si to štrádoval kamsi z jeho dohledu. Černý se zamračil a mávl tlapou. "Víš co, polib mi šos," zamumlal. Zeiran byl očividně velice odhodlaný se zabít předtím, než dosáhne dospělosti, a on mu život zachránil už dvakrát. Odteď ať do dělá někdo jinej. O starost míň. Kéž by takhle zmizela i ta druhá.
Jenže když se otočil, Corinne tam pořád byla a hleděla na něj očky, které byly každé jiné. "Můj?" Wiss se suše, nevesele zasmál. "Peklo chraň. Jen se na mě přilepil. Tak jako to, hádám, hodláš udělat ty." Otráveně se vrátil na místo, které si předtím vyhřál, a usadil se tam. Na spánek už neměl ani pomyšlení. "Tak dělej, do toho," zabručel a blýskl po malé zelenýma očima. "Vyklop mi svůj tragickej příběh."

"No, to je vlastně docela přesný," zamumlal, ačkoliv neměl ponětí, kdo je tahleta "Farah", kterou Zeiran náhle vytáhl. "Jenže kromě toho, že tě všichni poslouchaj, na ně taky musíš dávat pozor a starat se o ně a furt všechno hlídat, aby se smečka totálně nerozpadla... zkrátka pěkná otrava," zívl - však i on byl konec konců synem Alf a věděl, jak to chodí. Na rozdíl od mnoha jiných na to však nebyl hrdý a dvakrát se tím nechlubil. Byl prostě černou ovcí rodiny. A tak i trochu sdílel Zeiranovy pochybnosti o užitečnosti života ve smečce. "Nevím. Některý vlky to prostě děsně táhne k ostatním a chtěj se asi cítit důležitě, nebo nevím co. Já třeba smečku nemám. Dokážu se postarat o sebe, jak říkáš, a nepotřebuju nikoho."
Po nějaké chvíli oba usnuli. Wissovi rozhodně netrvalo dlouho odplout do říše snů, byl za poslední dobu utahaný jen což. Zatímco spal, cosi se k němu nacpalo a zalezlo mu do kožichu. "Hmpf," řekl tomu v polospánku a zamračil se, avšak úplně se neprobudil. To až po další chvíli - a když otevřel oči, málem ho trefil šlak. Vytřeštil zelené zraky. U boku mu ležel Zeiran, který zářil jako vánoční stromeček a mlátil ho ocasem... a vedle něj sedělo další vlče, v přibližně stejném věku, flekatá slečinka, a zubila se na ně oba. "Co jsi k čertu zač?" vyhrkl černý, kterého se proti vlastní vůli začínala zmocňovat jakási panika. "Kde ses tu vzala a co chceš?" Množej se. U všech pekel, oni se tady množej.